Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nějak jsem si ani neuvědomila, že Sheya o Cynthiánovi vlastně neví. "To nic," mávla jsem nad tím rychle tlapou. Byla to blbost. Přitiskly jsme se k sobě a na chvíli bylo všechno v pohodě. "Jo. Budem velká rodina," řekla jsem s trochu sevřenou hrudí. Rodina... bez Ilenie. Tím jsem si teď byla už docela jistá. Nedalo se to jen opravit. Prostě nedalo. Teď jsem to ale nechtěla vytahovat, vůbec jsem ani netušila, jak to nakousnout.
Sheya prohlásila, že je šťastná. Nebo si je tím alespoň celkem jistá. "Tak jsem taky šťastná," pousmála jsem se a trochu se konečně začínala vzpamatovávat z toho šoku. "Jasně, že je chci poznat! Musí vědět, že jejich babča není žádná stará rašple. Ale-" Už už jsem se chystala nějak začít vysvětlovat záležitosti kolem Ilenie, když se ozvalo zavytí a Sheya najednou byla jako na trní. To byl ten její ctitel. Uvažovala jsem, že se tam vydám s ní, abych ho proklepla, ale chtěla jít asi sama. "Dobře, tak utíkej. Půjdu se projít kousek kolem řeky a pak se někde zase najdeme," slíbila jsem a až mi Sheya zmizela z očí, vykročila jsem k jihu. Potřebovala jsem se projít a urovnat si myšlenky. Vířily mi hlavou jako poplašení motýli.

//Velké houští přes Mahtaë jih

Jestli tohle celé nebyl jen nějaký praštěný vtip, tak měla Sheya asi kliku, že věkem jsem až taková bába nebyla. Jinak mě to totiž mohlo klidně odrovnat. Ale vtip to nebyl, soudě dle výrazu na její tváři. Netušila jsem, jak si to přebrat, co dělat, jak reagovat. Chtěla to vůbec? Byla to nehoda? A kde byl vůbec pan otec a malá Sheyátka? Možná by si vážně zasloužil za uši... Dle všeho to však nebylo nutné. "To je dobře. Protože kdyby se o tebe nestaral-" nechala jsem větu výmluvně nedokončenou a pousmála jsem se, i když trochu křečovitě. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. "Asi... asi to bylo teda překvápko pro všechny," vydechla jsem. Měla jsem tu být. Být s ní. Pomoct jí. Uvnitř mě se cosi svíralo, zatímco jsem poslouchala o Sheyiných vlčatech. Saelind a Proxima, dvě holky. "Ach. Takže žádný Cyntián?" pronesla jsem na oko zklamaně, ale hlas se mi zachvěl. Už jsem to nevydržela, přistoupila jsem k Sheya přehodila hlavu přes její krk v objetí. Sheya je máma. To malý vlčátko co jsem našla v horách je něčí máma. "Je to... no, nemůžu tomu uvěřit," vydechla jsem. "Promiň, že jsem byla tak dlouho pryč a nemohla jsem ti s ničím pomoct. Ale... jsem ráda, že sis našla někoho, kdo se o tebe stará. A že... že máš teď vlastní rodinu," polkla jsem knedlík v krku a o krůček ucouvla, abych na Sheyu viděla. "Jsi šťastná?" zeptala jsem se na to hlavní. To bylo to nejdůležitější. Všechno ostatní šlo do háje a pro mě za mě ať si to tam klidně zůstane, jen jestli je Sheya spokojená. Na tom záleželo.

Musela jsem se Sheyou souhlasit. "To jo, divný to je. I když... já se snad radši ani ničemu už nedivím," odfrkla jsem si. Asi bych se už dávno zbláznila, kdybych se tady podivovala nad vším, co je jen trochu nenormální. "Jo, bylo to k popukání!" zazubila jsem se vzápětí. "Teda... né, že bych chtěla být škodolibá, samozřejmě," nasadila jsem vážný výraz, ovšem koutky mi stále pocukávaly. "Ale měla jsi prostě vidět, jak se tvářili." Fakt pohled pro bohy. Adiram si to možná tak úplně nezasloužil, ale... možná i trochu jo. Došlo mi, že ani pořádně nevím, co ten vlk je zač, ale zdál se být prostě neškodným ptáčkem zpěváčkem, jak i sám tvrdil. A byl docela milej. Achjo.
Sheya prohlásila, že ten její ctitel už není až tak tajný. "Ach tak?" povytáhla jsem obočí a koutky mi znovu zacukaly. Chtěla jsem říct něco děsně vtipného, jenže najednou vypadala Sheya jaksi nejistě. Zkoumavě jsem se na ni zahleděla, zatímco ona hledala správná slova, jak vyjádřit... něco. Když to ze sebe konečně vysoukala, moje tlama jaksi předběhla můj mozek. "Hele, já vím, že už nejsem nejmladší- co?" Zarazila jsem se a čelist mi poklesla, jak mi došlo, o co tu asi jde. "C-cože? Bába, jakože-" Něco se o mě pokoušelo. Možná to byly mdloby? Pomalu jsem podsunula zadek pod sebe a sedla si. "To... to fakt? Ehm..." Nevěděla jsem, jak reagovat. Měla jsem se radovat? Měla jsem Sheya střelit facana, že se nechala zbouchnout? Ke své hrůze jsem zjistila, že mě jaksi pálí oči a mlží se mi pohled. Byla jsem z toho jaksi naměko. Rychle jsem zamrkala. "To jsem teda nečekala," dostala jsem ze sebe a nervózně se zasmála. Nevěděla jsem, jestli Sheye gratulovat nebo co dělat, protože jsem ani netušila, jak se ohledně toho cítí ona. "Jsi... jsi ráda? Nebo bude potřeba dát tomu netajnému ctiteli trochu za uši?" pokusila jsem se o vtip, který byl ovšem vtipem jen tak napůl. Jestli ten její Saturn někam zdrhnul a nechal ji s vlčaty (kterých mimochodem bylo kolem přesně nula, stejně jako vypečených tatínků), klidně bych ho zmasakrovala, že na to nikdy nezapomene.

Nemohly jsme s Sheyou mluvit úplně otevřeně a Adiram to zřejmě vycítil. Docela jsem mu byla vděčná za to, že se rozhodl vyhodit sám a nenechával to na mě. "Dobrá, tak hodně štěstí. Třeba pomůže se proti sobě rozběhnout z větší dálky," darovala jsem Adiramovi poslední skvělou radu zcela zdarma a lehce se otřásla, když mě jeho šepot pošimral v uchu. Snad jsem mu říkala, aby se před Sheyou kolem mě takhle nemotal? Ucítila jsem, že se mi trochu ježí srst na krku. Byla jsem z toho nervózní, ale protože už byl stejně na odchodu, nechala jsem to být. "Fajn," řekla jsem jen, "ale rozluštění záhady bude pěkně drahý," dodala jsem a za chvíli už jen sledovala, jak Adiram mizí směrem k jezeru, popěvek na rtech. Zakroutila jsem nad tím hlavou. "Komediant."
S tím jsem se otočila na Sheyu, kterou zajímala ta magická záhada. "On se totiž rozpůlil," máchla jsem tlapou směrem, kde se vytratil měděný kožich. "Nebo se objevilo jeho zlý dvojče, nevim. Ten druhej někam zmizel, nejspíš hledat odpověď na vlastní pěst. Každopádně jsem mu doporučila to samý, co tenkrát Meinerovi. Aby se oba dva rozběhli proti sobě a srazili se hlavama. Nevyšlo to," dokončila jsem suše a pak se uchechtla: "I když musím přiznat, že to bylo celkem vtipný."
Pak jsem zmlkla, zamyslela se. Adiram byl pryč. Asi bych to neměla dál odkládat. Sheya také předtím vypadala, že má něco na srdci. Dáme se do toho. Najednou jsem ale netušila, jak začít. "Tak... co je nového? Koukám, že máš novou ozdobu," máchla jsem tlapou k hvězdě, která Sheye zářila na krku. "Od tajného ctitele?" popíchla jsem ji trochu a cítila jsem, jak mi někde v nitru pomalu narůstá balvan. Jak jí to mám asi říct? Jak... mám vysvětlit, že Ilenie už... že je se vším konec?

V hloubi duše jsem se možná trochu obávala, co bude, avšak hlavně jsem byla ráda, že Sheyu konečně vidím a že je živá a zdravá. Vrhla se ke mně, abychom se mohly přivítat. Oháňka se mi rozhoupala sem tam a čenichem jsem jí trochu pocuchala srst na tváři. Ano, byla jsem vážně ráda, že ji vidím, i když jsem měla na srdci i věci, které tak veselé nebyly. Jenže před Adiramem jsem to všechno úplně rozebírat nechtěla, a tak jsem se jen tak neurčitě pousmála. Všimla jsem si, že i Sheya se tváří trochu zvláštně - nebo jsem si to namlouvala? Kdoví. Určitě budeme mít šanci si všechno vypovědět.
Ptala se, jak se mám, což byla zrovna otázka, na kterou nebylo nejsnazší odpovídat upřímně, když tu byl Adiram a poslouchal. Nechtěla jsem se zmiňovat o Ilenii, ale zároveň jsem nechtěla lhát. "No... bylo to docela divokých pár měsíců," prohlásila jsem tedy oklikou. "Budu ti to pak muset všechno povědět," řekla jsem a pokud možno nenápadně mrkla směrem k Adiramovi, aby Sheya věděla, že to nechci řešit před ním. "A co ty? Ta nová ozdoba ti sluší," kývla jsem hlavou k hvězdě, která se jí houpala na krku, a nemohla si odpustit: "Od tajného ctitele?"
To už se do toho však vložil Adiram, představil se a ještě složil kompliment, který v tomhle případě určitě nefungoval tak, jak by si přál. Lehce jsem se nad tím poušklíbla. "Zrovna s Adiramem řešíme další magickou záhadu," objasnila jsem, proč se potloukáme krajem spolu, a ohlédla se přes rameno. Ten druhý Adiram byl kdesi v tahu. Vůbec nevyšel z hor. Třeba se ta záhada už tedy vyřešila sama.

Adiram byl lichotník. Tak trochu jsem ho podezírala, že mi jen maže med kolem tlamy, ale bylo to vlastně celkem příjemné. Jen jsem se cítila trochu... prohnile z toho, že si to vlastně užívám. I když byly i jiné, mnohem zásadnější věci, za které bych se nejspíš měla stydět. Ach Ilenie... proč se všechno muselo tak podělat? Jen jsem se lehce otřepala, abych zahnala své myšlenky, a zvedla jeden koutek tlamy. Nechtěla jsem na sobě nechat nic znát. "To je dost možné. Bohužel pro ni, já si svou společnost pečlivě vybírám," poušklíbla jsem se a zavlnila krátce ocasem. Adiram tím výběrem prošel, i když mu k tomu nejspíš dost dopomohly omamné kytky.
Nálada se naštěstí trochu odlehčila. Byla jsem tomu sama ráda, i když jsem to prve byla já, kdo se chytil toho blábolení o smrti, ať už s velkým nebo malým S. "To máš taky kliku," zasmála jsem se a střihla ušima: "I když já jsem pár rašplí už potkala, někdy je to slovo, které se hodí velice přiléhavě." Myslela jsem přitom na Lennie. Kde té byl asi konec? Radši jsem to možná ani nechtěla vědět. Bohové věděli, že se mi po ní nestýskalo ani v nejmenším.
Kráčeli jsme podél řeky teď už úplně jiným směrem, než jsem měla původně v plánu. Přítomnost Sheyi mě všechno přiměla přehodnotit. "Jen klidně pojď. Sheya nekouše," pokývla jsem mu. "Odklidit se můžeš vždycky," dodala jsem ještě. Kdyby Sheya chtěla probírat něco osobního nebo se začala moc vyptávat na Ilenii, asi bychom Adirama museli vykopnout. Trochu jsem se toho setkání s Sheyou hrozila. Ona to nějak pozná. Uvidí to na mě. Jako bych snad měla všechno napsané na čele.
Už ale bylo pozdě vycouvat - sptařila jsem na břehu před námi známý pískový kožíšek a přes všechny obavy se mi oháňka rozhoupala sem a tam. "Sheyo!" houkla jsem na ni už zdálky, abych na nás upozornila. "Ahoj!" Byla tu sama, ten druhý pach se skutečně vytrácel. Kdoví, kdo to byl... jestli to byl ten její kořen, možná vycítil, že se blížím, a vzal do zaječích. Ha. Sheya ale vypadala dobře. V pořádku. A na krku se jí houpalo cosi, co jsem nepoznávala. Kdoví, co všechno ještě bylo nového?

//Zrcadlové hory

Poušklíbla jsem se Adiramově poznámce. Jó, kdybys jen věděl. Jenže jsem to nemínila rozvádět. Stačilo, že se v těch vzpomínkách porýpal Stříbrňák nějakou svou zákeřnou a sprostou magií. Podruhé jsem to v tak krátké době vytahovat na povrch netoužila. "Samozřejmě. Jen Smrti se to příliš nelíbí," pronesla jsem proto prostě a doufala, že dál se v tom babrat nebudeme.
Cesta pískem nebyla příjemná a horko, které s novým dnem opět sílilo, také ne. Vybírala jsem tedy cestu nižšími polohami hor, abychom se nemuseli škrábat na ty nejvyšší kopce. Na to vážně nebyly nejvhodnější podmínky. Brala jsem to proto trochu oklikou, ne přímo k severu, ale kolem hor pozvolna k řece. Že druhý z Adiramů zmizel jsem si vlastně ani nevšimla. Soustředila jsem se na vybírání cesty.
Doufala jsem, že Adiram svůj slib mlčenlivosti splní. Chtěla jsem tomu věřit. Zároveň jsem zvědavě naslouchala tomu, co znamená ten divný výraz, kterým mě označil. Obočí mi vyjelo trochu nahoru, pak jsem se tiše zasmála. "To jsem v životě neslyšela," zavrtěla jsem nad tím hlavou. Zdálo se mi, že kolem toho Adiram trochu přešlapuje, takže kdoví, jestli se to nedalo vyjádřit i nějak méně lichotivě, ale rozhodla jsem se to vzít jako poklonu. "Asi lepší než rašple nebo tak něco," poušklíbla jsem se a ani se neobtěžovala vysvětlovat, že Sheya je vlastně adoptovaná.
A když už se tak zmiňuju o Sheye... V prašném vzduchu se vznášel její pach, i když trochu nezřetelný. Jen tak bych si ho ale nespletla. Že by tudy šla? Zavětřila jsem a otočila se směrem, který vedl na opačnou stranu, než byl Mechový les. "Myslím, že tu někde je. Sheya. Moje dcera." Nezdálo se mi, že by její pach přicházel z velké dálky. "Bude někde poblíž, měla bych ji jít aspoň pozdravit," otočila jsem se na Adirama a hned si vyšlápla tím směrem, ať už protestoval, nebo ne. Už jsem Sheyu neviděla, ani nepamatuju. Třeba tu je s tím svým kořenem, napadlo mě, protože ve vzduchu se vznášel i další pach. Ten ale spíš slábnul, než že by se stával zřetelnějším, jak jsme se blížili.

//Esíčka

Lehce jsem pokrčila rameny, když se Adiram zajímal, co jsem Smrti vyvedla. "Tak trochu jsem odmítla umřít," vysvětlila jsem to tak prostě, jak jen to šlo. Ohlédla jsem se na ty dva, kteří vypadali jako poměrně tragikomické duo. Druhého Adirama totiž ta houba pěkně dostala, nedokázal už skoro ani chodit, natožpak mluvit. Ještě aby se fakt úplně otrávil, napadlo mě s trochou úzkosti. Bylo divný mít tu dva Adiramy, ale ve skutečnosti jsem nechtěla, aby jeden z nich umřel. Už vůbec ne na otravu houbou, to znělo jako blbá a pomalá smrt. Zatím ale vypadal relativně živě, takže asi bylo zbytečné se předem stresovat. Co bude - bude.
"Jo, je odporně," přitakala jsem na slova střízlivého Adirama o počasí. Vedro bylo k zalknutí a vzduch byl na můj vkus až moc hustý. A křupavý. "Skoro bych řekla, že to je písek," odfrkla jsem si, když mi pár zrnek vlítlo do nosu. "Skřípe mi mezi zubama." Jako bychom už tak neměli dost starostí, ještě i počasí se muselo plašit a vymýšlet stále nové způsoby, jak nás otravovat. Vážně jsem to neoceňovala.
Adiram přislíbil, že bude mlčet. Rozhodně bych mu to doporučovala. Pokývla jsem hlavou a výraz v mé tváři se uvolnil. "Díky. Rodinný záležitosti jsou teď prostě trochu komplikovaný... určitě víš, jak to chodí," poušklíbla jsem se trochu hořce a vzápětí vykulila oči, když Adiram mluvil dál. "Co že jsem?" Nerozuměla jsem, co se mi snaží říct, v životě jsem takové slovo neslyšela, natož abych tušila, co znamená. Vážně jsem doufala, že to není něco, za co bych mu musela urazit hlavu. Dosud jsem si ho totiž opravdu celkem oblíbila.

//Mahtaë sever

//Houbový ráj

Jeden z Adiramů byl velice zaujat zkoumáním vlastní tlapy, což nejspíš značilo, že houba na něm odváděla svou práci. Jen jsem si lehce povzdechla. Už bylo pozdě to brát zpátky a nejspíš jsem ani neměla co mluvit. Předtím jsem to přece byla já, kdo nás zavedl na pole omamných květin, takže co jsem měla co komu kecat do jeho návyků.
Střízlivý Adiram také došel k závěru, že otravovat Smrt není nejlepší nápad. "Jo, to asi radši dělat nebudeme. Nechala bych si to jen pro případ nejvyšší nouze. Stejně bych jí asi neměla moc chodit na oči," dodala jsem poslední část spíš jen tak pro sebe. Smrt mne v lásce rozhodně neměla, od té doby, co jsem jí doslova vyklouzla ze spárů. Jenomže sjetého Adirama má slova inspirovala k tomu, aby začal filozofovat. Popravdě jsem to úplně nepobrala. "No, jestli tě to potěší, jednoho dne o život přijdem všichni," prohlásila jsem optimisticky a vyrazila k severu v naději, že třeba vážně narazíme na Meinera. Nebo bude v Mechové smečce někdo další, kdo by měl nějaký nápad. Při troše štěstí najdeme i Sheyu... jenže mě napadlo, že zjevit se najednou bez Ilenie s cizím vlkem v závěsu by mohlo působit poněkud... divně. Protože to vlastně divný trochu bylo. Trochu víc. Bylo mi jasné, že by jí to ublížilo. Hodně. "Hele," obrátila jsem se za chůze po očku na Adiramy, "ten můj známej bydlí ve stejný smečce, co moje dcera. Kdybysme na ni náhodou narazili... úplně nechci, aby to vypadalo, že spolu něco máme. Musím s ní pár věcí nejdřív probrat." Doufala jsem, že to Adiram(ové) pochopí. No, kdyby ne, nějak bych se s tím vypořádala. Rozhodně jsem ale nechtěla, aby z toho všeho vzniklo nějaké šílené rodinné drama. To už bych se fakt musela jít utopit. Už takhle jsem se trochu děsila toho, co asi budu muset Sheye říct a jak jí vysvětlit, že s Ilenií už spolu nejspíš nebudeme. Sama jsem tomu sotva dokázala uvěřit.

//Zrcadlové hory

//Tmavé smrčiny

Následovala jsem Adiramy směrem, který vybrali. Nemluvila jsem jim do toho. Oni budou běhat, tak ať si oni také vyberou, kde to chtějí podniknout. Jeden z nich se ke mně přimotal a špitl, že se mu to nelíbí. "Mně taky ne," opáčila jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli Adiram mluví o celé téhle situaci nebo jenom o mém geniálním nápadu. Já mluvila o tomhle celém. Že se prostě najednou vlci rozdvojují bez zjevného důvodu. Ale kdybych začala zase nadávat na zdejší magii, už bych se opakovala tak nejméně po sté. Nedalo se uniknout a nemělo smysl odporovat, jediné řešení nejspíš bylo se odstěhovat, ale do toho se mi už po těch letech nechtělo. A navíc, nenechám se pokořit obyčejným kusem země-
Buch. Zadunění srážejících se lebek mě vytrhlo ze zamyšlení. Zkřivila jsem tlamu. "Au," vyšlo ze mě a přiskočila jsem k Adiramům, kteří se srazili vskutku nádherně. Pořád však byli dva a teď navíc pěkně dobití. "Žijete? Sakra, tohle se teda nepovedlo," mrskla jsem vztekle ocasem. Fakt jsem nechtěla, aby si ubližovali. "Pardon," dodala jsem poněkud neochotně. Nerada jsem přiznávala vlastní chyby, ale tohle byla situace, ve které to bylo dost očividné. No, byla to jen teorie...
Další nápady, další nápady... Přešlápla jsem na místě a zhrzeně si povzdechla. "Nevím. Tohle byl můj jedinej nápad." Ještě jsme mohli jednoho Adirama hodit do propasti a předstírat, že se to nikdy nestalo, ale hádala jsem, že za tenhle nápad by mě asi nepochválili. Možná se to ale vyřeší samo. Jeden z nich se totiž pustil do ochutnávání hub. I ten druhý věděl, že to je pitomý nápad. "Já bych to taky nejedla," zamračila jsem se. "Z místních hub se ti můžou stát i horší věci, než se rozdvojíš." Otřásla jsem se při vzpomínce, jak ze mě poslední houba, co jsem ochutnala, udělala samce. Ne, díky. Už nikdy víc.
Houbožravý Adiram spustil otázky. "Možný je všechno, ale tohle se mi zdá spíš jako prokletí, než jako požehnání. Žít ve dvou půlkách? Nezní to moc... dobře." Mohlo to mít své výhody, ale já bych to nechtěla. Znělo to jako noční můra. Cukly mi koutky, když jeden z Adiramů opět vypustil z tlamy další kompliment. "To je celkem vysoká chvála," střihla jsem uchem, i když jsem si absolutně nedělala iluze, že by se Adiram nechtěl časem vydat někam jinam. Vlastně jsem v to v duchu i doufala. Nechtěla jsem, aby mezi námi vznikalo cosi víc. "Ale mně by upřímně nejvíc rozveselilo, kdyby z vás byl zas jeden. Možná v tom má pracky Smrt..." napadlo mě a přejel mi mráz po zádech. "Ale asi by nebylo chytrý za ní chodit. I když... třeba by nám moh poradit ten můj známý. Ten, co už se jednou rozpůlil," rozsvítila se mi nad hlavou světluška. Stejně jsem se do toho Mechového tentononcu chtěla jít dávno podívat po Sheye! Že bychom zabili dvě mouchy jednou ranou? "Vím, kde bydlí," byla jsem okamžitě připravená vyrazit. "Za mnou," máchla jsem tlapou, aby mě Tydlidum a Tydlidýn následovali a zamířila k řece. Snad mezitím jeden z nich neumře na otravu houbami.

//Esíčka přes Tenebrae

Zlodějský Adiram si naštěstí jen tropil žerty a jakmile jsem na něj trochu houkla, začal mi přívěsek vracet. "Sladké," utrousila jsem suše, ale přistihla jsem svou tlamu, že se trochu culí. Nemohla jsem tvrdit, že ty lichotky byly nepříjemné. Alespoň ne mně. Druhému Adiramovi se to totiž příliš nelíbilo, bručel a mručel jako předčasně probuzený medvěd. Netušila jsem, který z nich je ten pravý nebo zdali jsou pouze dvěma polovinami jednoho celku. Tipovala jsem to spíš na to druhé, i když jsem pro to neměla žádný úplně logický důvod. Rozpůlení zkrátka bylo něco, s čím jsem měla alespoň trošku zkušeností a možná, jen možná, i povědomí, jak to vyřešit.
Adiramové naštěstí můj návrh neodsoudili jako úplnou pitomost. Znělo to hloupě, ale už to jednou vyšlo. Přinejhorším si udělají bouli, pomyslela jsem si. Nechala jsem si tyto myšlenky však raději pro sebe. Taky jsem se snažila příliš nepřemítat o tom, co bude, jestli se Adiramové nárazem nespojí. Nic proti, ale dva bych asi nepřežila. Radši na to ani nemyslet. "Jo, pojďme, tady se moc běhat nedá," přikývla jsem. V hustém lesním porostu byla šance spíš na to se přerazit o větve nebo napálit přímo do stromu. Hlavně, ať to funguje, vyslala jsem prosbu kamsi do éteru a vyrazila za Adiramy.

//Houbový ráj přes Tenebrae

Adiramové promluvili oba naráz, což působilo popravdě dost strašidelně. Kdyby neměl na hlavě to zlaté listí, snad bych si i myslela, že si ze mě Adiram utahuje s dvojčetem, které přede mnou zatajil. Nemohli ale mít tu stejnou cetku, ne? Nebo mohli? "No. Tak jo," prohlásila jsem pečlivě neutrálním tónem. Jak někdo mohl dokázat takhle strašně podělat tak jednoduchou věc, jako dojít si na záchod, to mi bylo trochu záhadou, ale věděla jsem, že tady je možné všechno. Pak mi došlo, že vlastně rozdvojování vlků ani není až taková novinka. Meinere to uměl. Jenže u něj to nebylo tak divný, protože se rozdělil na různobarevné půlky. Když na mě čučeli dva identičtí Adiramové, akorát jsem měla pocit, jako bych byla opilá.
"Možná vím, jak by se to dalo vyřešit," prohodila jsem a chystala se Adiramům doporučit stejný postup, jako jsem kdysi doporučila černobílému vlku, jenže už jsem to nestihla. Jeden z nich se totiž ke mně vydal a začal se mi lísat ke krku. Stáhla jsem uši dozadu a o krok ustoupila. "Teď na tohle fakt nemám náladu," odsekla jsem a jakmile jsem se od něj oddálila, zjistila jsem, že se mu na krku houpe můj přívěsek. "Hele, to jsme si nedomluvili! Koukej to vrátit," spustila jsem ve stejnou chvíli, co druhý Adiram (první Adiram?) začal na svého dvojníka štěkat, ať dá ode mne pracky pryč. Začínal to být pořádný chaos. Duněla mi hlava. "Oba dva buďte ticho a nechte mě přemejšlet!" dupla jsem tlapou na lesní podloží. "Nějak jste se asi rozpadli a musíte se spojit zpátky dohromady. Jednomu známýmu už se to stalo. Stačí se proti sobě hezky rozběhnout a srazíte se zpátky dokupy." Na moment jsem se odmlčela. "Vím, že to zní jako špatný fór, ale je to pravda." Další odmlka. "Ale nejdřív chci zpátky svůj přívěsek," zakabonila jsem se na Adirama, kterému se na krku houpal. Nechtěla jsem, aby moje ozdoba vysublimovala někde v meziprostoru, až ti dva budou na sobě dělat experimenty.

Stříbrňák mi pěkně pohnul žlučí. Aspoň, že tady byla ta srna, ta to trochu vyrovnávala. S plným žaludkem se na svět vždycky hledělo tak nějak lépe. Křivě jsem se ušklíbla nad Adiramovou poznámkou. "Nepovídej," odfrkla jsem si a lehce pobaveně zakroutila hlavou. Byl jak malej. Ale vlastně mi s ním nebylo špatně. Ne, že bych se s ním nutně chtěla zaseknout nafurt, nebo jím snad nedejbože nahrazovat Ilenii, ale... byl v pohodě. Rozhodně víc, než bych od slovotepce očekávala. I když to jeho další přirovnání bych zrovna moc poetickým nenazvala. Chlapi. "Jen mazej, než praskneš," zakoulela jsem očima, ale koutky mi trochu cukly. "Budu tě nedočkavě očekávat." Adiram vzápětí zmizel a já se pustila do srny. Už jsem jen tak oždibovala, byla jsem celkem plná. Snažila jsem se přitom nenechávat myšlenky moc roztoulat, ani k Ilenii, ani ke Stříbrňákovi, ani k tomu, co bude dál.
Výkřik z nedalekého křovíčka, kde vlk zmizel, mě přiměl našpicovat uši. Co tam dělá, proboha? Doufala jsem, že si na nádobíčku neobjevil nějaký hnus. Ještě by mě osočil, že to chytil ode mne. Otřásla jsem se, vůbec se mi nad tímhle nechtělo přemýšlet. Jenže minuty plynuly a Adiram se nevracel. Bohové, co tam ten vlk vyvádí? Zdálo se mi, že si tam cosi mumlá či co. Nervózně jsem poposedla. Jaký problém mohl nastat při tak běžné činnosti?
Když se ozvalo moje jméno, škubla jsem sebou. "Proč?" houkla jsem nazpátek a váhavě se postavila. Na jednu stranu jsem byla zvědavá. Na druhou jsem nestála o to, abych spatřila něco, co už nikdy nedostanu z hlavy. "Dobře, půjdu, ale běda ti, jestli uvidím něco, co vidět nechci. Jestli sis našel nějakou divnou tečku nebo bolák, tak mi to neukazuj, protože-" Křoví se přede mnou rozestoupilo a já sebou málem sekla. Zamrkala jsem, ale neviděla jsem dvojmo. Jediné, co zůstávalo rozdvojené, byl Adiram. Stáli tam dva, nachlup stejní, tak podobní, jako nejsou snad ani dvojčata. Z hrdla se mi vydral přidušený skřek, který byl asi napůl smíchem a napůl výkřikem zoufalství. "Co to má bejt?" zeptala jsem se... Adiramů? "Já jsem myslela, že jdeš čůrat, jak se ti přitom povedlo tohle?" Měla jsem se radši utopit, dokud byl ještě čas.

Stříbrňák naštěstí odprejskl bez toho, abychom mu museli vyprášit kožich. Aspoň na tohle měl dost rozumu. Možná měl velkou hubu, ale musel věděl sám moc dobře, že by to pro něj žádnou velkou slávou nedopadlo. Udělali bychom z něj fašírku a mohl by se zase znova škrábat z pekla, do kterého jsme ho už jednou s Meinerem poslali. Škoda, že se dokázal vrátit... Podobní červi mají prostě vždycky štěstí.
Vrátila jsem se k srnce spolu s Adiramem. Nahlas jsem neřekla nic, ale byla jsem ráda, že mi v tom všem stál po boku. Bylo příjemný nemuset to řešit úplně sama. Suše jsem se uchechtla nad jeho poznámkou. Nevíš ani o půlce z toho. "Ha! Tos to ještě nazval mírně. Jo, už jsem tady toho prožila docela dost," odfrkla jsem si a také se zakousla do srny, místo toho, abych do ní dál kopala. Možná mě Stříbrňák docela otrávil, ale hlad jsem měla pořád. Srnka už byla studená a ztuhlá, ale pořád byla dobrá. "To se lehko řekne," opáčila jsem. "Když se tohle děje pořád dokola, jeden ztratí trpělivost. Aspoň já teda jo. Nemám ji nekonečnou." Nebyla jsem zrovna zenový mistr, co se nikdy nenechá vyvést z rovnováhy. Moje nervy odjakživa vydržely jen omezené napínání, než ruply a začaly problémy.

//Děkuji moc za povýšení