Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zvuky vířily kolem v nekonečném víru a zdálo se, že snad nikdy neskončí, stejně jako pozvolný tanec celého světa okolo. Pokoušela jsem se mluvit hlasitěji, jak mě Bouře nabádala, ale nakonec jsem pokaždé jaksi sklouzla zase zpět k obyčejné mluvě. Pak ke mně její hulákání proniklo ještě jednou, to už jsem se válela na zádech s nohama vytrčenýma k nebi a jazykem plandajícím ven. "JASNĚ, ŽE JE MI DOBŘE," zahulákala jsem a olízla si čenich. "Copak... COPAK TY NEVIDÍŠ TU KRÁSU KOLEM?" Zavlnila jsem si tlapami před obličejem a když jsem je odtáhla, spatřila jsem na nedaleké větvi veverku. Veverku, která na nás zahlížela nějak přehnaně inteligentně, vzhledem k tomu, že byla jen hloupým hlodavcem... nebo co vlastně veverky byly. "Kšá!" mávla jsem na ni tlapou a převalila se zpátky na břicho, protože se mi nelíbilo, kam tohle spěje. Ještě, aby začala mluvit - Ups, že bych to přivolala? Nastražila jsem uši, abych slyšela, co to ta zrzka mele. Okolní hlasy jako by trochu ustoupily a já uslyšela tu otázku, která... no, byla dost divná. "Co to má s čímkoliv společnýho?" obrátila jsem se na Bouři, ač jsem pochybovala, že z toho bude o něco moudřejší než já. Ale veverka vypadala, že trvá na odpovědi. "Nevim... Asi bych pomohla vlčeti," pokrčila jsem nakonec rameny - ostatně to už jsem jednou udělala a přišlo mi to jako rozumná varianta.
Další sled událostí bych nedokázala předpovědět ani náhodou. Bouře pronesla svou odpověď a pak se kdovíproč vrhla plnou silou proti mě, až jsem viděla hvězdičky, jak se naše lebky srazily. "Au!" vřískla jsem. "Co blbneš?" To teda fakt nebylo nutný? Ale rychle vyšlo najevo, že se tu asi děje ještě něco jiného. Jen, co jsem se trochu vzpamatovala a rozkoukala, zjistila jsem, že se od Bouře nedokážu odtáhnout dál, než jak už jsme byly - prostě to nešlo, nějaká nepřekonatelná síla mě táhla zpět. A co hůř, moje přední tlapa byla úplně zkryplená, ještě víc, než doteď... a Bouře se začala zmenšovat. "Co se to sakra děje?" zamumlala jsem hlasem, který zněl jinak než obvykle. Jaksi hlubší, hrubší... a jiné byly i další věci. "Co se to sakra děje?" zajíkla jsem se znova, když jsem si uvědomila, co se mi to stalo. "Bouře, dopr*ele, ze mě je chlap! A ty seš... no, seš k sežrání, ale krucinál, takhle zůstat nemůžem!" S chromou nohou jsem se možná mohla smířit, ale rozhodně jsem nehodlala pobíhat po světě s tou věcí mezi nohama. Asi jsme neměly žrát tu houbu, pomyslela jsem si teskně, ale něco mi říkalo, že houbou to vůbec nebylo. "Tohle je nějaká sakra habaďůra," zamračila jsem se. "Ale takhle to nenecháme, ani náhodou! Jdem!" prohlásila jsem rozhodně. Pak jsem se ale zahleděla na mini Bouři a neodpustila si menší porýpnutí: "Nebo chceš vzít radši na koníčka?" Pak už jsem se ale kulhavě a ne zrovna rychle vypravila kupředu. Kde jsme to slyšely ty zimní včely? Možná bylo na čase si to s nimi vyřídit. Já věděla, že to nebude jen tak.

//Říční eso

//Říční eso

Bouře řvala jako pominutá, ale její hlas se mi poněkud míchal mezi hlasy, co hučely všude kolem. Nedaly se nijak zahnat, vířily mi kolem uší a naváděly mě, abych nás vedla do toho lesa, který jsem docela dobře znala. No, dobře. Jednou jsem tu byla. Ale ulpělo mi to v paměti. "ZA JEZEVCEMA!" zařvala jsem na Bouři, protože to její hulákání bylo celkem nakažlivé a aspoň mi to pomáhalo odlišit můj vlastní hlas od té podivné symfonie, co kroužila všude kolem. "Odkaď to vůbec vychází, huh?" rozhlížela jsem se po obloze, jako bych snad čekala, že tam bude na růžovém obláčku kroužit táta, který mi zrovna bručel do ucha ať jdu směrem k jezevcům, navzdory tomu, že už kolik let hnil někde podzemí s lebkou rozštípnutou jelením kopytem na dvě půlky. Ale i když se svět dneska jaksi mírně, konejšivě pohupoval a byl celý trochu podivný, nebyl natolik podivný, aby se vraceli mrtví. Aspoň ne celí, jen jejich hlasy. "TAKY TO SLYŠÍŠ?" zaječela jsem na Bouři, až mě vzadu v hrdle, které na takovéhle výkony dávno nebylo stavěné, zaškrábalo - ale co jsem měla dělat? Newlinův hlas mluvil přese mě a odmítal zmlknout, což bylo pro žíhaného celkem typické i ve hmotné formě. Začaly nás obklopovat stromy lesa. Mezi vysokými kmeny bylo vlnění světa mnohem výraznější, ale nebylo to nic, co by mě děsilo. Spíš... jsem to chtěla sledovat, pozorovat tanec větví a kmenů vypínajících se k obloze. Hlasy pořád štěbetaly jeden přes druhý, ale když jsme teď už byly u jezevců, nedokázala jsem zase rozluštit jediné slovo. "Není to boooží?" ukázala jsem tlapou k tančícím bezlistým větvím nad naší hlavou a svalila se na záda do poloroztáté sněhové břečky, abych se mohla dívat a nemusela si vylamovat krk. "Vidělas někdy něco takovýho, he?" zamžourala jsem k Bouři a jazyk mi mimoděk vypadl bokem tlamy ven.

Zamyslela jsem se nad tím a pak jen pokrčila rameny. "Občas. Častějc se tu dějou podivnosti, se kterýma bohové nemají nic společného. Aspoň myslim, že nemají. Jako třeba ta zubatá ryba v propasti, jak jsem ti o ní říkala." Někdy bych ocenila, kdyby tu byla o něco větší nuda. Ale už jsem si asi zvykala. Nebo otupovala. Spíš ve mně každá nová magická šaškárna vyvolávala otrávené protáčení očí ve stylu "už zas tohle?", než že bych se klepala strachy. A snažit se tomu vyhnout taky asi nemělo moc cenu. Prostě si vás to našlo, chytlo, vtáhlo... ale byla jsem si jistá, že Bouře na tohle časem přijde sama.
"Nepochybně. Netušim, jak to beze mě zvládaj," pozvedla jsem hrdě bradu a pátrala v duchu po tématu, ke kterému by se od Ragaru dalo skočit, abych mohla uvnitř přestat umírat hanbou a pocitem viny, který mě při těch vzpomínkách zkrátka ještě stále sžíral. Vysvobodila mě z toho, překvapivě, houba. Fialová, podezřelá, chutně vonící houba, k jejíž ochutnávce jsem se nakonec nechala svést a ani to Bouři nestálo moc přemáhání. Půl napůl jsme tu divnou - Co vůbec jsou houby, rostliny? Plody? - prostě tu divnou houbu spořádaly jako nic a kupodivu jsem neměla pocit, že by mi na hlavě něco rašilo. Ne, všechno se zdálo být v naprostém pořádku. V úplném, úplném, úplném... S menší obtíží jsem zaostřila na Bouřin obličej. "He? Cos říkala?" Nejspíš jsem to přeslechla, ale to už se mi ten hlásek otřel o ucho znovu, aniž by se Bouřina tlama jen pohnula. Ohnala jsem se po něm neohrabaně tlapou, jako by byl otravnou mouchou. "Kuš!" chňapla jsem po neviditelném hlasu, ale mezi tesáky jsem sevřela jen čistý vzduch. Přišla jsem si poněkud zpomalená, jako bych se pohybovala v blátě a svět se možná trošku vlnil, ale nejotravnější byl ten neuchopitelný hlásek, který zněl chvíli jako Ilenie a chvíli jako Aki, chvíli jako Zywi a chvíli jako Život, měnil se a přeléval se, otáčela jsem za ním hlavu, celá jsem se točila v kruhu, až jsem konečně začala zachytávat slova. Chtěl, abychom šly k jezevcům. Jezevci... přebírala jsem si to ve své spokojeně zabržděné hlavě. Jezevci! rozsvítilo se mi. "Jezevci!" houkla jsem nahlas - příliš nahlas - a zase pohledem našla rozvlněnou Bouři. "Mhlu... musíme tam! Zha jezevcema," zakopávala jsem lehce o slova a napřáhla tlapu směrem, kterým ležel les, který jsem znala. "Poběž!" výskla jsem a bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se rozběhla tím směrem. Tedy, spíš rozkolébala, jako chromá kachna. Trochu se mi pletly nohy a břicho jsem měla nacpané k prasknutí, takže na velký běh to nevypadalo. O to ale vůbec nešlo, šlo o to, co chtěl ten záhadný hlásek.

//Jezevčí les

"Jo, tak na tom se asi shodnem," ušklíbla jsem se. "Musí to být hrozně na nic existence, furt trčet někde na kopci nebo v té vlhké kobce, kdoví jak dlouho, musí to být na palici... není divu, že jim občas šibne a sešlou na krajinu kdoví co." Teda, na to byla expert hlavně Smrt. Přišlo mi, že Život je poněkud víc stabilní a jen tak z rozmaru, já nevím, neničí smečky nebo tak něco. Ale kdo vlastně ví, jak to měli bohové. Pro ně celá ta staletí mohla klidně být jen jako mrknutí oka. Trochu jsem se ošila, z přemýšlení o takových věcech se mi dělalo divně - snažila jsem se představit si to, ale jednomu by se z toho akorát tak zamotala hlava.
"Pfff," odfrkla jsem si nad Bouřinou poznámkou, "já byla právě ta síla, která to tam držela pohromadě tak dlouho. Beze mě by byli kaput už dávno." Nebylo třeba zabíhat do detailů toho, jak to vlastně v Ragaru bylo... Obzvláště ke konci. Bylo mnohem jednodušší ze široce zubit a dělat si z toho celého švandu, zatímco mě kolem žaludku hryzal pocit viny. Nejradši bych změnila téma.
A jedno téma před námi téměř doslova vyrašilo ze země. Mělo na sobě podobu fialové houby, kterou já osobně považovala za dosti podezřelou. Hlavou se mi honily všemožné představy toho, co by něco takového mohlo způsobit a ačkoliv houba lákavě voněla, ony představy mě spíš nutily od ní dát tlapy pryč. Jenže Bouře ji ochutnat chtěla... a co jsem v takovým případě měla asi dělat já? Vycouvat jako slaboch? To asi sotva. "Ale co, sakra," vzdala jsem se bez nějakého většího přemlouvání a mávla tlapou. "Ale jestli mi fakt něco vyraší na hlavě, tak tě těma ušima proplesknu," upozornila jsem ještě Bouři, než jsem si ukousla kus z té podivné, svůdně vonící houby. Přinejhorším umřem, no. Když jsem to přežila jednou...

"To víš, no. Mají vkus zamrzlej kdoví kolik století v minulosti," ušklíbla jsem se. Jak mohli být vůbec staří? Mohla jsem se na to Života zkusit zeptat při té další plánované návštěvě, ale trošinku jsem pochybovala, že mi na to odpoví něčím jiným, než další kryptickou hádankou. "Myslím, že nejpozdějc po třístovce prostě přestaneš držet krok s novou módou." Pak jsem pokrčila rameny. "Asi může? Zas do takových detailů jsem ho nezkoumala. Ale třeba ho štve i lítání. I když nevim, proč by si pak dělal sídlo na kopci," rozvažovala jsem, ale bylo jasné, že ať si s tím lámeme hlavu jak dlouho chceme, stěží se dobereme k nějakému definitivnímu závěru.
Vypadalo to, že Bouři moje rozhodnutí se přidat do smečky upřímně překvapilo. Pokrčila jsem rameny. "Nevím. Nějak mě omrzelo se samotnou potloukat světem. Chtěla jsem zkusit něco jinýho." Ne, že by to dopadlo podle mých představ. Jako všechny sny, i tenhle nakonec skončil ve fázi zdechliny. "Ale stejně vypadá, že mi to není souzený, takže je to ve výsledku asi fuk," pohodila jsem ledabyle rameny, jako by mě zkáza Ragaru ani trochu nežrala. Možná to nakonec bylo pro dobro všech. Stejně jsme chtěly odejít. Ale nechtěla jsem, aby to dopadlo tak, jak to dopadlo.
Šly jsme kolem řeky, kde nebylo na první pohled nic moc zajímavého. Až dokud Bouře nepoukázala na cosi barevného trčícího ze sněhu. Přišla jsem blíž a zjistila, že to je houba. Divná, fialová, lákavě vonící houba. "K sežrání, to jo," zamumlala jsem a zúžila oči do podezíravých škvírek, jako bych čekala, že mi snad houba skočí po krku. Voněla opravdu lákavě a vypadala taky tak. "Jen aby to nebyla nějaká bouda jako vždycky. Že ti po ní vylysá pleška na hlavě, vyraší oslí uši nebo tak něco," zapochybovala jsem si, dobře si vědoma místních poměrů. Jenže nevypadala jsem teď čirou náhodou jako máčka, co se bojí olíznout divnou houbu? Věčné dilema. Být hustej nebo přežít?

//Narrské kopce

"Bingo," přikývla jsem, když Bouře správně uhádla, který z bohů si udělal sídlo právě v pískových vršcích. "Smrt bydlí až úplně na druhý straně kraje, na severu v takový rozpadlý barabizně." To už jsme ale kopečky, kam by se Bouře na dovolenou nevydala, nechávaly za sebou. "Na výlet je to dost blbý místo, to jo - hlavně proto, že tam furt někdo courá," ušklíbla jsem se. "Ale když se nevyšplháš až do toho největšího kopce, tak Života stejně nepotkáš. Asi ho taky nebaví furt se drápat nahoru a dolů." I když bůh samozřejmě pěšky vůbec chodil nemusel a pokud šlo o mě, klidně bych si nějaké to volno udělala i tam u něj nahoře. Stejně se odtamtud vždycky tak těžko odcházelo. Ale Bouře nebyla myšlence bohů nakloněna, tak jsem to nechala být.
Řeč se dostala k lovům a na povrch mi vytanuly staré vzpomínky na doby, kdy jsme byli čtyři (a někdy pět) a dokázali jsme společně skolit kde co. "To jo, to jasně," přikývla jsem hned - nechtěla jsem, aby to vypadalo, že mi jako snad rodina není dost dobrá. "Však spolu taky lovíme. Myslela jsem spíš na nějaký... větší akce," potřásla jsem hlavou. Však se mi stýskalo i po tom pitomým Ragaru a lovech s vlky, kterých jsem snad půlku sotva dokázala vystát. A sotva jsem na Ragar pomyslela, už k němu směřovala i další otázka. "Vlastně byla. Nějakou dobu jsem tady pobývala ve smečce v horách, v Ragaru." Zvedla jsem hlavu k severu, ale až k horám jsem nedohlédla. Někde tam ale stály. "Akorát že ta smečka se rozpadla někdy... uf, někdy před minulým létem?" Hrozný, jak ten čas letěl. "Co ty?" zeptala jsem se a sešla níž k řece, abych se taky občerstvila vodou, která byla sice příšerně ledová, ale pořád to bylo lepší, než žrát sníh ze země.

//Tmavé smrčiny

Vůbec mi nevadilo nechat ten plesnivý háj za zády. Nevěnovala jsem mu ani poslední pohled a vymotala se skrze větve na otevřený prostor... a hle. Rázem už jsem věděla, kde jsme. Srdce se mi trochu stáhlo při pohledu na zlaté kopce, které trčely k obloze. Za Životem jsem přece jen chtěla. Ale ne teď, potřásla jsem hlavou. Ne, teď jsem chtěla prostě strávit chvíli času s Bouří. Život tu byl kdoví kolik století, takže tu určitě bude i za pár dní nebo týdnů, prostě až se sem nakonec rozhodnu opět vrátit. "Tady nahoře bydlí jeden z těch bohů," prohodila jsem tedy jen ledabyle a kývla čumákem k vrcholku písečných vršků.
V břiše mi ale už kručelo a víc, než okolní krajinu jsem sledovala zajíce, který se houpal Bouři v tlamě. "Krásné, moc krásné," přitakala jsem. "Navíc, na styl nikdo nekouká, hlavně když se to povedlo." A při tomhle zvláštním způsobu lovu kolem nenadělal brajgl z krve, který říkal všem na sto honů, že tady, přímo tady, někdo něco skolil... takže to třeba bylo i výhodné? Možná to za pár let bude nová móda.
Usadila jsem se naproti Bouři a sledovala, jak se láduje zajícem. "Kousek odtud by měla být řeka, pokud vím," zamyslela jsem se a přitáhla si zajíce blíž, když na mě došla řada. Neztrácela jsem čas zbytečnými tlachy a pustila se do jídla. Díky naší společné snaze ze zaječí maminy brzy nezbylo nic moc a můj hlad byl aspoň z větší části ukojen, i když jeden zajíc pro dva vlky není zrovna žádná hostina. Jeden si ale nemůže vymýšlet, že? Spokojeně jsem si olízla tlamu."Tak... je to příjemná změna, ne?" vstala jsem a vydala se s Bouří směrem k řece. "Občas se mi stýská po opravdových lovech - na jeleny a tak," povzdechla jsem si lehce. Od té doby, co byl Ragar fuč, jsem lov ve více než dvoučlenné skupince snad nezažila. Celkem mi to chybělo. Možná by bylo na čase si najít jiné místo, kde zakotvit. Co se stalo s velkou dobrodružkou Cynthií? Asi zestárla. Nebo zjistila, že dobrodružství jsou vlastně celkem přeceňovaný nesmysl.

//Říční eso

Blýskla jsem nepochybně zcela dokonale bílým chrupem v úsměvu při Bouřiných slovech. "Jasně, že nepotřebuju," přitakala jsem ochotně. "Mám na to i účinnější nástroje," zakroutila jsem přemrštěně zadkem, div že jsem se přitom nevyvrátila do závěje. Až teď mě napadlo, že bych vlastně iluzemi mohla klidně pozměnit i svůj zevnějšek, přinejmenším na pohled... ale kdo by, prosím vás, chtěl vylepšovat dokonalost? Přesto jsem se v duchu plácala do čela nad tím, že mi tohle nikdy nedošlo a rovněž jsem si to zapsala za uši pro pozdější využití.
Záhy ale magie zůstaly někde zapomenuty, když jsem se hnala sněhem za zaječicí prchající o život. Její mladí se rozprchli do všech stran, jako když do nich střelí, čímž se asi odsoudili k mnohem pomalejší a nemilosrdnější smrti, než jaká by je čekala v našich tesácích. Jejich smůla, že nevěděli, co je pro ně dobré. Aspoň zaječice hrála trochu podle pravidel a i když to chtělo trochu soustředění a poskakování ze strany na stranu, nechala se jakž takž ukočírovat směrem k Bouři. Ve sněhu byla dost maskovaná a tak ji asi zaječice ani neviděla, než bylo pozdě. Já ale celou věc viděla hezky z první řady a... říct, že to bylo poněkud netradiční zakončení lovu mi přišlo celkem nedostatečné. Z hrdla mi vyskočilo napůl pobavené, napůl překvapené "heh", když jsem doklusávala ty poslední metry. "Však už jdůůů," zahalekala jsem zpátky a zabrzdila před Bouří. "Zajímavá technika lovu," zazubila jsem se, "ale moc hezkej zásah." Na další návrh jsem mohla jen souhlasně přikývnout. V takové díře jsem nechtěla trčet ani o vteřinu déle, takže jsem za špinavě bílou vlčicí vykročila více než ochotně.

//Narrské kopce

Magie byly nekonečným tématem. Na jednu stranu dokázaly být užitečné, na stranu druhou... eh. Navíc když si jimi jeden příliš začal ulehčovat život, mohlo se klidně stát, že zpohodlní a zblbne a bude z něj hotovej degeš. Tomu jsem se pokud možno chtěla vyhnout - občas se ale nedalo odolat pokušení. To bylo možná další nebezpečí magií. "Nějaký jo," přiznala jsem. "Ale je fakt, že některý z nich ani nevím, jak fungujou nebo co vlastně dělaj. To je vlastně většina z nich. Zvládám celkem slušně někomu zamotat hlavu iluzema... a pak taky někoho švihnout přes pr*el liánou, ale to je tak celý, co vědomě zvládnu. Jsou tu ještě další, ale ty jsou mi popravdě celkem záhadou," pokrčila jsem rameny a lehce se zamračila při vzpomínce na to, jak se mračna zlověstně zatáhla a málem nás smetla bouřka, když mě tehdy vytočila ta hnědá jak-že-se-to-jmenovala, nebo při pomyšlení na tu podivnou magii, co ostatním dělala něco, akorát mi nikdo nikdy neobjasnil co. Nemluvě už vůbec o té divné energetické ráně, kterou jsem uštědřila fňukně Maeve. To jsem nechápala už vůbec.
Tohle ale nebylo místo k luštění záhad a už vůbec ne místo, kde bych se chtěla dál zdržovat. Plán byl jasný. Najíst se a vypadnout - a protože se nám hned záhy naskytla ideální příležitost, nebylo na co čekat. "Chudáčci," přitakala jsem Bouři bez valné lítosti. Pokud je nějaké zvíře tak blbé, že naběhne lovci prakticky přímo do tlamy, neměla jsem pro něj ani pro jeho rod valné sympatie. Přirozený výběr. Než bych plakala nad osudy sametových kožíšků, vplížila jsem se zaječici do zad. Mokrý sníh naštěstí příliš nekřupal pod tlapami. Kdoví, jestli by na tom vůbec záleželo, skoro to vypadalo, že tahle banda chce umřít. Dostala jsem se tedy do vhodné pozice bez problémů a vyrazila. Mladí se rozprchli na všechny strany, kruci, ale mamča zajícová vyrazila správně. Běžela jsem za ní a hnala ji přímo mezi stromy, kde čekala Bouře. Zaječice by měla být snadným terčem.

Prostý svět. Znělo to krásně. Možná, že za mladších let bych to považovala za nudu a otravu, ale momentálně mi prostá a jednoduchá existence zněla téměř snově. Jenže dosáhnout něčeho podobného bylo skoro nemožné. Přinejmenším tady. "Jo, to mě taky. Třeba se ho jednou dočkáme," pronesla jsem s pokusem o optimismus, který jsem ale v tomhle ohledu zrovna moc necítila. Svět nebyl prostý a vymoženosti už v něm holt jednou byly, takže zbývalo buď držet krok nebo pojít. Tak už to zkrátka bylo.
Asi byl největší čas změnit téma. Zatímco jsme se obdivovaly krásám zdejšího plísní porostlého, depresivně šerého okolí, ucítila jsem v žaludku hladové zakručení. Kdepak už byl divočák, co jsme lovily se Sheyou? Někde v daleké minulosti. Jako by mi četla myšlenky, Bouře poukázala na vlastní hlad. "Souhlasím. S jídlem i s vypadnutím odtud," nakrčila jsem ještě jednou čenich nad tímhle nechutným místem a přitom mi do něj cosi zavanulo. Zajíci? Než jsem vůbec stačila něco říct, vyhopsali z podrostu. "Čuč na to," šeptla jsem polohlasem k Bouři a kývla hlavou k rodině zajíců, která si vesele hopsala kolem a evidentně jim bylo naprosto jedno, že se motají v bezprostřední blízkosti dvou hladových predátorů. "Ti jsou úplně blbí," ušklíbla jsem se spokojeně. Roztomilá rodinka s nevalnou inteligencí - to znamenalo snadnou kořist. "Naženu ti tu velkou a ty ji čapneš?" navrhla jsem. "A třeba se nám povede rafnout i nějakýho z těch malejch." Zaječice ale vypadala dost vypaseně pro nás obě, takže mládě by bylo jen přidaným bonusem. Jestliže Bouře souhlasila s mým velice prostým plánem, začala jsem se zrovna plížit, abych se zaječici dostala do zad a mohla ji nasměrovat kamarádce přímo do spárů.

//Tenebrae

"To taky nechápu," pokrčila jsem rameny. "Nikde jinde nic podobného potřeba není. Jenže asi právě kvůli nim a jejich působení je Gallirea tak výjimečné místo. Výjimečné a nebezpečné." Už jsem si ale na takový život celkem zvykla. Ne, že by mě přestalo otravovat nikdy nekončící působení magie, ale asi jsem prostě otupěla. Někdy navíc magie byla i celkem užitečná. Nebo zábavná. Spoustu věcí ulehčovala a spoustu jich zase komplikovala. "Hm. To jo. Některým jedincům by se magie určitě do tlap dostat neměla. Ale mám pocit, že si magie stejně nakonec najde cestu ke každému, ať už o to stojí, nebo ne." Vypadalo to, že Bouře o to moc nestojí, soudě dle toho, jak o bozích a magiích mluvila, ale já věděla svoje. Pokud není extrémní klikařka, při životě tady se magii a jejímu působení jenom těžko vyhne.
Znechuceně jsem nakrčila čelo, když začala popisovat ty tvory. "To zní hnusně," konstatovala jsem - představa nějakých bezsrstých degenerátů s problémem s agresí rozhodně nebyla z nejpříjemnějších. Nebylo divu, že to Bouře nechtěla řešit. A já vlastně taky ne. Nejradši bych naše setkání zase přenesla do veselejších tónů. Pokud to vůbec bylo možné.
Trochu jsem se při další otázce zarazila a rozhlédla se kolem. "No, asi přímo za čenichem, ne?" nadhodila jsem. "A do jakého nás to zavedl krásného," přimhouřila jsem oči a krátce zavětřila, "plesnivého hájku. Nádhera. Skoro cítím, jak se mi ta vlhkost usazuje v kloubech." Byly jsme někde na jihu a já si popravdě nevybavovala, že bych v tomhle konkrétním lese někdy byla. "Tady to popravdě vůbec neznám. Zdržuju se většinou spíš v severní části kraje... a asi vím proč," šťouchla jsem do uschlé větve jednoho ze smrků, která se odlomila a pleskla do mokrého sněhu. "Tohle je totiž pěkná díra."

//Kraj světa

Trochu jsem se poušklíbla, protože nějak tak podobně jsem na to před časem nahlížela taky. Jenže mi to přišlo už hrozně dávno. "Taky mi to tak nejdřív přišlo, ale na vlastní oči jsem se přesvědčila, že jsou fakt skuteční. Proč existujou ti ale nepovim. Sama to nechápu," pohodila jsem rameny. Nikde jinde bohové potřeba nebyli a svět se tam taky nezbortil. Naopak byl možná o mnoho klidnější a normálnější, než tenhle, ve kterém jsem se rozhodla kdovíproč zabydlet. Už jsem si skoro ani nepamatovala, jak takový normální život bez bohů, magií a jiných legrácek vypadá.
Kráčely jsme kolem řeky, kde byl terén rozhodně mnohem přívětivější k mému rameni, které se prozatím rozhodlo neotravovat. Aspoň za to jsem mu mohla být vděčná. "To je možná nejrozumnější, popravdě. Prostě se do těch zdejších podivností vůbec nenechat zaplést. Já jsem tomu neunikla, no. Musela jsem strkat rypák do všeho, jako obvykle," zavrtěla jsem hlavou a tiše se uchechtla. Ovšem na vyprávění Bouře nebylo k smíchu vůbec nic. Bylo sice stručné, ale neznělo to jako zrovna zábavně prožitý čas. "Co? Takový stvoření jsou?" Nedovedla jsem si představit nic, co by vlky jen tak lovilo. Teda, podivnejch příšer už jsem pár viděla... a před medvědem jsem se taky klidila, aby si z mých kostí neudělal laťky na plot, ale nenapadalo mě nic, co by cíleně lovilo vlky. A některé to asi dostalo, podle všeho. Snad to nebyl nikdo další, koho znám. "Aspoň, že tys vyvázla," pronesla jsem nakonec polohlasem a přebalancovala za Bouří po padlém kmeni na druhou stranu řeky. "Někdy i to je víc než dost," povzdechla jsem si. Nějak se nám to setkání zdepresivnělo.

//Tmavé smrčiny

Z Bouřina nakrčeného čela jsem tak trochu usoudila, že se buď s místními božstvy ještě nesetkala, a nebo ano, ale moc se jí to nezamlouvalo. Otázka, která následovala, mi ale naznačila, že je to spíše to druhé. "Viděla," přikývla jsem. "Dokonce několikrát. Taky mi to ze začátku znělo jako kravina, ale... no, víš jak. Jeden si zvykne na všechno." Jako by se nám snad samotná Smrt snažila dát nějaké znamení, zjevil se před námi lesklý kámen a ani jedna jsme se neměly k tomu si ho uzmout pro sebe. Mě by ale fakt byl k ničemu. Navštěvovat ještě někdy Smrt jsem skutečně neměla v úmyslu. "Jasně, zavolám," pronesla jsem s lehkostí, kterou jsem necítila. Bylo to celé pouhé a prachsprosté předstírání. "Bude to bezva divadlo. Skály se budou lámat, až budou lítat jiskry a bude to takový rodeo, jaký Gallirea ještě neviděla." Jo, co bych za to dala, kdybych po Ilenii mohla hodit pořádnej šutr. Nebo aspoň tenhle malej. Možná bych si ho vážně měla nechat... Ale když jsem se po něm podruhé podívala, byl v čudu. Jako by se vypařil. Nejspíš ale jen zapadl do sněhu.
Protože Bouře neměla s místními božstvy zřejmě zatím co dočinění, asi ta moje otázka zněla dost divně. "Jo, no, v tom jsme dvě," potřásla jsem hlavou. Zywiho jsme viděly umřít obě, pak Minar - jeho smrt jsem tedy na vlastní oči neviděla, ale hovořila jsem s ním ve světě mrtvých, což se jistě muselo počítat. A pak jsem taky byla svědkem vlastní smrti, což bylo možná to nejbizarnější ze všeho. "Ale já myslela Smrt jako tu zdejší bohyni. Rozhodně ta nepříjemnější z těch dvou. Je na podobný blýskavý blbosti úplně ujetá." Možná bych si dávala větší pozor na jazyk, kdyby mě neukolébávalo vědomí toho, že její zřícenina je až na druhém konci země. Bouře se začala ubírat někam dál a tak jsem se vydala za ní. "Když jí jich dovalíš dostatek, tak ti splní ledacos. Teď už to je ale jedno, když je ten šutr fuč. Nechceš mi radši říct, co jsi zatím v téhle, ehm, krajině zázraků zažila? Jak jsi tu vůbec dlouho?" Přišlo mi, že zatím jsem mlela hlavně já o své rodině a problémech - a přitom mě vážně zajímalo, jak si mezitím žila Bouře!

//Tenebrae

Normální rodina byla holt asi přinejmenším pro nás dvě čímsi záhadným a nedosažitelným, mýtické stvoření jako gryf nebo jednorožec. "Asi ne. Ale je to tak, jak jsi říkala. Normální je nuda." Ovšem snažit se slepit zpátky dohromady kousky té mojí nenormální rodiny se mi začínalo zdát skoro nemožné. Bouře se s Ilenií taky nikde nepotkala. Tak nějak jsem to očekávala, ale i tak jsem pocítila zklamání. "Co se dá dělat," povzdechla jsem si. "Ona se snad dřív nebo později někde objeví. Možná zkusim uplatit jednoho místního boha, aby mi pomohl." Života jsem se svými problémky mrzkého smrtelníka obtěžovala už tolikrát, že už bych se toho asi ani nedopočítala. No co. Neměl na mě zkoušet fórky a vydávat se za mého "tajného ctitele", jestli chtěl, abych mu někdy dala pokoj. To má za to.
Už už jsem se Bouře chtěla zeptat, jestli se vůbec se zdejšími bohy potkala, když mne světlá vlčice upozornila na lesklý předmět na zemi. Byl to kámen, který by se s trochou štěstí mohl líbit Smrti, ke které jsem ale já osobně nemínila už nikdy páchnout. Suše jsem se uchechtla nad Bouřiným vtipem. "Nechceš si ho nechat radši ty? Jestli zjistím, že se Ilenie celou dobu někde flákala naprosto v pohodě, budu po ní házet mnohem větší šutráky, než je tenhle." Jako by to snad nebylo celý tvoje vina. Ignorovala jsem ty vlezlé myšlenky a radši se pokusila změnit téma, protože jsem svými depkoidními výlevy nechtěla zkazit celé setkání po letech. "Už jsi měla tu čest se Smrtí? Něco takovýho by se jí určitě líbilo."

//Ronherský potok

Rozhlížela jsem se kolem - tyhle končiny mi nebyly zas tak známé a pahorky, které se před námi tyčily, jsem asi nikdy nezdolala. A to bych si myslela, že jsem se už vyšplhala na každou pitomou horu, která v Gallirei stála. Na jihu jsem se ale dosud příliš nezdržovala, pokud jsem teda nemířila za Životem. "Určitě jo," zazubila jsem se. "Jak by mohl odolat?"
Jenže pak se naše konverzace stočila k nepříjemnějšímu tématu. Nechtěla jsem to vytahovat... ale vytáhla. Protože jsem prostě musela. Ilenie byla skoro to jediné, na co jsem od té doby, co sem přitáhl ten dým, myslela, takže bylo nevyhnutelné, že mi to z té tlamy prostě vyleze. "Hlavně by mě zajímalo, jestli něco takovýho jako 'normální rodina' vůbec existuje," pokrčila jsem rameny. Jasně, vybavil se mi při tom slovním spojení celkem jasný obrázek - mamka, taťka, dva nebo tři haranti, maj vlastní noru nebo dokonce smečku a jsou vysmátý a spokojený a krásný... akorát že nic takovýho jsem nikdy na vlastní oči neviděla. Byla to nejspíš jedna z těch iluzí jako "věčné štěstí" nebo "a žili šťastně až do smrti". Zato pochroumaných rodin jsem viděla hodně. A teď se mezi ně asi řadila i ta moje, která byla nenormální už od samého začátku. "Je černobílá a na stehně má takový... pihy," mimoděk jsem se uculila, když jsem si v hlavě vyvolala obraz své milé. "Má zlatý oči a jizvy na čumáku... A je dost od rány, takže kdybys ji potkala, nepochybně by sis to pamatovala." Obrátila jsem se k Bouři a snažila se nedělat si moc velké naděje, aby zklamání, které mi přišlo téměř nevyhnutelné, tolik nebolelo.