Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//stříbrné jablko + nasycení, energie

Déšť se vrátil a s ním i vítr, takže roj se opět začal rozptylovat, ovšem vosy, včely a jiné mrchy se nemínily tentokrát vzdát tak snadno. Ucítila jsem pořádné štípnutí za uchem, další žihadlo jsem schytala na stehně a nepochybně jsem chytla ještě pár dalších, která jsem si v tu chvíli ani neuvědomovala. Nakonec se to ale podařilo a roj se rozpadl natolik, že jsme se mohly vymanit z jeho sevření. "Vezmu ještě tu větev!" otočila jsem se na Biancu a ani v nejmenším neztrácela čas, protože jsem nechtěla riskovat, že se ten hmyz vrátí. Mohly být jedovaté? Včely nejsou jedovaté, ne? Nebylo to přece jako uštknutí hadem...
Doběhla jsem ke stromu a ani už nad tím příliš nepřemýšlela, popadla jsem větev se stříbrným jablkem, protože bylo nejhezčí a hlavně se mi větev, na které rostlo, připletla pod tlamu jako první. Pak už nezbývalo než prchat. A taky že jsme prchaly. Nechtěla jsem v tom prokletém sadu strávit ani vteřinu navíc. Zvládly jsme to však. Splnily jsme náš úkol a pořád ještě jsme byly obě naživu. Bylo by naivní si přát, aby tohle bylo to nejhorší, co nás potká?
Jakmile byl sad za námi, zastavila jsem, abych se vydýchala. Poštípaná místa mi pulsovala a obzvlášť štípanec za uchem pěkně napuchal a svědil. "To bylo strašný," zavrčela jsem poté, co jsem si položila větev k nohám a ohnala se po motýlovi, který začal kolem kroužit. Nechtěla jsem s blbým hmyzem mít už nic společného a tak jsem ho radši zlikvidovala, než se z něj stane nějaká další krvelačná bestie. A ejhle, opodál se dokonce válel další zajíc. Bylo to podezřelé? Jasně. Nebylo to ale poprvé, co se něco podobného stalo a byla bych hloupá, kdybych nevyužila situace. "Žiješ, mimochodem? Nerozštípaly tě na kaši?" došlo mi ještě, že bych se asi měla ujistit, jestli je Bianca v pořádku. Její zakopnutí nás mohlo stát všechno, ale nějak jsem nenacházela sílu, abych jí za to vyčinila. Prostě jsem si to chtěla odbýt a jít domů. Spořádala jsem zajíce, jak rychle to šlo, počkala, až druhá vlčice taky trochu popadne dech, pak jsem se chopila větve s jablkem a pokývla jí, jako že jdem. To by mě zajímalo, jaká příšernost čekala na ostatní.

//za Životem

Vítr a déšť na včely opravdu zapůsobily a tak se roje začaly stahovat pryč. Najednou panovalo v aleji mnohem větší ticho, než předtím. "Pojď!" houkla jsem na Biancu a vyrazila vpřed, nechtěla jsem váhat ani vteřinu. Použití magie bylo vyčerpávající a svou sílu jsme ještě mohly potřebovat na jiné pitomosti, které tu na nás můžou čekat. Běžela jsem alejí a příliš se nerozhlížela, co se děje kolem, věděla jsem jen, že neschytávám žádná žihadla a že se strom s jablky, která potřebujeme, rychle blíží. Ovšem když jsem tam doběhla, zjistila jsem, že všechna jablka nejsou stejná. Jedno bylo zlaté, druhé se stříbrně třpytilo a o tom třetím bych si myslela, že je asi shnilé na kaši, kdyby se rovněž nelesklo. "Který myslíš, že bude nejlepší?" zeptala jsem se Biancy, která... tu nebyla. Vůbec jsem si nevšimla, že zůstala vzadu.
"Bianco?" Ohlédla jsem se a skoro jsem si přála, abych to neudělala. Šedá vlčice ležela na zemi a protože magická obrana pominula, roj se k ní stahoval a určitě to nebylo proto, aby si s ní mohl hezky popovídat a pomoct jí na nohy. Střelila jsem pohledem k jablkům, pak zase k Biance. Nebylo by nic snazšího než ulomit větev a rozběhnout se s ní pryč, zatímco si včely všímají někoho jiného. Nešťastná náhoda. Takové věci se stávají, občas prostě někoho ubodá útočný hmyz, co naděláte? Jenže to dost dobře nešlo, co? Hnědku jsem mohla nechat za zády a ani se za ní neohlédnout. Nebyla můj problém. Bianca jo. Jako jediná se rozhodla jít se mnou a teď to měla za to schytat? Navíc to byla Sheyi kámoška. A Životovi bych se těžko dokázala podívat do tváře a lhát mu, že jsem nemohla nic dělat. Několikrát jsem pořádně sprostě zaklela, zatímco mě tlapy nesly zpět k vlčici, opět jsem se pokusila přivolat déšť, ale nebyla jsem si jistá, jestli na tohle včely znovu skočí. Tak jo. Proniknout skrz roj, pomoct Biance na nohy, vrátit se pro větev a zmizet. Snadný. Ale snadné to nebylo a já to věděla. Celý náš počin byl teď v ohrožení a jestli tu větev nezvládneme donést, jsou všichni ztracení. Jakože úplně všichni. Asi jsem byla blbá, že jsem se takhle rozhodla, ale zároveň jsem měla dojem, že moc na výběr není. Poslední dobou už bylo až moc umírání. Nechtěla jsem mít smrt mladé vlčice na svědomí.

Ani jedna z nás nebyla žádnou zaříkávačkou hmyzu, což byl sice pech, ale dalo se to čekat. Musely jsme si holt poradit i tak. "Možná," zabručela jsem, když Biancu napadlo něco podobného, jako mě, a to sice, že by se dalo hmyz odlákat nějakou jinou vůní. Ale co já jsem věděla, na co včely letěj, žejo? Třeba měly nejradši jabloň a pak bychom se mohly klidně stavět na hlavu a ony by neodletěly a neodletěly.
Ne, chtělo to něco jistějšího a já se rozhodla, že se nebudu s nějakým hmyzem dvakrát mazlit. Nemusely jsme je hned zabíjet, ale příjemné to pro ně taky nebude. Teď jsme si ten sad potřebovaly na chvíli půjčit my a pokud se otravné včely nemíní dělit, tak je k tomu asi musí někdo donutit. Jenže Bianca namítala, že možná není nejchytřejší používat tu magii. "Možná? Ale lepší nápad nemám. Dokud tam jsou, tak tam nevlezu ani za zlatý prase a docela pochybuju, že by se nechaly hezky uprosit, aby nás nepopíchaly." Povzdechla jsem si. "Přinejhorším vybouchnem." Jako by nebyly i horší věci, co by se mohly stát. Kdo mohl tušit, co se stane, až se vytasíme s magií v místě, které je asi dost magické už samo o sobě? To asi brzo zjistíme. Nebylo prostě na výběr.
Začala jsem přivolávat mraky a Bianca se připojila s větrem, kterým mohla včely udržet od nás. Nebo je přinejhorším mohla odfouknout úplně do háje. Snad. "Tak fajn," přikývla jsem, ale pohled jsem stále upírala k nebi. Mraky se stahovaly a konečně z nich začalo i pršet. Nejdřív spadlo jen pár kapek, ale brzy k zemi bubnovaly další a další, dopadaly na květy a na včely a taky na nás, ale byla jsem ochotná přežít zmáčený kožich, pokud to znamená, že nebudu muset schytat žádné žihadlo. Společně s tím větrem od Biancy to vypadalo jako docela obyčejná přeháňka. Včely snad nebyly tak chytré, aby si to spojily s námi... ne? Považovala jsem hmyz všeobecně za dosti tupý. Jen aby je ten déšť vážně zahnal zpátky do úlu, doupěte, nebo kde vlastně žili.

1. Jak jsem narazila na samotnou Gallireu?
Upřímně jak jsem se prvotně k Silmarionu/Galliree dostala si už vůbec nevybavuju, je to už celkem dávno, co jsem na hru narazila poprvé. Myslím, že to bylo spíš náhodou, dřív jsem hrávala textovky na blogu.cz (rip) s koňma a s Pokémonama a hledala jsem něco dalšího, až jsem se náhodou proklikala k vlkům a od té doby jsem tu tak nějak nepravidelně oxidovala. Nikdy jsem ale nevydržela s žádnou postavou tak dlouho, jako s Cynthií - fáze dumb děcka co neudrží pozornost na jedné věci mi totiž vydržela dýl, než by se mi zamlouvalo :D

2. Co mě vedlo k tomu založit si tu postavu?
Konkrétně Cynthia byla takový můj "poslední pokus" poté, co mi byl po dlouhodobé neaktivitě smazán Sallaré (tatík Sinéad, bývalý člen Sarumenu, very good boi). Vrátila jsem se po nějaké době a řekla jsem si, že jestli s další postavou nevydržím, už se na to vykašlu úplně. No a... here we are, o tři roky později :D

3. Inspiroval jsem se něčím?
Když jsem Cynthii sepisovala, řekla bych, že ne, ale zpětně je mi jasný, že to není tak úplně pravda - poslouchala jsem v té době hrozně Pixies a kecala bych, kdybych se snažila tvrdit, že mě to v tvorbě postavy neovlivnilo, chtěla jsem prostě drsnou holku, kterou jsem navíc původně pojmenovala Rose podle alba Surfer Rosa :D A taky jsem si tu a tam půjčila něco od Yennefer ze Zaklínače, protože do toho jsem tou dobou taky byla pěkně zažraná.

4. Měl jsem jasnou představu o své postavě? Nebo jsem to lámal přes koleno, co mě zrovna napadlo?
Úplně přesnou ne - jak jsem už napsala u předchozí otázky, měnila jsem v průběhu sepisování jméno, což bylo zase kvůli tomu, že jsem nakonec prakticky překopala celou povahu a Rose mi už k ní potom neseděla. Původní Cynthia byla povahově celkem jiná, vlastně se hodně podobala Sinéad, ale někde v průběhu jsem se rozhodla to celé změnit a vyzkoušet si hru za trochu kousavější, namyšlenější styl postavy, což byl asi dobrý tah, protože mě Thia od začátku hodně chytla.

5. Když jste vymýšleli vzhled, měli jste více návrhů? Co Vás vedlo k tomu vybrat právě ten onen?
Měla jsem návrh jeden a jediný, tenhle - hledala jsem si návrh vzhledu na Pinterestu a když na mě vyběhl tenhle, bylo víceméně rozhodnuto.

6. Změnila se za tu dobu herně má postava nějak? Povahové rysy, vzhled,...
Vzhledově se Cynthia příliš nezměnila, krom toho, že dostala přívěsek a nové jizvy. Povahově... možná je o něco dospělejší, než když přišla. Taky je z ní větší pesimista a v některých směrech asi trochu vyměkla, ale jinak je Thia pořád Thia - nějakým nenápadným způsobem se asi vyvíjí pořád, ale vlastně oproti začátkům v její povaze nevidím žádnou drastickou změnu.

7. Pokud se povaha mé postavy změnila, jak k tomu přišlo? Z vlastního uvážení, psalo se Vám špatně? Nebo to má na svědomí jen čistě hra?
Cokoliv se změnilo vycházelo ze hry a ze zásadních událostí - adopcí Sheyi a partnerstvím s Ilenií se trochu poodhalila její něžnější stránka, ale pak zase byla spousta věcí jako úmrtí, rozpad Ragaru, ztráta partnerky a spousta drobnějších záležitostí mezi tím vším, co ji spíš zatvrdily, zdeptaly. Vývoj postavy většinou nechávám na herních událostech, dává mi to větší smysl, než si všechno dopředu plánovat (a když už si něco plánuju, tak to stejně dopadne úplně jinak).

8. Když jsem se registroval/a, měl/a jsem určitě nějaký sen. Chtěl/a jsem být alfou, chtěl/a jsem být adminem, chtěl/a jsem jednou vlčata... Měl/a jsem takový sen a už jsem ho dosáhnul? Nebo se sny v průběhu hry měnily?
Můj největší sen byl si zahrát a konečně si nějakou postavu hezky udržet a vypiplat a ten se mi splnil, navíc několikanásobně víc, než bych čekala :D Pro Cynthii jsem měla představu nějakého vysokého postavení ve smečce, což se získáním postu bety v Ragaru vyplnilo, i když to nemělo moc dlouhého trvání, jinak nebylo nic, co bych pro ni vyloženě plánovala.

9. Je něco, co bych chtěl na své postavě změnit? Nebo jsem s ní v tomto stádiu spokojen?
Nic bych neměnila, za Cynthii se mi vždycky hrálo a hraje dobře a jsem s ní spokojená.

10. Jak hodnotíte sami sebe jako hráče?
Trying my best. Někdy vyplodím něco, na co jsem fakt hrdá, někdy zas nejvíc tragickou kravinu pod sluncem, ale většinu času myslím, že je to prostě tak nějak oukej. Snad. :D

11. Co Vám Gallirea dala?
Hlavně jsem díky ní poznala spoustu skvělých lidí! <3 Našla jsem taky v psaní v posledních letech mnohem větší zálibu, než dřív a strávila jsem tady spoustu hodin zábavy a odreagování od reálného světa. I can have a little escapism, as a treat.

BONUS
Úplně první vzhled
Nové jizvy + přívěsek
A současný dokonalý spešl!

//magie počasí - pokusit se hmyz zahnat deštěm

Biancu tahle zatracená situace asi pěkně žrala. Koho ne, pomyslela jsem si nakvašeně. Tomu, že se nikomu nic nestane, jsem moc nevěřila. Takhle to nikdy nedopadlo. Nebylo to tak snadné. "Nebo aspoň nic moc hroznýho," zabručela jsem spíš pro sebe a zamračila se, když se mladá vlčice pustila do požírání nějakých podivných bobulí. Olizovat rosu byla jedna věc, ale v tohle jsem se k ní tedy připojit nemínila. "Bejt tebou si na to dávám bacha," utrousila jsem. "Jestli se otrávíš, křísit tě nebudu." Nehledě na to, že bysme asi byli všichni slušně v háji. A taky jsem nechtěla Sheye vysvětlovat, že její kámoška mi skapala přímo před očima. Ale naštěstí se nezdálo, že by se Bianca chystala umřít - aspoň ne hned. Třeba měla kliku. To mně by se nestalo.
Bylo tedy na čase vyřešit, jak se dostat skrze včely, vosy, nebo co to vlastně bylo. "'Nějak' určitě. Akorát že nám by se hodilo to udělat tak, abychom je nenaštvaly ještě víc." Kabonila jsem se na hučící sad jako nebe před bouřkou. "Jestli máš v rukávu nějaký triky na zaříkání hmyzu, teď by bylo ideální se s nima vytasit," doporučila jsem šedivé, ale odhadovala jsem, že i kdyby měla, stěží by nějaký laciný trik stačil na takové roje včel a všeho ostatního.
Zamyslela jsem se nad tím. Zcela jistě se to nedalo proběhnout, a jestli ano, pak jsem to rozhodně nemínila testovat. Nejspíš bych schytala tolik žihadel, že by mi opuchla i místa, o kterých ani nevím, že je mám. Možná až bychom byly vážně zoufalé, mohly bychom to zkusit, ale chtělo to začít s něčím co má alespoň nějakou šanci na úspěch. Třeba by to šlo magií, napadlo mě. Jak se bude magie chovat na tomhle podivném místě? To jsem nedokázala odhadnout. Asi to ale byla naše nejlepší šance. Jak ale oblbnout včely?
Iluze jsem ovládala dokonale, ovšem neměla jsem nejmenší tušení, jak by na onu magii reagoval hmyz. Věděla jsem, že na zajíce a ostatní zvířata fungují, ale se včelami by to byla taková loterie. Navíc jsem je nechtěla rozzuřit, aby začaly bodat po všem, co se pohne. Iluze jsem tedy prozatím odložila. Magií země bych mohla nechat vyrůst nějaká obzvláště lákavá kvítka. To znělo celkem bezpečně a nemělo by je to naštvat, spíš naopak. Ovšem květů tu už tak byl dostatek. Dokázala bych stvořit něco lákavějšího, než kvetoucí jabloně? Šly by po tom vůbec včely? Znělo to jako solidní plán, ale možná byl lepší spíš jako záložní, než hlavní. Ale možná bude muset stačit, protože v žádné z mých ostatních magií jsem se pořádně nevyznala.
I když... i když! rozsvítilo se mi náhle. Věděla jsem, že počasí občas trochu zblbne, když se mi emoce urvou ze řetězu. Vědomě jsem to ovládat příliš nedovedla, ale stálo to za pokus, nebo ne? "Mohla bych zkusit přivolat déšť," obrátila jsem se k Biance. "Snad by je zahnal do úkrytu. Nebo je aspoň zmáčel a zneškodnil." Z toho, co jsem byla schopná vymyslet, to znělo asi nejrozumněji. Otázkou bylo, zda to dokážu a zda to bude fungovat. Snad i ona dokáže přispět nějakou troškou do mlýna... Zahleděla jsem se k nebi a přivřela oči. Neměla jsem s touhle magií moc zkušeností, ale nemohlo to být o tolik odlišné, než ty ostatní. Představila jsem si těžké dešťové mraky, jak se stahují nad jabloňovým sadem a přínáší s sebou déšť. A opravdu, nad malebným výjevem rozkvetlých jabloní se pomalu začalo zatahovat. . Soustředila jsem se, ale šlo mi to pomalu. "Máš taky nějaký nápad?" zeptala jsem se Biancy, aniž bych odtrhla oči od nebe, ze kterého zatím nespadla ani kapka. Pracovala jsem na tom.

"Tak to už musí být nějaký ten pátek," ušklíbla jsem se hořce, když Bianca zmínila, že když se naposled potkaly, mluvila Sheya ještě o Ragaru. Ten už byl minulostí víc, než rok. Jestli se vůbec ještě budou mít vlci kde navštěvovat, až se to tu vyřeší, pomyslela jsem si, ale kousla jsem se do jazyka a nechala tlamu zavřenou, jen jsem cosi neurčitě zamručela. Chtěla jsem si svoje depresivní kecy nechat pro sebe, ale když se Bianca začala vyptávat, co si myslím, že se na Galliree děje, stejně se mi to nepovedlo. V příliš růžových odstínech jsem to neviděla. "Jestli ti dva, co tam se Smrtí zůstali, v sobě nenašli aspoň špetku cti, aby se jí postavili, pak už se nejspíš něco děje. Vypadala dost odhodlaná k akci," zavrtěla jsem hlavou. "Ale kdoví. Stejně se to nedozvíme, takže můžem jen doufat a snažit se tohle co nejrychleji vyřešit." Představovat si katastrofické scénáře by asi stejně ničemu nepomohlo. Nikdo z nás nemohl vědět, co se na Galliree dělo a co s našimi rodinami bylo.
Než jsme se vrhly do bzučícího hejna, chvíli jsme se zastavily. Nechala jsem odpočinout bolavým tlapám a sledovala Biancu, jak se snaží vyžižlat nějakou vodu ze stébel trávy kolem. Vypadalo to stupidně a těžko to mohlo být efektivní. "Jo, o tom motýlovi jsem už leccos slyšela." V duchu jsem si pogratulovala, že si to dobře pamatuju a jakkoliv hloupě to vypadalo, pokusila jsem se taky olízat nějakou rosu z trávy. Jenže jsem žel nebyla lesní víla, co dokáže přežívat ze slunce a rosy. Na vílu jsem vždycky byla moc sprostá a naštvaná. Možná proto mi přišlo, že je to úplně k ničemu. Zkusila jsem i okusovat stébla, jestli se z nich náhodou nedá vyžvýkat nějaká šťáva, ale akorát se mi podařilo si zaseknout stonek mezi zuby. Žízeň jsem nakonec trochu zahnala, ale nebyl to žádný zázrak. "Tohle je na pendrek," prskla jsem otráveně a vydrápala se na nohy. "Radši půjdem. Ať to máme za sebou," zavelela jsem a vykročila k sadu jabloní. Přemýšlela jsem přitom, jak se nejlíp vyhnout pobodání.

//od Života

Ohlédla jsem se, když šedivá prohlásila, že nám asi někdo chybí. Druhá odcházející skupinka se vážně jevila o něco menší a já si hned všimla, kdo chybí. Ta hnědá puťka, ta, co přišla se mnou od Smrti. Stiskla jsem tlamu do tenké čárky. "To je starost druhé skupiny," pronesla jsem rozhodně a zatvrdila se proti jakémukoliv provinilému pocitu, který by se snad snažil ke mně proniknout. "Přidala se k nim, takže to není naše starost." Možná nebylo času nazbyt. Nemohla jsem se zabývat problémy každého, kdo tu byl. Navíc jsem pořád ještě byla pěkně nakrknutá, že nás nechaly jít samy dvě. Tak ať si teď hledí svýho.
Má společnice se představila jako Bianca. To jméno mi cosi připomínalo. Nepochybně jsem ho už někdy slyšela, i když jsem měla problém si vzpomenout odkud. Její další otázka mi ale napověděla. Od Sheyi, no jasně. Nemá něco společného i s tím... Saturnem? "Je to moje dcera," opáčila jsem prostě a přestírala, že mě nebodalo u srdce na ni myslet a představovat si, co si asi myslí, že se stalo. Sotva jsme se našly a už nás osud zase trhal od sebe. Nebylo to fér. "Má se dobře. Tedy, když jsem ji posledně viděla, tak se měla dobře," potřásla jsem hlavou - nebyla to sice pravda, ale to Bianca vědět nemusela. "Ale měli bychom to tady rychle vyřídit, aby se měla dobře i nadále. A všichni ostatní."
Cesta ubíhala a před námi se brzy začaly tyčit stromy. Jabloně - rozkvetlé, jako by snad bylo jaro v plném proudu. Z celého toho sadu se ozývalo hučení a bzučení a mě bylo rychle jasné, že dostat se tam bez schytání aspoň jednoho žihadla bude pořádný oříšek. Najednou jsem si připadala hrozivě unavená. "Počkej," kývla jsem na Biancu. "Možná bude lepší nabrat trochu sil, než tam naběhnem, ne?" Začínala jsem mít taky pořádnou žízeň, ale nejdřív jsem chtěla dát odpočinout unaveným tlapám. Sedla jsem si do trávy a po chvíli přemýšlení se do ní natáhla. Už jsem toho měla vážně plný kecky. Chtěla jsem to mít co nejdřív za sebou, ale nesměla jsem přitom padnout únavou, protože pak bych už nikomu k ničemu nebyla. Asi jsem nemohla doufat ve spánek, ale už i jen polehávání v měkké trávě bylo celkem příjemné a přinášelo alespoň malou úlevu. "Odkud znáš Sheyu ty?" otázala jsem se šedivé, aby řeč nestála, i když jsem si byla celkem jistá, že v tom bude figurovat ten příběh s motýlem a pokladem a kdoví, co to vlastně bylo.

Dělení sil teda fungovalo fakt skvěle. Tak jsou všichni asi úplně blbí? protočila jsem oči, když se zdánlivě úplně všichni začali srocovat kolem Meinera, zatímco já pořád stála uprostřed pláně jako kůl v plotě. Že se všechny holky radši lepí na urostlýho samce se zajimavým kožichem mě nijak zvlášť netankovalo, jasně, Meinere byl bezva, akorát že jsme potřebovali jak šutry, tak dřevo, a jestli jsem pro to druhý měla jít sama, tak jsme taky mohli být úplně, ale úplně v pr- "Ah," vytrhla jsem se ze svého podmračeného trucování, když se vedle mě zjevila mladá šedá vlčice, která zřejmě jako jediná uměla aspoň trochu počítat. Sice to neříkala zrovna ochotně, ale aspoň šla se mnou. "Výborně," přikývla jsem a zabloudila pohledem ještě ke druhé skupince. "Ještě někdo chce trochu vyvážit počty?" houkla jsem směrem k nim, ale podle všeho se už rozhodli jít si hrát s kamením a ztrácet čas hloupými hádkami se mi fakt nechtělo. Už teď mi vysychalo v hrdle a byla jsem z toho nekonečného třepání se sem a tam dost unavená, ale rozhodla jsem se odpočinek ještě alespoň o chvilku odložit. Aspoň až vyrazíme.
"Tak to vypadá, že jsme na to samy," zabručela jsem k šedivé, jejíž jméno jsem nepostřehla, a vykročila jsem spolu s ní přes louku tím směrem, který Život popisoval. "No, co se dá dělat. Poradíme si i tak." Doufala jsem, že vlčice bude aspoň trochu schopná. Vypadala celkem normálně, i když by možná bylo lepší, kdyby s námi šel ještě někdo, kdo není úplná vyžle. Neříkal Život něco o nebezpečných obyvatelích? Budem to prostě muset zmáknout. Nebo zdechnout. Jedno nebo druhý. "Jsem Cynthia, mimochodem," utrousila jsem za pochodu ještě svoje jméno a doufala jsem, že se dozvím to její, abych na ni nemusela volat "hej, počkej".

//Jabloňový sad

//Žaneta se ráda připojí A konec srpna by byl ideální c:

Dojídala jsem rybu a přitom nenápadně sledovala okolí. Zdálo se, že nikdo se příliš nemá k odchodu, což bylo nejspíš dobře. Čím víc nás tady bude, tím větší budeme mít šanci, že supr čupr plán Smrti se zhroutí v prach, než ho dokáže naplnit. A i kdybych si nechtěla hrát na hrdinu, absolutně neexistovala šance, že by mě někdo dostal do dalšího portálu. Olízla jsem si tlamu, mnohem spokojenější, než před chvílí, a zahnala jsem žízeň z průzračně čisté kaluže u svých tlap bez většího přemýšlení. Že tam ještě před pár minutami nebyla? No, byly i podivnější věci pod sluncem, že? Právě jsem sežrala rybu, co spadla z nebe, nějaká kaluž mě vůbec nevyváděla z míry. Když jsem ale tlapou zavadila o zajíce, který byl naprosto nepochybně mrtvý, ale ještě ani nevychladl, trochu jsem se nad tím už pozastavila. Chce si nás tu někdo vykrmit a sníst? Rozhlédla jsem se kolem, ale neviděla jsem ani ježibabu, ani sladkou ovocnou chaloupku, jako v té pohádce. Možná, kdybych za sebou všude trousila cestičku z borůvek, nekončila bych na takovýhle místech, pomyslela jsem si hořce a přitáhla si zajíce blíž k sobě. Však on se ještě bude hodit.
Život ale v tu chvíli začal mluvit, takže jsem se do zajíce hned nepustila a místo toho jsem se zaposlouchala do toho, co nám chtěl říct. Spolkla jsem poznámku o tom, že se nás mohl nejdřív prostě zeptat, než vyplýtval zbytky magie na portál, který nikdo nepoužil. Jestli jeho duch, síla nebo co vlastně, ucházel někam do vesmíru, stejně to asi ve finále bylo dost fuk. Taky to bylo děsivý. Předpokládala jsem, že pro chod Gallirei a tedy zároveň životů nás všech je Život dost důležitý. Stejně jako Smrt. Měli by být v rovnováze a shodě - ale mezi sourozenci to tak málokdy fungovalo, co. Museli jsme tedy postavit... další portál. Hurá. Ale jeden musí něco obětovat, když chce zachraňovat svět, že? Nebo nechce, ale tak nějak musí, protože jinak všichni umřou nebo něco horšího.
Vůbec se mi nelíbila vyhlídka dolování nějakého kamene nebo zavalení lavinou, to už mi znělo lepší postavit se strážcům nějaké přechytralé jabloně. Fakt si připadám, jako bych vešla do nějaký pohádky, pomyslela jsem si a pustila se do zajíce, zatímco Život dál mluvil. Celé to znělo dost... no zkrátka, dokázala bych si vymyslet i stokrát příjemnější způsoby, jak strávit odpoledne. Obzvlášť, když vzduchem létala taková krásná slova jako "oběť". "Hm," polkla jsem poslední sousto zázračného zajíce a olízla si tlamu. "Tak... to abychom se do toho asi dali, co?" Tvářila jsem se, jako by mě vyhlídka pravděpodobné smrti, "nesmírné oběti" a hrozící zkázy příliš nevzrušovala, i když jsem se samozřejmě bála, co bude dál. Chtěla jsem to ale mít taky už z krku. Vstala jsem a rozhlédla se. K hoře na severu jsem mířit nechtěla, chtěla jsem se vydat na západ. "Možná bude lepší se rozdělit?" nadhodila jsem. "Šla bych pro to dřevo, kdyžtak."

Jakmile jsme se přiblížili ke skupince, Meinerova první slova samozřejmě směřovala k Sheye. Vypadalo to, že ztrácet ji se stávalo mou značkou. Nemohla jsem říct, že bych z toho měla radost. "Jo. A tentokrát asi fakt důkladně," zamrmlala jsem a podrážděně chňapla po motýlovi, který se mi usadil na čumáku. Nejspíš až příliš prudce, protože mi ten barevný hmyz vzápětí vletěl do tlamy. Zakuckala jsem se a proti vlastní vůli ho spolkla, křídla a všechno. Zhnuseně jsem se otřásla, ale sežrání motýla ještě rozhodně nebyla nejhorší věc za posledních pár dní. To už se k nám přitočila ta pihatá rezavá a začala mluvit. "Fakt, jo?" utrousila jsem, když se přiznala, že zná Sheyu, nejen to, že ji dokonce hledala. To mě společně s tím kožichem, který Sheye rozhodně nebyl nepodobný, znepokojovalo. Není to nikdo příbuznej, že ne? Vlčice ale nehovořila moc souvisle a celkově vypadala tak trochu... narušeně. Na jazyku mě svrběly otázky, ale spolkla jsem je. Co bych se mohla dozvědět? A bylo tohle fakt to nejlepší místo a čas, kde tohle řešit? Naše konverzace ale přilákala pozornost i té šedivé vlčice, která se hned hlásila, že i ona zná Sheyu. "To je bezva," pronesla jsem a nechápala, jak jsme se vůbec dostali do tohohle bodu. Zamžourala jsem napůl zoufale po Meinerovi. S jakou bandou jsem to tady sakra skončila? Pihatá to mezitím zkomolila, že Gallireu chce ničit Sheya, Hnědka ji hned opravila a já zakoulela očima. Nebyla jsem si najednou tak jistá, jestli jsem si únikem od Smrti moc pomohla. Tohle vypadalo na řádný cirkus.
Plesnivka, kterou Hnědka oslovila jako Lilith, se chvíli zasekla ve snaze ji identifikovat, ale zdálo se, že selhává, načež se zeptala, odkud jsme se tu vzaly. Znělo mi to poněkud podezíravě. "Portálem z jinýho podivnýho místa, z nějaké Smrtiny tajné skrýše nebo co, kde spřádala ty svoje plány. Osobně jsem nechtěla mít nic společného s tím jejím plánem, takže jsem odtamtud zmizela, když se naskytla příležitost." Pokrčila jsem rameny. "Nemyslím si ale, že chtěla, abychom skončily zrovna tady."
Očima jsem zabloudila k Životu, který dosud mlčel, ale náhle se mu jakoby rozsvítilo. Asi jsem ale preferovala mlčení, protože jeho řeč opravdu velkou naději nenabízela. Uvěznit? To jako jde? Však je přece taky bůh. Nemůže jí prostě nakopat řiť? Nejspíš jsem se octla uprostřed obzvláště vyhrocené sourozenecké šarvátky, která měla mít dopad úplně na všechno, a nikde jsem nechtěla být míň. Když se ale vedle Života objevil další portál, nevrhla jsem se k němu. Zaprvé jsem se poněkud obávala, že další magické přemístění už by moje tělo taky nemuselo zvládnout - bylo to vůbec zdravé? Pochybuju. Zadruhé... jo, kruci, asi jsem chtěla pomoct zabránit zničení Gallirei. Zůstala jsem tedy stát a rozhlížela se po ostatních, alespoň než jsem u tlap uslyšela vlhé plesknutí. Přistála mi tam ryba. "Co to sakra je," šeptla jsem spíš sama pro sebe a vzhlédla k obloze, ale nic dalšího už se z ní nezřítilo. Přičichla jsem k rybě. Nezdálo se, že by s ní bylo něco v nepořádku, krom toho, že právě spadla z nebe. A měla jsem už celkem hlad. Ale k čertu s tím, pomyslela jsem si a pustila se do jídla. Přinejhorším umřu. To se stejně zdálo být nevyhnutelné.

//portálem od Smrti

Že lézt do toho portálu byla blbost jsem věděla, ještě než jsem tam strčila jedinou tlapu. Ale ono nebylo příliš na výběr, že? Nechtěla jem se nechat předělat v otroka Smrti a pomáhat jí zničit Gallireu. Do toho se zatáhnout nenechám. Takže jsem se rozhodla to risknout, naposled jsem střelila pohledem po svých společnících a vkročila do toho kruhu rozvířeného vzduchu.
Nesnášela jsem ten pocit, jak mě cosi táhne neznámo kam. Bylo moje tělo při tomhle vůbec vcelku? Hmotné? Asi těžko. Cítila jsem, že se řítím na nějaké dost odporné místo. V žaludku - nebo tam, kde obyčejně žaludek bývá - se mi usadil nepříjemně těžký pocit, ledový závan příšerného strachu se o mě otřel a pak... pak jsem to nějak minula a místo toho, abych spadla přímo do horoucích pekel nebo kam vlastně, jsem se rozplácla na tvrdé zemi někde jinde.
"Au," zahučela jsem ublíženě a zvedla hlavu teprve ve chvíli, kdy vedle mě z portálu vypadla i nositelka hnědého kožichu. A pak už nikdo. Takže chlapci zůstali, aby přinesli zatracenej armagedon. Čekala jsem vůbec něco jinýho? "Hm. Takže seš tu taky, co?" zeptala jsem se celkem zbytečně. Možná tedy byla Hnědka statečnější než vypadala. Nebo blbější. Mezi odvahou a hloupostí byla docela tenká hranice a ani já sama nevěděla, co z toho mě vlastně přimělo vlézt do toho portálu, který jsem považovala za téměř jasný rozsudek smrti. Musela jsem se ale splést, protože místo, kde jsme se octli, vypadalo překvapivě celkem přívětivě. Nejspíš to ale nebyla Gallirea. Nepoznávala jsem to tu a připadalo mi to tady... jiné. "Tak se asi podíváme kolem," pokrčila jsem rameny k Hnědce a převzala jsem iniciativu hned od začátku, protože z toho, co jsem zatím z vlčice viděla, jsem ji neodhadovala zrovna na vůdčí typ.

Nebylo nicméně třeba velkého dumání. Stačilo se rozhlédnout kolem a opodál jsem spatřila skupinku vlků. Na první pohled zpovzdálí jsem skoro nikoho nepoznávala, ale rovnoměrně rozpůlenou černobílou postavu jsem identifikovala hned. "Meinere!" houkla jsem s jistou úlevou a už jsem si to štrádovala přes louku směrem k vlkům. Popravdě mi spadl sakra velký balvan ze srdce, když jsem konečně spatřila nějakou známou tvář. Nějakou normální. A... byl támhleto Život? Jo, nepochybně. Takže co? Smrt nás poslala za bráchou, abychom bojovaly za druhou stranu? O tom dost pochybuju. Musely v tom být nějaké další síly. Hlavně, že jsem se nechtěla plést do záležitostí bohů...
Zastavila jsem se u skupinky a přejela je rychle pohledem. Meinere, nějaká šedivá mladice, vlčice porostlá modrou plísní a nakonec pihatá, u které jsem se na okamžik zarazila - její kožich mohl klidně být rezavější verzí Sheyi. Měla bych se vrátit domů. Začíná mi hrabat. "Zdravím," pronesla jsem tak nějak ke všem a zakotvila pohledem na Životovi, který od nás chtěl vědět "něco víc". "Řekneme více k čemu přesně?" povytáhla jsem kůži nad očima, protože předchozí konverzaci jsem samozřejmě neslyšela. "Netuším, co tady rozebíráte, ale rozhodně to může udělat místo důležitějším věcem. Jako třeba tomu, že se Smrt a dva další joudové chystají zničit Gallireu, právě teď, jak tady mluvíme." Absolutně jsem neváhala vyslepičit ten její skvělý plán, protože mi velice záleželo na tom, aby se nestal skutečností.

Už jsem se na to chtěla vykašlat a raději se přesunout k těm dvěma chodbám na konci místnosti, jestli třeba tam není nějaká nápověda, kudy se dát dál, když se země opět roztřásla. "Sakra," zanadávala jsem a vrhla se stranou k ústí těch tunelů, abych se tam schovala. Čekala jsem, že se nám strop začne zase hroutit na hlavu. Můj úprk byl ale zbytečný - sotva jsem do toho kouta doběhla, třes všeho kolem se uklidnil a v místě, kde před chvílí ještě byl pevný kámen, nyní zel vchod do dalšího velikého podzemního prostoru. Jak velké to tu vůbec je? Ohlédla jsem se na Helia a jen beze slova pokrčila rameny. Co jsem na to měla říct? Prostě další věc, co se stala. Vykročila jsem k tomu průchodu.
Bohužel i Stříbrňákovi se povedlo projít zkouškou, kterou jsem pořád ještě úplně nechápala, ale teď už na tom nezáleželo. Jo a Hnědka, ta tu taky byla. Jen jsem se na toho stříbrného fouňu pitvořivě zašklebila, když se začal chvástat, jakou dokonale nechutnou cestu jim vybral, ale neplýtvala jsem na něj jediným slovem. Mou pozornost totiž upoutala Smrt. Seděla tam na kameni, který byl docela obyčejným balvanem, ale samotná její přítomnost nějak způsobila, že vyhlížel skoro jako trůn.
Její mrazivý hlas se rozlehl po jeskyni a já cítila, jak se mi s každým dalším slovem žaludek mění v kámen. Ne. Pevně jsem stiskla čelisti, až se všechny rysy v mé tváři napjaly. Zatínala jsem snad všechny svaly v těle. Chtěla zničit Gallireu. Chtěla, aby všichni v ní museli projít peklem a hrůzou... a pak nejspíš zemřeli. Moje první myšlenka směřovala k Sheye. Byla tam někde venku, když jsem ji naposledy viděla, byla zraněná a vypadala zničeně a vyčerpaně. Mohla jsem jen doufat, že se o ni Nori postaral. Teď ale byla zase v nebezpečí, jestli Smrt spřádala takovýhle plán. Stejně jako byli v nebezpečí všichni ostatní - Bouře, Meinere, sakra, i ten pitomec Nori a Aki... Ilenie, jestli tam někde pořád je. A ona chtěla, abychom jí s tím pomáhali? Abychom se na tomhle podíleli? Jak bych pak se sebou asi tak mohla žít? Nechat ze sebe udělat nějakou loutku, která skáče, jak Smrt píská a učurkává před ní strachy? Z toho se mi chtělo zvracet.
Už když mluvila, přemýšlela jsem, jak bych se z toho vyvlíkla. Mohla jsem zkusit lhát, tvářit se, jako že jí budu pomáhat a přitom ten její plán nějak sabotovat, jenže jsem se obávala, že ani já nejsem tak dobrá lhářka, aby mi tohle prošlo. Odhalila by to a rozmázla mě jako švába. Takže si prostě postavím hlavu, možná i ztropím scénu... a rozmázne mě jako švába rovnou. Já se na tom ale prostě nechtěla podílet. I když se ve mně svíjel strach, co mi Smrt udělá, když odmítnu. Ovšem ukázalo se, že to možná ani nebude tak složité. Před jejím balvanem se objevil nový portál, podobný tomu, jakým jsem sem prve propadla. Cesta pryč, naservírovaná přímo pod čenich. To je až moc snadné. Nevěřila jsem Smrti, že nám po tom všem prostě jen nabídne hezkou cestičku zpět. Ale v tom nepravděpodobném případě, že by se tak stalo, že mě ten portál nehodí přímo do chřtánu sopky... mohla jsem ještě něco udělat. Najít Sheyu, možná pár vlků varovat, možná... co já vím, utéct za hory za doly, protože už mám pletich s bohy plný zuby? Stříbrňák se rozhodl zůstat, což mě nepřekvapilo, ale já už svoje rozhodnutí taky udělala. "Nechci se na tomhle podílet. Žádnou měrou," promluvila jsem a protože ve mně bublal vztek, ani to neznělo vyděšeně. Měla jsem ale strach, pořádně nahnáno, když jsem pomalu kráčela směrem k portálu. Kdybych se ji pokusila podvést, zabije mě stejně. Tohle má alespoň nějakou šanci na úspěch, ne? Zhluboka jsem se nadechla a udělala těch posledních pár kroků. V hlavě jsem si stále držela myšlenky na Sheyu. Ona musela být v bezpečí. To bylo to nejdůležitější.

Doufala jsem, že by ty patlaniny na stěně mohly být nějakou nápovědou. Helios ovšem nabídl poněkud pesimictičtější náhled na celou věc. Suše jsem se uchechtla. "To je taky dost dobře možné. Ne-li dokonce pravděpodobné." Trochu jsem od stěny odstoupila a znovu se na to pořádně zahleděla. Mohl se v tom celém skrývat nějaký smysl? Jednotlivé obrázky byly celkem rozeznatelné, ale co znamenaly všechny dohromady? "Hory... hm. Že by to naznačovalo nějaká zdejší území?" Smysl to dávalo, ale zároveň vůbec ne. "K čemu by nám to ale bylo?" zabručela jsem. Trochu se to začínalo jevit jako ztráta času, ale poslouchala jsem dál zrzkovy úvahy, které mi připadaly docela logické. Když už jsme se u toho zastavili, asi by se nic nezkazilo pokusem tu hádanku rozluštit.
"To druhý jsou určitě hory... mohl by to být Ragar, ale když je u toho sníh, tak to vážně spíš budou ty vyšší," přemýšlela jsem. V Ragaru jsme taky měli sněhu dost, ale druhé pohoří můj bývalý domov v tomhle ohledu stokrát předčilo. První řádek malůvek vážně vypadal jako vyobrazení nějaké smečky. Nebo možná korunovace... stromu? Tak to asi spíš ne. Chtělo se mi ze všeho nejvíc prohlásit, že to je celý pitomost a uraženě si sednout do kouta, jenže bohužel to taky mohla být naše jediná šance na záchranu a my jen byli příliš zabednění, než abychom na to přišli. Znovu jsem tedy zapojila mozek. "Smeček je tady dost, pokud vím, a v lese žijou snad úplně všechny," zabručela jsem a vzpomínala. Byla tu ta s tím mechem, jak o ní mluvila Sheya... ale ta asi příliš proslulá nebyla, zakopaná kdesi na severu. Jestli to vážně mělo znázorňovat smečku, pak ten zlatý symbol jistě značil, že je to nějaké společenství na úrovni. "Napadá mě jedině ta... v Asgaarském lese, nebo jak se to tam vlastně jmenuje. To je celkem velká smečka, pokud vím," pokrčila jsem nakonec rameny s tím, že se k tomu třeba ještě vrátím a soustředila jsem se na poslední řadu obrázků.
Jenže tam už jsem byla úplně s rozumem v koncích. "Jo. No. Tak to taky nevim." Oheň, voda, modrej flek - mohl to být vzduch, jako modrá obloha? "Že by to poslední byly magie, nebo aspoň základní elementy? Ale chyběla by země... a to ostatní jsou podle všeho místa. Leda bychom na to šli blbě od začátku?" Ale přišlo mi, že to, k čemu jsme se dobrali předtím, dávalo celkem smysl. Hory, Asgaarský les. Mohlo by to třeba být moře, ta slaná voda dokázala pořádně pálit, když se dostala do očí nebo do čenichu, ale to už mi přišlo jako dost zoufalé chytání se stébel. "Krucinál, nevím! Uh," pochodovala jsem vztekle po jeskyni, ale nechtěla jsem to teď vzdát. Jenže Helios měl asi pravdu, že bychom se tu s tím neměli zabývat. Zdálo se, že to k ničemu nevede. "Jo, asi bychom měli," povzdechla jsem si a naposledy se obrátila ke stěně s obrázky, když mě to přímo praštilo přes čumák. "Moment! Už asi vím! Na jihu je jezero s dost divnou vodou. Vypadá jak krvavý, ale ve správném světle to vážně vypadá, jako když hoří," zaradovala jsem se, když jsem si vzpomněla na Ohnivé jezero. Jenže mě nadšení zase rychle přešlo. "Takže hory, Asgaarský les, rudé jezero. Bezva. Nemám pocit, že by nám to k něčemu pomohlo... pokud vím, ta místa nic nespojuje. Ani nejsou blízko sebe." Helios navrhoval, že by to mohl být nějaký skrytý příběh, ale já žádný takový neznala. Asi to fakt byla ztráta času.

Nořili jsme se hlouběji a hlouběji do toho hnusného smradu, který se vážně nezlepšoval. "Jo," zabručela jsem otráveně, když na to poukázal i Helios. "Mám pocit, že tohle mi z kožichu jen tak nevyčichne." Což momentálně byla asi poslední z mých starostí. Jestli se odtud dostaneme živí, bude to zázrak sám o sobě - přát si k tomu navíc ještě odejít čisťouncí jak lilie a vonící po fialkách, to už by bylo holé bláznovství. Pořád se mi ale zdál ten smrad lepší, než se nořit mezi armádu brouků. Myšlenka na ty miliony odporných cupitajících nožiček mi bránila se otočit a jít někudy, kde je vzduch trochu méně zkažený.
Zrzek se chystal začít zase vyzvídat, ale na to nedošlo. Zem pod našima nohama se zatřásla. "Sakra," sykla jsem a zastavila se, neměli jsme zrovna moc času na rozmýšlení, jestli pokračovat vpřed nebo vycouvat zpátky. Jakmile chvění zesílilo a tunel se začal rozpadat, nebyl na nějaké hluboké dumání už prostor. Helios mě nemusel k běhu pobízet dvakrát. Hnala jsem se po nerovné zemi tak rychle, jak jen to šlo. Napůl jsem čekala, kdy mi nějaký obří balvan přerazí hřbet a v jednu chvíli to bylo vážně těsné, když velký kámen dopadl přímo přede mně. Poněkud klopýtavě jsem ho přeskočila, čímž jsem za rezavým trochu zaostala a než jsem v příštích vteřinách nabyla zpět rovnováhu, myslela jsem, že už to je můj konec. Ale nebyl, tlapy opět zabraly a pár dalších skoků mě doneslo do další místnosti.
Zabrzdila jsem kousek od Helia. "Zatracená díra!" obrátila jsem se zpátky k zavalenému tunelu a důkladně nakopla kus kamene, který mi ležel u tlapy. Otřepala jsem se a z kožichu se mi přitom zvedl oblak prachu. Ona se fakt bude snažit, abysme tady zdechli. Stěží jsem popadala dech a po tom krkolomném úprku jsem začínala lehce cítit rameno, které se nikdy úplně nezahojilo. Doufala jsem, že mě nezačne zlobit nijak víc. Jestli budu tímhle místem muset za chvíli hopkat po třech, snad bych se radši nechala sežrat stonožkami. "Co tam máš?" zaměřila jsem až teď svou pozornost na zrzka, kterého to taky nerozpláclo a nezavalilo. Hleděl na cosi na stěně. Podivné symboly, klikyháky, možná obrázky? Taky tu byly další dva tunely, ale od těch jsem se pro tuhle chvíli mínila držet dál. Raději jsem přišla blíž k těm zvláštním malbám. Mohlo i v tomhle vězet nějaké kouzlo? "Co myslíš, že to je?" přimhouřila jsem oči a snažila se z toho vyvodit nějaký smysl. Opatrně jsem tlapou po jedné z těch čar přejela. "Třeba by nám to mohlo poradit, kudy dál...?" přemýšlela jsem nahlas.