Příspěvky uživatele

< návrat zpět

OBJEDNÁVKA

Převod na jiného vlka:
300 květin převést k Jasnavě > po odečtění 20% se převede 240 květin

Cynthii žádné květiny nezůstanou, Jasnava bude mít v inventáři 300 květin

děkuji c:

//Prstové hory přes Narrské vršky

Až na vrcholu kopců se má nesmyslná pouť zastavila. Ne snad proto, že bych si to přála, ale rameno pode mnou povolilo a já se prostě poskládala na zem, jako už se to stalo tolikrát. Připlácla jsem tvář do písku a neobtěžovala se vstávat. Možná bych i vypadala jako nějaká zdechlina, kdyby se mi hrudník pořád necukal vzlyky, které jsem se už neobtěžovala zadržovat, protože to stejně nešlo. Byla to zbytečná námaha. Asi tak jako všechno ostatní.
"Cynthie," ozval se známý hlas kousek ode mne, tichý a sametový. "Co se ti stalo?" Nechtěla jsem, aby mě Život takhle viděl. Ne snad, že by mě neviděl už v daleko horších chvílích... ale asi jediné, co jsem nesnášela víc než pláč, bylo, když se na mně přitom někdo díval. Zoufale jsem zamrkala ve snaze zastavit vodopád slz a snaživě jsem popotáhla. "Já nevím," prohlásila jsem poté a se zapojením veškeré síly vůle jsem zvedla hlavu, která vážila tak desetkrát víc, než normálně. "Nevíš?" podivil se bůh. Vypadal stejně, jako vždycky. Vyzařovala z něj stejná aura klidu a bezpečí, která vás nutila mu věřit a vylívat si mu srdíčko. "Nevím, co se děje, ale chci, aby to přestalo." Vložila jsem do těch slov veškerou svou bojovnost, ale té už skutečně moc nezbývalo. Cítila jsem se zoufale prázdná. Unavená. Život mlčel. Čekal, až budu pokračovat.
Povzdechla jsem si a vydrápala jsem se do sedu, přičemž levému rameni jsem přitom odlehčovala, jak jen to šlo. "Mám toho plný zuby," řekla jsem bohu. "Všeho. Proč nemůže být chvíli všechno normální? Chci chvíli na nic nemyslet. Vypnout. Nedělat si starosti. Jenže to je nemožný. Jsem... unavená." Sklopila jsem hlavu stranou a zuřivě zamrkala, abych zahnala slzy, které se mi opět draly do očí. Tohle byla holá ubohost. Musela jsem se sebrat. "To mě mrzí," řekl bůh vlídně. "Třeba bych ti mohl nějak pomoci?" "Nevím, jestli to jde. Dokážeš probudit Ilenii?" pohlédla jsem na něj a snažila se necítit přitom žádnou naději. "Mám pocit, že... je nějak prokletá. Nebo nemocná. Nebo něco takového. Já ji nedovedla vzbudit. Bojím se, že to nedovede nikdo. Měla bych být u ní, ale... nejde to. Nedokážu tam trčet a čekat, jestli umře nebo se probudí. Nemůžu ji pořád dokola ztrácet," vyhrkla jsem konečně to, co mě trápilo nejvíc. Životovi bylo kdoví proč snadné povědět cokoliv, co bych nikdy před nikým jiným nepřiznala. Bůh si lehce povzdechl a pomalu zakroutil hlavou: "Netuším, jak tvé milé pomoci, odpusť. Ani nedovedu říct, zdali se ještě vzbudí nebo ne. Myslím ale, že bys neměla ztrácet naději v dobrý konec. A tolik si nevyčítat, že potřebuješ chvíli čas jen pro sebe. Nemusíš dávat všechno. Ani těm, na kterých ti tolik záleží."
Životova slova byla laskavá, ale nedokázala mne zbavit prohnilého pocitu, který se mi usadil hluboko v nitru. Pod vlivem magie kopců jsem ho téměř nevnímala, ale stále jsem věděla, že tam číhá, připravený vystrčit svou ošklivou hlavu, jakmile to půjde. "Já ani nevím, jak by měl vypadat dobrý konec," zabručela jsem. "Nevím, co si mám přát, protože se to nikdy nesplní." Nořila jsem se do oceánu pesimismu. Chtěla jsem všechno vzdát. Taky se třeba na pár měsíců prospat. Znělo to jako osvěžující činnost, či spíše nečinnost. "Tak si žádný nepředstavuj," navrhl Život. "Nech věci plynout. Nemusíš mít jasně daný cíl, nemusíš mít všechno vždycky pevně v tlapách. Třeba tě překvapí, co všechno by se mohlo stát a kde bys mohla skončit." Nakrčila jsem v zamyšlení lehce čelo. Nechat věci jen tak plynout pro mě bylo skoro nemožné. Nedokázala jsem odolat nutkání do všeho se montovat a všechno se stůj co stůj snažit obrátit tak, jak bych si to přála já. Nedalo se říct, že by mě to v životě dostalo zrovna moc daleko. Skoro všechno se mi rozpadalo pod tlapami. "Třeba by to stálo za zkoušku," přiznala jsem váhavě, i když jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu ani jestli se mi vůbec chce do něčeho takového pouštět. Vůbec mi to nepřišlo jako já. Možná nějaké mé hodně dávné, mladé já. "Určitě ano," zdůraznil Život. Asi vážně chtěl, abych to zkusila.
Na chvíli nastalo hluboké ticho. Zahleděla jsem se z kopců dolů, na krajinu, do které bych se měla vrátit. Co tam na mě vlastně čekalo? Samé starosti. Skoro. Někde tam byla Sheya... někde kdoví kde, ukazovala Saturnovi bizona, kterého už měli dávno určitě sežraného a dalo se jen odhadovat, co dělali potom. Určitě byla ale spokojená, jinak by se dávno vrátila. Trochu jsem se pousmála. Když už nic jiného, pak alespoň Sheya se mi povedla. Na ní záleželo ze všeho nejvíc. Už úplně vyrostla. Kdyby se něco stalo, dokázala by se o sebe postarat. Byla by v pořádku. "Cynthie. Takhle nepřemýšlej, prosím," ozval se Život a přerušil mé zamyšlení. Musel mi číst myšlenky. Nezamlouvalo se mi to, ale dělal to pořád. Už to k němu patřilo. "Jak?" "Takhle. Mám potom pocit, že se chystáš udělat něco velmi hloupého." Ztěžka jsem zvedla koutek do křivého náznaku úsměvu: "Nemíním nic dělat. Nic takového. Neublížím Sheye. Ale..." Nechtělo se mi pryč. Věděla jsem, že bych měla, ale tlapy jako by mi přirostly. "Nemůžu zůstat?" "A to by jí neublížilo?" zeptal se vlk. Neznělo to vůbec jako výtka, jen jako upřímná otázka. "Hm-" "Navíc, nemůžeš tu jen tak zůstat, aniž by to mělo svoje následky. Můžeš si sem vždy přijít odpočinout, ale není to místo, kde bys mohla dlouho zůstat a potom se jen tak vrátit zpět do světa, jako by se nic nestalo." Asi mi to mělo být jasné. Nebyla to žádná dovolenková zátoka. Nejspíš to tady bylo moc kouzelné, než aby se tu dalo žít a nezbláznit se z toho. "V tom případě asi půjdu," vydechla jsem nakonec. Rameno mě pořád bolelo, ale všechno se tu zdálo tak nějak snesitelnější. Nadějnější. Dobře jsem věděla, že je to jenom iluze, že dole je svět pořád stejný, jako byl předtím. Jenže i když jsem to kouzlo dávno prokoukla, pořád nade mnou mělo moc. Podivná to věc. "Tak dobrá. Dávej na sebe pozor," pronesl bůh a pousmál se. Nějak se mi taky podařilo lehce zvednout koutky. "Zvládneš to. Všechno. Jsi silná." Pozastavila jsem se nad tím, ale nic jsem neříkala. Bylo příjemné to slyšet, ale necítila jsem se poslední dobou moc silná. Nerozebírala jsem to však a Život se v tom také dál nerýpal. "A pozdravuj Sheyu, až ji uvidíš," dodal už jen. "Jistě," pokývla jsem hlavou a přinutila neochotné tlapy k pohybu. "Měj se," rozloučila jsem se se Životem, ale ten byl najednou pryč. Zatracené čáry...

//dolů
(//snad je délka v pořádku, nedostala jsem se k wordu :D)

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

Dál a dál, spolu s proudem řeky a potom pod příkrov tmavých stromů. Tlapy už mě bolely, rameno protestovalo, když se krajina opět stávala kopcovitější, ale bylo to fuk. Nebo snad ne? Nebylo to jedno? Všechno je jedno, připomněla jsem si svou mantru, která ale nebyla moc pravdivá. Kdyby mi bylo všechno jedno, válela bych se někde na louce, hodila si tlapy nahoru a nic neřešila. Místo toho jsem klopýtala po horách, dusila se vzlyky a z očí mi tekly slzy. Takhle nevypadá někdo, komu je všechno jedno... a asi se tak ani nechová někdo, kdo je úplně při smyslech. Třeba jsem vážně začínala šílet. Nedokázala jsem pořádně odhadnout, co vlastně se v mojí hlavě přesně děje. Jen jsem věděla, že je to příšerně nepříjemné a že se to skoro nedá vydržet.
Další kopce, byly to další hory? Tyhle jsem asi ještě neznala... kopce za nimi už mi ale byly povědomé až moc. Supěla jsem a funěla, když jsem šplhala po stezce, kterou moje tlapy nacházely už tak nějak automaticky. Po zážitku s koncem světa jsem říkala, že za Životem už nepůjdu. Teď mi to ani nepřišlo na mysl. Vůbec jsem nepřemýšlela o tom, co dělám, snad mě vedla jen jakási podvědomá myšlenka z minulosti že Život = bezpečí. Nebo za tím nebyla vůbec žádná myšlenka, jen fakt, že můj čenich prostě směřoval tím směrem a zbytek mého uříceného těla ho slepě následoval. Tak či tak, šplhala jsem do kopce. Až na samý vrchol.

//přes Narrské vršky k Životovi

//Zrcadlové hory přes Esíčka

Tlapy mne nesly dál. V horách mne oslabené rameno začalo pobolívat, ale nedalo se říct, že bych tomu přikládala nějakou důležitost. Nemohla jsem se prostě zastavit. Jakmile jsem se jednou dala do pohybu, prostě jsem musela pokračovat. Nebyla jsem si jistá, co by se stalo, kdybych si někde sedla, abych si odpočinula. Možná bych prostě explodovala. Rozhodně bych měla víc energie na přemýšlení, a to bylo přesně to, co jsem nechtěla. Nechtěla jsem myslet na to, co právě provádím. Že utíkám, když bych se měla vracet. Měla bych se starat o Ilenii, dávat na ni pozor, aby ji nesežraly nějaké pruhované džunglové kočky nebo něco podobného. Místo toho jsem prchala, jako zbabělec, protože... proč vlastně? Protože věci nebyly takové, jaké jsem si přála? Protože věci začaly být trošku těžké? Je mi z tebe zle, řekla jsem sama sobě, ale neotočila jsem se nazpět. Dál jsem s pohledem zamlženým slzami, které mi teď už tekly po tvářích, klopýtala podél řeky, která vedla k jihu. Takhle to dopadalo, když jsem si dovolila snít. Opovážila jsem se přát si něco hezkého jen pro sebe a svou rodinu a osud mi to hned musel vzít a rozdupat to na tisíc malých kusů. A než abych bojovala, jak bych měla, jak bych to dřív udělala, tak jsem prostě... utíkala.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

//Paseka přes Mahtaë sever

Zapomenout, opakovalo se mi to slovo v mysli, zatímco jsem překonávala po kamenech řeku. Na okamžik mně napadlo, jak snadné by bylo odevzdat se proudu, nechat ho, aby mne odnesl a spolu se mnou... to všechno. To nemůžu Sheye udělat, okřikla jsem se vzápětí. Ne, to nikdy. Nemohla bych jí takhle ublížit. Nevěděla jsem ale, co mám dělat. Prostě jsem pokračovala kupředu, jako bych tak mohla všemu utéct. Hlava mi duněla nezastavitelnými myšlenkami. Jak jsem mohla být tak blbá? Vážně jsem si myslela, že budeme žít společně na tropickém ostrově po zbytek našich dní, pít mlíko z kokosů, jíst nadívaný papoušky a kopat zadky každého ňoumy, co bude tak hloupý, aby se tam ukázal? Z hrdla se mi vydralo hysterické škytnutí, které nebezpečně připomínalo vzlyk. A pak ještě ta Světluška... a všechno, všechno, všechno. Proč nemůže být chvíli všechno normální? Škyt, škyt. Ramena mi poskakovala, jak jsem se ze všech sil snažila nebrečet. Tak hrozně jsem to nesnášela, ale nedalo se tomu bránit. Dušené vzlyky mi škubaly v hrudníku. Dřív bych si myslela, že se třeba zblázním, ale věděla jsem, že takové milosti se asi nikdy nedočkám. Ne, klopýtala jsem horami a byla příšerně příčetná, až na to těžko tlumené hýkavé škytání a na zrak zamlžený slzami.

//Tenebrae přes Esíčka

//Lesík topolů přes Erynij

Zanechala jsem Světlušku za zády. Ať si zůstane zatracenou záhadou, já to z ní nebudu páčit jak z chlupatý deky, nadávala jsem v duchu a dupala náhodně vybraným směrem. Uvědomila jsem si, že mířím nejspíš k jihu. Tím směrem nebyla ani Ilenie, ani Sheya. Na chvíli jsem se zastavila a stočila zrak zpět směrem, kde jsem odhadovala, že leží ten proklatý ostrov. Představila jsem si Ilenii, jak leží schovaná v kapradí ve stínu stromů, kde jsem ji nechala. Zabořila jsem drápy do měkkého podloží. Měla bych jít za ní. A všechno ve mně se při té myšlence odmítavě vzepřelo. Ležet tam další hodiny, nehybně a tiše čekat, jestli se moje partnerka ještě někdy probudí ze svého spánku, který nemohl být přirozeným. Ne. To už jsem nemohla. Zbláznila bych se. Dělalo to ze mně špatnou partnerku? Nejspíš ano. Skoro určitě. "Nemůžu," zaskřehotala jsem. "Prostě nemůžu." Můžeš. Nechceš. Moje tlapy se daly zase do pohybu a mířily od ostrova směrem pryč. Někam. V hlavě mi tepalo. Chtěla jsem na všechno zapomenout, aspoň na chvíli.

//Zrcadlové hory přes Mahtaë sever

Nějak jsem na to už neměla náladu. Nebo sílu. Nebo cokoliv. Možná jsem podvědomě ani nechtěla znát pravdu o spojení téhle vlčice a Sheyi. Ostatně... co na tom záleželo. To nejdůležitější jsem si musela přiznat - tohle pravděpodobně byla nějaká Sheyi příbuzná. Ale nebylo to nakonec jedno? Vypadala dost... narušeně. Ať už byla kdokoliv, zdálo se, že není schopná jakéhokoliv rozumného fungování. Jak by mohla cokoliv ohrozit? Jak by mohla způsobit jakékoliv problémy? Vždyť jsem se musela podivovat, že se takový tvor vůbec dokáže postarat sám o sebe. Nemám na tohle čas, ozvala se rázná myšlenka, která nebyla vůbec pravdivá. Měla jsem času tuny a tuny, protože mě pravděpodobně nikdo nepostrádal. Znělo to ale lépe než pravda - že se možná bojím, co bych se ještě mohla dozvědět. Nebo že jen toužím po zámince, abych si mohla veškerou frustraci životem vybít na vlčici, která je evidentně úplně mimo.
"Nemám na tohle čas," zopakovala jsem svou myšlenku nahlas. "Musím jít. Do příště si to rozmysli. Budu to chtít vědět," doporučila jsem jí a doufala, že žádné příště už nebude. Nechtěla jsem už nic vědět. "Měj se," utrousila jsem na rozloučenou a zamířila pryč. Bylo mi jedno kam. Prostě pryč. Pryč od všeho. Od všech. Rozhodně pryč od té Sheyiny znepokojivě divné dvojnice.

//Paseka přes Erynijský les

Bylo mi jasné, že ta vlčice vůbec nechápe, proč se na ni vztekám. Z toho nechápavého pohledu, který na mě upírala, o tom prostě nemohlo být nejmenších pochyb. Je to marný. Štvalo mě, že nějaká moje část ji lituje. Zároveň jsem toužila ji popadnout a pořádně s ní zaklepat, aby z ní konečně vypadly všechny informace, které chci. Celá pravda, hezky naservírovaná na zlatém podnose. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. To by taky ničemu nepomohlo. Už takhle se zdálo dost možné, že se Světluška prostě promění v rozklepaný rosol a už neřekne vůbec nic. Možná bych měla být milejší, aspoň se snažit to předstírat, ale... nějak jsem v sobě nenacházela vůli. Všechny nedávné události mě o ni nejspíš připravily.
Ale nakonec se Světluška přece jen rozpovídala... a já poslouchala. Poslouchala jsem pozorně, protože těch slov tentokrát bylo vážně hodně. Jména - Sheyina rodina, pokud se pokřivené mysli rezavé vlčice dalo věřit. Její jméno tam ovšem chybělo. A pak byly už jen další nesmysly. I když ne tak docela. Nemohly to být všechno hlouposti? Ale je to blbost. Jakto, že tam Světluška nebyla a všechno přitom ví? Kousla jsem se do jazyka, než jsem zase něco vyštěkla. Možná jsme se něčemu přiblížily. Větve a stromy, tma a stíny a modré světlo... voda? Možná v tom nebyl skrytý význam. Možná to byl prostě jenom les, měsíc a řeka. A vlčice neznámého původu. "Takže vlčice byla v noře a ta asi někde v lese, jo? A pak bylo co?" zeptala jsem se tónem, který byl mnohem více neutrální než předtím, hlavně proto, že jsem ho k tomu přinutila. Aspoň jsem se snažila postupovat nějak rozumně, i když jsem chtěla už všechno vědět, hned teď, okamžitě. "Co dělala ta vlčice potom?" Tím, kde v tom všem je Světluška, jsem se zatím nezabývala. Evidentně to sama nevěděla.

Nakonec mi asi secvaklo, co mělo to máchání tlapami znamenat, když k tomu konečně Světluška dodala i nějaká ta slova. Zahleděla jsem se na tu mezeru mezi jejími tlapami, do které by se vážně vešlo jenom vlče. "Hmm..." Znala ji jako malou. Musí být její rodina. To ostatně bylo zcela zjevné i z té nesmírné podobnosti mezi nimi, ale já prostě nechtěla, aby to tak bylo. Pořád jsem doufala, že mě Světluška přesvědčí o něčem jiném, jenže to všechno směřovalo úplně špatným směrem. Byla jsem kvůli tomu na ni celkem navztekaná, i když mi logicky docházelo, že to jaksi není její vina. Ale proč se musela objevovat v mém životě? Proč si nešaškuje někde za horama?
Ani jsem nevěděla přesně, kam se chci dostat svou další otázkou. Bylo to jen další ujištění, další šance zjistit, že je tohle třeba jen nějaká hodně bláznivá náhoda. Občas se takové věci děly, ne? Tomu sama nevěříš. Jenže místo rozumné odpovědi se mi dostalo přiblblého úsměvu a dalšího pozdravu. Stáhla jsem podrážděně uši k hlavě. "Žádný 'ahoj'. Na něco jsem se ptala," zamračila jsem se na ni a cítila, že se mi do hrdla dere zavrčení. Už mě to nebavilo. Ty věčné pozdravy, ani ty zmatené odpovědi. "Vím, že není tady. Ptala jsem se na tvůj sen," zdůrazňovala jsem podrážděně a naklonila se tváří blíž k ležící vlčici. Záda se mi ježila. Na tohle jsem asi prostě neměla nervy. Musela jsem to nějak urychlit, docházela mi trpělivost. "Ale to je jedno. Zapomeň na to. Ty - ty jsi Sheyi příbuzná. Rodina. Že ano?" uhodila jsem na ni konečně tou otázkou, které jsem se nejvíc bála. Mohla být její starší sestra, nebo teta. Možná sestřenice. Ale co když to bylo mnohem horší?

Stromy neuhýbají? Ta otázka přišla úplně zničeho nic. Loupla jsem po Světlušce pohledem, jako by byla úplně blbá. Což taky asi je. "Ne. Stromy stojí," odsekla jsem. Byla prostě nemožná a znovu jsem se musela podivit nad tím, jakto, že ještě vůbec žije a dejchá, když je tak zcela evidentně nevybavená k životu. Vždyť v jednu chvíli i nabourala přímo do topolu. Musela si pěkně nabít čenich, ale já si nepřipouštěla žádnou lítost. Všechno jsem to v sobě potlačovala. Mně taky nikdo nelituje. Život je boj. Smůla. Jen jsem trochu přibrzdila, aby mě Světluška s potlučeným čenichem dohnala a nenapadlo ji, že je to třeba zrovna ideální šance k úniku.
Až hlouběji v lese jsem se zastavila. Byla jsem si celkem jistá, že nás tam nikdo rušit nebude. Světluška se mi svalila k nohám, válela se tam jako nějaký červ po zemi, plazila se a vtírala... Není mi jí líto, stáhla jsem tlamu do tenké linky a podívala se jinam, když jsem přece jenom uvnitř cosi ucítila, bodnutí, které ve mně vyvolával pohled na to zmatené stvoření, které se plazilo a kroutilo kvůli tomu, jak necitlivě jsem s ním zacházela. Je jenom problém. Nic víc. Světluška začala vyprávět, ale byl to zase strašný zmatek. Hory, stromy, temné škvíry, dokonce ani zpěv - nic z toho nebylo vůbec podstatné, na nic z toho jsem se neptala. A ani jsem se nedozvěděla, co Sheya vlastně je. Sledovala jsem její mávání tlapami ve vzduchu, ale nechápala jsem to. A to jsem se i snažila to pochopit, najít v tom chaosu nějaký skrytý význam. "Je malá? Je vlče?" Chtěla jsem, aby mi to řekla. Aby nebyly žádné pochybnosti. To je to tak těžké? V hlavě mi tupě tepalo.
A pak ta jména. Taena? Agape? Nic mi neříkala. Ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, neříkala mi vůbec nic. Vnukla mi ale nápad. "A Rayster tam je taky?" Sheyin bratr, kterého našla ve smečce na severu. Vzpomněla jsem si, jak hrozně ji rozhodilo, když zjistila, že je... Pomatený. Škubla jsem sebou. Ucítila jsem ledový spár u srdce. Najednou jsem si nebyla jistá, jestli vůbec chci něco dalšího vědět. Měla jsem pocit, že už to možná dávno vím. Že to jenom nechci pochopit. Protože co by se mohlo stát potom?

//Rozkvetlé louky

Vlčice ze mě měla strach. Bylo to na ní vidět zcela jasně. Možná bych se měla stydět, ale nic takového jsem necítila. Byla jsem navztekaná na svět, na osud, který mi mával před čenichem příslibem štěstí a pak jím v poslední chvíli trhl pryč, když jsem se opovážila vztáhnout po něm tlapu, a tak tuhle všechnu frustraci schytávala právě Světluška, jednoduše protože byla přímo tady na ráně. A taky proto, že mi už pěkně dlouho hlodala v hlavě.
Zdálo se zcela zřejmé, že na odhalení té záhady bude potřeba dost trpělivosti, protože jsme se vpřed posouvaly jenom dost pomalu. Jestli vůbec. Nejdřív se zdálo, že bude prostě mlčet a nevymáčkne ze sebe ani slovo. Vyčkávala jsem, nespouštěla z ní oči a připadalo mi, že se nad ní tyčím v nejméně dvoumetrové výši, třebaže jsem sama nebyla žádný dlouhán. To bylo asi tím, že se tak krčila k zemi. Už už jsem ji chtěla pobídnout, ať to kouká vyklopit, když konečně promluvila. "Zdá se ti o ní," zopakovala jsem tiše. To mi moc nepomáhalo, kromě potvrzení, že ji Světluška vážně zná. Ale jak ji zná?
Bylo na čase z louky zmizet, takže jsem se vydala na cestu a zpráskaný pes mě dle očekávání následoval. Rázovala jsem kupředu mořem květin (žádní další žraloci se neobjevili) a moc nekoukala napravo ani nalevo. Za chůze jsem promýšlela další otázku. "A v těch snech," otočila jsem se po ní, čelo pořád zamyšleně nakrčené, a vypadalo to, že vlčice pod tíhou mého pohledu ještě víc zmizela v trávě, "jak Sheya vypadá? Je dospělá?" Byla jsem si celkem jistá, že by mi Sheya řekla o tom, že potkala někoho, kdo vypadá přesně jako ona. Jestli ji Světluška znala, muselo to být skoro jistě z dřívějška. Což nenechávalo zrovna moc času. A moc možností, kým mohla být. Zastavila jsem pod stromy lesa, které nás obklopily, a sedla si k jednomu z kmenů. Upřímně jsem se trochu obávala, že jestli se budu dál nad Světlušku tyčit, každou chvíli si ucvrkne nebo tak něco. Zase jsem ji nechtěla úplně mučit. Pochybuju, že vůbec ví, která bije. A jestli jí strachem hrábne ještě víc, už z ní stejně nic nedostanu.

Kdoví, jestli mělo vůbec cenu pokoušet se o komunikaci s vlčicí, která měla asi tolik rozumu, jako prázdná makovice. Dělo se vůbec něco za těma velikýma zlatýma očima, nebo tam vítr jenom honil suchý listí? Kdybych si měla vsadit, vybrala bych si to druhé. Však jsem od ní asi neslyšela nic, co by bylo pořádně smysluplné. Snad kromě pozdravu... kterého se mi vzápětí dostalo znovu. "Hm," zamručela jsem na to jen nesrozumitelně, protože zaseknout se v nekonečné smyčce, kdy po sobě akorát budeme opakovat "nazdar", se mi nechtělo. Byly tu důležitější věci.
Při zmínce Sheyi se cosi... stalo. Vyhlížela překvapeně. Snad vyvedeně z míry. To bys taky měla být, děvenko. Kdoví proč mě už samotný pohled na ni dráždil. Ten kožich, ty zlatá očiska. Byly si podobné, moc na to, než aby to byla náhoda, nehledě na to, jak moc jsem si to přála. Byla jen další chaos, bordel, co se mi tlačil do života, aby ho zkomplikoval, jakmile dostane šanci. A to zrovna ne. Muselo se to zarazit hned v zárodku. Jak, tím jsem si ještě nebyla jistá, ale ono se všechno určitě vyjasní.
"Možná," odpověděla jsem úsečně. Kdyby měla aspoň trochu rozumu, bylo by jí jasné, že bych se na Sheyu těžko mohla ptát, kdybych ji neznala. Žel, takovým luxusem neoplývala. "Nejdřív odpověz. Pak ti možná něco řeknu." Mluvila jsem pomalu a nahlas, aniž bych si to pořádně uvědomovala. Snad jsem podvědomě doufala, že tím dosáhnu nějakého lepšího výsledku. "Takže znovu: Znáš Sheyu?" Propalovala jsem ji pohledem a poprvé jsem skutečně zalitovala, že jsem nezůstala na ostrově se spící Růženkou.
Navíc mi pachy kolem začaly naznačovat, že se sem blíží další vlci. Nakrčila jsem podrážděně čenich. Jeden ani nemůže v klidu vyslýchat slaboduchýho magora, zavrtěla jsem hlavou. Nechtěla jsem kolem nikoho dalšího. "Pojď, Světluško, projdem se," prohodila jsem a vyrazila ke stromům nedalekého lesa. Jen jsem doufala, že mě to pometlo bude následovat, ačkoliv to bylo trochu v rozporu s pocity, které jsem vůči ní chovala. Teď už jsem tomu ale mínila přijít na kloub, ať se děje, co chce.

//Lesík topolů

Hleděla jsem na vlčici, jako kdyby byla úplně tupá. Což, tlapu na srdce, zcela evidentně byla. Pozemní... žralok. Měla jsem se smát? Brečet? Nebo by bylo milosrdnější zrovna to stvoření sprovodit ze světa? Však to vypadalo, že dokázala úplně vyděsit sama sebe jen představou toho, co by se stalo s květinovým žralokem ve vodě. Na tohle já nemám nervy. "Tak to jo," pronesla jsem neutrálně, protože mi upřímně tou odpovědí vzala vítr z plachet. Neexistovalo nejspíš nic inteligentního, co by se dalo odpovědět tváří v tvář takové snůšce hloupostí.
Nejrozumnější by asi bylo odejít. Rozhodně by to bylo nejlepší pro moje mentální zdraví. Ale pak by mi to pořád leželo v hlavě - kdo je, odkud zná Sheyu, proč vypadá jako ona? Možná bych si to i dokázala domyslet, ale žádné možnosti, které se nabízely, se mi nelíbily. Chtěla jsem si být jistá, že je to celé jen náhoda. Hloupé nedorozumění. Sledovala jsem rezavou, jak požírá pampelišky a přemítala, jak se někdo takový vůbec dožije dospělosti. Ti slaboduší mají vždycky štěstí.
"Nazdar," odsekla jsem nevrle a o krok ustoupila, když si to rázovala ke mně, aby ji ani nenapadlo na mě šahat. Stihla na mě zapomenout za tu vteřinu, co se dívala jinam? Zakoulela jsem očima. Světluška, jasně, já věděla, že si říkala jako nějaký brouk, bleskly mi hlavou vzpomínky na úžasný výlet do jiné dimenze. Jinak jsme se ale moc neposunuly. "Já jsem zač Cynthia, ale takhle jsem to nemyslela. Ty-" Zarazila jsem se. Bude lepší to moc nekomplikovat. Nemohla jsem doufat v rozhovor na úrovni. Začala jsem tedy jednoduše a od začátku. "Znáš Sheyu?"

Propalovala jsem mraky tak intenzivním pohledem, až bylo s podivem, že se pod ním zkrátka nevypařily nebo z nich aspoň nezačalo pršet. Vnitřní klid jsem v té činnosti, nebo spíš nečinnosti, jaksi nenacházela, ale aspoň jsem zabořená v záplavě květin měla pokoj od světa. Nebo jsem si to alespoň myslela. Brzy mi k uším dolehly zvuky toho, jak někdo šustí v trávě kolem. Né, zaúpěla jsem v duchu a pokusila se zabořit hlouběji do hlíny. Nikoho jsem nechtěla. Všichni se přece měli jít bodnout. Když budu ležet úplně nehybně, třeba mně minou.
Skoro jsem v kvítí ani nedýchala, uši nastražené směrem, odkud přicházel ten šramot... a pak ustal. Ohlédla jsem se, ale neviděla jsem nic. Nikoho. Zhluboka jsem si vydechla. Asi- Zničehonic se z květinového moře ozvalo zahalekání, které bylo nepochybně mířené na mě. Nadskočila jsem a vmžiku jsem byla na nohou. Z trávy kus ode mně trčela vyvalená tvář tvora, který se za vlka mohl označovat jen tak okrajově. Zase tahle? Na tváři se mi okamžitě objevil černý mrak. "No výborně. Už jsem se chtěla začít bát," prskla jsem podrážděně. "Proč se neodplácáš zpátky do oceánu, když jsi ten žralok, hm?"
Tahle vlčice byla jedním z problémů, na které bych radši zapomněla. Protože z toho nepochybně nezíralo nic jiného, než problémy - vlčice, která si chodí jen tak po světě a nosí kožich skoro úplně stejný, jako ten Sheyin... Byla jí prostě zatraceně podobná. Snažně jsem ji ignorovala při obou příležitostech, kdy jsem ji zahlédla, ale ona se pořád vracela. Proč mi neudělala laskavost a nezmizela někam do háje? Cukla jsem špičkou ocasu. "Hele. Co ty seš vlastně zač, co?" houkla jsem na ni. Fajn. Jak je libo. Když se záhada pořád vrací, tak ji rozluštíme, ne? Proč ne? Stejně je to jedno. Všechno je jedno, opakovala jsem si slova, která se snad měla stát mou novou mantrou nebo čím.

//Vodopády

Od hukotu vodopádů jsem se vzdálila na rozkvetlou louku. Tam jsem zajícem mrskla o zem, jako by mohl za všechny moje problémy, a pak jsem podobně praštila sebou vedle něj. Hladově jsem se do něj pustila. Nechutnal o nic hůř jen proto, že způsob, jakým jsem ho ulovila, nebyl fér. Hltala jsem a trhala, nejedla jsem příliš kulturně, ale na tom konec konců nesešlo. Kdo tady asi tak byl, aby soudil můj kožich zaliskaný od krve nebo to, že mlaskám a hltám a nechovám se vůbec jako dáma? Bylo to jedno. Všechno to bylo jedno. Budu si dělat, co chci a všichni se můžou jít bodnout. Ilenie taky. Když chce chrápat, tak ať si chrápe. Já si budu dělat svoje věci. Pořád jsem nevěděla, co přesně vlastně chci dělat, když jsem teď sama sobě udělila svobodu. Mohla bych třeba najít Bouři, pomyslela jsem si, zatímco jsem ožírala poslední zbytky zajíce, který do mě zapadl jako do bezedné jámy. Najdu Bouři a pak... najdem nějaký další divný houby. A tentokrát je sežeru dobrovolně. Ať se stane, co se stane, prostě to přijmu. Bude to bezva. Bájo.
S hrůzou jsem si uvědomila, že se mi do očí tlačí slzy. Proč, k čertu? Přece jsem se právě rozhodla, že na všechno kašlu, o nic se nestarám a všechno je mi jedno. Nějak jsem o tom ale asi sama sebe nedokázala přesvědčit natolik, abych tomu doopravdy z celé duše uvěřila. Zamrkala jsem, spolkla poslední sousto zajíce a převalila jsem se na záda, abych nastavila břicho slunci. Zkusila jsem změnit taktiku, z hlavy vytěsnit úplně všechny myšlenky a soustředit se jen na barevné kvítí a modrou oblohu a na všechno, co je kolem krásné. Agresivně jsem se snažila přimět k vnitřnímu míru, což... úplně nefungovalo. Zírala jsem na bílá oblaka nad svou hlavou tak intenzivně, až mi skoro naskakovaly mžitky před očima. Krásná oblaka. Krásná klidná oblaka, opakovala jsem si do zblbnutí a čekala, kdy teda přijde ten duševní poklid. Muselo to být každou chvíli, ne?