Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ne, podle všeho to nebyl přelud ani žádný výplod mojí fantazie. Islin tady skutečně byla, vynořila se ze tmy, jakoby nic. Přesto jsem měla problém tomu uvěřit. Nečekala bych svou rodinu zrovna tady. Nemyslela jsem, že kohokoliv z nich ještě vůbec kdy uvidím. Seděla jsem jako přikovaná, Islin ze mě zase nemohla spustit oči, ale nakonec to byla ona, kdo promluvil jako první a položil první otázku. "Já tady žiju," opáčila jsem možná nepříliš inteligentně, ale co jiného jsem na to měla říct? Koutky mi cukly nahoru, ocasem jsem párkrát zhoupla sem tam, ale než jsem se nadála, už jsem měla sestru kolem krku. Zhluboka jsem si vydechla a krátce k ní přitiskla tvář. "Ráda tě vidím," pronesla jsem tiše a popravdě, i když jsem z toho všeho byla pořád ještě značně vykolejená. Věděla jsem totiž, co bude. Že přijdou otázky a vysvětlování, do kterého se mi nechtělo.
Nečekala jsem ale, že přijdou tak brzy. Vlastně téměř okamžitě. "To je... docela dlouhý příběh," potřásla jsem hlavou a trochu se ošila. "Řeknu ti všechno," slíbila jsem neochotně, "ale asi se to nehodí začínat tady, nad napůl sežranou rybou," kývla jsem ke své nedojedené večeři a pohledem přitom zavadila o Meinera, který se proměnil v mlčenlivou součást okolní scenérie. "Mimochodem, tohle je Meinere," rozhodla jsem se ho představit, aby se v ten balvan snad neproměnil úplně a taky aby nezůstal úplně odkopnutej, zatímco my dvě se tady vítaly, "můj kámoš. Meinere, tohle je moje sestra Islin," kývla jsem k sestře, která stála hned vedle mě a tentokrát už se mi potěšený zubatý škleb na tvář prodral naplno. Moje sestra. Netušila jsem, z jaký díry se tady vyloupla, ale byla jsem zatraceně ráda, že se to stalo. I když to znamenalo spoustu nepříjemného vysvětlování.

Meinere nejspíš mou teorii nepovažoval za úplně postavenou na hlavu, ale zcela upřímně, kdo mohl vůbec rozumně posoudit, co je tady ještě možné a co už je za hranou naprostého nesmyslu a šílenství? "Začínám mít dojem, že možný je vážně všechno," zavrtěla jsem nad tím jen hlavou a soustředila se radši na rybolov. Sice mi to nešlo tak, jako mému rozpůlenému společníku, nicméně nakonec se mi taky jednu rybu povedlo ukořistit pro sebe.
Než jsem se ale pustila do jídla, cosi mě vyrušilo a Meinere pochopitelně zaslechl, co si to tam pro sebe mrmlám. "Ale to je fuk," mávla jsem tlapou. "Zdálo se mi, že cítím... někoho známýho, ale to je blbost." I když jsem před chvílí vlastně řekla, že je možné všechno, co? Když ale padla noc, tmavé kožichy, jaké jsme měli v rodině se dokonale ztrácely ve stínech a já se popravdě nějak úpěnlivě rozhlížet přestala. Co kdyby tady sestra fakt byla? No, co pak? Co bych jí asi tak měla říct? Co by si pomyslela? Jestli by mě taky vůbec ještě poznala. Naposled, když jsme se viděly, jsme byly prakticky ještě vlčata. Od té doby se změnilo hodně. "To je fuk," zopakovala jsem znova a pustila se do ryby, třebaže Meinere nad tou svou z nějakého důvodu váhal. Možná za to mohlo to světlo, co s příchodem tmy zářilo ještě jasněji a zdálo se ještě tak desetkrát blíž, než předtím. Znervózňovalo mě to, ale tvrdohlavě jsem se snažila to ignorovat. Nechtěla jsem tyhle šaškárny nechat, aby mě dál okrádaly o život a energii.
Ten podivně povědomý pach se ale vrátil znovu a nedal mi klidu. Na výplod mojí fantazie to začínalo být až příliš reálné. Přimhouřenýma očima jsem znovu přejela po okolí a málem se mi zastavilo srdce, když se ze stínů opravdu vynořil černý kožich a blížil se k nám. Strnula jsem jako socha, když se vlčice přiblížila a cosi tichounce vyslovila, což jsem ovšem neslyšela přes hučení ve vlastní hlavě. Mluvila známým hlasem, voněla známě, třebaže už jinak, než když jsme ještě byly doma, a kožich jí prokvétalo stříbro stejně tak, jako ten můj, i když v menší míře. "Islin," vydechla jsem přiškrceně a zírala na ni jako na zjevení. "Seš to fakt ty?" Viděl ji Meinere taky, nebo se můj zdravý rozum konečně rozhodl sesypat do sebe a sesunout do naprostého chaosu? To není možný.

//Mecháč

"Ani zdaleka," odfrkla jsem si. Rybí polívka zněla dost nechutně. Snad to řeka nějak přežila. Už jsme se k ní blížili, takže to zjištění bylo téměř na dosah. Rozhodně bylo příhodné mít řeku takhle blízko lesa, vlastně hned na hranicích. Nebýt té sopky, asi by to bylo nanejvýš ideální místo. Smečkový život už ale není pro mě, pomyslela jsem si s lehkým povzdechem. A tulácký? Co já vím. Vlastně jsem neměla od pádu Ragaru ani pořádně čas nad tímhle přemýšlet - co chci dál se svým životem dělat, kde se usadit a jestli vůbec někde. Když jsem nad tím teď zauvažovala, zjistila jsem, že vůbec nevím. Vtipné. Jeden by si řekl, že ve svém věku už budu mít ve věcech jasno, ale všechno mi přišlo stejné, akorát jsem teď byla starší.
Pokývala jsem hlavou. "Je to štěstí, ale rozhodně je to divný. Divná náhoda." Zamyslela jsem se. "Třeba jsou tu i jiný síly, nějaký, který se nás snaží chránit. I když," zašklebila jsem se poněkud kysele při vzpomínkách na to, co všechno se stalo, "možná je naivní si něco takového vůbec představovat." Byla bych sice ráda, kdyby to tak bylo, ale má zkušenost byla povětšinou spíš taková, že se jeden musel chránit a starat se o sebe sám. Žádný andělíček na obláčku mi nikdy nic zadarmo nedal.
Řeka tekla svým korytem před námi a tvářila se úplně normálně. Nevypařila se, nestoupala z ní pára ani nic podobného. Sledovala jsem Meinera, jak leze do vody a vydává se po proudu dál a protože nic neříkal, vlezla jsem tam taky. Voda byla chladná. "Polívka asi nebude," utrousila jsem a odbrodila se vodou trochu dál od něj, abychom si ryby navzájem neplašili. Zahleděla jsem se do vody. Už jsem ryby moc nechytala, moc mě to nebavilo a zas takovou pochoutkou pro mě taky nebyly, obzvlášť od té doby, co nás ta hnusoryba v propadlině málem vykuchala, ovšem stěžovat jsem si nemínila. První ryba, po které jsem chňapla, se mi vysmekla ze sevření téměř okamžitě a zmizela. "Sakra," zamrmlala jsem si pod vousy. Teď jsem musela znovu čekat, až se vyplašené ryby vrátí. Meinere mezitím už lezl na břeh s vlastním úlovkem, ale já ještě musela nějakou chvíli vydržet, než se mi naskytla druhá šance. Tentokrát už se mi povedlo rybu chňapnout. Vyskočila jsem s ní na břeh, důkladně se otřepala a namířila si to zpátky k Meinerovi.
Položila jsem svůj úlovek na zem, ale než jsem se vůbec stačila pustit do jídla, otočil se vítr a přinesl mi k čenichu pach, který mi nebyl neznámý. Vlastně se vzdáleně podobal tomu mému. To přece není možný. Zadívala jsem se do porostu kolem řeky, ale nikoho jsem nespatřila. Pochopitelně. Že bych se ještě někdy setkala se sestrami, to byla naděje, které jsem se dávno pustila, protože jaksi nemělo smysl se upínat k něčemu, co se nikdy nestane. "Už mi asi taky slušně šibe," zavrtěla jsem hlavou a pustila se radši do jídla.

Oáza v poušti. To znělo... možná i docela hezky. Stálo to ale za to procházet skrze zdánlivě nekonečnou písečnou prázdnotu? V tuhle chvíli mi to rozhodně znělo, jako že ani náhodou, ale kdoví. Třeba se mě někdy zmocní nálada, že se chci jít zbláznit do pouště. Jen jsem tedy pokývala hlavou, že beru existenci oné oázy na vědomí, ale dále jsem se k tomu nevyjadřovala.
Meinerův popis toho třetího boha byl zcela trefný. "Jo, líp bych to neřekla," zatřásla jsem hlavou. Něco na něm bylo prostě divného. Nebo jsem možná už začínala být paranoidní a viděla jsem bubáky a katastrofy za každým rohem. Těžko by mi to někdo mohl vyčítat. Zářivou věc na obloze jsem se nakonec rozhodla dále nebrat na vědomí. Ať si to řeší někdo jinej. Já se rozhodně nemínila hnát znovu do akce. Nepotřebovala jsem si hrát na hrdinu. Nikdy jsem to nechtěla a netušila jsem, proč se mě do té pozice osud, vyšší síly nebo co vlastně, snaží neustále dostrkat.
Zvedli jsme se a šli obhlédnout, jaká bude situace ohledně jídla. Mohla nás čekat další nepříjemná překvapení. Doufala jsem ale, že aspoň v řece něco přežilo. Nechtělo se mi nahánět svačinu až někde na druhém konci kraje. "Řekla bych, že to bude spíš rybí polívka, jestli se tam všechny uvařily," zabručela jsem a následovala černobílého směrem k řece. Na chcíplou uvařenou rybu jsem zrovna velkou chuť neměla, ale jsou chvíle, kdy si jeden nemůže moc vymýšlet.

//Kierb

Zatvářila jsem se překvapeně. "V poušti, jo? Vždycky jsem myslela, že v poušti jaksi... nic není. Kromě písku a přehnaného vedra." Nikdy jsem tam ale sama nebyla. Hlavně proto, že myšlenka na plahočení se po nekonečném rozpáleném pískovišti mi nepřišla příliš lákavá. Jestli se tam tedy kdesi skrývalo něco skvělého, uniklo mi to. Ale teď stejně nebylo nejvhodnější období na obhlížení dovolenkových destinací. Možná příští rok.
"Kdyby jen pohlaví," ušklíbla jsem se. "Nejsem si jistá ani tím, že to v sobě vůbec má něco z vlka. Sice to mělo takový tvar, ale kdybych to měla popsat, asi bych nevěděla, kde začít." Jistě, ani Život a Smrt teoreticky nebyli vlci, ale aspoň tak vypadali. Ten nový ale vypadal jako... prostě cosi. Cosi, co na sebe vzalo přibližný vlčí tvar, ale co to ve skutečnosti tvořilo? Čert ví. "Snad už ne. S radostí přenechám další záhady k řešení někomu jinému. Přece by nebylo fér všechnu zábavu vyžrat pro sebe," zavrtěla jsem hlavou a ještě jednou těkla pohledem ke světlu na obloze. Přála jsem si, aby zmizelo, ale to asi nemělo v plánu.
Rozhodla jsem se radši soustředit na pozemštější problémy, protože s tím, co sem letělo, jsem stejně nemohla nic dělat. Tak kupříkladu můj žaludek měl jisté názory na to, co bychom měli dělat dál. Jenže jakmile se Meinere zeptal, co bych si přála jít lovit, došlo mi, že by tu mohl být problém. "Hm. On ten výběr tady v okolí teď asi nebude zrovna široký. Hádám, že všechny zvířata odsud utekly, když to bouchlo." Bylo tu pořád mrtvo. Zvěř se asi časem vrátí, ale nijak jsem se nedivila, že sem zajíci a srnky a kdoví, co tady ještě žije, zpátky zrovna nehrne. "Myslíš, že to uvařilo i řeku a všechno v ní pochcípalo?" Určitě nemohlo pomřít všechno v celé řece... A taky tu vždycky byla možnost jít hledat kořist někam dál. Hádala jsem ale, že Meinere bude chtít čekat tady, jestli se nezjeví někdo ze smečky.

Koukala jsem na podivné těleso na obloze, které si vesele zářilo bez ohledu na to, že tam vlastně nemělo co dělat. Zdálo se mi to, nebo bylo větší, než předtím? Přibližuje se to? "Upřímně už vůbec nevím, co bych si měla myslet," zahučela jsem. "A nevím, jestli to vůbec chci vědět, pokud se to tedy neřítí předčasnej Vlčíšek a nejde nám nadělit dovolenou někde u horkejch pramenů." Ale pochyboval jsem, že by se mělo jednat o něco takového.
Meinere měl ale celkem dobrý nápad. Přece se ten Kontitvor i předtím zřítil jen tak z nebe v podobě zářivé planoucí koule. "Možná. Vypadal, že to má opravdu v plánu. Jen by mě zajímalo, co nám přinese on. Ono. Ať je to cokoliv," mávla jsem nad tím nakonec tlapou protože podobně jako Meinere jsem se nějak nemohla rozhodnout, jestli ta bytost měla být vlastně samec nebo samice. Jako by to ve finále nebylo fuk. Hlavně, že to dokázalo Života se Smrtí alespoň na chvíli usadit. Třeba by jeho přítomnost nemusela být špatná, mohl by ty dva držet trochu na uzdě. Hlavně aby se nakonec neukázal jako něco horšího, než ti dva dohromady.
Den postupoval a počasí se zdálo být celkem klidné. Všechno kolem bylo klidné, jen já se tak moc necítila. Hlavou mi vrtaly myšlenky na to, kam bych se měla vydat dál, co by měl být můj další krok... "Nepůjdem sehnat něco k jídlu?" nadhodila jsem nakonec, protože přemýšlet nad jídlem bylo snazší, než nad nějakou kosmickou zhoubou, co se sem možná zřítila i nad tím, kde mám u všech pekel potom začít hledat Sheyu. Nehledě na to, že jsem vážně měla celkem hlad - kdoví, jestli se záhadné ryby a zajíci, co prší z nebe v jiné dimenzi, vůbec počítají jako plnohodnotné jídlo.

"Pravděpodobně. Pokud teda pořád ještě nevisí omotanej někde na nejvyšší jedli a nečeká, až ho někdo sundá dolů," navrhla jsem další možnost. Ta poslední byla, že Smrt jeho duši nacpala do nějakého svého šuplíčku ve zřícenině jako suvenýr ze dne, kdy zničila jednu z místních smeček, ale to se mi nahlas říkat nechtělo. "Sousedy si holt nevybereš," zavrtěla jsem hlavou, asi to všude bylo fakt stejný. Možná bylo nakonec potulovat se z místa na místo nejlepší. Aspoň, když mě někdo štval, mohla jsem se prostě sebrat a zakotvit jinde.
Na další poznámku jsem jen cosi zabručela. Bohů už jsem měla plné zuby, jak jejich magií, tak jejich brnkání na nervy. Magie ale byly aspoň v životě občas něčemu nápomocné. Za tohle všechno ale určitě nestály. Cena k zaplacení začínala být už trochu moc vysoká.
Když jsem složila hlavu a konečně usnula, hlavou mi vířila nejrůznější změť snů, stvořená ze zážitků a obav, které mě tížily. Nakonec z té změti vystoupil jeden souvislejší - stála jsem na mýtině, všude kolem kouř, kterým chvílemi problesklo světlo ohně, měla bych utíkat, ale někoho jsem hledala. Sheya na mě volala. Běžela jsem k ní, rozeznávala jsem její siluetu, ale už mi v plicích docházel vzduch. Přesto jsem se blížila, už byla skoro na dosah, ale jakmile jsem po ní vztáhla tlapu, i ona se rozplynula v kouř a já už se vážně dusila, neměla jsem vzduch-
Probrala jsem se s jakýmsi přidušeným zachroptěním a na chvíli si myslela, že to nebyl sen, protože jsem měla čenich plný kouřového pachu a nemohla jsem se nadechnout skrze stažené hrdlo... ale pak se mi podařilo lapnout po dechu a probrat se do reality. Meinere byl pryč, což bylo asi dobře, nepotřebovala jsem, aby na mě čučel, jak lapám po dechu a rozhlížím se kolem jako pomatená, abych se ujistila o tom, kde jsem. Ale kde je on? Cítila jsem ho poblíž a tak jakmile jsem se trochu uklidnila, složila jsem znovu hlavu na tlapy a zavřela oči, i když usnout už jsem nemohla. Jen jsem tak ležela a naslouchala tichu kolem.
Až když jsem uslyšela, že se černobílý vrátil, jsem znovu zamžourala na svět. Meinere upíral zrak kamsi k obloze, kde byla ta podivná věc, kterou jsem se rozhodla ignorovat už v jedlovém lese. "Taky sis toho všimnul, co?" prohodila jsem místo přání dobrého rána, protože dobré moc nebylo a kdoví, jestli bylo ještě pořád ráno.

Jen jsem přikývla - poslední dobou jsem si taky nedokázala představit, že bych zase měla být členem nějaké větší smečky. Nejspíš bych někoho zabila. Už i v Ragaru jsem byla na nože s pěknými pár vlky a to nás tam zase tak moc nebylo. Jako by mi snad Meinere četl myšlenky, zrovna na Ragar přivedl v další chvíli řeč. "Žel, Falion někam zmizel," ušklíbla jsem se a jen krátce se zamyslela nad tím, jak se ho to Meinere prve chystal nazvat. "Ale to bylo pravděpodobně až potom, co se Smrt rozhodla, že ji smečka tak blízko jejího vlastního bejváku štve, všechny odtamtud vyhnala a ještě na hory uvrhla nějaký kouzlo, že bylo krajně nepříjemný tam trávit čas." Zavrtěla jsem nad tím hlavou. Poslední měsíce v té smečce pro mě nebyly zrovna nejveselejší, ale stejně mě mrzelo, že to takhle dopadlo. "Bohové prostě nemůžou nechat nás obyčejné smrtelníky na pokoji ani pět minut."
Náš hovor se nicméně začal postupně hroutit, protože když jeden z vás usíná uprostřed věty, není to zrovna ideální. Nakonec jsem prostě nějak odpadla a připadalo mi, že se propadám mezi mechové polštáře k tolik vytouženému odpočinku. Ale můj mozek se ve spánku nezastavil, naopak se asi zoufale snažil přetřídit, co že to vlastně za poslední dny všechno zažil. Hlavou mi vířila zmatená směsice snů, která chvíli hučela jako včelí roj a chvíli zase smrděla sírou a kouřem. Neklidně jsem sebou ze spaní škubala, ale ač neklidný, pořád to byl spánek - alespoň něco.

"Kdoví," vydechla jsem slovo sotva slyšitelně. Mohla jsem jen doufat, že je Sheya někde s nimi, nelítá někde ztracená a sama a že je v pořádku. Hned jsem za ní vyrazit nemohla a ani jsem pořádně nevěděla, kde s tím začít. Ona si poradí. Už s podobnými situacemi, bohužel či bohudík, měla taky dost zkušeností, i když tohle vypadalo mnohem hůř, než co jsme tady dosud zažili. A to jsem si stěžovala, když mi kdysi na chvíli narostly zaječí uši...
Natáhla jsem se na mech, který tu pokrýval snad každý kousek země, a i když byl očouzený jako všechno kolem, bylo to jako padnout do měkké peřiny. Aspoň něco příjemného na tom světě zůstalo. Únava mi prolézala celým tělem a takovýhle odpočinek byl asi přesně to, co jsem potřebovala, než začnu řešit cokoliv jiného. Tělo se nedalo přepínat donekonečna.
Meinere prohlásil, že tu obyčejně bývá klid a že tu ani moc vlků nežije. "To je kolikrát lepší, než žít s nějakou obrovskou bandou, kde se ani pořádně neznáte," usoudila jsem a opřela si bradu o mech vedle předních tlap. "Ještě na takovým schovaným místě, ani jsem netušila, že tady je nějaká smečka." Vlastně se mi tu celkem líbilo - teda líbilo by se, kdyby to tu nevypadalo jako po vymření. Dokázala jsem si trochu představit, jaké to tu může být normálně, ačkoliv to moje fantazie možná trochu přibarvovala. Mech se zelená, svítí sem slunko přes listí, celý dny by se tady dalo vyvalovat... Škubla jsem sebou, když mi došlo, že přitom usínám a padá mi hlava. "Možná bude nejlepší se trochu prospat," zamumlala jsem, protože jsem se necítila schopná žádné další rozumné konverzace. "A potom... potom uvidíme, co dál-" Široké zívnutí spolklo konec mojí věty.

Z prázdnoty lesa se mi proti mé vůli ježila srst v zátylku. Nejspíš jsme tu nebyli jen jediní vlci, ale i jediní živí tvorové. Neslyšela jsem tu ptáky ani šustění žádných drobných zvířat v křoví. Všichni zmizeli, protože zůstat tady by znamenalo jistou smrt, a Meinere ani netušil, kam by mohli jít. Takže je to jako vždycky. Hledání bez jakéhokoliv záchytného bodu. Na tvář se mi prodral nakyslý škleb. Aspoň je pořád koho hledat, napadlo mě. Snad se Sheya před tou pohromou uklidila někam do bezpečí - a všichni ostatní taky, ovšem v popředí mé mysli se pořád udržovala ona.
Meinere se rozhodl tu nějakou dobu zůstat. "Jo. Třeba někdo přijde obhlídnout škody, když už to přestalo soptit," ohlédla jsem se směrem k sopce. Jak to tady muselo vypadat? Co dalšího se dělo? Radši si to ani nepředstavovat. Ztěžka jsem si povzdechla, když se černobílý zeptal, jestli teda vyrážím. "Půjdu, ale... nejspíš ne hned. Akorát bych zapadla do nejbližší škarpy." Padala jsem na hubu už i tak, v rameni mi tupě tepalo, nemělo cenu se teď snažit někam dostat. Obzvlášť, když jsem netušila, co dalšího se tady mohlo podělat. Číhali za nejbližším rohem masožraví zajíci nebo něco podobného? Ani bych se tomu nedivila, a na něco takového jsem psychicky ani fyzicky momentálně fakt neměla kapacitu. "Takže s radostí přijmu tvou lákavou nabídku." Ty mechové polštáře, co tady pokrývaly snad každý povrch, v tu chvíli skutečně vypadaly skoro neodolatelně svůdně. "Za normálních okolností je to asi celkem dobrý místo na život, ne?" podotkla jsem. Les měl něco do sebe, i když teď působil celkem uboze, opuštěně a možná lehce očouzeně.

//VVJ přes Kierb

Cítila jsem, jak se mi duše zmocňuje chlad, když jsme mířili směrem k sopce a míjeli jen zkázu a spáleniště. Srdce se mi svíralo. Stihl vinou Smrti hrozný osud další smečku a její obyvatele? Jestli tam Sheya byla, jestli se jí něco stalo- Srdce se mi svíralo. U jezera se mi na chvíli zazdálo, že se mi o čenich otřel známý pach - Ilenie? - ale stěží to mohlo být něco víc, než jen hrátky mé přetažené mysli, která z pachu kouře všude kolem vytahovala zapadnuté vzpomínky zpátky na povrch. Neřekla jsem po cestě jediné slovo a Meinere taky mlčel, jen jsme spěchali poničenou krajinou. Pajdala jsem trochu pozadu za černobílým, v rameni mě bodalo. Kam vlastně tak spěcháme? napadlo mě v jednu chvíli. Z mého pohledu neexistovala žádná šance, že by ten les mohl ještě stát. Všechno kolem bylo zničené... A pak jsme, navzdory všemu očekávání, stanuli mezi stromy.
Že jsme na místě jsem poznala především podle toho, že Meinere zabrzdil. Pach smečky se tu dal hledat jen těžko. Hotový les duchů, z ticha, co panovalo kolem, běhal mráz po zádech. Jo, Sheya tu nebyla. Nebyl tu vůbec nikdo. Naštěstí ani žádné ohořelé mrtvoly - snad to tedy místní obyvatelé zvládli někam do bezpečí? Přestala jsem bloudit očima po lese a zahleděla se na vlka vedle sebe. Co teď? vynořila se opět ta otázka. "Napadá tě, kam mohli jít?" porušila jsem nakonec to ticho, které nastalo poté, co Meinere domluvil. Přišlo mi, že mám tlamu úplně vyprahlou, moje slova chutnala jako popel. "Chceš... je pomoct najít? Nebo tak něco?" Ta, kterou jsem hledala já, tu nebyla, ale teď mi bylo blbý se prostě jen tak sebrat a odejít.

//Jedlový pás přes Galtavar

"Nejspíš jsem tě podcenila," trhla jsem jen rameny a vyrazila za Meinerem z lesa ven, směrem k sopce, pod kterou někde měla sídlit jeho smečka. Vyložila jsem mu celou tu záležitost s vosami a pak mi to leželo v hlavě. Mohly způsobit Biančinu smrt? A co jiného by to asi bylo? Asi si neumřela jenom tak. Věděla jsem, že zabývat se věcmi, které už se nedají změnit, nikomu nic dobrého nepřinese, ale přesto se mi ta scéna, jak Bianca padá k zemi a roj se žene přímo na ni odvíjela v hlavě pořád dokola. Možná, kdybych byla rychlejší... Jenže nebyla. Zatřásla jsem hlavou. Změnit už se to nedalo.
Měsíc byl v úplňku a tak osvětloval cestu docela dobře, obzvlášť, když jsme se vymotali ze stínu stromů. Teď, když už nepršelo a měli jsme suché kožichy, to mohla být celkem příjemná noc, nicméně... nebyla. Protože to, co jsme před sebou spatřili, když se před námi otevřela širá krajina, byla hotová katastrofa. Mohli jsme si vtipkovat o sopečným prachu, ale tohle žádná sranda nebyla. Ucítila jsem, jak mi srdce pokleslo. Spálená země pokrytá nějakým tmavým svinstvem, které místy ještě doutnalo nebo rudě žhnulo, se táhla až k sopce. K sopce, která toho nepochybně byla původcem. A pod kterou se skrýval Meinerův domov. Nasucho jsem polkla a obrátila se na černobílého, který vypadal jako v transu. Opět se mi nedostávalo slov. Jestli v tý smečce někdo byl, když to bouchlo- Cítila jsem, jak mi začíná hučet v hlavě. Pohřbila sopka celou smečku? Byla mezi nimi i Sheya? S bušícím srdcem a staženým hrdlem jsem se rozklusala za Meinerem a hrozila se toho, co nás ještě čeká.

//Mech přes Kierb

"Nepovídej - ty jsi taky samý překvapení," ušklíbla jsem se, když se Meinere chlubil tím, co se u nich komu připaluje. Smečkový typ, lamač srdcí... Co ještě se dozvím? Lehce pobaveně jsem zavrtěla hlavou a tu mumlanou druhou větu jsem z větší části přeslechla.
Chystali jsme se tedy vyrazit na naši veselou výpravu, na konci které jistě nečekaly žádné depresivní zážitky, ale než jsme se vypravili, kolem nás se náhle oteplilo. Nebyla jsem ale tak blbá, abych se domnívala, že se snad počasí nad námi samo od sebe rozhodlo slitovat. Mohl za to samozřejmě Meinere, kterým tenhle magický kousek trochu zamával do boku jako stéblem ve větru. "Dík," pokývla jsem vděčně a potřásla osušeným kožichem. Hned to bylo trochu lepší, když jeden nemrznul až do morku kostí. Jen jsem doufala, že to s Meinerem nesekne úplně. Asi těžko bych ho táhla až k sopce.
Ale černobílý vypadal, že ho nohy ponesou a tak jsem vykročila za ním směrem ke smečce pod sopkou, která mi třeba umaže nějaké ty šediny. Leda bych se v tom popelu válela. Naše řeč se po cestě velmi brzy stočila zpět k tomu, co jsme právě prožili. "No, došly jsme k tomu sadu, kde všechno kvetlo, jak kdyby byl vrchol jara a slítaly se tam celý roje včel, vos a já nevim, čeho ještě. Ta jabloň, co po nás chtěl Život, byla až na druhý straně, takže jsme ten hmyz zkoušely zahánět magií, deštěm a větrem. Nejdřív to šlo docela dobře, tu větev jsme dostaly, ale Bianca se tam pak rozplácla, magie přestala fungovat a ten roj hned šel po ní." Odmlčela jsem se. Mohlo to mít něco společného s tím, co se stalo pak? Doteď mě to nenapadlo. "Šla jsem pro ni a nakonec jsme jim utekly, ale obě jsme přitom schytaly pěknejch pár žihadel." Teď mi to vrtalo hlavou. Mohla jsem tomu zabránit?

//VVJ přes Galtavar

Suše jsem se zasmála Meinerově poznámce, kterou jsem rozhodně považovala za pravdivou. Kdoví, jestli bylo zrovna nejzdravější vzájemně se podporovat v pesimismu, momentálně jsem v tom ale nalézala jisté hořké uspokojení. Chtělo se mi akorát tak na všechno nadávat a stěžovat si a v tomhle ohledu jsme si s černobílým celkem hezky přizvukovali.
"Jo, to je mi jasný," zabručela jsem, protože... kdo by tohle chtěl řešit? Přistihla jsem se, jak doufám, že tam ten vlk nebude - ale jestli tam nebude on, pak nejspíš ani Sheya a to by byl zase úplně jiný problém. Nic prostě nemohlo být alespoň pro jednou jednoduché. Buďto budu muset být svědkem toho, jak se nějaký ubožák dozví, že přišel o sestru, nebo skončím zase úplně bezradná v tom, kudy se vydat při hledání své poletuší dcery. Zamžourala jsem taky k nebi, po vzoru Meinera, ale neviděla jsem nic zajímavého, krom toho, že přestávalo pršet a vykoukl na chvíli i měsíc. Jakmile se mi zazdálo, že jsem tam kromě něj zahlédla i jakési další divné světlo, rychle jsem tam přestala zírat. Ne. Odmítám. "Pod sopkou, jo?" protáhla jsem trochu tlamu. "Nepřipalujou se vám tam tlapy?" Sopka se sice celou dobu, co jsem tu byla, tvářila celkem neškodně a mírumilovně, ale i tak mi to nepřišlo jako zrovna inteligentní rozhodnutí, kde se usadit. Zdejší smečky v tomhle směru ostatně byly vždycky trochu divný. Jako třeba ta, která dřív sídlila v močálech. To mi taky rozum nepobíral.
"Jasně," odsouhlasila jsem Meinerovu nabídku a otřepala si z kožichu ještě jednou přebytečnou vodu a jehličí. "Stejně jsem slyšela, že je sopečnej popel dobrej na pleť, třeba mi to ještě prospěje," utrousila jsem nevtipný vtip, abych se nemusela soustředit na to, že se mi z té výpravy kdoví proč poněkud svírá žaludek. "Tak půjdem? Nějak se mi nechce zrovna tady tvrdnout o moc dýl," nakrčila jsem čenich směrem, kde jsem věděla, že se skrývá zřícenina.

Fakt, že Sheya byla onou drbnou a nositelem nejrůznějších informací asi nebyl úplně překvapivý. Však pořád kdesi poletovala, ještě aby neměla přehled o všem. I tak mi ale přišlo zvláštní přemýšlet o Meinerovi jako o vzorném členu smečky. Odhadovala jsem ho spíš na ten typ, co se podobných věcí straní, ale co já jsem o tom vlastně věděla, že? Sama jsem se považovala za smečkového tvora a hele, jak dlouho už jsem se poflakovala po okolí jako bezďák. Takže kdoví, za co můj odhad vlastně stál.
"Osud a hlavně bohové, podle všeho," zamrmlala jsem si spíš jen tak pro sebe. Kdyby se to bralo od nejstaršího, bylo dost pravděpodobné, že bychom tu my dva teď neleželi - kdo kromě Biancy mohl být nejmladší? Nemluvná Hnědka, možná ta trhlá vlčice, co se nějakou podezřelou záhadou podobala Sheye? Zavrtěla jsem hlavou. Nezáleželo na tom. Dopadlo to tak, jak to dopadlo a jediné, co jsem věděla bylo, že to není ideální. Nevěděla jsem, jestli věřit Životovi, že to jinak udělat nešlo. Byl snad přece bůh. Mohl vymyslet nějaký plán, který nezahrnoval tolik zbytečné smrti. Po tomhle všem jsem si ani nebyla jistá, jestli se ještě někdy vydám zpátky do pískových kopců, třebaže jsem to místo jinak mívala celkem ráda.
"Ha. To mi povídej," odfrkla jsem si. "Mám pocit, že kvůli tomu stárnu dvakrát rychlejc, než normálně." I když to nebyla povětšinou vina Sheyi, ale spíš stupidních okolností, které se neustále stavěly do cesty byť i jen náznaku normálního života. Doufala jsem ale, že tentokrát by to hledání nemuselo být zas tak složité... ačkoliv asi nebude ani zdaleka příjemné. Meinere mě totiž poučil nejdřív o tom, jak se ten Sheyi kámoš jmenuje a ještě mě obohatil o informaci, že to je Biančin bratr. "A kruci," ujelo mi. Jestli tam s ním Sheya někde byla, tak to vypadalo na značně nepříjemný rozhovor. Stačilo mi pomyšlení, že jí budu muset vykládat o tom, že umřela její kámoška. Nějak jsem neočekávala, že by to mohlo zároveň zahrnovat i lámání srdce bratra řečené kámošky. "No. To asi nemáme nepříjemnější vyhlídky. A ten chudák vlk ani ještě netuší, co ho čeká," povzdechla jsem si a vydrápala se do sedu, abych si mohla trochu oklepat zmáčený kožich. Nic jsem o tomhle Saturnovi nevěděla, krom toho mála, co mi řekla Sheya, ale čekalo ho hnusný překvapení a mně ho bylo celkem líto. "Kde že vaše smečka vůbec sídlí?" začala jsem vyzvídat - možná by bylo nejlepší, kdyby to bylo hodně, hodně daleko a trvalo pořádně dlouho, než se tam dostaneme... i když bych to zároveň chtěla už mít z krku.