Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Roland by chtěl taky místečko c:

Tuleň byl poražen, lítý souboj dobojován a už jsme zůstaly jen my dvě, vyvalené na studeném sněhu u ještě studenějších jezer za dosti krutě mrazivého dne. Byla jsem sice z hor na zimu zvyklá, ale tady na otevřeném prostranství, se vším tím větrem, který se postupně zvedal, mi vážně začínaly poněkud umrzat půlky. Snad si Islin našla nějakou skrýš, zalétly mi myšlenky krátce k sestře, která už na začátku zimy vypadala jako na pokraji umrznutí a to tehdy ještě vůbec nepřituhovalo tolik, jako teď. Ilenie se po mé stížnosti na počasí začala rozhlížet po dobrovolnících na zahřátí, jenže kromě ní a bizona, který byl mrtvý a studený jako zima samotná, tu nebyl vůbec nikdo. "Já nikoho jinýho ani nechci," broukla jsem tiše, když se ke mně konečně přitiskla. Přitulila jsem se k ní tak blízko, jak to jen vůbec šlo. Koutky se mi zvedaly do mírného úsměvu. "Ty to umíš nejlíp."
Představovala jsem si, jak by se nám mohlo žít na ostrově. "Joo... válet se pod palmou a žrát papoušky a házet kokosama po každým, kdo by nás snad chtěl otravovat," pronesla jsem zasněně. Už abychom se tam mohly zase podívat! Jenže bizon se jevil jako neporazitelná, nesežratelná hora, která nás tu držela. Jestli se to počasí nezlepší, stejně tu nebudeme moct zůstat, pomyslela jsem si, protože mi cosi říkalo, že počasí se moc zlepšovat nehodlá. Tedy, věděla jsem přesně, co mi to říká. Magie. Ale o tom jsem se asi před Ilenií zmiňovat moc neměla, že? Vlastně jsem chtěla zjistit, co za problém s magií má, ale pro tu chvíli jsem tu otázku ještě nechala. "Pf. Nějakej ostrov se ti vůbec nemůže vyrovnat," ujistila jsem ji. "Kopnu ho do zadku, jestli to zkusí." Kde a jestli vůbec ostrov nějaký zadek má už byla otázka pro jiné mozky, než ten můj. "Já tebe taky," vydechla jsem polohlasně a olízla Ilenii tvář. "Jsem ráda, že ses vrátila. Hrozně, hrozně moc." Vítr na nás vrhl spršku sněhu a racionální část mé mysli se snažila vydat směrem, kde by mohla najít odpověď na otázku, co si počneme s bizonem a kam se schováme před drsným mrazem, ovšem já ji umlčela. Ještě aspoň na chvíli. Pět minut...

"Tak je to možná u tuleňů, ale tady to chodí úplně jinak!" hřímala jsem mocně, i když to spíš znělo, jako když se někdo vážně, vážně usilovně snaží nevyprsknout smíchy a ještě ke všemu se mu to příliš nedaří. Tak či tak, tuleň mohl kvílet, jak chtěl. Nikdo ho nepřijde zachránit! Už to měl sečtený, mé mocné tesáky se sevřely kolem jeho hrdla a bylo to. Čus, bus, šmytec. Tragický příběh tragického skonu. "Teď vidíš, co se stane, když si budeš zahrávat s mocnou Cynthií," řekla jsem tuleni a najednou jsem to byla zase já a jediné, co jsem dělala, bylo, že jsem šimrala čumákem svou partnerku na krku, zatímco se ona hihňala a kroutila se jako žížala. Taky jsem se rozesmála, už se to vážně nedalo zadržovat. "No jasně, jasně, tak fajn," zasmála jsem se a udýchaně se rozvalila na holý sníh.
Protáhla jsem si tlapy k hnusně zatažené obloze a hlavu vytočila do strany, abych viděla na Ilenii. "Pardon, že jsem tě zamordovala, ale muselo to být," ušklíbla jsem se šibalsky a vzápětí se lehce otřásla. "Je proklatá kosa," podotkla jsem, i když to bylo docela očividné a asi nebylo třeba na to upozorňovat. "Ten tropický ostrov mi zní lákavěji a lákavěji." Jenže bizon se tu pořád tyčil jako nepokořitelná hora a momentálně i koule na našich tlapách. Nemohly jsme ho tady asi prostě nechat, ne?

"To možná jsem," přitakala jsem tuleni, který měl podezřele podobné zbarvení, jako moje partnerka. "Ale na kousíček tuleně se místo vždycky najde, víš. Nějak se mi zalíbilo rozšiřovat svou paletu chutí," olízla jsem si mlsně čenich, protože na tom vskutku bylo cosi dobrodružného. Měly bychom častěji lovit něco jiného, než jen furt zajíce, srnky, zajíce, srnky... kdo to má furt žrát? Pak jeden ochutná bizona a je to, jako by objevil nový kontinent. No není to smutné? Ale k věci! Tuleň blekotal a blekotal, ale já už jsem ho moc neposlouchala. Tuleni toho nakecaj a kde nic, tu nic. Byl čas na trochu akce a tu jsem musela nejspíš zahájit sama, protože tuleni, jak známo, jsou zvířata nepříliš akční a jen se zvládají tak uboze válet po zemi.
Skočila jsem po Ilenii a snad ji příliš nezamáčkla. Z toho, jak se rozvřeštla, jsem soudila, že asi ne. Kdo je zamáčknutý ze zásady nemůže takhle hulákat. "To já jsem spravedlnost! Já! A se mnou přijde zákon!" vykřikovala jsem nesmyslně první, co mi přišlo na mysl, ať už to dávalo smysl nebo ne, zatímco jsem se s tuleněm válela ve sněhu a smála se, neb už se to vážně nedalo zadržet. Nahrábla jsem tuleňovi na čumák spršku sněhu a pak zavrtala čenich k jeho krku, abych ho mohla "zakousnout". "Ha háš ho zhočítahnhý," huhlala jsem a rejdila čenichem v tuleňově srsti na krku (Mají tuleni srst?), aby bylo jasný, že je fakt natvrdo zakousnutej a má to sečtený. Co se dalo dělat. Takový už byl život. Pořád jsem se přitom přidušeně pochechtávala a sama jsem se taky válela ve sněhu, takže kdoví, jestli ten tuleň nakonec nedostal spíš mě?

Ilenie se možná hned začala omlouvat a sakrovat na všechny strany, ale to mě nezastavilo. Nic mě nemohlo zastavit. Asi ani kdybych chtěla, nedokázala bych to, protože hladký povrch ledu mě strkal nezabrzditelně kupředu, jakmile jsem jednou nabrala nějakou rychlost. Navíc jsem neměla v plánu ji jen tak ušetřit. O, ne. "Ohohó, to brzy škemráš o milost, ještě jsem se tě ani nedotkla," zvolala jsem, ale kdoví, jestli jsem se nespletla, protože to, co se přede mnou plácalo, byl podle všeho pouhý tuleň? "Takže takhle to je? Ubohé nevinné zvíře? Víš... tuleně jsem taky ještě nikdy neochutnala," nadhodila jsem, ačkoliv jídlo bylo momentálně dosti nízko na seznamu věcí, po kterých jsem toužila. Ale co takhle jen uždíbnout si kousíček z tuleně, ha? To by neuškodilo. Rozšířit si obzory ještě víc...
"Jen se nestrachuj, ubohý tulíňku, o moje nejbližší, já jim to povím sama. Těm tvým pak taky povím, co se s tebou stalo, jen se neboj," ujistila jsem Ilenii, která si to přihopsala blíž, takže jsem trochu přibrzdila, jak jen to šlo, a projela kolem ní tentokrát celkem elegantní oblouček, aniž by se mi tlapy rozbruslily každá na jinou světovou stranu. "Je to krutý svět pro tuleně, ale co naděláš," pokrčila jsem rameny a vyrazila zase vpřed, tentokrát ale vážně bez úmyslu zpomalit. Skočila jsem s hravým zavrčením po "tuleni", který byl sice povážlivě vyšší než já, ale doufala jsem, že ho vyhodím z rovnováhy a pomsta bude moje. Žádné uvědomělé ploutvonožce tu nechceme!

Kdoví, jaká to divná smůla mě to od probuzení pronásledovala, že jsem evidentně byla odsouzená k tomu chovat se jako naprosté tele, kterému bych se s chutí vysmála, kdyby tak jen bylo v kůži někoho jiného. Zrádný led si podle všeho nevybírá. Tlapy se mi rozjížděly do všech světových stran a nic jiného, než bruslit, jsem ani nemohla. Ovšem Ilenie se z toho div nevyvrátila. "Tak to mi tedy odpusť, má nejdražší polovičko," mávla jsem rozšafně tlapou, až jsem málem zase spadla na čenich. "A co by tedy bylo tvému srdéčku po chuti dělat v této bohy zapomenuté pustině?" Nejspíš jsem se měla ale víc soustředit na to, co je kolem mě děje, než na to, jak rozhazovat tlapami a dramaticky kroutit hlavou, div že jsem si ji nevyšroubovala, protože když jsem opět začala vnímat své okolí, už bylo jaksi trochu pozdě. Řítila se na mě černobílá střela a možná by se nám povedl velice elegantní kousek, kdy by ona podsvištěla hezky pod mým břichem, jenže to bych se v poslední chvíli nesměla pokusit uskočit. Bylo to dosti kontraproduktivní. Moje tlapy se dostaly do přímo ideální pozice, ve které mi je Ilenie mohla podrazit a tak než jsem se vůbec nadála, už jsem se taky válela na ledu. "Jau, to byla řacha!" vypadla jsem na chvíli z role, protože led byl, kupodivu, fakt dost tvrdý. Rychle jsem se ale vzpamatovala. "Ach, má drahá, to byl jistě omyl, že?" ušklíbla jsem se škodolibě do sněhu a už jsem se hrabala na nohy, klouzala a plácala se směrem k Ilenii, aby si ani ne chvíli nemyslela, že z toho vyvázne jen tak. "Jistě jsi to neudělala naschvál, že ne?" klouzala jsem zlověstně blíž a blíž a neohrabaně se vrhla po své drahé polovičce, abych ji mohla zválet ve sněhu, že ji ani Sheya nepozná. "To ty nikdy!"

Příšerný zvuk, který se vydral z mých útrob, Ilenii samozřejmě neunikl. Pochopitelně. Asi bych si jinak začala dělat starosti o zdraví jejího sluchu, kdyby se jí tohle nějak podařilo přeslechnout. "Díky," ušklíbla jsem se a natáhla přední tlapy daleko dopředu, abych si je trochu protáhla. Pak jsem se zahleděla na Ilenii, která se nejspíš pokoušela také vyloudit nějaký pěkný koncert. Jenže jí to moc nešlo - jediné, co se ozvalo, byl pazvuk, který by se možná dal přirovnat k... třeba k umírajícímu bizonovi. Zasmála jsem se. "Bacha, ať to není i s nádivkou," dloubla jsem do ní lehce čenichem a začala se drápat na nohy, abych se trochu rozhýbala. Z toho spaní na sněhu jeden docela ztuhne, obzvlášť, když i mráz začínal přituhovat. "S bizoním nanukem," dloubla jsem tlapou do těla zvířete, které brzo asi bude zmrzlé na kost. Aspoň se nezkazí. Jenže... co s ním, že? Tahat jsme ho s sebou dost dobře nemohly a nechat ho tu taky ne, protože by nám ho někdo zcela nepochybně sežral. A já teď neměla na snídani, která by podle postavení slunce na obloze byla spíš večeří, neměla moc chuť. "No," zamyslela jsem se a protáhla si hřbet. Začala jsem obcházet kolem bizona a přemýšlela, do čeho bychom se mohly pustit. Tohle bylo upřímně docela nudné místo. Ne, že bych si stěžovala. Vzrušení jsem měla za poslední dobu už dost, ale koukat do blba a čekat, až zahřmí, se mi taky nechtělo. "Můžem třeba-" Co jsem chtěla říct, to už se asi nikdo nedozví. Dnešek podle všeho neměl být dnem, kdy se dokážu chovat či pohybovat kdovíjak důstojně. Na ledu skrytém pod tenkou vrstvou sněhu se mi rozjely tlapy a měla jsem co dělat, abych to ustála. Bylo to hotové kluziště. Tlapy se mi rozjely do všech stran a tak když jsem konečně nabrala rovnováhu, zůstala jsem stát rozkročeně a rozcapeně jako nějaká hvězdice. Sklonila jsem hlavu mezi přední nohy a pod břichem jsem pohlédla na Ilenii, která zůstala někde za mnou: "Můžem třeba bruslit!" zakřenila jsem se.

Bylo mi jasné, že Sheyu asi tak trochu trápíme. Ale copak šlo udržet vážnou tvář, když tak mluvila o svém kamarádovi, kterému chce donést bizona a ještě se to všemožně snažila zamlouvat nejrůznějšími detaily, které nebyly příliš podsta- Biancu? Na moment ve mně hrklo, když jsem si vzpomněla na mladou vlčici, která se z naší výpravy za záchranou světa už nevrátila. Sakra. To je jeho sestra? Jestli to tak vážně bylo, tak Sheyi kamarád toho bizona asi bude vážně potřebovat. Ale nechtěla jsem na sobě nechat nic znát a naštěstí jsem se obrátila k Ilenii právě ve chvíli, kdy komicky nafukovala tlamu jako nějaký žabák, takže jsem se hned vzápětí opět musela bránit smíchu.
Dohodly jsme se, že kdyby něco, sejdeme se na ostrově a pokývala jsem na souhlas, že jakmile se vyspí, Sheya se vydá zas na cesty. "No jasně. Nějaký dobrodružství si nás vždycky najde," ušklíbla jsem se, ačkoliv bych si od nich dala celkem ráda na chvíli pohov. Snad to vydrží alespoň dokud se Sheya nevrátí. Ale pak už se mi vážně klížily oči a jestli ještě někdo něco říkal, já už to rozhodně neslyšela.

Ve spánku mě pronásledovaly divné sny o bizonech, kteří se nechtěli nechat sežrat. Naopak, neustále se mě různě snažili pošlapat nebo nabrat na rohy, vůbec neoceňovali mou snahu o to nacpat si je do žaludku. Asi jsem se tedy ze spaní poněkud cukala a hemžila, dalo se pouze doufat, že Ilenie neschytala nějaký kopanec do žeber nebo něco podobného. I přes divoké sny to byl docela osvěžující spánek a vzbudila jsem se až tehdy, když už Sheya byla pryč. Kdoví, jak dlouho vlastně. Cítila jsem po probuzení, že bizon je i po odeznění snů stále velice přítomen. Lehce jsem se zavrtěla, protože mi ležel v žaludku poměrně nepohodlně. Doufala jsem, že se nemíní vrátit zpátky ven. Ale ne, nic takového asi v úmyslu neměl. Pootevřela jsem tlamu v očekávání tichého krkance, ale z hrdla se mi místo toho ozval opravdu hlasitý a nechutný zvuk, který jsem sama nečekala. Až jsem se divila, že to nemělo ozvěnu. Rozhodně se mi okamžitě ulevilo, ale jestli Ilenie předtím ještě spala, dost bych se divila, kdyby ji to nevzbudilo. A jestli ne tohle, pak můj potlačovaný záchvat smíchu, který následoval, to musel dokázat určitě. Fuj. Takhle se chová dáma? Rozhodně to bylo značně... neelegantní, ale jaksi jsem nebyla ve společnosti, kde bych se za něco měla stydět, ne? Už jsme zažily horší věci.

Sheya objasnila detaily, které obklopovaly jejího kamaráda. Hodně z těch věcí jsem už věděla, ale třeba to, že je jeho máma alfa v té smečce pro mě bylo docela novinkou. Tiše jsem se pro sebe zasmála, když se Sheya chytala za hlavu, že Meinere jakožto lovec stejně pořád žere jenom ryby. To by tak odpovídalo. Bylo ale stále těžší zachovat vážnou tvář, když se Ilenie začala vyptávat. "Určitě to není žádnej... derebák," pronesla jsem povzneseně, zatímco mi koutky lehce pocukávaly. "S derebákem by ses nekámošila, ne?" mrkla jsem na Sheyu a dál poměrně úspěšně dusila smích. Jestli mu nosí bizona, tak je to určitě vážný. Ilenie se ohrazovala, že Meinere ji rozhodně zajímá míň, než Saturnus, a já musela souhlasit. "Jooo, Saturna jsme ještě nikdy neviděly, musíš nám ho někdy ukázat! Budem slušný, neuděláme ti ostudu, neboj," zazubila jsem se zeširoka.
Nebo, pokud nepůjde Saturn za námi, mohly jsme přijít my za ním. To taky šlo. "No nějak to prostě uděláme," uzavřela jsem to prozatím a široce zívla. Bizon mě pořádně zmohl a všechno to předchozí pobíhání sem a tam jakbysmet. "Hmm... nevím, jestli bychom ho vůbec utáhly," mlaskla jsem. "Možná, až z něj trochu víc ujíme? Ale teď každopádně netahám nic nikam," prohlásila jsem a protáhla si přední tlapy. "Ten ostrov by ale vůbec nemusel být k zahození. Takže... se tam pak možná vydáme? Přinejmenším si to můžem určit jako místo setkání, kdybychom se zas někde hledaly," řekla jsem, protože už jsme dávno nějaké takové místo potřebovaly. Ale oči už se mi zavíraly a pomalu jsem přestávala vnímat, co se kolem děje. Potřebovala jsem se prostě už pořádně vyspat. Přišoupla jsem se blíž k Ilenii a nechala víčka klesnout.

Sheyin jazyk to přežil, stejně jako ona, i když bylo zcela nepochybné, že to s ní dost zamávalo. Aby taky ne, tohle přimrzávání nebyla žádná sranda. Tedy... pro nás i celkem jo. Asi by se dalo polemizovat nad tím, jestli není vrcholem škodolibosti se tlemit vlastnímu dítěti, když se mu něco takovéhohle přihodí, ale co jsme měly dělat? Nedalo se přece všechno brát tak vážně! Zas tak moc jsme se jí přece nesmály, střihla jsem ušima. Kdyby se takhle chytil nějaký náhodný trouba, rozhodně bych se šklebila víc a asi bych se ani neobtěžovala s nějakou pomocí.
Trauma bylo nejlepší zajíst, i když jsem po pár soustech byla zase plná. Nestihlo mi tak rychle vytrávit, bohužel, což byl docela pech, protože kdybych nebyla omezená kapacitou vlastního žaludku, spráskala bych bizona ještě mnohem víc. Ilenie vypadala, že při myšlence na jídlo asi brzo vrhne a Sheya se v bizonovi taky jen tak nimrala, takže jsem se radši natáhla v jeho blízkosti a rozhodla se plně věnovat odpočinku... a taky své rodině, kterou jsem konečně měla poblíž. Bylo mi krásně.
Zívání se rozléhalo všude kolem a já už byla zcela připravená usnout po kdoví, jak dlouhé době zase jednou přitulená k Ilenii, když se od Sheyi ozvala váhavá otázka. Kamarádovi. Stálo mě opravdu veškerou sílu vůle, abych nevěnovala Ilenii velice významný pohled. Koutky mi zacukaly, ale podařilo se mi udržet jakž takž normální výraz. "No, jestli chceš, tak nám určitě neubyde," mávla jsem tlapou, i když Ilenie měla dobrou poznámku - možná by bylo snazší přivést kamaráda k bizonovi, než naopak. "A co je to vlastně za kamaráda?" nadhodila jsem naprosto neviňátkovsky. "Je to ten mechovej Saturnus, nebo někdo jiný?" Teď už jsem se potutelně uculovala. Nedalo se tomu odolat. Kamarád! "Klidně i za dva rohy," přitakala jsem s Ilenií.

"Kam ho schováme? Přece do... eee... no, to je vlastně dost dobrá otázka," podrbala jsem se zadní nohou za uchem. "Asi se tady budem muset utábořit, dokud ho nesežerem. Nemíním naší kořistí živit půlku Gallirei," odfrkla jsem si a v duchu už viděla, jak se místní obyvatelstvo seběhne jako mravenci na našeho bizona v momentě, kdy se k němu otočíme zády. Ovšem přemýšlet nad tím jsem stejně nemohla moc dlouho, protože Sheya předvedla další povedený kousek, kterým na sebe upoutala veškerou mou i Ileniinu pozornost.
Vypadalo to dost nepříjemně a dobře jsem věděla, že to tak i je. Taky se mi už něco podobného stalo, a kolikrát! Ale proč bych to teď měla přiznávat, že? Kdepak, tohle byla Sheyina chvíle, kdy mohla zazářit. Pro Ilenii to byla učiněná komedie, nabádala Sheyu k nejrůznějším kouskům a já si taky trošku přisadila, i když jsem se zároveň snažila přijít na to, jak ji osvobodit. Vypadalo to, že přimrzla fakt důkladně a na oblevu jsme čekat nemohly. To by mezitím zmrzla celá a my zrovna tak. Funění na led možná trošku pomáhalo? Nebo... taky ne, soudě dle narůstající intenzity podrážděného huhňání.
Naklonila jsem se až k Sheyině tlamě, že si taky zafuním a třeba to pomůže, ale sotva jsem se nadechla, už se naše dcera utrhla a řítila se do závěje. "Sheyo!" vyjekla jsem zároveň s Ilenií a na ledu se mi úplně rozjely tlapy, jak jsem se pokusila ji hned dohnat a zjistit, jestli je v pohodě. Než jsem se k ní ale dostala, už se hrabala na světlo a smála se na celé kolo. Ilenie jí zkoumala tlamu, jestli v ní pořád ještě má jazyk a já se prostě také musela rozesmát. "No, to byla krásná životní lekce v přímém přenosut!" zachechtala jsem se a dobruslila konečně na pevnou zem. Dloubla jsem do Sheyi čenichem, aby si z toho nic nedělala. Takovouhle pitomost asi někdy udělá každý. "Víte, co to chce? Takovýhle leknutí chce jedině zajíst," pronesla jsem moudře a vrátila se k bizonovi, ale za tu chvíli mi moc nevytrávilo, takže jsem ho spíš jen tak oždibrávala a tlama se mi za chvíli otvírala na zívání. "Nebo by to možná chtělo, húúúú, zaspat," mlaskla jsem a zamžourala kolem sebe. Jo, trocha spánku by určitě bodla.

Narvané bizonem k prasknutí se mi nechtělo dělat nic jiného, než se přežraně vyvalovat ve sněhu a užívat si líné chvilky. Ilenie vypadala, že je na tom dost podobně a brzy se taky svalila vedle bizona. Najednou jsme tu horu masa prostě pokořit nemohly. Ale to nevadilo. V chladu nám vydrží pěkně dlouho a běda, jak by se nám ho někdo snad pokoušel vzít. Přecpaná nebo ne, byla jsem připravená kopnout do zadku každého, koho by taková pitomost třeba i jen napadla. Líně jsem přemýšlela o tom, jak světelný orb toho bizona nakonec sehnal. "Tak... ho nemusel vytvářet, ale třeba jen přenesl nějakýho sem k nám. Jen ho předtím zamordoval," uvažovala jsem. "Nebo..." Otevřela se mi tlama v širokém zívnutí. "Nevim," dokončila jsem a přivřela oči. "Nejde mi už ani přemejšlet." Snad bych byla schopná tam po té naší rodinné večeři usnout, přímo na sněhu vedle bizona. "Myslím, že tohle je nejblíž nebi, jak se dá za života dostat," opáčila jsem Sheye a uchechtla se pod vousy. Jo, byla jsem vážně spokojená.
Možná jsem i na okamžik zadřímla, ale divný skřek, který se rázem ozval, mě dokonale probral. "Šššeo?" zamrmlala jsem zmateně, zamžourala kolem sebe a vyhrabala se na nohy. Hned jsem viděla, v čem je problém. Sheya se přilepila na led jako moucha do medu. "Ježkovy voči!" plácla jsem se do čela a taky se trochu poušklíbla, když jsem spatřila úsměv na tváři Ilenie. Nebyla to až taková tragédie a asi každý se o téhle lekci musel poučit, ale i tak to byla trochu patálie. "Třeba něco zazpívej," přisadila jsem si taky, ale už jsem dceru obcházela a přemýšlela, jak ji z toho uvolnit, aniž bychom jí urvaly jazyk. "Zkus na ten led funět, třeba se líp rozpustí."

"Určitě je někdy potkáš," broukla jsem k Sheye, která se toužila seznámit se zbytkem rodiny. "Teda, aspoň ty, které jsou tady." Bratra už jsem do toho znovu nezahrnula. Asi bych ho musela vykuchat, kdyby se tu rozhodl ukázat. Ale proč by to asi tak dělal? Měl, co chtěl, stal se alfou a nejspíš si teď válel svůj vypasenej pupek před norou v Zeleném lese, zatímco všichni skákali, jak on píská. Kéž bys puknul, otřásla jsem se odporem a obrátila se na Ilenii, která začala jmenovat členy zase ze svojí strany rodiny. Vypadalo to, že já přinášela spíš tetičky, zatímco ona zase vyrovnávala skóre strýčky. Starling už se dlouho nikde kolem neukázal a toho druhého bratra jsem si vybavovala jen matně. Neometal se nám na nějakém smečkovém lovu? To už bylo taky pěkně dávno... Kdoví, kde jim byl konec. "To rozhodně," vydechla jsem s lehkým úsměvem, když Ilenie poukázala na to, že my tři jsme ta hlavní rodina. Byla to pravda. Zdálo se, že všichni ostatní přichází a odchází, ale my si vždy našly cestu zpátky k sobě, jakkoliv beznadějné se to někdy zdálo.
Sheya se pustila do rybolovu a sklidila i první úspěch, který byl ale vzápětí zastíněn. Je totiž dost těžké trumfnout obrovskou mrtvolu bizona, která se jen tak zničehonic snese z nebe. "Do posledního kousíčku!" přidala jsem se s nadšením k nim dvěma a hned na tom začala pracovat. Nikdy jsem bizona neochutnala, protože kdo by se mordoval s takovým obrovským příšerným zvířetem? Ale asi by to za to stálo. "Je fkvěvej," huhlala jsem s plnou tlamou. Ilenie mezitím rozvažovala, jak to orb asi dokázal. "Hňg..." zamyslela jsem se, ale zkusila jsem radši nejdřív polknout, než jsem se do toho pustila znovu: "Možná prostě umí udělat bizona z ničeho? Třeba stačí některý z těch sklíček správně namířit a vypadne bizon?" Pokrčila jsem rameny. Bylo mi celkem jedno, kde ho získal, hlavně, když jsme se teď mohly pořádně nacpat.
Ale naděje na to, že ho sežerem na posezení, se brzy začaly zdát bláhové. Začala jsem ve svém hltání po nějaké době zpomalovat a za chvíli už jsem měla pocit, že se do mě nevejde už ani kousíček. Nakonec jsem musela uznat porážku a svalila jsem se spokojeně do sněhu. "Huf," vydechla jsem, olízla si čenich a trochu si otřela zkrvavenou tlamu do sněhu. "Je nějakej větší, než vypadá," poznamenala jsem, převalila se na záda a nastavila břicho imaginárnímu slunci. "Ale nemysli si, žes nás porazil," loupla jsem ještě okem po bizonovi, který se k tomu nijak nevyjadřoval. Pak jsem ale jen slastně přivřela oči. Dlouho jsem se necítila takhle spokojená. Jako na růžovém obláčku.

"Jo, nějak tak," pokrčila jsem rameny, když to Sheya celé shrnula do jediné věty. "Ale radši bych už svět zachraňovat nemusela. Začíná mě to trochu unavovat a mám dojem, že se mi za to od světa nedostává dostatečného uznání," odfrkla jsem si a pak se zasmála, i když to mělo trochu neveselý podtón. Jeden tady roky dělá superhrdinu a nikde žádné davy obdivovatelů, kteří by chtěli, abyste jim otiskli blátivou tlapu na kus kůry nebo do kožichu, nikde žádné dárkové koše, dokonce ani bizon, nic. Ne, že bych kolem sebe nějaké davy pitomců mít chtěla, ale šlo o princip. Kde byla vděčnost? Pf. Sheya potvrdila, že jsme se musely nějak minout a pak vznesla jistou obavu nad tím, že by Smrt jen tak mohla... vybouchnout sopku. "Může... ale není to tak snadné. Kdyby to chtěla udělat znovu, musela by zase uvěznit Života a taky na to měla dva další pomocníky z řad obyčejných vlků, bez kterých by to asi taky nezvládla. Každopádně bych čekala, že to nějakou dobu znovu nezkusí."
Ilenie pořád vypadala přešle. Sklesle. Snažila jsem se ji sice povzbudit, ale věděla jsem, že tak snadné to není. Sheya její dlouhý spánek vzala s humorem, ale pak atmosféra na chvíli zhoustla. Rybolov byl naštěstí jakýms-takýms únikem a další Sheyiny zvědavé otázky zrovna tak. "Jo. Tetu Islin, někde se bude potulovat po okolí. Pak máš - aspoň z mojí strany - ještě jednu tetu, ale ta je kdoví kde. No a strejce, o kterým ale mluvit nebudem. Ten už do rodiny moc nepatří," zkřivila se mi na chvíli tlama při myšlence na bratra. Doufala jsem, že ho už nikdy neuvidím. "A pak je tu ještě Bouře, tu bys klidně taky mohla považovat za tetičku, je to stará kámoška a nedávno se tady vyloupla kdoví odkud," dodala jsem zase na trochu veselejší notu a chystala se otočit k Ilenii, ale jestli jsem měla něco na srdci, okamžitě jsem na to zapomněla, když se za námi ozvalo hlasité žuchnutí.
Polekaně jsem nadskočila a otočila se po tom zvuku. Na sněhu se válelo veliké chlupaté zvíře. Klesla mi čelist úžasem. Ne. Ne! Nekecej! Tvář se mi rozzářila jako vlčátku o vánocích a pohledem jsem se střetla s Ilenií, která podobně svítila. "Bizon! Náš bizon!" vydechla jsem šokovaně a naprosto nedůstojně několikrát poskočila na místě. "K čertu s tebou, koule nablblá, tys to vážně dokázala!" zahalekala jsem svým chrapláčkem k nebi a nadšeně se vrhla k té hoře masa, která byla celá jen a jen naše. Kdo by se zabýval lovem nějaký bahenní ryby, když tu máme tohle? Už se mi sbíhaly sliny a nemínila jsem čekat, než si to orb zase rozmyslí.

//Středozemka

Zamířily jsme čerstvým sněhem k jezírkům, o kterých jsem doufala, že ještě nebudou úplně zamrzlá. Sheya se přitom rozpovídala o tom, co vlastně dělala, když se naše cesty rozdělily. Zamířila skutečně do Mechové smečky, tak, jak jsem očekávala. Za svým kamarádem, uchechtla jsem se v duchu a střetla se pohledem s Ilenií, která na mě upírala tázavý a velice výmluvný pohled. Musela jsem se hodně snažit, abych se nezasmála nahlas. "Asi jsme se teda musely v Mechové smečce minout. Šla jsem tě tam hledat. Potom. Protože nejdřív... vlastně pořád nevím, co to vlastně mělo být. Dostala jsem se ještě s dalšíma třema břídilama do takové jeskyně, která je nějakým tajným superpadoušským sídlem Smrti, nebo co?" Zavrtěla jsem nad tím hlavou. "Bylo to dost komplikované, každopádně, ve zkratce - chtěla zničit Života a celou Gallireu, já jí na to řekla, že s tím jí pomáhat nebudu, takže mě a ještě jednu vlčici poslala pryč nějakým portálem, který nás asi měl zabít, ale místo toho jsme se dostaly k Životovi? To taky doteď nechápu," pokrčila jsem rameny a pokračovala: "Každopádně, povedlo se nám Smrt zastavit, než všechno zničila, ale ta sopka byla rozhodně její dílo. Hodně vlků to ale odneslo."
Lehce jsem si povzdechla - ale odnesli to doopravdy? Ta pihatá Sheyi dvojnice vypadala u orbu dost živě. Možná se vrátila i ta její kámoška, Bianca. Alespoň jsem doufala, že to tak je. Byla mladá a nezasloužila si to, co se jí stalo. Rozhodně jsem ale doufala, že Stříbrňák hnil v horoucím pekle. "Pak... jsem tě tak různě hledala všude možně, ale nikde jsem tě nenašla, dokud ses teda neobjevila na té pláni tam. Narazila jsem ale na jednu se svých sester a potom i na Ilenii," zazubila jsem se a lehce se bokem otřela o svou partnerku. Její příběh byl z nás všech nejkratší. Viděla jsem, že ji to pořád dost žere. Lehce jsem jí olízla tvář. Kéž by se na to všechno dalo zapomenout. Prostě žít, jako by se to nikdy nestalo.
To už byla jezírka před námi a nezdála se být úplně na kost zmrzlá. Tenká krustička ledu už se na povrchu tvořila, ale nemělo by být moc těžké ji prolomit. "Tak jdem na to? Rybí hostina čeká," pronesla jsem tónem, který snad dostatečně maskoval moje přetrvávající zklamání nad ztrátou bizona. Dupla jsem na ledový povlak jezírka, které narozdíl od některých jiných nebylo smradlavé a zakalené jako nějaká žumpa. Led zakřupal a probořil se, což asi ryby na chvíli vyplašilo. Jestli tedy všechny nechrápou už někde u dna, napadlo mě a kritickým zrakem jsem se zahleděla pod vodu.