Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jasně, že jsme to nechtěli vědět. Nevědomost byla sladká. Nechávala aspoň prostor fantazii a naději, že je třeba všechno v naprostém pořádku, i když ten smrad ve vzduchu vyprávěl úplně jiný příběh. Nevěřila jsem tomu, že je všechno v pohodě. Dokud jsme ale trčeli tady v lese a nepodívali se na to, co se stalo se světem, mohlo to být jakkoliv. Povzdechla jsem si a zabořila hlavu hloub mezi svoje přední tlapy, až se mi brada dotýkala mokrého jehličí. Možná by bylo nejlepší zůstat ve stavu hibernace navždy. Trochu mě děsilo, co bych se ještě mohla dozvědět, až se kolem porozhlédnu.
Meinere vypadal strhaně a unaveně. Hádala jsem, že já taky nevypadám zrovna k světu a ten déšť tomu taky dvakrát nepřidával. Byla kosa, mokro, kdesi v dálce hřmělo a vůbec se počasí fakt činilo, aby ještě přispívalo k atmosféře, která byla i tak dost pod psa. Pokusila bych se to srovnat, když jsem dokázala na vosy déšť přivolat, určitě bych ho dokázala i rozehnat, ale nenašla jsem v sobě dost vůle ani sil. Meinera nicméně zaujalo, že jsem se nějak dozvěděla o tom jeho doma. "To víš. Tady se drby šíří rychlostí blesku," pokrčila jsem rameny a odmlčela se, abych dala prostor hromu, který zaburácel jako na potvrzení mých slov. "Sheya s tím přišla, byla tam u vás někdy na návštěvě nebo co."
Jenže tón konverzace se rychle změnil. Možná byla trochu blbost vytahovat záležitosti smečky. Smrt Biancy černobílého zasáhla, to jsem viděla hned tam, v říši Smrti, ale její rodina o tom zatím vůbec nic netušila. Ta vlčice mohla být podobně stará jako Sheya. Z pomyšlení na to, že musela umřít kvůli nějaké hloupé hře bohů mi bylo na nic. I když Život sliboval, že se vrátí, věděla jsem, že to není taková procházka růžovým sadem, jako to on maloval. Ani jsem netušila, co se vlastně stalo. Prostě najednou padla mrtvá na zem. Zahleděla jsem se na deštivou šedivou oblohu skrze větve. V podobné chvíli by se asi hodilo říct něco procítěného o tom, jak mě mrzí, co se stalo - což mě mrzelo, ale tyhle řeči jsem nikdy neuměla a navíc jsem pořád ještě byla hlavně naštvaná na bohy, kteří nás do toho všechny zatáhly. "Doprdele," vydechla jsem komentář ne zrovna oduševnělý, ale přišlo mi, že to tak nějak všechno shrnuje. "Takovýhle věci by se sakra neměly dít. Už vůbec ne vlkům, co jsou skoro ještě děcka."
Pořád ještě jsem hleděla do deště, když se Meinere zeptal, kam zamířím já. "Nevim," opáčila jsem popravdě a sklopila pohled zase zpátky k němu. "Půjdu hledat Sheyu. Jako vždycky," usmála jsem se hořce. Nebylo nám poslední dobou vůbec souzeno se spolu pořádně vidět. "Myslím, že si to možná mohla namířit do té vaší smečky. Má tam kámoše - myslím, že se jmenuje Saturn?" povytáhla jsem lehce tázavě kůži nad jedním okem, jestli tam ten vlk žil, hádala jsem, že ho Meinere bude znát. Neříkala o tom Sheya taky něco? Už se mi to taky všechno matlá dohromady.

A tak jsme se tam váleli na promočeném jehličí dva. Přeživší zdechliny. Měla bych se ze svého přežití asi radovat více. Možná si zahlekat, zatančit vítězný taneček? Na to jsem ale neměla sílu a ani to nadšení, které bych měla cítit, se jaksi nedostavovalo. Spíš jen neurčitá úleva. Bylo to za mnou. Ať už to bylo cokoliv. A teď... a teď. Teď mě čekalo znovu další hledání, které mohlo být klidně tak nekonečné a bezútěšné, jako už tolik těch předchozích. Už jen z toho pomyšlení jsem se chtěla zabořit do mokré lesní hlíny a nevstávat. Ale věděla jsem, že to nakonec stejně udělám. Sheya netušila, co se se mnou stalo. Možná mě sama marně hledala po všech čertech. Hned jsem se ale nezvedala. Nešlo to.
Opřela jsem si bradu o přední tlapy a zírala na padající kapky deště, jen uši jsem natáčela po hlasu Meinera, ze kterého nadšení taky přímo tryskalo. "Asi jo," připustila jsem a odtrhla oči od lesní půdy. "Ale chcem to vůbec vědět?" nabízela se další otázka. Vzduch smrděl kouřem a kde je kouř, bývá většinou i oheň. Co stačili ti dva se Smrtí natropit? Zachránili jsme jen proto, abychom zjistili, že z většiny Gallirei je spečená neobyvatelná pustina? Asi by mě to ani nepřekvapilo - nejspíš by to vyvolalo spoustu jiných emocí, ale překvapení ne. "Hádám, že si to pak namíříš domů?" utrousila jsem ještě, aby řeč nestála a taky proto, že jsem se v hlavě snažila nějak utvořit vlastní plán dalších činností. Sheya přece říkala, že se Meinere usadil v nějaké smečce, i když bych to do něj popravdě neřekla. Ve stejné smečce, kde žil i ten její kamarád Saturn nebo jak se vlastně jmenoval. Možná šla tam za ním. Kam jinam by vůbec mohla jít?

//z portálu

Netěšila jsem se na další cestu portálem, ale mělo to jednu výhodu. Mohla jsem předstírat, že jsem přeslechla Meinerovu otázku. Nijak zvlášť jsem se o tom nechtěla bavit. Tak proč jsi o tom vůbec začínala? vynořila se další otázka v mé hlavě, ale předstírala jsem, že jsem přeslechla i tu. Vkročila jsem do vlnícího se vířícího kruhu a nechala se jím vtáhnout.
Vypadla jsem z něj značně neelegantně, jak již bylo tradicí - tlapy se mi jaksi zapletly do sebe a dopadla jsem na lesní půdu jak dlouhá, tak široká. "Ugh," zabručela jsem do jehličí a na chvíli odmítala otevřít oči. Z toho skákání sem tam se mi zvedal žaludek a vlastně celkově jsem toho měla vážně dost. Ale bylo to už opravdu za námi? Přiměla jsem se otevřít oči a zvednout hlavu. V čenichu mě štípal vzdálený pach kouře, který vyvolával nepěkné vzpomínky a z kterého mě bodalo u srdce, ovšem... jinak to byla Gallirea. Známý les, kterým jsem procházela už mnohokrát. Jsme zpátky? Poskládala jsem svoje tělo vleže do poněkud důstojnější polohy a znovu pořádně natáhla pachy okolí do čenichu. Vážně tu smrděl kouř, ale jinak jsem neměla pochyb o tom, že jsme opravdu zpátky.
"Fakt nás to vrátilo zpět," prohlásila jsem s nemalým údivem, i když poněkud zbytečně - Meinere to asi viděl sám. Ohlédla jsem se po něm. Zbyli jsme jen my dva. Ostatní zaplatili vysokou cenu. Nebylo mi líto těch dvou, co zůstali se Smrtí, ale smrt těch, kteří se jen snažili pomoct, mi zanechávala hořkou pachuť v tlamě. Samas rozhodla, že má Plísňačka umřít, připomněla jsem si a zaryla drápy do země. Zjišťovala jsem, že pořád ještě nemám co říct. Málokdy mi takhle docházela slova, ale co se k tomuhle, co se právě stalo, dalo dodat? "Co teď?" řekla jsem nakonec. Ne, že by se mi chtělo cokoliv dělat. Bolelo mě celé tělo a únava mi nejspíš zatemňovala mozek. Budu muset najít Sheyu. Přesvědčit se, že je v pořádku. A zjistit, co tu tak smrdí... Za chvíli. Vlastně by nebylo od věci si chvíli poležet na pichlavém jehličí. Domnívala jsem se, že jakmile bych se pokusila o jakoukoliv náročnější činnost, asi bych odpadla.

Položila jsem otázku té divné bytosti a upřímně jsem neměla nejmenší ponětí, jakou odpověď očekávat. Jestli vůbec nějakou. Mohlo to slibovat odpovědi, ale kdo mohl zaručit, že mluví pravdu? Po všem, co jsem už zažila, jsem měla trochu problém věřit podobným nadpřirozeným bytostem. Tvor se představil jako Kontinuum. Lehce jsem protáhla tlamu, to by se určitě mohlo zařadit do top pětky nejblbějších jmen, jaká jsem kdy slyšela. Radši jsem si svůj poznatek ale nechala pro sebe. Pak Smrt a Života označil za svoje sourozence. To se sem stěhuje celá jejich famílie? Bude nás tu kromě těch dvou teď strašit ještě tenhle...? Třeba by nemusel být tak hrozný. Konec konců ty dva od sebe odtrhl. Třeba by je mohl udržet na uzdě? Ha. Nejspíš bylo nesmírně naivní se domnívat, že by z toho mohlo vzejít něco dobrého. A kromě toho, mně to už bylo fuk. Chtěla jsem odtud hlavně pryč a bylo mi jedno, jestli se o to postará Život, Smrt nebo Konti-cosi.
Otázku měl i Meinere a i na tu podivná bytost odpověděla, přičemž tentokrát jsem si mohla být jistá, že mluví pravdu, protože jsem to sama zažila. I když... musela jsem něco prokazovat nějakému průvodci? Pořádně jsem si to nepamatovala a nijak zvlášť jsem po tom v paměti nepátrala. Nebyly to příjemné vzpomínky.
Ti tři se ještě o něčem dohadovali, ale já už je poslouchala jen na půl ucha. Pohlédla jsem na Meinera a lehce pokrčila rameny. Děje se tohle fakt, nebo už nám hráblo a máme nějakou skupinovou halucinaci? Když se ale na zdi objevil další portál, bylo mi jasné, že ať už to je halucinace, nebo ne, nezbývá nám nic jiného, než do něj vkročit. Už jsem měla portálů plné zuby, ale zamířila jsem si to k němu bez většího váhání. Už by to měl být konec, ne? Tenhle by nás měl dostat domů. Snad. Pokud to není další past... Ale byla jsem ochotná to risknout. "Ale ovšem, beze všeho, není vůbec zač," utrousila jsem kousavě k Životu a zavrtěla hlavou. Nějak už jsem neměla náladu se dívat na ten jeho přiblble laskavý kulatý obličej, protože mě z něj záhadně svrběla tlapa. Stanula jsem před tím vířícím průchodem a ještě se ohlédla po černobílém vlku, pro případ, že by nás to mrsklo každého jinam a taky proto, že jsem jaksi měla potřebu říct aspoň něco: "Život má pravdu. Určitě to dokáže. Stojí to za nic, ale dá se to zvládnout." S tím jsem zhluboka vydechla a konečně vkročila do portálu. Prosím, ať už je poslední.

//přes portál

//Díky mockrát za akci, byla super! Odměnu bych poprosila do vlastností a magii času k Sinéad <3

Stříbrňák si nejspíš nic jiného, než smrt nezasloužil. Myšlenka pořádně ho pocuchat a pak ho nechat sežrat brouky byla rovněž velice lákavou, ale Meinere v tom měl jasno. Zatímco já držela vlka zalehlého a pevně ho svírala za kůži v zátylku, černobílý nás obešel a vrhl se mu po krku. Ucítila jsem, jak sebou Stříbrňák pode mnou ještě cuká, poslední marné pokusy těla zachránit se, ale v tu chvíli už byl stejně mrtvola. Byl prakticky mrtvolou už od okamžiku, co jsme ho dohnali. Teď naprosto ochabnul, zvadl jako podzimní list. Slezla jsem z něj a sledovala, jak se na něj hned slézá hmyz, kterého bylo všude plno. Žádný provinilý pocit, jako tomu bylo s Plísňačkou, se nedostavil. Tohle byla vykonaná spravedlnost a pro toho ubožáka jsem v sobě nenacházela ani špetku lítosti. Pohlédla jsem na Meinera a vlastně ani nevěděla, co říct. Právě jsme spolu někoho zabili - hádala jsem, že nebylo třeba to nějak víc komentovat. "Pojďme odtud. Z tohohle místa je mi na blití," zachraplala jsem nakonec a obrátila jsem se k odchodu z toho nechutného hemživého tunelu.
Z největší jeskyně zaznívaly pořád zvuky souboje, řev a vrčení, jak se bohové rvali. Nevěděla jsem, jestli to vůbec chci vidět, ale tlapy mě tam stejně tak nějak nesly. Nakonec nebylo ani kam jinam jít. Za chůze jsem se neustále oklípala a vrtěla, měla jsem pocit, že mám kožich pořád ještě plný brouků. "Absolutně nechutný," mrmlala jsem si pro sebe a zastavila se hned na kraji jeskyně, v pořádném odstupu od bojujících bohů. Do tohohle mě nikdo nezavleče. Ani náhodou. "Jestli se zabijou navzájem, zůstanem tu trčet navždy," utrousila jsem nespokojeně, ovšem přerušila mě šílená rána a otřes. Uskočila jsem zpátky do chodby, když na zem před námi prásknul pořádný kus kamene. Dírou ve stropě byla vidět obloha a na ní světlo... světlo, které se stále zvětšovalo. Jen jsem na něj nehybně hleděla. Je to meteorit? Rozmázne nás po tom všem obří meteorit? Cítila jsem, že se mi do hrdla dere hysterický smích. Nebylo by to naprosto dokonalé? Nebyla by to krásná, sladká ironie, finální a perfektní kopanec od osudu? Když už světlo vyplňovalo skoro celý otvor, odvrátila jsem od něj hlavu, stiskla pevně zuby, všechny svaly se mi mimoděk napjaly, očekávaly výbuch, ránu, oheň, cokoliv... Nestalo se nic z toho.
Místností zaburácel cizí hlas. Otevřela jsem na škvírku oči, než jsem je hned v další chvíli vyvalila do široka. Před Životem a Smrtí stál... někdo. Něco. Bytost. Líp jsem to popsat nedokázala, protože jsem sotva dokázala rozeznat, na co se to vlastně dívám. Ať to bylo cokoliv, pustilo se to do Života a Smrti, kteří před tím skutečně vypadali jen jako rozrafaná děcka, co se přetahují o svůj oblíbený klacek. Ten tvor musel mít pořádnou autoritu. Jakmile rozehnal sourozeneckou šarvátku, obrátil se na nás. Mínil nás někam poslat. Tam, kam patříme - mohla jsem jen doufat, že to je zpátky na Gallireu a ne tam, kam si to myslí, že patříme. A ještě něco. Nabídl nám jistou službu. Za naše útrapy. Z nějakého důvodu jsem cítila, jak ve mně stoupá vztek. Měla jsem toho až po krk, jeskyně i bohů i divných mimozemšťanů padajících z nebe. Otázek, odpovědí i nabídek... za naše útrapy. Jediný, co jsem chtěla, bylo jít domů, ale to by se musely tyhle vyšší bytosti, co si s námi hrály jako kocour s myší, aspoň na pět minut konečně uklidnit. "Já bych měla otázku," ujelo mi poněkud ostřeji, než jsem měla v plánu. Možná mě teď ta věc přece jen rozmázne na mastný flek. "Co seš sakra zač?"

Na chvíli se zdálo, že Stříbrňák zmizel, jen co do chodby vkročil. Co to? Zabrzdila jsem, slyšela jsem tep vlastního srdce, svoje udýchané funění a taky tisíce nožiček a odporných tělíček hemžících se přes sebe. Nemohl zmizet. Neměl kam. A pak jsem ho spatřila. Zabodla jsem fialkový zrak mezi ty odporné brouky, kde se skrýval on - na místě, které mi pro něj přišlo skoro poeticky příhodné. Mezi ostatními malými tvory, kteří se raději skrývají v temných vlhkých škvírách, než aby bojovali. "Tamhle je."
Nezaváhala jsem a zadníma se mohutně odrazila ke skoku přímo na Stříbrňáka. Vykopl po mně několik brouků, ale na tom ani příliš nezáleželo, protože jsem vzápětí stejně přistála mezi veškerým tím hmyzem. Šla jsem po Stříbrňákovi a pokusila se ho přišpendlit k podlaze tak dlouho, abych očima našla Meinera. "Zabijem ho, nebo jen zmrzačíme a necháme na pospas?" zachraptěla jsem do tmy. Moje tesáky byly připravené, držela jsem toho parchanta, aby nám už nevykloul. Ale... byl to Meinere, kdo kvůli tomuhle nízkému stvoření a jeho pomoci Smrti přišel o Biancu. Ať byl jejich vztah jakýkoliv, bylo zcela jasné, že mu na ní záleželo. Asi si v tomhle zasloužil poslední slovo a nejspíš i poslední ránu. I když bych ji klidně zasadila sama, kdyby na to přišlo. Už teď jsem ho držela za kůži mnohem větší silou, než bylo nezbytně nutné. Vztek ve mně vřel a bublal a jen čekal na šanci vyrazit na povrch.

Meinere přese mě prostě přeletěl, jako bych byla nějakým polenem v cestě, což jsem v tu chvíli asi vlastně i byla. Naštěstí se mi podařilo nespadnout mu přímo pod nohy a on byl dost kompetentní na to, aby se dál valil chodbou za Stříbrňákem bez většího zaváhaní. Všechno tedy ještě nebylo ztracené. Vyškrábala jsem se na nohy a pokračovala v běhu.
Věděla jsem, že jde do tuhého. Možná jsme se už blížili místu, kde by se mu mohlo podařit uniknout na dobro. Některá místa, která se míhala kolem, už jsem i poznávala, ale i kdyby tu nakrásně bylo co obdivovat, okolí nebylo středem mého zájmu. Zajímal mě jen lov. Běžela jsem už opatrněji, věděla jsem, že jak se rameno vzepřelo jednou, může se vzteknout i podruhé a pak už by to mohlo být mnohem horší. Tepala mi v něm tupá bolest, ale tu jsem odstrkovala do pozadí mysli. Nesměla jsem se nechat rozptylovat.
Pořádně jsem neviděla, co dělá Stříbrňák, výhled na něj mi z větší části blokoval Meinerův zadek, ale protože jsem ještě neslyšela kvílení a neviděla lítat chlupy, bylo jasné, že ho ještě nemáme. A pak přišla odbočka... na to odporné, hnusné místo plné tisíců tělíček a nožiček, hmyzu, který se hemžil a vydával příšerné škrábavé zvuky, jak cupital po stěnách a po svých vlastních druzích. Zvedal se mi z toho žaludek, ale protože se tam vecpal Stříbrňák, museli jsme tam taky. Namířila jsem si to dovnitř a teď už jsem měla dva hlavní zájmy - udělat mu z kožichu cedník a pokud možno se nepozvracet.

Nic jsem nechtěla víc, než už Stříbrňáka čapnout a ukázat mu rodeo, jaký ještě nezažil. Ten sviňák byl ale rychlý. Hnal se podzemními tunely, jako by to bylo jeho přirozené prostředí. Krysy jako on to nejspíš měly v krvi. Byla jsem si ale jistá, že ho dokážu dohnat. Jak dlouho mohl vydržet tohle krkolomné tempo? Moc dlouho určitě ne. Jeho elán za chvíli vyhoří, dojde mu dech, zpomalí a já s Meinerem z něj pak uděláme třásničky. Jak skvělý plán! Chvíli se mi i zdálo, že vyjde. Zrak jsem měla upřený na záda vlka před sebou, funěla jsem, ale sil jsem měla ještě dost, na celé kilometry... a pak mi najednou tvrdá kamenná podlaha jeskyně vyletěla vstříc.
To to proklaté rameno. Podlomilo se pode mnou v tu nejhorší možnou chvíli, když už jsem ho skoro měla na dosah a v té rychlosti jsem rozhodně neměla nejmenší šanci to vyrovnat. Náraz byl tvrdý, až jsem bolestně hekla. Hned jsem se začala hrabat zpátky na nohy, ale Stříbrňák už nabral náskok. Nebylo to ještě ztraceno. Meinere se za ním pořád řítil jako rozjetý buldozer. Zabij toho parchanta, pobídla jsem ho v duchu, ale šetřila jsem dechem - znovu jsem se rozběhla za nimi, i když jsem si nedělala iluze, že bych ztracenou vzdálenost mohla dohnat. Pořád jsem ale mohla asistovat černobílému, až bude tomu slizákovi předělávat fasádu.

Slova toho zbabělce mi vibrovala lebkou. "Neměl jsem na výběr." Z hrdla mi unikl jakýsi zvuk, štěkavá parodie smíchu. "Ale měl." Já si taky vybrala. Hnědka si vybrala. On si taky mohl vybrat, ale na to už bylo holt pozdě. Velký zlý vlk, padouch, co pomáhá Smrti a hele, jak žebrá o smilování. Nechutný.
Vyrazila jsem kupředu a Meinere zrovna tak. On ještě o něco dříve, než já, takže byl u Stříbrňáka dřív a srazil ho k zemi. Div, že ho pod vlastním tělem nerozmačkal. Sakra, kdyby mu tak tím nárazem chtěl zlámat pár kostí! Ale i když to byla pořádná šlupka, odnesl si ji i Meinere. Samým zápalem to asi trochu přepískl a jen, co Stříbrňáka převálcoval, odsvištěl po podlaze jeskyně někam pryč. Nezastavovala jsem, abych kontrolovala, jestli je černobílý v celku. Nemínila jsem nechat toho slizouna uprchnout, což bylo přesně to, o co se pokoušel. Skočila jsem po něm, zatímco se škrábal na nohy a pokusila se pokud možno jeho úprk zbrzdit, ale když si to namířil chodbami někam pryč, pustila jsem se za ním. Byl rychlý, to se mu muselo nechat - kdo by taky nebyl, kdyby mu šlo o život. Muselo mu být jasné, že jak ho jednou chytneme, vytřeme s ním podlahu. Běžela jsem za ním po kluzké kamenné podlaze podzemních chodeb, připravená zaútočit při první příležitosti, pověsit se mu na hřbet a už ho nepustit. Doufala jsem, že se tím svým bezhlavým úprkem rychle unaví. Bylo to jako nahánět vyděšenou kořist. Akorát, že žádný jelen mě nikdy takhle neštval. Věděla jsem, že nějakou chvíli ho pronásledovat vydržím - kruci, vydržela bych klidně navždy, kdybych se nebála, že mě zradí rameno. A Meinere... netroufala jsem si ohlédnout se. Mohla jsem jen doufat, že je někde za námi. Určitě. Dostanem tohohle zmetka společně.

vytrvalost, obratnost

Sotva jsem stačila tak nějak vstřebat, co se kolem nás děje, že Helios už to asi taky má za sebou a že ze všech vlků zrovna ten idiot Stříbrňák přežil a všechno tady pochcal, řítila se další katastrofa. Bianca vykročila z portálu, zapotácela se a svalila se k zemi. "Bianco? Jsi-" Jasně, že nebyla v pohodě. Slyšela jsem v uších tep vlastního srdce. Ucítila jsem uvnitř vztek, který se kroutil jako klubko hadů. To si nezasloužila. To si sakra nezasloužila. Bianca byla mladá, byla to celkem normální vlčice. Neznala jsem ji zase tak dobře, ale tohle, co se dělo, prostě nebylo dobře. Kolik už to bylo ztracených duší? Až moc. Jen kvůli tomu, že se bohové hádali. Meinere odstrčil Života stranou a sklonil se nad tělem šedivé vlčice, na které mu podle všeho záleželo. Odvrátila jsem od té scény zrak. Taky bych nechtěla, aby mě v takovou chvíli někdo očumoval. Ráda bych mu něco řekla, ale netušila jsem ani, kde začít. Hlavně se na druhé straně nezapomeň, zopakovala jsem si v hlavě Životova slova a lehce vycenila tesáky. Jako by to bylo tak snadný. Jako by umírání byla jen trochu náročnější procházka.
Můj pohled se zastavil na Stříbrňákovi, který vypadal upřímně šokován, že stále dýchám. "Kdo ví?" zavrčela jsem. "Možná jsem se jen vrátila tě strašit za všechny tvý hříchy." Zatímco bohové se haštěřili, Stříbrňák začal blekotat a vykrucovat se, jen aby si zachránil tu svou proradnou prohnilou kůži. "Ušetři mě laskavě těch keců, ty zbabělej čokle," zavrčela jsem. Nemá důvod bojovat, to určitě. Spíš je podělanej až za ušima. Byli jsme dva, on byl jeden. Jeden skřet, co se rozhodl pomáhat Smrti místo toho, aby risknul odchod jako my všichni ostatní. Jestli uměl i jen trochu počítat, muselo mu být jasný, že tohle nevyhraje. A já osobně už jsem toho měla dost. Toužila jsem někomu dát pořádně po hubě a Stříbrňák byl rozhodně ideálním místem, kde začít. Jestli si někdo zasloužil pořádnou bolest, tak to byl on. Za napomáhání tomu všemu. Za to, že nebyl dost vlk na to, aby se od Smrti otočil zády. Za te nsvůj debilní xicht. Snad vteřinu předtím, než jsem vyskočila vpřed se kolem mě prohnala černobílá šmouha Meinerova těla. Vyrazila jsem taky a tesáky si to namířila k první části Stříbrňákova těla, která se jima namane.

//Žlutý portál

Bianca to nesla dost blbě. Kdo se jí mohl divit? Byla z nás nejmladší, dost možná ještě celkem nevinná duše. "Protože to jinak nešlo. Je to součást... celé té hry, co bohové hrají s vlčími životy," řekla jsem, ale netušila jsem, jestli to je vůbec nějaká útěcha. Dost dobře jsem ji mohla zabít já - taky jsem přece ukazovala tlapou na toho, o kom jsem si myslela, že by to měl být. Stiskla jsem pevně čelisti k sobě. Takový zatracený nepořádek. Ale museli jsme pokračovat dál, jinak by Lilithina nedobrovolná oběť byla úplně k ničemu.
Prošli jsme tedy portálem a já už tak nějak tušila, co uvidím na druhé straně. Zhoupl se mi žaludek, když jsem už kdoví pokolikáté byla magicky přenesena na nové místo. Příště fakt už budu blít. Místo, které se přede mnou objevilo, jsem samozřejmě poznávala, i když smrdělo mnohem víc, než předtím. Byla tu samozřejmě i Smrt, taky Stříbrňák a Helios. A teď jsme tu byli i my tři - co jsme vlastně měli být? Bojovníci světla? Zachránci Gallirei? Hrdinové? Nepřipadala jsem si jako hrdina. Připadala jsem si jako někdo, kdo má téhle frašky plné zuby a chce jít domů. Ovšem k tomu bylo nejdřív třeba dokončit práci.

Název: Sluneční pláž

Lovná zvěř: mořské ryby, ptáci
Zajímavosti: barevné oblázky, mořské sklo
Nebezpečí: -

Popis:
Sluneční pláž je místem přímo vyzývajícím k odpočinku či procházce. Dlouhý pruh pláže je kamenitý, ale nemusíte se bát, že byste si tu pořezali tlapy. Zem totiž pokrývají menší i větší hladké oblázky, po kterých se dobře chodí a jsou příjemné i na pohled, obzvlášť, když je vlny namočí. Kamení na pláži totiž hraje nerůznějšími odstíny, sic tlumenými, ale to je nečiní o nic méně pestrými - nazelenalé, nažloutlé i načervenalé, občas najdete i nějaký oblázek zabarvený do růžova či do fialova. Často zde můžete narazit na skupiny ptáků, především racků, kteří obratnému lovci můžou posloužit jako svačina.
Pláž je poklidným místem, kde se za pěkného počasí můžete vyhřívat na slunci i se v klidu smočit v moři, protože tu není třeba bát se vysokých zrádných vln ani rychlého přílivu. Jen za bouří a silného větru je radno se od moře držet dál - bouře však na pláž čas od času přinesou ještě jednu zajímavost. Blyštivé, barevné kousky ohlazeného mořského skla. Odkud ho asi moře doneslo? Kdo ví...

Taková snůška keců. Byla jsem z toho už unavená. Naštvaná. Ale asi ne tolik, jako Meinere, který se na Života utrhl vztekle a dle mého názoru zcela oprávněně. Co bylo tohle za pitomou hru s vlčími životy? Nestačilo, že už umřely ty dvě? A vlastně měl Meinere fakt pravdu - proč si Život nemohl vzít jejich sílu? Stejně už byly odepsané. To by ale asi bylo až příliš snadné a jednoduché, že.
Věděla jsem, koho bych kopla ze skály, kdybych si fakt musela vybrat, ovšem Plísňačce se tahle myšlenka příliš nezamlouvala. Ne, že bych jí to mohla mít za zlý, co, stočila jsem uši dozadu, abych je uchránila nejhoršímu náporu toho řevu. "Na nikoho neukazuju, tak nehysterči," odsekla jsem. "A jestli nevěříš, že je tohle fakt Život, pak ses asi ještě s místními bohy moc nepotkala, co? Hrátky s vlčími životy jsou pro ně denním chlebem - bez urážky," střelila jsem pohledem k Životovi, který tam seděl jako zmoklá slepice. Měla jsem ho ráda, obvykle, ale taky mě dokázal pořádně nasrat, když začal s těmi pitomostmi, jako třeba teď. Taky mi ale bylo jasné, že jiná možnost pravděpodobně vážně neexistuje. "Přišly jsme od Smrti, jak už jsem říkala, protože jsem neměla nejmenší zájem pomáhat jí a její záležitosti," pozvedla jsem bradu - i když proč bych se vlastně měla potřebovat té vlčici ospravedlňovat? Jestli si myslela, že jsem nějaký vražedný padouch, tak musela být blbá. Celou dobu jsem se tady snažila akorát pomáhat.
Život nám objasnil, co bylo vlastně jasné už asi dávno. Mlčela jsem a zírala do země. Chtěla jsem, aby se plísňačka obětovala. Teda nechtěla. Ale nechtěla jsem ani, abych to nakonec musela udělat sama. Jako vždycky všechno. Už mě to unavovalo. Proč bych to musela být vždycky já? Ať se někdy nechá drtičem protáhnout taky někdo jinej. Mě by už nikdo nemusel dát znovu do kupy. Čuměla jsem na zelenou trávu a odmítala se jakkoliv vyjadřovat k tomu, co se dělo, takže když se najednou rozsvítilo, zvedla jsem hlavu akorát tak včas, abych spatřila chomáče šedo-hnědo-modré srsti, jak se snáší k zemi, jako by Plísňová vlčice prostě explodovala. "No doprdele," ujelo mi. Vybouchl ji Život nebo snad síla mojí myšlenky? "Tohle je fakt, fakt hodně pošahaný," obrátila jsem se k Životovi, který si to mířil k portálu, který se tam vytvořil. "Doufám, že je ti to jasný." Jenže to už polobůh zmizel průchodem pryč. Ohlédla jsem se s kamennou tváří na Meinera, pak na Biancu. Sice jsem to takhle chtěla, ale rozhodně mi to nepřipadalo správný. "Doprdele," vydechla jsem ztěžka a vykročila k portálu z klacku, kamení a mrtvoly. Co jinýho už zbývalo?

//Fialový portál

//Jabloňový sad

"Neomlouvej se a radši pojď," zahučela jsem na Biancu, protože jsem z toho vosího hnízda chtěla už být co nejrychleji pryč. Svědilo mě kde co a byla jsem si jistá, že moje mladší společnice je na tom dost podobně a nebude chtít dál poznávat krásy toho zatraceného hmyzího království. "'V pohodě' je dost relativní pojem, ale naživu jsem taky, takže... asi jo," pokrčila jsem rameny a s jabloňovým klackem v tlamě jsem se vydala zpět k místu, kde jsme naposledy odešly od Života.
Čekal pořád na tom samém místě. Chtělo se mi ho zeptat, proč nešel třeba s námi a aspoň nemával tlapama, aby zaháněl včely, ale měla jsem zacpanou tlamu větví a navíc jestli mu fakt Smrt odebírala veškerou energii, jak tvrdil, asi bych mu to mohla prominout. Možná. Předala jsem mu tu větev, nijak jsem to nekomentovala a přejela jsem pohledem Meinera a Plísňovku, kteří se vrátili s kamením. Nemaj s sebou tu trhlou, došlo mi. Vlčice, která tvrdila, že zná Sheyu a taky trochu vypadala jako Sheya byla fuč. Takže tahle záhada se asi jen tak nevyluští. Možná je to dobře, napadla mě poněkud potměšilá myšlenka.
Zatímco si Život hrál s kamením a větvovím, pustila jsem se znovu do olizování rosy z trávy. Příliš dobře to nefungovalo, jak jsem si už vyzkoušela dříve, ale měla jsem vážně žízeň a v tom chaosu předtím jsem jaksi ani neměla pomyšlení na to napít se deště, který jsem přivolala na odehnání včel. Olizovala jsem tedy stébla a snažila se z nich nějakou vodu vyžvýkat, než ovšem bílý polobůh opět získal moji pozornost.
To poslední, co bylo třeba, byla totiž energie. Životní energie. Někdo další musí umřít. Nesměřovalo to k tomu snad už od začátku? Všechny ty tajnosti kolem té poslední přísady, kterou je třeba získat? Stiskla jsem tlamu do tenké čárky. Bohové a jejich hrátky s vlčími životy! Jako by umírání a navracení se zpět bylo jako nic. Jenže nebylo. Nikdy pak už nebylo všechno jako dřív. To ale Život jaksi opomenul zmínit. Měla bych si hrát na hrdinku a nabídnout sama sebe? Jenže já už toho měla dost. Chtěla jsem se vrátit ke své rodině. Živá. Kdoví, co by se vůbec stalo, kdybych umřela podruhé? To nemohlo být zdravý. Jenže kdo tedy? Pohlédla jsem na Meinera, kterého jsem považovala za přítele, na Biancu, která mi na podobné pitomosti přišla fakt ještě moc mladá. Kdyby tu tak byla ta uťáplá hnědka, tu by mi nevadilo obětovat, ale ona si nejspíš umřela jen tak, naprosto zbytečně. "Nějací dobrovolníci?" pronesla jsem tedy nakonec a pohledem se výmluvně zastavila na Plísňačce. Kdybych si z nás čtyř měla někoho vybrat, pak nejspíš ji. Nebylo v tom nic osobního, prostě jsem ji vůbec neznala - a když Život sliboval, že se pak vrátí do světa živých, no... Pak je to vlastně jen taková maličkost, co, pomyslela jsem si ironicky.