Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Z. Galtavar přes Mahtaë sever

Kulhavou chůzí jsem se vzdalovala mladé vlčici, která za mnou nešla. Fajn. To bylo moc dobře. Už jsem začínala mít celkem obavy, že se na mně opět přilepí poté, co jsem jí slíbila, že na ni už nebudu řvát. Asi nebyla ale až tak naivní, jak se jevila, aby dál kopala do vosího hnízda. Obzvlášť poté, co jsem ji dohnala k slzám.
Protože se ale rozhodla pro jednou zachovat rozumně a vydat se do smečky nebo kamkoliv jinam - to už mi bylo celkem buřt - mohla jsem na ni přestat myslet, stejně jako na ten hořce provinilý pocit, který ve mně to setkání zanechalo. Místo toho jsem své myšlenky soustředila ke své rodině. Najdu Ilenii pořád na tom samém místě? Nebo se budeme zase míjet a hledat a... Bude tam. Bude čekat. Určitě... Určitě to pochopí. Určitě. Třeba tam bude i Sheya? Přidala jsem trochu do kroku, i když to způsobilo protesty ze strany bolavého ramene. Brzy už si odpočine. Stejně jako zbytek mě.

//Velké houští

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

Veškerá konverzace odumřela společně se Stračinými - tedy Maevinými - vzlyky. Byla hloupá a naivní a otravná. Nicméně si tohle nezasloužila. Nečinilo mi žádnou radost dohnat ji k slzám. Nenacházela jsem kruté potěšení v lámání mladé duše. Přesto jsem v sobě nesebrala dost citu k tomu abych ji začala utěšovat. Snad by o to ani nestála. Jen jsem seděla poblíž, mlčela a poslouchala její vzlyky. Jedna část mě měla pořád ještě chuť se do ní pořádně obout a vyčíst jí, že je cíťa, že si o to koledovala, že dostala dostatek varování a výstrah a měla milion šancí odejít, než mi konečně ruply nervy. Ale nic z toho jsem nahlas neřekla. Měla jsem tlamu na zámek. Hluboké mlčení obestřelo nás obě.
Až ho nakonec prolomila Maeve prostou otázkou. "Ne," opáčila jsem podobně prostě. Aspoň ne teď. Nedívala jsem se na mladou vlčici, zírala jsem někam do krajiny, která byla obestřená podivným mlžným oparem. "Ale taky tě nebudu opatrovat," dodala jsem po chvíli. "Někdo na mě čeká. Musím za nimi. A ty... no, dobře víš, co si myslím, že bys měla dělat. Ale mám dojem, že to neuděláš. Takže..." pokrčila jsem neurčitě rameny a pomalu opět vstala. Rameno bolelo jako čert, ale začínala jsem věřit, že mě udrží. Nepozvala jsem Maeve, aby se ke mně připojila. Jestli chtěla, pozvání nepotřebuje. Jestli nechtěla... tím líp pro mě. Kulhavě jsem vykročila přes pláň, oči stočené k jihu. Ilenie na mě čekala. Snad. Nemohla jsem jen tak okounět. Má chůze byla nicméně velice pomalá.

Jasně, že mi nevěřila. No, nevadí. Každý se holt musí o krutosti světa poučit po svém. Třeba si pak vzpomene na mou lekci, kterou jsem jí věnovala zcela dobrovolně. Možná si z toho ale přece jen něco vzala, protože se na mě vzápětí obořila. "Výborně. V tomhle se tedy shodneme," přikývla jsem důrazně a doufala, že tím to skončí. Jenže neskončilo. Z nějakého důvodu se tady Straka držela i nadále, bez ohledu na to, jak nepříjemná jsem na ni byla. Jí se to snad líbilo nebo co.
"Nemáš jak to vědět, protože ti do toho nic není," řekla jsem s klidem. "Je to moje záležitost a myslím, že jsem už učinila dost jasným, že nechci, aby ses v ní rýpala. Nebo ne?" pozvedla jsem tázavě "obočí" a potřásla hlavou, když se ohradila proti oslovení "křepeličko". "Dobrá, jak ti mám teda říkat? Prozatím jsi mi nenavrhla žádnou lepší alternativu," pokrčila jsem rameny. Doposud jsem se o její jméno nijak zvlášť nezajímala, stejně jako ona zřejmě nehořela touhou po tom dozvědět se to mé.
Jenže mladá vlčice mě brzy dohnala až na pokraj možností mých už i tak dost napjatých nervů. Neměla jsem na to prostě trpělivost. Možná proto se ve mně probudila ta neznámá magie. "Fajn, nikam tě teda tahat nebudu - když se tam vypravíš hezky po svých," blýskla jsem po ní pohledem s jasnou výzvou - ztrať se, usoplenče. A když se zdálo, že to prostě nestačí, vstala jsem a vztyčila se do své plné výše, která nebyla zase tak závratná, ale o něco jsem Straku přece jen převyšovala. Jenže to vůbec nemělo ten kýžený efekt. Místo toho, aby se rozběhla pryč, se mladá vlčice změnila v hromádku neštěstí a usedavě se rozplakala. Zarazila jsem se. No paráda. Je ze mě monstrum, co rozplakává malý vlčice. To jsem to s touhle malou cíťou teda dopracovala. Moc se mi to nepovedlo, no. Chvíli jsem na ni jen hleděla, u srdce ne zrovna příjemný pocit, pak jsem si sedla na zem. "No, no," broukla jsem jejím směrem a zahleděla se kamsi do krajiny. Byla jsem zlá mrcha? Nejspíš ano. Minimálně pro Straku určitě. Proč prostě nevypadla? To fakt tak naivně věřila v dobrotu světa? To jsem jí tedy nejspíš pěkně roztříštila představy. Prostě další den, pomyslela jsem si kysele.

Straka se začínala nějak moc rozjíždět, ale já na tom byla podobně. Začínala mě svrbět tlapa, jak toužila po tom ji proplesknout a kdoví, třeba do ní vtlouct i trochu toho rozumu. Tiše jsem zavrčela. "Víš, co se stane, když budeš na každýho miločká, omlouvat se za každou prkotinu a litovat ty, co o to evidentně nestojí? Každej si s tebou akorát vytře pr*el a budou po tobě šlapat jak po nějaký rohožce," pronesla jsem k ní. "To je životní lekce zdarma. Tak si ji dobře zapamatuj, protože životní lekce obvykle stojí hodně. A neplatí se za ně drahým kamením." To byla vlastně možná sama o sobě další životní lekce zdarma. Ach, jaká jsem dnes byla štědrá. "Tatínek s maminkou mě naučili, že když nejseš nejlepší, můžeš se jít zrovna do řeky utopit," odsekla jsem, neboť jsem nesnášela, když se na světlo vytahovaly záležitosti mojí podělané pokrevní rodiny. Obzvlášť, když je vytahovali takovýhle smradi, kteří neměli nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluví.
"Víš prd, co se mi stalo. Křepeličko." Proč už odtud konečně nevypadla? Neměla jsem na tohle náladu a ani čas. Jenže aby moje rameno začalo spolupracovat, to se urychlit nedalo. Stračin odchod by se nějak popohnat snad dal, i když jsem poněkud přestávala doufat. Vypadalo to, že se tady zabejčila a toužila po tom otravovat vzduch zrovna na tomto konkrétním místě. "Nepudeš? Mám tě tam snad odtáhnout násilím? Že jsem poloviční mrzák ještě neznamená, že bych si s tebou neporadila," zaškaredila jsem se na ni, když se tam naparovala jak kohout na hnojišti, div, že nepraskla. Kdybych byla opravdová svině, mohla jsem si s ní pěkně pohrát. Už se klidně mohla motat v takovém kolotoči iluzí, že by nevěděla, kde jí hlava stojí, svázaná liánou do kozelce, ale tak moc mě ještě nevytočila. Pořád ji částečně omlouvalo to, že je mladá. Být mladá a blbá bylo normální, ačkoliv to šlo na nervy. Jestli na tom bude stejně i za rok, no... pak už to bude na pováženou.
"Ale že bych tě zvala k objímání, to se taky říct nedalo, co?" prskla jsem a ty tesáky na ni aspoň krátce vycenila teď, aby si nepřipadala ochuzená. Jenže to zřejmě bylo všechno zcela marné, protože hned vzápětí už zase mlela páté přes deváté, jako by se vůbec nic nestalo. "Tak, a konec!" stáhla jsem uši k hlavě a začala se drápat na nohy. Dávala jsem přitom dobrý pozor, abych příliš nezatížila slabší rameno, které pořád bolelo. Stanula jsem před Strakou na třech nohách, tu čtvrtou jen zlehka opřenou o zem, hřbet lehce naježený. "Co ode mně vlastně sakra chceš? Proč mě nenecháš na pokoji, he? Nebo mě chceš fakt naštvat? To chceš?"

Jo. Tak tohle vlče fakt nebylo z nejchytřejších. Má očividná ironie jí absolutně přelítla přes hlavu a místo toho mi za ni ještě děkovala. Hluboce jsem si povzdechla a přejela si tlapou po čele ve frustrovaném gestu, ovšem nijak dál jsem to nekomentovala. Bála jsem se, že na takovou diskuzi zkrátka nemám nervy.
Když už nic, aspoň uznala, že nevypadám na typ, co brečí o pozornost. To teda sakra nevypadám. "Schovej si svou lítost pro někoho, kdo ji potřebuje, jo?" doporučila jsem Strace, protože jsem její soucit doopravdy nepotřebovala. Spíš mě iritovalo, že mě vůbec někdo zase vidí v takovéhle situaci, i když bych si asi mohla začít zvykat. S tím, jak se mi poslední dobou dařilo, to asi brzy nebude žádný vzácný úkaz. Pak jsem se štěkavě uchechtla. "Něco moc zlého!" zvolala jsem k podmračeným nebesům. "Ha. Nemáš nejmenší ponětí, křepeličko." Ale nepočítej s tím, že ti to budu vykládat. Záhy jsem se dozvěděla, že Straka není vlče bez domova, díky bohům, ale že je v komplikované situaci. Mě ale komplikovaná nepřišla, ba naopak. "Já vím, co je to smečka," zabručela jsem podrážděně. To, že ona byla tupá, neznamenalo, že na tom stejně byli i všichni okolo. "Nejsem úplně vymletá, víš? A ta tvoje situace má úplně lehký řešení. Les je támhletím směrem," mrskla jsem hlavou směrem, kde jsem tušila území smečky. "Nemáš zač."
Jenže to nemohlo být tak snadné, ne! Straka se po mně musela vrhnout, aby mě přátelsky objala - čert ví, co jí vnuklo pocit, že by tohleto mohl být jakýmkoliv způsobem dobrý nápad. Dobře to rozhodně nedopadlo. Mladice schytala pořádnou magickou ťafku a já zase nehezké překvapení. "Jo. Obrannej mechanismus," přikývla jsem rozhodně. Zdálo se, že vlče neutrpělo žádné větší poškození. "Ber to jako lekci do života - nešahej na nic, co na tebe cení tesáky." Může si za to sama, usoudila jsem. Pořád jsem ale nechápala, co se to vlastně přesně stalo. Moc jsem nad tím ale nepodumala, protože Straka pronesla cosi, co bych mohla brát jako smrtelnou urážku. Na čele mi vyvstala zamračená vráska. "Ty, srdíčko, nejsi vůbec jako já." Pak jsem si tlapou lehce pozvedla přívěsek, abych si ověřila tvrzení vlčice. Linula se z něj nafialovělá záře, ale rychle se vytrácela. "No fakt." Začínalo mi to v hlavě pomalu spínat. Že on je to nějakej prokletej amulet? "Bohové, doufám, že to Život nevybrakoval z nějaký hrobky," zamrmlala jsem si tiše pod vousy.

Bohužel, pomyslela jsem si trpce, když Straka podotkla, že jsem se nezabila. Pak se začala omlouvat - za cosi, co nebyla tak úplně její chyba. Potřásla jsem hlavou a nijak to nekomentovala. Neměla proč se omlouvat, ale já jí to nehodlala vysvětlovat. Vážně mohla být ráda, že si to před ni nepřehnalo stádo losů, ale jenom já. Ale co mně bylo do toho, žejo. Neměla jsem za ni žádnou zodpovědnost a zdála se mi dost stará na to, aby byla strůjcem svého štěstí. I když na to možná nebyla dost chytrá, soudě dle jejího přístupu k případnému rozpůlení. "No jistě. Jak jsi to říkala? Že bys rychlejc prozkoumávala svět? To bych teda tvojí zadní půlce popřála fakt hodně štěstí." Zavrtěla jsem hlavou. Jediný, kdo se uměl rozpůlit a bylo mu to k něčemu, byl Meinere, jenže on se dělil naprosto jiným způsobem. Pomocí magie. Ne pomocí brutální síly. Navíc na dva plnohodnoté vlky, ne na jednu půlku s hlavou a druhou s řití... i když byla pravda, že u některých jedinců by v těch dvou půlkách nebyl zas až takový rozdíl. Možná by ta zadní byla i chytřejší a snesitelnější.
Zakabonila jsem se, když mě Straka začala obviňovat z toho, že to na ni hraju. "Můžeš mi vysvětlit, co bych z toho měla, dělat ze sebe chudinku před náhodnými kolemjdoucími? Ještě před takovým uchem, jako jsi ty? Fakt nehledám soucit, ani nebrečim o pozornost, to bysme si měly ujasnit hned na začátku." Tiše jsem si odfrkla. To jsem to teda dopracovala. A jak to vypadalo, neměla jsem se své společnice ani v brzké době zbavit. Nejspíš se totiž jednalo o dalšího ze zdejších dorosteneckých bezdomovců. I když... mi na tom cosi nehrálo. Přejela jsem pohledem její postavu, která rozhodně nevypadala na podvyživenou tuláckou stavbu. "Jo, fakt?" pozvedla jsem obočí. "Jakože vůbec nikam? Ani za nikým? To je teda pořádnej pech." Hlavně pro mě... Téměř jsem tu myšlenku ani nestačila dokončit a s hrůzou jsem si uvědomila, že se ke mně Straka blíží se zcela zjevným úmyslem. "Hej hej hej, tak to-" Sotva kolem mě vlčice ovinula ty svoje vlezlé tlapky, vyšlehl nafialovělý záblesk a Straka mohla pocítit zásah energetickou vlnou - nepříliš silný, ale určitě mnohem účinnější, než pouhé odstrčení tlapou. Zůstala jsem jako opařená. "A co bylo sakra zase tohle?" vyhrkla jsem - cítila jsem se minimálně tak překvapená, jako se asi cítila zasažená mladice. Tohle se ještě nikdy nestalo. "Jseš v pohodě?" obrátila jsem se stále s poněkud šokovaným výrazem ke Strace, které asi bylo souzeno dnes být obětí mých výstřelků. Tenhle byl ale, stejně jako to převálcování, zcela neúmyslný... a absolutně jsem nechápala, co to mělo znamenat. Magie, jistě, o tom nebylo pochyb, už jen kvůli tomu pocitu únavy, který se nevyhnutelně s jejím použitím pojil. Ale co to bylo za magii? Nechápala jsem to. Druhá vlčice si ovšem mohla všimnout světélkování mého přívěsku, které mojí pozornosti uniklo.

Spatřila jsem, jak se po mém výlevu mladé vlčici v očích zaleskly slzy, než stačila odvrátit tvář. Bezva. Je ze mě zrůda, pomyslela jsem si. Fakt bych si měla dát život konečně do pořádku, začínala se ze mě stávat labilní troska. A nejen, že to asi nebyl zrovna zdravý způsob existence. Byl taky nedůstojný. Musela jsem to konečně nějak vyřešit. "Já jsem taky nečekala, že se tady o někoho zabiju, představ si to," zamručela jsem otráveně a předstírala nesmírné zaujetí okolním výhledem, abych se nemusela dívat na ten zkroušený výraz na mladé tvářičce, za který jsem byla osobně zodpovědná. Proč se všechna zdejší omladina musela plést do cesty zrovna mě? Zcela zjevně jsem na to nebyla zvědavá a momentálně jsem na to fakt neměla mentální kapacitu. Ještě abych se začala bát, že omylem adoptuju další děcko. I když... s tím, jak se tohle setkání prozatím vyvíjelo, jsem mohla zůstat asi celkem klidná, nezdálo se, že by něco podobného tady se Strakou hrozilo.
Pohlédla jsem na ni, jako by byla úplně blbá, když se zeptala, zda by byl vážně takový problém, být ve dvou půlích. Nedokázala jsem rozluštit, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. "To by teda sakra byl problém. Měla bys venku všechno to, co má zůstat hezky vevnitř - a když jsou tyhle věci venku, je to hodně blbý znamení. To mi můžeš věřit." Můj následný pokus o opuštění této situace, ve které jsem nechtěla být, dopadl dost bídně. V rameni bolestivě pulsovalo a bylo mi jasné, že zkoušet to znovu nemá smysl. Musela jsem si nejdřív odpočinout. Vzhlédla jsem ke Strace, která si dělala starosti o mé bezpečí. "Nevim, přijde ti to tak?" otázala jsem se s lehce ironickým nádechem v hlasu. Pak jsem si ale povzdechla a potřásla hlavou. "Ne, nejsem. Ale pomoc nepotřebuju. Můžeš klidně zase jít."

To odrostlé vlče, které jsem zválcovala, nezmizelo. Neuteklo. Nevypařilo se poté, co se z něj vydral absolutně uši rvoucí výkřik. A předstírat, že neexistuje, taky nepomohlo. Ne. Místo toho, aby se hezky slušně vypařila z existence, začala strakatá vlčice mlít cosi, co mi nedávalo smyslu, ani co by se mi za dráp vešlo. Cítila jsem, jak mi mezi očima začíná pulsovat tupá bolest už jen po první větě. Neměla jsem náladu. Fakt ne. Spěchala jsem. Ten náraz ale jako by mi do hlavy vrazil trochu rozumu - když se uženu v půli cesty, nebudu Ilenii ani Sheye nic platná. Přesto jsem byla daleko od toho, abych k flekaté překážce v mojí cestě cítila jakoukoliv formu vděku. "Tak blbý manévry, jo?" zavrčela jsem, ale prozatím jsem potlačovala vztek, bublající kdesi pod povrchem. Nebyla to vina téhle vlčice, že se celý můj život obracel v trosky. Nebylo fér si to na ní vybíjet. Snažila jsem se držet na uzdě, ale stačilo jedno malé pošťouchnutí, aby to celé bouchulo. "Tak bacha! Nejsem pro tebe žádná 'tetička', smrade," utrhla jsem se na vlče a převalila se na břicho, abych mohla problému, který se nevypařil, pohlédnout znovu do tváře. "A lichotkama si mě fakt nekoupíš." Ty moje krásné oči se do ní zabodávaly dost nepřátelsky, lehce pozvednutý pysk odhaloval špičky tesáků. "A máš taky pořádný štěstí, že ses vůbec dožila tohohle věku! Vysedávat tady, kudy probíhaj stáda? Hrabe ti? Celkem klika, že jsem tě srazila jen já, protože kdyby to byl los, mohla bys taky mít jednu půlku těla na úplně jiné straně pláně, než tu druhou." Odfrkla jsem si a zmlka, magentové zraky zabodnuté do zlatých kukadel mladé vlčice. Nedalo se říct, že by se mi nějak zvlášť ulevilo poté, co jsem ji seřvala prakticky za nic. Spíš mi to nechalo na patře hořkou provinilou pachuť. Začala jsem se drápat na nohy, že to tady zabalím a budu předstírat, že se tohle nikdy nestalo. Jenže zběsilý úprk do Ragaru a pak zběsilý úprk od Smrti si vybraly svou daň na mém rameni, které se rozhodlo, že mi odchod znemožní a promptně se pode mnou bolestně podlomilo, jakmile jsem na něj aplikovala část své váhy. "Do pr*ele," zamumlala jsem, když jsem se svalila zase zpátky k zemi. Takže jsem tu byla seklá. S vlčetem i sama se sebou. Zatímco Ilenie i Sheya byly obě kdoví kde a ve vzduchu se vařila nějaká čertovina. Dokonalost sama.

//od Smrti přes Jedlový pás

Vyletěla jsem ze zříceniny, jako by mi za patami hořelo. Možná, že i hořelo, ale to jsem nevěděla, protože jsem měla dost rozumu na to, abych se za sebe neohlížela. V hlavě mi pořád rezonovalo to jedno slovo. Sama. Sama. Sama. "Já jsem taková hrozná kráva!" zaúpěla jsem a přinutila se ještě zrychlit. Proč jsem nemohla počkat na Ilenii? Proč jsem musela jít napřed? Co když už ji tam nenajdu? Co když jsem ji znovu ztratila? A Sheya, kde je k čertu Sheya...? Musím je najít. Ve vzduchu navíc viselo cosi zlověstného. Chtěla jsem mít rodinu pohromadě, než se zase něco monumentálně podělá. Což mohlo být brzy. Štiplavý pach kouře ve vzduchu sliboval nějaké další pozdvižení. Já nechtěla pozdvižení. Chtěla jsem mít klid.
Hnala jsem se tryskem přes pláň, plíce mi hořely, oslabené rameno hrozilo, že každou chvíli vypoví službu. Už jsem toho naběhala hodně, víc, než bych měla, ale nemohla jsem prostě jen tak zastavit. Musela jsem se vrátit k Ilenii dřív, než se zatoulá někam, kde ji nenajdu. Kupředu mě hnal strach z toho, že se slova bohyně stanou skutečností. Vrátím se, i kdybych měla padnout. Jenže... ten pád přišel hodně brzo, a z úplně jiného důvodu.
Ani jsem nevěděla, co se stalo. V jednu chvíli jsem letěla kupředu jako kulhavá střela, v tu další... prásk. Do něčeho jsem v plné rychlosti nabourala a přeletěla přes to. Chvíli jsem zůstala naprosto dezorientovaná, udýchaně jsem lapala po dechu a uvažovala, jestli je tohle už peklo. Hrudník, kterým jsem hlavně do onoho záhadného předmětu narazila, mě pekelně bolel a vsadila bych se, že se mi tam okamžitě začala tvořit parádní podlitina. Ale co to vůbec bylo? Kámen? Lehce jsem pozvedla hlavu a spatřila dalšího vlka. Teda spíš vlčici. Mladou vlčici. Jasný. Však jo. "Bohovézacomětrestáte," oddrmolila jsem a nechala hlavu zase padnout na zem. Pevně jsem stiskla víčka v naději, že až oči zase otevřu, ten malej skřet bude pryč. Třeba ji ten náraz vyděsí a donutí k útěku... nebo je to třeba jen výplod mý fantazie. To mi bylo fuk. Hlavně, když kušuje.

//změna přechodu na Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA:
ID - M05/Fortis Vitae
Přívěsek na Cynthiině krku neustále slabě září. To proto, že se v něm skrývá magie, která jeho nositelce umožňuje manipulaci s životní energií. Může díky ní svou vlastní energii předávat ostatním vlkům, čímž může pomoci jedincům oslabeným, unaveným, zraněným, či nemocným. Nemůže s ní hojit zranění ani mírnit bolesti či léčit nemoci, ale je možno oslabené tělo povzbudit a dodat mu sil. Pokud část své energie někomu předá, sama o ni samozřejmě přijde a na vlastní kůži pocítí únavu. Dokáže také cizí životní sílu odebrat a způsobit druhému vlku únavu, malátnost, slabost, maximálně omdlení – nikdy ne smrt. V takovém případě ale energii nezíská pro sebe, ale vstřebá ji přívěsek a Cynthia zaplatí daň v podobě bolesti hlavy, která je přímo úměrná množství odebrané energie. Odebírání a předávání energie je možné také jiným živočišným druhům, ačkoliv to už vyžaduje trochu cviku. Při používání magie se přívěsek rozzáří silněji.
=40 křišťálů + 540 oblázků

ID - M05/Vima Luxia
Dá se říci, že se jedná o jakýsi další krok magie Fortis Vitae. Nositelce je díky ní umožněno vytvářet různé objekty z čiré energie, například energetické koule či šípy. Všechny objekty vytvořené tímto způsobem vydávají měkké nafialovělé světlo a jejich pohyb je ovlivnitelný silou vůle. Energii na vytvoření objektů získává Cynthia z vlastních zásob, únava z používání magie tedy závisí na tom, co přesně vlčice vytváří. Obecně platí, že neškodná světýlka, jiskřičky a podobné věci, sloužící pouze pro potěchu, nestojí téměř žádnou energii. Střední množství energie stojí energetické koule či menší vlny energie, které už se dají použít v boji. Nejnáročnější na únavu jsou šípy a silné vlny energie – takové věci zvládne Cynthia vytvořit jednou, v plné síle maximálně dvakrát, než padne vyčerpáním. Při použití v boji ucítí zasažený magickým objektem bolest v postiženém místě, asi jako by ho někdo důkladně přetáhl klackem – její intenzita je ovlivněna formou a velikostí zbraně, v případě šípu je silnější než v případě koule. Zásah energickou vlnou je přirovnatelný k nárazu čumákem napřed do pevné překážky – opět podle velikosti a síly vlny. Nedají se tímto způsobit krvavá zranění a rány, maximálně krev z nosu při dobře mířeném silnějším úderu. Mimo boj se dá magie využít třeba jen pro radost nebo k osvícení tmavých míst měkkým nafialovělým světlem. Objekty je ale možno udržet v existenci nanejvýš půl hodiny, přičemž energii nositelce magie spotřebovávají po celou dobu.
=40 křišťálů + 590 oblázků

ID - M04/Tati/1 hvězdička jakožto díky za záchranu mé natvrdlé maličkosti v podobě oblázků
=5 křišťálů

CELKEM 85 křišťálů + 1130 oblázků

//Ragar přes Jedlák

Vkročila jsem do známého stínu té ruiny, která ve zdejší krajině vyčnívala jako bolavý zub a hyzdila její tvář. I když bych se asi měla takových myšlenek vyvarovat. Kdoví, co všechno Smrt slyšela – moc bych se divila, kdyby jejího slídění byl můj vnitřní monolog ušetřen. Ztěžka jsem si povzdechla a vkročila mezi kamenné trosky. To místo se mi hnusilo, zdálo se stejně zákeřné jako jeho obyvatelka. Stačilo, aby se kus pilíře nad mou hlavou odlomil a – Kušuj. Nechtěla jsem, aby moje myšlenky vyvolaly nějakou ozvěnu v realitě. Tady si jeden musel dávat zatraceně majzla, co dělá a na co myslí. Ani bych sem nelezla, kdybych nechtěla odpovědi… I když bylo asi naivní myslet si, že od Smrti se jich dočkám. Jenže jakkoliv hloupé to možná bylo, byla to asi ta nejlepší šance. Život by mi nic kloudného neřekl, myslet si, že by vykecal pohnutky své sestry bylo ještě pitomější, než věřit tomu, že se mnou Smrt bude chtít mluvit a nevytře si mnou tady ty svoje mramorový podlahy.
Ponořila jsem se dál do hlubin zříceniny. Smrt si se svým zjevením tentokrát dávala na čas. Přesto jsem cítila její přímnost. Zelené oči zabodnuté v zádech, mihnutí stínu v koutku oka… Byla tu a věděla o mě. Zastavila jsem se. Už se mi nechtělo dál. Měla jsem pocit, že když budu dál následovat chodby, mohla bych se taky ztratit a nikdy se už nevrátit. Třeba se nevrátím ani tak. Třeba už mě tentokrát nepustí. Věděla jsem, že má Smrt zálusk na mou duši. Že ji pořád žere fakt, že jsem se navrátila mezi živé. Už naše poslední setkání bylo zlé… Možná, že tentokrát na svou potřebu rýpat do vosího hnízda vážně dojedu. Ne. Nenechám se. Nedovolím jí to. Možná zničila Ragar, ale mě zničit nemůže.
Hlava mi tvrdě narazila na chladný mramor, než jsem vůbec stačila zaregistrovat, co se děje. „Jsi si jistá, děvenko?“ zasyčela Smrt, své ostré tesáky pouhé milimetry od mého čenichu. „Mohla jsem tě zničit už stokrát od chvíle, co jsi sem vkročila. A můžu tě zničit klidně hned, jestli se mi zachce!“ Srdce mi v hrudi poskakovalo jako vyplašený ptáček, ale já se nehodlala nechat šikanovat. Měla jsem bohů a jejich vrtochů za ty roky už plné zuby. Proto jsem promluvila hlasem tak pevným, jaký jsem ve svém rozpoložení byla schopna prodrat hrdlem: „Ještě není můj čas.“ „A to víš jak?“ zavrčela Smrt, teď už se její čenich tiskl k tomu mému, cítila jsem na hrdle její horký dech. „Já ti určím, kdy bude tvůj čas! A řeknu ti co – kdyby nebylo mého prašivého bratra, už by ses dávno rozpadala v prach. Jenže tady, tady ti, má drahá, Život nepomůže.“ Cítila jsem, že budu muset našlapovat opatrně. Byla jsem právě jedno špatné slůvko od jisté záhuby.
„Víš, že ti vždycky donesu spoustu drahokamů,“ pronesla jsem pomalu. Spatřila jsem v očích Smrti chtivý záblesk, ale její tvář hned zase ztvrdla: „Těch mám už spoustu! Tvoje duše je jenom jedna. Myslíš, že se z tohohle vykoupíš?“ „Tentokrát jsem se činila. Je toho pořádná hromada. A pár opravdu hezkých kousků. Až se mi s nimi samotné bude těžce loučit.“ Smrt se zaškaredila, jak přemítala o tom, zda mě má vzít na milost. „Pro tentokrát to bude stačit,“ zavrčela nakonec a propustila mě zpod své drtivé váhy. Pomalu jsem se postavila. „To není všechno,“ ozvala jsem se. Když už jsem riskovala krk, chtěla jsem to, kvůli čemu jsem sem v první řadě vůbec šla. „Jistě, že není. Něco zase chceš. Jinak bys sem nelezla – nikdo sem neleze jen aby se kochal architekturou,“ prskla Smrt. „Tak to vyklop, bídačko. Co chceš tentokrát?“ „Jen odpověď. Proč jsi zničila naši smečku?“ „‘Proč jsi zničila naši smečku‘,“ pitvořila se po mě bohyně. „Ty to v té tvé palici vážně nemáš v pořádku, co? To si to nemůžeš domyslet sama?“ „Popravdě s tím mám celkem problém,“ opáčila jsem, možná poněkud přidrzle, protože vlčice, která se dosud ležérně procházela kolem rázem přiskočila mnohem blíž. „Tak to jsi ještě blbější, než jsem si kdy myslela. Překáželi jste mi. Otravovali mě. A už mě omrzelo si s vámi pohrávat… to víš, každá hračka se jednou okouká,“ zamrkala Smrt pronikavými zelenými zraky a pokračovala, než jsem stačila cokoliv říct: „Krom toho nechápu, proč zrovna tebe to tak zajímá. Copak ti na Ragaru záleželo? Ne. Vykašlala ses na ně, když tě potřebovali nejvíc, ty jedna Beto roku.“ Au. To zabolelo. Zásah na citlivé místo. „Tak to nebylo,“ ohradila jsem se. „Ale ano, bylo. Neukázala ses měsíce. Vůbec jsi netušila, co se stalo! Místo toho sis trajdala po světě s tou svou… Sheenou-“ „Jmenuje se Sheya!“ Věděla jsem, že se mě Smrt snaží vytočit, ale pouhé to vědomí nestačilo k tomu, aby to nefungovalo. Smrt mě ignorovala. „A hledala svou drahou lásku… jak rozkošné. Na povrchu taková drsňačka, ale uvnitř jsi z úplně měkounkýho marcipánu, že ano?“ Neměla jsem ponětí, co to je marcipán, ale jestli to bylo měkounký, pak to určitě nemělo se mnou nic společného. Jenže bohyně mi nedala šanci promluvit. „A to bude to, co tě nakonec zničí. Víš, na vlcích je krásné to, že většinou ani nemusím hnout tlapou. Oni se k destrukci doženou sami. Protože každý má to svoje slabé místo… a to tvoje je ten sladký karamelový vnitřek té tvé dušičky. Víš, že to dobré nikdy dlouho nevydrží. Víš to… a přece si dovolíš znovu doufat...“ Nasucho jsem polkla. Nechtěla jsem připustit, že by se mi Smrt mohla dostávat pod kůži. „Znovu a znovu a znovu – kolikrát si necháš roztříštit srdce, než to konečně vzdáš? Nemyslím, že ti ještě zbývá hodně pokusů. Jsi slabá. Až tě ony opustí-“ „Ony mě neopustí!“ štěkla jsem po Smrti, která kolem mě začala kroužit jako sup, jako hyena. Udržet na ní oči bylo těžké. Motala se mi z toho hlava. „Jsme rodina a držíme spolu!“ „Tak proč jsi tu sama? Kde jsi je nechala, co?“ zachechtala se vlčice, která zašla za sloup a už zpoza něj nevyšla. Zbyl tu jen její hlas: „Přijdeš o ně, nakonec, jedním způsobem nebo jiným. Tohle nikdy nebude fungovat. Zůstaneš sama, Cynthie! Sama, sama, sama, sama...“ To slovo se vracelo ozvěnou, která se ale nevytrácela, naopak, bylo čímdál hlasitější, zařezávalo se mi hluboko do mozku, když jsem v panice prchala ze zříceniny, div jsem si nezlámala nohy. Sama. Sama. Sama. Srdce jsem měla až v krku, když jsem konečně dosáhla volného lesa. Sama.

//Ageron přes Jedlový pás

//Dlouhá řeka přes Ageron

Střihla jsem to přes les tou nejkratší možnou cestou. Už tam mi ale bylo jasné, že je něco zatraceně špatně. Vlastně... že je všechno zatraceně špatně. Ve smečce bývalo často mrtvo, ale že by až tak? Ne. Hranice nebyly v lese svítícího mechu vůbec cítit, ani přítomnost nikoho z členů. Ovšem srdcem Ragarské smečky byly vždycky samotné hory, na jejichž úpatí jsem právě stanula. Zmocnil se mě okamžitě tíživý pocit. Pochmurná atmosféra tohohle místa na mě dopadla jako temný stín. Teď jsem litovala, že jsem nepočkala, abych sem šla s Ilenií. Asi by se mi hodil někdo, o koho bych se mohla opřít. Ale ne. Blbá Cynthia musí všechno sama, všechno první...
Hory byly mrtvé. Nebyl tu nikdo. Chtěla jsem odtud odejít, opustit smečku a jít si hledat nový domov, ale nechtěla jsem, aby to bylo takhle. Pomalu jsem se posadila na chladný kámen a sklonila hlavu. Kde je Falion? Nezabila ho? Možná jsme si s Alfou nebyli zrovna nejbližší, ale svým způsobem jsem ho dokázala respektovat. Nechtěla jsem, aby umřel. Ale necítila jsem tady přítomnost nikoho jiného než Smrti, jejíž pekelná aura se ovíjela kolem každého kamene, každého kusu skály. Ani Sheyu jsem tu necítila. Nedošla sem tedy? Popravdě se mi celkem ulevilo. Ať už lítala, kde chtěla, Sheya snad ve spárech Smrti neskončila.
Smrt. To ona za to mohla. Ucítila jsem bodnutí vzteku. Jak si to vlastně představovala? A proč to udělala, hm? Skleslost nahradila zloba. Pohled jsem zaměřila směrem, kde jsem dobře věděla, že se v lesích skrývá příbytek jisté sírou páchnoucí mrchy. Než jsem si to vlastně pořádně uvědomila, už mě tam tlapy nesly.

//Zřícenina přes Jedlák

//Velké houští přes Mahtaë jih

Od Ilenie a Starlinga jsem se vzdálila lehkým poklusem, ale jakmile jsem se vymotala z křovin a octla se u řeky, na víceméně volném břehu, pustila jsem se do cvalu. Jestli Sheya do Ragaru došla a zjistila, že je to tam úplně mrtvé... Žaludek se mi stáhl. Co si asi pomyslela? Že se s námi stalo něco hrozného? Šla nás hledat? Upřímně jsem doufala, že neudělala žádnou pitomost. A taky tu byla ta možnost, že do hor vůbec nedošla, protože se po cestě někde zdržela, což mi momentálně znělo jako ten lepší výsledek. Navíc... ach jo, jakkoliv mě to tam vytáčelo, kolikrát jsem fantazírovala o tom, jak se celé hory sesypou jako hromádka klestí, kolikrát jsem chtěla některým členům dát jednu do zubů, rozhodně jsem nechtěla, aby se s Ragarem stalo něco takového. Ne doopravdy, chápete? Byla sranda si to představovat, ale když se to stalo skutečností, už to taková sranda nebyla. Přiměla jsem svoje tělo k větší rychlosti. Musela jsem sebou mrsknout. Přesvědčit se na vlastní oči. A pak se rychle vrátit k Ilenii.

//Ragar přes Ageron