Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Adiram se čertil kvůli oslovení, kterým jsem ho počastovala. Pro pravdu se každý zlobí, ušklíbla jsem se pro sebe, ale ten smích mě rychle přešel, když nastala apokalypsa. Obloha se lámala, padala na zem, všude kolem nás to třískalo a práskalo. Adiram mně hrdinně zaštiťoval, ale copak to pomůže? Jen ho to rozmáčkne jako prvního, až nevyhnutelně nějaký kus třískne přímo na nás... Nemohla jsem se na to dívat. Zakryla jsem si oči a klepala se pod Adiramem na zemi, ani jsem se za své chování nemusela stydět, protože brzy bude po všem. Jakože úplně po všem. Po světě.
Slyšela jsem, jak Adiram cosi řve. Už ho to asi drtí. Bylo mi ho docela líto. Nebyl tak špatnej, jak jsem si původně myslela. Nezasloužil si být rozdrcený oblohou... a jestli to drtilo jeho, tak budu další na řadě já. Místo toho však nastalo ticho. Úplné ticho, které narušila až Adiramova otázka. "Huh?" Stáhla jsem si tlapy z očí. Skutečně. Obloha byla zase na svém místě, šepot hlasů zmizel. "Zahnal jsi to? Zahnal jsi to!" blábolila jsem a vyštrachala se s jeho pomocí na nohy. Vážně to zahnal. Nějak. Netušila jsem jak, ale mému roztékajícímu se mozku to bylo úplně fuk. "Seš hotovej hrdina!" zahlásila jsem nadšeně, jazyk se mi trochu pletl, jak jsem byla omámená vší tou vůní. Poskočila jsem si kolem z radosti, že nebe se nezřítilo, ale pletly se mi i nohy, takže jsem zakopla a přistála hlavou přímo v kožichu na Adiramově boku. "Heheh," zasmála jsem se nablble a roztekla se zpátky do lehu na zem. Převalila jsem se na záda a sledovala fialové květy, jak tančí a dýchají. Všechny barvy byly tak jasné a zvláštně se prolínaly. "Viděls někdy něco takovýho? Takhle... tohle... takový tančící kytky jinde nejsou," zaklonila jsem hlavu, abych vzhůru nohama viděla na Adirama, a pak jsem si zamávala tlapou před obličejem. Líbily se mi čáry, které za ní chvíli zůstávaly. Tohle byl mnohem lepší stav mysli. "Proč tu nežijem pořád?" posteskla jsem si.

Jak už mi po cestě do čenichu zaváněla vůně květin, přišly mi ty Adiramovy písničky najednou docela vitpné. "Pirát? Mně spíš připomínáš suchozemskou krysu," poznamenala jsem trochu kousavě, ale kouzelné kvítí už odvádělo svou práci, tudíž to nakonec ani tak uštěpačně nevyznělo. "Popravdě mě umění nikdy moc nezajímalo," pokrčila jsem rameny. "Ale možná není pozdě začít." Měla jsem svoje dny radši naplnit zpěvem a básněním, když se všechno ostatní sesypalo? No... taky to byla možnost. Ovšem já nikdy neměla zrovna básnické střevo, takže by to nejspíš nefungovalo.
Jakmile jsme vkročili mezi květiny, všechno bylo alespoň na malou chvíli jedno. Taky jsem zaznamenala, že to tu tentokrát voní o dost silněji, kdesi v mozku se mi ozval varovný zvoneček, ale rychle se utopil v moři sladké vůně. Navíc se brzy rozezněly zvony mnohem hlasitější. Obloha se totiž začala párat a její kusy musely dopadat všude kolem nás, podle těch strašných ran. Adiram se hrdinně rozhodl, že mne ochrání. Jenže jak by to mohl svést? "To je konec, oba nás to rozmáčkne, až sem spadne nějaký velký kus," hrozila jsem se a připlácla si tlapy na oči, protože jsem to nechtěla vidět. Bylo to zcela nedůstojné chování, ale co na tom záleželo, když za chvíli bude po nás? Pak už si to nikdo pamatovat nebude. Chechtání šíleného boha, které zaznívalo v šumění deště a větru, nabíralo na síle. "Nech toho, nech toho, proč se tomu směje?" blábolila jsem. "Je to naprostej maniak!"
Lepila jsem se k zemi a cítila, že se mi dost třesou nohy. Vůně květin mi přitom zaplavovala čenich a víc a víc zamlžovala vnímání. Odvážila jsem se posunout jednu tlapu a vyhlédnout na svět kolem, právě včas pro další blesk. Zdálo se mi, že se rozvětvuje jako strom, mraky se zvláštně vlnily a vytvářely podivné obrazce. Na chvíli jsem skoro zapomněla na tu hrůzu. "Vidíš to? Proč se to nebe chová tak hrozně divně?" vydechla jsem zpitoměle, než mě třesk hromu znovu přiměl zakrýt si oči. Kdepak, tohle byl konec... aspoń, že umřu v opojení, třeba to pak nebude tolik bolet.

//Tenebrae

Adiram mě následoval jako poslušný beránek a naštěstí už se na nic nevyptával. Byla jsem ráda. Nechtěla jsem myslet na Ilenii a přemýšlet, jestli jsme nebo nejsme pořád ještě partnerkami. Celý tenhle výlet byl z větší části jen kvůli naději, že mi opojná vůně květin dokáže vymazat podobné myšlenky z hlavy alespoň na chvíli.
Místo toho, aby pokládal hloupé otázky, dal se vlk do skládání básně. Čekala jsem, že bude chtít zaplatit předem, napadlo mě, ale nepřerušovala jsem ho, když už se do toho pustil. Naslouchala jsem s nastraženýma ušima a na konci jsem se tiše uchechtla. "To se podívejme. Poezie je asi mnohem zajímavější, než jsem si myslela," ušklíbla jsem se. Byla to vlastně další docela nechuťárna, ale nějak jsem na to zrovna měla náladu. To už se ale před námi rozprostírala louka plná květin.
"Jsme tu," řekla jsem a vkročila mezi fialové kvítí zrovna ve chvíli, kdy začínalo pršet. Ozývalo se burácení hromu a sbírala se pořádná bouřka, ale já se nehodlala nechat odradit. Zhluboka jsem se nadechla vůně květin, která se mi zdála mnohem silnější, než posledně. Málem mě to položilo. Trochu mi podklesly nohy, zakymácela jsem se a radši si kecla na zadek. Trochu přiblble jsem se tomu zasmála. "Není to bezva?" Cítila jsem, že se napětí v mém těle uvolňuje, mozek se mění v rozměklé želé, které ani není schopné si s ničím dělat starosti... alespoň dokud oblohu nepročísl další klikatý blesk, doprovázený hlasitým třesknutím hromu.
Vykulila jsem na to oči. "Obloha se rve na kusy!" vyjekla jsem. Blesk skutečně vypadal jako rychle se šířící trhlina na nebi. A ten strašný rachot? Každou chvíli nám to musí spadnout na hlavu! Křach, další blesk a další hlasité třesknutí. Mraky se vařily na obloze a já v nich začínala vidět skrytou tvář, tvář šíleného boha, který se rozhodl, že rozláme nebesa na kousíčky. V šumění deště zazníval jeho zlomyslný smích. "Adirame! Dělej něco!" přikrčila jsem se zoufale k zemi. Tohle vůbec nebylo uklidňující. Vždyť tu byl konec světa!

//Zarostlý les přes Esíčka

Kdybych vážně Adirama chtěla zavést na pole jedovatých kytek, asi by to byla ta nejjednodušší věc na světě. Stačilo jedno jediné ujištění a už nadšeně zářil, jako by v něm nezbyla ani stopa pochybností. Měl kliku, že až taková potvora jsem nebyla. Vyrazili jsme společně podél řeky. Rozhlížela jsem se kolem, abychom to neminuli, už to byl nějaký ten pátek, co jsem se tam vydala. "Pořád chci tu básničku o chcíplině," poušklíbla jsem se, když se Adiram začal vyptávat. "Chci vědět, jestli se i z takového námětu skutečně dá udělat něco poetického." Kdo by čekal, že mě ještě začne zajímat umění? Tohle byly vážně časy velkých změn...
Šla jsem napřed, Adiram se držel lehce za mnou. Řeka po našem boku hučela a snad by to celé mohlo být i celkem příjemné, kdyby se s příchodem nového rána neudělalo takové strašné dusno a kdyby se mi povedlo vyhnat z hlavy chmurné myšlenky, které dost připomínaly černá mračna stahující se na obloze. "Jo, tulačka," opáčila jsem prostě. "Mám tu ještě dceru, ale už je dospělá, a-" A co? Mohla jsem s Ilenií vůbec ještě počítat? Mohla jsem ji považovat za svou partnerku? Chtěla jsem...? "A smečky mě moc neberou," dokončila jsem po tom zaškobrtnutí uprostřed věty, a kývla hlavou do strany: "Támhle je ta louka."

//Elypole

Svůj nápad jsem považovala za naprosto geniální, i když Adiram se tvářil dost skepticky. No, to byl jeho problém. Já už se rozhodla, že tam půjdu, s ním nebo bez něj, takže se buďto mohl připojit, nebo odprejsknout. Nakonec i přes ten pochybovačný výraz zvolil tu první možnost. No tak fajn. "Ne, nejsou jedovatý, jsou speciální," trhla jsem rameny, protože prozrazovat všechno tajemství hne dna začátku nebyla žádná zábava. A já se taky už trochu pobavit chtěla, krucinál. Měla jsem plné zuby řešení vážných záležitostí... vlastně jsem měla plné zuby skoro všeho. "Však to sám uvidíš." Naposled jsem se protáhla, protože z toho ležení a posedávání jsem byla rozlámaná až hrůza, trochu jsem rozhýbala levé rameno a mohli jsme vyrazit.
Vypadalo to, že ačkoliv mu vlci platili v informacích, zase tak moc jich neměl. Buďto obchodoval se samými tupouny, nebo ty jeho básničky zase tak na dračku nešly. "A to bych čekala, že bohové jsou to první, o čem každýho tady napadne mluvit," prohodila jsem, zatímco jsem si to mířila podél řeky opět směrem k jihu. Nějak mě to tam poslední dobou táhlo. Sama od sebe jsem se ale o bozích víc nerozpovídala. Já platila výletem po okolí, ne? A že to byl výlet spíš pro mě, to už Adiram nemusel vědět. "Ne. Jen kousek podél řeky."

//Tenebrae přes Esíčka

Byla jsem připravená se na Adirama pekelně naštvat. Nějaké pitomé hry. Co si myslí, že jsem? Nějaká naivní nána, které stačí zanotovat vtipnou básničku a hned s ním půjdu někam do křoví? Jenže se ukázalo, že jsem se možná spletla. Adiram vůbec nic takového nezmínil. Nejspíš jsem jen hledala záminky, jak bych si na něm mohla vybít svůj vztek na celý svět, kterého se ne a ne zbavit. Jak bych se ho taky mohla zbavovat? Svět mi k tomu moc důvodů nedával. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, abych se trochu zbavila napětí, které jsem si způsobila jen a jen sama svým skákáním k ukvapeným závěrům.
"Hm," zabručela jsem zamyšleně. Neměla jsem žádné přístřeší a už vůbec se mi nechtělo lovit pro nějakého vyžírku jen za to, že něco zarecituje. Chtěla jsem vědět, jestli fakt zvládne zbásnit všechno, ale zase za takovou námahu mi to nestálo. Škoda, že už nemáme toho bizona, co spadl z nebe. Ten by vydal tak na padesát básniček a ještě by zbylo. "O tom, jak to tady funguje, něco vím," pokrčila jsem nakonec rameny. "A vyznám se v okolí. Hádám ale, že jestli se tu už potuluješ nějakou chvíli, o bozích a tak podobně jsi už asi slyšel..." Najednou mě cosi napadlo. Praštilo mě to přímo do čela, když se mi v hlavě opět vynořilo Životovo doporučení. Hodit věci za hlavu. Nechat věci plynout. Zároveň se totiž objevila i jedna hezká, i když dost matná vzpomínka. "Už vím. Je tady jedno místo. Louka se zvláštníma kytkama. Speciálníma kytkama," zdůraznila jsem ještě jednou, aby bylo jasný, že ať ty kytky jsou cokoliv, stojí za to. Najednou jsem tam vážně chtěla jít, ani ne tak kvůli Adiramovi, jako kvůli sobě. Bude to tam teď v plném květu. Vztek na celý svět se vytratí. Bolest v duši zmizí. A jestli se to tomuhle joudovi bude líbit, možná dostanu i básničku. Vstala jsem a protáhla si hřbet, až to luplo. "To bych ti mohla ukázat," prohlásila jsem a přímým, neuhýbajícím pohledem ho vyzývala k tomu, ať kouká souhlasit.

Kdoví, co přesně myslel tím, že je to riziko týkající se nejen povolání. Skoro jako by teď tím komediantem nazýval sám sebe. Přimhouřila jsem oči. "Jasně. Povolání a osobnosti, chápu." Bylo mně jedno, jak mu kdo říká. Spíš mě teď zaujaly ty jeho básničky a začala jsem přemýšlet, jestli se vážně dá básnit o čemkoliv. Tedy sama bych se do toho nepouštěla, ale mohlo být zajímavé, co by se dalo vypáčit z něho. Znělo mi to jako příjemné a potřebné rozptýlení. Potřebovala jsem přijít na jiné myšlenky, nějakým způsobem si prostě Ilenii vyhnat z hlavy... aspoň na chvíli. Nebylo to zrovna snadné.
Jenže bohužel Adiram nebyl jen tak nějaký jouda, který ze sebe sype básničky jen tak na pobídku. Něco za to chtěl. Stočila jsem uši dozadu, protože mě hned napadalo, co by si tak mohl představovat za platbu. Ani za zlatýho bizona. Rozhodla jsem se, že budu hrát blbou. "Jasně. A co si tak většinou účtuješ za takovou básničku, co? Něco k jídlu? Nebo hledáš zajímavá místa v okolí?" Nebo se takhle snažíš vetřít do přízně vlčicím, co jsou moc tupé, než aby to poznaly? Tahle jeho narážka, zadarmo ani kuře nehrabe, mě přiměla se zase trochu stáhnout do sebe. Kdoví, jestli to tak vůbec myslel... ale měla jsem dost zkušeností se samčí populací, aby mi bylo dávno jasné, na co většina z nich pořád myslí. Čest výjimkám.

Nedivila jsem se, že tomu vlkovi už říkali i hůř a nemohla jsem říct, že by mi pro něj srdéčko kdovíjak krvácelo. "Riziko povolání," pokrčila jsem rameny. Když se chtěl světu prezentovat jako básník, poeta, slovotepec nebo co že to všechno ještě říkal, nemohl se divit, že ho všichni neberou vážně. Vlastně bych se divila, kdyby to někdo vážně bral. I když... tolik zase ne. Nepochybně bylo na světě dost naivních dušiček, co by se mu vrhly k tlapám, jen aby mohly poslouchat přeslazené písničky a příběhy, bleh, úplně jsem cítila, jak se mi z toho kazí zuby, jen na to myslím.
A tak bylo docela s podivem, že právě tenhle vlk mě přiměl vybuchnout smíchem. Ta jeho praštěná básnička byla tak šokující, že nešlo udržet vážnou tvář, i kdybych se nakrásně chtěla tvářit jako vytesaná z kamene. "To chtěla, ale nečekala jsem, že to vážně uslyším," ušklíbla jsem se a pohlédla na toho vlka poprvé celkem se zájmem, když se rozkecal o tom, co všechno umí a neumí a kdesi cosi. "Zajímavý. Nikdy jsem nad tím takhle nepřemejšlela. Poezie je asi zajímavější, než by mě napadlo." Nikdy mě ani moc nezajímala. Překrucovat slova a snažit se je poskládat, aby se rýmovala, mi přišlo jako přehnaně složitá námaha, ze které mě akorát tak bolela hlava. Každý, kdo se tím dobrovolně zabýval, musel být na hlavu - tomu jsem pořád věřila, ale poprvé mě napadlo, že by v tom mohlo být i cosi zajímavého. "Takže tebe tohle baví, jo? Hrát si se slovíčky, zachycovat... hm, emoce? A zvládneš složit báseň o čemkoliv, třeba i o oschlý chcíplině někde v křoví?"

Adiram se ohradil, že není žádný komediant, čemuž se mi upřímně nechtělo věřit. Obzvlášť, když k tomu ještě dodal, že je poeta. "No však to říkám - komediant," zdůraznila jsem a ušklíbla se. Skoro se chtělo zdát, že ten vlk není tak úplně špatný, přinejmenším se hned neurazil kvůli každému prdu... ale hodlala jsem si zachovávat odstup. Nepotřebovala jsem kamarády a už vůbec ne se zaplétat s nějakými poetickými komedianty nebo jak že si to vlastně říká, kteří vás vzápětí unudí nějakou tříhodinovou ódou na jaro.
Nebo možná taky ne. To s tou sprostou básničkou jsem jen tak plácla, abych ho umlčela a taky abych dala jasně najevo, co si myslím o takovém květnatém umění a přiblblých baladách, ale on se do toho vážně pustil. A byla to pořádná básnička! Upřímně mě to docela překvapilo. Zírala jsem na vlka s lehce pokleslou čelistí, dokud nedokončil poslední verš, v kteroužto chvíli jsem vyprskla smíchy. To mě překvapilo snad ještě víc, než ta básnička. Nečekala jsem, že se teď dokážu zasmát, ale dokázala. I když to bylo takové hlouposti, která vyšla z tlamy vlka, kterého jsem sotva potkala. "To bylo pěkně nechutný," zašklebila jsem se na vlka, ale znělo to podstatně méně kousavě než předchozí poznámky. "Myslela jsem, že vy básnící skládáte jen žblepty o lásce a přírodě a... večeru v plném květu a podobných nesmyslech?"

Nechtěla jsem se ohledně té kytky nijak cítit. Měla jsem mu ji rovnou hodit na hlavu. Byla jsem ale v divném rozpoložení. Když jsem koukala na tu kytku, myslela jsem na Ilenii a na tu absolutní tragikomedii, kterou byl náš vztah, což všechny moje pocity stavělo na hlavu a obracelo naruby. "Omluva se nepřijímá, ale snaha byla zaznamenána," zabručela jsem.
Měla bych ho poslat pryč. Měl by prostě vypadnout. Nechtěla jsem se tu s ním vybavovat, ale samota mi najednou přišla taky špatná. Myslel tohle Život tím necháváním věcí plynout, házením starostí za hlavu? Konverzace s náhodně kolemjdoucími šmíráky? Ať už to bylo cokoliv, cosi mně popudilo k tomu na vlka promluvit a zadržet ho. Rozhodnutí, kterého jsem mohla pěkně litovat. Nebo on. "Lilith," zopakovala jsem po něm, ale to jméno mi nic neříkalo. "Tu neznám. A hledat někoho v tomhle kraji je proklatá otrava," poznamenala jsem, protože jsem o tom sama leccos věděla.
Hnědásek si vzápětí uvědomil, že se nepředstavil a začal z rukávu sypat jeden titul za druhým. Včetně lichotek. "Slovotepec?" povytáhla jsem kůži nad očima. "To je vznešené označení pro komedianta?" Lehce jsem zakroutila hlavou. Ten rozhodně nebude normální. "Tu 'krásnou dámu' si můžeš odpustit," doporučila jsem mu, i když jistá moje část, kterou bych si přála umlčet, se tomu oslovení trochu potěšila. Nebyla jsem ale tak naivní, abych se nechala pár sladkými slůvky od nějakého slovotupce oblbnout. "Jsem Cynthia. A na ódy a romance mně fakt neužije. Leda bys znal nějakou sprostou básničku nebo tak něco, jinak si to můžeš nechat pro sebe," máchla jsem tlapou, protože poslouchat nějaký prastarý nudný příběh o nešťastné lásce bylo to poslední, co bych chtěla. A to takovéhle typy většinou vyprávěly, ne? Znala jsem i lepší způsoby opuštění tohoto světa, než se nechat unudit vyprávěním k smrti.

Koukala jsem na kytku, která mi skončila u nohou, jako bych snad byla nějaký pomník nebo co. Asi na tom bylo cosi milého. Rozhodně byly časy, kdy by se mi líbilo, že mi náhodní kolemjdoucí hází kytky k nohám a klopí přede mnou zrak... ale ty už byly pryč. "Hm," broukla jsem podezíravě a šťouchla do kytky tlapou, jako bych čekala, že se vymrští a uštkne mne. "Dík?" Neměla by být od něj. Nechtěla jsem kytku od náhodného cizince. Chtěla jsem ji od někoho jiného, společně se slibem, že už zůstaneme spolu a tohle už se přestane dít. Ale to jsem si asi přála moc.
"Neplakala," odsekla jsem znova, ignorujíc fakt, že při pohledu na fialový kvítek se mi zrak zase trochu zamlžil. Rychle jsem zamrkala. "Ani jsem se nezranila ani nic jinýho. Chtěla jsem se jenom vyspat, ale vypadá to, že je to zakázaný," odfrkla jsem si. Vlk zněl, jako že měl vážně jenom starost a nedal mi moc důvodů být na něj hnusná, ovšem já jich momentálně moc nepotřebovala. Stačilo, že existoval v mojí blízkosti. Trochu jsem si povzdechla. Nabízel se, že půjde pryč, což bych rozhodně brala, z velké části jsem toužila po tom mu říct, ať táhne a klidně i někde chcípne, že je mi to jedno. Na druhou stranu... už byl tady, už mě vzbudil a pochybovala jsem, že by se mi povedlo po tomhle znova usnout. Fajn, když už se sem nasáčkoval, ať kouká být aspoň zábavnej. "V hledání čeho hodláš pokračovat?" zeptala jsem se, uši pořád podrážděně stočené dozadu. "Tohle je nějakej tvůj koníček? Hledáš spící vlčice, cpeš jim kytky a... a pak co?"

Taková krásná věc, spánek. Dalo se v něm ztratit a zapomenout úplně na všechno. Měla jsem pocit, že bych vydržela spát klidně sto let... jenže kdoví, kde bych si musela ustlat, aby mne místní všetečné obyvatelstvo nechalo tak dlouho na pokoji? Z tvrdého spánku mne vytrhlo významné odkašlání. Hlava mi zmateně vystřelila nahoru. "Sssoooje?" zahuhlala jsem skoro nesrozumitelně a zamžourala kolem, vytržená přímo ze sna jsem chvíli měla problém zorientovat se, kde vlastně jsem a s kým. Několikrát jsem zamrkala a povedlo se mi konečně zaostřit na vlka přede mnou, který mi nebyl ani v nejmenším povědomý. Nakrčila jsem čelo a můj mozek se konečně probudil natolik, aby mi potvrdil, že ne, tenhleten tady fakt nebyl, když jsem šla spát. Byla jsem sama a chtěla jsem být sama i nadále, jenže i něco tak triviálního bylo nesplnitelným přáním.
"V tom nejlepším," odsekla jsem a vyhrabala se do sedu, trochu jsem se přitom proklínala za lehké zakolísání, když jsem zatížila oslabené rameno unavené z toho okružního výletu po všech čertech. "Teda aspoň jsem byla, dokud se nějakej šmírák nerozhodl sledovat mě, jak spím," stáhla jsem uši k hlavě a pozvedla bradu. "To není zrovna slušný, co?" Jasně, že jsem nebyla v pohodě, ale nebylo potřeba to ukazovat světu, teď, když tady se mnou byl někdo další. Asi jsem ale stejně moc v pohodě nevypadala, když měl ten vandrák potřebu se ptát. Minimálně jsem cítila, jak mám opuchlé oči. I když ten vlk moc jako vandrák nevypadá. A co to má v hubě? Už mi nesl kytky na hrob? To byla ještě ta přijatelnější alternativa. Trochu jsem se hrozila, co přijde dál.

//Tenebrae přes Esíčka

Jak jsem šla dál na sever, voda už nebyla tak černá a nechutná, ani proud tak silný a nebezpečný. Nakonec byl místo řeky jen tenký průzračný potůček. Vlezla jsem do vody, den byl příšerně horký a bylo dusno, takže osvěžení jsem jen uvítala. Ale jestli Život tím "necháváním věci plynout" myslel něco podobného, moc to nefungovalo. Cítila jsem se ve vodě pořád stejně, jako na souši. Divně, prázdně, otupěle. Srdce mě bolelo a pořád jsem na sebe byla naštvaná. Přesto jsem nenacházela dost sil sebrat se a jít znovu na ten proklatý ostrov. Měla bych jít za Sheyou, pomyslela jsem si, ale nenacházela jsem vůli ani k tomu. Ptala by se, kde je Ilenie. Co jsem jí asi tak měla říct? Jí to taky ubližovalo... Frustrovaně jsem si povzdechla a strčila hlavu pod studenou vodu, dokud jsem neměla pocit, že mi plíce snad puknou. Hlava mi vystřelila nahoru, lapala jsem po dechu a opět se objevila myšlenka, co by se stalo, kdybych ji nevytáhla. Kdybych prostě- Ne.
Vylezla jsem na břeh do stínu lesa a snažila se na nic nemyslet. Už vůbec ne na takové hlouposti. Takovou radost nikomu neudělám. Ale stejně jsem měla všeho dost. Byla jsem unavená. Kdyby tu tak byla Bouře. Nebo Islin. Pak mé myšlenky náhodně zaběhly ještě dál: Nebo Minar. Ucítila jsem, že se mi stáhlo hrdlo. Najednou mi můj mentor a přítel chyběl tak silně, jako už tomu nebylo snad několik let. Co bych za to dala, kdyby tu teď mohl být. Poradit mi. S těžkým povzdechem jsem se schoulila k patě vzrostlého stromu a zavřela oči. Co by mi asi tak řekl? 'Nebuď hloupá, pískle, však víš moc dobře, co musíš dělat. Vyvztekej se na svět, nakopej pár nevinných šišek a pak se do toho zase musíš pustit. I když to bude těžký... ale notak, nebreč, pojď sem-' Se slzami na tváři jsem odplula do říše spánku a měla jsem pocit, že skutečně cítím Minarovo objetí.

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Nevěděla jsem ani, kam jdu. Vracela jsem se víceméně po vlastních stopách zase směrem na sever. Ne proto, že bych chtěla znovu najít Světlušku, ale prostě mě tam tak nějak tlapy nesly. Stejně teď bylo příšerné vedro, že se mi ani v nejmenším nechtělo zdržovat se v oblastech okolo pouště. Nech věci plynout, mrmlala jsem si pořád v duchu. Jako by ta slova mohla dostat větší význam, když si je budu do zblbnutí opakovat. Spíš to zatím bylo naopak. Začínalo mi to připadat jako větší a větší nesmysl. Nech věci plynout. Zahleděla jsem se do řeky, která mi tekla po boku a já teď šla proti jejímu proudu. Ona si plynula. Nic neřešila. Co by taky mohla řeka mít za problémy? "Ty víš úplný houby o tom, co to jsou problémy," osopila jsem se na ni. Napadlo mě, že bych se mohla vykoupat, co, to byla taková bezstarostná činnost, třeba měl na mysli Život něco takového. Tady ale byla voda úplně černá a hnusná. Tam bych tlapu nestrčila. Takže jsem pokračovala dál.

//Zarostlý les přes Esíčka

//od Života přes Narrské vršky

Sestupovala jsem pomalu z kopců a čím níž jsem se nacházela, tím se realita stávala opět reálnější. Kouzlo vršků vyprchávalo a i když se mi díky němu povedlo uklidnit se a zase se trochu sebrat, nemohla jsem říct, že bych se cítila nějak zvlášť šťastná. Vůbec ne. Cítila jsem uvnitř sebe zející díru jako hladovou tlamu, kterou jen tak něco nedokázalo uspokojit. Nech věci plynout, opakovala jsem si zasmušile v duchu. Životovi se to kecá. Nemohl mi aspoň říct, jak to mám udělat? Nemohla jsem prostě všechno hodit za hlavu a vykašlat se na to. Tedy, teoreticky jsem samozřejmě mohla. Teoreticky jsem mohla udělat úplně cokoliv, jenže tu byla určitá omezení v tom, čeho jsem skutečně byla schopná. Momentálně se zdálo, že schopnost „nechat věci plynout“ a nesnažit se je pevně držet v tlapách a mít nad nimi plnou kontrolu, mi je zkrátka úplně cizí. Všechno bylo špatně a já to potřebovala napravit, nebo se o to aspoň snažit, protože tak už to prostě chodilo. Jenže Život po mně chtěl opak. Chtěl, abych se zuby nehty nervala s osudem. Samozřejmě jsem ho nemusela poslouchat – už vůbec ne po tom všem, co se stalo s Biancou a tak dál – ale už častokrát se v minulosti ukázalo, že na jeho slovech je dost pravdy. Jen kdyby nemluvil furt v hádankách, ale dal jednomu i nějakej konkrétní návod. Klasickej bůh. Nakonec abych všechno zas vymejšlela sama...

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny