Gallirea - Příspěvky uživatele

Fakt jsem doufala, že budeme ti, co přežijí. Umírání nebylo ničím příjemným a trochu jsem pochybovala, že kdyby se mi podařilo přijít o život podruhé, dostala bych zase šanci vrátit se zpět. Musím se odtud dostat živá. Kvůli Sheye. Rozladěně jsem švihla oháňkou, tak nějak všeobecně nad celým tímhle zatraceným nepořádkem, a vykročila jsem k chodbě vedoucí hlouběji do jeskyně. "Pán je gentleman, co?" utrousila jsem s úšklebkem k Heliovi, když mě posílal jít první, ale nijak jsem se nevzpouzela. Stejně jsme tam museli jít všichni, jestli jsme tu nechtěli hnít navěky. Jen jsem se rychle ohlédla přes rameno na Hnědku, která se ještě stačila probrat ze svého šlofíka a táhla se za námi jako mlčenlivý stín, jako nějaké... bezduché zavazadlo. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Tohle mi fakt hlava nebere.
Chodba byla tmavá a smrděla asi ještě víc, než rozlehlá jeskynní místnost, kterou jsme opouštěli. Už po pár krocích jsem navíc cosi rozmázla pod tlapou. I v šeru, které tu panovalo, jsem poznala, že je to nějaký nechutně tlustý hmyz. A mělo být ještě hůř - chodba se před námi dělila na dvě strany. To jsme tedy daleko nedošli. Z jednoho tunelu se linul ten šílený puch, zatímco ten druhý... ugh. Tisíce nebo snad miliony hmyzích těl lezly po stěnách a jeden přes druhého, jejich nožičky a tvrdé skořápky těl vydávaly škrábavé a klapavé zvuky, ze kterých mi běhal mráz po zádech. Pár mi jich nalezlo na tlapy, jedna hnusná stonožka mi dokonce spadla na čumák. Znechuceně jsem si ji oklepala a o krok ucouvla. Ne. Rozhodně ne.
"Tam nevlezu ani za zlatý prase," nechala jsem se slyšet. Helios měl nejspíš podobný názor, ale Stříbrňák se samozřejmě musel stavět do opozice. "Jo. Vsadila bych se, že tam ožíraj kosti spousty chudáků, kteří byli tak bláhoví, aby tam vlezli." Takové množství hmyzu by snad vlka dokázalo i zabít, ne? Představila jsem si, jak se zformují ve hmyzí armádu, nalezou do čenichu, do tlamy a dál, hlouběji, do krku a do plic... Jo, to mi naprosto stačilo. Obě možnosti se jevily jako skoro jistá zkáza, ale takhle jsem tedy zemřít nechtěla. "Řekla bych, že v tom smradu máme větší šanci... i když tam taky může číhat kdoví co." Jenže Stříbrňák s Hnědkou vypadali, že se už rozhodli, zatímco Helios si to nakračoval do smrdutého tunelu. S tichým povzdechem jsem se vydala za rezavým kožichem. "Toliko tedy k týmové spolupráci," odfrkla jsem si. Aspoň jsem nešla smradlavou cestou úplně sama. A jestli Stříbrňáka sežerou brouci, no... kdo by pro něj brečel, žejo? Jen jsem nechápala, co na něm Hnědka vidí, že se za ním tak táhne. Možná ji oblbnul ten jeho stříbrný jazyk. Otřásla jsem se - ten vlk mi připadal čím dál nechutnější.

//Cynthia pije

Nakonec se nám oběma povedlo něco splácnout do kupy. Kdoví, co na to Smrt řekne, u ní si jeden nikdy nemohl být jistý, jestli se jí zavděčí nebo jestli ho radši sesmaží zeleným plamenem, protože jí přes čenich střelí nějaký náhodný rozmar. "Jdem," přikývla jsem rozhodně, ačkoliv se mi zrovna dvakrát nechtělo. Náhrdelník jsem zvedla do tlamy opatrně, abych si ji nepořezala. Napůl jsem čekala, že jakmile to zvednu ze země, kameny se od sebe odlepí a celá má práce se rozpadne ve spoušť rudého kamení, jen další špinavý trik od Smrti, ale nestalo se tak. Rychle jsem zamířila za Heliem, abych svůj výtvor tedy stihla odevzdat, než si to kameny ještě rozmyslí.
Hnědka a Stříbrňák už taky mířili k bohyni, každý v tlamě svůj vlastní výrobek. Postupně jsme jí náhrdelníky všichni složili k nohám. Trochu se mi to příčilo, skákat jak ona píská a stavět se na hlavu, jen aby se jí něco náhodou nedotklo, ale momentálně fakt nebyla nejvhodnější doba se s ní dohadovat. Taková doba asi nebyla nikdy, nejlepší bylo to prostě skousnout a zanadávat si až někde hodně, hodně daleko. Sledovala jsem radši, jak obstojí náhrdelníky mých společníků. První dva, které Smrti předložili samci, se jí zřejmě zamlouvaly. Když ten svůj ale položila na zem Hnědka, škubla jsem sebou při hlasitém křupnutí a následném cinkání rozsypaných drahokamů. Sakra, odvrátila jsem lehce hlavu, protože jsem nijak zvlášť netoužila vidět, jak jí Smrt ožehne tvář plamenem, ale ona jen tiše zavrčela. Ale bude si to pamatovat. O tom nepochybuju. Pak už byla řada na mě. Můj náhrdelník se nerozsypal, alespoň tolik štěstí se mě ještě drželo. Ustoupila jsem zase zpět a čekala, jak se bohyně vyjádří.
Když domluvila a v oblaku kouře zmizela, suše jsem se uchechtla. "Ale ovšemže," zamrmlala jsem tiše. Ono by to jinak bylo moc jednoduché, co? Helios vypadal, že už upadá do krize, Stříbrňák do něj rýpal a Hnědka se stáhla stranou, jako to zatím dělala celou dobu. Potřásla jsem hlavou, její přístup mi přišel poněkud podivný, ale vlastně mi to bylo jedno. "Bojovat s ní je hodně špatný nápad," obrátila jsem se zpět k rezavému a ztišila hlas téměř do šepotu. "Je mocnější než kdokoliv a pokud vím, pak žádné slabiny nemá. Snad jen tu straší slabost pro bylštivé věcičky." Zamyslela jsem se nad tím. "Řekla bych ale, že si cení odvahy. Možná nás v týhle... zkoušce nebo co to je protáhne kdejakým hnusem a peklem, ale když to budeme hrát s ní, nemyslím, že by nás tu držela navěky. Aspoň ty, co to přežijí," ušklíbla jsem se hořce a rozhlédla se kolem.
Stříbrňák se pustil do ohryzávání nějakých kostí, což mi nepřišlo jako zrovna geniální nápad, Hnědka si šla hodit šlofíka a Helios si začal žužlat tu pořezanou tlapu. Já ale neměla na jídlo ani pomyšlení, už vůbec ne na náhodné kosti, co se tu jen tak příhodně válely a spát jsem taky zatím nemínila, i když jsem už začínala trochu cítit únavu. Zamířila jsem radši po zvuku vody, abych si aspoň ovlažila hrdlo. Byl to malý pramínek, který stékal po stěně. Nebyla jsem si jistá, jestli té vodě věřím - nevěřila jsem tady ničemu. Alespoň byla tekoucí a ne žádná stojatá louže. Očichala jsem ji. Nesmrděla ale nijak podezřele - nebo mi možná čumák už otupěl tím sírovým pachem všude kolem. Nabrala jsem trochu na jazyk, ovšem ani na její chuti jsem neshledala nic, co by bylo vyloženě v nepořádku... přišlo mi, že i ta voda chutná jako síra a peklo, ale takhle to tu asi bude se vším. Mám umřít na žízeň nebo na otravu? povzdechla jsem si a napila se z pramínku už pořádnými doušky. Aspoň nějaká šance, že ta voda není jedovatá, tu byla. Stříbrňák kdesi za mými zády mezitím poukázal na něco, co mi přišlo zcela očividné. Nijak jsem se k tomu nevyjadřovala, jen jsem se obrátila ke vstupu do chodby. Přišla mi jako otevřená tlama, jen čekající, až nás spolkne. "Tak... vzhůru do pekel?"

Prozatím se to jevilo, že navázat spojenectví se Zrzkem - tedy vlastně s Heliem - byla docela dobrá volba. Doufala jsem, že toho později nebudu litovat. V tuto chvíli jsem ale byla ráda, že se nemusím umění šperkařství učit úplně sama. Nebo ve společnosti Stříbrňáka, kterému bych to kamení nejradši nastrkala... No to je fuk.
Po straně jsem na Helia pohlédla, když se podivil mé zmínce o vlčím bohatství. "Ty nejseš zdejší, co?" prohodila jsem. Vlastně mě to mohlo napadnout. Ani jeden z těch tří nevypadali, že by Smrt poznávali, když se nám v jeskyni zjevila. "Smrt obyčejně sídlí ve zřícenině na povrchu, kam za ní vlci chodí s vlastními poklady a ona jim za to může dopomoci ke kouzelným schopnostem. Zajímalo mě, co s tím vším dělá... hádám, že tohle je moje odpověď," pokrčila jsem rameny, ale momentálně nebyla nejlepší chvíle na to zrzka vzdělávat o gallirejských poměrech nebo přemýšlet, jak si nepozorovaně pár těch šutrů uzmout pro sebe. Ač to bylo lákavé, nebyla to moudrá myšlenka. Radši jsem přemýšlela, jak ty kameny spojit k sobě.
Helios byl zase zaměstnán hledáním způsobu, jak se co nejrychleji zmrzačit. "Tohle místo je celý zatracená past," zabručela jsem - když si jeden nerozřeže tlapu o šutry, určitě se najde jiný způsob, jak si uhnat nějakou újmu. "Musíme dávat bacha." Mezitím jsem opatrně z hromady vybírala nějaké hezčí rubíny a jen po očku občas mrkla na Helia, který dělal totéž. "Netuším," prohodila jsem jen přes rameno a postrkovala kameny ze své nasřádané hromádky do kruhu, který by mohl být základem pro náhrdelník. Pak jsem si ale čehosi všimla. Přimhouřila jsem oči a naklonila se blíže. Ano, některé plošky kamenů vypadaly, jako by k sobě mohly přiléhat. Zvědavě a taky opatrně, jako bych se bála, že mi drahokamy vybouchnou do obličeje, jsem k sobě příblížila dva, které vypadaly, že na sebe pasují. Nic nevybouchlo ani nevzplanulo, ale kameny k sobě přilehly, jako by tak patřily odjakživa. Držely. "Aha!" zvolala jsem a vzhlédla k Heliovi, jestli na to už taky přišel. "Pasujou k sobě jak ulitý."
Už jsem tedy věděla, co a jak. Skládala jsem kameny k sobě, dávala si přitom pozor, abych si nepořezala tlapy o jejich ostré hrany. Snažila jsem se používat ty největší uprostřed a postupně přidávat menší a menší na druhou stranu, aby to alespoň k něčemu vypadalo, ale protože každý kámen byl jiný, přišlo mi, že se s tím hrozně pachtím a trvá to snad celou věčnost. Nechtěla jsem, aby se Smrt z netrpělivosti rozhodla, že už ji to nebaví a radši nás v té jeskyni navěky zavalí. Výsledek tedy nebyl tak krásný, jak být asi mohl, ale žel, neměli jsme na to věčnost. "Máš to?" nakoukla jsem Heliovi přes rameno, když jsem byla hotová, jestli i jeho šutry se k sobě ochotně samy lepí. Přinejhorším bych je mohla zkusit svázat dohromady nějakými šlahounky, ale kdoví, jestli tady dole vůbec funguje magie... a krom toho jsem věděla, že na rostliny je spíš vysazený Život, než jeho hrůzná sestra.

Smrt se zdála být v celkem dobrém rozpoložení, alespoň na její poměry. To mi rozhodně vyhovovalo a neměla jsem v nejmenším úmyslu ji jakkoliv pokoušet, aby si to snad ještě nerozmyslela. Obyčejně jsem se příliš nezatěžovala tím, abych se náhodou omylem někoho nedotkla, ale Smrt, to byla jiná. O cestě ven pochopitelně věděla a samozřejmě nám to nemínila nijak ulehčovat. Jak jinak. Od ní nic nebylo nikdy zadarmo nebo snadno a tato příležitost nebyla výjimkou.
Vyrobit náhrdelník? To nebylo něco, do čeho by se mi chtělo, ani jsem nevěděla, jak to vlastně udělat. Navíc to znělo jako prostě nějaká blbost, kterou nás zaměstnat, zatímco ona bude... co? Spřádat svou podivnou pavučinu lstí? Jenže odmlouvat jsem taky dost dobře nemohla, věděla jsem, že by mě Smrt mohla roztrhnout na dvě půlky jako hádě, kdyby se jí jen trochu zachtělo. "Dobrá tedy," povzdechla jsem si jen a začala se rozhlížet, do které jeskyně bych se měla vydat. Zrzek to však rozhodl za mě, protože mi nabídl, ať jdu s ním. "Proč ne," škubla jsem rameny - vypadal jako někdo, kdo nemá v mozku jen průvan a suchou trávu a najít si spojence v takovéhle situaci vůbec nemuselo být k zahození. I když jsem si nebyla jistá, jestli věřím vůbec některému z těch, kteří tu se mnou skončili. "Ale zklamu tě, vyrábět náhrdelníky neumím. Tohle byl dárek," zatřásla jsem lehce krkem, až se můj přívěsek rozhoupal, "a nikdy jindy jsem to nezkoušela. Ale zas tak těžký to být nemůže." Ještě abych na to nepřišla! Co komplikovaného na tom mohlo být?
Vykročila jsem se zrzkem směrem k jeskyním, už jsem si nevšímala ani Stříbrňáka, ani Hnědky a raději ani Smrti, která si, jak jsem si teď všimla, po zemi posunovala něco, co jsem se rozhodla pro klid vlastní duše považovat za vybělené klacíky. "Cynthia," sdělila jsem mu své jméno, když se představil jako Helios a namířila si to k chodbě vedoucí do místnosti plné rudých kamenů. Tiše jsem obdivně hvízdla když jsem spatřila, kolik jich tu bylo. "Tak tady končí veškeré vlčí bohatství. Zakopané v děsivé díře." Postrčila jsem tlapou jeden rubín po podlaze a přešlápla. "Hm. Jak do toho?" zamrmlala jsem napůl k Heliovi, napůl sama k sobě.

Zdálo se, že ostatní z té podivné sebranky, co se tu sešla, nejsou se Smrtí ještě obeznámeni. Minimálně samčí část osazenstva, u Hnědky těžkou soudit, nešel z ní totiž pořád ani prd. Trochu to tedy podrývalo mou teorii, že i oni si zahrávali, s kým neměli, a teď přišel čas zaplatit cenu v podobě duše. Vězelo v tom tedy asi cosi-jiného.
Na Stříbrňákovu šeptanou otázku jsem odpověděla jen lehkým povytažením kůže nad očima. Co bys asi tak myslel? Nechala jsem si ale uštěpačné poznámky v tu chvíli pro sebe. Radši jsem se soustředila na Smrt a položila jí první otázku, která mě nejvíce pálila na jazyku. Napůl jsem čekala, že se ke mně bohyně vrhne už jen za to, že jsem se vůbec opovážila na ni promluvit. Věděla jsem moc dobře, jak vznětlivá dokázala být. Ale nevrhla se nikam, jen její hlas se rozlehl jeskyní a podal odpověď, jakou jsem nečekala. Neví? Přimhouřila jsem v zamyšlení oči a přeskočila pohledem na své společníky. Hnědka ze sebe dokázala vypravit alespoň pozdrav, ale jí jsem příliš pozornosti nevěnovala. Nezdála se být hrozbou, ale ani ničím zrovna dvakrát užitečným. Radši jsem si dávala bacha na ty dva, kteří si to přebírali v hlavě, než Zrzek promluvil.
A promluvil rozumně. "Jistě," přidala jsem se hned a o krůček přistoupila blíž k vlkovi s rezavým kožichem, který se jako jediný v tuhle chvíli projevil trochu normálně, "velice neradi tě vyrušujeme. Stačí nám ukázat východ a my zmizíme, jako bychom tu ani nikdy nebyli." Ze zkušeností mi bylo celkem jasné, že takhle jednoduše to asi nepůjde, ale zkusit jsem to musela. Rozhodně by mi nevadilo, kdyby se ten portál zase otevřel a já mohla za Sheyou a pryč od Stříbrňáka, který se právě nablble vyptával, jestli jsme mrtví. Nemáš šajnu, jaký to je být mrtvej.

Sotva jsem se vydrápala na nohy, uhodila jsem na Stříbrňáka s otázkou, na kterou se mi ale nedostalo žádné odpovědi. Alespoň žádné, která by za něco stála. Vlk totiž ofrňoval čumák, jako by mu pod něj někdo máznul kravinec a informoval mě, že se se mnou bavit nebude. "No prosím, tak si tu svou moudrost nech a třeba se jí zadav," odfrkla jsem si stejně, jako předtím on. Debile. Vzápětí jsem sotva stačila ustoupit, když se z portálu vyvalil další příchozí. Už jsem si to chtěla namířit tím rozvlněným vzduchem nazpět, ale ukázalo se, že to je nemožné - portál se za zrzavým zavřel a nechal nás tu všechny uvězněné. Ne, že bych to nečekala. Spíš by mě překvapilo, kdyby se mi podařilo odtud tak snadno dostat.
Zrzek si peprně zanadával, čímž dokonale vyjádřil i mé vlastní pocity, a pak se začal rozkoukávat stejně jako my všichni ostatní - až na Stříbrňáka, který se tuhle díru pekelnou rozhod označit za své království. "Ha. Vsadila bych se, že tohle místo už svou královnu má," ušklíbla jsem se. "A ta se rozhodně dělit nebu-de?" zaškobrtla jsem na konci své věty, když se právě ona vynořila ze stínů vpředu. Nepochybovala jsem ani na vteřinu, že je to sama Smrt. Přejel mi mráz po zádech. Musím odtud pryč. Musím za Sheyou, sakra.
Tohle místo bylo příšerné, byla tu Smrt, což bylo rovněž příšerné a mý společníci taky nevypadali příliš nadějně. Stříbrňák byl jasný idiot, vlčice zatím neřekla ani bů a Zrzek... kdo ví. Snad aspoň on by mohl být normální? To se ale jistě brzy ukáže. Zatím se jen vyptával, co tohle má znamenat. Škubla jsem neurčitě rameny a polohlasně opáčila: "Vzhledem k tomu, že támhle se prochází Smrt, hádám, že to znamená, že jsme všichni v průseru. Až po uši." Byli tohle taky blázni, co si zahrávali se Smrtí a zajistili si tak, že má zálusk na jejich duše? Těžko říct - rozhodně by mi nevadilo, kdyby si bohyně vzala duši toho stříbřitého všeználka, co se asi snažil postavit do role velitele. "Pravý gentleman, co, pošle za sebe na průzkum radši vlčici, aby si náhodou nepřipálil čeníšek?" Možná ale bude vážně lepší, když to udělám já. Jestli tohle celé byla šaráda, kterou připravila Smrt, nejrychlejší bude to vyřídit právě s ní. Ne, že by se mi s ní chtělo mluvit. Žaludek se mi stahoval už předem, v její přítomnosti jsem si vždycky připadala jako rozřesené vlče a vážně jsem s sebou nepřinesla drahé kamení, kterým by se dala koupit její přízeň. Možná však budu radši mluvit s ní, než dál poslouchat Stříbrňáka, kterého jsem chtěla uškrtit už teď a to jsem ho znala pět minut. Takže jsem udělala pár váhavých kroků vpřed, odkašlala si a oslovila temnou siluetu: "Ehm, zdravím, Smrti. Poslyš... proč jsi nás přivedla na tohle místo?" Přála jsem si, abych oslovila nadpřirozenou bytost tak sebevědomě a hrdinsky, až by to u všech ostatních vyvolalo nezlomný respekt k mé osobě, ale žel, tak to nebylo. Cítila jsem, že můj hlas zní trochu rozechvěle a že ani moje nohy nestojí na zemi příliš jistě. Vyschlo mi v hrdle, jak jsem hleděla jenom vpřed na tu tajemnou postavu a radši se nerozhlížela ani na jednu stranu kolem sebe.

//Jedlový pás

Vlčí tělo nebylo stavěné na náhlé přemisťování z místa na místo a už vůbec ne v tak rychlém sledu za sebou. Podruhé během snad pěti minut jsem sebou bezmocně plácla na zem a hlava se mi teď už motala vážně solidně. "Augh," ušlo mi tiché zamručení a zavřela jsem oči, aby to co nejrychleji přešlo. Ale i se zavřenýma očima jsem cítila, že je tu něco hrozně špatně. Chlupy v zátylku se mi samovolně ježily, v čenichu mě štípal pach síry, který jsem si spojovala se Smrtí a taky s představami pekla. Ne, tohle nebylo místo, kde bych měla jen tak bezmocně ležet, i když se mi motala hlava a dělalo se mi na zvracení. Obojí naštěstí rychle přecházelo.
Otevřela jsem oči. Vážně to mohlo být peklo. Nebo nějaké podobné místo. Štiplavý pach, jeskyně osvětlená jen ohněm podivných barev... jestli tohle neřvalo Smrt, pak už nic. Až na to, že tohle nebyla zřícenina. Mohla to být nějaká jeskyně pod ní? Za ní? "Na tohle nemám čas," zavrčela jsem vztekle a znovu vstala, tentokrát opatrněji... a zjistila jsem, že tu nejsem sama. Stál tu další vlk, stříbrný kožich chytal podivné odstíny ve světle barevných ohňů. Přes ten všudypřítomný smrad síry jsem ho nejdřív ani necítila. O kousek dále postávala ještě další postava, ale té jsem si skoro ani nevšimla, Stříbrňák byl první na ráně. "Ty! Co je tohle sakra za místo?" obořila jsem se na něj, jako by to tady snad vlastními tlapami postavil a ještě mě sem násilím dotáhnul. Vztekat se ale bylo lepší, než nechat vyhrát strach, který bublal přímo pod povrchem a naplňoval mi duši. Pořád jsem musela myslet na Smrt - šla si konečně ukrást moji duši, přestalo ji bavit čekat, až natáhnu brka přirozeným způsobem? Takhle jsme se nedohodly. Očima jsem těkala po stěnách a ohních. Musím zpátky za Sheyou.

//Vodopády - použit teleportační lístek

Dopadla jsem na nohy dost nešikovně, až se mi zapletly a já se svalila do jehličí. Co? Rozhlédla jsem se, těžce dezorientovaná - co se to sakra dělo? Tohle už bylo podruhé během pár dní, co jsem se najednou octla úplně jinde, než kde jsem předtím byla. Tenhle přenos byl ale zatraceně o dost nepříjemnější a taky v naprosto nejhorší možný moment. "Sheyo?" houkla jsem do lesa, který jsem konečně začala poznávat, ale ať už mě sem přenesla jakákoliv síla, Sheyu i Noriho nechala u vodopádů. Jen mě od nich odtrhla, odtrhla mě od mojí dcery, kterou jsem sakra dlouho neviděla. Ucítila jsem žhavé bodnutí vzteku přímo u srdce. Co to mělo být? Proč se mi to dělo? Pučela mi snad v těle nějaká dementní magie, která mě náhodně přenášela, kam se jí zachtělo, nebo to snad byl zásah nějaké síly zvenčí, která se bavila mým zmatkem a utrpením? Podle toho, kde jsem se zhmotnila tentokrát, jsem usuzovala spíš to druhé. Tohle byl les, kde stála zřícenina Smrti. Možná chtěla, abych ji přišla navštívit. "To zrovna, ty mrcho," zasyčela jsem skrze zuby, ať už jsem tím riskovala nebo ne. "Já jdu za svou rodinou." Vstala jsem, ale bylo to až příliš rychle pro mou stále ještě roztočenou hlavu. Zakolísala jsem, udělala pár vrávoravých kroků vzad a než jsem znovu chytla balanc, zmocnil se mě portál, který jsem celou dobu měla za zády.

//Fialový tajemný portál

Skutečně byla tady. Možná ne úplně v tom nejlepším pořádku, ale byla naživu a vypadalo to, že mě vidí stejně ráda, jako já ji. Nejradši bych se jí chytila a už nikdy ji nepustila, ale to samozřejmě nešlo. Alespoň to jedno objetí jsme si ale pro sebe získaly. Ulevilo se mi, když jsem ji znovu viděla a když se při mém doteku nerozplynula v pouhý přelud.
Rychle na mě vychrlila, co se s ní dělo a i když to bylo trošku zmatené vyprávění, měla jsem za to, že to nejhlavnější jsem pochopila a cítila jsem se kvůli tomu poněkud provinile. "Byla jsi nemocná?" povzdechla jsem si. "Promiň, že jsem nepřišla. Nějak..." Pokrčila jsem rameny a větu nechala nedokončenou. Zamotalo se to, jako vždycky. Bylo snadné ztratit pojem o čase, obzvlášť když se pak objevila Bouře. A taky jsem jí nechtěla nosit špatné zprávy. Ani teď jsem je nechtěla moc rozebírat, se strejdou Vořechem těsně za zadkem. Když ale pronesla, že má hrozný hlad, jeden koutek se mi zvedl do křivého úsměvu: "Ha. Tak to je jedna věc, na kterou je snadná pomoc." Viděla jsem, jak si opatrně pokládá tlapku a bylo mi jasné, že zraněná si nic sama ulovit dost dobře nemohla. Ale to nebylo nic neřešitelného. Nějakého ušáka bych ulovila levou zadní, nehledě na to, že jsme mohly zapřáhnout do práce i Noriho - třeba by ho aspoň přešly ty roupy. "Já jsem v pohodě. Teda, jak jen to jde," povzdechla jsem si. Sama asi musela poznat podle toho, že světlá vlčice vedle mě nebyla, že moje hledání bylo velkým propadákem. Všechno jí povím. Ale později. Nejdřív jídlo.
Přikývla jsem s letmým úšklebkem, když se Sheya zeptala na Noriho. "Jo. Nejspíš tady bude každou chvíli. Jen počkej, až ho uvidíš," konečně jsem se skutečně zasmála, "cvrkneš si smíchy." Chtěla jsem říct ještě něco dalšího, ale najednou mě zalil zvláštní pocit. Celý svět se zhoupnul a pak jako bych se rozplynula do jarního vánku - nestačila jsem říct jediné další slovo, najednou jsem prostě byla pryč.

//Jedlový pás - použit teleportační lístek

Jen jsem zavrtěla hlavou. Teď bych se vlastně celkem ráda s tou Baghý setkala - moc by mě zajímalo, co by Norimu pověděla na ty nabídky, které mi tady dělal. Ale žel, kdoví, kde se přizakrslá vlčice nacházela a jestli ji severák neodvál někam na nejvyšší jedli, takže jsem si holt musela vystačit s Vořechem. Ten byl přesvědčený o své pravdě a stejně jsme se dopracovali k úplně jinému tématu. "Bouře," opáčila jsem a čekala, jestli se mu na tváři objeví výraz poznání... i když jsem přepdokládala, že nejspíš ne. Kdyby Bouře potkala takovouhle kozu, stoprocentně by se o tom zmínila, ne? "Shodou okolností kámoška z dob dávnýho mládí, takže kolem a kolem - mohlo to být mnohem horší." Když už jsem měla být k někomu přilepená, Bouře byla jednou z těch nejlepších možností. Všechno to mohlo dopadnout docela jinak. Co kdyby mě to nalepilo třeba tady na Noriho? To by byla docela jiná pohádka.
Nakonec však ani nebyla zapotřebí magie, abych se od toho blázna nechala uvrtat do absolutně šílené činnosti, která prostě nemohla dopadnout dobře. Když jsem letěla vzduchem a vodní hladina se nezadržitelně blížila, problesklo mi v těch pár vteřinách před očima hned několik scénářů mé možné smrti - rozštípnutá hlava o kámen skrytý pod vodou, kláda mi spadne na záda a přerazí mi hřbet, Noriho roh mi, ups, jejky, projede nějakou životně důležitou částí... Nic z toho se nestalo. Dopadla jsem do tůně a byla stále naživu. A Vořech? Přejížděla jsem pohledem po hladině a zahlédla trčící zlaté rohy, za kterými se brzy vynořila i debilně vytlemená hlava toho maniaka. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mu děkovat nebo ho radši utopit. "Jasně, že jsem. A co ty? Nepolámaly se ti parůžky?" nazvala jsem to naschvál špatným jménem a poté, co jsem se vydrápala na břeh, jsem se otřepala možná až příliš blízko černého.
Pořád jsem se zubila, jakkoliv jsem se to snažila skrývat. "Tohle už-" Nastražila jsem uši a zarazila se v půli věty. "Slyšels to?" Zaposlouchala jsem se do zvuků kolem, ale přes hučení vodopádu bylo houby slyšet. O kousek jsem poodešla, les byl však už zase tichý. "Hm. Byla bych přísahala, že jsem slyšela-" A už se to ozvalo zase, a tentokrát nemohlo být nejmenších pochyb o tom, komu ten hlas patří. Ten zoufalý hlas. "Sheya," vydechla jsem a střelila po Norim jen rychlým pohledem přes rameno, než jsem vyrazila dopředu jako neřízená střela. Srandičky a pitominky šly stranou hodně rychle. Šel se mnou Vořech nebo ne? To mi bylo volný. Mezi stromy jsem už viděla pískový kožíšek a začala jsem brzdit, abych Sheyu nesrazila. Zdálo se totiž, že to by neustála. "Sheyo!" zavolala jsem, když jsem poklusem překonávala posledních pár metrů. Vypadala... mizerně a mně se sevřelo srdce. Byla jsem ráda že ji vidím, bohové, a jak! Ale nezdálo se, že by se jí dařilo příliš dobře. Neměly jsme se rozdělovat. Opustila jsem ji a... a nakonec jsem stejně nenašla ani chlup. Ani otisk v blátě. Mizerná partnerka, mizerná matka, ještě horší stopařka. Začínal to být solidní seznam. "Jsi v pořádku?" vyptávala jsem se hned a přitiskla krátce svou tvář k té její. Ať si Nori klidně myslí, že jsem citlivka, bylo mi to všechno u oháňky. "Tak ráda tě vidím," vydechla jsem tiše. Měla jsem o ni strach - věřila jsem, že je v pořádku a poradí si, ale i tak jsem se bála. Samozřejmě.

Lehce jsem povytáhla kůži nad očima. Já že bych něco záviděla zrovna Norimu? Pf. To sotva. Jasný. Mám přece všechno, co si jen můžu přát, pomyslela jsem si kysele. Ale i když se můj vlastní život obracel v doutnající trosky, vážně to nezašlo tak daleko, abych Norimu něco záviděla. Ani ten jeho lážo plážo přístup ke všemu, ani šílená dobrodružství, nic z toho. Ne. Rozhodně ne. "Nebojim se," odfrkla jsem si. "Jen si myslím, že by ses měl třeba nejdřív poradit s Baghý, než ji najdeš nabízet jako lítací hajtru každýmu, koho potkáš."
Řeč pak nabrala jiného směru, a to sice k místním podivným událostem, které asi postihly více ubožáků, než jen mě a Bouři. "Vlastně jo," přikývla jsem, protože nebyl důvod zatloukat. "Celkem nedávno. Bylo to dost podivný, to ti teda povím." Bylo mi jasné, že mě Bouře už nikdy, nikdy nenechá zapomenout na to, jak se ze mě na pár příšerných hodin stal samec, zatímco ona byla zakrslé vlčátko a užívala si nejspíš nejlepší čas svýho života, zatímco já doufala, že se země otevře a celou mě spolkne. Když jsem nad tím tak uvažovala, fakt, že jsme se od sebe nemohly vzdálit, na tom celém byl asi to nejmíň podivné.
"To by sis zkusil jednou, kozlíku," zamrkala jsem na Noriho, který pořád machroval s těmi svými růžky a radši jsem se nasoukala do klády, která nás s trochou štěstí nedoveze k úplné zkáze. "To neplánuje nikdo," zabručela jsem. "A nefuň, cejtím ti z tlamy všechno co jsi sežral za poslední měsíc," zakroutila jsem se, když jsem cítila, jak mi Nori funí za krkem jako nějaký zatracený jezevec. Ale na stížnosti nebyl čas, jen na poslední rádoby vtipné poznámky, které dost dobře mohly být našimi posledními slovy, než se kláda překlopila přes okraj.
Žaludek mi vylítl až kamsi do krku a stačila jsem si rychle pomyslet, jak jsem ráda, že jsem před tímhle nejedla. Fíí, vzduch mi svištěl kolem uší a přes všechen ten vítr a hučení vodopádu jsem ani nevěděla, jestli křičím, nebo ne. Tlamu jsem sice otevřenou měla, ale nejspíš z ní nevycházel žádný zvuk. To je konec, blesklo mi hlavou a pak jsme narazili na vodní hladinu.
Sice jsem se držela zuby nehty, ale ve výsledku mi to bylo prd platné, protože jsem po dopadu stejně skončila ve vodě. Vypadla jsem z klády a zajela pod vodu, důkladně si přitom lokla, takže jsem se na hladinu vynořila prskající a kašlající. Tůň pod vodopádem byla příšerně studená. Ale co to bylo - já se tomu snad smála? Jo. Zubila jsem se jako blbá, protože jsem měla umřít a neumřela. Snažila jsem se to zastavit, ale místo toho jsem se poněkud hystericky rozchechtala, zatímco jsem šlapala vodu a zamlženým zrakem hledala, jak dopadl strejda Vořech.

Děkuju moc za akci a odměny!

1. Západ
2. Les
3. Slunce
4. Černá
5. Orel
6. Pravá
7. C
8. C
9. E
10. C
11. C
12. A
13. E
14. D
15. A

Výsledek: NEBELVÍR
Věta: Je to celkem vzrušující že? Porušovat pravidla.

Vážně jsem se nestačila divit Noriho líčení toho jejich létacího dobrodružství. Takže on si té vlčici, která v mých vzpomínka byla taková přizakrslá za groš kudla, vylezl na záda a pak spolu skočili ze skály? Musím uznat, že jsem chvíli zůstala jen zírat s lehce pootevřenou tlamou. "To mě podrž. Vy dva jste se fakt hledali, až jste se našli, co?" Před chvílí bych byla ochotná se sázet, že to byl celé Noriho nápad, ale jestli se to vážně odehrálo takhle, pak Baghý musela být taky aspoň trochu praštěná. Ovšem o míře její pomatenosti jsem neměla takovou představu, jako o té Noriho - tu jsem si dokázala představit docela dobře.
Už jen to, že tenhle zážitek začal nabízet i mě, o lecčems vypovídalo. "Sednout si někomu skoro úplně cizímu za krk a nechat ho, ať se mnou vrhne střemhlav z útesu, to mě má jako uvolnit, jo? Už jen z tý první části se mi blokujou všechny čakry," ušklíbla jsem se. On to podle všeho přežil, ale takové existence jako on vždycky provázelo štěstí.
Nori zjevně zpochybňoval můj úsudek ve volbě kámošů, protože ze Styx se později vyklubala vlčatožroutka a kdoví, co dalšího. Pokrčila jsem rameny, kdo to měl jako tušit? "Ono se to jednomu kecá, když zná hlubší souvislosti. Já o tom neměla dlouho ani šajnu, třeba." Zabývala jsem se dost dlouho hlavně vlastními záležitostmi, pravda, třeba snahou zuby nehty udržet svou rodinu pohromadě. A co mi to přineslo? mihl se mi tváří kyselý úšklebek, než jsem zase našpicovala uši k tmavému vlku. "Rez? To mi nic neříká," zapátrala jsem v paměti, ale marně. leč marně. "Ale počkej - když říkáš spojenej, myslíš natvrdo spojenej? Že se nedalo oddálit jeden od druhýho?" vyzvídala jsem náhle s větším zájmem, protože to by znělo podezřele podobně mému nedávnému zážitku s Bouří.
"Těmahle špejličkama bys nenabodnul ani holoubě," pozvedla jsem bradu, když se začal chvástat, jako by byl kdoví co a vypravila jsem se k našemu korábu, který nás mohl taky klidně odvézt k jisté smrti. Co to sakra dělám, napadlo mě, když jsem se tak uvelebovala vpředu vykotlané klády. To už mi fakt na životě nezáleží? Ale běda, už bylo pozdě vycouvat, a dřív bych se vážně nechala přemluvit k výletu po obloze, než bych na sobě nechala před Vořechem znát, že mám z toho celého pěkně stažené půlky. "Jak pro koho. Ty by ses rozhodně mohl cítit poctěn, že jsi mohl umřít po mém boku," utrousila jsem. Pak už byla kláda na vodě a nebylo cesty zpět. "Vždycky," pronesla jsem sebejistě a jen tak jako nenápadně zaryla drápy křečovitě do dřeva, když se kláda houpavě rozjela k vodopádu. Najednou se mi chtělo hrozně smát, protože mi bylo jasné, že se určitě zabijeme a že tohle musí být jeden z nejblbějších způsobů, jak ukončit svou existenci. "Prosimtě," uchechtla jsem se - bylo vážně výhodou, že Nori seděl za mnou, takže neviděl, že pomalu ani nemrkám, jak nespouštím oči z propasti, která se přibližovala, "radši dávej bacha na sebe, ať nemáme loď plnou kozích bobků." Hučení vodopádu sílilo, kláda zrychlovala a blížila se k okraji. Jak jsi stará, tak jsi blbá, stačila jsem k sobě ještě pronést, než se předek našeho plavila přehoupl přes okraj.

"Tento krutý svět mi ublížil," chytla jsem se v úmyslně přemrštěné dramatizaci tlapou za srdce, div, že jsem nepředvedla i správné divadelní omdleníčko. Pak jsem zakoulela očima, což tu iluzi asi dost kazilo, ale mě to bylo celkem fuk. Víc mě zajímalo, co to bylo s tou Baghý - nebo spíš jak to fungovalo. Nori dál básnil o tom, jak úžasné lítání bylo, ale já si stále nedokázala představit, jak by to ti dva mohli vyvést. Jeho ukázka mi v tom taky moc nenapověděla, akorát s tím vším poskakováním vypadal ještě víc jako kamzík. "Puf, jen jak?" zeptala jsem se tedy napřímo, když se nezdálo, že bych se jinak měla dočkat odpovědi, kterou jsem chtěla. "Neříkej mi, že jsi té chudince seděl za krkem?" Pokud totiž vlčice fakt neměla spáry jako dravec, nenapadala mě už jiná možnost, leda by snad k sobě vlka přikurtovala nějakou liánou. Když mi Nori nabídl, že to můžu taky klidně vyzkoušet, zahleděla jsem se na něj poněkud pochybovačně. "Seš si jistej, že bys měl jen tak rozhazovat takovýhle nabídky? Ty nejseš ten, co má křídla," podotkla jsem. Tu Baghý jsem skoro neznala a rozhodně jsem neměla v úmyslu na ní rajtovat někde po obloze, ať už měla spáry, zobák nebo pohodlný sedátko na hřbetě, co se vytvaruje přesně podle zadku daného pasažéra.
Pokrčila jsem rameny, když se hory Norimu nepozdávaly. "Chodim, kam mě tlapy nesou, tak to prostě je." Kdoví, jestli bylo lepší rozebírat, jak nudným se stal můj život nebo se bavit o Styx. Ani jedno mi nepřišlo zrovna ideální. "V naprosté," vrátila jsem mu ten kousavý tón a ušklíbla se. Drby... no, ty jsem samozřejmě měla. Ale nehodlala jsem o tom vyprávět. Dělalo se mnou různé věci, vzpomínat si na vlastní smrt, a Nori musel být v top desítce vlků, před kterými jsem se fakt nechtěla rozklepat jak malej ratlík. "S drbama tě asi zklamu. Jaksi mi nepřipadala jako vlčatožravá psychopatka, když jsme se spolu bavily - jenže to už je taky pěkných pár úplňků nazpět," pokrčila jsem rameny. "Neviděla jsem ji tak nejmíň rok. Vlastně spíš dva. Takže jestli máš ty nějaké novější drby, ráda si je poslechnu." Zkoumavě jsem se na něj zahleděla. Beztak něco věděl, byl to přesně ten typ všetečné drbny.
Když jsem navrhla, aby dělal vábničku pro laně, div, že ho z toho netrefil šlak. Musela jsem se škodolibě zasmát tomu, jak lapal po dechu a chytal se za hrudník, jako by mu z něj snad jeho ublížené srdíčko chtělo vyskočit. "Tos ještě, milánku, žádnou šikanu nezažil," zavlnila jsem ocasem a křivě se ušklíbla. Přitom jsem si to namířila ke kládě, která vypadala až podezřele příhodně - vykotlaná, ale ne shnilá, akorát tak velká pro dva vlky. Jako by snad někdo chtěl, abychom se do toho sjezdu pustili. No, když chtěl Nori romantickou projížďku, měl ji mít, ačkoliv jsem netušila, jestli to plácnul jenom tak nebo si ten chudáček snad vážně dělal nějaké naděje. "To mi tedy velice lichotí," utrousila jsem ironicky a naposledy tlapou zkusila pořádně do klády strčit. Nerozsypala se a bylo jasné, že Vořech si to nerozmyslí, takže nezbývalo, než to vážně podstoupit. No, bohové nás chraň, povzdechla jsem si a začala se soukat dovnitř. "Jestli se přitom zabijeme, počítej s tím, že ti to v záhrobí nikdy nepřestanu dávat sežrat," varovala jsem ještě.