Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo, nějak tak," pokrčila jsem rameny, když to Sheya celé shrnula do jediné věty. "Ale radši bych už svět zachraňovat nemusela. Začíná mě to trochu unavovat a mám dojem, že se mi za to od světa nedostává dostatečného uznání," odfrkla jsem si a pak se zasmála, i když to mělo trochu neveselý podtón. Jeden tady roky dělá superhrdinu a nikde žádné davy obdivovatelů, kteří by chtěli, abyste jim otiskli blátivou tlapu na kus kůry nebo do kožichu, nikde žádné dárkové koše, dokonce ani bizon, nic. Ne, že bych kolem sebe nějaké davy pitomců mít chtěla, ale šlo o princip. Kde byla vděčnost? Pf. Sheya potvrdila, že jsme se musely nějak minout a pak vznesla jistou obavu nad tím, že by Smrt jen tak mohla... vybouchnout sopku. "Může... ale není to tak snadné. Kdyby to chtěla udělat znovu, musela by zase uvěznit Života a taky na to měla dva další pomocníky z řad obyčejných vlků, bez kterých by to asi taky nezvládla. Každopádně bych čekala, že to nějakou dobu znovu nezkusí."
Ilenie pořád vypadala přešle. Sklesle. Snažila jsem se ji sice povzbudit, ale věděla jsem, že tak snadné to není. Sheya její dlouhý spánek vzala s humorem, ale pak atmosféra na chvíli zhoustla. Rybolov byl naštěstí jakýms-takýms únikem a další Sheyiny zvědavé otázky zrovna tak. "Jo. Tetu Islin, někde se bude potulovat po okolí. Pak máš - aspoň z mojí strany - ještě jednu tetu, ale ta je kdoví kde. No a strejce, o kterým ale mluvit nebudem. Ten už do rodiny moc nepatří," zkřivila se mi na chvíli tlama při myšlence na bratra. Doufala jsem, že ho už nikdy neuvidím. "A pak je tu ještě Bouře, tu bys klidně taky mohla považovat za tetičku, je to stará kámoška a nedávno se tady vyloupla kdoví odkud," dodala jsem zase na trochu veselejší notu a chystala se otočit k Ilenii, ale jestli jsem měla něco na srdci, okamžitě jsem na to zapomněla, když se za námi ozvalo hlasité žuchnutí.
Polekaně jsem nadskočila a otočila se po tom zvuku. Na sněhu se válelo veliké chlupaté zvíře. Klesla mi čelist úžasem. Ne. Ne! Nekecej! Tvář se mi rozzářila jako vlčátku o vánocích a pohledem jsem se střetla s Ilenií, která podobně svítila. "Bizon! Náš bizon!" vydechla jsem šokovaně a naprosto nedůstojně několikrát poskočila na místě. "K čertu s tebou, koule nablblá, tys to vážně dokázala!" zahalekala jsem svým chrapláčkem k nebi a nadšeně se vrhla k té hoře masa, která byla celá jen a jen naše. Kdo by se zabýval lovem nějaký bahenní ryby, když tu máme tohle? Už se mi sbíhaly sliny a nemínila jsem čekat, než si to orb zase rozmyslí.

//Středozemka

Zamířily jsme čerstvým sněhem k jezírkům, o kterých jsem doufala, že ještě nebudou úplně zamrzlá. Sheya se přitom rozpovídala o tom, co vlastně dělala, když se naše cesty rozdělily. Zamířila skutečně do Mechové smečky, tak, jak jsem očekávala. Za svým kamarádem, uchechtla jsem se v duchu a střetla se pohledem s Ilenií, která na mě upírala tázavý a velice výmluvný pohled. Musela jsem se hodně snažit, abych se nezasmála nahlas. "Asi jsme se teda musely v Mechové smečce minout. Šla jsem tě tam hledat. Potom. Protože nejdřív... vlastně pořád nevím, co to vlastně mělo být. Dostala jsem se ještě s dalšíma třema břídilama do takové jeskyně, která je nějakým tajným superpadoušským sídlem Smrti, nebo co?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Bylo to dost komplikované, každopádně, ve zkratce - chtěla zničit Života a celou Gallireu, já jí na to řekla, že s tím jí pomáhat nebudu, takže mě a ještě jednu vlčici poslala pryč nějakým portálem, který nás asi měl zabít, ale místo toho jsme se dostaly k Životovi? To taky doteď nechápu," pokrčila jsem rameny a pokračovala: "Každopádně, povedlo se nám Smrt zastavit, než všechno zničila, ale ta sopka byla rozhodně její dílo. Hodně vlků to ale odneslo."
Lehce jsem si povzdechla - ale odnesli to doopravdy? Ta pihatá Sheyi dvojnice vypadala u orbu dost živě. Možná se vrátila i ta její kámoška, Bianca. Alespoň jsem doufala, že to tak je. Byla mladá a nezasloužila si to, co se jí stalo. Rozhodně jsem ale doufala, že Stříbrňák hnil v horoucím pekle. "Pak... jsem tě tak různě hledala všude možně, ale nikde jsem tě nenašla, dokud ses teda neobjevila na té pláni tam. Narazila jsem ale na jednu se svých sester a potom i na Ilenii," zazubila jsem se a lehce se bokem otřela o svou partnerku. Její příběh byl z nás všech nejkratší. Viděla jsem, že ji to pořád dost žere. Lehce jsem jí olízla tvář. Kéž by se na to všechno dalo zapomenout. Prostě žít, jako by se to nikdy nestalo.
To už byla jezírka před námi a nezdála se být úplně na kost zmrzlá. Tenká krustička ledu už se na povrchu tvořila, ale nemělo by být moc těžké ji prolomit. "Tak jdem na to? Rybí hostina čeká," pronesla jsem tónem, který snad dostatečně maskoval moje přetrvávající zklamání nad ztrátou bizona. Dupla jsem na ledový povlak jezírka, které narozdíl od některých jiných nebylo smradlavé a zakalené jako nějaká žumpa. Led zakřupal a probořil se, což asi ryby na chvíli vyplašilo. Jestli tedy všechny nechrápou už někde u dna, napadlo mě a kritickým zrakem jsem se zahleděla pod vodu.

Ztráta bizona nás všechny hluboce zasáhla. Nechtěla jsem, aby ta ztráta zastínila naše nadšení z faktu, že jsme všechny ostatní týmy roznesly na kopytech (a to žádná ani nemáme), ale bylo to těžké. Neměly jsme žvanec bez práce, ale zato jsme všechny měly prázdná břicha a pekelný hlad. Teda ten můj rozhodně pekelný byl a vzhledem k hladovým pohledům zbytku mojí rodiny jsem tušila, že na tom nebudou o nic lépe. To je pech, nakopla jsem sníh před sebou a vykopla v něm krásnou rýhu. "Jo. Šilhám hlady," přitakala jsem, aby z nás bylo dokonalé kolečko hladových mrmlalů. Sheya navrhla, že bychom se mohly vrátit zpátky k jezírkům, která jsme míjely po cestě a ulovit si rybu. Já sebou ze všeho nejvíc chtěla mrsknout do sněhu a začít kopat a křičet kolem sebe jako hysterické děcko, že chci bizona, chci a chci a chci, ale to jsem jaksi udělat nemohla. Bylo by to příšerně nedůstojné a hlavně k ničemu. Orb už byl pryč. "To... vlastně nezní špatně," řekla jsem tedy místo toho a pohlédla na Ilenii, která se poněkud zoufale snažila nás všechny a asi hlavně sebe přesvědčit o tomtéž. Vstala jsem a lehce se o ni otřela bokem. "Dáme si rybu a třeba časem narazíme na nějakou větší a chutnější hostinu," zazubila jsem se. "Budem to brát jako předkrm." Momnetálně bych stejně asi nezvládla ulovit nic, co prchá po zemi. Po všem tom běhání jsem rameno docela cítila a nechtěla jsem, aby mi zase vypovědělo službu, jak tak rádo dělalo. "Takže... blátivý jezírka?" otázala jsem se ještě jednou, přejela pohledem z dcery na partnerku a když jsem se ujistila, že jsme všechny na stejné stránce, vykročila jsem vpřed. Aspoň, že hlava už mi tolik netřeštila. "Jak jsi se vůbec celou tu dobu měla? A... kde jsi všude lítala?" zeptala jsem se Sheyi po cestě, protože mi došlo, že jsme tohle nestihly vůbec probrat. Vlastně ani netušila, odkud se tak najednou vzala Ilenie, že? No, asi byl čas na pár otázek.

//Medvědí jezírka

Předaly jsme poslední sklo. O krok jsem ustoupila, už jsem si představovala chuť bizoního masa, jak si nacpem pupky a pak půjdeme spát v jeho vykotlané mršině, ovšem... ovšem koule to tak neviděla. "Coo? Jak jako není v tvojí moci? Momentíček, takže budeme vyjednávat?" tázala jsem se dychtivě, fakt hrozně moc jsem toho bizona chtěla a on nám teď řekne, že nám ho nedá, po tom všem? "Dáme ti sklo, když-" Jenže orb se o tom očividně bavit nechtěl. Zablikal, zazářil a vypařil se někam do kšá i se svými skly. Zamrkala jsem. Byl pryč. Prostě pryč. "Žádnej bizon," zopakovala jsem po Ilenii a se zaraženým vrtění hlavy jsem těkala pohledem mezi ní a Sheyou. "Ani nic jinýho. Kde je ta naše odměna?" Měl to být ten zvláštní pocit síly, který se mi rozplýval uvnitř? Jo, bylo to příjemné, ale čekala jsem něco... hmatatelnějšího, když už nám to teda slíbil. Asi je to fuk. Užily jsme si to, ne? To asi byla ta nejlepší odměna. Mít zase celou rodinu pohromadě.
"Nedozvěděly jsme se vůbec nic," přitakala jsem. "Ale co. Byla to aspoň sranda, ne?" zazubila jsem se. Až na ten kokos a lachtana, co málem urval Sheye nohu, ale o tom se bavit nebudem. Zavrtěla jsem ocasem, který už asi neměl fialovou špičku, když se Ilenie začala radovat a zubit. "Drým tým!" přidala jsem se k jejímu pokřiku a olízla jí tvář, pak jsem se široce zazubila na Sheyu a... a kecla jsem si na zadek, protože mě už fakt z toho pobíhání pekelně bolely nohy. Pořád jsem se ale usmívala. "I když, bylo od začátku jasný, že ty ostatní případy necháme absolutně v prachu. Jinak to ani dopadnout nemohlo."

//Díky moc za akci! Odměnu prosím do rychlosti c:

//Medvědí jezírka

Pro kokos jsme se vskutku mohly vrátit kdykoliv a tak jsem si po něm přestala stýskat. Nikdo z těch, koho bych chtěla ořechem napálit mezi oči, tady teď stejně nebyl a k jídlu to taky nebylo... a že bych něco k jídlu vážně už docela ocenila. Ne něco. Bizona. Byla jsem na myšlenku přerostlé chlupaté krávy už tak upnutá, že jsem ani neměla chuť na nic jiného. A to jsem prosím pěkně ani netušila, jak takový bizon vůbec chutná.
Mezitím jsem se mohla najíst aspoň sněhových vloček, do jejichž chytání jsme se s vervou pustily, ačkoliv to nebyla zrovna výživná svačina. Obzvlášť, když jich půlku ani nechytíte. Cvakala jsem zuby kolem sebe bez nějaké logiky nebo úsudku, jako nějaký vzteklý mýval a přitom se široce zubila. "A to snad není cílem hry?" zamrkala jsem na Ilenii neviňátkovsky, jako bych snad vážně byla úplně navedená a netušila, o co tady jde. Bylo mi fuk, že moje taktika nevede k žádnému vítězství. Nad svou rodinou jsem vítězit nepotřebovala. Zato tragédi z ostatních týmů, ti to měli spočítané. Dorazily jsme totiž k našemu cíli, k velectěnému koulákovi s naším posledním sklem. Ilenie už mu ho ukazovala a já rozhodně přikývla. "A teď chceme na oplátku našeho bizona," uhodila jsem na orb hned, než začne zkoušet nějaké nekalosti.
Všimla jsem si také, že je tu ta vlčice, Sheyiny pihovatá skoro-dvojnice. Lehce jsem stáhla uši a držela se od ní pokud možno co nejdál. Od chvíle, co jsem zjistila, že existuje, jsem z ní měla takový nekalý pocit. Měla se Sheyou něco společného, o tom nebylo pochyb, ale docela jsem se bála, co bych mohla zjistit, kdybych se v tom šťourala.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

"Kopnem kouli do kou- hepšá," nepovedlo se mi doříct mou brilantní úvahu, protože mi zbloudilá sněhová vločka vlítla do čenichu a přerušila mě na samém konci. Zatřásla jsem hlavou, abych se šimrání zbavila a ušklíbla se: "Z vlastní zkušenosti můžu říct, že tvrdší než kokos bude málo co. Měly jsme si jeden vzít s sebou. Docela ráda bych ho po té kouli hodila." Na to už ale bylo pozdě, vracet se mi už nechtělo. V rameni mi tupě pulsovalo, už jsem se těšila, až si chvíli sednu a nebudu se muset někam štrachat. Tak příště. Bylo ale dobré vědět, že kokosové ořechy jsou tak efektivní zbraní. Rozhodně jsem byla schopná vymyslet i další individua, která by si jím zasloužila dostat po hlavě. Aspoň k něčemu byla ta rána do hlavy dobrá, otevřela mi úplně nové obzory.
Sheya cestou chňapala po vločkách a to mě nakonec přimělo se taky pousmát. Střetla jsem se pohledem s Ilenií a uculila jsem se ještě víc. Nejsem suchar. Nebudu. Ne s nimi, zařekla jsem se a chvíli sledovala, jak ty dvě chňapou po sněhu, jako by lovily nějaký létající hmyz, než jsem se do toho taky vložila. "Prosimvás, sledujte a učte se od mistra," pronesla jsem zvesela a začala chňapat všude kolem sebe. Musela jsem minout snad víckrát, než se trefit, ale nebylo to nakonec jedno?

//Středozemka

//Dlouhá řeka přes Vodopády

Zima se vážně přihnala úplně odnikud, až jsem se nestačila divit. Upřímně jsem ale doufala, že to spiknutí není. "To ať si zkusí," prohlásila jsem bojovně. "Dáme si ho jako zákusek hned po tom bizonovi." Žádní králíci-kleptomani už si na mě nepřijdou. A vůbec. Mohl by to klidně řešit někdo jiný. Nejspíš to ale byla prostě... zima. Obyčejná zima, která se přihnala celkem brzo. Aspoň Sheya měla ze sněhu radost a to mi vykouzlilo aspoň mírný úsměv na tváři. Vzpomněla jsem si, jak jsem se Bouře ptala, jestli si nemyslí, že se ze mě stává suchar. Že by to tak fakt bylo? Možná bych se taky mohla zkusit z toho sněhu trochu radovat, ale to se dělalo blbě, když jsem si představovala, jak budeme celou zimu muset přečkat kdoví kde. Navíc jsem měla hroznou chuť na bizona a bouli na čele od kokosu a chtěla jsem už prostě dojít k orbu a být s tím hotová, ne se prodírat vánicí. I když to bych asi trochu přeháněla. Vlastně s příchodem noci sněžení celkem ustávalo.
Sheya měla navíc dobrou poznámku, která mi připomněla, že nám orb žádného bizona neslíbil. Byl to náš vlastní výmysl, na což se snadno zapomínalo. Ilenie v tom ale měla hned jasno. "Jo, hezky z tlapky do tlap- teda, spíš do koule." Ušklíbla jsem se, znělo to trhle. "Dokud neukáže odměnu, nedáme mu nic. Třeba to sklo má i nějakou cenu a našel by se někdo jinej, kdo by byl ochoten nám za to bizona prodat." Doufala jsem ale, že s koulákem nebudeme muset smlouvat. Už se mi sbíhaly sliny na naši výhru a byly jsme už tak blízko.

//Medvědí jezírka přes Mahtaë

Gratuluji vítezům, dík všem za hlasy a protože na hvězdičky už místo nemám, prosím o 50 kytek, thx c:

Přidánoo

//Papouščí ostrov přes Západní úkryt

Udělat si základnu na tom hezkém prosluněném ostrově mi znělo jako sen. Nebo alespoň dovolenkovou destinaci. "Rozhodně. Můžeme tam trávit zimy a léta zase někde hezky v chládku. I když asi ne v úplným chládku," zavzpomínala jsem krátce na hory a na sníh, který kolikrát neslezl pomalu až do léta. Po tom se mi asi úplně nestýskalo. "A prozkoumáme všechno a pak se nažerem papouchů," mrkla jsem na Sheyu, která na ten nápad nezapomněla. Samotná jsem na to byla zvědavá.
Prošly jsme chodbou a jeskyní a po cestě mi konečně hlava přestávala úplně třeštit, i když mi pořád připadalo, jako by... no, jako bych do ní dostala kokosem. Tropické teplíčko jsme ale už také nechaly za sebou a vylouply jsme se na druhé straně do pořádného nečasu. Bylo to jako dostat po tlamě ledovou facku, tak odlišné to počasí na pevnině bylo. "Uff, to mně taky ne," odfrkla jsem si, když mi na čenich dosedla veliká sněhová vločka. "A jakto že už je vůbec zima? Kam se poděl podzim?" Že by mi ta rána do hlavy nějak pomotala vnímání času? Zdálo se mi, že to uteklo nějak šíleně rychle. "Bydlet... v bizonovi?" zasmála jsem se. "Tak jo, proč ne? I tak budem jedni z nejnormálnějších místních obyvatel." Spokojeně jsem se zubila, i když mě studený vítr studil v tlamě. Bejvák uvnitř bizona, kdo by to vymyslel?

//Rozkvetlé louky přes Vodopády

Sheya s Ilenií se rozhlížely po kamenech a já se o to snažila taky, avšak zvládala jsem víceméně jen tak sedět, mžourat kolem a držet si tlapu na hlavě, která hrozila, že se rozskočí na dvě půlky, když ji pustím. Doufala jsem, že to brzy ustane, protože se takhle nedalo ani pořádně přemýšlet. Naštěstí zbytek našeho Drým týmu kokosem nedostal a tak byl vhodný kámen brzy nalezen. "To vypadá slibně," zazubila jsem se a přiměla se konečně k nějakému pohybu, sundala jsem si tlapu z čela a přešla k placáku položenému na písku. Jen jestli to bude fungovat.
Nemělo cenu o tom jen rokovat a přemýšelt, pustily jsme se zkrátka rovnou do akce. Házely jsme kokos na kámen, znova a znova, ale nebylo to úplně tak jednoduché. Občas spadl úplně vedle do písku a nejdřív se nezdálo, že by se na něm objevovaly nějaké změny. Párkrát ale řádně práskl přímo doprostřed kamene. Sice jsem při tom musela skřípat zuby, protože to jen umocňovalo ten strašný bolehlav, ale zdálo se, že když se takhle dobře trefíme, kokos přece jenom trošku křupe. Ale bude to stačit? "Ještě párkrát to zkusíme," odpověděla jsem Ilenii, které se zdálo, že to nikam nevede. Možná měla pravdu, ale přišlo mi moc brzy to vzdát. Popravdě se mi nechtělo vymýšlet nic dalšího, jen jsem toužila být s tím hotová. A má přání byla nejspíš vyslyšena, protože kokos konečně křupnul a sklíčko z jeho nitra se vykutálelo ven. "Paráda!" zvolala jsem, ale ne příliš hlasitě, radši jsem svoje nadšení podtrhla širokým zazubením, které narozdíl od halekání neubližovalo mé bolavé hlavě. "Už stačí jen to donýst zpátky a máme to v kapse," libovala jsem si. A bude bizon, olízla jsem si mlsně čenich a vykročila za Ilenií směrem k tunelu. "Myslím, že to tady stojí ještě za návštěvu, co?" mrkla jsem na Sheyu, co si o tom myslí ona. Líbilo se mi tady. I přesto, že tu stromy byly zákeřnější, než jinde.

//Dlouhá řeka přes Západní úkryt

Vzaly jsme palmu útokem a její koruna se rozkomíhala divoce ze strany na stranu pod náporem naší neskutečné síly a svalů, za které by se nemusel stydět ani nějaký vlčí superhrdina. Hah, tohle bude až trapně lehký. Ta koule si- Nedokončila jsem myšlenku. Vesmír se totiž v další vteřině rozletěl na dvě půlky v záblesku jasného světla. Nastal konec světa. Prostě bylo po všem a já nestihla říct ani fň. S výkřikem přiškrceného kormorána se moje tělo elegantně poskládalo do písku. Jsem mrtvá, jsem mrtvá, jsem- tak počkat. "Auugh," zaúpěla jsem a otevřela oči. Nebyla jsem mrtvá. Dokonce ani vesmír se nerozpadl, ale hlava mi třeštila, jako by se ona rozskočit chtěla. "Jooo," zahuhňala jsem nepříliš přesvědčivě v odpověď Ilenii a opatrně si tlapou osahávala naražené místo, kde mi nejspíš vyraší dost komická boule. Zamrkala jsem, protože mi tou perdou do hlavy mimoděk vyhrkly slzy, ale pousmála jsem se, když se o mne má drahá polovička jemně otřela. "To teda byla. Ale my mu to nedarujem," vyškrábala jsem se s heknutím do sedu a podívala se na ořech, který srážkou s mou tvrdou palicí zůstal zcela nepoznamenán. Měla jsem chuť ho rozsekat na kusy, zatracený blbý ovoce nebo co to je, proč něco takovýho vůbec existuje, copak to něco může žrát, když je to tvrdý jak šutr? V duchu jsem dodala ještě pár dalších peprnějších nadávek, protože mi přišlo, že to aspoň trochu pomáhá utišit pulsující bolest mezi mýma ušima. Ilenie navrhovala další hrubou sílu. "Možná, kdybysme měly pořádnej šutrák, kterým bysme to rozbily... a jeden placatej šutrák, na kterej ten ořech položit, aby se nezabořil do písku, až do něj budem mlátit...?" přemýšlela jsem nahlas a přivírala jedno oko, zatímco jsem si dál masírovala naražené čelo. Docela těžko se mi myslelo na cokoliv jiného, než na vlastní málem rozkřápnutou hlavu.

Na pláži bylo příjemně, jako bychom tím tunelem prošly úplně do jiného světa. Bylo to příjemné místo. Asi by mi vůbec nevadilo přečkat zimu tady, v teple a nemrznout někde v lese. Jenže teď to ještě nešlo. Musely jsme čapnout sklo a vydat se na náš poslední běh směrem ke kouli. Sheya si povšimla Meinera a nepočínala si přitom příliš nenápadně, o což jsem se snažila já. Nechtěla jsem na nás moc upozorňovat, zatímco očumuju taktiku soupeřského týmu, ale už bylo asi pozdě. Přijdem na to samy, stejně. Navíc jsem stejně houby viděla, co tam kutěj. Možná to sklo vážně ještě neměla, jak říkala Sheya. "Tak jo, porozhlídnem se po něm někde v hloubi džungle, tam určitě bude ten obří papouch, co ho musíme sežrat," zakručelo mi v žaludku, ale vypadalo to, že divná barvená drůbež na menu dneska nebude. Sheya totiž zachytila pohledem kokos na palmě kousek od nás, který dost podezřele zářil. Spokojeně jsem se zašklebila. "Fakt, fakt hodně divnej kokos," přikývla jsem a naklonila se do kroužku spiklenců, který začala tvořit Ilenie. "Souhlasím! Když tím stromem pořádně zakvedláme, ořech spadne jak nic. Však ten strom je jak tyčka," přejela jsem vytáhlou hubenou palmu kritickým okem. Žádná překážka pro nás. Po tom všem, co jsme zvládly? Pcha. Tohle bude hotová vycházka po rozkvetlé louce.

//Západní úkryt

Může to vůbec vést pod mořem? uvažovala jsem a začínala jsem poněkud zneklidňovat. Kdyby se teď provalil strop- Radši jsem tu myšlenku rychle uťala, než se mi v té úzké podzemní chobě, která nejspíš byla pod vodní hladinou, udělá ještě blbě. "To by šlo, jen bysme to musely trochu přeorganizovat, aby tam nelezl kde kdo," přemítala jsem radši o "klubovně", kterou si chtěla zřídit Sheya. "Ale kdybysme to pořádně zamaskovaly..." Ilenie to vzala ještě víc šmahem a přišla s návrhem rovnou se přestěhovat na pustý ostrov. "A válet si šunky pod palmou a slunit se a žrát papoušky," zasmála jsem se. "To bych si dala líbit. Aspoň jako dovolenou," mlaskla jsem si zasněně a za zvuků ozvěny jsme kráčely dál vpřed. Kámošům... řekla bych ještě Bouři a ségře, Sheya by sem dotáhla toho svýho "kamaráda", aspoň bysme ho konečně taky viděly, a mohly bysme bejt velkou ostrovní famílií. Akorát, že Bouře by se na ostrově asi brzo zvencla, pokud tam tedy nežijí urostlí pohlední opálení ostrovani. Tiše jsem se uchechtla vlastním myšlenkám a vylezly jsme na světlo.
Byly jsme na další pláži a ukázalo se, že tady nejsme jediní Robinsoni. Černobílý Meinerův zadek byl rozeznatelný i ze značné vzdálenosti a společnost mu dělal ten nazlátlý mladík a písková vlčice, jejíž podobnost s Sheyou mě i nadále znepokojovala. Kecla jsem si vedle Ilenie do písku a snažila se vykoukat, co tam oni vyvádí. "Snad tu bude sklo i pro nás," nadhodila jsem trochu znepokojeně. Co když ne? Co pak? Stačí k výhře i tři skla? Měla jsem chuť na bizona, kterého jsem si už v hlavě ustálila jako očekávanou výhru.

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Asi jsme holt musely věřit, že to opravdu nebezpečné není, protože v tuto chvíli nám nic moc jiného ani nezbývalo. Radši jsem si představovala buvola, bizona nebo cokoliv, co za tu námahu určitě dostaneme. "Jo, obojí jsou to takový... přerostlý hovádka," pokusila jsem se nějak Sheye nastínit, o jaká zvířata že to jde, ale můj popis nebyl zrovna nejpřesnější. "Prostě hory masa, co není vůbec lehké ulovit, protože z tebe udělají mastnej flek, než vůbec řekneš 'bizon'." Proto jsem je taky nikdy neochutnala. Srnky, jeleni, dokonce i divočáci, to všechno mi přišlo mnohem snazší než se vůbec pokoušet o skolení tvora, který vypadal jako nedobytná pevnost a jeho hlava byla pomalu větší, než já.
Před námi se rýsovala jeskyně a v ní... tma. Tma, která se táhla kamsi do dálky. "Možný je všechno," potřásla jsem hlavou a vkročila do mělké vody, která se rozlévala před vstupem do chodby. Tušila jsem, že Sheye se to nebude moc líbit. "Není to hluboký," prohodila jsem ledabyle tak nějak do prostoru, aby si nemyslela, že na její nejistoty nějak upozorňuju a doufala jsem, že voda dál hlubší vážně nebude. Ale nezdálo se. Chodba vedla dál kupředu a voda dál mizela, vystřídaly ji podivné špičaté kamenné útvary tyčící se ze země nebo visící ze stropu. "Kamenný rampouchy," zabrblala jsem si pod vousy a do jednoho kopla, avšak on se ani nehnul. "Přece kohokoliv, kdo bude v nouzi nejvyšší! Tak, jak to hrdinové dělají!" zaburácela jsem přehnaně bodře, až ozvěna zaduněla všude kolem nás. Ve skutečnosti jsem už nechtěla zachraňovat nikoho kromě nás tří a za hrdinku jsem se taky moc nepovažovala, navzdory tomu, že se mě do té role osud asi snažil tvrdohlavě dostat. "Třeba? Papoucha jsem taky ještě nechutnala," olízla jsem si čenich zadumaně - už jsem asi vážně měla hlad. Už abychom to měly dořešené. S tlamou roztaženou do zazubení jsem následovala Ileniin fialový ocas směrem, ze kterého se začínalo linout světlo.

//Papouščí ostrov