Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nad jeho přiblblou poznámkou jsem se musela zasmát. Vybíjet si zlost v přesile? To nemyslel vážně. "Vybíjet si zlost? To tys přišel za námi a začal dělat bordel, tak si teď nestěžuj," prskla jsem po něm. Krást vlčí vzpomínky je v pořádku, ale když vrčí dva na jednoho, najednou je to nefér. No jasně. Škoda, že mě férovost nějak přestávala zajímat. Ke mně taky život nikdy nebyl fér, tak proč bych se já měla snažit, ještě ke všemu kvůli takové hnidě, jakou byl Stříbrňák.
Adiram se také ozval, ale Stříbrňák ho uzemnil. Že by se už i potulný pěvec s tímhle šaškem setkal? Podle toho, že byl nazván ptáčkem zpěváčkem jsem soudila, že se aspoň zběžně znát musejí. "Tady žádná strana dobra a zla není," odfrkla jsem si. "Ale tys nám narušil svačinu. To je naše strana." Už jsem vážně chtěla, aby táhnul. Nelíbilo se mi, jak mluvil, jak přesvědčivě zněl. Běhal mi z toho mráz po zádech a taky mi ten vlk pěkně brnkal na nervy. Vážně hodně. To chce klid. Nemá cenu si s takovým kašparem vůbec špinit tlapy.
"Ó, prosím, jděte, sire," rozmáchla jsem se teatrálně tlapou, ale nepřestávala jsem ho probodávat sžíravým pohledem. "A všechnu prašivinu si odneste s sebou," prskla jsem za ním ještě, protože ta jeho poslední slova mě divně zasáhla. Nechtěla jsem ale, aby to poznal. Namířil si to přímo proti mě, ale já mu odmítala uhnout, jako bych zapustila kořeny. Nevrazil do mě, proplul kolem jako kus ztrouchnivělého dřeva. Utrousila jsem pod vousy slovo, které se nehodí opakovat, a odvrátila se směrem k srně. Ostružinové šlahouny, které se Stříbrňákovi na odchodu zákeřně přimotaly pod nohy, se mohly vzít odkudkoliv. Přece jsme byli v lese, ne? Už jsem se na něj ani nepodívala. "Bezva návštěva. Proč vždycky nějaká podobná prašivka musí všechno zkazit?" zamrmlala jsem k Adiramovi a nakopla stydnoucí srnu vztekle do zadku. Skoro mě na ni přešla chuť.

Stříbrňák se vyhrabal na nohy a vypadal dost zmateně. Zrovna velkou lítost tím však ve mně nevyvolal, naopak, pořádně to ve mně vřelo. Dloubal se ve věcech, do kterých mu nebylo vůbec nic. Nikomu po tom nebylo vůbec nic. Připadala jsem si... okradená. Jen okrajově jsem vnímala, že i Adiram se po mém boku ježí a že stojí po mém boku. V tu chvíli jsem toho praštěného básníka měla snad doopravdy ráda. Ne, že bych se s takovou hnidou, jakou byl Stříbrňák, nedokázala vypořádat i sama. "Kecáš," zasyčela jsem. "Byl jsi to ty a víš moc dobře, žes to byl ty. Tímhle se teď bavíš? Lezeš vlkům do hlavy, kradeš jejich nejstřeženější vzpomínky?" Byl ještě ubožejší, než jsem si vůbec mohla myslet. Vztek mnou lomcoval, ale pořád jsem se ještě ovládala. Nic jsem si ale nepřála víc, než aby vypadnul, zmizel, přestal tady otravovat vzduch a kazit nám den. "Koukej se spakovat a vypadni odtud, ty červe, víš, že nemám problém tě poslat zpátky, odkud ses vyhrabal," zavrčela jsem na něj jako poslední varování. Zatím přede mnou ani neustoupil, ale doufala jsem, že má dost rozumu, aby to teď udělal. Nechtěla jsem se nijak zvlášť rvát, ale vytřu s tím podvraťákem tuhle krásnou plesnivou zem, jestli budu muset.

Pravděpodobně to Adiramovi nedávalo smysl, ale jak jsem mu to měla vysvětlit, když jsem sama netušila, co se stalo? Rozhodla jsem se to celé prozatím prostě zamést pod kožešinu. Můžu nad tím hloubat později. Teď jsem měla hlad. "Fakt?" povytáhla jsem obočí. "Jsi tu novej?" Zdálo se mi, že magii se prostě uniknout nedá, ať se jeden snaží, jak chce. Nebo to prostě možná byla jen má klasická smůla. "Jo, mám s tím svoje zkušenosti. Docela hodně, řekla bych. Ale záleží na tom, co chceš vědět - všechno naráz se snad vypovědět ani nedá, když tu jsou bohové, zvláštní magický události, magie, co ovládají sami vlci i místa, co mají asi nějakou svou vlastní magii..." Bylo toho prostě hodně, ale neměla jsem problém Adiramovi nějaké znalosti předat. Klidně jsem mohla i něco předvést, možná bych přitom přišla na to, co se to stalo u lovu, ovšem na to jsem se chtěla nejdřív posilnit.
Jenže protože v těchto končinách se jeden nemůže ani v klidu nažrat, sotva jsem spolkla jedno sousto lahodné srnky, objevil se někdo, koho jsem fakt vidět nechtěla. Zbabělý červ, co se vydrápal odněkud z horoucích pekel, aby tady zasmraďoval vzduch. "Jo? A nechceš si ten opak jít dělat někam jinam?" zavrčela jsem znovu, neměla jsem na něj náladu a ani jsem se ho nebála, i když mě probodával pohledem a hlas měl jako rampouch. S Meinerem už jsme ho jednou dostali, neměla jsem důvod věřit, že by to podruhé mělo dopadnout jinak - i když tu se mnou černobílý nebyl. Jenže jsem neměla náladu se s ním rvát a pak se zase sáhodlouze lízat ze zranění. Doufala jsem, že prostě odprejskne, ale on na mě jen dál čučel... až na mě zničehonic přišly mdloby.
Svalila jsem se na zem, ale to už jsem nezaznamenala, neboť najednou jsme byli někde úplně jinde. Hned jsem věděla, kde jsme. Ve kterém čase. Vždyť to byla jedna z nejhorších chvil mého života... a také měla být poslední, jenže nebyla. Sledovala jsem znovu Zakara, jak mě rve na krku, Styx jak mě doráží, svoje vyhublé hladové tělo ležící ve sněhu... a pak to skončilo. Zamrkala jsem a byla zpět ve vlastním těle, v současnosti. Srdce mi bušilo, prožívat znovu tyhle vzpomínky bylo krajně nepříjemné. Zabodla jsem fialkové zraky do Stříbrňáka a s vyceněnými tesáky se drápala zpátky na nohy. "Co si myslíš, že děláš? To jsou soukromý vzpomínky, ty čokle prašivá," naježila jsem se jako dikobraz a udělala dva kroky k němu. Kdoví, co si z celé té situace odnesl Adiram? Nevěnovala jsem mu v tu chvíli pozornost.

Radost z úlovku byla dokonale překonána zmatkem z toho, co se mi to přihodilo. Ať už to bylo cokoliv. "Nevím?" zakroutila jsem hlavou, když se Adiram zcela pochopitelně začal vyptávat. "Jako bych se teleportovala nebo co. V jednu chvíli jsem byla tam," hodila jsem tlapou náhodným směrem, "a najednou prásk, byla jsem u té srnky. Zrovna, když jsem si říkala, že by se mi hodilo dostat se blíž." Potřásla jsem hlavou, která se mi přestala točit docela rychle, jakmile jsem trochu popadla dech a vzpamatovala se. Tohle budu muset ještě prošetřit. "Asi nějaký magický kejkle. Jako vždycky," mávla jsem nad tím prozatím tlapou. Aspoň to tentokrát bylo užitečné. "Radši se najíme, tohle můžeme zkoumat potom," rozhodla jsem se, protože už jsem umírala hlady a čerstvá srnčí krev voněla tak krásně, až mi málem tekly sliny.
Přesunula jsem se k srně a stačila si urvat sotva jedno sousto, než se objevil stříbrný kožich. Bohužel nebyl neznámý. "Ty?" polkla jsem kus masa a hřbet se mi automaticky naježil. Kdesi hluboko v hrdle se mi začalo rodit zavrčení. Co tenhle tady chtěl? Neměl ani dost slušnosti na to, aby zůstal tuhej, ale to mu nestačilo - musel tu ještě otravovat vzduch, když se slušná společnost snaží obědvat. Navíc se mi zdálo, že mě celkem okatě ignoruje. Prostě jako by nic. "Já tě klidně uhranu, že budeš koukat. Nemáš bejt náhodou mrtvej, ty červe?"

Adiram neprotestoval, nevymýšlel kraviny, prostě jenom poslušně přijal moje rozkazy. To jsem si nechala líbit. Fajn, kývla jsem hlavou už bez dalšího slova a vyběhla jsem vpřed. Věděla jsem, že srnka bude rychlá jak střela a že pro ni asi nebude problém prchnout, kam jen ji napadne. Měla jsem ale pro takovou příležitost plán... a jo, dobře, možná jsem se chtěla trochu předvádět. Neměla jsem k tomu zrovna moc šancí, tak mi to snad nikdo nemohl mít moc za zlé. Jen, co jsem vyrazila, druhá Cynthie, která ovšem byla pouhou iluzí, se vynořila přímo vedle srnky a šla po ní. Ublížit jí nemohla, ale jak by to zvíře mohlo vědět? Vypadalo to, že zvíře celkem panikaří, netušilo, kam by se mělo vrtnout, v čemž byla naše naděje.
Adiram po ní skočil a já natáhla krok, abych se dostala blíž a mohla práci dokončit, když se v další vteřině můj úhel pohledu naprosto změnil a já se octla přímo vedle srnky, tam, kde ještě před momentem byla jen moje nepravá dvojnice. Absolutně mě to vyvedlo z míry, moje tělo pokračovalo vpřed snad jen působením paměti mých svalů, protože jsem tohle dělala už tisíckrát. Vrhla jsem se zvířeti, které vlk držel na zemi, po krku a pevně ho sevřela, celý svět se se mnou ale přitom motal. Srna se vzpouzela a předníma nohama mi uštědřila pár kopanců, ale nic, co by nechalo horší stopy, než modřiny. Jak z ní rychle vytékala krev, unikal z ní i život a její pohyby byly slabší a chabější každou vteřinou.
Když už bylo jasné, že jen tak nevstane, odskočila jsem od ní, jako by snad měla prašivinu. Popadala jsem zěžka dech po té honičce a souboji se srnou, ale myšlenky jsem měla jinde. "Co se to krucinál sakra stalo?" chytla jsem se za hlavu, místo toho, abych oslavovala úspěšný lov. Neohrabaně jsem si kecla na zadek, protože se mi tlapy pletly. Byl to příšerně divný pocit a hlava mi nebrala, co se právě stalo.

Neměla jsem představu o Adiramových loveckých schopnostech, ale zněl celkem odhodlaně, takže jsem se mu rozhodla věřit. Co jiného mi ostatně zbývalo? "Fajn, tak jdem na to," kývla jsem odhodlaně, nebylo proč ztrácet čas. "Třeba to fakt bude hodno písně..." Lov mi tedy přišel jako dost všední věc, než aby se o ní muselo básnit, ale když dokázal Adiram zveršovat i chcíplinu, bránit jsem mu nemínila. Proč taky. Popravdě jsem na to asi získala novou perspektivu a už mi to celé nepřipadalo tak stupidní, jako předtím, i když sama jsem se do rýmování pouštět vážně neplánovala.
Vyrazili jsme kupředu směrem, kam mne vedl čenich. Předtím náš směr vedl Adiram, teď jsem se toho opět ujala já. Nebylo naštěstí nijak těžké stopu následovat, jakmile jsem ji našla, byla celkem čerstvá. Srna se obejvila zanedlouho. Když jsem ji spatřila, zastavila jsem, abych mohla obhlédnout situaci. Vypadala mladě, takové nedochůdče, ale už byla dospělá. Nejspíš bude pěkně rychlá, ale i pro takový případ jsem měla vlastní esa v rukávu, kdyby bylo náhodou potřeba. Hrát fér už mi nepřipadalo jako taková nutnost, jako dřív. Život se mnou taky nehrál fér, takže já klidně taky mohla špinavě podvádět a pomáhat si magií. Adiram na mne tázavě hleděl. Mohl se tím pohledem ptát na leccos, ale já už si v hlavě vytvářela plán. "Půjdeš zprava, já zleva?" navrhla jsem šeptem, abychom ji nevyplašili. "Bude asi rychlá, ale s tím si poradíme. Hlavně ji nesmíme pustit támhle do toho houští," máchla jsem tlapou k neprostupné houštině na pravé straně, kde by se srna sice zbrzdila, ale jak bychom ji tam lovili, to jsem fakt netušila.

//Tenebrae

Mysl se mi pročišťovala. Už žádné květiny, jen vůně deště a pach zatuchliny, který se tohoto lesa držel neustále. Asi bych si raději v hlavě ponechala to květinové opojení. To však nešlo. Musela jsem se vrátit do reality. Snažila jsem se tedy alespoň co nejméně myslet na to, co jsem provedla a na to, co bude dál. Nebylo to snadné, ale dělala jsem, co jsem mohla. Částečně i proto jsem navrhla lov, pro rozptýlení mysli - a taky proto, že jsem fakt měla hlad. Myslela jsem na zajíce. V tomhle lese jsem jich obvykle potkávala dost, kdoví, co je na tom temném místě tak lákalo. Adiram však navrhl, že bychom mohli zkusit ulovit srnu. Škubla jsem rameny. "Proč ne, jestli se na to cejtíš." Sobě jsem v lovu věřila, ale těžko říct, jestli v něm Adiram třeba není úplný lempl. Ostatně, příroda vždycky někde přidá a někde ubere, takže když měl talent na rýmovačky a písničky, třeba mohl být v lovu naprosto levej. To se ale asi teprve ukáže.
Zavětřila jsem a ucítila spoustu vlčích pachů, což mě přimělo nespokojeně nakrčit čenich. Ještě aby nám tak kazili lov. Naštěstí byl hvozd celkem rozlehlý a oni nebyli úplně blízko, takže bychom si nemuseli lézt navzájem do zelí. Jen, aby je nenapadlo chodit za námi. Nasála jsem znovu pachy okolí a tentokrát ty vlčí ignorovala, pátrala jsem po jednom konkrétním, srnčím. "Tudy," kývla jsem na Adirama, když se mi skutečně o čenich otřela známá vůně. Tiše a pomalu jsem zamířila tím směrem a vyhlížela nazrzlý srnčí kožich.

//Elypole

Vysvětlila jsem Adiramovi situaci, což bylo zapříčiněno jen a pouze vůní květin. Jinak by tohle ze mě nevytáhl ani párem volů. Vlastně by se jinak nic z toho nestalo... bylo by to lepší, nebo horší? Lehce jsem se otřásla a zamířila za hnědým kožichem z dosahu těch zrádných rostlin. Jakmile jejich porost začal řídnout, slábl i jejich účinek. Trochu mě bolela hlava a nohy jsem měla těžší, než obyčejně, ale všechno se to rychle projasňovalo. Včetně reality, která by možná měla raději zůstat zamlžená... Co jsem to provedla?
Drobné mrholení dál padalo na naše hřbety, kožichy jsme měli navlhlé a zplihlé. Šla jsem za Adiramem přes řeku a nějak netušila, co bych měla říkat či cítit. Připadalo mi, že bych se měla cítit mnohem hůř, než tomu doopravdy bylo. Bylo možné cítit se provinile, že se necítíte dost provinile? Přesto se opět vrátila ta tupá bolest kolem srdce. Je po všem? Nebyla to žádná opravdová otázka. Znala jsem přece odpověď. "Jo. Tam by pršet nemuselo. Ale je to dost plesnivý hájek," upozornila jsem Adirama, že se vydává do ne zrovna vábných míst. "Třeba by se tam ale dalo něco ulovit. Vyhládlo mi z toho. Z těch kytek, myslím," dodala jsem spěšně, aby si moje slova nevykládal kdoví jak. Rozhodla jsem se prostě soustředit na přítomný okamžik a nedloubat do věcí ve svém nitru. Ne teď.

//Tmavé smrčiny

Vychutnávání té příjemné chvíle jsem lehce narušila neuváženým plácnutím, které mi vyšlo z tlamy, aniž bych to vlastně chtěla nebo čekala. Zkrátka se to stalo. Překvapeně jsem zamrkala, když se nad tím hnědý vlk úplně zajíkl. "Nemyslím kvůli tobě," vybreptla jsem ve snaze zachránit situaci. Měla jsem jít s pravdou ven? Vůně květin mi našeptávala, ať vyklopím úplně všechno, vyliju si srdíčko až do dna. Pořád tu však byly určité zábrany, jakkoliv nepravděpodobné se to zdálo. "Jen... no. Teď už na tom asi nesejde. Býval tu... někdo. Někdo, koho jsem milovala. Ale myslím, že už nemůžeme být spolu. Takže... vlastně není proč cítit se špatně." Vlastní slova mě šokovala. Tomu snad sama nevěřím! Nebo ano? Říct to tady na louce mi připadlo zcela přirozené. Nemyslela jsem si ale, že je to jenom vlivem květinové vůně. Jistě bylo proč cítit se špatně, když jsem právě podvedla svou partnerku, ovšem asi byla pravda, že už nemůžeme být s Ilenií spolu. Pořád jsem ji milovala a přesto jsem cítila, že už na to nemám sílu, čelit všemu sama a přitom se ještě snažit držet pohromadě rodinu, která se pohromadě udržet nedá. "Vlastně bych ti měla poděkovat," vydechla jsem zamyšleně a ještě jednou se čenichem dotkla Adiramovy tváře, aby už se nerozčiloval. Tohle uvědomění, že je nejspíš se vším konec, na mne určitě ještě dolehne, až všechno opojení vyprchá, ale byla jsem si jistá, že je hodně důležité. A že je nejspíš opravdu definitivní.
Z nebe se opět začal snášet déšť. Zavíraly se mi oči a kolébání celého světa mělo uspávající efekt, ale usnout mezi opojnými květy nemusel být úplně ten nejlepší nápad na světě. Proto jsem se pomalu protáhla a ospale přikývla na Adiramův návrh. "Asi měli, nebo budeme za chvíli mokří jako krysy. Anebo se tady zasekneme už navždy," zívla jsem si doširoka a vyštrachala se na nohy. Houpavým krokem jsem hnědého vlka následovala směrem, který tentokrát zvolil on.

//Tenebrae

Šum vánku v květinách, sluneční paprsky v našich kožiších, blízkost dvou vlků, která byla nejspíš dosti... nepravděpodobná. Nenapadlo mě, že to takhle dopadne, když mě Adiram vzbudil v lese ze spánku. Jenže dopadlo. Měla jsem se kvůli tomu asi cítit špatně. Moc špatně. Nejspíš to ještě přijde, cítila jsem to na pozadí mysli. Zatím se to ale nestalo. Válela jsem opět spokojeně mezi kvítím, bylo mi blaze a kdesi v duši jsem pociťovala podivnou úlevu, jako bych došla k nějakému rozhodnutí, které jsem si ovšem ještě neuvědomovala. Můj mozek prostě nefungoval správně.
"Jasně, že jsem. Víc, než v pohodě," vydechla jsem dlouze a otřela se o Adirama tváří. I v tomhle stavu mi to přišlo divné, lísat se k někomu, koho sotva znám, bez ohledu na to jak naprosto šílené bylo se pozastavovat nad něčím takovým po tom, co jsme spolu právě provedli.
Povalovali jsme se mezi kvítky, mlčení se táhlo donekonečna. Nepřemýšlela jsem. Nemohla jsem přemýšlet - a to bylo dobře. Bylo to naprosté vysvobození. Trvalo minutu, nebo hodinu, než Adiram položil tu další otázku? "Hmm... bylo to skvělé," zabručela jsem spokojeně a vážně jsem spokojená byla. Varovné zvonečky utichly, protože už pro ně nebyl žádný důvod. Nečekala jsem, že bychom se s Adiramem měli do sebe doopravdy zamilovat a trávit spolu zbytek života. Až se naše cesty nakonec rozejdou, už jsme se vlastně nemuseli nikdy vidět. To mi přišlo svým způsobem osvobozující. Převalila jsem se na bok a odfrkla si, čenich plný pylu. Z vůně květin už se mi ale začínal trochu točit hlava. I z toho jejich nekonečného tanečku, který je nejspíš nikdy neunaví. Zavřela jsem oči, abych to neviděla. "Je to divný. Měla bych se cítit špatně, ale vůbec to tak není," zamumlala jsem s přiblblým úsměvem a ani si neuvědomovala, že jsem tím Adiramovi sdělila, že existuje nějaký důvod, proč bych se tak měla cítit. Jestli mu na tom vůbec záleželo.

Adiram potvrdil, že spousta vlků se skutečně nechá jeho zvláštní schopností obloudit. On to však kvůli tomu nedělal, či to alespoň tvrdil. Pokud jsem měla věřit jeho slovům, pouze mu to pomáhalo se orientovat v životě, světě, ve vlcích kolem... A já mu to kdoví proč věřila. Květy mi našeptávaly, abych důvěřovala všemu, co hnědý vypustí z tlamy. V opojení to bylo snadné. Koupali jsme se ve slunečním světle krásného večera a já Adiramovi skutečně věřila. "Tak to tě šlechtí," cukla jsem koutkem nahoru, takže mi na tváři vznikl poněkud křivý úsměv. "Spousta vlků by toho zneužívala..." A já? Dělala bych to taky? Možná. Aspoň někdy určitě ano.
Hleděl na moje jizvy. Nějak mi to nevadilo. Stejně se nedaly před světem skrýt, takže na ně koukal každý, kdo na mě narazil. Byla bych radši, kdyby tam nebyly, ale nedaly se jen tak vymazat. "Jo," opáčila jsem rovněž potichu. "A ty, co jsou vidět, zdaleka nejsou ty nejhorší." Spousta jich byla i uvnitř. Dokázaly bolet hodně a vytrvale. Připomínaly se a nechtěly vyblednout. Nechtěla jsem na ně teď myslet. Zhluboka jsem natáhla do čenichu vůni květin, která všechnu bolest otupovala a měnila svět na kouzelné místo zázraků.
Čím si to zasloužil? "Byls' na mě milej," usoudila jsem prostě. Všechno na téhle louce bylo tak jednoduché, tak snadné vyslovit věci, které by jinak z mé tlamy nikdy nevyšly. "I když já jsem nebyla." Ale pak přišla otázka toho, co bych chtěla. Věděla jsem, co to je, najednou to bylo úplně jasné, ale stejně se mi z toho trochu motala hlava. Nebo to bylo z toho pylu? Pozdě nad tím přemýšlet. Když jsem se o hnědého vlka otřela, už nejspíš nebylo cesty zpět. Jeho vůně se mi usadila v čenichu a varovné zvonečky utichly. Zůstalo jen vědomí, že v tuhle chvíli vím, co chci. Obraz Ilenie spící v kapradinách na ostrově se vynořil a vybledl v mé mysli. "Láska je... hrozně divná věc," hlesla jsem, "Nikdy ji nepochopím." Ohlížela jsem se po vlku, který se postavil nade mne a zavlnila ocasem. "Asi to ani není potřeba." Přesunula jsem se do praktičtější pozice a v uších slyšela jen dunění svého srdce a zpěv květin všude kolem. "Buď opatrnej," požádala jsem ho ještě, i když jsem tedy nebyla žádná křehká květinka. Zjistila jsem ale, že kdesi pod tím vším se možná trochu bojím, i když jsem netušila čeho. Možná se jen ozývaly poslední zbytky zdravého rozumu, které v následujících chvílích dozajista vymizí...

Poušklíbla jsem se Adiramovu popisu toho, co vše mohl provádět se svou schopností. "Rozumím. Je to výhodná věc. Spousta truhlíků se na to nachytá," culila jsem se a v duchu si pochvalovala, že já jeden z těch truhlíků nejsem. Já to přece celé prokoukla! Věděla jsem, že Adiram ví, co chci, takže to nemohl použít proti mně. Jsem génius. Hnědý vlk po mně přejížděl modrýma očima, trochu jako měl Zywi, a netrvalo dlouho, než si všiml jizev, které se skrývaly v mém kožichu. Některé se ani moc neskrývaly, jako třeba ta hnusná na rameni. Zdálo se, že ho to vážně trápí. Snad víc, než mně. "Různí vlci," zakroutila jsem hlavou a mávla tlapou, jako by to byly věci, které dávno odvál vítr. Jako bych nebyla pořád zahořklá nad bratrem, který mi otrhal ucho a udělal jizvu na stehně, jako bych pořád nechtěla zavraždit Zakara, kvůli kterému mi Styx sežrala kus ramene. V tu chvíli jsem totiž skutečně nebyla a nechtěla. To asi ty květiny... "Na tom teď už nesejde. Minulost. Měl jsi vidět, jak dopadli oni," zasmála jsem se, i když moc nebylo čemu, všechny ty boje jsem prohrála. Momentálně však bylo snadné se tomu smát a vidět jen to dobré.
Málem jsem Adiramovi vrazila facku, což mělo snad aspoň varovný účinek. Jenže jsem mu nemínila ubližovat. "Jo, nebezpečná, to já jsem, ale jenom těm, co si to zasloužej," zazubila jsem se. "Myslím, že ty to asi nebudeš." Vypadal neškodně. A byl milej. Pomáhal mi zapomenout na... věci.
Trochu mne ale rozesmutnila myšlenka, že jsem možná moc náročná, moc složitá, než aby mě někdo mohl doopravdy milovat. Starat se o mě. Adiramův pohled na věc se mi ale líbil víc. "Jo. Jo, možná jo. Možná jsem měla prostě jen smůlu." Nebo štěstí, které se pak změnilo ve smůlu a tím, že jsem se ho snažila dál držet, jsem si jen ubližovala. Možná bylo na čase se pustit. Nechat minulost, ať si vezme ty, kteří do ní patří... Dotkl se mé tlapy a já ucítila cosi, co jsem cítila málokdy. Nejvíc s Ilenií, kdysi dávno se Zywim, a on vážně má ty oči skoro jako on, propána, musela jsem zamrkat, abych přiměla své zraky se opět zaostřit. Leželi jsme tak blízko sebe, že bylo možná hloupé vůbec nějakou vzdálenost udržovat. Tohle je špatný, vynořila se na chvíli souvislá myšlenka, kterou jsem hned zahnala jako otravný hmyz. Opustit mně, až jsem si myslela, že je mrtvá, bylo taky špatný. Hrát si na Šípkovou Růženku na ostrově a nechat mě samotnou je taky špatný. Taky jsem chtěla být špatná. Ale víc moje duše toužila po něčem jiném. "Chci... vědět, že nejsem nemilovatelná. Třeba jenom na chvíli." Cink cink, špatný, špatný... Přisunula jsem se blíž a otřela se čenichem o Adiramovu huňatou tvář. Ten zvoneček utichl. "Ale když jsi ta vědma, tak už to asi dávno víš," zašeptala jsem.

Na to, že sám sebe nazýval slovotupcem, byl Adiram docela... chytrý? Ne, to není to správné slovo. Ty jeho podivné schopnosti odhadnout, co přesně potřebuju, prozrazovaly spíš... citlivost? Kdo by čekal, že si budu cenit něčeho takového, co. Většinou mi to bylo spíš pro smích, ovšem v tuhle chvíli to bylo úplně naopak. Těžko říct, jestli to všechno měly na svědomí jen ty květiny, nebo jsem vážně něco takového potřebovala slyšet a fialová vůně všude kolem nás mi jen umožnila si to přiznat a ta slova přijmout. "Fascinující schopnost," vydechla jsem omámeně. "Není to trochu únavný? Vědět, co ostatní potřebují? Vsadím se, že kolikrát touží po úplných blbostech," zasmála jsem se přitrouble.
Pohřbívání zaživa se jako dobrý nápad zdálo jen krátkou chvíli. Hlína mi totiž moc nechutnala a mým dýchacím cestám taky zrovna neprospívala. "Já se od votrhanců očumovat nenechám," vytrčila jsem bojovně bradu. "Těm vždycky ukazuju, kde je jejich místo," rozmáchla jsem se tlapou a jen tak tak, že jsem Adiramovi nevrazila facku. O kousek jsem jeho čenich minula. Uchechtla jsem se tomu. "Vidíš?" Pak prohlásil, že je těžké se o mně starat. Trochu mě to zasáhlo do rozcitlivělé dušičky. "Myslíš, že to je tím?" protáhla jsem najednou skoro plačtivě. "Sem moc náročná? A já se přitom tak snažím..." plácla jsem sebou zhrzeně zpátky na zem mezi květiny. Ale Adiram mluvil dál a jeho slova byla tak milá. Nabízel hezké věci. Nabízel svůj čas. Nabízel, že na chvíli všechny starosti zmizí. "To bychom mohli. Proč ne?" Varovný zvoneček v mé mysli kdesi za mlhou z vůně květin vyzváněl a vyzváněl. Nikdo ho neslyšel. "Proč ne?" zopakovala jsem zamyšleněji. "Nakonec... nikdo nikdy neví, kdy může skončit svět. Kterej... den je ten poslední..." blábolila jsem trochu nesouvisle, jazyk se mi jaksi pletl. Možná té vůně začínalo být už moc. Jenže jak to jeden mohl poznat, když byl v její moci? Natáhla jsem k Adiramovi tlapu, jako by byl stéblo, kterého jsem se tonoucí já mohla chytit. Cink cink, vyzváněl neslyšený zvoneček.

Soustředit se na Adirama, když květiny kolem nás ožívaly magickým životem, bylo dost složité. Neustále rozptylovaly mou pozornost. Připadalo mi, že kdybych je přestala hlídat, mohly by se třeba proměnit v motýly a uletět. Trochu se vlastně podobaly motýlím křídlům... Zamrkala jsem a s námahou přiměla svůj mozek, aby se soustředil. Zajímalo mě totiž, jestli je hnědý vlk skutečně vědmou a jestli by mi dokázal říct, co je to, co chci, protože já sama si s tím poradit jaksi nedokázala. Hned jeho první slova se trefila. "No... ano. Vlastně ano," zamrkala jsem překvapeně. Pod vlivem omamné vůně mne ani nenapadlo, že to, co řekl, bylo dosti všeobecné, že by se to tím či oním způsobem nejspíš dalo napasovat na každého. Kdo v životě něco nehledal? Ale kdepak, byla jsem příliš zpitomělá, než abych nad tím takto hluboce dumala. Jeho další slova zněla ještě lákavěji. Ano. Přála bych si takový život. Alespoň na chvíli. Neřešit problémy, nesnažit se udržet pohromadě rozpadající se rodinu, nechat chvíli někoho dalšího, aby vzal všechno na sebe... "To zní krásně. Vážně jsi to poznal? Jak to děláš?" Zkoušela jsem odhadnout Adiramovy skryté tužby, ale možná měl moc tvrdou hlavu, než abych do ní pronikla. "A taky... jak to myslíš, že se o mne můžeš postarat?" Někde na pozadí mysli se opět ozval varovný zvoneček, abych si dávala pozor. Abych nedělala nic, čeho budu litovat. Vůně květů ale překrývala všechno ostatní. Přála jsem si, abych se nemusela o nic starat. Už jsem byla hrozně unavená z toho všeho...
Adiramova představa péče však byla dost zvláštní. Když vstal a poskakoval kolem, převalila jsem se na břicho a zadumaně ho sledovala. Hlína lítala všude možně okolo, jak vykopával díru, vytvářela také poměrně zvláštní efekty, podobně jako květiny. Za chvíli jsem opět ztratila pozornost, drtila jsem pod tlapkou hrudku hlíny a fascinovaně sledovala, jak se drolí na menší a menší kousíčky, nikdy mi nedošlo, jakou vlastně máme moc nad světem okolo... Vtom hlína začala dopadat i na mě. S jasným vysvětlením, že poklad by se měl zahrabat. No, smysl to dávalo, alespoň v první chvíli, dokud mi nevletěla první sprška zeminy do tlamy. Začala jsem ji vyprskávat ven. "Eheh, eheh, Adirameee? Přemýšlel jsi nad tím, jak tvůj poklad bude pod zemí dýchat?" Být konečně doceněná byla jedna věc, ale nechat se pohřbít zaživa? To znělo jako příšerný, nedobrý osud, dokonce i mému sjetému mozku! A tak zatímco mě vlk zahrabával hlouběji a hlouběji, začala jsem já tlapami hrabat, odhrnovat hlínu stranou a opět se osvobozovat. Třásla jsem hlavou, aby mi už další spršky nevlétaly do žádného otvoru a pomalu jsem se zase vyhrabávala ke svobodě. Šlo to těžko, moje pohyby byly trochu nekoordinované, ale nakonec jsem se postavila a oklepala si nepořádek z kožichu. Rozletěl se na všechny strany jako blátivé konfety. "Tohle nepůjde. Musíme vymyslet jiný způsob, jak se o mě postarat," posteskla jsem si.

Adiramův hrdinský čin zachránil nejspíš nejen nás, ale i celý svět. Však co by si asi zbytek světa počal, bez oblohy? Strach se z mé mysli po tom hrozném zážitku vypařil rychle. V květinovém opojení jsem pro něj zkrátka nenacházela místo. Ještě, že jsem tentokrát nemusela svět zachraňovat já, libovala jsem si. Nakonec se ten den nevyvíjel zase tak špatně.
Nějakým zvláštním způsobem se stalo, že jsme oba skončili na zemi pod roztančenými květy. Cosi mi říkalo, že ve faktu, že se na zemi povaluje i Adiram, mám asi tlapky já. Musel se převrhnout, když jsem do něj vrazila. Ještě, že se nerozbil, jak bych ho pak dávala zase dohromady. Slunili jsme se na slunci, které se skrývalo za těžkými mračny, avšak to nevadilo. Stejně se mi zdálo, že jeho paprsky cítím hřát v kožichu. Tady mi bylo krásně, nic mě netrápilo. Zamžourala jsem po hnědém vlku, který najednou zněl trochu smutně. Prý, že bych tu nechtěla skutečně žít. "Jak víš, co chci?" zeptala jsem se ho trochu užasle, třeba to vážně věděl! Třeba mi mohl říct, co doopravdy chci! To by bylo hodně užitečné. Já v tom totiž byla docela ztracená. "Fakt to poznáš? Řekni mi, co chci. Já to sama nevím," požádala jsem. Když měl takovou schopnost, proč by ji neměl využít? Nic ho to určitě nestálo! Jen největší krkoun pod sluncem by si něco takovýho nechal pro sebe.