Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë sever přes Rozkvetlé louky

Sheya přemítala, jak bychom na poslední chvíli mohly zabránit případné zkáze, ale stejně jako Ilenii, i mě to přišlo trochu opožděné. "Možná jsme se měly ptát nejdřív, a až pak s tím začít," uvážila jsem. Takhle zpětně to vypadalo logicky, ovšem předtím... hm, už jsem si ani nijak nevzpomínala, na co jsme vlastně myslely. Asi jsme se do toho prostě tak zažraly, že nás ani nenapadlo se vyptávat. "Snad ne," potřásla jsem hlavou. "Maximálně by mohl... já nevim. Asi nic tak zlýho." I když vlastní zkušenosti by mi radily nepodceňovat ani něco tak nevinně vyhlížejícího, jako obyčejná skla. "Třeba do toho čučí jako do nějaký křišťálový koule? I když, on sám je koule, tak by možná nic takovýho potřebovat nemusel," přemýšlela jsem, ale nic normálního mě nenapadalo. Akorát jsem si připadala jako blázen, když jsem rozvíjela takovéhle teorie. Navíc to nejpodivnějším zážitkům ze zdejších luhů a hájů nesahalo vážně ani po kotníky.
Přemýšlet o odměně bylo mnohem příjemnější a všechny jsme se svorně shodly, že jídlo by bylo tím nejlepším, co bychom mohly dostat. "Buvola! Rozhodně buvola, toho jsem ještě nejedla! Nebo losa, bizona, něco novýho," chytla jsem se Ileniina návrhu, ale taky bych se vlastně spokojila s čímkoliv, za čím nebudu muset běhat. Už jsem toho měla naběháno až až a jakmile tohle skončí, budu si muset dát pořádný oraz, jestli nechci, aby mi upadlo rameno a hlad jsem měla už teď. Než budu ve stavu lovit, taky ze mě mohla být jen vyhladovělá kostra. Sheya zase mínila, že ani nějaká pěkná věcička by nebyla k zahození a připomněla mi moje... podivné období s Životem. "Jo, no... doteď pořádně nevím, co to jako mělo znamenat," zavrtěla jsem nad tím hlavou a krátce se uchechtla. Když už nic, kápl mi z toho můj přívěsek. Možná Koulák mohl nabídnout něco podobného? "Fakt, jo? Nepovídej," mlaskla jsem a zazubila se na Ilenii nazpět. Myslím, že ta největší odměna je, že tady můžem být všechny spolu.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

//Středozemka přes Medvědí jezírka

"Jo, už nás od vědění dělí jen miniaturní kousíček," zasmála jsem se na souhlas se Sheyou a snažila se nepředstavovat si, co by nás mohlo čekat u posledního, finálního skla. Podle toho, jak se vše postupně stávalo obtížnějším, by tohle logicky mělo být nejzapeklitější. Mohlo to být prakticky cokoliv a vymýšlet to předem asi nemělo moc smysl. Jen jsem si dala předsevzetí, že pokud to jen trochu půjde, zkusíme to vyřešit bez magie. Nechtěla jsem nějaké další... rozepře. Ne, dokud si o tom aspoň nepromluvíme.
"To snad ne - snad mu budou stačit ty naše," zavrtěla jsem hlavou. To bychom se taky nemusely dočkat! Za celou dobu jsme se s dalším týmem potkaly jen u lachtanů a kdoví, jak to tam zvládli, jestli z nich ty bestie teď náhodou neměly svačinku. Ilenie zatím rozjímala, jaké pohnutky orb vůbec k tomu všemu může mít. "Je to divný. Hodně divný. Ale... asi ne to nejdivnější, co se kdy stalo," potřásla jsem hlavou. Mezitím jsme mířily dál, cesta ubíhala a moře se snad už blížilo. Sheya z vyhlídky na blízkost tolika vody nebyla zrovna nadšená, ale koule mlela cosi o zkratce, takže plavání se snad vyhnem. To bych prosila, počasí už nebylo na koupačku a já si nemínila uhnat vlastní smrt. Ani kvůli vítězství ne. "Snad něco užitečnýho," střihla jsem ušima a zase začala uvažovat nad odměnou. "Nebo aspoň pěknýho. Něco, co se dá buď sežrat nebo nosit na znamení toho, že my jsme to všem natřely." Už jsem si to malovala, jako by vítězství vskutku bylo naše.

//Vodopády přes Rozkvetlé louky

Bylo celkem záhadou, co z těch skel mohlo vzniknout. Maxikoule, pidi-mimčo nebo jsme byli jen poskoci, co dělají pochůzky pro tvora bez končetin... asi všechny teorie byly podobně pravděpodobné. Dost těžko se totiž odhaduje pravděpodobnost něčeho, co by samo o sobě mělo být nemožné. V normálním světě. Jenže v tom jsme my nežily. Dokud z toho koulák nepostaví nějakou lupu, kterou nám všem připálí kožichy, asi to bylo celkem fuk. A hlavně jsme se blížily řešení té záhady vskutku mílovými kroky. "Pf, nás nikdo nedožene. To by si museli strčit do zadků pořádný vrtule," ušklíbla jsem se a přejela pohledem pláň, která byla kromě nás tří zcela vlkuprázdná. Na nás nemaj. Spokojeně jsem střihla ušima a rozhodla se na chvíli odsunout stranou všechny nepříjemnosti, co vyvstaly nebo nás ještě mohly čekat.
Očekávaly jsme, co nám orb sdělí tentokrát a jestli se s námi vůbec bude tedy bavit, ale zdálo se, že tentokrát byl v ukecanější náladě. I když, minule jsme spíš jen tak proběhly kolem, takže to možná byl spíš náš problém. Každopádně, byly jsme poslány na místo, které mi opět nic neříkalo. "Huh," rozhlédla jsem se po zbytku své rodiny, ale nějak jsem moc nečekala, že by některá z nás věděla o nějakém ostrovu papoušků nebo co. "Že by to bylo zas u moře?" napadlo mě, protože kde jinde bychom našli ostrov? Znala jsem tu jen jeden mezi řekami, ale tam žili bobři, žádní papoušci. "Taky jsme to mohly vzít při jednom," zabrblala jsem si jen tak cvičně, ale když Ilenie se smíchem vyrazila vpřed, byla jsem jí v patách. "Drým tým!" přidala jsem se k jejímu pokřiku a zazubila se na Sheyu. Tak jaká zákeřnost na nás čeká tentokrát?

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

//Hadí ocas přes Esíčka

Nechtěla jsem, aby se mezi nás vtíraly nějaké neshody, sotva jsme se zase našly. Však zase o tolik nešlo, ne? Ale hlavou mi to vrtalo nadále. Celé to začalo tím Ileniiným zvláštním odtažitým přístupem k magii, kterého jsem si dřív nikdy nevšimla asi vinou nějaké neobyčejné zabedněnosti. Kvůli tomu se to asi nakonec celé stalo. Asi si o tom budeme muset ještě promluvit, zapsala jsem si za uši, protože to mohlo být dost podstatné. Zvykla jsem si občas dělat s magií různé kejkle, co trochu usnadňují život, ale jestli to Ilenii mělo nějak drásat nervy, nechtěla jsem v tom pokračovat. Nejdřív jsme ale musely dokončit naše dobrodružství. Což mi popravdě vyhovovalo. Hezky tu konverzaci, která může být i dost nepříjemná, odsunout na později. Jak vyspělé. "Asi bude nejlepší, když se budem všichni chvíli držet tlapama na zemi," odsouhlasila jsem nakonec. "Teda, pokud ten další úkol nebude vyžadovat třeba potápění nebo tak něco." To tu ještě nebylo, ne? Už jsme tu měly oheň, divou zvěř i útočné proudy vody, kdoví, co na nás bylo nachystané dále. To jsme ale měly brzy zjistit, protože už jsme vyrazily dál.
Blížily jsme se k pláni, kde čekala koule. Doufala jsem, že tentokrát už se s námi bude bavit, protože tentokrát byl náš nález skla vážně spíš holou náhodou, než že bychom následovaly nějaké instrukce. I když... i ty předtím v sobě měly asi pořádnou dávku štěstí. "Naprosto netuším," opáčila jsem popravdě na Ileniino huhlání. "Ale asi už to brzy zjistíme. Třeba je spojí a vytvoří z toho něco... nevim. Nějakou skleněnou maxisvětelnou maxikouli, nebo něco takovýho." Jen jsem doufala, že to nebude nějaká zbraň hromadné destrukce, ačkoliv by to víc odpovídalo stylu, na který se tu obvykle dalo narazit. Teď už ale asi bylo pozdě z toho vycouvat. Byly jsme v tom stejně namočené až po uši a byla jsem teď už příliš zvědavá, než abych to prostě vzdala. Stanuly jsme opět před světelným orbem, Ilenie k němu položila předposlední sklíčko a... a nic. Čekaly jsme, co bude dál.

//Gejzírové pole přes Východní hvozd

Sheya div že neskákala radostí, když se nám povedlo sklíčko získat. Taky jsem měla radost, samozřejmě, ale z toho šoku, co jsem zažila, jsem se vzpamatovávala jen těžko. A Ilenie se teď už zase tvářila pěkně přejetě, jen si čučela kamsi k tlapám a nakonec s plnou tlamou zamumlala, že to bylo pitomý. Nějak jsem moc nevěděla, co na to říct. Bylo to pitomý. Ale hlavně to bylo hrozné leknutí. "Hlavně, žes to přežila," vydechla jsem po menší odmlce a zavrtěla hlavou. Směřovaly jsme zpět ke kouli, sklo jsme měly v hrsti, všechno vlastně bylo tip ťop, ne? Akorát, že ne tak úplně. Nebyla jsem si ani jistá, jestli se zlobím nebo co vlastně.
Ilenie se nakonec zastavila a já zabrzdila kousek před ní, zkoumavě jsem se na ni ohlédla, ale mlčela jsem, zatímco ona se rozmluvila. "Nic jsi nezničila," zavrtěla jsem hlavou. Bodlo mě u srdce, že by si něco takového vůbec mohla myslet. "A ten nápad nebyl pitomej. Přece jsme ho chtěly provést, zpevnit tu kůru a... tak." Nějak jsem tomu přestávala rozumět. Chtěla jsem jí původně vyhovět a udělat to bez magie. Přece to byla Ilenie, kdo vlastní nápad s kůrou nakonec zavrhl a tak jsme se shodly na bezpečnějším plánu s magií. Lehce jsem zavrtěla hlavou a přistoupila k ní blíž, abych se o ni jemně otřela bokem. "Nic jsi nepřekazila. Sklo máme, ne? Jen... jsi mě šíleně vyděsila," přiznala jsem a přitiskla svou tvář k její. "Byl to dobrej plán a bez tebe by přece ani žádnej drým tým nebyl. Jen... příště nejdřív řekni, až se budeš chystat vyletět na sebevražednou misi, ať s tím infarktem počítám dopředu," zazubila jsem se nakonec a o kousek poodstoupila, připravená vyrazit dál. Vytřásla jsem si z kožichu poslední kroupy, jejichž déšť konečně ustával. "Ale teď! Teď už nám zbejvá jenom jedno sklo!" zamrskala jsem triumfálně ocasem a doufala, že se atmosféra zase o něco pozvedne. "Takže... hurá za ním?"

//Středozemka přes Esíčka

//Odměny za hledačky byste měli mít v úkrytech c:

Jakmile Ilenie vyletěla do vzduchu, nedokázala jsem udělat vůbec nic. Z plic jako by mi někdo vyrazil všechen vzduch. Zcvokla se. Zcvokla se a teď se zabije. Nevzpomněla jsem si v tu chvíli na šlahouny nebo na cokoliv jiného, co by mohlo zbrzdit její pád, dokázala jsem tu hrůzu jen s otevřenou tlamou sledovat, celou její cestu nahoru a zase zpátky k zemi. Těch pár vteřin se vleklo jako dlouhé hodiny, ale jakmile sebou Ilenie práskla o zem, můj trans skončil. "Ilenie!" vrhla jsem se k ní s bušícím srdcem. Žije? Žila. Hýbala se. Dýchala. "COPAK TI DOČISTA HRÁBLO?" houkla jsem, jakmile jsem se přesvědčila, že je fakt naživu a netrčí z ní žádné kosti nebo tak něco. "Je ti jasný, že ses mohla úplně jednoduše zabít?" přeskočil mi hlas. Mám infarkt? Jo. Určitě mám infarkt. Teď to se mnou švihne. Jenže navzdory všemu to se mnou nešvihlo, nějak se mi dařilo to všechno zázračně rozdýchat. Ale... Ilenie v tlamě cosi držela. Bylo to lesklé, barevné a skleněné. "Nekecej," vydechla jsem užasle. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli chci Ilenii obejmout nebo jestli bych se na ni měla vztekat, protože tohle jsme si nedomluvily a v tuhle chvíli mohlo být dost dobře klidně po ní. Kdyby se ta kůra zlomila nebo kdyby spadla na hlavu... No, ale nezlomila. A na hlavu taky nespadla. Zatímco jsem tam pořád nablble stála, emoce ve mně vířily a kroupy mě nemilosrdně mlátily, Ilenie už byla na cestě pryč. Musely jsme gejzíry prokličkovat ještě zpátky, ale po tom stresu, co jsem právě zažila, mi to přišlo jako skoro relaxační činnost. "Tak asi jdem," hlesla jsem ještě chabě k Sheye. Nedivila bych se, kdyby z toho byla taky pěkně mimo. Bohové, Ilenie... ty mě jednou zabiješ. A přesto se mi na tvář nakonec prodral náznak úsměvu. Achjo.

//Hadí ocas přes Východní hvozd

Bylo tedy na čase vyrazit vpřed. Ne, že by se mi mezi ty vroucí gejzíry nějak zvlášť chtělo. Nebo že by se mi nějak moc líbilo, že jsem nakonec asi Ilenii dotlačila k něčemu, co se jí nelíbilo. Ohledně tohohle úkolu jsem se zkrátka cítila fakt nepříjemně. "Jo... zmáknem to," pronesla jsem, abych o tom ujistila všechny kolem i sama sebe a nasadila úsměv, který nenesl nejmenší známky nervozity. Určitě. "Tak jdem na to," zamrmlala jsem ještě jednou už spíš pro sebe a pustila se za Ilenií, která teď ještě držela kůru jako štít, na pole výbušných gejzírů. Bylo to o nervy, kličkovat mezi vroucími proudy, které se každou chvíli zjevily na jedné nebo na druhé straně od nás. "Proč tohle vůbec existuje?" stěžovala jsem si, zatímco jsem se se sklopenýma ušima držela Ilenii co nejblíž za zadkem, aby nás nějaký vodní sloupec od sebe nerozdělil. Přece to nemůže mít žádnou zásadní funkci. Nic tu ani snad nežije, všechno by se tady uvařilo. Zdálo se rozhodně, že jsme jediné živé bytosti široko daleko. Jediní tvorové dost pošetilí, aby se vrhli na takovou sebevražednou výpravu.
Občas mi připadalo, že mi závan horka z gejzíru snad připálil chlupy, ale srst mi prozatím zůstávala na těle a sklíčko se blížilo s každým krokem. Už jen kousek, už jen kousíček a budeme přímo pod ním... V hlavě jsem si už vytvářela představu hliněných schodů, které postavím, abych s tím mohla začít hned jak budeme na místě a nemusely jsme se dlouho zdržovat. Ještě pár dalších kroků, pár dalších kliček mezi vraždícími flusači vody a stanuly jsme pod sklíčkem. Bylo vysoko, úplně mimo náš dosah. Nadechla jsem se. "Tak jo, začnu-" Slova se mi zadrhla v krku, když Ilenie hodila kůru na gejzír a ohromný výbuch vody ji vzápětí vynesl k nebi. Srdce se mi snad úplně zastavilo. Ilenie! zařvala jsem v duchu, ale z tlamy mi nevyšla ani hláska, jen jsem tam stála s kleslou čelistí, neschopná se pohnout nebo cokoliv udělat. Čas se zastavil. Ona se zabije. A přesto jsem nedokázala zasáhnout. Byla jsem zmražená.

Už jsem se rozhlížela po nějakém kusu kůry, možná i vykotlaném kmeni, něčem podobném, v čem jsme s Vořechem sjížděli vodopád a přežili to ve zdraví, ovšem nejspíš zbytečně, protože Ilenie z toho plánu začala vycouvávat. A to poněkud... zpanikařeně. Lehce jsem sklopila hlavu. Vyřešíme to později... "Nechci to dělat, jestli ti to vadí," řekla jsem polohlasně a lehce se o svou partnerku otřela tváří. "Ale taky nechci, aby se někomu z nás něco stalo." Mírně jsem si povzdechla. Bylo to těžké. Magie mě osobně často vytáčela, její nezvané invaze do vlčích životů mě občas doháněly přímo k šílenství, ale musela jsem uznat, že v jistých situacích, jako je třeba tahle, byla k nezaplacení. Jenže Ilenie se jí stranila a já si toho všímala až teď. To jsem dřív prostě nepoužívala oči? Mozek? Kolikrát už jsem jí nevědomky ublížila? Lehce jsem potřásla hlavou. Později. Teď jsem se soustředila na náš plán a vypadalo to, že na magii nakonec opravdu dojde. "Třeba ten další zvládneme zase bez magie. Pokusíme se, jestli to jen trochu půjde," řekla jsem ještě tiše a zahleděla se přes pláň.
Asi nejsnazší vážně bylo, kdyby alespoň jedna z nás došla ke sklu co nejblíže a tam se pak vystavěly schody, vyplazil šlahoun nebo něco podobného. "To zní asi nejjistěji," přikývla jsem Sheye i Ilenii, přičemž jsem se pořád ještě cítila dost provinile při nesouvislém koktání své partnerky. "Asi bych zkusila udělat nějaké ty schody z hlíny. Nerada bych to šlahounem švihla do některé z těch děr, to už bysme asi nevyndaly," nervózně jsem se zasmála a pak se mírně zamyslela nad možností chytit sklíčko šlahounem odtud a přinést ho až k nám. To by nevyžadovalo žádné riskování opaření ničího zadku, ale příliš jsem nevěřila, že by to vyšlo. "Myslím, že něco tak malýho by bylo odtud celkem těžké chytit," usoudila jsem nakonec. "Asi holt vážně budeme muset blíž." Sheya ovšem jít nechtěla a já se tak mohla plácat do čela, že jsem nejen nevšímavá partnerka, ale i zapomnětlivá matka. Bála se přece vody. A tohle byla ta nejagresivnější voda, jakou jsem kdy viděla. "Jasný. Klidně čekej tady. Budeš nám krýt zadky," usmála jsem se na ni a povzbudivě ji pošťouchla čenichem, než jsem se obrátila opět ke své drahé polovičce. "Tak jdem na to?" Promiň. Odpusť mi to.

Kroupy nás nerozmlátily na kaši, ale zato nám tu vyvstal jiný problém. Problém, jak se zmocnit sklíčka. "To se teda herdek stupňuje," musela jsem se Sheyou souhlasit a snažila se nepředstavovat si, jaký finální boss nás bude čekat u čtvrtého sklíčka. Nejdřív bylo potřeba se soustředit na tohle, což... upřímně při zběžném pohledu vypadalo téměř nemožně. Nemohly jsme to ale vzdávat předem. Už jsme došly tak daleko! Jenže vydávat se na milost a nemilost horkým sloupům vody... Uh. Co s tím?
Sheya mi připomněla, že kromě mých oblíbených šlahounů dokáže magie země i jiné věci. Třeba postavit schody nebo kopec, na který se dá vylézt. Ale když šlahouny jsou tak univerzální, dokonalý nástroj přírody... Ilenie zase navrhovala plán s kůrou. Ten zněl také docela solidně. Ale taky zatraceně nebezpečně. Jenže... Ilenie to podle všeho chtěla řešit bez magie. "Bez magie? No... asi šlo. Snad? Jenže..." Snažila jsem se představit si, co se asi stane, když tu díru zacpeme kůrou a co se potom stane s vlkem, který by vyletěl nahoru. Mohl by si pěkně popálit tlapy a návrat zpátky k zemi nemusel také dopadnout zrovna nejlépe. Nejhorší by ale bylo, kdyby se kůra po náporu vody prostě rozpadla. To by se pak ten, co na ní stojí, zřítil přímo do gejzíru. A to bylo příšerné. "Asi by to mohlo fungovat, ale ta kůra by se vážně musela nějak zpevnit. Možná ji vyložit kratšími klacky a nějak to celý poplácat hlínou nebo tak něco? Taky by to pak nemuselo tak pálit do tlap," přemýšlela jsem. Jak by bylo snadné tam nahoru prostě vystavět magické schody nebo natáhnout šlahoun a sklíčko shodit dolů... ale nechtěla jsem to dělat, když se to Ilenii nelíbilo. Bylo... to tak vždycky? Vážně jsem byla schopná si nikdy nevšimnout, že se jí magie nezamlouvá? Hotový vzor všímavosti. Bohové...
Sheya mezitím vypozorovala, že výbuchy gejzírů jsou vlastně docela pravidelné. I tak to vypadalo, že by některé ty kličky byly docela natěsno. Ale ne nemožné. Přesto jsem se necítila o nic méně nervózní, když jsem sledovala pravidelné výbuchy. "Bude to o hubu, ale asi to půjde," přitakala jsem. "Takže... kůra?" To je sebevražda. Nebo vražda. Probohy. Do čeho se to pouštíme? Ale kusů dřeva, kůry i jiných legrací se na okraji lesa vážně spousta a já se přistihla, že už pohledem vybírám nějaký vhodný kus, který by se hodil pro naše účely.

//Hadí ocas přes Východní hvozd

Jakmile jsme zajely pod stromy, bylo všechno hned lepší. "Všichni naživu?" ujišťovala jsem se a tak trochu kontrolovala, jestli i já jsem naživu. Asi jo. Sice mi přišlo, že mám záda na maděru, ale žádná ultra kroupa nikomu z nás nerozlouskla lebku, takže to asi bylo v pohodě. Měli bychom být vděční za každé vítězství, že? Jenže k jinému vítězství jsme směřovaly už předtím, než nás počasí tak hrubě přerušilo. A teď co? "Ta koule nám ani neřekla, kam se dál vypravit," zabrblala jsem a švihla ocasem. Pomalu jsem se šinula lesem za pískovým kožíškem své dcery, popadala dech a přemítala, jestli jsme náhodou neběžely úplně opačným směrem, než bylo další sklo. Jasně, že nejdůležitější bylo přežít krupobití, ale krucinál, byla by škoda, kdybychom teď náš hezky rozběhnutý závod přerušily a přišly o výhodu kvůli nějakému-
"Huh?" Sheya se zastavila na kraji lesa a na něco tam venku čučela. Postavila jsem se vedle ní a zahleděla se přes pustě vyhlížející planinu směrem, kde zářilo další sklíčko. "To je výborný!" zazubila jsem se na obě vlčice a zamávala ocasem. "A tentokrát to ani nevypadá-" Mou větu přerušilo hlasité zahučení a k nebi se vznesl opravdu masivní sloupec vody. Pěkně ve mně hrklo a o krok jsem ucouvla. "Co to sakra bylo?" vyhrkla jsem současně se Sheyou. Jasně. Tak snadný to být zase nemohlo. Voda vyfrkovala na různých místech po celé pláni a pokaždé, když se tak stalo, pocítila jsem mírný teplý dotek. Nejspíš nebyla studená a mírumilovná. A sklíčko se vznášelo ve vzduchu přímo uprostřed minového pole vraždící vody, tak vysoko nad zemí, že nebyla šance na něj jen tak dosáhnout. "Jestli někdo zvládnete prokličkovat k němu, mohla bych ho srazit šlahounem na zem," navrhla jsem jedinou věc, která mě napadala, ale nijak zvlášť se mi nezamlouvala myšlenka, že bych doprostřed té hrůzy měla vyslat svou dceru nebo partnerku. Jenže sama jsem se na to taky dvakrát necítila. Nedokázala jsem se zbavit představy, jak se pode mnou v prudkém obratu podlamuje rameno a řítím se po hlavě přímo do sloupu vařící vody. "Nebo... máte lepší nápad? Nějakej, kterej by nevyžadoval riskování něčího života?" přešlápla jsem. Nechtěla jsem, aby se kdokoliv z nás uvařil. Ale měly jsme to teď vzdát? Teď, když jsme došly tak daleko?

//Středozemka přes Esíčka

Kroupy práskaly všude kolem a pěkně se smekaly pod nohama, takže se ani nedalo prchat tak rychle, jak bych si přála. Nehledě na to, že jsem toho běhání začínala mít už celkem dost - což samozřejmě nijak nesouviselo s tím, že bych snad měla stárnout. Vybavila se mi totiž hned konverzace, kterou jsem nedávno vedla s Ilenií. Babička, to určitě, otřásla jsem se v duchu a taky navenek, ale to jen proto, že mi další kroupa přistála šikovně přímo za krkem. Začínala jsem se cítit pořádně zmláceně a nepochybně budeme všechny mít pěkných pár modřin, ale stromy lesa už se naštěstí přibližovaly. Co když i tohle na nás uvrhla ta koule? Je to součást té její hry? Každou chvíli jsem se ohlédla po světlém kožichu, než jsem se zase zaměřila na rezavou špičku ocasu vpředu. Ani jednu jsem nechtěla ztratit z dohledu. V tom rachotu kolem by nebylo těžké se od rodiny nechat oddělit, ale to se zkrátka nestane.

//Gejzírové pole přes Východní hvozd

"Žejo, prostě naprosto ideální," přitakala jsem Ilenii, protože jaké místo mohlo být vhodnější na postávání v počínajícím krupobití, než ta nejotevřenější pláň široko daleko? Pf, kdo by nechtěl mít celou horní polovinu těla naklepanou na řízek? Pravdu měla ale i Sheya. Podrážděný výraz z počasí, které s námi vymetalo, vystřídal na mé tváři lehký úsměv: "Jo. A že vůbec můžeme být zase všechny spolu," povzdechla jsem si, avšak bohužel podmínky pro milou rodinnou chvilku vůbec nebyly příznivé.
Krup spíš přibývalo, než aby jich ubývalo a začínalo hrozit, že nás to všechny rozmlátí na kaši. Koule, čert ji vem, na nějaké pobídky nereagovala, asi měla času dost, jí ostatně nic nehrozilo, když byla tvořená ze světla, ale já tady nehodlala čekat na smrt. "To nemusíš říkat dvakrát!" houkla jsem za Sheyou a rozběhla se za ní, samozřejmě velice důstojně, vůbec jsem netiskla uši k hlavě ve snaze zabránit jim v upadnutí a nestahovala jsem ocas mezi zadní nohy jako nějaký zbitý ratlík. Vůbec ne. Ohlížela jsem se přitom po Ilenii, jestli běží taky. Nemínila jsem udělat tu stejnou chybu znovu. Už nikdy.

//Hadí ocas přes Esíčka

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

Brzy už se před námi objevila známá pláň, na které vyčkávala koule. Zbrzdila jsem svoje tempo a ohlédla se k obloze zatahující se černými mraky, které se netvářily nijak přívětivě. "Třeba z toho nic nebude," pronesla jsem nepříliš optimistickým tónem. I bez magie mi bylo více než jasné, že tyhle mraky chystají nějakou čertovinu. Teď se to ale vůbec nehodilo. Proč by nám nějaká bouřka měla kazit náš závod, když jsme ho už měly tak hezky rozběhlý? "Možná další cesta povede přes nějaké lesy, kde nás to aspoň zakryje," nadhodila jsem další možnost. Tou poslední bylo, že bych mraky zkusila rozptýlit, ale moc se mi do toho nechtělo. Musela jsem šetřit silami. Nechávala jsem si to jako případnou záchranu v případě potřeby.
Koule se vznášela na svém místě a Sheya neváhala mu náš úlovek předložit. O krok jsem couvla, kecla si na zadek, abych si alespoň na tu chvilku oddechla, a čekala, jaké další instrukce obdržíme. Mezitím se lehce zvedl vítr a na zem dopadlo prvních pár krup, přičemž jedna se mi trefila přímo mezi oči. "Ale notak!" houkla jsem podrážděně k nebi, ze kterého se kousků ledu začínalo sypat více a více. "Kdyby to šlo uspíšit, bylo by to fajn," přimhouřila jsem oči na kouli, protože teď už jsem se fakt chtěla vydat na cestu. Sedět tady na otevřené pláni a nechat se umlátit kroupama neznělo jako skvělý nápad.

//Márylouka přes Ranský les

Sheya opět běžela v čele a já se už ani nepokoušela ji dohnat. Přežily jsme útok lachtanů a všechno se prozatím dařilo vážně dobře, takže by bylo vážně hloupé, kdyby to celé ztroskotalo kvůli tomu, že přetížím svoje chromé rameno a všechno a všechny tím zbrzdím. Trochu mě už pobolívalo, ale zatím to nedosahovalo úrovně, kterou bych považovala za nějak alarmující. Nejsem žádná máčka. Ještě dvě skla to vydrží. Už jsme vážně byly v polovině celé té magické šmodrchanice. Zajímalo mě, co se stane na úplném konci. Jestli se vážně dočkáme nějaké odměny nebo to nebylo nic víc, než nějaký zatracený podfuk. Ale jediný způsob, jak to zjistit, bylo pokračovat dál a kupředu, pochybovala jsem totiž, že by se nám mohlo povést z koule odpověď vytřást jakýmkoliv jiným způsobem. Byl to konec konců jen orb světla. Těžko by se asi dal zastrašit.

//Středozemka přes Medvědí jezírka