Příspěvky uživatele

< návrat zpět

ospalým

1060

Aithér se vzdálil, šťastná rodinka v koutě vyběhla ven a já tak na chvíli zůstala osamotě. Položila jsem si hlavu na tlapy, zavřela oči a pokusila se ještě spát, ovšem už jsem byla přeležená a přeodpočívaná div že ne k smrti. Cítila jsem se celkem dobře, jen v krku mě ještě trochu šimralo a to nicnedělání mi začínalo být protivné. Hleděla jsem směrem k tomu rohu, za kterým zmizela alfa s Modráskem. Co by asi dělali, kdybych začala řvát, začínaly mě napadat hlouposti a už už se nadechovala, že začnu dělat kravál, když se ve vchodu do jeskyně zjevil bílý kožich. Byla to Aranel, Aithérova máma. "Zdravím," oplatila jsem jí pozdrav a vyštrachala se do sedu. Důkladně jsem se protáhla, až se ozvala symfonie křupanců a lupnutí. "Jo, už je mi celkem fajn. Ale Baghý zatím něco řeší s tím modravým svalovcem," oznámila jsem bílé vlčici s mírným povzdechem. Chápala jsem to, fakt jo - věděla jsem, co to je, snažit se udržet smečku v chodu. Jen už jsem toužila po nějakém verdiktu.
V závěsu za Aranel se objevila ta černohnědá, kterou jsem už potkala dřív, ale jejíž jméno mi zůstávalo záhadou. Labužnicky se roztáhla na kožešinách opodál a začala vznášet chytré návrhy. Což o to, byla jsem nakloněná tomu s ní souhlasit, v Ragaru jsem taky kdejakého pobudu a budižkničemu kopla do zadku, ale copak tohle byla moje vina? "Ó, ale kdybys mě tu nechala z dobroty srdéčka, určitě by tě to hřálo mnohem víc. Zajíc by tě akorát tlačil v břiše," protáhla jsem teatrálně a přehnaně pomalu zamrkala. "Já se tady nesnažím rekreovat, ráda bych se přidala do smečky. Pro tu klidně lovit budu," dodala jsem už normálním hlasem a škubla rameny.
No a do třetice všeho dobrého se objevilo takové jakési nedochůdče. Moc toho ale nenamluvilo. Usadila se poblíž Aranel a věnovala nám jen krátké pozdravy. "'hoj," odpověděla jsem jí s krátkým pokývnutím hlavy a špicovala uši, jestli už nejde Baghý.

kozel

Březen 2/10

Výsledek byl mnohem lepší, než jsem si mohla přát. Vlk nejen, že nadskočil, to, co předvedl, bylo něco zkrátka úžasného. Úplně vyletěl, otočil se snad ještě ve vzduchu a z větší části zahučel do jezera. Hluboko v hrdle mi zabublal jen stěží potlačovaný smích. Jemu to ale asi až tak vtipné nepřipadalo. "Ale samozřejmě," zaševelila jsem, největší neviňátko pod sluncem. "Jen zkouším, jak moc vlci dávaj pozor, co se kolem nich děje. Výsledky by mohly být lepší," povzdechla jsem si, měla jsem to ale těžkou práci.
Chvíli jsem s neskrývaným zájmem pozorovala, jak se šedivák snaží marně vyškrábat zpátky na břeh. Byl to pohled k politování. No vážně, copak tu nikdo neměl vůbec žádnou úroveň? Nakonec už jsem to nemohla vydržet. S mlasknutím jsem mu pod zadní nohy podstrčila příhodný kořen, aby měl trochu schůdek. "Tak prosím, nemůžeš říct, že jsem pro tebe nic neudělala." O něco jsem ustoupila, aby měl vlk prostor k vyškrábání se na břeh a taky abych já měla prostor zareagovat, kdyby se náhodou rozhodl, že mi za tohle serve kožich z těla.

Březen 1/10 - Cyril

Sevření spárů zimy konečně trochu polevilo. Bylo na čase po tom dlouhém polehávání vytáhnout svoje staré (ne, v nejlepších letech!) kosti někam ven a trochu je rozhýbat. Tak nějak automaticky mě to táhlo k jezeru, i když to možná byla pořádná pitomost, vzhledem k tomu, co se mi přihodilo posledně, když jsem se přiblížila k větší vodní ploše. Jenže já měla samozřejmě pro strach uděláno.
Nemusela jsem se po břehu procházet příliš dlouho, aby mi došlo, že tu nejsem sama. Zastavila jsem se opodál a zkoumavě naklonila hlavu. Hm. Toho vlka jsem odněkud znala, že ano? Chvíli i tak trvalo, než se mi rozbřesklo. Viděla jsem ho v Borůvce, akorát jsem v tu chvíli byla už dost mimo na to, abych ho nějak více vnímala. Nepamatovala jsem si ani jeho jméno. No, stejně je na čase začít se seznamovat, ne? Pro sebe jsem si zakoulela očima. Začínat pořád někde od začátku začínalo být dost otravné, připadala jsem si jako ten vlk, co pořád tlačí balvan do kopce a nikdy ho tam nedotlačí. Na rozdíl od něj jsem já aspoň mohla svou frustraci udělat problémem všech okolo sebe.
S tenkým vypočítavým úsměvem, který se mi nenápadně vetřel na tlamu, jsem se začala plížit k šedivému. Tiše, tichounce, jak jen jsem uměla. Cosi si mumlal a hrál si na ledě. Doufala jsem, že je do toho dost zabraný, aby si mě nevšiml předčasně. "Bacha, spadneš tam," vybafla jsem mu za zády, když už jsem byla téměř u jeho ocasu.

1059

"Nevím. Jsou tam divný zvířata. A divnej vzduch," pokrčila jsem rameny. Neměla jsem úplně konkrétní důvody, proč mi v těch částech světa běhal mráz po zádech a neustále jsem si připadala jako lovná zvěř. Nevěřila jsem, že bych si tam někdy zvykla. "Není to nic pro mě."
Aithér se chystal brzy za Životem a přišlo mi, že z toho, jak dlouho už je tady zavřený, by nejradši začal lézt po zdi. "Jo, Život je fajn," protáhla jsem si trochu tlapy a s mlasknutím si zívla."Myslím, že teď už mrazy pominou," řekla jsem místo toho bílému vlkovi. Vlastně jsem si to nemyslela, věděla jsem to s jistotou. "Takže dojít na jih by neměl být problém. Teď už by ti asi hlavu nikdo neutrhl, kdybys odešel," usoudila jsem. Měl mě sice hlídat, ale najednou bylo v úkrytu vlků jako naseto. Kývla jsem hlavou směrem ke vchodu, kde jsem tušila, že se stále za rohem schovává alfa s modrým medvědem. "Šéfová je tady a slibuju, že mě nepopadne amok, ve kterým bych chtěla všechny povraždit."
Ne, že bych chtěla Aithéra vyhánět, byl docela v pohodě. Už jsme tady spolu ale byli zavření docela dlouho a nedivila bych se mu, kdyby chtěl vypadnout. Pokud šlo o mě, nevadilo by mi ještě chvíli se tu rozvalovat v cizí jeskyni. Bylo to skoro jako dovolená, aspoň zatím, než někomu začnu být trnem v oku. K uším mi doléhal Adiramův zpěv a jeskyní se díky tomu šířila poklidná atmosféra. To vlče muselo být vážně jeho - jeho a té divně povědomé vlčice. Nevěnovala jsem ale rodince moc pozornosti. Zpěv nezpěv, poklidná atmosféra nebo ne, to jejich šuškání chvílemi znělo hodně napjatě a s tím já nechtěla mít vůbec nic společného.

1058

Aithér patřil k vlkům, kteří zimu raději trávili v teplých krajích. "Škoda, že je to tam tak divný. Nikdy jsem tomu nedokázala přijít na chuť," nakrčila jsem lehce čenich. Na jižních územích bylo na můj vkus až příliš divných breberek a zvířat, o kterých jsem ani nevěděla, jak se jmenují. Radši jsem zimu trávila v krajinách, na které jsem byla zvyklá, i když to někdy byla dost velká otrava.
Při zmínce o magii světlý vlk sklopil hlavu a celý zplihnul, jako bych mu řekla kdoví co. "Hmm, no, tak to je na nic," zabručela jsem. "Ale co, aspoň nezlenivíš," pokrčila jsem rameny, někdy mi přišlo, že magie dokáže život ulehčit až moc. Ne, že bych ji kvůli tomu přestala využívat. "A vždycky můžeš uplatit Života, aby ti trochu tý kouzelný síly přisypal," dodala jsem a s mlasknutím si zívla. Z toho povalování jsem snad byla víc utahaná, než kdybych venku bojovala s příšerou. Ale nikam jsem se zatím nehrnula, byla jsem ráda, že už jsem se cítila trochu lépe, nepotřebovala jsem si hned uhnat něco dalšího.
Venku stejně panoval klid, zvuky boje ustaly. Nikdo se však nevracel a musela jsem dát Aithérovi za pravdu, že to je trochu divné. Proč by všichni chtěli dobrovolně zůstávat tam na mrazu? "To nevím," zavrtěla jsem hlavou. "Třeba uklízej ten bordel, co to stvoření nadělalo?" nadhodila jsem, i když to mohlo mít i mnohem nepříjemnější důvody. Jenže z Aithérova úzkostlivého pohledu jsem soudila, že to on moc dobře ví. Jestli příšera z někoho udělala placičku... no, asi se to brzo stejně dozvíme, tak či tak.

1057

"No- jo. Asi jo. Když máš, kde si ty šunky válet," pokrčila jsem rameny. "Když nemáš, tak se můžeš přetrhnout, abys v tomhle počasí vůbec nějak přežil." Ale jestli měl Aithér toulavé tlapy, jak naznačoval fakt, že je ve smečce jen občasným návštěvníkem, určitě to musel vědět sám. Byla jsem docela ráda, že jsem skončila tady, v jeskyni, i když jsem z toho byla vnitřně celkem nesvá. Nebyla jsem zvyklá jen tak se povalovat, zatímco svět kolem jde do háje, ale teď toho stejně moc nebylo, co bych mohla udělat. "Hm, možná tak zmrzlé mršiny. Nebo si můžeš pomoct magií," vybavila se mi matná vzpomínka na Newlina, který nechal vyrůst keřík borůvek. Nebylo to tehdy moc, ale lepší, než nic. Taky bych to asi svedla, napadlo mě, ale asi nebyl nejlepší nápad nechávat růst kdejaké křoví v cizím úkrytu.
Aithéra zajímalo, jak daleko sahá moje podezíravost. "Hm," odkašlala jsem si krátce, "to záleží. Jsou vlci, které čím víc poznávám, tím míň jim věřím," ušklíbla jsem se. Byla to individuální záležitost, ale hádala jsem, že to tak má každý, nebo skoro každý. Samozřejmě, že jsem měla větší důvěru k přátelům a rodině, než k náhodným kolemjdoucím.
Během chvilky se tu objevila Baghý, ale než se začala věnovat cizincům v úkrytu, odvedla si stranou mlčenlivého medvěda. Aspoň nás prozatím nevyhodila. "Už to tak vypadá," protáhla jsem si tlapy a trochu si vydechla. Konečně se to rozsekne. Cítila jsem se už o něco líp, tak bych si s ní snad mohla dokázat promluvit nějak rozumně. "I venku se to uklidnilo," poznamenala jsem, když jsem tím směrem natočila uši. "Asi tu potvoru zlikvidovali." Ani do úkrytu nepřivedli nikoho domláceného, takže to snad šlo bez větších problémů.

//Stínoslav dorazí

1056
//krátká reakce na Baghý od podtrhnuté části, ať to nemusíš číst celý :D

Co jiného jsem mohla, než Aithérovu otázku odkývnout? "Každejch pár let přijde vážně pořádná, ais abysme si moc nezvykali jen tak válet šunky," odfrkla jsem si. Čas od času nás musela příroda prostě pořádně vytrestat. "To zní až skoro moc dobře," podotkla jsem a doufala, že budu mít šanci to vidět na vlastní oči. Vidiny léta a ovoce v tůňce se mi promítaly za očima. Sladké borůvky, ostružiny, třešně v tom pěkném hájku u močálů... Div, že jsem nezačala slintat. Aspoň natolik jsem se ještě ovládala a tak jsem si zachovala aspoň poslední zbytky důstojnosti, která tedy v posledních dnech dostala docela na frak, chudinka. Možná, že se Aithérovy myšlenky ubíraly podobným směrem, protože mu důkladně zakručelo v žaludku. "Jo, líp bych to neřekla," povzdechla jsem si s koutkem tlamy krátce pozvednutým do křivého úsměšku, než jsem si tlamu úhledně složila na tlapy. Taky bych něco zakousla, ale vyžírat cizí spíž už bylo něco docela jiného, než se válet v jejich kožešinách.
Aithér na mě divně koukal po mé poznámce o očekáváních. "Co?" povytáhla jsem "obočí". "Nevím, jak ty, ale já bych se radši nevřítila do smečky, ve které neznám vůbec nikoho. Nerada bych si po pár měsících uvědomila, že jsem skončila v nějakým... sebevražedným kultu nebo s bandou kanibalů nebo tak něco." Bylo to pravděpodobné? Asi ne, ale po všem, co jsem tu zažila, jsem nehodlala riskovat. Borůvková smečka se jevila jako relativně bezpečná volba.
Na té jeho opatrnosti asi něco bylo. "Hmm, to je fakt. Ale když tu žije tvoje máma, mělo by to být v pohodě... ještě, když je beta," uvažovala jsem nahlas a párkrát přitom zase zakašlala. Možná by bylo lepší držet tlamu a zbytečně se nedráždit, ale nějak jsem neměla chuť tu ležet v zarytém mlčení jen se svými myšlenkami. Přemýšlela jsem, jestli dodat ještě něco, ale další zavrčení od vchodu do jeskyně mě donutilo nasměrovat svou pozornost jinam.
V ústí jeskyně se tyčila v celé své nepatrné výšce vlčice, na kterou jsem si pamatovala. Byla to Baghý, bez jakýchkoliv pochybností. Po tom krátkém zavrčení jsme si už jen vyměnily pohledy. Věnovala nám krátké kývnutí a já jí ho zpod své kožešinové hroudy oplatila. Nejspíš chtěla nejdřív vyřešit jiné záležitosti - proč taky ne, určitě nehrozilo, že my myšky zdrhneme do toho konce světa, který panoval venku. Minimálně já se tam nechystala. Přesto jsem si trochu vydechla, zdálo se, že vyřešení otázky mého bydlení se blíží, ať už to dopadne tak či onak.

1055

"Na to se těším každopádně," poušklíbla jsem se. Zimu jsem nijak nemilovala a ta letošní zatím vypadala dost strašně. Skoro jako ta před pár lety, kdy věci nedopadly zrovna nejlíp. Doufala jsem, že nic takového se letos nebude opakovat. Lehce jsem si protáhla tlapy a natočila uši k Aithérovi. Byl to docela divný pocit, nechat se hlídat, jako bych jim tady snad plánovala něco rozmlátit, ale chápala jsem to - po Ragaru bych taky nikdy nenechala nikoho jen tak poflakovat. Ne, že by to ve finále k něčemu bylo, Ragar šel ke dnu tak jako tak. "Takže je to pravda, že z té tůňky prostě jen tak samo od sebe vyplave ovoce?" chtěla jsem se ujistit. Ne, že bych nevěřila Omórice, ale nedivila bych se, kdyby měla sklony k přehánění.
Zavrtěla jsem hlavou, že mezi cizími tu opravdu nebudu. "To jo. Když už ne přímo výhoda, aspoň vím, co čekat," uchechtla jsem se, což přešlo v další zakašlání. Zapila jsem to vodou z té příhodně umístěné kaluže. Možná až moc příhodně, ale co.
Zeptala jsem se ho, jak dlouho tady je, což mi přišlo jako docela neškodná otázka, kterou se dal zabít čas, ale Blátotlapkový Aithér znervóznil, jako bych od něj chtěla vědět kdoví co. Našpicovala jsem pozorně ucho, když se ke mně spiklenecky naklonil. Napůl jsem čekala, že z něj vypadne něco fakticky skandálního. Proto jsem ucítila trochu zklamání, když se to jeho velké tajemství ukázalo být něčím docela normálním, aspoň z mého pohledu. "Ach tak? Na tom přece není nic divnýho, ne?" Úplně jsem nechápala, z čeho byl v takových rozpacích.

1054

"Mhm," vydala jsem souhlasný zvuk, jako že trochu se prospat se mi povedlo. Ještě aby taky ne, když jsem předtím málem usínala ve stoje. Aithér se ale dál tvářil ustaraně a začínala jsem z toho popravdě být trochu nesvá. Nejdřív se starala Ivy, teď on. Nezačínala jsem vypadat nějak moc... bezmocně nebo politováníhodně, že ne? Ne. Rozhodně ne. Byla to jistě jen ta zdejší bezvýhradná dobrosrdečnost, která mi chvílemi i po těch letech tady připadala místy nepochopitelná. "V pohodě," pronesla jsem prostě. "Přežiju to." Už jsem přežila horší věci. Naštěstí jsem byla celkem odolná.
Když jsem Aithérovi vysvětlila, že se snažím někde zakotvit, tvář se mu rozzářila a já už v očekávání nějakého radostného výlevu předem nakrabatila čenich a otočila uši radši na druhou stranu, abych je ušetřila újmy. Včas se však zarazil a jeho vyjádření nadšení z něj vyšlo tlumeným šeptem. "Jo? Já vím jen, že tu je kouzelná tůň a že tady zakotvilo docela hodně mých známých," pokrčila jsem rameny a tiše si odkašlala. Adiram, Nori, Baghý, ta černohnědá vlčice, jejíž jméno jsem si nepamatovala... Měla jsem dojem, že jsem venku zahlédla i Awaraka. "Ty seš tu dlouho?" vyptávala jsem se pro změnu já. Třeba jsem měla šanci o smečce zjistit něco víc, než se mi konečně povede setkat s okřídlenou alfou.

1053

Snažila jsem se být vážně tak potichu, jak jsem dokázala - ještě jsem si dobře pamatovala, když byla Sheya malá a jak jsem byla připravená dát do tlamy každému, kdo by ji rušil nebo se na ni třeba křivě podíval. Nešlo to úplně stoprocentně, ale když jsem se napila z čisté kaluže, které jsem si v jeskyni předtím nevšimla, trošku mi to aspoň utišilo podrážděné hrdlo. Aithér měl otázky, ale já na ně odpovídat v tuhle chvíli nechtěla. Jen jsem zavřela oči a sklouzla do hlubokého spánku. Aspoň, že jsem nechrápala, to by mě možná Adiram rovnou vykostil. K uším mi v jednu chvíli dolehlo nepříjemné vrčení, ale jen jsem se zavrtěla, zamručela a oddechovala dál. Potřebovala jsem to.
Zpět do říše bdění jsem se navrátila k večeru, alespoň jsem to odhadovala podle toho, jak se změnilo světlo venku. Opatrně jsem se protáhla, ale zpod kožešin jsem moc nevyčuhovala ani teď. Už jsem se necítila tak promrzlá, ale nepokoušela jsem se tvrdit, že by mi bylo dobře. Jeden krátký spánek mě uzdravit nedokázal, bohužel. Do žil mi však aspoň vlil trochu nového života. Když už nic, aspoň mi už nebylo na umření. "Dobré...no, večer," zašeptala jsem směrem k Aithérovi a koutek mi cukl.
Rychle toho ale nechal, když jsem zjistila, že se tu objevil kdosi další, zatímco jsem spala. Vlčice se držela v koutě s ostatními a nepřišlo mi, že bych ji znala. Znala jsem ji? Čenich jsem měla pořád ucpaný, takže jsem pořádně nic necítila a nevzpomínala jsem si na nikoho s parůžky a malými křídly, byť odrbanými, dokonce ani na nikoho s takovouhle barvou kožichu. Ale stejně na ní bylo něco, něco... Chvíli jsem mhouřila zamyšleně oči jejím směrem, než jsem zavrtěla hlavou. Buďto si vzpomenu, nebo ne. Neměla jsem v tuhle chvíli zájem se plést do hloučku kolem vlčete.
Stočila jsem svůj pohled k Aithérovi. "Co jsi to chtěl předtím vědět? Co mě přivedlo, žejo," připomněla jsem si a dál poslušně tlumila hlas. "Počasí s tím vlastně nemělo moc co dělat. Aspoň ze začátku. Hledám si nějakou smečku," vysvětlila jsem mu s tlumeným pokašláním někde veprostřed.

1052

Zkoumání situace kolem Adirama jsem se rozhodla odložit na později, i když jsem tedy byla zvědavá. Momentálně jsem na to však neměla buňky. "Sorry," šeptla jsem jenom, když nás začal usměrňovat, ať neřveme, že se vlče snaží spát. Šeptat jsem mohla, ale doufala jsem, že mě co nejdřív přejde ten kašel, protože ten se úplně ztišit nedal. A kdo byl ten modrý medvěd? Mlčel jako hrob a nešlo z něj ani bů. Nečekala bych, že takový mamut bude takhle stydlivý.
Zachumlala jsem se do kožešin, zatímco Aithér seděl na stráži. Monstrum sem zatím nevtrhlo, takže to snad bude v pohodě. Jen jsem doufala, že neudělá z Ivy placku, to by mi bylo asi docela líto. Zajímala jsem se, kde se nachází Baghý, ale Aithér netušil. V lese jsme ji slyšely, ale nikdo z ní zatím nejspíš nezahlédl ani chlup. Ba ani pírko. "Hm, snad se brzo ukáže," povzdechla jsem si polohlasem a co možná nejvíc utlumila další zakášlání v kožešinách. Aithér měl další otázky, ale přišlo mi, že ty budou muset počkat. "Uh. Dlouhý povídání. Asi... se nejdřív trochu prospím," usoudila jsem, i když to ani tak úplně nebylo dobrovolné rozhodnutí. Víčka mi prostě těžkla a těžkla, až jsem je neudržela nahoře. Nechala jsem je klesnout a za moment už jsem spala jako zabitá.

1051
//Borůvka

Blátotlapka se představil jako Aithér. "Mhm," broukla jsem aspoň, abych dala aspoň najevo, že jsem ho slyšela, i když se mi moc mluvit nechtělo. Aspoň ne, dokud nebudeme pryč z toho mrazu, což se naštěstí už blížilo. Vlezla jsem do jeskyně cizí smečky naprosto bez zaváhání, ale sotva jsme se dostali do hlavní místnosti, zarazila jsem se jako opařená. "Adirame?" zachraplala jsem. Nebylo tak divné ho vidět ve smečce, o které jsem si matně vybavovala, že mluvil. K boku se mu ovšem tisklo malé vlče a na oba dva zdánlivě dohlížel huňatý modrý vlk jako hora. Chvíli jsem zmateně zírala, ale rozhodla jsem se, že tuhle situaci můžu rozmotat i později. Jen jsem doufala, že se každou chvíli neobjeví nějaká Adiramova partnerka, která mi bude chtít rozbít tlamu za věci, které se staly... teď už vlastně docela dávno.
Potřásla jsem hlavou a následovala Aithéra, který mezitím už stačil natáhnout kožešinu na zem. V úkrytu bylo příjemně teplo a kožešina, na kterou jsem se vděčně složila, byla mnohem příjemnější než tvrdá zem venku. "Díky," hlesla jsem a zachumlala se mezi obě kožešiny, abych se konečně zahřála. Čouhal mi jen čenich. Chvíli jsem se jen mlčky třásla pod tou pokrývkou, než jsem pomalu zvedla zrak k Aithérovi. "Nevíš... kde je vaše alfa? Potřebuju s ní mluvit," zahuhlala jsem, ale... možná teď nebyla nejlepší chvíle mluvit s Baghý. Stěží jsem udržela otevřené oči.