Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Západní úkryt přes Dlouhou řeku

Říkala jsem, že půjdu na sever, ale tlapy mě vlastně vedly úplně jiným směrem. Byla jsem si celkem jistá, že Sheyu najdu ve smečce pod sopkou, kde žil ten její... kamarád. Teď se mi tam ale hned nechtělo. Zalíbila se mi ta myšlenka, že se ztratím. Vypařím se. Nepotřebuju nikoho. Zabavím se sama. Můžu si dělat, co chci. Jenže to, co jsem doopravdy chtěla, bylo toulat se světem s Sheyou a Ilenií. Sheyu jsem k tomu ale nutit nemohla a Ilenie... "Ilenie ať se jde bodnout," procedila jsem skrze zuby, protože to vážně bolelo. Chtěla jsem po ní jenom to, aby prostě... byla. Ale nějakým způsobem se stalo, že i to je nejspíš až moc. Dělalo ze mě špatnou partnerku, že jsem ji tam nechala? Ale já už na to nemám.
Zakručelo mi v žaludku a to mě na chvíli rozptýlilo od myšlenek. Měla jsem strašný hlad, kdoví, kolik dní jsem tam vůbec trčela na ostrově a čekala, až se něco změní. K vodopádům se často chodila napájet zvěř a tak jsem jen zvolnila tempo, přikrčila se a rozhlédla se kolem. Netrvalo dlouho, než jsem spatřila zajíce. Dál už jsem nehledala, nemínila jsem si vybírat. Připlížila jsem se blíž, v čemž mi napomáhal hukot vodopádu, pak jsem vyrazila vpřed. Ušák byl rychlý, ale kořeny, které mu vyrašily pod tlapkami, byly rychlejší. Chňap, jedno pořádné kousnutí, jedno uspokojivé křupnutí krčku pod mými tesáky a bylo po zajíci. Obvykle jsem magii při lovu nepoužívala. "Není to totiž féééér," protáhla jsem pitvořivě zajíci do obličeje. "Já ti něco povim. Život není fér. Proč bych měla být já fér? Proč bych se měla snažit?" Tak trochu jsem možná balancovala na tenké hranici úplného zhroucení, ale bylo mi to fuk. Nebylo by snazší se tomu prostě poddat? Čapla jsem zajíce do tlamy, že si ho sežeru někde, kde bude větší klid a menší rachot.

//Kvetoucí louky

//Papouščí ostrov

Měla jsem nutkání se ohlédnout, ale neudělala jsem to. Rázovala jsem stále vpřed, přes pláž až ke vstupu do chodby, která vedla zpátky na pevninu. Ilenii jsem nechala za sebou. Ležela schovaná před sluncem i nepřízní počasí pod stromy, na pelechu z listí a kapradí. Bude v pohodě, pomyslela jsem si úsečně. Jasně, že bude. A já se mezitím o všechno postarám, nebo ne? Nebylo to ode mně fér. Kdoví, co s Ilenií vlastně bylo. Možná byla nemocná? Možná to byla nějaká kletba? Nebo prostě jen... chrápala. Jenže já neměla náladu být fér. Měla jsem náladu tak akorát někomu namlátit, nebo si vlézt do nějaké díry a brečet jako malá holka. Nemohla jsem se rozhodnout, co z toho je blíž pravdě. A že mám na všechno bejt sama, to snad je fér? Že mám pořád všechny ztrácet a nemít nic jistýho, to je fér? To taky sakra není vůbec fér. Dupala jsem dlouhou jeskyní směrem k dennímu světlu na druhé straně. Zuřila jsem, abych nemusela brečet. Měla jsem toho plné zuby. Všeho. Stačilo se ohlédnout na těch posledních pár let. Nekonečný kolotoč - hledání a ztrácení, hledání a ztrácení, srdce kolikrát polámané a poslepované zpátky dohromady... "A já se na to taky můžu vykašlat," řekla jsem nikomu. "Jednou můžu bejt já ten, co se ztratí, ne? Ať si mě Ilenie pak hledá po všech čertech, krucinál." Bylo to hnusné a přesto mi to přinášelo jisté pokřivené uspokojení.

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Čas plynul. Spíš se vlekl. Tekl líně jako medová řeka. Sheya se nevracela a Ilenie se neprobouzela, zatímco já chvílemi přecházela sem a tam po ostrově, kopala písek nebo šutry do moře, chvílemi jsem zase spala, ale většinu času jsem seděla nebo ležela vedle své drahé polovičky, která byla jaksi úplně mimo. Zkoušela jsem ji probudit různě, ale ona prostě nereagovala na nic. Nevypadala zraněná ani nemocná. Jen spala. A já cítila, jak se o mě postupně zase pokouší zoufalství. Říkala, že tohle se jí stalo minule. Že prostě... spala. Skoro celý rok. Zírala jsem na její hrudník, který se zvedal a klesal, jediná známka života. Co když se tentokrát už neprobudí? Čekala jsem a čekala, ale bylo mi jasné, že tady prostě nemůžu navěky sedět. Příčilo se mi ji opustit. Měla jsem ale už hlad, prázdný žaludek se mi bolestivě kroutil a svíral. Na ostrově to nevypadalo, že by se dalo lovit cokoliv mimo barevných ptáků.
A pak tu byla ještě jedna věc. "Kde je sakra Sheya," zamrmlala jsem k sobě už aspoň po stopadesáté. Pořád se nevracela a už jsem z toho začínala být dost nervní. Už jsem zase rázovala sem a tam tím divným místním kapradím. Dostávala jsem čím dál větší vztek na... zkrátka na všechno. Nemohla jsem tu vydržet. Měla jsem pocit, že se zblázním - a Ilenie si spala. Prostě si v klidu spala. "Já jdu," oznámila jsem jí nakonec, když hučení v mé hlavě dosáhlo takového maxima, až jsem si myslela, že mi nutně musí puknout lebka. "Jdu za Sheyou. Na sever. Tak za náma pak dojdi." Slyšela jsem, jak úsečně a vztekle to všechno znělo. Na Ileniině tváři to nevyvolalo nejmenší reakci. V tu chvíli bych ji nejradši nakopla a zároveň bych za tu myšlenku ráda nafackovala i sobě. "Sakra, já vím, že za to nemůžeš, ale já nemůžu pořád dělat všechno SAMA!" zaúpěla jsem a nakopla jenom list kapradiny, než jsem se otočila a svižným tempem si to namířila k chodbě, která vedla zpátky na pevninu. Snění o krásné tropické dovolené bylo u konce.

//Západní úkryt

Asi jsem musela usnout. Asi určitě, protože mne probudilo až pleskání kapek deště o moje tělo. Zmateně jsem zamžourala a zvedla tvář obalenou pískem ze země. Chvíli mi trvalo se zorientovat, ale ne zase tak moc dlouho. Byly jsme na ostrově a usnuly na pláži, zatímco jsme předstíraly, že jsme kusy dřeva, aby nás nezvaní hosté nenašli. Lehce jsem se tomu uculila. Teď to ale vypadalo, že idylce je konec. Černé mraky na obloze kam jen oko dohlédlo nenaznačovaly, že by chtěly každou chvíli někam odplout a déšť, který z nich padal, byl dost protivný i sám o sobě, natožpak když se k němu připojil vítr, co vál od moře. "Ilenie," broukla jsem. "Vstávej, jdem se schovat." Jenže moje partnerka spala jako dřevo. Uculila jsem se ještě víc. Bylo to celkem roztomilé... i když tohle bych jí asi říkat neměla. "Ileeeenie," zabroukala jsem přímo u jejího ucha a čenichem ji zlehka pošťouchla.
Jenže jsem se reakce nedočkala ani teď. Zamračila jsem se. Začínalo to být divné. "Ilenie? Hej? Slyšíš mě?" Spala. Jako zabitá. Na to ani nemysli. Mrtvá samozřejmě nebyla. Viděla jsem, že dýchá. Ale nezdálo se ani, že by se plánovala teď hned vzbudit a déšť nepřestával. "Krucinál," zaklela jsem tak nějak do prázdna. Co jsem asi tak teď měla dělat? Nejspíš mi zbývala jediná možnost. Čapla jsem Ilenii za kůži na krku a začala ji vléct do skrytu stromů nedaleko. Šlo to bídně, hlavně proto, že byla o dost větší než já. Nebyla jsem sice úplná slabá máčka, ale tohle byl celkem nadvlčí výkon. Jenže jsem nechtěla moknout a nemohla jsem tam nechat Ilenii válet jen tak na dešti. Nejspíš bude mít trochu vytahanou kůži na krku... Ale to asi nebylo to, co by mi mělo dělat starosti. Spíš mi přišlo děsivé, že ji to nevzbudilo. Mohla jsem se snažit o jemnost, ale moje zuby nepochybně štípaly.
Když jsem ji dosmýkala pod stromy, měla jsem toho plné zuby. Byla jsem mokrá jako krysa a taky pěkně ztrhaná. Ilenie dál spala. Věnovala jsem jí zkoumavý pohled. Nic na ní takhle nebylo vidět. Potřásla jsem nad tím hlavou a vyběhla ještě do deště, abych přinesla schovat i naše dva kusy bizona. Jeden jsem položila pod velký list nějaké neznámé rostliny, jeden jsem si vzala k sobě a zamyšleně ho žvýkala, zatímco jsem se uvelebila vedle spící Růženky a naslouchala plácání deště, před kterým nás teď kryly husté listy místních stromů. Fialkovými zraky jsem ale po většinu času sledovala svou drahou polovičku. Vypadala v pořádku. Jen prostě spala. Povzdechla jsem si, spolkla kus bizona a položila si hlavu na tlapy. Kéž by tu byla Sheya.

//Díky <3

"Jasně. Ty nejmilosrdnější vládkyně, jaký si tenhle ostrov vůbec mohl přát," pokyvovala jsem hlavou a snažila se co nejhlouběji ponořit do fantazie, že tomu tak skutečně je. My byly vládkyněmi ostrova a my rozhodovaly o tom, že tu ty ostatní vlky necháme. Ne naopak. "Ale," dodala jsem po chvíli, "nejspíš bychom si tady pak měly najít nějaký zapadlý schovaný kout, kde nás nikdo nenajde. Až teda naši... návštěvníci vypadnout." Nemyslela bych si, že to bude potřeba. Počasí se tady zdálo být dost příznivé. Nemusely jsme se tady skrývat před nějakou otravnou zimou a kdyby se přihnal déšť, mohutné stromy a jejich listy by nám určitě poskytly dostatečný úkryt. Jenže vlci byli mnohem otravnější než počasí, kterému jsem navíc ještě dokázala poručit. Těch se prostě nedalo jen tak snadno zbavit. Vyfoukla jsem všechen vzduch z plic a proměnila se v kus suchého dřeva, který je propletený s jiným kusem dřeva. Tak bylo všechno jednodušší.
Ale pesimistické myšlenky mě i tak přepadaly. Snažit se být optimistou mi nikdy moc nešlo. Prostě jsem jím nebyla a kdykoliv jsem se o to pokoušela, připadala jsem si jako šašek. Ilenie řekla, že je to určitě jen náhoda. Váhavě jsem se pousmála. "Určitě. Přece... nemůžem být tak důležitý, aby si na nás osud nebo vesmír nebo co zasednul, ne?" Byly jsme jen dvě kapky v oceánu, dvě zrnka prachu. Tak proč se na nás pořád lepila smůla? "Možná jsem někdy v minulosti nakrkla nějakou zákeřnou čarodějnici," uvažovala jsem. "Třeba je to kletba?" Byla to pochopitelně blbost. Ale přemýšlelo se nad tím snáz, než nad možností, že nás vesmír prostě nenávidí protože jsme, jaké jsme.

"Já nespala," zabrumlala jsem rozespale, což poněkud podrývalo moje slova. Opravdu jsem ale nespala, spíš jen podřimovala. A teď, když jsem se probrala, chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a rozkoukala. Snad to bylo lepší předtím, než jsem tak učinila. Okolní svět nás nemínil nechat na pokoji. Nenechal na sebe zapomenout. Netušila jsem, proč to tak musí být. Proč jakmile si urveme chvíli jen pro sebe, musí se hned někdo přihnat a zkazit to. Jenže takhle to v našem životě už chodilo. Možná bych si na to za ty roky měla už zvyknout, ale to se zdálo nemožné. Navíc to ani neznělo jako něco, co by se po nás mělo chtít. Bylo tak zlé toužit alespoň po jednom místě, které bude jenom naše? Po pár hodinách, které strávíme jenom spolu?
Slyšela jsem vztek v Ileniiných slovech. Rozhodně jsem ho považovala za oprávněný. Taky jsem byla naštavná. Nechtěla jsem ale, aby nám ti nezvaní návštěvníci všechno zkazili. Proč jim dávat takovou moc? My tu přece byly první. "Jestli přijdou až sem, roztrháme je na mašličky," pravila jsem smířlivě a přejela čenichem v Ileniiné srsti. "Je to náš ostrov a pobíhaj tu pořád v jednom kuse jen proto, že jsme jeho milosrdné vládkyně a nechceme jeho půdu hned pošpinit," plácala jsem a přitom se v duchu transformovala na kus dřeva, který vyplavilo moře. "Já myslim, že určitě. Vidělas někdy, jak ty klacky dokážou být do sebe šíleně zamotaný?" uculila jsem se a přivinula se celá ke své drahé polovičce. Znovu jsem přivřela oči. "Mysliš, že se tohle děje všem párům? Nebo máme jen hroznou smůlu?" vydechla jsem, protože mě to vážně zajímalo. Někdy mi přišlo, že se celý svět spiknul specificky jen proti nám. Je to proto, že jsme... divný? Jenže co špatného jsme dělaly? Jak jsme komu ubližovaly? Když byla Ilenie pryč, byla jsem pro své okolí mnohem nepříjemnější a nebezpečnější. Takhle jsme si nikoho nevšímaly. Hleděly jsme si svého. Určitě se to děje všem. Musí to být prostě jedna z těch věcí, o kterých nikdo nemluví.

Zasmála jsem se pod vousy. "Snažila jsem se," řekla jsem jen, protože mě jinak napadaly jen samé rádoby vtipné poznámky. Jestli to takhle vypadá, když do něčeho vložím srdíčko... tak to tedy potěš. Deformovaná písková Ilenie se šklebila do nebe, ale já už se svému dílu dál nevysmívala. Nějak jsem neměla náladu na vtípky, na dramatické scény, na nic takového. Prostě jsem tam jen chtěla ležet. Tíha Ileniiny hlavy na mém těle byla příjemná a uklidňující. Její teplo, její blízkost mi dávala vědět, že všechno bude v tom nejlepším pořádku. Už navždycky. Navždycky spolu. Spokojeně jsem si vydechla, pro jednou naprosto klidná, všechno napětí v mém těle i mysli se vytratilo. Nastouchala jsem Ileniinu dechu a šumu moře, jehož vlny se o kus dál vypínaly k pevnině a pak se stahovaly zpět v pravidelném rytmu, který připomínal tlukot srdce.
Ani jsem si neuvědomila, že začínám působením všech těch uklidňujících vjemů klimbat, dokud se mi u ucha neozval hlas. "Sscože?" vybreptla jsem rozespale a zamžourala kolem sebe jako vyoraná myš. "Nevydr-? Ah." Můj mozek se konečně chytil reality a uvědomila jsem si, o čem to má drahá polovička mluví. "Jo. To teda nevydrželo." Nasupeně jsem nakrčila čenich. Tohle bylo jediný místo, kde jsme mohly být samy, ale jakmile se rozhodneme si ho konečně zabrat, promění se v turistický resort. Jak typické. "Pevnina jim není dost velká?" zahučela jsem a zabořila si obličej mezi přední tlapy. "Budem prostě dělat, že tu nejsme. Že jsme jen... kusy dřeva. Nebo zdechlí tuleni, co je vyplavilo moře."

Děkuji moc za akci, bylo to bezva, lístků se dalo nahrabat dost aniž by se z toho jeden úplně zbláznil, čehož si vážně cením :D

Prosím odměny rozdělit takto:
20 květin - Sinéad
20 drahokamů - Stín
30 oblázků - Erlend
10 oblázků - Erlend
10 mušlí - Sinéad
5 křišťálů - Erlend
5 perel - Sinéad
2 hvězdy do magie - Stín (myšlenky)
Magie od Smrti bez hvězd - Roland (neviditelnost)
Teleportační lístek - Jasnava
Elixír jedovatý jazyk - Stín

GT:
přívěsek - Saturnus
250 drahokamů - Stín
vymaxování vrozených vlastností - Roland

přidáno

Díky moc za akci! Všechny výtvory jsou krásné a vážně je vidět, jak se všichni hodně posunuli c: Klidně bych si podobnou akci někdy zase zopákla

Prosím k Sinéad mušle a k Erlendovi oblázky, thx <3

posty:
24.2. - Sinéad
25.2. - Stín
26.2. - Cynthia
27.2. - Sinéad
28.2. - Saturnus

celkem 38 lístků + 3 GT

//loterie

"Ale však to bylo úžasný!" přesvědčovala jsem Ilenii, která tomu ovšem podle všeho odmítala věřit. "Byl to ten nejlepší a nejoriginálnější způsob, jak to říct, no fakt," nenechala jsem Ileniiny pochybnosti stavět se do cesty jejímu uměleckému rozletu. Pro mě ta básnička byla ta nejlepší na světě, protože vzešla z mysli mé drahé polovičky. Uculila jsem se. "A taky proto, že je od tebe," broukla jsem tiše a zahleděla se do jejích očí, zatímco i ona pohledem zkoumala snad každý milimetr mojí tváře. Slyšela jsem, jak mi tluče srdce, uši mi úplně hořely, stejně jako tváře. Bylo to... jako bych se zkrátka a dobře zamilovala zase znovu. Ne, že bych Ilenii někdy milovat přestala. Ale teď mi to připadalo jaksi... Hm. Ztrácela jsem nit myšlenek, jak jsem na ni tak hleděla. A krom toho... musela jsem také něco vymyslet! Nějaký skvělý dárek, jako jsem dostala já.
Jenže malování do písku nebylo tak snadné, jak jsem si představovala. "Vážně ne? To je zvláštní," pronesla jsem povzneseně, zatímco v duchu jsem lehce panikařila vzhledem k tomu, že mé dílo se vůbec nedařilo dle mých představ. Možná to bude tím, že jsem to ještě nikdy nezkoušela a byl stupidní nápad se o to poprvé pokoušet zrovna s dárkem pro svou milou, nadávala jsem si v duchu, ale už bylo pozdě. Jednou jsem se do toho pustila, bylo by hloupé zase vycouvat. Nakonec jsem své dílo nějak dokončila, ovšem vypadalo... příšerně. Nebylo pochyb o tom, že i Ilenie to uvidí.
Zakoukala jsem se někam do prázdna, protože jsem nechtěla vidět zklamání na její tváři, ovšem její slova mě donutila obrátit se zpět. "Fakt? Ono totiž- no vlastně-" Prostě to přijmi a neokecávej to, přiměla jsem se uvolnit a široce jsem se usmála. "Dík. Ale to jen proto, že jsi mi stála modelem ty," řekla jsem. Vzhledem ke stavu kresby by se to možná dalo vzít jako smrtelná urážka, ale doufala jsem, že Ilenie to tak nepochopí. Vzápětí už byla zase u mě a tiskla se k mému boku. Spokojeně jsem zamručela, když se její hlava dotkla té mé a přitulila jsem se k ní blíž. "Takhle je to stejně nejlepší," špitla jsem spokojeně. Celý okolní svět nám mohl políbit.

Posty:
21.2. - Sinéad
22.2. - Cynthia
23.2. - Sinéad

Golden ticket č.4:
1.
Poslední okno
září ještě do noci
dnes nepůjde spát

2.
Vítr ledový
mete vločky do tváří
jaro nečekej

celkem zatím 33 + 3 GT

//loterie

Slova, která mi doléhala k uším, jako by napravovala všechny rozbité části mojí duše. Všechno bylo správně. Tak, jak to mělo být. Protože jsme byly tady, spolu a žádné pochybnosti, strasti ani problémy světa se nestavěly mezi nás. Tohle bylo to, co jsem si vždycky přála. Tohle jsme si zasloužily. "Né," uculila jsem se. "Myslím, že mi nic nedlužíš. Já mám tvoje srdce a ty zase to moje. Jsme si kvit. Bez tebe by byl můj život taky pěkně na prd. A na houby k tomu." Vážně takový bez Ilenie byl. Ale teď byla zpět a já už ji nemínila nikdy pustit. Už se to nikdy znovu nestane. "Ale... to zahrnování láskou si klidně líbit nechám," zasmála jsem se a znovu ji olízla tvář. Taky jsem ji chtěla zahrnovat kde čím. Vším, co si mohla přát! Vším, co si zasloužila!
Jenže než jsem to stačila vymyslet, už byl čas na báseň. Nejprve to znělo, jako že to bude ozpěvnáoda na všechny části mého těla. No, bránit jsem se tomu nemínila, ale vzápětí jsem se uchechtla, když jsem se dozvěděla, že to k básni ještě nepatří. "Ach tak. Ale mohla by být," podotkla jsem a sklapla, abych Ilenii nenarušovala rýmy, které ze sebe vzápětí začala sypat. A že některé z nich byly vážně originální! Kousla jsem se do tváře, abych se nezasmála, když došlo na pěsti v zadku nebo co že vlastně. Jinak mne ta báseň však jaksi brala za srdíčko. "To bylo krásný," zavrtala jsem svůj čenich k Ileniinu obličeji, který se přede mnou snažil skrýt, jako by se snad za své dílo styděla. "Fakt! Poezii nerozumim, ale tohle je nejlepší báseň, jakou jsem slyšela." Hlavně proto, že byla od Ilenie. A byla jenom pro mě. Podobný dárek jsem nikdy nedostala. Teď jsem to však chtěla nějak oplatit. "Taky ti chci dát nějaký dárek. Já-" Měla jsem také složit báseň? Má nejdražší Ilenie, oči má zlaté, jako když... žije? Zmije? Blije? "-ti namaluju portrét," zavrhla jsem spěšně myšlenku básnění, protože jsem měla dojem, že kdybych se o to pokusila, možná by už se mnou Ilenie taky nemusela nikdy promluvit. Jenže hned mi došlo, že to, co jsem ve spěchu plácla, nebylo o moc lepší.
Neochotně jsem svou tvář odtáhla od té její, abych se mohla pustit do díla. Jednou jsem to řekla, tak co se dalo dělat. Však to ještě zachránim. Nebude to tak těžký. "Takže. Ehm." Vyškrábala jsem se do sedu a začala soustředeně drápem v písku vykreslovat co nejlepší podobiznu své drahé polovičky. Už po chvíli mi to však začalo připadat dosti... špatné. Měla jsem dojem, že má Ilenie v písku o dost šilhavější oči, než ta skutečná. Protože ta samozřejmě nešilhala vůbec. A ten čumák? Určitě ho neměla tak hrozně špičatej! "Ještě to není hotový!" vybreptla jsem rychle a začala se snažit o nápravu. Zamazala jsem šilhavé oči a se špičkou jazyka soustředeně vyplazenou jsem je začala kreslit znovu. Opatrně jsem trochu zaoblila čenich, pomalu a pečlivě jsem se snažila vytvořit co nejlepší podobu své drahé polovičky, ale přes veškerou snahu výsledek vypadal, jako kdybych to malovala zadní nohou a ke všemu ještě poslepu. Písková Ilenie byla celkem šišatá, oči neměla stejně velké a vypadala... vypadala, jako by ji právě pobodalo hejno včel. "Ehm," řekla jsem znovu a ustoupila lehce zahanbeně od svého díla. "Tedy... ve skutečnosti jsi mnohem hezčí," vybreptla jsem a teď byla řada na mě, abych uhýbala pohledem.

//Stín dojde