Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cynthia
10.1. 1 lístek
celkem 12 lístků

Saturnus
11.1. 1 lístek
celkem 8 lístků

Stín
10.1. 5 lístků
11.1. 5 lístků
12.1. 4 lístky
celkem 27 lístků

Erlend
12.1. 1 lístek
celkem 13 lístků

Sinéad
9.1. 1 lístek
10.1. 1 lístek
celkem 23 lístků

loterie 5

Mžourala jsem přes sněhové vločky mezi stromy, ale chvíli jsem neviděla nic než sníh a slyšela jsem pouze kvílení větru. Logicky jsem věděla, že si Sheya nejspíš jen někam odběhla, ale ten červík vzadu v mojí mysli dotěrně hlodal. Co jestli se taky ztratila? Kam by se tady ztrácela? Přece je už dospělá. A není blbá. Jenže bojovat zdravým rozumem se strachem, který byl naprosto iracionální, bylo jako snažit se přesvědčit skálu, aby uhnula z cesty. Zcela a úplně marné.
Naštěstí netrvalo dlouho a známý pískový kožich se vynořil ze sněhové tmy. "Fuj, tohle mi nedělej," oddechla jsem si a pomalu se posadila, protože mě sníh už začínal pěkně studit do břicha. Ale Sheya nesla zprávy - ne zrovna dvakrát příznivé. Počasí vypadalo pořád mizerně a ani s novým dnem se to moc neuklidňovalo. "Hmmm," zabručela jsem otráveně. "Blbá zima. Takže to vypadá, že tu ještě chvíli budem tvrdnout." Možnost vydat se na jih tu sice byla, ale když jsem se nad ní krátce zamyslela, zas tak moc se mi nezamlouvala. "Jenže na jihu to je samá louka a planina, to je v tomhle počasí snad nejhorší místo, kde bychom mohly být. Asi nejlepší bude prostě počkat tady, než se to aspoň trochu umoudří." Zima byla krutá, ale věděla jsem, že by mohlo být i hůř. Nebylo to tak zlé, jako v ten osudný rok, kdy se semlelo to... všechno.
Sheya se ale náhle vytasila s otázkou. "No... víceméně asi ano?" Popravdě jsem nikdy u vzniku smečky nebyla a příliš jsem nad tím nedumala. "Akorát si myslím, že kdyby se někdo osamocený rozhodl se prohlásit za pána lesa, všichni by se mu akorát vytlemili. Takže to spíš než jedním vlkem začne nějakou skupinkou nebo rodinou nebo tak. A postupně se třeba nabalí další a další vlci a smečka poroste." Otřepala jsem si přebytečný sníh z kožichu a pak znova pohlédla na Sheyu. "Pročpak - toužíš zakládat smečku?" zazubila jsem se.

loterie 4

Zprávy o Meinerově rozhodnutí se usadit kdesi ve smečce byly vskutku překvapivé. Navíc ještě ve stejné smečce, jako ten Sheyin kamarád. Nebo... kamarád? Vypadalo to, že to moje drobné rýpnutí zasáhlo nějaké citlivé místečko, protože Sheya jaksi znejistěla, jen si cosi zabručela pod vousy a bylo zcela jasné, že to nechce dál rozebírat. Což mě samozřejmě zaujalo ještě víc. Hmm, uculila jsem se pro sebe - neměla bych nejspíš vyvozovat žádné závěry, ale bylo dost těžké to nedělat. Tak k tomu se ještě vrátíme. Nyní jsem to ale už nechtěla dál rozmazávat - jednak bylo dost jasné, že Sheya se o tom teď nechce bavit, za druhé se mi už vážně chtělo hrozně spát.
Uvelebily jsme se pod strom a Sheya usnula během chvíle. Mně to ale trvalo déle. Sledovala jsem padající vločky kolem nás. Bílé jako Ileniin kožich. Doufám, že tam někde jsi, vyslala jsem k vlčici krátkou myšlenku, jako by mě snad mohla slyšet. A že jsi v pořádku. Ať jsi kde jsi. S tím se mi konečně zaklapla víčka a já usnula. Spala jsem nejspíš dost tvrdě, na to, že jsme ležely jen tak někde v lese a ne ve skrytu nory nebo jeskyně. Tvrději, než bych si v takové situaci měla dovolovat. Když jsem se totiž vzbudila, už začínalo svítat a já pod stromem ležela sama. Pozvedla jsem hlavu a rozhlédla se, kam Sheya mohla zmizet, přemáhala jsem přitom plíživý neklid, který se mě při pohledu na její prázdné místo vedle mě zmocňoval. Máš nervy v háji, už je to tak. "Sheyo?" zavolala jsem mezi stromy.

Cynthia
5.-7.1. 3 lístky
9.1. 1 lístek
celkem 11 lístků

Saturnus
5.1. 2 lístky
celkem 7 lístků

Stín
4.1. 1 lístek
7.1. 1 lístek
celkem 13 lístků

Erlend
Sviští hřiště 1 lístek
2. miniakce 5 lístků
celkem 12 lístků

Sinéad
3.-7.1. 6 lístků
9.1. 1 lístek
celkem 21 lístků

//loterie 3

S plným žaludkem a aspoň trochu ve skrytu před větrem svět hned vypadal o něco veseleji. Navíc jsme i pomalu začaly vymýšlet nějaký plán, co si počít dál. Ne, že by bylo zrovna snadné něco vymyslet, když se všechno pod tlapami hned zase sypalo, ale takový prostinký plán jako jít někoho navštívit a trochu se poptat kolem se snad nijak katastrofálně pokazit nemohl. Kdoví? Třeba Ilenii někdo vážně viděl. Třeba se vážně nějak dostala pryč. Třeba. Netušila jsem, odkud se bral ten nový závan optimismu, ale nehodlala jsem nad tím příliš dumat.
Shodly jsme se s Sheyou, že bychom mohly zkusit někde najít černobílého vlka, který mi kdysi pomáhal Sheyu hledat, když ji vzala voda. A nakonec ji i dovedl domů. Mohl by najít i Ilenii a dovíst ji domů. Když má na to očividně talent, napadlo mě, i když by to asi byla až příliš velká náhoda. Nehledě na to, že bych pak byla u Meinera zadlužená do nejdelší smrti. "Vážně?" podivila jsem se, když Sheya pronesla, že ví, kde se rozpůlený usadil. Ještě víc mě překvapilo, že se rozhodl přidat do smečky. "Huh, na to bych si ho vážně netipla. I když se ani moc nedivim, že ho to toulání nakonec omrzelo." Měla jsem dojem, že mně už to taky brzo poleze krkem - jenže momentálně nebylo moc na výběr. Lehce jsem se poušklíbla, když opět padlo jméno "Saturnus". "Ahá, tak to abychom se tam vydaly, když tam bydlí Saturnus, co?" popíchla jsem Sheyu a nevinně se zazubila. Asi byli fakt jenom kamarádi, ale... jeden si musí trošku šťouchnout, když se to tak krásně nabízí.
Nejdřív ale bylo potřeba si odpočinout. Stejně nemělo smysl se vláčet kdoví kam při sněhové bouři. Lehly jsme si na zem do studeného sněhu - jo, tak už to teď holt bylo. "Jo... to já taky," zívla jsem a položila si hlavu na přední tlapy. Ještě jsem sledovala padající vločky. Zima mi už začínala být dlouhá... přála jsem si, aby skončila.

loterie 2
//Lesík topolů

Nebyl žádný med divočáka odtáhnout do skrytu lesa. Už jsem byla vážně dost unavená a ta fujavice kolem rozhodně ničemu nepomáhala, i když se zdálo, že se na chvíli počasí trochu umoudřilo. Jenže podle černých mračen, která zatahovala nebe, to nemělo být na dlouho a nemělo smysl se na to spoléhat. Lepší bude se prostě zapřít, odtáhnout prase ještě o kus dál a schovat se mezi stromy aspoň před tím nejhorším větrem. Sheya našla celkem příhodné místo hned u kraje lesa, což mi osobně vyhovovalo - rozhodně se mi nechtělo vláčet to těžké zvíře někam dál. Pustila jsem tedy kančí nohu a pustila se bez dalšího slova do jídla. Už jsem měla vážně hrozný hlad a ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem naposledy jedla něco pořádného. Krmila jsem se tedy vážně s chutí, Sheya činila totéž a na chvíli bylo všechno v naprostém pořádku, jako dřív, předtím než... všechno.
Když jsem byla po jídle, olízla jsem si čenich a sedla si do sněhu vedle rozjedeného prasete. "Teď?" zopakovala jsem otázku zadumaně a uvědomila si, že vlastně vůbec žádnou odpověď neznám. Domov byl pryč, Ilenie byla pryč. Něco by se mělo udělat s oběma z těchto věcí. Ale co? Zdálo se mi téměř nemožné si dělat příliš velké starosti, takže jsem možná docházela do nějaké fáze života, kdy je mi jedno doslova úplně všechno - asi by mi tohle taky mělo dělat starosti, jenže... no, asi sami chápete ten problém. "Hm, navštívit bychom někoho mohly, to je fakt," přikývla jsem, když Sheya sama přišla s nějakým návrhem - vlastně to znělo jako dokonalý nápad! "To zní dobře. Jen nevím, kdo by nás mohl chtít vidět," podrbala jsem se zamyšleně zadní tlapou za uchem. Zas tak moc kamarádů jsem tu neměla... a ty, kteří se za ně dali považovat, jsem dlouho neviděla. "Možná Meinere?" nadhodila jsem - nebyla jsem si jistá, jestli by nás viděl zrovna rád, ale já jeho vlastně i celkem jo. Nikdo jiný mi na mysl nepřicházel. Možná Awarak, jenže ten na mě nejspíš dávno zapomněl. Kaleo zmizela někde v časoprostoru, Aki se taky někam vsáknul... Potřásla jsem hlavou. "Ale nejdřív si odpočinem," zívla jsem a natáhla se ke kmeni jednoho ze stromů. "V tomhle počasí se stejně nedá moc cestovat."

loterie 1

Všechno se to stalo dost rychle. Šlahouny kance opravdu poslaly k zemi, povedlo se to dokonce tak, že ani nerozmáznul Sheyu na mastný flek, za což jsem mu byla fakt vděčná. Sice skončila poněkud vyvedená z rovnováhy, ale to nevadilo, protože kance už jsem pevně držela já. Jenomže divočák se nemínil jen tak snadno vzdát, mlátil sebou, kopal, kvičel a rozhodně se všemožně snažil vysmeknout. Nejspíš bych ho magií dokázala zpacifikovat, že by ani neceknul, ale abych byla upřímná, ani mě to v tu chvíli nenapadlo. Byla jsem zvyklá lovit víceméně postaru, nějaký ten šlahoun sem tam sice byla vítaná pomůcka, ale nejspíš byl dobrý nápad si na podobné berličky příliš nezvykat. Bohové magie rozdávali - ne sice zadarmo, ale rozdávali - a kdoví, kdy se rozhodnou si je vzít zase zpátky? Takže to zůstalo na staré dobré tesáky.
Když Sheya kance přidržela, hned to šlo snadněji. I tak byla celkem makačka se dostat až k hrdlu a prokousnout ho skrz tu tvrdou prasečí kůži... nakonec se ale povedlo. Krev se vyřinula na bílý sníh a kanec sebou naposledy chabě zazmítal, než naposledy vydechnul. Pustila jsem ho a unaveně si sedla do sněhu. "Tak," vydechla jsem. "A je to." Ale i když jsme byly obě vyčerpané, ještě jsme si nemohly jen tak zasednout k jídlu, naplnit si břicha a konečně si odpočinout. Zamžourala jsem k šedé obloze. Zvedal se vítr, sníh se na nás valil ze všech stran a tady na otevřené louce to celé bylo krajně nepříjemné. Povzdechla jsem si. "Nojo, krucinál, asi máš pravdu," vyhrabala jsem se zase na nohy. "Ještě, že do lesa to není daleko. Mezi stromama se to snad bude dát snést trochu líp." Chopila jsem se druhé divočákovy nohy a zabrala společně s Sheyou, abychom už byly brzy ve skrytu lesa a konečně se mohly najíst. V břiše už mi pořádně kručelo. Nepřízeň počasí mě ale nevytočila natolik, jak by se dalo čekat. Cítila jsem se vlastně na duchu celkem dobře, navzdory všem okolnostem. Asi by mi to mělo připadat divné, ale já cítila hlavně úlevu.

//Erynijský les

Cynthia
Vlčíšek 2 lístky
2 lístky za 20 drahokamů
3 lístky za 40 oblázků
celkem 7 lístků

Saturnus
Vlčíšek 2 lístky
29.12. 1 lístek
31.12. 1 lístek
2.1. 1 lístek
celkem 5 lístků

Stín
Vlčíšek 2 lístky
28.12. 2 lístky
29.12. 1 lístek
30.12. 2 lístky
31.12. 1 lístek
1.1. 1 lístek
2.1. 2 lístky
celkem 11 lístků

Erlend
Vlčíšek 2 lístky
1. miniakce 4 lístky
celkem 6 lístků

Sinéad
Vlčíšek 2 lístky
29.12. 2 lístky
30.12. 4 lístky
31.12. 1 lístek
2.1. 5 lístků
celkem 14 lístků

//Ostružinová louka

Poskládala jsem dohromady něco jako plán - bylo to celé velice prosté, a přesto se toho mohlo tolik podělat. Hah. Každopádně nemělo smysl otálet, prase stálo přímo před námi a jestli jsme nechtěly, aby si nás všimlo a prchlo, než se vůbec do něčeho pustíme, bylo na čase vyrazit. Sheya souhlasila s tím, že půjde zleva i s plánem se šlahouny (aby taky ne, to byla strategie, která nemohla jen tak zklamat). "Jo. Přímo na něj," přikývla jsem a počkala, až se Sheya dostane do vhodné pozice, aby mohla vyrazit. Sama jsem se doplížila do toho správného úhlu a pak už jsme vyběhli všichni tři - Sheya, já i prase.
Divočák se řítil sněhem a my za ním. Byl to celkem kus a určitě bych nechtěla, aby se na některou z nás otočil celou svou silou nebo se rozhodl, že bude lepší nás rozpárat kly, než před námi utíkat, takže bylo třeba to vyřídit rychle. Sheya se pustila do útoku a když jsem spatřila, že se pevně zakousla, omotaly přední nohy kance pevné šlahouny. Stalo se přesně to, co jsem čekala, prase nic podobného neočekávalo, liány mu podrazily nohy a ono šlo k zemi. Doufala jsem, že Sheya stihne uskočit, než ji kanec zavalí, každopádně teď jsem po něm skočila zase já a zabořila mu zuby do krku, než se stačí zvednout. Nevzdával se ale snadno, zmítal sebou do všech stran a snažil se vysmeknout. Nerozhlížela jsem se, co dělá Sheya, věřila jsem, že mi přijde na pomoc zvíře trochu přidržet - já se soustředila jen na to, abych se trefila na to správné místo.

//Západní louky

Pach kořisti nás vedl dál a dál přes louku. Zdálo se, že zvíře odešlo vážně daleko a já se trochu začínala obávat, jestli ho vůbec najdeme - obzvlášť, když se na chvíli stopa docela vypařila. Ani jedna z nás nic neříkala, jen jsme soustředěně větřily a snažily se navázat na ztracenou stopu. Chvíli se vážně zdálo, že je to ztracené, ale pak vítr zavál tím správným směrem. "Tudy," kývla jsem Sheye a mohly jsme se vydat dál. Ještě to nebylo úplně ztracené. Soustředila jsem se na stopování natolik, že jsem ani nezaznamenala cosi třpytivého, co se snášelo z nebe na nás na obě. Žádná magická katastrofa se nekonala a tak na tom asi stejně nezáleželo.
Byla jsem až podivně klidná a uvolněná, když jsme se pomalu blížily k lesu a pach zesiloval. Musely jsme už být blízko - tuhle domněnku Sheya hned potvrdila, když jako první spatřila divočáka mezi stromy. Zastavila jsem a lehce se přikrčila, aby se kořist hned nevyplašila. "Divočák. Kruci, taky to mohlo být něco snazšího." Ale žebráci si nemůžou vybírat a tak bude zkrátka nutné se nějak popasovat s tímhle silným zvířetem a jeho nebezpečnými kly. "Ale to zmáknem," pronesla jsem polohlasem. "Můžu tomu trochu pomoct magií. Ňákejma šlahounama mu podrazit nohy nebo tak." Šlahouny rozhodně byly mým nejoblíbenějším využitím magie země. Těmi se prostě nedalo nic zkazit! "Takže - ty zleva, já zprava? Zkusím ho teda magií za běhu dostat na zem a pak už ho v žádným případě nesmíme nechat vstát." Zahleděla jsem se na Sheyu, zda bude mít k plánu co říct a pak už jsme mohly vyrazit. V žaludku mi hladově kručelo a doufala jsem, že to zvládneme odbýt rychle a snadno.

//za Sheyou

//VVJ přes Mahtaë

Klusala jsem za Sheyou podél řeky v tom krásném zimním ránu, úmyslně odstrkovala stranou všechny myšlenky a soustředila se jen na to, abychom nalezly nějaké stopy, které nás dovedou ke kořisti. "No..." Vlastně mě ani nenapadlo, že kouř musel všechna zvířata z téhle části Gallirei vyhnat. Kromě těch, která utéct nestihla. Lehce jsem se kousla do jazyka - nemyslet na to, nemyslet na to, nemyslet na to. "Možná se už nějaká zvěř vrátila," řekla jsem nakonec. "Můžem to risknout. Přinejhorším budeme hledat jinde."
Dorazily jsme až na břeh řeky a tam se Sheya na chvíli zastavila. Osobně se mi taky zrovna moc do jejího překonávání nechtělo, ale jestli jsme chtěli dál na pláně, nedalo se nic dělat. Mohla jsem tedy vytvořit pomocí magie země most, ale když nás měl čekat lov, chtěla jsem šetřit silami. "Tak jdem," zavelela jsem nakonec, abychom tam nefilozofovaly věčně, a vykročila. Snažila jsem se vybírat cestu pokud možno po balvanech, ale párkrát jsem si v ledové vodě chtě nechtě smočila tlapy. "Hnus," otřásla jsem se na druhém břehu znechuceně a zašklebila se na Sheyu.
To už ale mladá vlčice větřila a hledala, co bychom mohly ulovit. Nepletla jsem se jí do toho a držela se schválně trochu zpět. Upřímně řečeno jsem byla zvědavá, jak si s tím poradí. Samozřejmě to nebylo její první rodeo, ale tentokrát jsem se vážně snažila být jen tichým pozorovatelem, zavřít klapačku a nechat to na ní. "Jo," odsouhlasila jsem, když jsem rovněž zavětřila. "Něco tu fakt je. Nebo spíš bylo... už to odešlo. Ale určitě se to nevypařilo." Kráčela jsem Sheye po boku, možná lehce za ní, a spolu s ní sledovala pachovou stopu, která nás vedla dál.

//Ostružinová louka

"Pff, já ti dám nehoda. Jsem prostě lepší, uznej to," nafoukla jsem se jako královna světa, ale v koutcích tlamy mi pořád pohrával úsměv, díky kterému nemohlo být pochyb, že je to všechno pořád jen na oko. Jenže zrovna mi štěstí nepřálo, abych to Sheye natřela i podruhé a já se rozmázla na ledu. A než jsem se vzpamatovala, Sheya už mě měla. Skočila na mě a holt už nebyla žádné pírko, takže jak už jsem se napůl škrábala do stoje, svalily jsme se obě zase na zem. Ještě chvíli jsme setrvačností klouzaly po ledu v jednom chumlu. "Nojóo, tak mě máš - to se na tebe náhodou usmálo štěstí!" vytrčila jsem dramaticky tlapu k obloze, jak jsem se tam tak válela na zádech. "Jó, to kdybych se nevymlátila, tak bys mě nikdy nechytla. Jsem jako vtělení větru, jako... jako nezkrotná vichřice!" mlela jsem dál a šklebila se do nebe. Jo, jak bych si přála, aby tahle chvíle nikdy neskončila.
Na okamžik jsme ztichly a jen tam ležely vedle sebe. Zamrzlé jezero mě přes kožich trochu záblo, ale nic, co by se nedalo přežít. Svým způsobem to bylo i příjemné. Jen kdyby se v tichu hned zase nezačaly hlásit ty nezahnatelné myšlenky. Všechno jsem pěkně podělala. Už ji neuvidím, žejo? I když ji budu hledat všude po světě... Stiskla jsem pevně čelisti a přesně v tu chvíli promluvila Sheya. "Jasně!" chytla jsem se možná až příliš ochotně další šance na rozptýlení a vyšvihla se na nohy. "Taky mám celkem hlad," uvědomila jsem si - kdy jsem vůbec naposledy jedla? Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy se Sheya zmínila o lovu. Do té doby se mi hladový žaludek dařilo úspěšně utlačovat do pozadí. Teď se ale ozýval a tak jsem vyrazila za Sheyou, abychom si našly něco k snědku.

//Západní louky (přes Mahtaë)

Svištěla jsem si to po ledové klouzačce a dávala si záležet, abych se pohybovala pokud možno co nejvíc ladně, aby ti troubové na druhé straně viděli, že tady bruslí elita. Měla jsem sice dojem, že si nás absolutně vůbec nevšímají, ale co. Bylo třeba si zachovat aspoň nějaké zdání důstojnosti. Ačkoliv to bylo rozhodně dost těžké, když se mi tlapy každou chvíli toužily rozjet do všech světových stran. A pak tu byla samozřejmě Sheya, která už s tím zase začínala. "To bych teda ráda viděla," zazubila jsem se s výzvou v hlase. "Ale prosím, jen si posluž. S radostí ti to nandám i podruhé!" Ale když jsem viděla, jaké zrychlení Sheya najednou vyvinula, nebyla jsem si tím zase tak jistá. Pěkně jsem se odrazila s drápy zarytými do ledu, abych ještě zrychlila, což už začínalo být krapánek o tlamu. Ale copak já se bála? Prosímvás! Byla to perfektní psina a svištění ledového vzduchu kolem uší zcela přehlušovalo jakékoliv nechtěné myšlenky, které by se snad chtěly vynořit z hlubin.
"Jo, koukaj. Nic takovýho v životě neviděli," zasmála jsem se a vybrala jen tak tak zatáčku, jen kousek předtím, než bych narazila na břeh a vyválela se ve sněhu. Ale to se nestalo. "Jsme rozený talenti," doplnila jsem ještě - a přesně v tu chvíli se mi jako správnému talentu rozjely nohy a já se rozpleskla na ledu jako nějaká rohožka. Á, sakra! Nebylo pochyb, že teď mě Sheya fakt chytí, ale třeba ještě byla naděje. Začala jsem se škrábat nahoru, ale marná snaha, jak jsem spěchala, jen jsem to zhoršovala a jen se bezmocně plácala jako ryba na suchu.

//VVJ

"To beru," zazubila jsem se, když Sheya pronesla, že půjdeme prostě za nosem. Klusala jsem sněhem vedle ní, rameno zatím kupodivu příliš neprotestovalo a začínalo nové ráno. Po dlouhé době zakouřeného příšeří mezi mraky vykouklo slunce a jeho paprsky se zatřpytily na čerstvém sněhu a taky na ledě, který pokrýval hladinu největšího místního jezera. Obě jsme se zastavily a na chvíli jen hleděly na tu krásu. Protože to vážně bylo krásné, to jsem musela uznat. Jediné, co to kazilo, byl fakt, že tu byl celý chumel dalších vlků. Motali se naštěstí kdesi na druhé straně jezera a já jen doufala, že tam zůstanou a nebudou nás do té strkanice chtít zahrnout taky.
Sheyu ovšem led lákal stejně, jako ty chaotické blázny, co tam halekali jak paviáni. Neměla jsem nejmenší důvod jí to upírat. "Jasný, jdem na to," přikývla jsem a skočila na led. "Ať tamti viděj, jak se to má správně dělat," zazubila jsem se a odpíchla se zlehka zadní tlapou, abych si to nejdřív trochu vyzkoušela. Měla bys ji hledat. Ne tady bruslit, ozval se znovu ten hlásek. Ignorovala jsem ho a odrazila se silněji. Nabírala jsem rychlost v širokém oblouku kolem Sheyi. Nechtěla jsem na to teď myslet. Ne. Musela jsem se jen udržovat v činnosti, to bylo celé. Nemyslela jsem ani na to, co se stane, až se nevyhnutelně budu muset zastavit a nechat ty vlezlé myšlenky, ať mě doženou. Ticho tam. Odpíchla jsem se znovu, a ještě jednou, a ještě, takže už jsem si to kolem Sheyi prosvištěla slušnou rychlostí. "Tak se ukaž!" zašklebila jsem se na ni široce, když jsem ji míjela s větrem v zádech.

//Vodopády

Sheya samozřejmě nadále trvala na tom, že ji nechytím, ale já byla naprosto odhodlaná ji přesvědčit o opaku. Byla teda rychlá, to jo, ale sakra, přece mi nemohla zdrhnout? Chvílemi jsem se k ní přibližovala, chvílemi měla zase navrch Sheya, protože i já místy zapadala do sněhu, byl to zkrátka hodně vyrovnaný závod a já už si začínala skoro myslet, že ji vážně budu muset vyhrát, ačkoliv by to byla příšerná potupa... ale pak se karta konečně obrátila. Sheya se ohlédla a vyplázla na mě provokativně jazyk a za to ji karma okamžitě sejmula. Tlapy jí podjely, vysekla jakýsi parakotoul a zahučela hlavou napřed do závěje. Rozesmála jsem se a pár skoky už jsem byla u ní, vrtěla se tam ve sněhu jako žížala a nemohla ven. "Tak nechytim, jo?" uplácala jsem ze sněhu kouli a odpálila ji přímo na Sheyin zadek, který tak příhodně vystrkovala k nebi. "Já ti dám, že nechytim," plesk, ještě do druhé půlky, aby jí to nebylo líto. Ach, jak sladká byla pomsta! To už se Sheya vykulila ze závěje ven a svalila se do sněhu, takže jsem jí pro dobrou míru ještě tlapou nahrnula pěknou hromádku prašanu přímo na čumák. "Co by to neplatilo? Vyhrála jsem! Férově, naprosto. Já tam tu závěj neudělala - máš čučet pod nohy," otřepala jsem se a teď byla řada na mě, abych drze vyplázla jazyk. Stále jsem se ale zubila na celé kolo - takovou srandu jsem si dlouho neužila. Pak jsem se taky svalila do sněhu. Byla jsem z toho celkem uhnaná a potřebovala jsem popadnout dech. Jakmile jsem se zastavila, tak trochu zase začaly růžky vystrkovat černé myšlenky. Vší silou jsem se snažila je zahnat. Nechtěla jsem na to myslet. Nechtěla jsem si kazit hezké chvíle s Sheyou. Ale stačil i takový krátký moment nečinnosti, aby se to všechno začalo valit zpátky. Vyhrabala jsem se zpátky na nohy. Ne, nemohla jsem jen tak ležet, pokud jsem nechtěla, aby se na mě zase nahrnula celá ta lavina. Naštěstí jsem nebyla sama, byla tu Sheya, kterou taky popadl jakýsi akční záchvat. Jen jsem se útrpně zašklebila, když jsem viděla, jak si lokla ledové vody. "Kam?" zajímala jsem se, ale rozběhla jsem se za ní - vlastně na tom nesešlo. Hlavně někam. Nezastavovat. Utíkat. A nemyslet na to, jak dlouho to vydržíš.

//VVJ přes Galtavat