Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hlásím se 2x

Kožich jsem měla nepříjemně navlhlý, ale co se dalo dělat. Jestli jsem nechtěla do konce života bloumat po světě bez jakéhokoliv ponětí, kdo jsem nebo co vyvádím, přetrpět trochu vody bylo to nejmenší. Ohlédla jsem se přes rameno na vodní clonu, přes kterou prozatím Plamínek ani Pískle neprošli. "Snad abych tam pro ně došla," povzdechla jsem si. Stříbrňák se k tomu neměl, ale já jsem tam nechtěla vlčice nechat trčet a trhat naši skupinku. Už už jsem tam mířila, když se skrze vodní závěs obě nakonec přece jen prodraly. "Ale čekali," máchla jsem tlapou, ať Stříbrňákovo blábolení neposlouchají a otočila jsem se ke světluškám, které právě něco začínaly vytvářet.
Byly to další obrazce. Něco klikatého, něco vlnkovatého a něco blikajícího. Nejspíš nám to mělo něco sdělovat. "Toho hada nechápu," škubla jsem rameny. "Ta hrouda mi ale přijde spíš jako mozek, než jezero." To blikající světýlko - kytka, nebo co to vlastně bylo - mě trochu mátlo, ale míň, než ten had, takže toho jsem se z toho rozhodla vynechat. "Asi chtějí, aby se nám v hlavě rozsvítilo?" nadhodila jsem po chvíli usilovného mračení se na zeď. Co s tím měl společného had? "Třeba to není had, ale cesta? Chtějí nám ukázat cestu, aby se nám znovu rozsvítilo...?"

Vlče vypadalo zklamaně, že jsme ho nenechali se utopit. Zakoulela jsem si pro sebe očima. Mrňata. Měla jsem s tím už zkušenosti, nebo ne? Těžko říct. Nepamatovala jsem se. Jako ostatně na nic. Bylo to otravné.
Bludičky zakroužily okolo vodopádů a potom šup, proletěly přímo skrze jeho proud někam dál. Že by tam byla jeskyně? A aby to nám tupým vlkům bylo extra jasné, zjevily se ještě jednou a tentokrát ze sebe zformovaly tak jasný ukazatel, že by to muselo dojít i tomu nejnatvrdlejšímu ňoumovi pod sluncem. Měli jsme jít za nimi. Ale Plamínek začala vyšilovat, že je strašně hloupý nápad tam chodit, zatímco Pískle se málem rozbrečelo, protože neumělo plavat. "Něco vymyslíme," prohlásila jsem rozhodně a kysele se zašklebila Stříbrňákovým směrem. Moc se mi nelíbilo označení, co použil. Jasně. Hysterický samice, že? Hlavně že ty jsi hotovej alfa samec, ještě k tomu s tou neonovou prachovkou, pomyslela jsem si, ale kousla jsem se do jazyka. Teď nebyla zrovna nejlepší chvíle dělat mezi sebou rozbroje, když kdokoliv z nás mohl mít nějakou dovednost, která se mohla ukázat jako nepostradatelná.
"Za smradlavýma netopýrama nejdu a koupat se v téhle kose taky nebudu," prohlásila jsem a přistoupila k vodě. "Třeba má někdo z nás nějakou magii, která by pomohla, i když o ní nevíme." Pokusila jsem se vodu přimět, aby se rozestoupila, ale nestalo se vůbec nic. Vodu jsem tedy nejspíš ovládat nedokázala. Možná by byl stejně lepší nějaký most, napadlo mě, ale sotva jsem to chtěla zkusit, Stříbrňák mne předběhl. Nechal vyrůst stromový most, který nás převede přímo přes vodopád. "Dobrý," kývla jsem uznale hlavou a rozhodla se, že vezmu Stříbrňáka na milost, protože se vážně hodil. Zamířila jsem přes most za ním, jen jsem se ohlédla, jestli i dvě vlčice, které z vody nebyly moc nadšené, jdou taky. Pak už jsem proběhla skrze vodní clonu a seskočila na zem. Tak kam nás to ty bludičky vedly?

//Rozkvetlé louky

Viděla jsem, jak se vlče koukalo na motýla, kterého jsem vytvořila, ale to bylo jediné, k čemu byl dobrý. Trochu jsem se na pískle pousmála, ale radši jsem si další magické triky nechala prozatím v rukávu. Netušila jsem, k čemu by se iluze v téhle situaci mohly hodit, ale nemělo smysl se zbytečně vyčerpávat, když jsme netušili, co nás čeká.
Samozřejmě to vypadalo, že nás bludičky někam vedou. Teď bylo otázkou kam. "Buď, a nebo do nějakého močálu věčnýho smradu, kde se všichni utopíme," prohlásila jsem optimisticky. "Ale doufám, že to první." Rozhodně se mi zdály jako nejlepší možnost z těch tří, co se nám nabízely. Střelila jsem po Stříbrňákovi podezíravým pohledem, když skoro slovo od slova pronesl mou myšlenku nahlas. Hrabal se mi v hlavě, nebo jsme byli tak naladění na stejnou vlnu? Kdoví, třeba jsme před tím Velkým Výmazem Paměti byli supr kámoši, co za sebe dokončovali věty.
Před námi se tyčil vodopád. Byl známý, určitě jsem tu už musela být, ale kdy, s kým, co jsem tu dělala? "Bacha, mrně," zavolala jsem zcela automaticky na vlče, které se rozběhlo k vodě. "Odtamtud už bysme tě asi jen tak nevytáhli." Naštěstí se zastavila v bezpečné vzdálenosti od břehu, stejně jako Plamínek. "Svým způsobem asi jo, ale myslím, že se takováhle sranda brzo omrzí," opáčila jsem na její slova a rozhlížela se po něčem, co by naznačovalo, co dělat dál. Zkoušet, jestli umím nebo neumím plavat se mi vážně nechtělo.

Monokl si nás nevšímal, což mi vůbec nevadilo. Ať si jde, kam chce, tupoun. Soustředila jsem se radši na odhalení našich magií. Stříbrňák předvedl svou magii země, ale z těch jeho šlahounků jsem se hned vysápala. Trochu uraženě, protože co měl na mě co motat jakýsi bordel? Navíc v pomoc od této magie moc nespoléhal. "Hm... nejspíš moc ne," usoudila jsem a sklepala si zbytek břečťanu z nohy. I když by moh být dobrej aspoň na nervy. Vlčice s plamínky mi mezitím oznámila, že mé oči jsou fialové. "Iluze, no, to taky nezní moc užitečně pro naši situaci," mlaskla jsem. Zakroužil kolem nás jeden fialový iluzorní motýl, avšak žádnou inspiraci mi nepřinesl a po pár vteřinách zmizel. A vzhledem k tomu, že oči Plamínku byly zlaté a barvy v jejím kožichu mi nic moc neříkaly, a pískle držící se po boku Stříbrňáka bylo na magii moc malé, tímhle přístupem jsme se nedostali vůbec nikam. Za pokus to stálo.
Jenže co teď? Odpověď se objevila vzápětí. Nebo možná ne úplně odpověd, ale aspoň další možnost, co vyzkoušet. Vzduchem zavířili netopýři, kolem propochodoval zástup pavouků a zavířily světlušky. Každý z těchto úkazů mířil někam jinam a bylo zcela jasné, že si máme vybrat. Aspoň mě to bylo jasné a souhlasila jsem s všeobecně panujícím názorem, kam se vydat. I když Monokl samozřejmě trhal partu, ale ten mě upřímně nezajímal. "Za pavoukama se honit nebudu a netopejry ať si nechá támhle Pan Asociál," máchla jsem neurčitě tlapou k černému vlkovi. Připojila jsem se k ostatním a následovala tančící světýlka. "Jestli nám nepomůžou, aspoň vypadají ze všeho nejlíp," cukly mi koutky, protože se na ně vážně hezky dívalo. Mnohem líp, než na smradlavý netopejry.

//Vodopády

Helou, díky moc za akci, bylo to super c:
Prosím za svých 30 bodů o 30 křišťálů pro Rolanda
thx

"A co, jestli stalo? Vedu vzrušující život," odsekla jsem tomu černému. Asi. Momentálně jsem neměla ponětí, jaký život vlastně vedu. Jen jsem doufala, že jsem s panem Monoklem vážně nic neprováděla, protože jedinou touhou, kterou jsem vůči němu teď cítila, začínala být touha mu pěkně natáhnout jednu přes čumák. Soustředila jsem se radši na ostatní. "To bude asi trochu zmatek, protože já jsem taky já," zkřivila jsem tlamu do trochu kyselého úsměvu. Všichni jsme byli mimo. Písková vlčice, které jsem se pro jednoduchost rozhodla říkat Plamínek, se trochu zasmála, ale vypadala pořád stejně zaraženě z toho všeho, jako jsem se já cítila. "No... no divný to asi je. Kdoví, co jsme tady vůbec mohli sežrat, aby se nám tohle stalo?" Třeba by vážně stálo za to se tu porozhlídnout. Možná za to mohly nějaké divné bobule nebo tak něco. Nebo že by to fakt byla magie? Když to teď řekla nahlas, znělo to docela pravděpodobně.
Jisté bylo, že pak Monokl si to nemyslel. "Sám jsi random ťulpas," poklepala jsem si na čelo. Možná jsem tomu úplně nerozuměla, ale na to, abych pochopila, že ťulpas je urážka, jsem nemusela být zrovna génius. "Jasně, že je magie skutečná. Myslíš, že vlkům jinak pučí zelený a růžový a žlutý chlupy jen tak samy od sebe, co?" Vida, aspoň něco jsem věděla. Chtěla jsem se původně po louce taky porozhlídnout, ale když šel on, odmítala jsem jít taky. "Bav se," máchla jsem tlapou a obrátila se na Stříbrňáka s Pískletem a Plamínkem, kteří se to radši snažili opravdu vyřešit, než by blbě kecali.
Stříbrňák si to sám namířil za mnou. "Taky bych řekla, že v tom je magie. A nějakou určitě mít musíme. Aspoň vy dva," kývla jsem na něj a na Plamínek, "když jste tak barevný. Um... zelená znamená magii země, ne?" podívala jsem se na Stříbrňáka, který tou zelenou byl skoro pokrytý. Podle mě to vypadalo děsně, ale teď se to mohlo hodit. Plamínkovy barvy jsem rozluštit vůbec nedovedla. "Třeba bys moh nechat vyrůst nějakej jinan nebo něco, ten je dobrej na paměť, ne," mrmlala jsem a hrabala ve vlastních vzpomínkách, jakou magii ovládám asi já. "Já nevím, jakou magii mám... jaký mám oči?" I tohle mi zůstávalo záhadou.

Oplesnivělý stříbrňák mi vůbec nemohl pokazit den. Tak jsem se rozhodla a toho jsem se taky hodlala držet. Veškerou svou pozornost jsem soustředila na Sheyu a její mrňátko. Bylo docela šílené, že teď už Sheya nebyla to pískle, ale štafetu převzal někdo docela jiný. Zubila jsem se na celé kolo. "Nazdar," pozdravila jsem vlče a zamávala ocasem. "Nemusíš mi říkat 'dobrý den', cítím se potom jako-" Najednou se mi jaksi zatočila hlava. Stačila jsem si v poslední vteřině všimnout, že Bouře se mnou už není, než se pode mnou podlomily nohy a žuchla jsem na zem.

Probrala jsem se k vědomí na zemi a držela se za packu černého vlka s bílým monoklem okolo oka. Hm? Vůbec jsem ho nepoznávala. Ajaj. Asi mu hlavou proběhla podobná myšlenka, protože najednou vylítnul na nohy a naježil se jako dikobraz. "No no," zachraplala jsem a začala se taky štrachat do stoje. "Poprvý ses probudil vedle někoho, koho nepoznáváš?" ušklíbla jsem se na něj. Bože, asi musela být vážně tma, jinak bych s ním nešla, přimhouřila jsem oči. Vypadal docela děsně, ale ne tak, jako vlk, který se probouzel opodál a zářivé části kožichu se mu tloukly s těmi šedivými a stříbrnými. Pak tu byla ještě písková vlčice, rovněž s barevnými ozdůbkami v kožichu, a jedno pískle. Nikoho z nich jsem nepoznávala. Vůbec jsem si nepamatovala, co jsem dělala. Ajaj, pomyslela jsem si znova a pohlédla na své tlapy. Šedé tlapy. Takové... cizí tlapy. Byly fakt moje? Zamotala se mi z toho hlava, takže jsem se radši otočila na ostatní. "Ehm. Hele. Né, že bych chtěla bejt nezdvořilá, ale co jste zač?" A co jsem zač já? Nemohla jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostala a co tady dělám, ale to nebylo to nejhorší. Vůbec jsem si totiž ani nepamatovala, jak se jmenuju nebo kdo vlastně jsem. Stříbrný s tou zelenou v kožichu nadhodil, že jsme asi ztracení nebo úplně noví. "Jo. Jo, možná. Nebo... nebo jsme jenom po děsný párty. Nepamatujete si někdo, co jsme tady dělali?"

//Mahtaë jih

Docela ráda bych Bouři pomohla přihrát nějakého amanta, ale... jak? A koho? O tom budu muset ještě popřemejšlet. Teď jsem se ale spíš soustředila na to, abych našla Sheyu a s trochou štěstí i toho jejího frajera. Chtěla jsem mu totiž trochu "dupnout na krk", přesně jak říkala Bouře. "Jen se neboj," zašklebila jsem se a vyhlížela Sheyi pískový kožich, jenže u řeky nebyla. Kam se vytratila jsem netušila, ale tak nějak jsem doufala, že nebude moc daleko. Naštěstí se brzo ukázalo, že jsem nás šťastnou náhodou navedla správným směrem. Ucítila jsem Sheyu a brzy jsem ji i viděla - akorát tedy vůbec nebyla sama. "Co to zase má bejt?" zabručela jsem protáhle a na chvíli i zastavila. Moc dobře jsem věděla, co takové shromáždění znamená. Nějakej průser. Ale co už se dalo dělat? Prostě se pozdravíme s Sheyou a odtáhnem ji někam pryč, ostatní ať si tady hrajou, s čím chtěj, pokývla jsem si rozhodně.
"Támhle je Sheya, ta písková," označila jsem ji ještě Bouři a namířila tím směrem. "A ta malá bude určitě Bouřička nebo Cynthilína," radovala jsem se. A co ten černej? Že by to byl ten Saturn? Nějak se mi to nezdálo, a ještě míň, že byl poblíž i ten stříbrný tupan, kterého jsem znala z výletu do podsvětí. "Ten tady tak chyběl," zamrmlala jsem stranou tlamy a naklusala přímo k Sheye, okázale ignorujíc Stříbrňáka, který od posledně nějak oplesnivěl. To asi tím, jak hnil pod zemí. Tedy měl hnít... jenže byl zpátky. Byla bych se divila, kdybych na nějaké divení měla ještě kapacitu, jenže po těch letech tady mi i naprosté šílenosti začínaly připadat normální. A tak se ze vstávání z mrtvých stala jen každodenní otravnost. Ani jsem se na něj nepodívala, jako by byl prostě vzduch.
"Tak jsme tady!" houkla jsem na Sheyu z pár metrů a zamávala ocasem. Vyhlížela jsem cokoliv, co mohlo způsobit tohle shlukování, ale neviděla jsem nic extra. Jen pár květin. "Přivedla jsem Bouři - je to hroznej hřích, že se dávno neznáte, však to je skoro tvoje teta," mrkla jsem na Sheyu a zagestikulovala tlapou tam a zase zpět: "Bouře, to je Sheya, Sheyo - Bouře." Pak jsem sjela pohledem k rezavobílému mrněti se zvláštní kresbou na tváři. "Čau pískle. Kterápak jsi ty, hm?" zazubila jsem se na ni a naposled přesunula svůj pohled k černému vlku, který mi na Sheyi partnera rozhodně neseděl. Vypadal jaksi divně a ke zbytku rodinky se neměl. Že by mi ten Saturn zase pláchnul? "Co tu nacvičujete?" zeptala jsem se tak nějak do větru.

//Velká houština

"To já právě dodneška nevim," škubla jsem rameny. "Jestli to mělo být balení, pak bylo fakt ubohý. O nic jsi nepřišla, věř mi. Ale spíš si myslím, že si ze mě jenom střílel." Aspoň doufám. Nepotřebovala jsem takovouhle pozornost od bohů. I když rozhodně lepší od Života, než od Smrti.
Dozvěděla jsem se, jak nazvat barvu, která rozřeďovala sněhovou bělobu Bouřiny srsti. "Má omluva," rozmáchla jsem se přehnaně tlapou, až se mi málem zamotala do roští. "Nemám vyvinutej barvocit. Jsem ráda, že poznám modrou od fialový." Bylo jasné, že Bouře je samozřejmě mnohem... vyvinutější? To zní fakt divně. "Hm, jo. Slepí a blbí a zbabělí - to by docela sedělo," mlaskla jsem. "Ale přece se jednou musí ukázat nějakej, co nebude takovej, ne? To přece není možný," zakroutila jsem hlavou. Přála bych Bouři, aby konečně prolomila tu svoji smůlu. I když jsem momentálně měla spíš pocit, že vztahy jen všechno zbytečně komplikují. Rychle jsem rozehnala myšlenky na Ilenii, která v té džungli možná ještě pořád chrápala pod listem obří kapradiny. "Vypadá to jako ta nejlepší věc," zazubila jsem se, když Bouře začala mávat svým cingrlátkem, a pak už jsme se vydaly na cestu.
Začala rozvíjet teorie o Sheyině Saturnovi. Jen těžko se dala udržet vážná tvář. "Beztak! Kdoví, co je vlastně zač? Však já ho trochu pogriluju, až ho konečně lapnu. Jen aby věděl, že má hezky dávat na Sheyu pozor, jinak z něj bude mastnej flek," šklebila jsem se. Odfrkla jsem si nad Bouřiným výkladem těch neodkladných záležitostí, o které se Sheya musela postarat. "To snad ne!" A kde vůbec byla? U řeky jsem ji necítila a neviděla jsem po ní ani stopy. "Kde vůbec je? Pak že já mám zůstat poblíž," zamrmlala jsem si pod vousy spíš tak pro sebe a trochu změnila náš směr. Nemůže být daleko.

//Rozkvetlé louky

Chápavě jsem pokyvovala hlavou. Bylo mi úplně jasný, jak hrozně by chudák Bouře bulela. To jsem jí přece nemohla udělat, tak bezcitná jsem ještě nebyla. Musela jsem ji obdařovat svou přítomností, abychom zabránily vzniku nové řeky, která by mohla úplně proměnit tvář zdejší krajiny.
Co se týkalo Života, s tím to bylo vždycky těžký. Ať už šlo o jeho nepraktické bydliště nebo kryptické hádanky, kterými mě vždycky častoval, jestli si chtěl najít nápadnici mezi smrtelnicemi, šel na to podle mého úplně, ale úplně blbě. "Jo. A taky proto, že jeho balící techniky stojí za starej pendrek," pokývala jsem vědoucně hlavou. Už to taky bylo pěkných pár let, co to na mě zkoušel s těma kytkama a blábolama o tajným ctiteli... dodneška jsem vlastně pořádně nechápala, co tím sledoval. Jestli vůbec něco.
"To jo, úplně mě oslňuje," souhlasila jsem, že zářivěji bílá snad už Bouře být nemohla. "A vždycky se mi zdálo, že je trochu hnědá i na čumáku. A tadyhle tak nějak všude," zavlnila jsem rameny. "Možná to je spíš písková...?" Ale po chvíli začala vypadat vážně jaksi ublíženě. Což dávalo smysl, když zmínila, jak málo pozornosti jí její nová image přinesla. Rozhodla jsem se tedy velkoryse ignorovat její poznámku. "Počkej, fakt? Možná jsou všichni slepí," nakrčila jsem čenich. "Jen dvě lichotky? To leccos vypovídá o zdejším samčím osazenstvu. Je to s nima absolutně marný. A hlavně vůbec nevěděj, o co přicházej." Hádala jsem teda, že s Veloxem to Bouři nevyšlo. A s nikým jiným asi taky ne. Rozhodla jsem se proto radši, že o Adiramovi pomlčím jako hrob. "Já myslim, že ti to sluší. I tadyto cingrlátko," zatřásla jsem příslušnou tlapou, jako by snad mohla být nějaká pochybnost, o čem mluvím.
Ale jak lépe přijít na jiné myšlenky, než přepadnutím Sheyi, jejích vlčat a jejího frajera? Znělo to jako geniální plán. "Jo! Stejně si myslim, že se mě bojí. Ještě jsem z něj neviděla ani chlup. Mám pocit, že se mi ten syčák vyhýbá," odfrkla jsem si. Proč by se mě měl jako bát? Rozebírat na kousky bych ho začala, jen kdyby se k Sheye nechoval, jak má. Vyskočila jsem na nohy stejně, jako Bouře. "ŽEJO? To je neuvěřitelná zrada!" Už jsem se těšila, až Bouře naběhne na toho Saturna a vysvětlí mu, jak by se věci měly správně mít. "Tak pojď. Pujdem jim to vysvětlit. Snad už maj hotový to... no, cokoliv bylo tak naléhavýho, že mě Sheya vykopla." Odhodlaně jsem vytrčila bradu a začala se prodírat křovím ven. Cynthián se nekonal, ale Bouře měla pravdu - naděje na Cynthilínu tu ještě byla. A malou Bouřičku k tomu.

//Mahtaë jih

Zašklebila jsem se na Bouři nazpět: "Jen proto, že bys strašně plakala, kdybych ti hned zase utekla." Snadno se mě nezbaví, ani kdyby chtěla. Jestli jsem měla být jako rýma, pak jako nějaká hodně odolná a nesetřesitelná.
Místo toho, abych se dozvěděla, co je novýho u Bouře, jsme se pustily do debaty o nepraktickém umístění Životova obydlí. "Nechápu to. Ale kdybysme se ho zeptaly, nepochybně by prohlásil něco ve smyslu, že 'mé dary si každý musí zasloužit' nebo 'cesta do hor vám dokazuje, že zvládnete i těžké věci'," prohloubila jsem svůj hlas v jistě naprosto přesné imitaci Života. "Nebo tak něco," uzavřela jsem to a zahleděla se na Bouři, která se přede mnou nakrucovala jako kohout na hnojišti. Přimhouřila jsem oči a cukla koutky. "Jasně, že jo. Máš bělejší srst, ne? Ne, počkej - možná ji teď máš spíš hnědější? Ne! Počkej!" namířila jsem na ni tlapou, zatímco jsem jí upřeně hleděla do těch dvoubarevných očí, na které poukazovala. "Jasně. Máš chlupatější uši. To za to rozhodně stálo," pokývala jsem souhlasně hlavou a zakřenila se. Jasně, že jí ta nová očka slušela, ale copak jsem to mohla takhle napřímo říct?
Mé novinky Bouři docela odzbrojily. Tlama jí úplně poklesla a sama se vytáhla do veškeré své nepatrné výše. Ať jsem byla šedivá a vysušená, nebo ne (jistě, že jsem se té poznámce neubránila, jak jsem vůbec mohla být tak naivní?), musela jsem se zasmát. "Je to naprosto šílený! Víš co? Můžem je pak jít přepadnout spolu," zazubila jsem se spiklenecky. "Taky jsem je ještě něviděla. Chtěla jsem, ale Sheya měla nějakou akutní neodkladnou práci nebo co, takže jsem se šla projít, než to vyřeší... ale z tý návštěvy se nevykroutí. Pokud vím, jsou jenom dvě, dvě holky, a po nás se nejmenuje ani jedna." Pořád jsem se cítila trochu ublíženě, že není žádný Cynthián. To snad bylo to nejmenší, ne? "Ale co. Babička a tetička jim přece můžou říkat, jak chtějí, ne?" šťouchla jsem do Bouře tlapou a dál se nasmívala jako pitomá.

No toto! Musela jsem se zatvářit ještě ublíženěji. "Takže já už jsem na stejný úrovni s rýmou, jo?" Au. To tedy vážně zabolelo. To jsem si nezasloužila. Ale co, když mě dovnitř nepozvou, pozvu se sama. S tím jsem nikdy vážné problémy neměla. Jen jsem horlivě přikyvovala na fakt, že to už vážně byla děsná doba, co jsme se naposledy viděly. Aspoň jsem teď už ale měla docela velkou jistotu, že se má kámoška pohybuje někde poblíž a není kdesi v naprostém neznámu, ztracená kdoví kde.
Samozřejmě mě zajímalo, jak se má, jenže Bouře valila kukadla do všech stran, než náhle prohlásila... no, odpověď na mou otázku. Zasmála jsem se tomu a otřela si z čenichu kapku, která mi tam krápla z okolního listoví. "Jo, to je fakt, v tomhle je dost línej. I když, kdybych bydlela na takovým hrozným kopci, taky by se mi nikam moc nechtělo," pokrčila jsem rameny. Stačilo mi bydlet chvíli v horách. Šplhat pořád do kopce byla docela otrava. Takže už ho potkala, došlo mi pak a už už jsem měla na jazyku otázku, když mě Bouře předběhla. A já už to prostě nedokázala dál zadržet. "Já - no, já jsem babka!" vyhrkla jsem překotně a tlama se mi samovolně roztáhla od ucha k uchu. "A tím nemyslím, že jsem šedivá a vysušená," pokusila jsem se podobné poznámky zarazit už v zárodku. "Ale Sheya - moje dcera - má vlčata. Není to šílený?" Konečně to bylo venku a až teď, když jsem to na Bouři takhle vysypala, mi doopravdy došlo, že z toho mám vážně radost.

Bouře si s čímsi cinkala, když jsem se k ní přibližovala, ale jak mě zblilka, hned to přestalo. Co to má? mžourala jsem k její tlapce, příliš jsem však její cingrlátko prozkoumávat nemohla, protože se Bouře rozhodla, že si tenhle kus trnitýho křoví bude přivlastňovat. "To já přece vím!" prohlásila jsem. "Sedíš si tady zakutaná a ani mě nepozveš dál, tak jsem se pozvala sama. Takhle by to nešlo," mlaskla jsem. "Však jsme se neviděly už... už! Už pěkně dlouho." Tak dlouho, že Bouře oči dokonce změnily barvu a na noze se jí pohupovalo to cingrlátko, které jsem na ní taky posledně neviděla. Veloxe jsem tady kolem taky neviděla. Asi to nevyšlo. Dál jsem se ale na Bouři zubila a ocas se mi pohupoval sem tam. Chtěla jsem vědět, co je novýho, chtěla jsem jí říct všechno, co je novýho u mě, i když většina mých novinek zase nebyla až tak bezva. Jako obvykle. Ale to nevadí. Ta největší je všechny přebije. Takže jsem se nakvartýrovala k Bouři do křoví, kecla si na zadek a rozhlédla se po našem okolí, které nebylo zrovna nejhezčí, ale co. "Jak jde život?"

//Mahtae

Loudala jsem se kolem řeky. Babička. Je ze mě babička. Ta myšlenka se mi pořád přesýpala v hlavě, ale trvalo ještě nějakou chvíli, než mě praštila svou plnou silou. Ty vole. Já jsem fakt babička. Znovu jsem se nad tím zarazila, jako když mi to Sheya prvně řekla. Jak to vůbec bylo možné? Teda... samozřejmě jsem věděla, jak. Rozhodně jsem si to nepotřebovala představovat. Ale... uf. Kam zmizel všechen ten čas? Přišlo mi to jako včera, co byla Sheya ještě mrňavé cosi, co se mi v horách ochomýtalo kolem tlap a vyptávalo se na všechno možný, a teď z ní najednou byla máma, měla partnera, děti... Rychle jsem zamrkala. Možná fakt stárnu. Začínám být sentimentální, otřásla jsem se lehce sama nad sebou. Lepší, než senilní, usoudila jsem vzápětí a protože otravné mrholení neustávalo, začala jsem se soukat do houští, které se přede mnou objevilo a skýtalo aspoň trochu úkrytu. V hlavě mi to všechno pořád rachotilo jadno přes druhé, Ilenie, Sheya, vnučky, skoro jsem nezvládala vnímat realitu, takže jsem si přítomnost známého pachu uvědomila až ve chvíli, když jsem zároveň spatřila známý špinavě bílý kožich. "Bouře!" vyhrkla jsem překvapeně, ale s radostí. Jo, byla jsem ráda, že ji vidím, i přes ten nepořádek v mém mozku. Nebo možná právě kvůli němu? "Nazdar! Co... ty tady?" Chtěla jsem říct něco děsně vtipnýho a chytrýho, ale nějak mě nenapadalo vůbec nic, jen jsem tam stála jako tvrdé Y, nablble se zubila a oči se mi možná trochu podezřele leskly. Zase jsem se jednou cítila úplně mimo, ale tentokrát to nebylo tak úplně nepříjemné, jako obvykle. Sedne si na zadek, až to uslyší.