Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1054

"Mhm," vydala jsem souhlasný zvuk, jako že trochu se prospat se mi povedlo. Ještě aby taky ne, když jsem předtím málem usínala ve stoje. Aithér se ale dál tvářil ustaraně a začínala jsem z toho popravdě být trochu nesvá. Nejdřív se starala Ivy, teď on. Nezačínala jsem vypadat nějak moc... bezmocně nebo politováníhodně, že ne? Ne. Rozhodně ne. Byla to jistě jen ta zdejší bezvýhradná dobrosrdečnost, která mi chvílemi i po těch letech tady připadala místy nepochopitelná. "V pohodě," pronesla jsem prostě. "Přežiju to." Už jsem přežila horší věci. Naštěstí jsem byla celkem odolná.
Když jsem Aithérovi vysvětlila, že se snažím někde zakotvit, tvář se mu rozzářila a já už v očekávání nějakého radostného výlevu předem nakrabatila čenich a otočila uši radši na druhou stranu, abych je ušetřila újmy. Včas se však zarazil a jeho vyjádření nadšení z něj vyšlo tlumeným šeptem. "Jo? Já vím jen, že tu je kouzelná tůň a že tady zakotvilo docela hodně mých známých," pokrčila jsem rameny a tiše si odkašlala. Adiram, Nori, Baghý, ta černohnědá vlčice, jejíž jméno jsem si nepamatovala... Měla jsem dojem, že jsem venku zahlédla i Awaraka. "Ty seš tu dlouho?" vyptávala jsem se pro změnu já. Třeba jsem měla šanci o smečce zjistit něco víc, než se mi konečně povede setkat s okřídlenou alfou.

1053

Snažila jsem se být vážně tak potichu, jak jsem dokázala - ještě jsem si dobře pamatovala, když byla Sheya malá a jak jsem byla připravená dát do tlamy každému, kdo by ji rušil nebo se na ni třeba křivě podíval. Nešlo to úplně stoprocentně, ale když jsem se napila z čisté kaluže, které jsem si v jeskyni předtím nevšimla, trošku mi to aspoň utišilo podrážděné hrdlo. Aithér měl otázky, ale já na ně odpovídat v tuhle chvíli nechtěla. Jen jsem zavřela oči a sklouzla do hlubokého spánku. Aspoň, že jsem nechrápala, to by mě možná Adiram rovnou vykostil. K uším mi v jednu chvíli dolehlo nepříjemné vrčení, ale jen jsem se zavrtěla, zamručela a oddechovala dál. Potřebovala jsem to.
Zpět do říše bdění jsem se navrátila k večeru, alespoň jsem to odhadovala podle toho, jak se změnilo světlo venku. Opatrně jsem se protáhla, ale zpod kožešin jsem moc nevyčuhovala ani teď. Už jsem se necítila tak promrzlá, ale nepokoušela jsem se tvrdit, že by mi bylo dobře. Jeden krátký spánek mě uzdravit nedokázal, bohužel. Do žil mi však aspoň vlil trochu nového života. Když už nic, aspoň mi už nebylo na umření. "Dobré...no, večer," zašeptala jsem směrem k Aithérovi a koutek mi cukl.
Rychle toho ale nechal, když jsem zjistila, že se tu objevil kdosi další, zatímco jsem spala. Vlčice se držela v koutě s ostatními a nepřišlo mi, že bych ji znala. Znala jsem ji? Čenich jsem měla pořád ucpaný, takže jsem pořádně nic necítila a nevzpomínala jsem si na nikoho s parůžky a malými křídly, byť odrbanými, dokonce ani na nikoho s takovouhle barvou kožichu. Ale stejně na ní bylo něco, něco... Chvíli jsem mhouřila zamyšleně oči jejím směrem, než jsem zavrtěla hlavou. Buďto si vzpomenu, nebo ne. Neměla jsem v tuhle chvíli zájem se plést do hloučku kolem vlčete.
Stočila jsem svůj pohled k Aithérovi. "Co jsi to chtěl předtím vědět? Co mě přivedlo, žejo," připomněla jsem si a dál poslušně tlumila hlas. "Počasí s tím vlastně nemělo moc co dělat. Aspoň ze začátku. Hledám si nějakou smečku," vysvětlila jsem mu s tlumeným pokašláním někde veprostřed.

1052

Zkoumání situace kolem Adirama jsem se rozhodla odložit na později, i když jsem tedy byla zvědavá. Momentálně jsem na to však neměla buňky. "Sorry," šeptla jsem jenom, když nás začal usměrňovat, ať neřveme, že se vlče snaží spát. Šeptat jsem mohla, ale doufala jsem, že mě co nejdřív přejde ten kašel, protože ten se úplně ztišit nedal. A kdo byl ten modrý medvěd? Mlčel jako hrob a nešlo z něj ani bů. Nečekala bych, že takový mamut bude takhle stydlivý.
Zachumlala jsem se do kožešin, zatímco Aithér seděl na stráži. Monstrum sem zatím nevtrhlo, takže to snad bude v pohodě. Jen jsem doufala, že neudělá z Ivy placku, to by mi bylo asi docela líto. Zajímala jsem se, kde se nachází Baghý, ale Aithér netušil. V lese jsme ji slyšely, ale nikdo z ní zatím nejspíš nezahlédl ani chlup. Ba ani pírko. "Hm, snad se brzo ukáže," povzdechla jsem si polohlasem a co možná nejvíc utlumila další zakášlání v kožešinách. Aithér měl další otázky, ale přišlo mi, že ty budou muset počkat. "Uh. Dlouhý povídání. Asi... se nejdřív trochu prospím," usoudila jsem, i když to ani tak úplně nebylo dobrovolné rozhodnutí. Víčka mi prostě těžkla a těžkla, až jsem je neudržela nahoře. Nechala jsem je klesnout a za moment už jsem spala jako zabitá.

1051
//Borůvka

Blátotlapka se představil jako Aithér. "Mhm," broukla jsem aspoň, abych dala aspoň najevo, že jsem ho slyšela, i když se mi moc mluvit nechtělo. Aspoň ne, dokud nebudeme pryč z toho mrazu, což se naštěstí už blížilo. Vlezla jsem do jeskyně cizí smečky naprosto bez zaváhání, ale sotva jsme se dostali do hlavní místnosti, zarazila jsem se jako opařená. "Adirame?" zachraplala jsem. Nebylo tak divné ho vidět ve smečce, o které jsem si matně vybavovala, že mluvil. K boku se mu ovšem tisklo malé vlče a na oba dva zdánlivě dohlížel huňatý modrý vlk jako hora. Chvíli jsem zmateně zírala, ale rozhodla jsem se, že tuhle situaci můžu rozmotat i později. Jen jsem doufala, že se každou chvíli neobjeví nějaká Adiramova partnerka, která mi bude chtít rozbít tlamu za věci, které se staly... teď už vlastně docela dávno.
Potřásla jsem hlavou a následovala Aithéra, který mezitím už stačil natáhnout kožešinu na zem. V úkrytu bylo příjemně teplo a kožešina, na kterou jsem se vděčně složila, byla mnohem příjemnější než tvrdá zem venku. "Díky," hlesla jsem a zachumlala se mezi obě kožešiny, abych se konečně zahřála. Čouhal mi jen čenich. Chvíli jsem se jen mlčky třásla pod tou pokrývkou, než jsem pomalu zvedla zrak k Aithérovi. "Nevíš... kde je vaše alfa? Potřebuju s ní mluvit," zahuhlala jsem, ale... možná teď nebyla nejlepší chvíle mluvit s Baghý. Stěží jsem udržela otevřené oči.

//Reakce hlavně na Aithéra - Thia mizí ze scény

Bělka se představila jako Aranel a rozhodla, že nemusím umřít tady venku na sněhu, ale můžu do úkrytu, což byla nepopiratelná úleva. Chtěla jsem na to něco říct, ale už si to hnala pryč, bojovat s tou nechutností, se kterou už se mlátili skoro všichni ostatní přítomní. Včetně Ivy. Přesunula jsem svojí pozornost na bílého vlka, který až na bílou špičku ocasu a blátivou tlapu jako by Aranel z oka vypadl.
"Dík," zachraptěla jsem k němu aspoň, když se nabídl, že mě odvede, ale neopřela jsem se o něj. Šla jsem tak rychle, jak jsem dovedla... což nebylo příliš, protože se mi trochu motala hlava. Ještě jsem ale musela vydržet. Už jen chvíli. Vřava z boje se nesla celým lesem. S radostí jsem ho přenechala ostatním. Nejen, že bych jim byla platná jako mrtvole kožich, ale nejspíš bych v tomhle stavu jako ta mrtvola sama skončila.
Přišlo mi to jako nekonečná cesta, plná pokašlávání a protkaná skoro totálním vyčerpáním. Chvílemi jsem se klepala jako ratlík. "Jsem Cynthia," představila jsem se Blátotlapkovi někde v její půlce, aby řeč nestála a taky aby mi třeba měl šanci říct své jméno a nemusela jsem mu říkat Blátotlapko. Pak se před námi otevřel konečně vchod do jeskyně. Ani jsem nepřibrzdila, prošla jsem kolem Blátotlapky a nemohla se dočkat, až se tam někde svalím do kouta. Kdybych cítila pachy kolem, možná bych se tam tak nehnala, ale se zacpaným čenichem jsem necítila vůbec nic a stejně. Jaká jiná možnost tu byla? Nemohla jsem jít nikam jinam. Měla jsem štěstí, že mi tohle dovolili, jinak bych byla namydlená, aspoň v tomhle počasí.

//Jeskyně

Nejprve tu hrozně dlouho nebyl nikdo. A pak najednou... všichni. Ani jsem nestačila postřehnout, jak se tu všichni zjevili, ale rázem byla všude kolem spousta povyku. Tváře známé i neznámé. Směrem k hnědočerné, kterou jsem poznávala, ale nevybavovalo se mi její jméno, jsem nestačila ani nic pronést, než se rozběhla zase jinam. Jen jsem se na ni zaškaredila, když se obořila na Ivy, ale ten škleb už patrně dopadl jen na její odvrácená záda.
Pak se začaly dít ještě další věci. Pozorovala jsem vývoj události ze své kupky listí s výrazem povrchního zaujetí, jako bych se nedívala na vůbec nic nepřirozeného. Jestli to bude chtít něco dělat se mnou, prostě si lehnu a umřu, rozhodla jsem se v tu chvíli. Už jsem toho měla dost. Neměla jsem energii na další blbosti.
V lese se zhmotnilo jakési ledové monstrum, ale výhled na něj mi rázem zablokovala bílá vlčice. Najednou všichni lítali kolem mně. Ten šedý vlk, Ivy, Bílá... "Cynthia," ujasnila jsem své jméno Bílé. Ivy jsem to prominula, ale nebudou mi tady všichni říkat Thio. "Nejsem zraněná, jen si tu tak v klidu pár dnů omrzám," zachraptěla jsem a párkrát zakašlala, nechápala jsem, odkud se tu všichni najednou vyrojili a proč s tím čekali tak dlouho. Vyškrábala jsem se ale na nohy, když do mě Ivy šťouchala. Mimo kupku listí bylo nepříjemně, studený vichr mi profukoval až na kůži. Nesnášela jsem, že mě tolik vlků vidí... takhle. Rozklepanou s nudlí u nosu. "Jen se botřebuju děkde ohřát," zahuhňala jsem nezřetelně a zdálo se, že se mi to má splnit - jenže vůbec ne způsobem, jaký jsem si představovala. "Ani náhodou," ustoupila jsem o krok od bílého vlka, který se vyřítil z lesa a chtěl mě nosit. Celá jsem se načepýřila. "Půjdu po svejch!" bránila jsem se. Měla bych být slušnější, jasně, ale... bylo toho hrozně moc. Třeštila mi hlava, každou chvíli mnou otřásl kašel a bylo mi na nic, nezvládala jsem ke všemu být ještě milá.

Děkuji mockrát za akci, bylo to super a odměny vskutku štědré <3 A přidávám se k těm, kteří by rádi nahlédli na statistiky :D

Prosím odměny rozdělit takto:
Hvězdy jedné klasické magie na maximum - oheň (Regis)
Hvězdy jedné vlastnosti na maximum (2x) - obratnost a vytrvalost (Chiara)
Doplnění doplňující vlastnosti nebo výjimečné magie do 5 hvězd - Smysly (Erlend)
Doplňující vlastnost (řečník, smysly, imunita, charisma) - Charisma (Chiara)
100 z náhodné položky do inventáře - 100 mušlí (Chiara)
50 z náhodné položky do inventáře - 50 křišťálů (Chiara)
Drobné odměny do inventáře ve výši 20-50 různých položek - 30 mušlí (Chiara)
Bonus štěstí - Chiara

Díky!

Odměny připsány.

Loterie 109 (2/5)

Ivy situaci dokázala uchopit mnohem lépe, než já. Já se zatím jen stěží vynořovala z vod spánku a byla jsem tak zblblá, jak jen vlk může být. Naštěstí jsem se pomalu rozkoukávala. "Huh- Baghý? Fakt?" Našpicovala jsem uši, ale už jsem nic neslyšela. Ani jsem nic necítila, protože jsem měla čenich krásně zacpaný. "Snad si pospíší," zahučela jsem, už jsem chtěla vypadnout z téhle zatracené kupky listí a vyležet se někde v teple. Vypadalo to, že v ní za chvíli dočista zapadáme sněhem.
Nebo aspoň já, protože Ivy vyletěla z listí ven a začala hulákat na celé kolo po někom dalším. Po tom druhém hlasu, který už jsem slyšela taky - ale ten určitě nepatřil Baghý. Leda by jí hlas o dost zhrubnul od té doby, co jsem ji viděla. Hnědá vlčice křičela, jančila a volala Cyrila a možná i všechny kolem. Připadalo mi, že nás všichni akorát ignorujou. To v tomhle lese nikdo nežil, koho by trápilo, že mají na kraji území dva vykopnuté tuláky? S odfrknutím jsem si položila hlavu zpátky na tlapy a rezignovaně (a nejspíš trochu sobecky) jsem to všechno nechala na mladší vlčici. Cítila jsem se třikrát přežvýkaná a prostě se mi nechtělo dělat vůbec nic.

//Cornic se bude nejspíš odpojovat, jinak asi yeah

Loterie 86 (4/5)

Ivy nadšení bylo zcela nefalšované a bezprostřední, až by to snad hřálo u srdíčka - musela jsem se ale tiše zasmát, když jsem viděla, jak se snaží dohlédnout si na ucho. "Budeš mi to muset věřit," cukla jsem koutky. S takovouhle by si dřív vykoulela oči z důlků, než by si někam dohlídla. "Jo, to se bude určitě hodit," odsouhlasila jsem. Blikající uši byly zatím asi dost na nic, ale časem to určitě vypiluje. Hlavně jestli jí vydrží to nadšení.
Postupně jsem se nořila hlouběji a hlouběji do listí. Nadcházel nejspíš čas zimního spánku. Snad ne i věčného spánku. Ještě jsem si vyslechla Ivyiny starosti se sestrou, ze které se posléze vyloupla sestra nevlastní. "Zatím to vypadá, že jsi dostala ty lepší geny," ujistila jsem ji chraplavě, možná ze mě mluvila rýmička, ale hnědá vlčice mi připadala docela v pohodě. Už jsem ale nevydržela udržovat oči otevřené. Uvelebila jsem se v listí a během chvíle jsem spokojeně oddechovala, aniž by mě napadlo Ivy zkoušet zase odkopnout od sebe dál.
Sotva jsem na moment zabrala, už mi ale kdosi ječel do ucha. "Sheyooo," zaúpěla jsem a přikryla si zasažený slech tlapou. To musela tak kvílet, když mi bylo blbě a chtěla jsem spát? Akorát že- Zamžourala jsem kolem sebe jako vyoraný krtek. "Hngh-co?" Vytržená z ponoru do hlubin spánku jsem byla totálně zmatená a notnou chvíli jsem se vůbec nemohla zorientovat, co se děje. Sheya tady samozřejmě nebyla. Jen Ivy. A hulákala na celé kolo, až jsem trochu zatínala zuby, protože to provozovala až trochu moc blízko mých uší.

Loterie 58 (3/5)

Ivy vypadala, jako bych jí ukázala bránu do zcela nového světa. Dokonce snad dočasně ztratila schopnost mluvit. Upřímně, bylo docela příjemné, když někdo skutečně poslouchal, co říkám. Většinou jsem si připadala, že mluvím do skály, takže tohle byla fajn změna. A protože v kupě listí začínala být o možné činnosti docela nouze, hned se jala to zkoušet.
Mlčky jsem sledovala, jak nasadila výraz maximálního soustředění. Hodně, hodně upřeného soustředění. Ještě chvíli a rupne jí cévka, napadlo mě při pohledu, jak hnědá vlčice poulí oči. Ale kousla jsem se do jazyka, abych ji z toho nevytrhla. Stejně jako Ivy jsem se zájmem pozorovala její tlapku, ale narozdíl od ní jsem měla šanci si povšimnout i toho, co se dělo doopravdy. "Tvoje ucho," kývla jsem čenichem. "Bliká ti. Sice trochu vedle, ale dobrý." Možná se jí v tom soustředění trochu překřížily drátky, ale byl to začátek.
I Ivy teď vypadala, že jí celkem dochází baterky. Mně už div nepadala hlava. Trčely jsme tu vážně dlouho. Historka z dětství mladé vlčice mě ale přiměla našpicovat uši. "Tyvole," ujelo mi. "Tvoje ségra byla asi dobře na palici?" Nutit se navzájem žrát brouky byla jedna věc... Dokonce i když mě bratr nakonec vyhnal ze smečky, mělo to v sobě aspoň nějakou stupidní Ristairovskou logiku, ale tohle?

Loterie 48 (3/5)

Odhalit magii nemuselo být nic lehkého, ale Ivy už nějaké projevy zaznamenala. Akorát o nich docela pochybovala. "Tohle je super způsob, jak se tady ze všeho zbláznit," podotkla jsem. "Děje se tu toho divnýho hodně a je lepší se s tím smířit, než si namlouvat, že se ti to zdá. Klidně ti noha zmizet mohla. Jsou vlci, co umí zmizet celí. Takže možná tohle je tvoje umění," usoudila jsem celkem logicky. Teď ještě jak to vysvětlit, zauvažovala jsem. I když jsem byla vcelku unavená a náladu jsem měla takovou nijakou, byla jsem ochotná Ivy s magií pomoct. Čím jiným si tu taky krátit čas, že?
"Použít to vědomě je těžší," začla jsem pomalu. "Je to jako, hm, nevim, sval, co musíš nejdřív vytrénovat? A asi to každý dělá jinak. Nejjednodušší je prostě si představovat, co chceš udělat, vážně se na to soustředit... když se to povede, ucítíš to, takovou nějakou sílu uvnitř, jako šimrání nebo tak něco." Ne, že bych to uměla zrovna nejlépe popsat. "Jak na to jednou přijdeš, je to potom už snazší," dodala jsem a doufala jsem, že to třeba Ivy i k něčemu bude. Jisté bylo, že jsem toho namluvila už docela dost a můj chraplák nabýval stále zajímavějšího tónu.
Příhoda o broucích se setkala s úspěchem a se smíchem na obou stranách, ale ten můj se trochu nevydařil. Prostě mě někdo odpravte, zaskučela jsem v duchu, ale nestalo se a duši z těla jsem si taky nevykašlala. Nakonec jsem znova popadla dech a viděla Ivin ustaraný pohled. "To je dobrý," zamrmlala jsem a připomněla si její nezodpovězenou otázku: "Teď už ani moc ne. Spíš když jsem byla malá, s bráchou jsme se furt špičkovali." Než to šlo všechno do kopru.

Loterie 43 (3/5)

"Třeba," pravila jsem neurčitě, protože jsem popravdě neměla nejmenší ponětí a protože tu žádný šípek nerostl, nemohly jsme to ani vyzkoušet. Aspoň nějaký efekt ale zmrzlé šípky na Ivy měly - vypadalo to, že se nad nimi dostatečně zamyslela, než aby dál vyšilovala. To byla vskutku vítaná změna.
Já do sebe s jistou dávkou sebezapření nasoukala jitrocel a zachumlala se pohodlně do šustivého listí, které jsem už brala za samozřejmost, ačkoliv okolnosti jeho zjevení byly dost divné. Jenže copak tady se vlk mohl něčemu divit? "To se popisuje docela blbě," zamyslela jsem se a krátce si prohlédla Iviny oči, které byly zlaté a neprozrazovaly vůbec nic o tom, co za sílu se může skrývat uvnitř. Párkrát jsem zakašlala a otřela jsem si čenich, než jsem pokračovala. "Je dobrý vědět, o co se vůbec snažit. Neděje se kolem tebe občas něco divnýho, jako že srší jiskry, kytky rozkvítaj, fouká zničehonic vítr nebo tak?" vyzvídala jsem chraplákem, který byl drsnější, než obvykle.
Ivy měla zase svoje otázky. Zavrtěla jsem se v listové peřině a trochu se uchechtla její příhodě s vysušenou myší. "Heh. Co já, no... Znáš takový ty smradlavý brouky, co lezou někdy po borůvčí a tak?" ujistila jsem se, že si umí ty potvory představit. "Bratr se se mnou vsadil, že ho nesním. Jenže já to nemohla nechat jen tak, takže jsem to samozřejmě udělala. Bylo to odporný, cítila jsem tu pachuť snad ještě hodiny potom, ale povedlo se mi to uhrát a bráchu ještě přesvědčit, že to vůbec nebylo špatné a měl by to zkusit taky," rozesmála jsem se hezky od plic při vzpomínce na Ristairův obličej, když kousl do brouka a uvědomil si, jak se nachytal. Ze smíchu jsem pak hezky plynule přešla do dalšího záchvatu kašle.

Loterie 40 (5/5)

Ivy vůbec neprotestovala ani se nehádala, prostě jen prohlásila, že si stěžovat nebude a dál se mě snažila zahřívat. Nechápala jsem, čím jsem si to podle ní zasloužila... ale taky jsem neprotestovala. Rozhodně měla zápal pro věc, to se jí nedalo upřít. "Nebudem se unáhlovat, jo? Takový les určitě bude, ale i tak už šípky asi k jídlu moc nebudou, teď uprostřed zimy." Budou dávno zmrzlé, jestli už je všechny dávno neožrali ptáci.
To už lepší naději představoval ten jitrocel. Mohla jsem ho nechat vyrůst, to by asi neměl být problém. "Jitrocel je docela malej, to by nemělo být tak složité," usoudila jsem. Snad mě takové drobné použití magie ještě nepoloží - a protože jsme nikoho podle všeho nezajímaly, co jiného jsem měla dělat? Ivy mě ale varovala, že to není dobré, na druhou stranu poměrně užitečné po všech možných stránkách. "Hotovej zázrak," zatřásla jsem hlavou a částečně jsem se vyrhabala z listí, abych se dostala ke sněhu.
Trochu jsem ho odhrnula stranou, u stromu ho naštěstí tolik nebylo, a za chvilku uprostřed mrazu vyrašilo pár zelených lístků jitrocele. Taky hotovej zázrak. Z magie mě lehce rozbolela hlava, ale to už bylo prostě jen další nepříjemností. "Tak uvidíme, jak to funguje," vzala jsem lístky do tlamy, zahrabala se zpátky do listové hromady a začala je se zkřivenou tlamou žvýkat. To je fakt hnus, krčila jsem čenich, ale třeba to k něčemu vážně bude. Minimálně jsem se mohla utěšovat, že aspoň něco dělám.
"Chuť teda vážně nic moc," zhodnotila jsem, když jsem bylinku polkla, "ale jsou horší věci." Pomalu jsem se začala nořit hlouběji do listí s úmyslem se tady tedy zahrabat jako ježek a počkat na jaro, když se stále nikdo neobjevoval.

Loterie 30 (5/5)

Ivy můj stav asi skutečně poplašil. Vypadala hrozně vyděšeně a jakmile jsem se rozkašlala, začala kníkavě naříkat. Jako už bych se před ní svíjela ve smrtelných křečích. To jsem fakt vypadala tak hrozně? Zdálo se, že z mých slov jí do hlavy skutečně nedoputovalo ani jedno jediné.
"Jak myslíš, neříkej, že jsem tě nevarovala," zachraplala jsem. Když to ode mně chtěla chytit, tak ať si poslouží. I když měla určitě výhodu v tom, že se předem nemáčela v ledovém jezeře. Fakt se o mě tolik bála? Jen aby se na mě nějak moc neupnula, napadlo mě, pochopitelně nebylo třeba se obávat, že by to mohlo být naopak - já se přece ani jednou neupnula na nějaké náhodné nedochůdče, že?
"Kdyby to tak byl šípkový les, co," uchechtla jsem se s dalším, milosrdně krátkým zakašláním. "Hlavně nevyšiluj, jo? Do hrobu se ještě nechystám." Na umření to určitě nebylo. Než aby mě zabilo nachlazení, na to jsem byla moc paličatá. Zamyslela jsem se trochu víc nad slovy Ivy. "Jitrocel můžu udělat. Ale stačí ho žvejkat samotnej jen tak?" protáhla jsem tentokrát větu do otázky já. O kytkách jsem se toho za celý život moc nenaučila, upřímně řečeno.