Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Posty:
16.2. - Sinéad
19.2. - Saturnus
20.2. - Saturnus

celkem zatím 30 lístků + 2 GT

Zvláštní, že to co mi z mé vlastní tlamy znělo jako naprostý blábol, z té Ileniiné vyznívalo docela jinak. "Tak jo. Ale tobě... tobě nejvíc." Tváře mi hořely. Celý svět se smrsknul jen na tenhle jediný ostrov a i ten se zmenšoval. Nakonec neexistovalo nic mimo náš koutek na téhle pláži. Vůbec nic. Všechno ostatní se zdálo malicherné a nepodstatné. Ze všeho nejvíc teď záleželo na tom, abychom byly spolu. Nic v tu chvíli prostě nemohlo být důležitějšího. Přidržela jsem Ilenii tlapami a možná jsem se trochu bála, že se mi zase rozplyne. Zmizí v oblaku dýmu, jako předtím, nebo zkrátka zjistím, že nesvírám v tlapách nic, než téměř jarní vánek... ale nestalo se to. Byla tu, byla zcela skutečná a byla... byla to prostě Ilenie. Moje jediná a nejmilejší Ilenie.
S hrůzou jsem si uvědomila, že když vyřkla ta dvě magická slůvka, mě se na jazyk opět dralo "já tebe víc." Spolkla jsem to. Copak už vážně blázním? "Miluju tě," řekla jsem místo toho. "Hrozně moc. Jsem tak ráda, že jsme zase spolu," mumlala jsem polohlasně, hlasitěji nebylo třeba, protože jsme si byly tak blízko. Svezla se zpět na zem a já se přitiskla k ní, zachumlala jsem čenich do jejího kožichu a taky se zachichotala. "Báseň? Jen pro mě? Ó. Tak to si nechám líbit. Jsem jedno ucho," našpicovala jsem slechy a přemýšlela, jestli bych i já dokázala dát dohromady nějaké rýmy. Nesložila jsem v životě víc než sprostou rýmovačku a momentálně mi dělaly problémy i prosté věty... ale možná... možná mě Ileniina báseň inspiruje?

Tak to jsem fakt ráda, že můj hnusnej xicht už nikomu neublíží, zasmála jsem se a horlivě přikývla. "A zbytek mně je taky krásnej," zazubila jsem se a zavrtěla zadkem, což ovšem v leže nešlo dost dobře. Spíš jsem se tam jen tak... svíjela. "A když na to přijde, tak tu krásu určitě obstaráš za nás za obě," zamumlala jsem polohlasně, protože Ileniina tvář k té mé stejně byla tak blízko, že vůbec nebylo třeba mluvit nahlas.
Ovšem... její blízkost se dala využít i k jiným věcem, než k huhlání sladkých nesmyslů. Copak se tomu dalo odolat? Navíc, já jsem s tím nezačala. Teď to byla pro změnu Ilenie, kdo se kroutil po zemi a zdálo se, že se snaží zalézt jako šnek do ulity, která jí k tomuto účelu ovšem žalostně scházela. "No dóbře teda," podvolila jsem se nakonec jejím nářkům a kvílení o pomoc, zasmála se a stáhla tlapy stranou. "Udělím ti milost, když tak prosíš... až by se kámen ustrnul," zakroutila jsem hlavou a šibalsky se ušklíbla, protože jsem si nemohla odpustit jedno poslední pošťournutí studenou tlapou, než jsem je s neviňátkovským výrazem zase přitáhla zpět k sobě, jako by nikdy nic podle škodolibého ani neprováděly.
Jakožto správné trolí ostrovanky jsme se rozhodly upořádat párty, o které jsme se hned vzápětí rozhodly nemluvit, protože se to ukázalo jako poněkud nepříjemné téma. Ilenie usoudila, že bude lepší se po mně vrhnout a já s tím musela souhlasit. Protože... protože najednou... najednou se cosi stalo. Ilenii to vždycky slušelo, jasně. Vždycky se na ni dobře koukalo. Ale teď... já nevím, bylo to snad tím, jak se na její srsti lámaly paprsky večerního slunce, když se teď nade mnou tyčila, zatímco já se pořád válela po zemi? Proč jsem si toho nikdy nevšimla? A byla její vůně vždycky tak sladká? Fascinovaně jsme si hleděly do očí, jako bychom se snad viděly úplně poprvé. Náhle jsem měla břicho plné motýlů, o kterých jsem si rozhodně nepamatovala, že bych je jedla. Nějak mi vyschlo v hrdle, když se její čenich naklonil blíž k tomu mému. "Tobě víc," hlesla jsem a přála si, abych dokázala vymyslet něco inteligentnějšího, ale v tu chvíli mi přemýšlení zrovna moc nešlo. Dotkla jsem se svým čenichem toho jejího, který se teď nacházel přímo na dosah a věnovala jí letmé olíznutí. A pak ještě jedno, pro dobrou míru. Položila jsem tlapy kamsi na její plece, tentkorát ale bez úmyslu jimi studit a rejdit v Ileniině srsti, prostě jen... chtěla jsem, aby byla blíž. A ignorovala jsem fakt, že mi možná k čenichu zabloudily cizí pachy. To není skutečný. Jen se mi to zdá. Nikdo tady není. Jen my dvě.

"Ach ne! Jak bych ti něco takového mohla udělat? Aby ses mohla ukazovat jen za těch nejtemnějších a nejhnusnějších nocí?" chytala jsem se za hlavu. To bych přece nemohla! Ilenie nemohla žít v díře jen kvůli mé zkřivené tváři. "Jaký by to pak byl pro tebe život? Ne, kdepak, určitě by se dalo vymyslet něco jiného. Udělala bych si... závoj. Závoj z listí a travin, aby můj hnusný trolí obličej nikoho neděsil a mohly jsme si obě užívat slunce bok po boku!" Spokojena se svým géniem jsem se usmála a spokojeně zamručela, když mi na tváři přistál polibek, který jsem s radostí opětovala.
Válely jsme se v písku, který nepochybně zalézal do každé mezery v našich kožiších a který ze sebe budeme sypat ještě za týden, ovšem v tu chvíli mi to vůbec nevadilo. Obě jsme se zubily a možná bychom nezávislému pozorovateli mohly připadat trochu slabomyslné, ovšem jakýpak tady mohl být pozorovatel? Tady nebyl nikdo, kromě kokosů a papouchů, kteří na nás stejně nemají co čučet. "Co dělááám? Já nic nedělám," ohradila jsem se a zavrtala důkladně svoje studené tlapy do Ileniina kožichu s trochu škodolibým úšklebkem. Když mi už nemrzly tlapy, všechno bylo rázem dokonalé. Téměř. Sheya tu trochu chyběla, to byla pravda. Ovšem jestli byla s tím svým kamarádem, pak jí určitě nic nechybělo. Jen doufám, že nedělaj nic... no. Prostě nechci bejt ještě babča, potřásla jsem hlavou a přejel mi mráz po zádech jako nějaká zlověstná předtucha, kterou ty myšlenky vyvolaly. Nebo to bylo možná Ileniinýma studenýma tlapkama. To znělo pravděpodobněji.
"Jasný. Dotáhnem ho sem za ucho. Seznámí se s náma, ať chce nebo ne, nafurt se tomu vyhýbat nemůže," přikývla jsem rázně. Že plácám něco o Bouři, o které Ilenie nejspíš vůbec nic nevěděla, jsem si ani neuvědomila. Byla jsem příliš zaměstnána představou ostrovní párty a pak také myšlenkou toho, že jsem možná plácla nějakou blbost. Nebo dvě. "Jo. Určitě mu můžem dát šanci. Pak by to moh bejt opravdu obří sraz," pokývala jsem hlavou a snažila se nepředstavovat si, jaké by asi mohly být Severčiny děti a co by mohly provést s ostrovem. Ta vlčice mi vždycky přišla trošku trhlá. To už se ale Ilenie vymrštila a náhle stanula nade mnou, jako bych byla nějaká skolená kořist. "Tak jo! Trolí ostrovanky se za nikým nehoní!" prohlásila jsem rozhodně, opřela si přední tlapy o její plece a přihlouple zamrkala. Najednou jako by se kolem ní vznášela zářivá aura, která ji dělala ještě krásnější, než kdy dřív. Najednou... najednou jsem viděla Ilenii v úplně novém, svěžím světle! Znovu jsem zamrkala a usmála se ještě přiblbleji. "Sluší ti to," vybreptla jsem.

Posty:
11.2. - Cynthia
12.2. - Sinéad
13.2. - Cynthia

celkem zatím 25 + 2 GT

po sem přidáno

//loterie 13

Ani jsem se už nepokoušela plýtvat mentálními silami na rozluštění Ileniiné huhlavé šifry. Nejspíš to bylo prostě marné. Jen jsem se znovu přitrouble usmála v naději, že tím zamaskuji fakt, že jsem nerozuměla ani slovu a pak už nás čekalo krásné ostrovní flákáníčko. Kvílely jsme a mručely, jak jsme si protahovaly ztuhlé tlamy a rozplácly se v písku. Stejně, jako Ileniin kus bizona, který tudíž skončil obalený nepříliš chutným kořením. Trochu jsem se zašklebila a přemýšlela, jestli mám utrousit nějakou nepochybně velice vtipnou poznámku, nicméně nakonec jsem ji spolkla. Byla jsem v tu chvíli moc spokojená a moc líná. Klapala jsem si jen tak naprázdno čelistí, aby se mi rozhýbala, než jsem stočila zraky ke své drahé polovičce, která se zděšeně chytala za hlavu. "Žejo! Vypadala bych jako nějakej hnusnej trol," zavrtěla jsem hlavou. "Asi... asi by se nedalo nic dělat," povzdechla jsem si potom tragicky, jako by ona hypotetická situace nastala a stala se skutečností. "Musela bys žít s trolí ženou a vycházet s ní jenom po setmění, abys unikla potupě a posměchu..." Zhrzeně jsem si povzdechla a hned vzápětí se zazubila, protože s mým obličejem nic nebylo. Tedy snad. Připadal mi poněkud ztuhlý, ale vypadal snad normálně. Ten Ileniin taky vypadal stejně, jako vždycky... stejně mě lákal k tomu, abych si ho prohlížela, abych se zahleděla do jejích krásně zlatých očí a ztratila se v nich.
Škubla jsem sebou, když na mě Ilenie chmátla tlapou, která snad byla studenější než pařát Smrti. "Ááh," vyjekla jsem a zavrtala na oplátku zase svoje ledové tlapky kamsi k jejímu rameni. "Jo," vyjekla jsem vzápětí znovu, tentokrát však triumfálně. "Náš osobní ostrov! Žádný otravové, jen my, papoušci, kokosy a nekonečný možnosti flákání se a dovolenkování," zazubila jsem se široce a nemyslela na to, že nás to flákání určitě brzo přestane bavit. Nikdy nám to dlouho nevydrželo. Asi jsme toho prostě nebyly schopné. Pro tuto chvíli však bylo předsevzetí flákat se pořád čerstvé. "Pak to tu musíme kloudně prozkoumat," nadhodila jsem, než se řeč stočila k Sheye. "No, já ji rozhodně nemám v plánu nahánět, nemusí nás mít pořád za zadkem," zazubila jsem se do nebe. Když šla za svým kamarádem, určitě nepotřebovala dohled svých matek. "Ale dovýst by ho pak mohla. Celkem ráda bych ho konečně viděla. Už o něm slýchám takovou dobu a nezahlídla jsem z něj ještě ani chlup," posteskla jsem si. Ilenie navrhla, že bychom si měli dojít rovnou pro všechny, až tam budem. "To by šlo. Uděláme z toho ostrovní párty na oslavu toho, že jsme se tady konečně zabydlely. A můžem pozvat i Bouři a-" Trochu jsem se zarazila a zkroutila opět hlavu do strany, abych na vlčici po svém boku lépe viděla. Ta zmínka o bratrovi zazněla dost sklesle. "Určitě taky bude chtít přijít," broukla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to to nejlepší. "No a když ne, tak ať si trhne." To bylo možná ještě horší. Odmlčela jsem se. "Chtěla bys ho pak jít hledat?" pronesla jsem konečně možná trochu inteligentní otázku.

//loterie 11
//Západní úkryt

Cesta chodbou byla napodruhé už menším dobrodružstvím, když jsme věděly, co nás čeká na druhé straně. Teď spíš než zvědavost nebo obavy z toho, kam nás tahle tmavá cesta u všech všudy může zavést, jsem pociťovala úlevu z faktu, že je naše cesta už skoro u konce. Jak jsem se těšila, až tam konečně budem! Chytala jsem už do tlamy absolutní křeč a nemohla jsem se dočkat, až bizona odložím. Navíc nás čekal únik od mrazu a sněhu a to byla myšlenka, která taky měla cosi do sebe. Žádný další kluzký les pod nohama, který by ohrožoval mou důstojnost. Těšila jsem se zkrátka jak malý smrádě na Vlčíška a tak jsem chodbou celkem chvátala.
Když jsme vyšly na povrch z jeskyně na druhé straně, všude kolem panovala naprostá tma. Jen na obloze nad naší hlavou zářilo celé moře hvězd. Nebylo ale pochyb, že jsme na správném místě. Pod nohama jsem cítila písek a kdesi z hlubin ostrova se ozval skřek nějakého neznámého tvora. Kousek jsem ještě popošla, abych neodložila kus bizona do písku - plánovala jsem ho ještě jíst a chroustání zrnek mezi zuby jsem zrovna nemilovala. Pustila jsem ho na plochý kámen, kecla si na zem a pořádně si protáhla čelist. "Ááááuuuuaaghh," vydala jsem přitom zvuk ještě méně artikulovaný, než všechny mé předchozí pokusy o řeč. "Áh. Jsme tu! To je paráda, moct znovu mluvit. Už jsem myslela, že mi ta grimasa na obličeji zůstane na furt," ušklíbla jsem se a tlapou si masírovala panty čelisti, aby v nich neskřípalo, než jsem se svalila na záda do chladnoucího písku. "Je to tu furt stejný," pochvalovala jsem si. "Možná ještě lepší, páč teď už nemusíme nic nahánět a můžem si to tady prostě užít." A to jsem taky plánovala udělat. Najdem si tu to pravý útočiště, místo setkání a vůbec všechno, bude to naprosto dokonalý. Myšlenky se mi při uvažování nad setkáváním stočily jistým směrem. "Myslíš, že sem Sheya dorazí?" Kdoví, co teď dělala s tím svým kamarádem?

//loterie 9
//Vodopády přes Dlouhou řeku

Kráčely jsme dál a dál, kolem hučících vodopádů, podél bublající řeky a já už začínala chytat lehkou křeč do tlamy, která svírala kus bizona, který mi s každým dalším krokem připadal stále více a více zbytečně velký. Začínala jsem tak trošku uslintávat a snahy zabránit tomu se setkávaly s docela velkou marností. Kdyby se Ilenie ptala, vždycky můžu říct, že slintám nad ní, stočila jsem k ní pohled a v očích mi poskakovaly jiskřičky - jistě. Však by to ani nebyla tak velká lež, ne? Hm... I tak už jsem se těšila, až tahle cesta skončí. Byla tu zima, led, mráz, bizon byl těžký, i když byl rozdělený na kousíčky... ale ani tak jsem si nestěžovala. Měla jsem tu Ilenii a to bylo vše, co jsem si jen mohla přát.
Navíc vyhlídka ostrova už se nezdála být tak vzdálenou a nereálnou. Naopak, přibližovala se s každým krokem. Ilenie zahuhňala cosi dalšího, ale mně to jaksi nedocházelo. Cosi o Buddhovi a květech... možná. Nebo tak něco. "Mhhhm," přikývla jsem s nadšením, které snad bylo adekvátní reakcí, vzhledem k širokému úsměvu, kterým mě má drahá polovička obdařila, a vkročila jsem do útrob jeskyně, která se naštěstí už rozevírala přímo před námi.
Vypadalo to tady stejně jako minule. Voda v zadní části úkrytu sice čvachtala pod nohama, ale její hladina mi přišla ve stejné úrovni, jako když jsme se sem vydaly na cestě za sklíčky. Podle všeho nehrozilo, že by se jeskyně měla zaplavit a přístup na ostrov zůstat odříznutý. To bylo jedině dobře. Krápníky pořád trčely ke stropu nebo od něj visely, naše kroky se odrážely od stěn a já už se viděla hezky na pláži, kam jsem nepochybně odjakživa patřila, jen jsem to ještě donedávna netušila. "Hhuš hhahuhhem," zahuhňala jsem nadšeně a přidala do kroku.

//Papouščí ostrov

Posty:
7.2. - Saturn
8.2. - Erlend
9.2. - Cynthia

celkem zatím 21 + 2 GT

Posty
4.2. - Sinéad
5.2. - Sinéad
6.2. - Erlend

Rozcestník
Saturnus - hřiště, závoj, nora

celkem zatím 19, u předchozího mělo být 13, neumim počítat

po sem PŘIDÁNO

//Rozkvetlé louky

Kráčely jsme dál a dál v bizonem vynuceném mlčení. Blbě se udržovala konverzace, když jste mohli jen huhlat a huhňat. Mě to ale nevadilo. S Ilenií se dobře mluvilo, ale i mlčelo. Hlavně, že byla tu. Konečně. Už se neztratíme. Uděláme si z toho ostrova naši čupr základnu, kde se vždycky najdem a kam můžem utýct před koncem světa a kdyby tam za náma přišli nějací otravní otrapové, můžem po nich házet kokosy a papoušky... Ach. Neznělo to jako ráj? Život pro jednou opět začínal znít lákavě a nadějně. Přijde tam za náma Sheya a pozvem tam i Bouři a Islin a budem se tam válet s tlapama nahoru a všechno bude úplně epesní, malovala jsem si to.
Možná, že Ilenie cosi z mých myšlenek nějak mimoděk podvědomě zaznamenala, protože se zmínila o Islin. Tedy... chvíli mi trvalo, než jsem to vyluštila. Chvilku jsem na ni jen přiblble čučela, ale jakmile jsem si to zahuhňání trochu přebrala v hlavě, přikývla jsem. "Mhmm," doplnila jsem ještě i souhlasné zamručení. "Ahe hhoví, kdhe he houhá," pokrčila jsem rameny, protože jsem neměla nejmenší šajnu, kam se má drahá, i když trochu potrhlá sestřička vydala. Mířila původně na jih nebo do teplých krajin, protože nechtěla umrznout, takže bude asi pořád někde tam. Třeba taky našla cestu na ostrov? To by byl gól, kdyby tam na nás už čekala. Velké naděje jsem si však nedělala. Nic z těchto myšlenek jsem se ale huhňojazykem nepokusila předat. Hučení vodopádů, kolem kterých jsme šly, by stejně všechnu snahu o konverzaci přebilo.

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Nákup - inventář Cynthie:
- 50 drahokamů = 5 lístků
- 60 mušlí + 40 oblázků = 5 lístků

Posty:
1.2. Cynthia
2.2. Saturnus
3.2. Sinéad

Golden Ticket:
první týden - Jasnava

celkem zatím 14

loterie 1
//Medvědí jezírka přes Mahtaë

"Samozřejmě. Musíme se držet nějakých zásad, jinak bysme se klidně mohly zařadit mezi všechen ten ostatní pleb tady," rozmáchla jsem se široce tlapou, jako by snad kolem nás stál celý zástup obyčejných smrtelníků, nesahajících nám ani po drápy na tlapkách. Nebyl tu však nikdo, jen my dvě, vlčice na úrovni. Takže jsme prostě nemohly spráskat celého bizona. Nenechávaly jsme ho tam proto, že by ho snad bylo nemožné sežrat a tudíž jsme to vzdaly, ne - my prostě měly svou úroveň. Zazubila jsem se. To se mi líbilo. Znělo to jako jasné vítězství, i když jsme vlastně byly pokořeny.
Oběma se nám podařilo urvat svůj díl z bizona, i když ten se i po smrti podobnému zneucťování dost tvrdohlavě bránil. Bohužel nebyl tak tvrdohlavý, jako my dvě. Když už nám nemohl nakopat nebo nás nabrat na rohy, bylo získání sváči na cestu jen otázkou trpělivosti a trochy hrubé síly. Pak už jsme mohly vyrazit. Společně jsme si zahuhlaly a zamířily jsme směrem k severu. Hlavně, aby se ta chodba mezitím nějak nezaplavila nebo tak něco, uvažovala jsem a snažila se moc neslintat, když jsem měla tlamu zacpanou bizonem. To by byl docela pech. Nebo aby se nezaplavila, až tam budem... Ne. Zakázala jsem si vůbec uvažovat tímhle směrem. Navíc, kdyby se to stalo, zpátky bychom se už nějak dostaly. Přece nejsme blbý. Už jsme překonaly mnohem větší překážky, na nás jsou krátký, pokývala jsem si spokojeně hlavou a zazubila se skrz bizoní flákotu spiklenecky na Ilenii, jako by mohla tušit cokoliv z toho, o čem jsem uvažovala.

//Vodopády

Pořád ji to trápilo. Nemusela to už nahlas opakovat, abych to věděla. Bylo to jasné. Jakkoliv jsem chtěla, nemohla jsem to napravit. Mohla bych říkat stále dokola, že jí nic nevyčítám, ale netušila jsem, jestli to k něčemu vedlo. Musely jsme prostě... jít dál. Překonat to a neohlížet se zpět a postarat se o to, aby všechno bylo zase dobrý. Když jsme spolu, zvládnem to. Zvládnem všechno. Nikdo si na nás nepřijde. Ani bohové, magie a jiný blbosti. Byla jsem připravená klidně profackovat Smrt, kdyby se rozhodla, že mě připraví o kohokoliv z mé rodiny. Tedy... nejspíš bych přitom umřela a ještě předtím bys nejspíš uvolnila všechny svěrače, ale... jo. Byla jsem na to připravená. I když jsem doufala, že to nikdy nebude třeba.
Bizon byl obrovský a sežrat ho bylo nemožné. Nebyla jsem si ani tak blízká s žádnou smečkou v okolí, abych jim ho nabídla jako dárek. Prostě kdo si ho najde, ten ať si ho sežere. My dvě neměly nejmenší šanci tu horu masa spořádat. "Jo. Naprosto nechutný," přikývla jsem s lehkým ušklíbnutím. "Ale sváču si vzít můžem." Oklepala jsem si většinu sněhu z kožichu a začala z bizona dolovat nějaký solidní kus masa, který bychom mohly vzít s sebou. Nešlo to zrovna nejlíp, vzhledem k tomu, že byl poněkud omrzlý, ale povedlo se mi flák masa získat. Mrkla jsem na Ilenii a zamávala ocasem. "Hůhhemhít," oznámila jsem jí s plnou tlamou a vykročila směrem, který nás předtím dovedl k tajemné podzemní chodbě přímo k našemu cíli.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

Bolelo mě, že se z toho všeho Ilenie obviňuje. Já jí to za vinu dávat nemohla. Až moc dobře jsem věděla, jak to tady chodí. Nikdo to nemohl ovlivnit. Když se magie, bohové nebo cokoliv jiného rozhodlo, že se vás zmocní a zamává vám se životem, nemohli jste se tomu bránit. Mohli jste jen doufat, že to nakonec dobře dopadne a ostatní vás nebudou mít za blázna, až jim to budete vyprávět. Já Ilenii za blázna neměla, ani jsem se na ni nezlobila. Jenže se zdálo, že ona má dojem, že by si cosi takového zasloužila. Vyčítala si to. Tiskla jsem se k ní, aby jí bylo jasné, že neodejdu. Zůstanem spolu. "Jistě," broukla jsem a znovu se otřela o její tvář. "To nejšílenější a nejodhodlanější. Můžem to teď všechno dohnat. Může to být zase dobrý," pousmála jsem se taky a pro jednou jsem i věřila optimistickým slovům, která vyšla z mojí tlamy.
Ležely jsme tam a sníh se dál sypal. Pohřbíval bizona a měla jsem trochu obavu, aby nepohřbil nakonec i nás. Nechtěla jsem ležet navždy ve snéhovém hrobě. Ještě se mi nechtělo do žádného hrobu. "To nevím. Řekla bych, že jestli teď odejdeme, sežere ho kdejaká havěť a na jaře najdem tak maximálně kosti. Na druhou stranu, jestli tu zůstaneme, mohla by ta havěť za chvíli ožírat i nás," vyslovila jsem své ponuré myšlenky nahlas. "Takže... bych asi navrhovala ústup. Nemáme stejně šanci to všechno sníst." Už uplynul nějaký čas, ale já se pořád cítila přežraně a přeplněně. Pořád vleže jsem si protáhla tlapy dopředu a stočila pohled ke zlatým očím své partnerky. "Tak - na ostrov?"