Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlatavý les

Skoro by se mi zdálo, že mi Bouře tak úplně nevěří, ale já přece nekecala. Přinejmenším jsem se o ní Ilenii zmiňovala, když jsme rozebíraly minulost a všechno to, co k ní patřilo. "Třeba na něj někde narazíme. Je fakt, že nevim, kde se momentálně poflakuje, ale když ho potkám, pošlu ho za tebou. Třeba s ním dokážeš něco vymyslet." Pokud se teda milý Starling dávno nespakoval a neodešel někam úplně pryč. Při tom našem posledním setkání byl hodně divnej.
Nebylo divu, že se Bouře tak trochu pozastavila nad tím vším. "Zajímavý, jo, to je jeden způsob, jak to nazvat. Já vim, že jsme tak trochu pošahaná rodina, to můžeš klidně říct nahlas," uchechtla jsem se a pořásla hlavou. "Ale neměnila bych." Jediný, co bych změnila, by bylo dostat zpátky Ilenii, aby z tý naší rodiny bylo něco víc než doutnající trosky. Jenže v tom byla spousta háčků. "No prostě... je fuč. Ztratila se a nejsou o ní žádný zprávy," pronesla jsem neurčitě. Nechtělo se mi vyslovit domněnku, že je moje drahá polovička pravděpodobně dávno mrtvá a já se honím za přízrakem. A že je to celé moje vina. "Ne, to ne, to vůbec," vyhrkla jsem rychle, aby snad Bouři nenapadlo se sbalit a zmizet. "Myslím že je prakticky nemožný mě zdržet ještě víc, od podzimu jsem s tím nedokázala pohnout. Ono se dost blbě hledá někoho, kdo může být kdekoliv." No, a už to bylo tady. Musela jsem na Bouři kydat svoje problémy? Nemohla jsem si sakra pomoct?

//Kraj světa

//Údolí morény

Bouře se zatvářila překvapeně, když jsem jí řekla o Ilenii. Mimoděk jsem nakrčila čelo v očekávání nějaké slovní facky, ale místo ní přišlo něco úplně jiného. S ulehčením jsem se rozesmála. "To víš, že jo," zazubila jsem se. "Jak bych něco takovýho mohla opomenout? Za co mě máš?" Ovšem myšlenka na to, jak se Bouře dá do kupy zrovna se Starlingem, jo... to byla teda taky dost komická představa. Úplně jsem přitom zapomínala na Aurona, o jehož existenci jsem sice věděla, ale byla pro mě úplně nepodstatná. "Vlastně bráchu má! Ale nevim, jestli by se ti líbil. Je sice celkem normální, ale taky celkem suchar. Nicméně seznámit vás klidně můžu, však ty už si to přebereš, ne?" zubila jsem se a ignorovala nepříjemný pocit v břiše, který se hodně podobal provinilosti. Sama nevíš, kde máš partnerku, jestli je vůbec naživu, a dohazuješ tady- Násilím jsem ten hlas umlčela a nemohla si pomoct, znovu jsem vyprskla smíchy, když jsem spatřila, co s Bouří provedla zmínka o Sheye.
"Jak jako proč?" ušklíbla jsem se, zatímco nás už tlapy nesly kamsi pryč od Jiskřičky, jejího gerontního partnera, Dipsi, se kterou nás zdrogoval podivný růžový prach a od všech ostatních, které jsem snad mohla znát. Bouře očividně měla problém to celé zpracovat a já se nedivila. Ostatně, že Sheya nevypadla ze mě, jsem jí neřekla tak trochu naschvál. "Koho je - no přece moje, moje a Ileniina," šklebila jsem se a bavila se ještě chvíli na kamarádky účet, než jsem se rozhodla nad ní smilovat a uvést věci na pravou míru. "Ale nenechala jsem se obtáhnout někde v křoví, jestli tě to uklidní. Víš, jak se mrňatům valej do hlavy ty kecy, že vlčata nosí čáp? No, tak u mě to nebyl zas takovej kec. Našla jsem ji v horách, když byla ještě úplný pískle." Usmála jsem se při té vzpomínce, i když ta noc, kdy jsem našla Sheyu, byla vážně příšerná. Připadalo mi to jako před stovkou let. "Jmenuje se Sheya, teď už je dospělá a momentálně lítá asi někde na severu. Tak trochu totiž hledáme Ilenii," povzdechla jsem si. "Slehla se po ní zem."

//Ronherský potok

Jak jsem ostatně předpokládala, Bouře chtěla hned vědět víc. Její překvapení mě trochu pobavilo, protože... Jo, holka, ještě se vůbec nemusíš tvářit překvapeně. Nicméně jsem s odpovědí zaváhala. Jistá část mě, na kterou jsem nebyla moc hrdá, chtěla nadále skrývat pravdu, vymyslet si za partnera nějakýho statnýho samce, jen aby Bouře nevěděla, že jsem... divná. Ale ne. Mohla jsem lhát všem drbanům, co jich na světě bylo, ale Bouři jsem lhát nechtěla. Kromě toho jsme s Ilenií stejně byly dost špatný ve skrývání. Neřekly jsme to nikomu, ale věděli to všichni, dokonce i Starling to vydedukoval a to nás spolu viděl možná tak dvakrát. "No, vlastně... vlastně je to vlčice," vysypala jsem ze sebe pokud možno uvolněně. "Jmenuje se Ilenie. A chceš ještě jeden šok? Mám dokonce i dceru." To už jsem cítila, jak mi cukají koutky, protože jsem doufala, že Bouři vypadnou oči z důlků - a že se mi nevytlemí do xichtu. Teda, že se mi vytlemí, to by nebylo nic tak divnýho. Spíš jsem doufala, že jestli se to stane, nebude to myslet vážně.
Jenže tohle údolíčko přestávalo být ideálním místem pro dohánění několika let restů - začínalo tu být pěkně převlkováno a některé pachy, které se tu vznášely, mi vůbec nebyly příjemné. Když se mi o čenich otřel pach Lennie, samovolně se mi zježil hřbet. Ta ještě žije? Ugh. "Jo, souhlasím, bude nejlepší vypadnout," zabručela jsem a nenápadně se rozhlížela, jestli Jiskřičku zahlédnu. "S některýma z těch individuí nemám zrovna nejlepší historii. A beztak když se sejde tolik vlků na jednom místě, zavání to akorát dalším průšvihem." Bylo to tak moc, chtít chvíli, chviličku, malinkatej ždibíček času o samotě? Asi jo. Tohle byla Gallirea, co by jeden čekal? Nesměla jsem zapomenout na to podivné bzučení, co se tady ve vzduchu vířilo. Jestli se měla odehrát nějaká magická šaškárna, ať si to vyřídí Jiskřička. Vyrazila jsem vysokým sněhem za Bouří do snad klidnějších krajin.

//Zlatavý les

"Hele budu to k tobě hrnout klidně všechno," zasmála jsem se. "Už jsem totiž tak trochu zadaná." No, vyklouzlo mi to, aniž bych o tom moc přemýšlela, na druhou stranu jsem to stěží mohla Bouři tajit nějak dlouho. Sice nebyla Ilenie téma, které bych momentálně chtěla extra rozebírat, nehledě na to, že jsem vůbec netušila, jaký výraz se Bouři objeví na tváři až zjistí, že má drahá polovička je ve skutečnosti další vlčice, ale nebylo to zrovna téma, které by se nikdy náhodně v konverzaci neobjevilo a dalo se tudíž elegantně zahladit. Snad je lepší jít zrovna s pravdou ven. Kdoví, možná, až se trochu vykecáme, by mi Bouře mohla být ochotná i pomoct se po Ilenii podívat? "Hmm, škoda," mlaskla jsem a rozhlédla se, jestli toho jejího amanta přece jen nezahlédnu. Spatřila jsem ale jen nepříjemně povědomý stříbrný kožich vlčice opodál na sněhu. Šmarja, zhrozila jsem se, lehce se otřásla při nepříjemných vzpomínkách a otočila se radši zpět k Bouři, předstírajíc, že jsem suchý pařez a modlíc se ke všem bohům, aby Dipsi zůstala tam, kde je.
Uchechtla jsem se. "No nevim, nespoléhala bych moc na to, že to není možný," rýpla jsem si lehce a zastřihala ušima. Sakra, dokud se neobjevila, ani mi nedošlo, jak strašně mi chyběla! Dostaly jsme se až k tématu místních katastrof. "Jo, přesně v tý. Je dost těžký ji minout, když se tady jeden chvíli toulá, ale fakt je lepší se vyhnout padání dovnitř. Sice je dole voda, takže se úplně nezabiješ, ale v tý vodě číhá kdejakej sajrajt, co má zuby větší než moje hlava, tudíž... ne. Nedoporučuju." Znovu jsem se rozhlédla kolem, protože mi do čenichu zavály další cizí pachy. Tedy, jeden zas tak cizí nebyl. Savior, no dokonalý, protáhla jsem obličej. A pak ještě někdo, cizinec, který mi nic nepřipomínal. "Sakra, teď se sem musí všichni začít slejzat?" mrmlala jsem. "Rozdává se tady snad něco zadarmo?"

"Přesně tak," blýskla jsem samolibým úšklebkem, když Bouře přednesla zcela přesné shrnutí mých vědomostí a schopností. Jo... v poslední době jsem v ně tak trochu přestávala věřit. Spoustu se toho změnilo. Ale když tu teď byla Bouře, aspoň na chvíli jsem se mohla tvářit, že je všechno v pohodě, jako za starých dobrých časů.
Naslouchala jsem s nepokrytým zájmem tomu, jaká příkoří můj smrad Bouři způsobil. "Ale to snad né," zhrozila jsem se. "Kdybych věděla, že tady jsi, dávno bych se s tebou podělila." Ovšem co mě zaujalo byl ani ne tak fakt, že se tady Bouře několik měsíců toulala s nějakou skupinkou, spíš to, že podle všeho objevila v krajině gallirejské nějakého samce, který se dal označit jako "štramák". "Počkej, počkej - to jsi tu jako potkala chlapa, za kterým se dá i otočit? Teda nejen proto, abys mu vlepila jednu po tlamě? To ani nevíš, jaký máš zatracený štěstí," uchechtla jsem se, co se zástupců samčího pohlaví týče, přišlo mi, že ta zdejší populace je vážně dost tragická. Pár výjimek, co nebyly úplně napřesdržku, by se možná našlo, ale bylo jich jak šafránu. Anebo... "Anebo ti nějak klesly standardy!" uculila jsem se jako nevinňátko a pobaveně sledovala, jak Bouře hrdě vypíná hruď.
"Z průseru do průseru," zopakovala jsem po ní a pokrčila rameny, "jo, to zní jako Gallirea." Poněkud jsem ztuhla, když došla řeč na pohřbívání pod sněhem v keři. Ilenie je pohřbená pod sněhem v keři, vynořil se ten velmi nápomocný hlásek, který vždy všechno tak užitečně komentoval. Rychle jsem potřásla hlavou a promluvila snad dřív, než si Bouře uvědomila, že se něco děje. "Keř, nojo, to je klasika. Na nic, ale může to být i horší. Když jsem sem dorazila já, skončila jsem v zatracený propasti. To byl aspoň oser. Ale takhle to tady máš furt. Jedna blbost se přežene a fí, už se řítíš do druhý." No, ale bylo to vážně Gallireou, nebo to byl prostě život?

Osud si se mnou celkem divoce zahrával. Netušila jsem, co se stalo s Ilenií, prakticky jsem ji už pohřbívala a sotva jsem držela hlavu nad hladinou zoufalství... a do toho se najednou objeví Bouře. Jednomu by se z toho kolotoče emocí úplně zamotala hlava. Aspoň pro tuhle chvíli jsem ale nechávala raději průchod těm pozitivním a všechny ty pochybnosti o osudu své rodiny jsem zahrabala kamsi do kouta. Protože to, krucinál, byla fakt Bouře. Kdoví, jakou oklikou sem došla, ale hlavní bylo, že je tady.
"No, vlastně tak nějak všude možně po tomhle kraji," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se. "Momentálně nemám tak úplně pevný bydliště - však víš, že jsem všude zdejší," zazubila jsem se. Rozhodně to nebylo kvůli tomu, že mou smečku srovnala se zemí Smrt. Když mi Bouře začala osvětlovat, jak se sem vlastně dostala, dloubla jsem ji tlapou do ramene a zatvářila se na oko děsně ublíženě: "Chceš říct, že jako smrdim na dálku, jo?" Hned jsem se ale zase zazubila, pomalu jsem dostávala křeče do tlamy - to snad nebylo možný! "My budem navždycky mladý a k sežrání," pozvedla jsem bradu, i když už fakt bylo asi na čase si přiznat, že ty roky ubývat nebudou. "Tos sem asi musela dorazit nedávno, co? Jasný, jinak bysme na sebe musely už dávno narazit. Cos celou tu dobu dělala? Povídej, přeháněj, chci slyšet všechny drby, co jsi za tu dobu nasbírala," zašklebila jsem se - však jsme musely dohnat celé roky, co jsme byly od sebe, každá v jiném koutu světa.

Cynthia
24. - 27.1. 5 lístků
celkem 18 lístků

Saturnus
4. miniakce 3 lístky
24.1. 1 lístek
27.1. 1 lístek
celkem 18 lístků

Stín
21. - 26.1. 3 lístky
celkem 39 lístků

Erlend
-
celkem 18 lístků

Sinéad
19.-27.1. 8 lístků
celkem 37 lístků

loterie 11

Můj mozek byl zblblý a zpomalený tím vším, co se v posledních týdnech událo, takže mi to všechno docházelo jen velice pomalu, ačkoliv tu nebylo nic složitého k pochopení. Ta, co se ke mně hnala přes pláň, byla fakticky Bouře z masa a kostí, sršící nadšením, které bylo těžce nakažlivé. Dobré zprávy, staří známí... to bylo asi to, co jsem momentálně potřebovala nejvíc. A tak když jsme se konečně někde napůl cesty přes louku potkaly, už i já jsem se zubila od ucha k uchu, ocas mi vlál jako vítězný prapor a taky jsem si párkrát vesele poskočila po vzoru ušmudlaně bílé vlčice, která vypadala, že nadšením každou chvíli vyletí z kůže. Sotva jsem tomu dokázala uvěřit. "Žádný kozy," zopakovala jsem po ní. "To mě podrž, ty fakt seš živá!"
Když jsme konečně přestaly kolem sebe poskakovat jako pitomé, z Bouře vypadla otázka, která se dala čekat. "Já tady bydlim," zašklebila jsem se - na blbou otázku blbá odpověď. "Vole," doplnila jsem ještě láskyplnně a kecla si na zadek naproti vlčici, která se konečně v rámci možností uklidnila. Já taky, ale srdce mi rozrušeně bušilo a ocasem jsem ometala sníh za sebou. Pomalu jsem už začínala zapomínat, jaké to vůbec je cítit radost. "Ale co že tebe zatáhly tlapy zrovna do týhle..." rozhlédla jsem se kolem a zatápala po správném slově, jakým Gallireu nazvat, "díry? Kruci, jak je to vůbec dlouho, co jsme se naposledy viděly?" Ani jsem se neobtěžovala snažit se počítat ty zimy, které uběhly, akorát bych si připomněla, že ze mě za chvíli bude stará pasta. "Celý věky."

loterie 10

Seděla jsem tam ve sněhu a na něco čekala. Netušila jsem na co. Na mrazuvzdorný hmyz. Na obří monstrum co se vynoří ze sněhu. Na Ilenii. Na ránu z milosti. Akorát, že se nedělo vůbec nic z toho. Kromě toho neodbytného bzučení panovalo kolem úplné ticho. Po bouři nastal naprosto klidný den, slunce vrhalo na sněhu barevné odlesky, až z toho chvílemi bolely oči a všechno se celkově tvářilo jako naprostá idylka. Co tady vlastně dělám? povzdechla jsem si. Byla blbost tady jen sedět a čekat, že se něco stane. To bzučení taky nemuselo vůbec nic znamenat. Čert ví, jestli to nebylo jenom v mojí hlavě. Věděla jsem moc dobře, co bych měla dělat, vlastně bylo hned několik možností, všechny lepší, než tady čumět do blba, ale jako by mi tlapy přimrzly k zemi, nedokázala jsem v sobě posbírat dostatek vůle, abych svoje tělo znovu uvedla do pohybu.
A pak jsem zaslechla ten hlas. Nerozuměla jsem, co si mumlá, ale byl povědomý. Víc než to. Špičky uší mi vystřelily nahoru a pozvedla jsem bradu, která mi dosud směřovala někam k předním tlapám. To je ale blbost, pomyslela jsem si, jenže v tu chvíli zprostřed bílé pustiny vyletěly k nebi tlapy jistého konkrétního někoho, kdo hulákal moje jméno. Vyskočila jsem na nohy, jako když do mě střelí a chvíli zůstala jen stát jako opařená. Hrabe mi. Jenže ten špinavě bílý kožich bych si jen těžko mohla splést s nějakým jiným. "Bouře?" vydechla jsem pořád ještě jako v transu a můj obličej se nemohl rozhodnout, jestli se chce široce usmívat nebo otupěle zírat s otevřenou tlamou. Ocas se mi ale pomalu rozhoupal ze strany na stranu, jak mi to konečně docházelo. "Bouře!" vyhrkla jsem a dvěma skoky překonala vzdálenost, co nás dělila. "No to si ze mně děláš kozy, kde se tady bereš?" Mohl to být nějaký stupidní magický trik? Nevěděla jsem. Bylo mi to jedno. Bouře byla tady. Byla živá. Z hrdla se mi vydral poněkud přiškrcený smích. "Sakra, ani jsem nevěřila, že tě ještě někdy uvidím!"

loterie 9
//Mahtaë jih přes Náhorní plošinu

Ukázala jsem tomu prokletému houští, kde se to celé stalo, záda. Nedívala jsem se tím směrem, nemyslela jsem na to. Tedy, namlouvala jsem si, že na to nemyslím. Čímž jsem na to samozřejmě taky myslela. Zbabělá. To slovo se pořád vracelo. "Třeba by něco mohl vědět Život," prohodila jsem konverzačním tónem, jako bych snad mluvila na někoho, kdo jde po mém boku. Ve skutečnosti jsem ale jen chtěla narušit ticho, ve kterém tak radostně bujely přesně ty myšlenky, které jsem chtěla udusat do nejtemnějších koutů a nechat je tam, kde na ně není vidět. A navíc to byla pravda. Život by mohl něco vědět. Mohla bych ho navštívit, když už jsem teda tady na jihu. V hloubi duše jsem ale věděla, že to je jen další odkládání nevyhnutelného. Až se dozvím pravdu, bude to definitivní. Doopravdy jsem nevěřila, že je Ilenie naživu, ale dokud budu přešlapovat kolem onoho konečného potvrzení, pořád si můžu živit malou, nepatrnou naději, že možná... možná...
Cosi mi přetrhlo proud myšlenek. Nejdřív jsem netušila, co to je, ani proč jsem se najednou zastavila v půli kroku s nastraženýma ušima. Pak jsem to uslyšela. Jako by tady vířil roj nějakého hmyzu. Akorát že to byla celkem blbost. Mrzlo až praštělo a všude ležely kupy sněhu. Pokud to nebyly nějaké obzvláště otužilé včely, muselo jít o něco jiného. Nějaká další magická pitomost. Po té době, co jsem tady strávila a všech těch příkořích, co jsem v tlapách magie přetrpěla, mě to už ani nijak zvlášť nepřekvapovalo. Bylo by snadné se tomu tentokrát vyhnout, prostě jít dál, neotáčet se... ale já zjistila, že se místo toho usazuji do sněhu a čekám, co se bude dít dál. Možná už mi prostě bylo jedno, jestli mě pobodají magické sněžné včely, až napuchnu na dvojnásobek původní velikosti... Nebo to možná bylo tím, že jsem zoufale toužila po jakémkoliv rozptýlení a po čemkoliv, co by mohlo moji pouť za zjištěním pravdy aspoň trochu pozdržet.

loterie 8
//Erynij přes Mahtaë sever

Vyšla jsem z lesa. Opět jsem byla sama, ale alespoň jsem teď věděla, že Sheya je v pořádku a že aspoň víme, kde se najdeme, kdybychom se něco dozvěděly, ať už dobrého či zlého. Chtěla jsem doufat v dobré zprávy, ale... bylo to už opravdu dlouho. Nedokázala jsem setřást myšlenku na to, že když přišel dým a zastihl nás tam obě spící, Ilenie v něm zůstala. A jestli tam zůstala, pak... pak jí teď už těžko bylo pomoci. Teď byl dým pryč. Mohla jsem se tam jít zkusit podívat. Ta houština byla vlastně přímo přede mnou. Zastavila jsem se na břehu řeky a hleděla na to prokleté místo. Mohla bych tam vkročit. Pokusit se ji najít. Nebo alespoň její... tělo. Prostě tělo. Nazývej to tak, jak to je. Ale místo toho jsem tam jen stála a tupě hleděla na ten shluk křovin a stromů. Co kdybych tam šla a pod sněhem tam někde opravdu vyhrabala její tělo? Teď už by bylo zmrzlé a nejspíš víc než jen trochu sežrané od mrchožroutů. Na jednu stranu bych znala pravdu. Jednou provždy. Mohla bych přestat hledat, přestat se honit za někým, kdo tu možná už ani nebyl. Na druhou stranu... byla jsem na něco podobného připravená? Jsi zbabělec. Postav se pravdě. Buď tam bude a ty se budeš muset smířit s realitou, nebo tam nebude a budeš si moct ještě chvíli podržet tu svou naivní naději. Měla bych tam jít. Měla. Ale místo toho jsem se nakonec otočila a zamířila dál na jih. Ještě chvíli oddálit zjištění kruté pravdy. Ještě chvíli se tvářit, jako že opravdu věřím tomu, že Ilenie někde šťastně běhá po světě. Ještě chvíli žít ve sladké lži. Pravda byla totiž taková, že jsem netušila, co si počnu, kdyby se moje nejhorší obavy ukázaly být skutečností. Takhle jsem mohla dělat aspoň něco, předstírat, že mám misi, kterou plním. A dokud se opravdu nepřesvědčím o opaku, pořád to bylo, jako by Ilenie byla vlastně živá. I když jsem ji už obrečela jako mrtvou.

//Údolí morény přes Náhorní plošinu

loterie 7
//manipulace povolena

Ještě jsme chvíli seděly ve skrytu stromů, ale sněhová bouře se už nevrátila a zdálo se, že se počasí opravdu celkem znatelně vylepšuje. Byl sice stále mráz, ale vykouklo i slunce. Bylo na čase vyrazit na cestu. Sheya ale mínila, že by možná bylo lepší, kdybychom se rozdělily. "Možná... možná, že ano," připustila jsem neochotně. Nechtělo se mi do toho. Nechtěla jsem Sheyu ztratit taky. Ale musela jsem si připomenout, že už je dospělá, postará se sama o sebe a že když půjdeme každá zvlášť, přece jen máme větší šanci pokrýt naším hledáním větší území. "Kdyžtak se tedy potom sejdeme tam v té smečce. U Meinera." Nemohla jsem si vzpomenout, jak se ta smečka jmenuje, ale věřila jsem, že to najdu. "Přinejhorším tam aspoň u někoho necháme vzkaz, kdybychom se minuly, jo? Ať o sobě aspoň víme." S tím jsem vstala, olízla si čenich od divočákovy krve a tiše si povzdechla. "Tak hodně štěstí," popřála jsem Sheye, kývla jí na rozloučenou a vykročila směrem na jih. Nejlepší asi bude začít s hledáním tam, kde jsem Ilenii viděla naposledy. Chtěly jsme se sice jít ptát Meinera, ale nemusela jsem tam běžet hned. A možná bude lepší to nechat na Sheye. Měla ostatně v té smečce víc známých, než já. Jen jestli tohle hledání má vůbec nějaký smysl, zapochybovala jsem, jakmile jsem dceru ztratila z dohledu. Jen jestli se už nehoníme za duchem. Povzdechla jsem si. Sheya to nebyla připravená vzdát a já bych taky neměla. Ne, dokud nezkusíme všechno.

//Mahtaë jih přes Mahtaë sever

//Thia též dorazí

Cynthia
18.1. 1 lístek
celkem 13 lístků

Saturnus
3. miniakce 3 lístky
posty 14. - 18.1. 2 lístky
celkem 13 lístků

Stín
posty 13. - 19.1. 9 lístků
celkem 36 lístků

Erlend
posty 13. - 18.1. 5 lístků
celkem 18 lístků

Sinéad
posty 11. - 18.1. 6 lístků
celkem 29 lístků

loterie 6

Sheya se zajímala o vznik smeček a já uvažovala, jestli někde nechytla do hlavy nápad, že by si snad chtěla založit svou vlastní. To by byl aspoň zvrat osudu. Naši mě vždycky s bráchou poštvávali proti sobě, aby se ukázalo, kdo má větší nárok být Alfa, až jsem o to ve finále v průběhu života úplně ztratila zájem - přišlo by mi celkem vtipné kdyby nakonec Alfou byla Sheya, má dcera, které jsem podobnou myšlenku snad nikdy ani nenadnesla. Někde v tom všem se mohla skrývat celkem hluboká úvaha, ale já se do filozofování nepouštěla. Ostatně jsem nepředpokládala, že by to Sheya myslela vážně.
"Nemuselo by to být špatné," připustila jsem. "I když bych asi nechtěla sama dávat pozor na celý les. Stačil by mi nějaký hájek, co - možná i jen nějaká nora nebo jeskyně, která by byla jen naše." Tak trochu jsem si malovala, že si nějaké takové místo najdeme a usadíme se tam, jenže v té představě figurovala Ilenie a bez ní jsem si to už nedokázala představit. Potřásla jsem hlavou. Najdeme ji. To se asi v mých myšlenkách stále ozýval ten divný optimismus, který se ve mně před pár dny probudil, ale zdálo se mi, že už trochu vyprchává. Jestli byla v tom kouři- "Počasí se uklidňuje," vyhrkla jsem, abych přerušila tok svých myšlenek. "Možná bychom se už mohly pomalu vydat na cestu, jestli ti nevadí ta hrozná zima." Všude teď ležely závěje sněhu, ale dál už nechumelilo a i vítr utichal. Jen byl strašný mráz. Než jsme se ale někam vydávaly, přitočila jsem se ke zbytku prasete, se kterým si hrála Sheya, a rozhodla se ještě trochu najíst. Ne, že bych měla takový hlad, ale po spánku mi trochu slehlo a nechtěla jsem tady nechat maso neužitečně válet. Obzvlášť, když počasí tak přituhlo. Nebude snadné následující dny něco ulovit, pokud to vůbec půjde.