Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"A to mi předkládáš jako nevýhodu?" naklonila jsem hlavu ke straně. "Moct odplachtit od veškerých pitomostí pozemského života mi totiž připadá jako jednoznačná výhra." Takže být Ušoplesk pořád bylo pořád asi tak stokrát lepší, než se změnit v kamzíkova ošklivého bratrance. Povytáhla jsem lehce kůži nad očima, když se Nori začal chvástat, že on už vážně lítal. S Baghý. Moje mysl jen neochotně k tomu jménu přiřadila mrňavou postarší vlčici, kterou jsem v jeho společnosti jednou nebo dvakrát viděla. I kdyby jí ale křídla narostla - čemuž jsem neměla problém uvěřit, však mi dělal Alfu Falion - nějak jsem si nedokázala představit, jak by to zajistilo schopnost lítat Norimu. "A taky orlí spáry, co, aby tě mohla nosit," zavrtěla jsem hlavou, ale vlastně mě celkem zajímalo, jak něco takového funguje. Pokud teda strejda Vořech nekecá, jako když tiskne. To se taky nedalo vyloučit.
"Mířim," začala jsem a rychle přemýšlela, co mám plácnout, protože jsem nechtěla prozradit, že nemám nejmenší tušení, kam jdu a co tu vlastně dělám, "na sever. Podívat se na hory a tak." O zkáze Ragaru už černý zaslechnout mohl, takže na to jsem se vymlouvat nemohla, ale kdoví, třeba mě srdéčko stále táhle k těm únavným kopcům, ne?
Sledovala nesledovala, to už bylo fuk - hned vzápětí se totiž vlkovi povedlo mě fakt vytočit. Něco z těch emocí se asi muselo objevit v mé tváři nebo možná hlase, protože se zdálo, že o něco zvážněl, jakkoliv neuvěřitelné to bylo. "Sheya se neztratí. A poradí si," ujistila jsem ho, i když jsem se o ni trochu bála. Ale nemohla jsem jí pořád stát za zadkem. Hořce jsem se ušklíbla, když zmínil jméno Styx. "To si piš," uchechtla jsem se suše. Kdybys jen věděl, jak dobře my se známe, vzpomněla jsem si na tesáky šedé na mém hrdle. Prokazovala mi vlastně laskavost, když dokončovala práci toho idiota, co mě ani zabít nedokázal pořádně... nicméně když vás někdo dorazí, tak nějak nepočítáte s tím, že se spolu ještě potkáte. Trochu to komplikuje mezivlčí vztahy. "Bejvaly jsme vlastně celkem kámošky. Ale jo, Gallireou jdou různý zvěsti a dějou se různý věci, takže myslím, že už asi nejsme," potřásla jsem hlavou.
Sama jsem nevěděla, kdy jsme se viděli naposled. Čas mi poslední dobou dost splýval. "Mmm," zabručela jsem, "nějakej pátek už to asi bude." Na to mě Nori začal přesvědčovat, že se celou tu dobu jen tak bez užitku neplácá kolem, ale že taky občas něco dělá. Loví, například. "Srnce, jo? Zkus jim příště navrhnout, ať tě postaví doprostřed louky jako návnadu - vsadím se, že laně na to pozlátko pojedou jak divý," zazubila jsem se nevinňátkovsky a následovala Noriho pohled ke kládě, která se válela opodál.
Ale ne, stačila jsem si jen pomyslet, když jsem spatřila, jak se tváří, protože mi to hned bylo jasné. To je blbej nápad. Ale copak jsem mohla říct ne? Nadosmrti poslouchat, že jsem máčka a zbabělec? To sotva! "Takže pánovi se zachtělo romantiky, jo?" protáhla jsem se a přikročila blíž ke kládě, abych viděla, jestli není náhodou úplně shnilá nebo sežraná od červotočů. "Chceš si zahrávat s osudem?" Sama jsem nevěděla, jestli tím míním projížďku v té kládě nebo tu jeho "romantiku". Obojí mohlo být nebezpečnou hrou.

Vořech procitl, jakmile jsem mu drze začala obrnkávat tu jeho novou ozdobu, mžoural kolem sebe jako vyoraný krtek, než konečně zaostřil na mě. Vypadal z toho setkání velice nadšeně a samozřejmě se také hned ozvala ta jeho urýpaná tlama, která ho činila tak iritujícím stvořením. "S ušima se aspoň nemusim bát, že do mě práskne blesk," odfrkla jsem si a ucouvla od něj do trochu přijatelnější vzdálenosti, aby si nemyslel kdoví co. Možná jsem ho fakt neměla budit. Co naplat, už bylo pozdě a ty rohy mě vážně zaujaly. A taky jsem jistým způsobem možná byla i ráda, že ho vidím pořád naživu, navzdory tomu, že mi vždycky dokázal pěkně zabrnkat na nervy. Až moc starých známých mizelo beze stopy.
Nori se zajímal, co já tady vlastně dělám. To bych taky ráda věděla. "Zas tak si nefandi," zabručela jsem. "Jen mám náhodou cestu kolem. I když musím přiznat, že ve spánku seš mnohem snesitelnější. Hotový neviňátko." A pak otevře tlamu a bum. Jako třeba teď, když se zeptal na Sheyu a doplnil to zdánlivě nevinným rýpnutím, jestli se mi náhodou zase neztratila. Na krátkou chvíli se mi napjal snad každý sval v těle, čenich se mi lehce nakrčil. Všechno, co se točilo kolem mé rozpadající rodiny, mě nutilo okamžitě startovat. Ale nějakým způsobem se mi podařilo zachovat klid a nevrazit Vořechovi facku na tu jeho pozlacenou tvářičku. Asi neměl ani ponětí, jak těsný to bylo. "Ta malá," začala jsem a i když jsem se snažila mluvit jakoby nic, sama jsem ve svém hlase slyšela osten toho potlačeného vzteku, "už je teď dospělá a může si dělat, co jen se jí zachce." Lehce jsem si povzdechla, ale nechtěla jsem, aby Nori věděl, jak moc se mu povedlo mě tou prostou otázkou rozhodit - i když si toho nejspíš stejně všimnout mohl. "Čas plyne dál, zatímco ty si tady chrápeš, víš?" dodala jsem tedy ještě a blýskla po něm fialkovými zraky.

//Lesík topolů (amorek)

V jednu chvíli jsem ještě koukala na Bouři, které právě bouchlo vejce přímo do xichtu a zanechalo na ní stopy v podobně nového barevného přelivu a přemítala jsem, jak jí aspoň na pět minut zabránit v tom, aby si působila újmu... a v tu další se cosi stalo. Jakoby se mi trochu zamotala hlava. Zavřela jsem oči, aby to přešlo, ale když jsem je otevřela, Bouře i Velox byli fuč. Nejen to. Stála jsem zase zpátky pod vodopády, sama, bez jediné vzpomínky na to, jak jsem se sem dostala. "Bouře?" zavolala jsem zkusmo. "Veloxi? Bouře?" Jenže po mé kamarádce ani po tom vazounovi, na kterého dělala očka, ačkoliv mě přišel popravdě celkem nudný, nebylo ani stopy. Sakra. Co se stalo? Seklo to se mnou? Ale snad by mě tady nenechali jen tak válet. Potřásla jsem hlavou a chytila se tlapou za čenich, jako bych tím mohla vyvolat ztracené vzpomínky, ale nebylo z toho nic. V hlavě jsem měla vymetýno, puf, prázdno. V jednu chvíli tam, v druhou chvíli tady. Na druhou stranu to nebylo ani v top desítce nejdivnějších věcí, které se mi tu staly.
Odfrkla jsem si. "Fajn, jak je libo," zamrmlala jsem si pod vousy a rozhlížela se, jaká pitomá podivnost na mě vyběhne tentokrát. Jestli mě místní božstva chtěla mít tady, určitě tím zase sledovala nějaký vyšší záměr - nebo že by se jen nudili a bavili se pinkáním vlků sem a tam po kraji? Co já vim. Nebylo tu ale nepříjemně. Nic podezřelého jsem nezpozorovala, vodopády hučely svou monotónně uklidňující melodii a bylo tu vlastně celkem hezky. Až na to, že Bouře byla zase fuč. Aspoň bude mít s Veloxem chvilku o samotě, ušklíbla jsem se pro sebe, zatímco jsem vykročila podél vody. To se jí jistě bude líbit.
Přimhouřila jsem oči. Náhle jsem totiž vpředu spatřila cosi se zlatě lesknout a třpytit. Mžourala jsem na to - že by další hezká cetka? Já už jednu měla, ale tu další bych mohla dát třeba Sheye. Nebo Bouři. Nebo Ilenii, i když... pochybovala jsem, že k tomu ještě budu mít příležitost. Jenže to lesklé vůbec nebyla cetka. Byl to roh. A byl přidělaný k dobře známé otravné figuře. "No do háje," vydechla jsem, když jsem spatřila chrápajícího Noriho, který ovšem vypadal... jinak. Skoro bych si řekla, že jeho matka měla poměr s horským kozlem, kdybych si nebyla celkem jistá, že se takhle nenarodil. Na tváři se mi rozlil širokánský škleb. Ten má ránu, krucinál! To je teda fakt pecka. Zauvažovala jsem, jestli se radši tiše nevytratit, dokud spí, ale nedalo mi to. Připlížila jsem se blíž a tlapou pinkla do jednoho z rohů, dost silně na to, že to vlk určitě musel cítit. "Jestli tohle není ten nejšerednější kamzík, jakýho kdy svět viděl!"

//Vodopády

Velox mínil, že to vejce, co Bouře vylovila z vody, by mohlo patřit nějakému magickému opeřenci, což jsem si sama myslela. Z normálního ptáka by to asi nevypadlo. A asi ani z toho miniaturního, který nás předtím otravoval - však byl sotva větší, než čmelák. Natrhl by si řiť. "To doufám," zabručela jsem, když vlk pronesl, že už se asi stejně nevyklube. Nechtěla jsem, aby se klubalo. Ať už v něm bylo cokoliv, největší radost by mi to udělalo tím, že tam zůstane. Možná by bylo nejlepší vejce prostě preventivně rozbít a sežrat, aby vážně nehrozilo, že z něj něco vyleze.
Kodrcali jsme se od vodopádů pryč, pryč snad i od kytek. Uvažovala jsem, že bychom se mohli vydat třeba k těm nižším horám, co byly kousek jižně od Ragaru. Tam jsem se vracet nemínila. Ale v těch menších kopcích by se snad mohlo Bouři líp dýchat.
Mohlo by, kdyby tedy vzápětí neprovedla zase nějakou... bouřlivinu. Neviděla jsem, co se přesně stalo, otočila jsem hlavu v momentě, kdy jsem zaslechla křupnutí, právě včas, abych byla svědkem toho, jak se z tlamy vlčice vyvalil třpytivý oblak a zahalil jí hlavu. "Bouřeee," zakvílela jsem přidušeně a fakt už nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Bylo tohle vůbec možný? Teď byla celá pokrytá nějakým třpytivým pískem nebo čím a vypadalo to jako věc, co si bude z kožichu lovit ještě za pět let. "Co se u všech bohů stalo? Jak se ti to sakra..." Dobře, přiznávám, asi jsem věděla, jestli se smát nebo brečet. Zadusila jsem vyprsknutí smíchem hned v zárodku. Jasně, že to nebylo vtipný, ani trochu. Vůbec. Tvoje kámoška má hroznej den. To je vážná věc, netlem se, napomenula jsem se, ale koutky mi pocukávaly. "Možná," pronesla jsem jakoby zadumaně, aby mi smích zase neprobublal na povrch, "by sis měla prostě kecnout na zadek a chvíli na nic nešahat," doporučila jsem a zkusila fouknout do těch třpytek, jestli neodletí pryč. Akorát se ale rozvířily a některé z nich se nalepily i na můj čenich. Ohlédla jsem se po Veloxovi, jestli bych si ten bordel nemohla nenápadně utřít do jeho kožichu, ale pochybovala jsem, že by si toho nevšiml.

Velox se nijak zvlášť nevyjadřoval, což bylo možná dobře... nebo minimálně to nebylo špatně. Stejně jsem si ho totiž příliš nevšímala, veškerou pozornost jsem soustředila na Bouři, která se nejspíš snažila proměnit v rybu. Přešlapovala jsem po jejím boku a snažila se počítat vteřiny a odhadnout, jestli už náááhodou není pod tou vodou trochu moc dlouho. Přišlo mi to dlouho. Jo, rozhodně už se to zbytečně natahovalo. Když navíc k hladině vystoupaly bublinky, otevřela jsem tlamu, že ji rafnu a vytáhnu, ať jako laskavě přestane blbnout, když mi těsně kolem čenichu cosi prosvištělo.
Stalo se to dost rychle. Něco proletělo kolem, žbluňklo to do vody, Bouře to chytla a najednou byla zase nad hladinou, ufuněná, nejspíš napůl utopená, ale aspoň o něco míň omatlaná soplem. Jo, a taky měla v hubě tu věc. Sama netušila, co to je a já popravdě taky ne, nemohla jsem si to pořádně prohlídnout, dokud mlela pantem. Ovšem ve chvíli, kdy se její tlama přestala hýbat, mi to přišlo jako vejce. Hodně divné vejce, ale přesto vejce. "Asi to je vajíčko? Od nějakýho pochybnýho ptáka," mínila jsem a vzhlédla k obloze, jak si to jako ti opeřenci představují, vyprdnout vejce za letu a málem mě s ním přetáhnout po hlavě, ale ať už to vypadlo z kohokoliv, už byl pryč. "A je dost divný, ale zkoumat ho můžem pak," postrčila jsem lehce čenichem Bouři, aby se zkusila trochu vzchopit. "Teď bys měla vypadnout co nejdál od těch kytek, než ti ten xicht opuchne ještě víc." A pro případ, že by snad moje slova neměla dostatečnou váhu (nebo se Bouře neodhodlala otevřít oči a mínila klopýtat kupředu poslepu) jsem ji začala zlehka postrkovat před sebou, směrem k severu, pryč odsud - někam, kde snad zákeřné kytky nebudou. Veloxovi jsem vrhla jen krátký pohled, ale víceméně jsem si ho nevšímala, pokud se nerozhodl být nějak víc nápomocný.

//Lesík topolů

Celkem rychle mi to přestávalo připadat vtipný, protože Bouře vyhlížela skutečně žalostně, se soplem a slzami rozmatlanými po celé opuchlé tváři. Prakticky jsem jí nerozuměla, co se vlastně snažila mumlat. Co s ní mám dělat? hrozila jsem se v duchu. Nenapadalo mě nic jiného než ji dostat z dosahu kytek a zkusit z ní smýt co nejvíc toho pylu, co už na sebe stačila nachytat, když se v tom všem tak zuřivě válela. Unikl mi hluboký povzdech, když Bouře zaskuhrala, že chce pryč. "Však pudem," zabručela jsem a krátce pokývla Veloxovi, jako že nemá úplně marný nápad. Dostat Bouři od kytek bylo asi nejdůležitější. Pak to snad přestane... Snad. Nemínila jsem přemýšlet o tom, co by se stalo, kdyby to snad nepřestalo a s Bouří se stalo něco vážnějšího. Protože nic takového se nestane. "Až se trochu zkulturníš. Dokud to máš na sobě nalepený, bude tě to dráždit," mluvila jsem, jako bych snad věděla, co to plácám, jistá jsem si ale úplně nebyla. Jen mi to přišlo nejlogičtější. S dalším hepšá jsem pomalu následovala svou kamarádku, která klopýtala k vodě. "Tady jsou to kolem samý louky," obrátila jsem se k Veloxovi, "aspoň kolem řeky. Možná by bylo lepší to vzít k severu, tam to přece jen tolik nekvete." Mezitím už se Bouře dokolébala až k vodě a hlava jí zajela pod hladinu. Přiskočila jsem hned vedle ní, protože jsem si nebyla jistá, jestli se snaží opláchnout nebo utopit - to by si mohla zkusit! Už jsem se chystala, že ji rafnu za zátylek a vytáhnu jí čumák hezky nad hladinu, kdyby jí taková blbost byť i jen napadla.

Jasně, že mi sluší, odfrkla jsem si s pozvednutou bradou, jako by Velox byl úplný pitomec, že na něco tak očividného vůbec poukazuje. "Dík," utrousila jsem přesto. V naší konverzaci jsme se ale o moc dál nedostali - ne, že by se mi zdálo, že směřuje nějakým slibným směrem, takže bylo možná Bouřino vrhnutí se pod vodopády záchranou před pastí nudných zdvořilostních keců ještě předtím, než stačila sklapnout. Nepochybovala jsem, že ta koupel bude osvěžující, pravděpodobně až příliš... Ale divné věci se doopravdy začaly dít až chvíli po tom.
Že se světlá vlčice vrhne do prvního jezírka, co uvidí, i když je už na pohled studený jak čumák, to mi nijak zvlášť překvapivé nepřišlo. Její huhlavé volání z květinového polštáře o chvíli později už ale poněkud pozvedlo mou pozornost a když jsem se konečně dost přiblížila, abych se podívala, co se vlastně děje, šla mi trochu hlava kolem. "No tyvole," ujelo mi, když jsem spatřila ksicht svojí kamarádky, uslzený a zasoplený a napuchlý. "Ty vypadáš," okomentovala jsem to věcně, možná s kapičkou pobavení, ale bylo mi jasné, že Bouři to minimálně v tuhle chvíli moc jako sranda nepřijde, tak jsem jí to zas tak metat do tváře taky nechtěla. I když ona mi to s těma koulema taky dala pěkně vyžrat. To zas nepřišlo vtipný mě, pomyslela jsem si poněkud uraženě. Samotnou mě šimralo v čenichu ze všeho toho pylu, co se kolem vířil, ale vypadalo to, že na ni to má znatelně horší účinek - aspoň jsem myslela, že by to mohlo být tím. Bouři ale nic takového nejspíš nenapadlo, protože se hned zase zoufale vrhala po hlavě do barevného porostu kolem. "Bouře!" Brzdi!" napřáhla jsem tlapu a pevně ji opřela o její čelo v naději, že ji zastavím v pohybu. "Nematlej se v těch zatracenejch kytkách, uděláš si to jenom horší," pronesla jsem a doprovodila svá slova tichým hepší, jak se rozvířený pyl usadil i v mém čenichu. "Poď si to vopláchnout, radši, než z toho... oslepneš nebo já nevim co," postrkovala jsem ji směrem k jezírku a připadala si zase jednou, jako bych hlídala nedorostlé vlče.

Velox uznal, že na lepší společnost kápnout nemohl, což byla samozřejmě jediná správná odpověď. Lehce jsem pokývla bradou, no proto, ale to už se vlk zajímal o můj přívěsek. "Tohle?" zatřásla jsem trochu krkem, až se fialková cetka lehce rozhoupala. "To jsem jednou našla v horách, už je to nějaký ten pátek zpátky." Nebyl to příliš vzrušující příběh a rozhodně jsem ho nemínila kořenit detaily o tom, jak se mi povedlo skřípnout si do řetízku chlupy a málem jsem se zjančila, protože jsem měla dojem, že se přívěsek proměnil ve zrádného hada. To věděla jen Sheya a upřímně jsem doufala, že i ona na to už zapomněla. "Prý ho tam nechal Život, jako dárek. Přinejmenším to tvrdí," doplnila jsem radši jediný další zajímavý detail, který se k přívěsku vázal. Pak tu taky byla ta záhada s tím, jak od něj fňukna Maeve schytala ránu nějakým podivným výbojem, ale o tom jsem taky raději pomlčela.
To už jsme ale byli u vodopádů a já na chvíli úplně zmlkla, jen jsem zůstala zírat na padající vodu a naslouchat jejímu hučení. Bylo to uklidňující a to bylo asi přesně co jsem potřebovala. Hypnotizovaně jsem hleděla na vodopády, ale jen do chvíle, než se ozvala Bouře a s hlasitým "čus" zajela pod vodu. "Uuu," sykla jsem, však to muselo být ledový. Stěží jsem dusila smích, když se moje kamarádka vzápětí začala drápat na břeh s mrmláním a nadávkami. "Samý skvělý nápady," rýpla jsem si a rozchechtala se, protože už jsem to nedokázala zadržet. To už se Bouře hnala znovu kamsi do háje. Potřásla jsem hlavou a obrátila se k Veloxovi, ale než jsem stačila říct jediné slovo, už se zase ozýval známý, leč poněkud huhlavý, hlas a dožadoval se mojí pozornosti. "Coe?" houkla jsem a pár krátkými skoky se dostala k Bouři, která se válela v kytkách.

//Erynij

Chtělo se mi Veloxovi odpovědět, že musí mít asi takové štěstí jako krtek, co ho odnese jestřáb, jakmile poprvé vystrčí hlavu ze svojí krtiny, ale kousla jsem se do jazyka. Zařekla jsem se přece, že se budu krotit s těmi depresivními kecy... a zase tak hrozné to tady taky nebylo. Jinak bych tady přece už dávno nebydlela. Ale já se tu držela stále, rok za rokem a vlastně mě to nijak netáhlo pryč. I když to občas fakt lezlo na nervy. Nechala jsem radši tedy mluvení na Bouři a jen jsem její poznámku mohla potvrdit. Rozhodně jsem přikývla. "Cožpak by sis mohl přát něco lepšího?" zavlnila jsem ocasem. Popravdě mi bylo vlka trošku svým způsobem líto - bylo fakt na palici sem poprvé přijít a všechno to vidět a slyšet, pamatovala jsem si to moc dobře. Ha, však on to chlapec přežije. Nebo taky ne. Plav, nebo se utop.
"Sebevrazi, hehe, jo, jen sebevrazi a blbci. Nepochybně," pochechtávala jsem se, ačkoliv jsem tam sama už byla nejmíň třikrát. Vlastně jsem se se Smrtí dostala do celkem zajímavých pletek, po té, co jsem jí tak tak vyklouzla ze spárů. Neplánovala jsem se tam v dohledné době vracet, když se zelenooké honila slina na moji dušičku. Stejně to tam smrdí sejrou - a co bych od ní vůbec ještě měla chtít? I takhle sama nevím, co vlastně dokážu.
To už jsme si to štrádovali k vodopádům, které hučely někde vpředu. "No jasný," zazubila jsem se na Bouři, která se z nějakého důvodu mračila jako kakabus. "Můžeš za to začít vybírat nějaký poplatky od neznalejch dušiček," prohodila jsem a pak se usmála jako největší neviňátko pod sluncem: "Ne tedy od nás, samozřejmě, to by tě ani nenapadlo, že ne?" zamrkala jsem, ale kdoví, jestli většinu mé druhé věty nespolkl hukot vody. Byli jsme totiž na místě, přímo pod vodopády. Voda hučela a valila se dolů v nekonečném obrovském proudu. Nepamatovala jsem si, že bych tu kdy byla, možná jsem jen prošla okolo, aniž bych se pořádně podívala. Teď jsem se ale dívala a neříkala jsem nic. Byla to... uklidňující podívaná a asi bych tam vydržela zírat celé hodiny.

Hlásím se c:

//Cedrový háj

Ach ano, taky jsem si musela povzdechnout nad tragédií, která by Veloxe stihla, kdyby se střetnul s mým panem mužem. Vypadalo to ale, že vlk má rozum a není asi ani rváč, ani sukničkář, když souhlasil, že je třeba si dávat bacha. Netušil, že žádná hrozba ve skutečnosti neexistuje. Dokonce ani toho, že bych ho snad chtěla nabalovat.
"Můžu tě klidně štípnout," nabídla jsem se, když vlk začal pochybovat, jestli tohle kolem nás je skutečné. "Ale jestli se chceš vyhnout zbytečný bolesti, bude ti muset stačit naše slovo - jo, je to realita." Asi z toho všeho na něj šla menší krize. To jsem taky znala. Akorát že jsem tu trčela tak dlouho, že už mi to ani nepřišlo jako nic divného, prostě jen další občas otravná a občas užitečná součást každodenního života. Přikývla jsem, když Bouře řekla, kde žije jeden z místních bohů. "Jop. Na severu sídlí bohyně Smrt, na jihu v pískových vršcích zase Život. Jestli se chceš o jejich existenci přesvědčit sám, není nic lehčího, než se tam vydat."
Na Bouřino mrmlání ohledně magií jsem pokrčila rameny. "Mě neva magie jako taková, vadí mi všechny ty... srajdy, co se s tím občas pojí." Magie byla zvláštní věc, pro mě pořád ještě trochu neuchopitelná, ale přišla občas k užitku. Motat vlkům hlavu iluzemi a šlehat je šlahouny po pozadích, to bylo bezva. Ale pak tu byly ty části, které už tolik bezva nebyly. Co taky nebylo bezva byla Veloxova poznámka o kámoších. Ti moji jako by se všichni vsákli do země. Ještě, že se tu nedávno vyloupla Bouře, jinak bych byla asi úplně v háji. "Jasný, my nikoho dalšího nepotřebujem," chtěla jsem Bouři oplatit její pošťouchnutí, ale to už si to ona hopkala kamsi vpřed, takže jsem sebou jen opile hodila do strany a ležérně se opřela o strom, jako by to byl celou dobu můj záměr. "Ajo. Myslim, že jsem tam ani nikdy pořádně nebyla," zahleděla jsem se směrem k vodopádům, které odtud ovšem nebyly vůbec vidět. "To by stálo za to omrknout," rozhodla jsem se a vykročila tím směrem, zapomínaje, že to Velox nás měl vlastně kolem vodit a ukazovat světu. Ups.

//Vodopády

"Nojo, jasný," zamrkala jsem na Bouři - samozřejmě, že jí by se hněv mého neexistujícího partnera vyhnul. "A mě má taky rád, takže nejvíc by asi srovnal tady chudáka Veloxe," obrátila jsem se s neviňátkovským výrazem na vlka. "Tak si asi radši budem dávat bacha."
Přednesla jsem své vysvětlení - nevysvětlení zdejších podivných jevů a trochu jsem měla pocit, že mi to Velox moc nebaští, i když přikyvoval a tvrdil, jak je to hrozně zajímavé. Uculoval se ale, jako bych ho krmila nějakýma blbostma. Však on tě ten smích přejde. Když ale pronesl, že se mu snad zdejší podivnosti budou vyhýbat, jen jsem střelila na vteřinu pohledem po Bouři, než jsme obě vybuchly ve smích. "Hahahá, tak ten byl dobrej," zasípala jsem, když jsem trochu popadla dech, a otřela jsem si oči od slz smíchu. "Tady se tomu, milej zlatej, nevyhne vůbec nikdo. Ani kdybys žil v podzemí jako krtek a živil se žížalama a kořenama, neunikneš tomu. Je to snadný, buď se s tím musíš smířit, nebo se odstěhovat zase o dům dál. Ale na to určitě brzo přijdeš sám."
Bouře třeba po nějakém dalším magickém dobrodružství nejspíš celkem lačnila. Byla jsem si jistá, že kouzelné houbičky rostou i v jiných krajích, ty zdejší ale měly zkrátka úplně jiné grády. "Tak si klidně nějakou prašivku najdi," pokrčila jsem rameny, "ale já asi tentokrát vynechám." Pořád jsem se ještě nesrovnala s tím, že mi po té poslední houbě narostly koule. Ale zatímco jsem o tom přemýšlela, ti dva už si to metelili někam dál. Vyrazila jsem za nimi a šla o půl kroku vzadu, ať si tedy Bouře ten svůj úlovek užije. Ostatně to byla ona, kdo na něj málem šlápl... a já stejně nebyla ve vůbec žádné náladě dělat na někoho oči.

//Erynij

//Jasnava se hlásí s obratností

Celkem dost mě pobavily Veloxovy gratulace k "vlčátkům", vzhledem k tomu, že Sheya byla jen jedna a už dávno dospělá. "Popravdě seš s přáním trošku pozadu, ale i tak dík," uchechtla jsem se a zdusila další smích, když se zmínil o panu Cynthiovém, který... neexistoval. Byla tu jen Ilenie - možná, snad, někde. Trochu mě bodlo u srdce a potřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky rozehnala. "To je fakt, radši si budem dávat bacha, než nás tady přijde pán z hor a plání nebeských všechny srovnat pěkně do latě." Jen, ať si Bouře našeho nového známého pěkně užije. Zdálo se, že o to fakt stojí.
Bouře mu přednesla velmi krátké shrnutí té její dobrodružné výpravy a pak ještě doporučila vyzkoušet smrsknutí - o tom, co se stalo mě, se naštěstí nezmínila, docela jsem trnula, že jí to z tlamy každou chvíli vyletí. Velox z toho ale, jakožto místní nováček, měl oči úplně na vrch hlavy a vypadalo to, že těžce nechápe. "To jsou všechno velice výborné otázky." zavlnila jsem oháňkou a zhluboka se nadechovala jakoby k obsáhlé a podrobné odpovědi, která všechno osvětlí. "Nemám ponětí." Pokrčila jsem rameny a po kratší odmlce jsem se přece jen rozhodla to trochu rozvést. "Je to tu prostě zakouzlený a navíc pod palcem bohů - a jo, jsou to skuteční bohové, ne žádný abstraktní pánbíček na obláčku. Tahle země je nějakým... centrem všech podivných a nevysvětlitelných událostí, takže jestli tu chceš žít, je dobrý si začít zvykat hned od začátku, protože tomu tady absolutně nemáš šanci uniknout." Zhluboka jsem vydechla a nevinně se na Veloxe uculila: "Stačí ti to takhle?"
Ti dva se pořád handrkovali o oné božské věci - už jsme tedy došli k závěru, že jsme to my dvě, ale co s námi udělat, to byla další otázka. Velox naštěstí nějaký nápad měl. "Jasný, já jsem připravená," napřímila jsem se a vyčkávala, kam nás teda jako vlk zavede.

Trochu mi nedošlo, že si mou poznámku o ramínku na vyplakání Bouře nejspíš vyloží, jako že se jí snažím lézt do zelí. "Jasně, jasně, hele, klídek, já jsem jen chtěla poukázat na tvé kouzlo, které tady sira Veloxe zasáhlo - i když o tom sám, chudák, ještě neví," střelila jsem fialkovým pohledem po vlkovi, který tvrdil, že se žádné kouzlo neprojevilo. Asi jsem ho taky chtěla trochu potrápit. Celkem mě bavilo sledovat, jak blekotá a zpětně nabízí svůj kožich i mě. Navíc mě fakt oslovoval tím dlouhatánským nepraktickým titulem, takže jsem měla poněkud problém zachovat vážnou tvář.
Veloxe zajímalo, co by ho tady mohlo ohrožovat. Všechno, měla jsem na jazyku hořkou odpověď, ale rychle jsem ji spolkla. Chtěla jsem nebejt depresivní suchar, žejo? Bouře už měla na mysli něco konkrétnějšího. Zamyslela jsem se nad tím. "Nejdřív si dát pozor," pronesla jsem zvolna, "a pak stejně sežrat. Tak dostaneš to nejlepší z obou světů. Zjistíš, co s tebou ta houba udělá, ale můžeš si namlouvat aspoň nějaké zdání zodpovědnosti." Samolibě jsem se uculila, jak jsem to krásně vymyslela, i když bych si sama od podivných hub asi radši dala pauzu. Vůbec se mi nelíbilo, co se stalo potom, co jsme sežraly tu poslední, i když těžko říct, jestli za to mohla houba nebo to byl prostě všeobecný gallirejský chaos. "Taky zubatý ryby. A občas ti můžou narůst králičí uši nebo se můžeš smrsknout. Normálka."
Bouře se s tím záhadným cizincem handrkovala o tom, kdo je tady ten božský. Vlk odmítal přiznat, že by to mohl být on, Bouře zase odmítala jakoukoliv jinou odpověď, takže jsem se do toho musela vložit a dostalo se mi souhlasu z obou stran. "Žejo? No, takže ti gratuluju," obrátila jsem se k vlkovi, "a teď by mě zajímalo, co s takovým vzácným nálezem uděláš."