Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ilenie by osamotě sice zvládla být jen poloviční lachtanicí, ale věřila jsem, že si v případě nouze poradí. "Tobě taky," mrkla jsem na ni ještě přes rameno a doufala, že nás před lachtany zachraňovat nebude muset. Kvůli ní i kvůli nám. Jen jsem ještě vrhla rychlým pohledem k zamračenému nebi, které neslibovalo nic dobrého, a vykročila jsem do úzkých mezírek mezi zvířecími těly.
Doufala jsem, že se nám s Sheyou třeba povede rozdělit do dvou jiných směrů, ale zatím to vypadalo, jako že lachtani nechali jen jedinou úzkou cestičku. Opatrně jsem našlapovala, abych nepřišlápla nějakou ploutev v cestě a natáčela jsem uši po Sheyině šepotu. "Popravdě netuším, jak tihle tvorové žijou," zavrtěla jsem hlavou. "Nikdy jsem je neviděla. Třeba se probouzí v noci? Jako netopejři," navrhla jsem. Postupovaly jsme vpřed pomalu, ale jistě. Div jsem si oči nevytahala, jak jsem se snažila zahlédnout barevný záblesk mezi všemi těmi špeky, ale marně. Začínala jsem mít trochu obavu. "Asi by nám nic jinýho nezbylo. Ale nevím, jak bysme poznaly, kterýho převalit," mračila jsem se, jak jsem se snažila něco zahlédnout. "Přinejhorším je můžem zkusit splašit, jak říkala Ilenie. Kdyby všichni zdrhli, to sklíčko by se třeba objevilo." Ale tenhle plán jsem si vážně chtěla nechat jako poslední možnost.

Osobně bych ocenila, kdyby občas alespoň něco mohlo být snadné, ale Sheya zmiňovala také dobré poznatky. "Jo, ta koule určitě ví, že na to máme a zařizuje nám pořádnou výzvu! Pokud to teda zařizuje ona," zarazila jsem se, protože by to asi nedávalo úplně smysl. Nebo ano? Copak já vim.
Ileniin nápad s hulákáním by fungovat i mohl, ale bylo to asi tak padesát na padesát, jestli to lachtany vyděsí nebo naopak vytočí natolik, že se po nás vrhnou. To už raději tu samici v říji - ačkoliv to by taky skončilo tím, že se na nás vrhne lachtan, akorát úplně jiným způsobem. Lehce jsem se otřásla, to byla představa, kterou jsem v hlavě nepotřebovala. "Spolu určitě! Možná, kdybysme se nějak splácly dohromady... Třeba by se nám ocasama povedlo i napodobit tu čupr ploutvičku, co maj vzadu," zazubila jsem se a představovala si, jak se s ocasy zapletenými do sebe plácáme po zemi a hrajeme si na lachtanici. Jaký zvuk vůbec vydává lachtan v říji? Měla jsem dojem, že to je další věc, kterou v hlavě mít nepotřebuju.
Sheya nakonec z nápadů, co padly, nakombinovala něco, co znělo jako solidní plán a Ilenie k tomu ještě přisadila svou vlastní pojistku. "To zní dobře," odkývala jsem a zazubila se šibalsky na svou drahou polovičku: "Třeba si i vyzkoušíš tu lachtanici, to by je mělo odlákat, ne?" Pak jsem se zahleděla na pole lachtanů, mezi kterými vedly jen tenké cestičky. "Já se tam klidně vydám a když půjdem obě," kývla jsem na Sheyu, "aspoň ho najdem rychleji. Kdoví, kde přesně je. Jen doufám, že ho nikdo z těch sádelníků nespolkl," odfrkla jsem si nakonec, než jsem pomalu vykročila k lachtanímu minovému poli. To bysme se pak musely hrabat lachtaním hnojem a po tom fakt zrovna netoužím.

//Márylouka

Ze stínu obřích květin jsme vyběhly na otevřené prostranství. Sheya a Ilenie už stály na kraji něčeho, co se z dálky zdálo být polem hodně divných kamenů, ovšem když jsem přišla blíž, musela jsem ten první dojem přehodnotit. Byli to nějací tvorové. Hodně, hodně tvorů. Už pomalu jsem došla k ostatním a zastavila se vedle nich. "Tohleto jsou lachtani?" chtěla jsem vědět, než mou pozornost upoutal záblesk z nebe. Vžum a bylo v tahu, pravděpodobně zaklíněné v tukovém záhybu některého z těch tlustých zvířat, které jsem se rozhodla označovat za lachtany, když už se to tady tak jmenovalo. "Asi jo," zamručela jsem a přešlápla. Zvířata vypadala klidně, dobrosrdečně a hlavně absolutně líně, jak se tam vyvalovala na pláži. Když ale jeden poblíž nás otevřel tlamu v širokém zívnutí a já spatřila jeho ostré tesáky, došlo mi, že tohle asi nebudou úplní plyšáčci. Nejspíš to byli dravci, i když takhle nevypadali, že by se vůbec dokázali rychleji pohnout.
"Možná, ale je jich tady pěkná horda. Co když je spíš vytočí, že jim tady hulákáme?" rozvažovala jsem. Umřít umačkáním pod lachtaní lavinou se mi fakt nechtělo. Další Ileniin plán mě přiměl vyprsknout smíchem. "Hah - na to asi nemám postavu," ušklíbla jsem se a pro jistotu se ohlédla na svůj zadek, jestli náhodou taky nedosahuje takových obřích rozměrů, jako tomu bylo u některých lachtanů. "Třeba by se mezi nimi dalo prostě proplížit? Nebo... po nich rychle přeskákat, najít sklo, čapnout ho a zdrhat? Nezdaj se moc rychlí," zkoumala jsem je pohledem, ale musela jsem pořád myslet na ty jejich tesáky.

//Mahtaë jih přes Ranský les

Cválala jsem vyrovnaným tempem, o kterém jsem usoudila, že by mě nemuselo úplně odrovnat, dál a krajina mi opět přestávala být povědomá. Divný. A to jsem si říkala, že už tady znám snad všechno. Asi jsem ale nebyla zas tak dobrým průzkumníkem, jak jsem si o sobě myslela. Nebo jsem si to tady prostě jen nevybavovala. Les, louka, les, louka, jako by to všude nevypadalo skoro stejně. Teď to navíc bylo úplně fuk, nejdůležitější bylo získat to sklo, donést ho kouli, pak to celé zopakovat ještě dvakrát a nakonec dojít sladkého vítězství. K tomu, co bude potom, moje plány nesahaly. Jen mě možná trošku hlodaly pochybnosti, jestli nám ta koule něco za ta sklíčka doopravdy dá, nebo nás jen tahá za čumáky a dělá si z nás ochotné a dobrovolné poskoky. Jestli ano, tak to na nás nahrála fakt dobře.
Sheya zepředu cosi halekala, ale příliš jsem jí nerozuměla. Brzy mi ale došlo, na co by mohla upozorňovat. To, co jsem prvně považovala za mladé stromky, bylo přerostlými kytkami. Pravděpodobně pampeliškami. "No krucinál," odfrkla jsem si jen a rozhodla se, že bude lepší na téhle louce neotálet. Kdoví, co ještě tu bylo přerostlého?

//Lachtaní pláž

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Jen doufám, že ten lachtan není něco hroznýho. Nějaká osminohá potvora, kterou budeme muset přemoct, ušklíbla jsem se. To by tak sedělo. Pro první sklíčko jsme musely překonat překážku, ale zvládly jsme to celkem dobře. Bude se to stupňovat? Na chvíli mě zachvátil neklid, ale za běhu jsem ho rychle setřásla. A když, tak co? Už jsem se prokousala kdejakou prekérkou a Sheya s Ilenií taky. Na nás si jen tak nepřijdou. Sheya skoro mizela někde v dáli a brzy jsem už i na černou špičku Ileniina ocasu hleděla s rostoucím odstupem. Možná se mi chtělo hnát dopředu jako neřízené střele, ale musela jsem svoje nadšení trochu krotit a šetřit rameno. Ještě zbývala tři skla a kdyby mě teď moje noha zradila, byly bychom pěkně v háji. Zatím jsme snad měly před ostatními náskok, tak nebylo třeba se zmrzačit. Aspoň jsem nemusela zdlouhavě hledat cestu přes řeku a prostě přelézt kameny ve stejném místě, kde to udělaly dvě vlčice přede mnou.

//Márylouka přes Ranský les

Orb záhy skutečně ožil k životu a sdělil nám, že jsme vážně byly první. Zazubila jsem se, i když jsem onu informaci už tak nějak předpokládala předem. "Paráda, čtvrtinu máme za sebou a bez nejmenšího klopýtnutí," pochvalovala jsem si a v duchu už nás viděla zahrnuté slávou a bohatstvím, až tohle celé vyhrajeme a nakopeme ostatním týmům zadky. Koule nám také poradila, kudy se vydat dále. Obočí mi vystřelilo vzhůru. "Jaká, že pláž?" vyhrkla jsem, ale koule už zase záhadně mlčela a nejspíš nechtěla poskytovat žádné další informace, dokud se k ní nevrátíme se sklem. "Lachtaní? Co to je lachta-" Ale najednou tu nezbýval vůbec nikdo, kdo by mi na moje dotazy mohl dát uspokojivou odpověď. Sheya nezaváhala ani na vteřinu a rozběhla se k vodě, což dávalo smysl, když se mělo jednat o pláž. Ilenie stačila jen houknout a hned se hnala za ní. Samozřejmě jsem nemohla zůstat pozadu a tak jsem si svoje blbé otázky strčila za klobouk a natáhla krok, aby mi ty dvě neutekly. Ale co to jsou lachtani? A na jaké pláži rostou? Nebo žijou?

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

//Uhelný pláň hvozd přes Ohnivé jezero

Cválaly jsme vstříc kouli, která na nás snad čekala tam, kde jsme ji nechaly. Ještě tak aby někam zdrhala a my ji musely nahánět všude možně. Ale kdepak, ač to byla magická ptákovina, chovala se alespoň prozatím docela slušně a pořád visela a zářila na svém místě. "Špatná?" zajímalo mě, jak má končit Ilenie otázka a co ji k podobné úvaze vedlo, ovšem naše konverzace se tímhle směrem moc daleko nedostala, neboť Sheya podotkla, že tu vůbec nikdo není. "Há!" pozvedla jsem hrdě bradu. "Na nás holt nemaj. Ne, že by mě to teda překvapovalo," ušklíbla jsem se šibalsky nejdřív na Sheyu a pak na Ilenii. Na to, že jsem se tohohle prvně vůbec nechtěla účastnit, jsem nyní musela uznat, že se celkem dobře bavím.
Sheya položila sklíčko před kouli a začaly otázky. "Teď... teď asi musíme počkat, co se bude dít?" přešlápla jsem. Nemělo se to sklo strčit někam dovnitř do té koule? Ale když jsem tak na to koukala, nezdálo se, že by to šlo. Pořád se mi navíc na tu zářící věc nechtělo moc sahat. Vypadala jako malé slunce. Nerada bych zůstala spálená na škvarek. Ilenie se se svou otázkou obrátila přímo na kouli a já jen naklonila hlavu na stranu v očekávání věcí příštích.

Ilenia se nijak zvlášť nevyjadřovala ani k našemu plánu, ani k Sheyině magii, třebaže z druhé jmenované nadšení přímo sršelo do všech stran. "Vypadaj drsně," odsouhlasila jsem a široce se zazubila, "ale ty barvy mi k žádný magii, co znám, nesedí. Takže kdoví, co to může bejt?" Po očku jsem se pak ohlédla po Ilenii, která se možná na to všechno tvářila trochu divně. Nebo ne? Lehce jsem nakrčila čelo, ale ona se vzápětí rozběhla hledat šutry na Sheyiny šutrové chůdy a jevila se přitom celkem normálně, takže jsem možná prostě zas příliš přemýšlela. Všechno je v pohodě.
Kameny byly na jedné kupě coby dup a připevnit je na Sheyiny tlapky taky netrvalo příliš dlouho. "Tak fajn! Hlavně se v tom nepřizabij," doporučila jsem asi celkem zbytečně a pak už jen sledovala, jak se pískový kožíšek vzdaluje do popela. Přimotala jsem se nenápadně blíž k Ilenii, která už zase podivně pokukovala. Byla jsem si téměř jistá, že se mi to nezdá. Ale proč? "Všechno dobrý?" zamručela jsem tiše a pak se přidala k jejímu halekání na Sheyu: "Seš nejlepší, už to máme skoro v kapse!" Momentálně jsme my dvě nic moc dělat nemohly, jen čekat, než se Sheya vrátí i se sklíčkem. A světe div se, jakkoliv šílený ten plán byl, vyšlo to! "Skvělý! Parádní! Drým tým všechny roznese na kopytech," smála jsem se a spolu s Ilenií jí pomáhala vymotat se ze šlahounů. Sotva měla tlapky volné, už si to pádila i se sklem nazpět. "Ty taky," šeptla jsem v odpověď Ilenii a stihla jí ještě letmo olíznout tvář, než jsme se rozběhly za Sheyou, která zdrahala, jako by jí za patami hořelo. Což... tak svým způsobem i bylo.

//Středozemka přes Ohnivé jezero

"Jo, to bysme asi měly," souhlasila jsem. Přivolávat déšť, hromy, blesky a šlahouny, to všechno bylo hrozně bezva, ale naše cesta byla teprve na začátku. Měly bychom si nechat nějaké rezervy na později. Navíc jsem měla takový dojem, že z nás tří jsem asi jediná, kdo magii dokáže ovládat tak nějak více. Ačkoliv už bych si tím asi neměla být tak jistá, pomyslela jsem si s postranním pohledem na Sheyin barevný kožich. Co to asi značilo? Spolkla jsem otázku, která se mi znovu drala na jazyk.
Začala jsem se hrabat v hlíně a poohlížet se po nějakých placáčcích, které by se k tomu účelu daly použít. Přitom jsem po straně pokukovala po Ilenii, co na to celé říká ona. Lehce jsem se o ni otřela bokem. "Chceš taky šutrový boty?" zeptala jsem se a lehce se ušklíbla - bylo to úplně praštěné, až tak moc, že by to snad mohlo i fungovat. Sheya mezitím prokázala, že je mnohem lepší hledač kamenů, než já a už na nich stála, aby se mohla vydat za sklíčkem. Zdála se zcela nadšená z vyhlídky na to, že by se měla vydat do žhnoucího inferna. No paráda. "Fakticky? Takže se tvoje magie už objevila?" vyjevila jsem se a zamávala ocasem. "Zní to zajímavě," musela jsem přiznat - záhadná magie, kterou se Sheye nepodařilo rozluštit, ale podle všeho jí zachránila krk? To bylo hodně zvláštní. "Já asi zůstanu tady a budu jistit. Kdyby hrozilo, že si někdo přigriluje xicht a magie by ho náhodou nezachránila, můžu vyslat na záchranu šlahouny," navrhla jsem a nechala úponky, aby vyrašily ze země a pevně omotaly Sheyiny (a případně Ileniiny) tlapy a připevnily je ke kamenům. Hádala jsem, že bude těžké v tom chodit a snadné si rozbít čumák. "Není to moc utažený?" chtěla jsem ještě vědět, protože působit nějaké odumírání tlap se mi nechtělo. Doufala jsem, že to můj výtvor vydrží.

Fígl, fígl. Ale jakej fígl v tom mohl vězet? Možná, kdybychom se hned nezačaly hnát pryč jako střelené, nějaký ten trik bychom se dozvěděly, ale copak jsme mohly riskovat, že nás ti ostatní předběhnou? To vůbec! "Jo, někde to musí být. Třeba jsme na správným místě. Nikdo by určitě nehledal magický sklo v takovýhle očouzený díře, takže je skoro jisté, že tu bude," rozvíjela jsem teorii, která byla nejspíš poněkud přitažená za uši, ale proč vlastně ne? Všechno bylo možné, proč by moje úvahy měly být výjimkou?
Ilenie byla první, kdo si všiml podivného světla, které se k nám linulo. Já si ho nevšimla hlavně proto, že jsem tak trochu očumovala Sheyu, na jejímž kožichu se teď vyjímaly podivné plamenovité kresby, nicméně asi nebyla nejvhodnější příležitost dumat, kde k tomu mohla přijít. "To vypadá slibně," přikývla jsem a zamířila za tím. Bylo větší a větší teplo a les vypadal stále více očouzeně. A v tom úplně nejteplejším a úplně nejočouzenějším místě, v jeho samém rozpáleném středu se vyjímalo cosi lesklého, co by rozhodopádně mohlo být oním hledaným sklem. "Hmmmh," zabručela jsem a přimhouřila oči. Země bude zatraceně pálit, takže jen tak dojít se tam nedalo. Ilenie ale neměla špatný nápad. "Jako třeba deštěm?" nadhodila jsem. "Protože déšť můžu zajistit. Třeba by i utlumil ten žár všude kolem," rozvažovala jsem. I Sheya přispěla svými nápady. Nedovedla jsem si sice moc představit, jak bychom ji rozhoupávaly na liáně připojené ke stromu, ale to s těmi kameny by snad i fungovat mohlo. "To je taky dobrej nápad!" zaradovala jsem se a přemýšlela. Pravděpodobně bych mohla spáleniště zalít děštěm a ještě použít šlahouny k výrobě kamenných bot, ale bylo by to celkem vyčerpávající. Navíc nebyla žádná jistota, že ten žár není magický a jediné, co se stane, když ho pokropíme, bude, že se kolem vyvalí pára, přes kterou neuvidíme na krok. "Mně se nejvíc líbí ten nápad s šutrama," pronesla jsem nakonec a rozhlédla se po Sheye i Ilenii, jestli souhlasí, než jsem se začala probírat šedivou zemí a hledat si nějaké pěkné placáčky na tlapky.

//Středozemka přes Ohnivé jezero

Letěla jsem za fialovými špičkami ocasů Sheyi a Ilenie. "Hlavní odměna je porazit všechny ty ostatní nýmandy," mínila jsem a už se ani nesnažila tvářit, že je mi celé tohle dobrodružství úplně u zadku. Nebylo. Zkrátka a dobře... bylo skvělé se znovu vydat na cesty s nimi dvěma. Bylo to tak správně. "Drým tým!" opakovala jsem po Ilenii, aniž bych měla ponětí, co to vlastně znamená, ale vymyslela to Sheya, takže co já jí do toho měla co kecat. Možná to byl "dým", ale drsnější. Nebo tak něco. Prozatím se to celé tvářilo jako zcela normální výprava a nebylo se tedy snad ani čeho obávat. Koule sice tvrdila, že získání skla není jen tak, ale copak jsme se tím mohly nechat odradit? Na to, že jsem s tím pomalu nechtěla mít nic společného, mi najednou velmi záleželo na tom, abychom v tomhle byly nejlepší. Jako ve všem.
Nakonec jsme zpomalily. Les, který nás obklopoval, byl zcela a dokonale nepovědomý. Řekla bych si, že za ty roky znám každý zaprděný kout kraje, ale evidentně ne. Tohle šedivě a nezdravě vyhlížející místo, které chabě smrdělo kočičinou a jinými neznámými tvory, bych si určitě pamatovala. "Ha-há," zasmála jsem se představě, že bychom měly Ó Velkému Orbu obětovat drahou Rowenku. "Jen jestli by ta koule nechtěla obětinu, která za něco aspoň stojí." Rozhlédla jsem se kolem. "Ale jak ty skla budem hledat, to vážně nevím. Musí na to bejt nějakej fígl, ne? Určitě po nás nechce, abysme běhaly jen tak nazdařbůh po světě a doufaly, že o to zakopnem." Zkusmo jsem tlapou rýpla do země, ale bohužel, sklíčko mi samo od sebe do obličeje nevyskočilo.

"V tom nejlepším!" zazubila jsem se zeširoka na Sheyu. Ani jsem si nevzpomínala, kdy jsem naposledy byla takhle v pořádku. Už to bylo vážně až příliš dlouho, co jsme se naposledy sešly všechny tři pohromadě. Nabízelo se milion nejrůznějších otázek, třeba kde Sheya byla, co dělala, co se tady vůbec dělo, zatímco já byla v té pekelné dimenzi, a tak dále, a tak dále... ale bylo dost těžké se soustředit, protože do všeho pronikala záře z oné záhadné koule. Která mě ale samozřejmě nezajímala. Proto jsem po ní pořád po očku pokukovala - protože mě tak strašně málo zajímala, až to ani hezké nebylo. Nikdy jsem neviděla míň zajímavou věc. Dokonce ani když promluvila, neučinilo ji to o nic zajímavější. Skla? Kdo by chtěl hledat nějaká skla, hahah... jen ať... Uvědomila jsem si, že teď už do světla zírám a hltám každé slovo. Možná to přece jen trošku zajímavé bylo. Maličko. A kolik se tady mezitím sešlo čumilů! Byly tu i kožichy, které jsem poznávala, některé více, některé méně. Objevil se tu Meinere, třeba. A taky ta vlčice, která nesla nápadnou podobnost k Sheye - teď ještě mnohem více, když stály obě na jedné planině, ale to byla další záhada, do které jsem se odmítala pouštět. Jak že se jmenuje? Světlička? A nezůstala náhodou v pekle? Většina ostatních byli úplní cizinci, ale protože si nás nevšímali, ani já se jimi moc nezabývala.
Ilenie i Sheya začaly žadonit, abychom se za těmi sklíčky nakonec vážně pustily. Přešlápla jsem. Nechtělo se mi a zároveň chtělo. Byla to neodolatelná otrava, které jsem asi nedokázala říct ne, i když bych měla. "Abysme se nedivily," zahuhlala jsem si pod vousy, když Sheya prohodila, že to přece nemůže být nebezpečné, ale vyšlo z toho jen tiché mrmly, mrmly. "Tak jooo no, dobře. Přehlasovaly jste mě," zahučela jsem nakonec a tlama se mi roztáhla do úsměvu. "Fajn. Tak tedy... Dobrodrůžo!" Zamávala jsem ocasem, který teď už byl podezřele fialový. Rychlý pohled kolem mi napověděl, že i ostatní se dočkali vlastních barev. My tři je ale měly stejné, což dalo rozum. Patřily jsme k sobě, do jednoho týmu a než jsem se nadála nebo o tom jen popřemýšlela, už jsem se hnala za Sheyou a Ilenií... někam. Prostě někam. Za sklíčkem, pro které nás poslala magická koule. Vzato kolem a kolem, tohle byl jeden z těch normálnějších dní.

//Uhelný hvozd přes Ohnivé jezero

"Přímo dokonalá," hekla jsem, jako bych snad z té představy nebyla na pokraji infarktu. Teď už jsem fakt chtěla Sheyu najít, abych se přesvědčila, že v břiše netahá devět harantů připravených se každou chvíli vykulit na svět a začít nás terorizovat svými piraními tesáky. Jakkoliv to znělo nepravděpodobně, nějaká část mě se začínala bát. Co když mě s Ilenií posedla nějaká divná vědoucná předtucha? "Myslíš, že to tak funguje?" zděsila jsem se, když má drahá polovička nabídla teorii, že čím déle se na vnoučata bude čekat, tím budou nejen kvalitnější, ale bude jich i víc. Tím se nabízel docela zajímavý problém - co by bylo lepší? Mít jich jen málo, ale nabouranejch a nedopečenejch? Nebo nějaká lepší, ale zato celou hordu? Co kdyby jich bylo třeba dvanáct? Nebo ještě víc? "Tak jo, fajn! Když budou kvalitní, ať jich je klidně celej veletucet," mávla jsem nakonec tlapou na znamení porážky a snažila se nepředstavovat si, jaká děsná noční můra by byla snažit se uhlídat tolik vlčat, když už i jedna Sheya na mě občas byla trochu moc.
"Och, dva týdny? Tak jo. Za dva týdny se toho dá stihnout tolik," povzdechla jsem si smířeně se svým osudem, že bych měla umřít stářím nejspíš ještě před začátkem téhle zimy. Nějak jsem s tím původně nepočítala, ale co se dalo dělat. Alespoň jsem i po smrti měla mít svoje využití. "Bezva, budu se těšit. A až tě omrzí mě tahat po všech čertech, můžeš ze mě udělat třeba... strašáka před jeskyní, nebo věšák na kožešiny nebo něco podobného," navrhovala jsem nadšeně další možná využití mé vysušené mrtvoly a taky si přitom v duchu malovala, jaké místo bychom si tak mohly vybrat jako svůj domov lomeno základnu (což už se možná ani nedozvím, když budu vlastně mrtvá stářím, nějak jsem na to zapomínala), když nás přerušila ta divná koule.
Ilenie se zasmála, jako by jediným pohledem na tu blbost přišla o rozum, což byl pocit, který jsem naprosto sdílela. Jenže vzápětí to začalo znít, jako by to přece jenom zkoumat chtěla. Což jsem já chtěla taky, to světýlko bylo velice lákavé a vypadalo tak zajímavě a zvláštně, ale... "Ne," prohlásila jsem razantně a odmítala se tím směrem otočit, i když už bych nejspíš nedokázala úplně odejít. "Nebudeme do toho šťourat. Hezky to necháme, ať si to tady vaří svoje zákeřnosti pro někoho jiného, protože my s hrdinstvím kon-čí-me." Tak. A máš to, odfrkla jsem si pohrdavě směrem k té věci. Jestli si myslela, že mě do něčeho zatáhne, tak byla rozhodně na omylu. I když vypadala tak lákavě...
Seděla jsem zády ke kouli a jejímu svůdnému světlu a přivírala oči, abych snad oslabila její účinek, takže jsem pískovou masu ve tvaru vlčího těla zaznamenala až v poslední chvíli předtím, než do mě vrazila. Div, že jsem se pod tím náporem neskácela k zemi. "Shuuyuu?" vyhrkla jsem napůl šokovaně, ale především radostně s tlamou zabořenou do jejího kožichu, takže to vyšlo jen jako tlumené zahuhlání. Vzápětí Sheya zmizela a vrhla se stejně po Ilenii, takže jsem měla šanci vyskočit na nohy. Ocas se mi jal vesele mávat sem a tam. "Sheyo!" pronesla jsem znovu, tentokrát už srozumitelněji. "Zrovna jsme tě hledaly! Všechno v pohodě?" Nenápadně jsem pohledem zajela k Sheyinu břichu, které se ale naštěstí nezdálo nadouvat Cyntiánem a jeho osmi či více sourozenci. Sheya prostě vypadala jako obvykle. Vypadala v pořádku a já ji opravdu nesmírně ráda viděla. Byly jsme zase všechny tři pohromadě. Kdy naposledy se tohle stalo? Zamrkala jsem, protože mě podezřele pálily oči a na sklonku listopadu se to asi stěží dalo svádět na alergie. První slova, co ale ze Sheyi vypadla, patřila té kouli. Ne faktu, že za mrtvou prohlášená Ilenie se tu promenádovala zcela živá, ani ničemu jinému. Té hloupě příjemně zářící kouli. "Toho si vůbec nevšímej," pronesla jsem povzneseně a kdybych se toho odvážila, snad bych ten orb i odkopla stranou. Ale kdoví, co by se stalo, kdybych na to šáhla.

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

"Právě, že si to představuju," otřásla jsem se. Představa devíti zakrslíků, jak se všichni batolí jeden přes druhého, žvatlají, slintají a tělní tekutiny jim odkapávají ze všech možných otvorů byla... fakt hrůzná. Ilenie ale vypadala naprosto nadšeně a jala se vymýšlet imaginárním vnoučatům jména, která by zapadala do rodiny. "Cyntián se mi líbí," zadumala jsem se na okamžik. "To bude můj mazánek!" rozhodla jsem se a skoro se až zalekla, že snad té myšlence přicházím na chuť. Ne, kdepak. Nic takovýho. "Ale já už mám jedno dítě, co jsem neporodila, a dokonce je úplně přesně jako Sheya," zaprotestovala jsem. Kdybych ho ještě musela rodit, asi bych nikdy ani žádná děcka neměla. Všechno, co se točilo kolem březosti a mateřství mi přišlo přinejlepším znepokojivé. Žádné malé parazity jsem si do sebe dobrovolně nasadit nechtěla. Což teď ale stejně nemusím řešit, došlo mi s ulehčením. Asi moc nehrozilo, že bychom s Ilenií něco zplodily. "Tak, tak. Když na ně chvíli počkáme, určitě budou ještě kvalitnější," přikývla jsem a doufala, že dosáhnout dokonalé kvality bude trvat ještě pěknou chvíli.
Ilenie začala zkoumat můj kožich, neboť se zdálo, že jsem chtě nechtě začala sklouzávat k babkovství a nejspíš došla k dost hrůzným závěrům. "Ó! Ne! To není možné," zavrtěla jsem razantně hlavou. "Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než mě to dostane?" upřela jsem na ni pohled, který by byl plný zoufalství, kdyby mi neustále necukaly koutky a tlama se nevlnila touhou roztáhnout se do širokého úsměvu. Nenapadalo mě ovšem jediné místo, které bych milovala natolik, abych tam chtěla být pohřbená. "Nebo si mě můžeš vysušit a děsit se mnou ubohé pocestné," nadhodila jsem tedy alternativu, která byla možná trochu morbidní, zato bych si ale i po smrti užila trochu srandy. Aspoň, než by ze mě začaly odpadávat kousky. Zašklebila jsem se nad vlastní představou. Nechutný.
"Já taky. Hrozně moc," šeptla jsem spokojeně. Domov vážně zněl moc fajn. Ještě jsme ani nevěděly, kde by měl být, ale myšlenka na něj se mi líbila. Náš vlastní domov, bez alf a bez smečky a bez magických blbostí. To hlavně. Ale když už mluvíme o magických blbostech... Co to je? Zamžourala jsem přes pláň, kde cosi vydávalo téměř oslňující záři. Vypadalo to jako... koule. Koule světla. Stáhla jsem uši k hlavě a zastavila se. "Co to do prdele je?" vycenila jsem na to tesáky, jako bych to snad mohla zastrašit a pak jsem střelila zmateným pohledem po své drahé polovičce. Co možná nejdůrazněji jsem se v sobě snažila zadupat jakoukoliv jiskru zvědavosti, která by se snad probouzela. "Nejdu k tomu. Říkala jsem, že nic takovýho už řešit nebudu a taky, že nebudu," kecla jsem si uraženě na zem zády ke světlu jako tvrdohlavé děcko. Bylo mi jedno, jak úžasně lákavá energie z toho vyzařuje a jak se skoro zdá, jako by ta věc zpívala a lákala nás k sobě. Odmítala jsem se na to jen podívat. Trhni si.

//VVJ přes Mahtaë sever

Ilenii představa vnoučat rozhodně plnila větším nadšením než mě. Na mě z představy toho, že bych se měla stát ve svém mladém věku babičkou, šly tak maximálně mdloby. I z hlídání oněch vnoučátek. Možná, že z toho obzvlášt. "Jasně, malou Cynťu a jejích osm sourozenců!" představovala jsem si hned ten nejhororovější scénář. "Jsem měla problém uhlídat jednu Sheyu a sotva si oddychnu, že trochu vyrostla, už bys mě strašila vnoučatama?" vytřeštila jsem na Ilenii rádoby zděšeně oči. A vůbec. Nebyla na to Sheya náhodou trochu mladá? S tímhle si nemusíme dělat starosti. Beztak na žádný chlapy vůbec ještě nemyslí, snažila jsem se sama sebe uklidňovat, ale moc mi to nešlo. Nezapomínala jsem na toho jejího kamaráda, který třeba fakt byl jenom kamarád. Ale třeba... "Klidně bych si na malou Cyntičku ještě pár let počkala, víš," ušklíbla jsem se.
Vyrazily jsme vpřed podél řeky, kde byl pach Islin vážně cítit, ale mísil se ještě s nějakým cizím. Asi měla společnost a já upřímně o nějaké cizince teď vůbec nestála. Jen jsem si dala záležet, abychom je obešli dostatečným obloukem. Ilenie se zatím pohoršovala nad tím, že jsem si vůbec dovolila naznačit, že bychom mohly začínat babkovatět. "Né, co tě jímá! Však jsme hotový vtělení mládí!" zavrtěla jsem hlavou a poskočila dlouhým skokem vpřed jako laňka, abych dokázala, jaká mladá krev ve mně pořád ještě proudí. Pěkně mě přitom píchlo v rameni, jako by se mi vysmívalo. Ignorovala jsem ho. Co o tom nějaký rameno mohlo vědět? "Chtít mít svoje místo je taky známka stárnutí? Sakra, asi jo, co? Ale neee," zaúpěla jsem. "Stává se ze mě babka? Řekni, začínám šedivět?" strkala jsem naléhavě Ilenii před čumák svůj kožich, který mi prokvetl šedinami už ve zralém věku jednoho měsíce. Přitom jsem se široce zubila. "Ještě ne. Nechtěla jsem o tom rozhodovat sama," přiznala jsem. "Ale jak říkáš, najdem Sheyu a pak si pro sebe zaberem tu nejfajnovější díru v zemi, která se tady v okolí najde." Už jsem si to v duchu malovala a představovala. Nejvíc mě ale lákala představa toho, že kdybychom si našly vlastní úkryt, už bych třeba nemusela různé členy své rodiny pořád jen nahánět po všech čertech. Všichni by prostě věděli, kde se sejít, kdyby něco. Jestli to ze mě dělalo babku, tak ať.

//Středozemka přes Medvědí jezírka