Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Za to nemůžu, že to je tak fešnej zadek," pokrčila jsem rameny a potlačila povzdech - co bych za to dala, ještě někdy ten zadek spatřit. Nebo nejlépe celou Ilenii, živou a zdravou. Přestávala jsem ale věřit tomu, že se to stane. Bouře pak předložila nezpochybnitelné důkazy toho, že je vskutku vlkem z masa a kostí a ne jen vetřelcem uplácaným z červotočů, načež jsem se jen tiše uchechtla a pak... pak už tu byl Velox a nastávala truchlivá minutka za chudáka Větrno.
Ten cizinec gentlemansky nabídl Bouři svoje rámě k vyplakání a já si začínala být celkem jistá, že není blbej, ale hraje to s námi. Trochu mi koutky tlamy cukly nahoru. Možná jsme narazily i na někoho normálního? Vau, to by byl tedy opravdu vánoční zázrak. A to prosim ani nebyly Vánoce. "A mně se ramínko na vyplakání nenabídne?" popotáhla jsem jakoby ublíženě, ale jedním dechem jsem hned začala Veloxe zase odbývat, aniž bych mu dala šanci cokoliv říct: "Ne, to je v pohodě, je mi jasný, co se stalo! Kouzlu Bouře jeden nemůže jen tak odolat." Po očku jsem blýskla pohledem po Bouři. Třeba si padnou do očka, co?
Jak jsem předpokládala, Velox nebyl zdejší a co víc, byl tu dle vlastních slov celkem nováček. Ha, tak to ještě nevíš, co tě, chlapče, čeká, pomyslela jsem si a Bouře to shrnula naprosto dokonale, že už nebylo třeba vůbec nic dodávat. Jen jsem přikývla na potvrzení jejích slov. Škoda, že Velox se pořád jaksi nemohl dovtípit toho, co Bouře míní tou božskou věcí, až mu to nakonec musela vysvětlit, čímž se to celé trochu pokazilo. No, možná nebyl úplně tupej, ale asi nebyl ani z nejbystřejších. Co se dalo dělat, aspoň že jsme tu byly my dvě, abychom to vyrovnávaly. "Hele, a co když!" napadlo mě náhle a dloubla jsem tlapou do Bouře pro případ, že by se začala příliš utápět ve vlkových modrých očích a neposlouchala, co říkám. "Co když, Bouře, vole, jsme my ta božská věc a tady Velox z Brambursku-nebo-cožeto je ten šťastný nálezce? He?" přeskočila jsem pohledem mezi nimi oběma. Možná ze mě pořád nevyprchaly následky té houby... nebo to bylo tím, že když jsme se s Bouří daly dokupy na nějakou takovouhle kravinu, klesalo nám oběma IQ tak o půlku?

Vyprskla jsem smíchy na představou Faliona, jak snáší vajíčka jako nějaká slepice. "Jestli jo, tak se s tím nikdy nepochlubil," zubila jsem se pobaveně. "Kruci, proč mě nenapadlo se na tohle zeptat?" Tak tohle byla záhada, která asi zůstane nedořešena. Netopýří alfák totiž nejspíš odplachtil někam do háje a celkově jsem pochybovala, že se ještě někdy objeví. Ale mohl by. "A jak víš, že ty nejsi jen kupa červotočů ve vlčím rouše?" zamrkala jsem na Bouři, ale to už jsme málem rozšláply toho nebožáka, co se nám přimotal do rány.
Vlk se zdál být velice zdvořilý a omlouval se nám, ačkoliv to my byly ty, které se sem přiřítily s hrozným řevem a vzbudily ho ze sna. Snažila jsem se udělat si o něm nějaký obrázek, zatímco Bouře... Bouře měla vlastní šou. A já se nechtěla nechat úplně vyšoupnout. "Chudááák Větrno," protáhla jsem teskně, jako by mi nad tou ztrátou reálně pukalo srdce, a otřela si imaginární slzičku. "Tak mladý, tak plný života a najednou puf, pryč, z ničeho nic." Jak tragické. Ztráta Větrna nás všechny samozřejmě hrozně zasáhla, ale ne zas až tak hrozně, abychom se nemohli bavit dál. O jménech a o počasí a tak. Buď nám to Velox vážně žral, což by ho asi zařadilo mezi místní tupounky, a nebo se prostě chytil našeho divadýlka a hrál ho s námi - což by mu vyneslo rozhodně plusové body. Ale co z toho to je, to se teprve muselo ukázat. "I mě velice těší, Veloxi z... těhletěch končin. Nebo z úplně jiných končin? Máš nějak přespříliš normální jméno, než abys mohl být odtud," uvažovala jsem a kroutila si špičkou ocasu. Bouře se ale dožadovala té své božské věci a Velox nejspíš nechápal, co se od něj čeká. Mohla jsem mu napovědět, ale nenapověděla. Jen ať uvažuje sám, chlapec. Ještě by mu zakrněl mozek a to bychom fakt nikdo nechtěl, ne?

"Nemyslim si," odpověděla jsem Bouři s kapkou zmatení, kde v mé - dost pomotané, pravda - řeči vyhrabala, že Falion zakukal, ale pak mi to došlo. Většinu vlků jeden nemusel sestřelovat z nebe, protože se tam prostě nepohybovali. "On je tak trochu jinej, víš? Na zádech má křídla jako netopejr a plachtí s nima zrovna tak." Bouře mínila, že by to nemusel být špatný plán, jak Faliona donutit k nějaké aktivitě. Zmínka o Ragaru trochu štípla, ale... neměla jsem si to brát k srdci, ne? Všechno bylo v pohodičce. "Třeba jo. Tak teď už jen mít ten šutrák," rozhlížela jsem se, div jsem si oči nevytahala, ale jako na potvoru se zrovna žádný vhodný valounek neukazoval. "Možná jsem celý hejno červotočů ve vlčim kožichu," zašklebila jsem se na Bouři a začínalo mi docházet, že asi melu trochu z cesty a ona nejspíš nemá šanci pochopit moje myšlenkové pochody. "Ale to se nejspíš nikdy nedozvíš."
Naše hledání nových společníků šlo celkem dobře a snadno. Jeden se nám totiž přimotal přímo pod nohy a Bouře mu málem vyrazila otisk svojí tlapy na čelo. Začaly jsme nad ním hulákat jako... hm, jako kravky, a já po očku sledovala, co on jako na to. Očekávala jsem, že vyletí jak čertík z krabičky, bude se durdit a bude to děsná sranda. Vlk měl ale nejspíš slušně vyvážený čakry, protože jeho reakcí na náhlé vytržení ze sna řevem dvou praštěných vlčic zareagoval velice klidně. Probral se, vstal, dokonce se ještě omlouval. No já se podělám, pomyslela jsem si, ještě si nejistá, jestli v dobrém nebo špatném. Bouře už ho ale samozřejmě sjížděla kritickým okem. Taky jsem na vlka hodila očkem, ale já to nikdy neuměla posoudit tak, jako ona. Měl zajímavý kožich a byl pořádně vysoký, ale mě šlo spíš o to, jestli je normální. "Asi jo," zamrmlala jsem nazpátek k Bouři a pokrčila lehounce rameny. Mohl klidně být slaďoučký jako cukrkandl, ale to bylo k ničemu, pokud se z něj nakonec vyklube debil na facku.
Než jsem stačila vlkovi, který se představil jako Velox, něco říct, už se toho chopila Bouře, která byla vážně v ráži. Já tam tedy jen tak seděla a s velkou námahou zachovávala vážnou tvář, když nás představovala a významně jsem přikyvovala že ano, fakticky musí vyslovovat i "z hor a plání nebeských." "To je ta nejdůležitější část," doplnila jsem a zvědavě vyčkávala, co na to Velox. Teď se teprv ukáže, jestli za něco stojí.

//Mahtaë sever

"Že váháš - takhle to prostě chodí," ušklíbla jsem se, ale můj výraz se rychle změnil na zamyšlený, když Bouře chtěla slyšet o nějakých adeptech na pařmeny. Zas tak moc kámošů jsem tady popravdě neměla. "Hmm, adepti... Třeba kdybysme našly nějakej pořádnej šutrák a hodily ho dost vysoko, mohly bysme sestřelit mýho bývalýho Alfu? Ten se totiž furt prohání někde v oblacích, ale zas tak velkej pařmen to není," jo, s Falionem moc velká sranda nebyla a kdoví, kam ho to vůbec odfouklo. "Pak je tady třeba... Awarak? Jenže ten má v hlavě díru, takže si mě už asi nepamatuje. Tak třeba... Uh, počkej, nech mě přemejšlet." Jak jsem tak nad tím přemýšlela, všichni, se kterýma byla aspoň trochu sranda, se někam vsákli. Třeba Kaleo nebo Newlin. Snad bych už uvítala i toho Noriho, blbečka. "Hm, vlastně to tady fakt asi zdechlo. Musíme si udělat novou párty skupinku, nějakou lepší, co dýl vydrží."
Bouře se zajímala o cetku, která se mi houpala na krku. Skoro už bych zapomněla, že tam něco mám, jak už jsem si na ni zvykla. "Tohle? Moc vzrušující příběh to není," pokrčila jsem rameny. "Prostě jsem to jednou našla válet se v horách. Prej je to dárek od Života, ale co já vím, klidně si to mohl vymyslet," pokrčila jsem rameny. "Ale ono je to fuk, ne? Vypadá to hezky. A občas to i dost šajní." Taky to občas dělalo další věci - vzpomněla jsem si na tu ťafku, kterou to uštědřilo Maeve. Od té doby se nic podobného nestalo a já pořád nechápala, co to vlastně mělo být a jestli jsem si to třeba jenom nepředstavovala.
Došly jsme do lesa a procházely jím bez nějakých incidentů až do chvíle, než Bouře zařvala, jako když ji na nože berou. Nejdřív ve mně pořádně hrklo, ale když jsem také spatřila ležícího vlka, na tváři se mi rozlil široký škodolibý úsměv. "Ajo, fakt! Chrápe jak zabitej! To abychom byly tiše, co?" řvala jsem nazpět a přitom se pomalu přibližovala ke spáči, aby vážně neměl nejmenší šanci mě přeslechnout. Tady se nechrápe, tady bude párty.

//Náhorní plošina

"Hm, asi jo. Asi toho fakt bylo poslední dobou až dost," usoudila jsem a lehce se pousmála. Bylo celkem hezký slyšet i z tlamy někoho jinýho, že mi jako jen tak bezdůvodně nehrabe. Jaksi to mělo větší váhu, než když jsem si to tvrdila sama. I když zase nebylo úplně snadné někomu podobné věci přiznávat - jenže Bouře by mě stejně prokoukla, takže to nakonec bylo celkem fuk.
Dorazily jsme k řece, která teď z jara měla dost síly a místy tekla opravdu dost plná. Aspoň jsme si tu ale mohly umýt to bahno z močálů, hlavně Bouře, která byla fakt jako dobytek. Když se v tom musí válet, zavrtěla jsem nad tím pro sebe hlavou a cachtala jsem se u kraje, abych si umyla aspoň zablácené nohy a přitom se pokud možno nenamočila víc, než bylo nutné. Voda byla totiž pěkně ledová a i když jsem tam strkala jen tlapy, bylo to osvěžení víc než dostatečné. "Jasný, tady to na severu žije, to by ses divila. Teda, žilo, když jsem se tady naposled dýl zdržovala, což už nějakou chvíli asi bude. Ale všichni starý pařmeni určitě ještě nepomřeli! Minimálně jsme tu my dvě a to už je solidní začátek." Odrbávala jsem si soustředěně bahno z tlap, že jsem ani nezaznamenala nějakou výstrahu ze strany Bouře a schytala jsem pořádnou sprchu z jejího kožichu. "Hele," ohradila jsem se a oklepala se nazpátek, jenže to už se ona zase hnala kamsi dál. Musela jsem zbytky bahna nechat, jak byly, a pořádně natáhnout krok, abych ji dohnala.

//Cedrový háj

//Údolí morény

Trochu mě uklidnilo, že mě Bouře nepovažovala za úplného suchara, takže jsem možná nebyla ještě úplně ztracený případ. Třeba by se to dalo ještě zachránit. Jen jsem nevěděla, jak si tyhle věci prostě tolik nepřipouštět. Bylo toho poslední dobou hodně a každá další blbá prkotina mi přišla jako vyloženě osobní útok, další plivanec do ksichtu od osudu. "Asi máš pravdu," povzdechla jsem si. "Není to zas tak hluboký, žejo. Nejspíš mi už šibe, nevim, co se mnou je," potřásla jsem hlavou. Ne, že bych úplně nevěděla, prostě mi bylo nanic z toho, že jakmile jsem něco měla, hned se mi to zase rozpadlo pod tlapama. Možná to chtělo prostě dovolenou. Nebo aspoň rozptýlení, ideálně takové, které nezahrnuje žádné tělesné mutace a kdoví, co ještě.
A právě za něčím takovým jsme se vydaly. Jo, díky bohům za Bouři. "Hah, jen aby se našel nějaký... uspokojivý," uchechtla jsem se, konverzace se proměnila v něco celkem dost praštěného. Už jsem vyhlížela toho ptáka, ale zatím to vypadalo, že jdeme zcela pustoprázdnou krajinou a jsme úplně samy. Nojo, holá planina, ještě aby to tady nějak žilo. Kráčely jsme severním směrem, do končin, které mně osobně byly známější a bližší. "Myslim, že jdem dobře. V těch končinách na severu se vždycky víc paří," ušklíbla jsem se a vyhlížela naši další zábavu.

//Mahtaë

Rejpání do zdechlin bych asi nenazvala svým oblíbeným koníčkem, ale rozhodně to bylo lákavější, než jiné druhy rejpání. Lehce jsem si povzdechla, když mě Bouře pobídla, ať to hned nevzdávám. "Hele, myslíš, že se ze mě stává suchar?" zeptala jsem se a fakt jsem doufala v upřímnou odpověď - a taky, že ta odpověď bude ne. Vůči životu jsem byla asi vždycky poněkud zahořklá, ale poslední dobou mi to přišlo horší a hroší. Co když už se na mě všechny ty voloviny fakt podepisovaly a za pár let ze mě bude ten nejvysušenější suchar široko daleko? No to snad ne, zděsila jsem se. Muselo se s tím něco udělat. Ještě, že tu byla Bouře. Ta měla vždycky něco za lubem.
"Jasně!" přikývla jsem rozhodně, když rozhodla, že teda půjdem hledat někoho dalšího. Nějakýho vyšinutýho ptáka. "Nějakýho většího a ještě vyšinutějšího," ušklíbla jsem se pobaveně a vykročila za hulákající Bouří, která se div že nepřerazila, jak se na ten hon za novou zábavou rozběhla. Sotva vykročila, hned už málem ryla čenichem v bahně. "Tak ale, já jsem tady nenabízela svoji duši mizernýmu opeřenci jen proto, aby ses za pět minut stejně zabila," drbla jsem do ní zlehka ramenem a zasmála se. To by mě zajímalo, jaká párty nás čeká, potřásla jsem hlavou a radši nad tím moc nedumala. Třeba bylo lepší to předem nevědět.

//Náhorní plošina

Furt jsem to nechápala, ale nakonec asi stejně bylo nejlepší prostě celou tu divnou záležitost nechat plavat. Hlavní bylo, že jsme to přežily. A bez následků, pokud jsem mohla soudit. Aspoň, že tak. "To už bych radši šla šťourat těma klackama do nějaký zdechliny," ušklíbla jsem se. "Asi se holt budeme muset obejít bez děr. Jaká škoda," posteskla jsem si, nicméně vyznělo to velice vesele. Byla jsem ráda, že jsem se vyvlíkla z toho plánu, co pro mě Bouře zosnovala. Určitě bude lepší ty moje příbuzenské a rodinné svazky ještě víc nezamotávat. "Nojo, takovejch adeptů je pořád dostatek, zdá se," podrbala jsem se za uchem. "Když on je nikdo nechce, ani vyšinutý ptáci."
Uchechtla jsem se. "Zábava, hah. Asi jo. I když záleží, jak se na to díváš," potřásla jsem hlavou. Sníh, jak jsem si až teď povšimla, z větší části zmizel. Zatímco jsme zažívaly podivné dobrodružství, asi stihlo přijít jaro. To by bylo celkem příjemné... kdyby to zároveň nebylo absolutně děsivé. Čas strašně letěl. Nechtěla jsem se ale ještě vracet do depresivní reality, která byla horší než magické kejkle. Jenže jsem bohužel ani nevěděla o žádném rozptýlení, po kterém prahla Bouře. "Pfů, na párty jsem nebyla, ani nepamatuju. Můžem něco zkusit najít? Drama kdyžtak zvládnem vytvořit i samy, ne?" ušklíbla jsem se.

"Jasný, kdo by to taky nechtěl, že ano?" vydechla jsem a přicházela jsem přitom na fakt, že vlastně vůbec nevím, jestli bych nějaké další vlče chtěla nebo ne. Myšlenka toho, že bych musela nějaký parazity nosit v břiše, pak je v slzách a krvi porodit a ještě pak kdoví jak dlouho čekat, až s tím bude nějaká rozumná řeč, mě dost odrazovala. A stejně, dokud jsem byla zadaná s vlčicí, nemusela jsem si s tím vůbec lámat hlavu. Pokud se tedy Ilenie ještě někdy objeví... ale teď rozhodně nebyla vhodná chvíle nad tím polemizovat, protože se začaly dít další prapodivné věci.
V tom větru, světle, rachotu, kdoví, co to vlastně bylo, jsme setrvaly nějakou chvíli, Bouře se snažila obětovat svůj život a já zase ten svůj a nakonec to dopadlo tak, že jsme zůstaly naživu obě. A dokonce jsme vážně teď byly jako předtím. Seděla jsem tam uprostřed louky a mračila se jako kakabus, protože jsem nechápala, co to jako sakra mělo bejt. Bouře hulákala a nadávala za ptákem, který odfrčel někam do háje a já osobně doufala, že už tam zůstane a nikdy se nevrátí. Tohle byla teda ale blbost. Potřásla jsem hlavou, obrátila se na Bouři a konečně se trochu zasmála: "Asi ne," pronesla jsem s ulehčením. "Už by do nich nebylo co strkat." Radši jsem to ještě jednou rychle zkontrolovala, ale všechno bylo naštěstí fakt už v pořádku. "Ha, a dík, žes mu neobětovala moji duši," zazubila jsem se a lehce se otřepala, jako bych ze sebe ten divný zážitek mohla prostě setřást. Pak jsem chvíli zůstala zahloubaně mlčet, pořád jsem se v tom snažila najít nějaký smysl, ale to byla asi zbytečná námaha. "Třeba jsme si aspoň vybraly dávku magických ptákovin na rok dopředu?" pronesla jsem nadějně, ač jsem tomu absolutně nevěřila. Magické ptákoviny nikdy nekončí a zdálo se, že jich není nikdy dost.

Tiše jsem se zasmála, když se Bouře dušovala, že ona by označkovala všechno, úplně všechno. "Nepochybně - škoda, že já nejsem ty," posteskla jsem si, ale hned bych si za to nafackovala - ještě nás ta blbá veverka zaslechne a prohodí nám i těla. Ráda bych už měla zpět to svoje, který pajdalo jen trošku a nemělo žádné otravné bimbající se části. "Hm, když to říkáš takhle, nezní to tak zle," musela jsem Bouři přiznat. "Jenže já nevím, jestli chci další haranty? Na jednu stranu jsem fakt ráda, že už je Sheya dospělá," pokrčila jsem rameny. Jasně, byla samozřejmě neskutečně k sežrání, když byla malá a hloupoučká a neměla ponětí vůbec o ničem, jak to na světě chodí, ale taky to nebyla vždycky úplně sranda...
Nakonec jsem podlehla a abych Bouři konečně zavřela tlamu, přistoupila jsem na ten její plán, o němž jsem si myslela, že stejně nemůže nikdy fungovat, ale než jsme ho mohly začít realizovat, cosi se zase stalo. Cosi k nám přibzučelo. Mrňavý pták, nejmrňavější pták, jakého jsem kdy viděla. A mluvil. To, co říkal, se mi vůbec nelíbilo, ale hlavně to byla nějaká kravina. "Co to meleš, krucinál?" stáhla jsem uši k hlavě. "Když bude jedna z nás mrtvá, tak to asi těžko bude jako dřív!" poukázala jsem na doširoka zející díru v té šaškárně, se kterou se na nás vytasil úplně z ničeho nic. A co nás zabije? On? Jenže vtom se ozvala hlasitá rána a nejspíš se rozervala obloha, protože se mi přímo do očí zabodlo oslepující světlo, jako když se podíváte přímo do slunce. Zavřela jsem oči a odvrátila hlavu. Přece vážně jedna z nás nemusí umřít? Proč tak najednou, co to sakra je? Ale jak se kolem zvedal vítr, začínala jsem tomu věřit víc a víc. "Tak ať to jsem já," špitla jsem polohlasem, že to přes ten rachot kolem asi ani nemohlo být slyšet. Už jsem jednou mrtvá byla, nebylo to zas tak zlý... a stejně jsem netušila, co mám teď dělat s těmi doutnajícími troskami svého života. Bouře by s dalším časem na světě naložila určitě líp než já.
Zdálo se mi, že čekám celou věčnost na něco - bolest, náraz, na to, až mě vítr odnese nebo slunce pohltí, ale nic z toho se nestalo. Místo toho všechno pomalu utichlo. Vítr zmizel, světlo pohaslo. Opatrně jsem otevřela oči, napůl jsem čekala, že Bouře bude pryč nebo že se bude válet na zemi mrtvá - kdoví, co z toho by bylo horší, ale ona byla naživu. Nejen to, byla zase dospělá... a mezi mýma nohama bylo všechno stejně, jako dřív. Sedla jsem si na zadek, protože se mi z toho všeho pěkně rozklepala kolena. Jaký to mělo význam? Co přesně se to stalo? "Ty vole, co to zase mělo bejt?" To byl jediný komentář, na jaký jsem se v tu chvíli zmohla.

//Akce byla super, moc dík! Prosím o křišťály c:

Done.

//Náhorní plošina

Bouře neviděla fakt, že si budu močit po nohách, jako problém. Samozřejmě, protože by to nebyly její nohy, co budou smrdět jak sedm neštěstí. "Problém je, že to je ponižující. Fakt si nechci připadat jako nějakej dědek, co má v mozku díry jak od červotoče a nedokáže ani trefit kmen nejbližšího stromu." Fakt, proč nemohla tu kletbu dostat Bouře? Očividně by si s ní užila spoustu zábavy! Mě to ale jenom děsně otravovalo. Nepotřebovala jsem podobný pitomosti. Chtěla jsem mít deset minut klid, ale ne, toho se asi už do smrti nedočkám.
"Hm. Já ti nevim, jestli by na takovejhle plán nějaká vůbec skočila," zauvažovala jsem, abych teda Bouřinu plánu z dobroty srdce věnovala víc než půl myšlenky, ale jediný možný výsledek, jaký jsem v tom viděla, bylo zase a opět jenom moje ponížení. O to jsem nestála. A pak mě vyděsilo ještě cosi: "No, a co kdyby se mi to náhodou povedlo a byl by ze mě fakt táta? Už takhle mám děcek dost!" Asi bych mohla udělat klasickej otcovskej tah, odejít pro zajíce a už se nikdy nevrátit. Jenže Bouře nedala pokoj a nedala, musela do toho pořád šťourat, až jsem nakonec rezignovala: "Fajn, tak jestli mi to tady na tý zázračný louce neupadne, tak mi pomůžeš najít nějakou díru, spokojená?" zabručela jsem a uraženě si kecla na zadek. Tady někde jsme slyšely ty divný včely. Přibližně.

//Středozemka

To bych chtěla vidět, jak by se veselila Bouře, kdyby se karta obrátila a veverka naše prokletí udělala přesně naopak. Jenže neudělala, já zase musela schytat tu největší srágoru a ještě být terčem Bouřiny nekonečné zvědavosti o fungování samčího pohlavního ústrojí. "Počůrám si nohy," vykrucovala jsem se z toho. "Nebo možná břicho. Však to je hrozně nepraktický - určitě to bude lítat na všechny strany." Lehce jsem se ušklíbla: "Chlapský ego jsem měla vždycky, na to nepotřebuju žádný vybavení navíc." A protože se tu Ristair žádným zázrakem neobjevil, bylo to nakonec stejně jedno... a taky to znamenalo, že jsem neměla žádný důvod si svoje nové součástky ponechávat.
"Je fakt, že o pár duších, kterejm bychom mohly zamotat hlavu, bych věděla," uvažovala jsem a myslela přitom na Noriho alias strejdu Vořecha, kterej by na podobnou blbost třeba i skočil. Už jsem ho pomalu viděla, jak zpochybňuje vlastní zdravý rozum. Já sice už dávno věděla, že žádný nemá, ale jemu to pořád nějak nedocházelo. Ovšem Bouře od celkem nevinných nápadů přešla hned k něčemu úplně přitaženému za chlupy. "Hej ale já nechci být za neschopnýho panice," stáhla jsem ublíženě uši dozadu. "Neumim se s tim ani vyčůrat, ještě abych to do někoho strkala." Popravdě mě to vůbec nelákalo, ani v nejmenším. Navíc představa toho, jak se snažím neobratně manipulovat s nově získaným pipíkem, zatímco mi nějaká imaginární vlčice dostatečně hloupá na to, aby na něco podobného přistoupila, dává instruktáž, byla... no, vypadalo to jako ta nejtrapnější situace na světě. "Když se ty můžeš chovat dětinsky, tak já taky," vyplázla jsem se šibalským úšklebkem na Bouři obalenou bahnem ještě jazyk a pak se rozhlédla. Už jsme se musely blížit.

//Údolí morény

//Mahar

Potkala jsem už lecjaké otravné vlče, ale Bouři by se měla vystavit nějaká trofej. "Jasně, že to cejtim, furt se to tam jaksi... šmrdlá," snažila jsem se dohlédnout si za chůze mezi zadní nohy, jestli by se s tím jako nedalo něco dělat. Ale nejspíš to byla jen otázka zvyku. Doufala jsem ale, že než si na něco takového zvyknu, dávno se téhle nechtěné přítěže zbavím. "Teď už jsem i brácha a syn," došlo mi a přece jen se mi trochu rozzářila očka: "Sakra, kdyby mě teď ten parchant bratr viděl, ten by se podělal až za ušima. Určitě ho mám většího, než on!" Asi poprvé za život jsem si přála, aby se Ristair vynořil za nejbližším stromem. Ha, ten by si to vyžral. Ten by si vyslechl! Jenže se nezjevil a já tu zůstala přilepená podivným kouzlem ke zcvrklé Bouři, která si podle všeho užívala nejlepší den svýho života.
"Kdybych ho někam chtěla strčit, tak klidně můžu. Vlčice balit umim," bránila jsem se a pak se zamyslela. "Akorát bych asi ani nevěděla, jak se to tam... ale co to sakra melu?" zatřásla jsem rázně hlavou - nemínila jsem to zkoušet. Rozhodně ne. Ani v zájmu výzkumu. To už jsme se brodily bahnem, Bouře halekala o kopretinách a já si tak trochu přála, aby se močál rozevřel, spolkl mě a už nikdy nepropustil. "Nebudem," vyprostila jsem se zamručením zadní nohu z bahna. Nesnášela jsem močály. To se ale nedalo říct o mojí novopečené dceři, která je využila k tomu, aby si udělala krásný přeliv v kožichu - a potažmo i v tom mém. "Takovýhle haranti se u nás doma topili," vyplivla jsem bláto, které mi vlítlo do tlamy a dotčeně se otřásla. Pevná zem se naštěstí blížila a brzy už se nám octla pod tlapami. Jen, co jsem si vyprostila končetiny z poslední bahnivé kaluže, znovu jsem se oklepala a hroudu bahna na přední tlapě jsem ledabylým mávnutím poslala Bouři přímo na čumák. "Ups," zamrkala jsem neviňátkovsky a vykročila dál. Už by nás snad neměly čekat žádné katastrofické překážky. Snad.

//Náhorní plošina

//Říční eso

Bouře, která se navrátila do dnů dávno ztraceného mládí, to celé považovala za hroznou taškařici, zato mě do zpěvu moc nebylo. Jak ti samci můžou takhle žít? přešlapovala jsem a nemohla si zvyknout na ten hrozný pocit, že mezi nohama něco mám. "Bohové, nečum mi tam, to není pro takový mladý oči," snažila jsem se Bouři odradit od toho šmírování. Jí se to smálo, krucinál! Proč jsem vždycky musela já vyfasovat to horší?
"Ha, tak to ani náhodou," odfrkla jsem si, zatímco jsme šly - já tedy spíš pajdala - vstříc možnému řešení. Snad. "Stačí, že už jsem máma, teď abych byla ještě táta?" bručela jsem a mručela, zatímco Bouře se tomu celému tlemila jako pošašená. "Pro mě za mě třeba Cyprián," pronesla jsem poraženecky, zavrtěla hlavou a rozhlížela se, kudy dál. "Taky bys byla mrzout, kdyby ti narostl bimbas. Nechápu, jak s tím ti samci dokážou normálně fungovat? Však to je hrozný!" natřásala jsem zadní část těla v naději, že mi to nádobíčko třeba odpadne. "Okolo jako okolo - lepší bolavý nožičky, než se utopit v řece. Na koníčka jsi nechtěla, tak nefňukej a poslouchej papánka, dcerunko," rozhodla jsem se tedy chopit role otce a snažila se příliš nevnímat čvachtající bahno pod tlapami. "Možná se stejně utopíme v močálu a pak nás už nohy bolet nebudou," prohodila jsem a snažila se belhat pokud možno po okraji bažin a vybírat nějakou pevnější cestu. Bylo mi ale jasné, že než se odtud vyhrabeme, budeme nejspíš celé obalené bahnem. No nádhera.

//Středozemka