Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mech

Gejzíry neboli prdící voda nebyla daleko, ale Proxima se mě cestou ještě stihla vyptávat na magie. Nebylo divu, kouzla zajímala asi úplně každé vlče. "To jsou takový zvláštní schopnosti, co vlci většinou mají. Asi ne úplně všichni, ale velká většina těch, co potkáš tady, ano. U každého to je jiný. Někdo dokáže třeba poroučet větru nebo vodě, někdo umí nechat vyrůst rostliny, spustit déšť nebo zapálit oheň. Nejspíš taky něco takového budeš umět, až budeš starší."
To už jsme ale byli u gejzírů. Sheya nadšeně vysvětlovala, co se tu dá čekat, zatímco Saturn i vlčata byli vykulení, jako by měli zaražené prdy. Netrvalo dlouho a začal se spouštět první chaos, když gejzír poprvé vybuchnul. Saelind začala běhat kolem jako potrefená, zatímco Proxima se přikrčila k zemi a vypadalo to, že by radši umřela, než aby tu strávila ještě chvíli. Jo, tak tyhle vlčata byly z jinýho těsta než Sheya. To maj asi po tatínkovi. "Hele, pískle, jenom klid," broukla jsem k Proximě. Sledovala jsem gejízry bez jakýchkoliv obav. Když nikdo neudělá žádnou blbost, nemohlo se nic stát. "Když budem stát takhle daleko, nic nám to nemůže udělat. Nekouše to, když na to nešaháš nebo nelezeš dovnitř. Moje-" zarazila jsem se, ale rychle jsem pokračovala: "Viděla jsem i vlčici, co si nad ten gejzír dala kus kůry a nechala se jím vynést k nebi. A přežila to, takže tak hrozný to fakt není." Na půl ucha jsem poslouchala, jak Saturn blekotá něco o tom, že je to asi na vlčata trochu moc brutální a že bychom měli jít jinam. Zakoulela jsem očima. Musejí se trochu otrkat, ne?

Všichni uplácávali sněhového hada, až na mě a na Proximu, která se tvářila, že je nad takové dětinské záležitosti zcela povznesená. Musela jsem se trochu pobaveně poušklíbnout. Jó, tahle touha bejt velká holka. "Viď," odsouhlasila jsem jí to. "Ještě, že maj nás, abysme na ně dávali bacha." Spokojeně jsem se zubila. Bejt babička bylo celkem fajn. Popravdě jsem ale trochu chtěla k tomu hadovi ze sněhu přispět, tak jsem mu nechala aspoň vyrůst květinovou ozdobu, kterou Saelind hned zvědavě očuchávala a Saturn se zase tvářil jako vyoraná myš, nicméně odkud se vzala, na to se nikdo neptal. Proxi se ale zajímala o to, co to je. "No... kytka," škubla jsem rameny. "Asi nějaká kouzelná, když vyrostla tady na sněhu. Určitě za to může nějaká magie," prohlásila jsem, jako bych snad moc dobře nevěděla, odkud se ta kytka vzala. Ale nemohla jsem přece všechno hned prozradit. Jaká by to byla zábava?
To už ale nastal čas vyrazit za prdící vodou. "Jasně, jdem!" máchla jsem ocasem, protáhla se a zamířila spolu se zbytem naší bandy přes les ke gejzírům. Byl to zajímavý úkaz a docela jsem se těšila, až se tam trochu ohřejeme.

//Gejzíry

S potěšeným šklebem jsem sledovala, jak Saelind zmalovala Saturnovi kožíšek uhlím. Bral to statečně, jak jsem si taky hned poznamenala. Vypadal docela v pohodě. Jen byl možná trochu moc nervní, ale určitě byl na Sheyu i na vlčata hodnej. Rozhodně se jevil jako plyšák, co by neublížil mouše - tak nějak mě napadlo, jestli v tomhle lese náhodou nešéfuje spíš Sheya, než on.
Mrně Proxima se ohradilo, že není mrně. "Nó, záleží, jak se to vezme," naklonila jsem hlavu na stranu a zazubila se. Mně jako mrně docela přišla. I když už ne tak úplně mrňavý. "Ale fajn, jak chceš. Žádný mrně." Po tom předchozím ubuleném výstupu už vypadala docela v pohodě, za což jsem byla docela ráda. Nikdy jsem nevěděla, co s plačícím vlčetem dělat. Ještě, že Sheya nebyla moc uřvaná, když byla malá. "Taky mě těší," máchla jsem ocasem a bleskla pohledem po Sheye se Saturnem, kteří plánovali výlet. "K prdící vodě," zapojila jsem se rychle zase do hovoru mezi dospělými. "Máš to hned tady za bukem, to neznáš?" zakroutila jsem hlavou. Helemese. Jak si mohl vůbec někdo nevšimnout, že mu za barákem vybuchují gejzíry?
Všichni se vzápětí vrhli na jednu sněhovou hromadu a začali plácat sněžného hada, který byl díky přispění Saelind za chvíli úplně černě zamatlaný. Proxima se k nim ale nepřidala, jen je sledovala. "Máš recht, z toho jednomu akorát omrznou tlapy," protáhla jsem se a jen se tak přimotala blíž, abych to sněžné dílo omrkla. Zcela nenápadně jsem aspoň nechala hadovi za hlavou vykvést růžový kvítek, aby se neřeklo, že nic nedělám. I když květina v tomhle mraze asi za chvíli zmrzne, na moment měla ta sněhová hadice aspoň ozdobičku.

To by nebyla Sheya, aby mě do toho matlání nezatáhla taky. Věnovala jsem jí žraločí škleb, který jasně říkal "za tohle mi ještě zaplatíš, děvenko". Nechtěla jsem ale Saelind pokazit její radost a tak jsem se taky nechala trochu opatlat štěstím v podobě uhlí. Na mě to naštěstí nebylo moc vidět, ani když si mladá vlčice vyčůraně vybrala snad nejsvětlejší místo na celém mém kožichu. "Boží, teď budu mít štěstí až do jara," ušklíbla jsem se. Už jsme byli počmáraní všichni, krom těch, které jsme ještě nenašli.
"Jak bych mohla zapomenout," zakoulela jsem očima při té vzpomínce. Fakt jsem si myslela, že se tehdy Ilenie zabije. Asi k tomu nebylo daleko... Hrozně mě ale mrzelo, že podobná dobrodružství, jen my tři proti celému světu, asi už nezažijeme. Jenže život šel dál. Nějak. "To zní dobře," kývla jsem souhlasně hlavou. "Ale veškerou kůru, prkna a tak podobně okamžitě zabavuju," dodala jsem ještě s uchechtnutím. Podruhé už by to moje nervy taky nemusely dát.
To už jsme ale našli zbytek famílie. Protože jsem šla první, taky jsem první viděla, že není všechno, jak by mělo být. Sheya stačila ještě všechny zkoulovat, než jsem stačila vůbec otevřít tlamu a zarazit ji. Nakonec to ani nebylo potřeba, musela by být slepá, aby si toho nevšimla. Ona i Saelind se nahrnuly k Saturnovi a uplakanému vlčeti, zatímco já se od toho rodinného cirkusu radši stáhla trochu stranou. Asi bych v téhle situaci stejně nebyla moc nápomocná. Jen jsem kývla na pozdrav hnědému vlkovi s měsíčkem na čele. Na krku a na nohách se mu klinkaly ozdoby a vlastně celý jaksi šajnil. Koukal na mě dost vykuleně. Hele, fakt koktá, Bouře měla pravdu, bleskla mi hlavou myšlenka a kývla jsem mu v odpověď na pozdrav.
Má uplakaná vnučka se najednou uklidnila jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo to docela divný, ale nekomentovala jsem to. "Ahoj, mrně," pozdravila jsem ji radši a zamávala ocasem. "Ráda tě konečně vidím. Ty jsi Proxima, že?" střihla jsem ušima, než jsem se zaměřila zase na Saturna, který vypadal úplně na nervy už jen z toho, že na něj koukám. Co mu o mě Sheya napovídala, proboha, vypadá, jako by čekal, že z něj udělám rohožku, blesklo mi hlavou. Znovu jsem musela zakoulet očima. "Taky mě těší. Jsem Cynthia a prosímtě, nevykej mi, připadám si pak stoletá," odfrkla jsem si. "Určitě jsi o mě slyšel samé dobré věci, žejo?" ušklíbla jsem se pobaveně na Sheyu a pozorně, ale pokud možno nenápadně sledovala Saelind, jestli už hodlá provést svůj plán s uhlíkem. Na ten třpytivý kožich by se čmáralo jedna báseň.

6. Naplánuj si letní dovolenou

"Jo, máš pravdu. A taky za vámi chodit budu, to se neboj. Ani kdybyste chtěli, tak se mě nezbavíte," slíbila jsem pobaveným úšklebkem. Byla jsem ráda, že se naše rodina zase o kus rozrostla. Saelind byla fajn vlče, ale jinak to ani být nemohlo, když byla Sheyina. Vypadalo to, že má vážně dobré srdce. Asi až moc, pro svět, který dokáže takovéhle vlky snadno převálcovat...
Jako správné vlče měla Linda talent taky na další věc, a to sice napatlat si na kožich i věci, které se zdají skoro nemožné. Během pár chvil se tedy převtělila v úplného uhelného bubáka, celý předek měla černý jako čert. Nešlo jinak, než se tomu smát, obzvlášť když uhlí podarovala Sheye. Ta se toho hbitě chopila a tak i na Saturna čekalo umouněné překvápko. "Jo, jo, musíš mu taky jeden uhlík dát," přidala jsem se hned. "Bude mít děsnou radost. A víš, že když tím někomu uděláš na kožich černou čmouhu, bude mu to nosit štěstí?" neopomenula jsem přidat i další detaily, samozřejmě bez jakéhokoliv škodolibého záměru.
V Mechu panovalo takové mrtvo, jako snad pokaždé, když jsem to tady navštívila. Nebylo to zrovna nejvíc vzrušující místo, ale to nevadilo. Spíš jsem to vítala. Sheya vyla a hulákala a nezbývalo, než doufat, že se brzo někdo ukáže. "Nejspíš. Ani bych se nedivila, v tomhletom jednoho popadne chuť celou zimu prospat," zamračila jsem se k šedé obloze, která na nás začala sypat sníh. Sheya už vymýšlela, kam bychom se mohly vydat na další dobrodružství. Myslela na teplé kraje. "Myslíš poušť?" řekla jsem. "Tam bysme se mohly podívat, to je fakt. Třeba tam je i nějaká oáza. Jinak by to byla dost blbá poušť. Mohly bysme se tam vyvalit k vodě pod palmu a hezky si ohřát kosti," mlaskla jsem zasněně při představě teplých slunečních paprsků v srsti. Pleskanec sněhu na čenich ale mou iluzi dokonale rozbil, a Saelind poznámka ji ještě navíc pohřbila. "Mhm," zamručela jsem jenom, protože ke Stříbrňákovi jsem se vyjadřovat už nechtěla.
"Myslíte, že nás slyšeli?" řekla jsem radši a zavětřila. Tentokrát se mi zdálo, že dva z pachů, co se tu mísily, jsou už cítit jasněji. "Navrhuju jít jim naproti, omrzá mi zadek, jak tu jen stojíme," prohlásila jsem a pomalu vykročila přes les. Ti dva nebyli daleko, ale vypadalo to, že jdeme celkem nevhod. Ajaj. Vlk hrající hnědými odstíny se skláněl k ubulenému vlčeti, nepochybně sestře Saelind. Podobně jsem ani na chvíli neměla pochybnosti o tom, že tohle je tedy onen velevážený Saturn. Vypadal... jinak, než jsem si představovala. Jenže já ani pořádně nevěděla, jak jsem si ho představovala. Nebyl to žádný namakaný svalovec, ale ani nevypadal jako nějaká pochybná troska (ještě, aby jo). Byl to prostě vlk a vypadal úplně normálně. Táta, co utěšuje svoji dcerku. Kdoví proč mě to překvapilo víc, než kdyby měl třeba tři hlavy nebo tak. Přece jsem si nemyslela, že by si Sheya vybrala nějakého ultra divňouše. "Zdravím," prohodila jsem, abych upoutala jejich pozornost, a otočila se po očku na Sheyu se Saelind. Nezdálo se to jako nejvhodnější chvíle na rodinné setkáníčko, ale... už se stalo. "Jdem nevhod?"

//Sopka

"No jasně," zazubila jsem se na Sheyu, než se dala do vysvětlování, jak se to vlastně má s jejím bydlením v Mechu. Z toho si Saelind odnesla trochu zmatený závěr. Tiše jsem se tomu zasmála. Tyhle otázky! Pobaveně jsem mrkla na dceru, jako že je odpovídání na tohle celé jen a jen její. Já jsem si toho užila dost, když byla malá Sheya. Dlouho mi ale ta povznesenost nevydržela, protože Saelind měla otázku i pro mě. "Já ti ani nevím. Prostě tak chodím kolem a nakonec dojdu všude," pokrčila jsem rameny a usmála se na ni. "S tím se spěchat nemusí." Trochu mě ale bodlo u srdce, když chtěla vědět i jestli mi někdy nebývá smutno. Bývalo. A jak, když je teď Ilenie pryč. Saelind si tím ale hlavu nemusela lámat. "Ani ne," zalhala jsem zcela bez zaváhání. "Když mi je náhodou smutno, vždycky můžu někde najít tvoji mamku," cukla jsem koutky při pohledu na Sheyu, protože bylo fakt hodně zvláštní o ní takhle mluvit. Ba dokonce i pochopit, že z ní vážně je máma.
Povyprávěla jsem jim o Stříbrňákovi, ale Saelind to zcela nepřesvědčilo. Povzdechla jsem si, až mi od tlamy vystoupal stříbrný obláček páry. "Mohou, to je pravda. Ale my nemáme povinnost se kvůli tomu vystavovat nebezpečí." Osobně jsem mu tu jeho proměnu vůbec nežrala. Procházely jsme kolem smrduté hory a už jsme se blížily k lesíku. Hleděla jsem k vrcholku sopky, takže jsem si ani nevšimla, kdy se Saelind stačila tak šíleně zamatlat sazemi, ale... stačila. "No teda," vydechla jsem jenom, než jsem se rozesmála - dáreček pro Sheyu v podobě stejného uhlí, které ji tak začernilo. No nebyla to krása?
Připojila jsem se k jejich běhu směrem k lesu. Pro tu chvíli jsem byla úplně spokojená. V rameni mě po tom šplhání po horách pořád píchalo, takže jsem je klidně nechala vyhrát. To už nás ale obklopovaly stromy lesa. Vypadalo to tu pořád stejně, pokud jsem mohla soudit. Pár vlčích pachů se tu vznášelo, ale nikoho jsem neviděla. "Tak jsme tady," prohlásila jsem zcela očividnou věc. "A... nikde nikdo?" Hm. Ale tentokrát už se mi ten zatracený Saturn neschová, jen ať si nemyslí. Já si ho proklepnu. "Zimní spánek?" nadhodila jsem k Sheye i Saelind.

//Ragar přes Sviští hůrky

Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě slzičky v očích Saelind nechaly úplně chladnou, ale při pohledu na Štříbrnáka jsem neměla velký problém se přes to přenést. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že dělám dobře, takže i kdyby moje vnučka řvala a ječela a házela sebou o zem, nebylo by to nic platné. Dokonce i kdyby něco takového dělala Sheya - která na to ale naštěstí koukala rozumně, takže jsem si mohla oddechnout. Ještě víc jsem si oddechla, když vlk zmizel. Mohly jsme jít někam, kde je trochu přijatelněji. "To teda," kývla jsem Sheye. "Na druhou stranu, vážně bys čekala, že se sem dostaneme nějak normálně?" ušklíbla jsem se na ni pobaveně. To přece vůbec nebyl náš styl. Saelind pořád vypadala trochu sklesle, ale šla s námi a taky se začala vyptávat. Akorát že zrovna na tuhle otázku jsem neměla žádnou přijatelnou odpověď. "No... všude možně," řekla jsem. "Toulám se tak různě Gallireou." Akorát to začínala být celkem otrava, když jsem na to teď byla sama. Zatím jsem ale neměla moc příležitostí si promyslet, co dál.
Pak konečně přišel čas vysvětlit, co je zač Stříbrňák. Zatímco jsme scházely do nižších poloh hor, začala jsem tedy mluvit: "Vlastně nevím, jestli jsem ti o tom vůbec něco už říkala. Je to už nějaký pátek, ale když tehdy vybuchla ta sopka a děly se prý i další katastrofy, měla to na svědomí Smrt. Jenže tamten jí pomáhal, on a ještě jeden vlk. Je to trochu komplikovaný příběh, ale ve zkratce - Smrt chtěla zničit Života jednou pro vždy, zabrat Gallireu pro sebe a sesílat na ni jednu katastrofu za druhou. Já se nějak octla v nějakém jejím jeskynním sídle? Byli jsme tam čtyři a jeden z nás byl i ten Stříbrňák. Chtěla, abychom jí pomáhali zničit Gallireu a Stříbrňák s tím druhým vlkem souhlasili." Odfrkla jsem si. Měla jsem to živě před očima.
"Kdyby jednal pod nátlakem nebo kdyby prostě nebyla jiná možnost, než s ní souhlasit, neřeknu ani bž. Smrt umí být děsivá," řekla jsem hlavně Saelind, protože Sheya to nepochybně dobře věděla. "Ale my dostali na výběr, mohli jsme odejít portálem. Měl nás nejspíš zničit, ale radši bych to, než abych jen hnula tlapou pro zničení Gallirei. Život naštěstí nějak dokázal zařídit, že jsme to přežili. Podstatné je, že on měl taky na výběr a dobrovolně si vybral, že radši nechá zničit všechny a všechno, jen aby zachránil svůj zadek." Podívala jsem se na Saelind. Už chápala trochu lépe? Dostávali jsme se podél dalších hor do stínu sopky, ve kterém ty vzpomínky byly obzvlášť živé. "Ráda bych věřila, že se vážně teď změní, ale vím taky, že takoví vlci se neštítí lhát a podvádět, aby dosáhli svého, ale ve skutečnosti se starají jen o sebe. Na nikom jiném jim nezáleží. Nechtěla bych, aby se kolem vás motal a třeba vám ublížil." Trochu se mi sevřelo srdce. Sheya vlastně ani nevěděla o Ilenii. Nevěděla, že je po všem. Teď ale nebyla nejlepší chvíle to vytahovat.
Pokusila jsem se myslet na veselejší věci. Třeba na to, že se snad za chvíli setkám se svou druhou vnučkou a možná konečně i s tím bájným Saturnem, který mi dosud prokluzoval pod tlapami a nedařilo se mi s ním setkat. Hořela jsem zvědavostí. "Už tam budem!" střihla jsem ušima, když jsem spatřila známé stromy, pod které jsem posledně vstupovala s Meinerem. Říkal mi, že bez Sheyi se vracet nemám, takže svůj slib jsem splnila.

//Mechový lesík

Jo. Stejně nevíme jak ti pomoct. Chtěla jsem si nad tím už umýt tlapy a zbavit se ho. Jenže Saelind se zabejčila, že prostě bude a bude a bude konat dobro, ať už to je dobrý nápad nebo ne. Zakoulela jsem očima a stáhla uši dozadu, když se opět ozval Stříbrňák. "Fajn, to ti můžu uznat k dobru, ale jeden stromeček to všechno nevymaže," škubla jsem rameny a podívala se na Saelind. "Třeba nebude a třeba ano. Třeba to na nás jen hraje. Já to nechci riskovat, rozumíš?" Věděla jsem, že nerozumí. Jak by mohla? Byla tak mladá, malá a nejspíš nedotčená všemi hrůzami světa. Vším, co se mohlo stát. Vrhla jsem pokradmu pohled po Sheye. Snad aspoň ona to chápala. Věřila jsem, že ano.
Stříbrňák naštěstí prohlásil, že žádnou pomoc nechce a ví, kam se má vydat. Nezapomněl se však ještě jednou obrátit na mě. Ale moje srdíčko tím neobměkčil. "Smůla. Už jsem toho zažila moc, než abych otvírala svoje srdce kde komu. Nenechám se znova zranit a nebudu riskovat bezpečí svojí rodiny." O tom jsem nemínila debatovat, ani s ním, ani se Saelind, ani s nikým. Že mne Stříbrňák bude mít za mrchu? Nic nového pod sluncem. Takových vlků už bylo... nebude první ani poslední.
Sheya navhrla, abych ho zpražila bleskem. Trochu jsem se ušklíbla. "Taky možnost," ale to už se ho Saelind držela za nohu. Napjala jsem se, ale on jí nic neudělal - samozřejmě. Jen se jí vysmekl a zmizel, přičemž se rozloučil jenom s vlčetem. Vyprovázela jsem ho pohledem, dokud nebyl úplně pryč a nezmizel pod kopcem. Nevěděla jsem, co Saelind říct, ani jestli bych jí něco říkat měla. Nechtěla jsem se Sheye úplně montovat do výchovy její dcery. "Promiň, Saelind, ale vážně je nebezpečný. Věřím tomu," řekla jsem a lehce se otřásla, protože tady nahoře pěkně vyfukovalo a pořádně mrzlo. "Půjdeme? Klidně vám o něm povyprávím, ale radši bych to udělala někde, kde se z nás nestanou rampouchy," zazubila jsem se na obě vlčice a začala pomalu hledat cestu dolů z hor. Trefit do Mechového lesíka nebylo nic těžkého, podle sopky se dalo navigovat naprosto snadno.

//Sopka přes Sviští hůrky

Musela jsem se zasmát, když Saelind prohlásila, že jako žádná babička nevypadám. "To víš. Já jsem mladá babička." Ha, no prosím. Pak že mě ty šediny dělají starší. Byla by to rodinná idylka, kdybych si nevzpomněla, že Stříbrňáka znám. Pak už jediné, co jsem chtěla, bylo odejít někam, kde on nestraší.
Sheya sice vypadala trochu zmateně mým postojem k němu, ale odsouhlasila to bez větších protestů. Ne tak Saelind - a samozřejmě ani sám Stříbrňák. "Kdyby to byl někdo jiný, tak bych s tebou souhlasila," otočila jsem se na Saelind, "ale tomuhle vlkovi pomáhat nechci. On by nám taky nepomohl." S tím jsem blýskla pohledem po vlkovi, který protestoval, že neví, co provedl, je teď někdo jiný, cizí, nemůžu ho soudit. Nechala jsem si jeho slova pomalu projít hlavou. Kecy. "Možná je to špatný. Co se dá dělat, asi nejsem odpouštějící typ. Byl jsi ochotnej napomáhat ke zničení všeho - všeho tady kolem - jen aby sis zachránil svou bídnou kůži. Jestli jsi teď někdo jiný, nový a čistý jako lilie, bezva. Já to nemíním riskovat. Taky si asi chci chránit svou kůži, a svou rodinu. Seš dospělej, poradíš si," škubla jsem rameny. "Kolem je určitě spousta milejch vlků, co ti pomůžou." Po očku jsem sledovala Sheyu a Saelind. Asi jsem jim nemohla zakázat, aby mu pomáhaly, ale musely vědět, co si o něm myslím. Byl to červ, zbabělec. Všechny by nás prodal bez mrknutí oka. Jednou jsem mu zakroutila krkem, nemínila jsem se o něj teď začít starat. Za svým rozhodnutím jsem si stála.
Sheya už vypadala tak napůl na odchodu, s tím, že zbytek rodiny je nejspíš v lese. Asi tedy v Mechu. Nejraději bych tam už zamířila, ale ještě jsem dala šanci Stříbrňákovi říct, co měl na srdci. Jen jsem doufala, že Saelind pochopí, že některým vlkům se pomáhat prostě nevyplatí.

Někteří sice ochotněji než jiní, ale všichni jsme nakonec prolezli pavučinou. Zatřásla jsem hlavou, která se mi náhle zdála mnohem jasnější. Ano, samozřejmě. Vzpomněla jsem si. Šla jsem za Sheyou, abych mohla poznat svoje vnučky - a ta malá byla jednou z nich. Už jsem i věděla, kdo jsem já. "Sheyo!" prohlásila jsem spíš jen tak, abych netrhala partu, a zazubila se nejdřív na ni a potom na Saelind. "Tak znova - ahoj, Pískle. Konečně se můžem potkat pořádně, když už víme, kdo je kdo-"
S tím mi padl pohled na Stříbrňáka. Ucítila jsem, jak se mi srst na hřbetě samovolně ježí. Tvářil se dál zmateně, ale kdoví, jestli vážně byl, nebo jestli to byl jenom nějaký zatracený trik. Proč by na něj kouzlo nemělo fungovat? Saelind se dožadovala, aby mohl zůstat s námi. "V žádném případě," prohlásila jsem rezolutně a pokud možno nenápadně jsem se přesunula, abych byla mírně mezi ním a svou rodinou. "Já tě znám, a jestli jsi vážně paměť ztratil nadobro, tak si to jedině zasloužíš," prskla jsem po něm. Jeho tělo mělo zůstat hnít někde v pekle, kde jsme ho s Meinerem nechali, ne si pobíhat po světě, jak ho napadne. Tak teď měl aspoň nějaký trest. A vážně jsem mu nemínila napomáhat k tomu, aby si vzpomněl.
Otočila jsem se na Sheyu se Saelind: "Snad bych radši šla. Radši bych si poklábosila někde bez něj," kývla jsem hlavou mírně Stříbrňákovým směrem, ale už jsem na něj nekoukala. Nestál mi za pozornost. "Zbytek famílie na vás někde čeká?" zajímala jsem se. Někde musela být ještě jedna mladá vlčí slečna a taky pan otec, který se mi úspěšně vyhýbal už nějak moc dlouho.

Mluvit s pavoukem bylo jistojistě zcela na palici, ale už se to osvědčilo jednou předtím a nyní se to dělo zas. Pavouk přikývl - může vůbec pavouk kejvat? - a pustil se do spřádání pavučiny, což mi přišlo celkem normální. Kdoví, jestli to s námi mělo vůbec něco společného. Výsledek ale trochu vypadal jako nějaká brána nebo průchod, do kterého jsme se měli vydat, i když se přitom obalíme stříbrnými nitkami. Plamínek tím vypadala nadšená. "Boží," utrousila jsem suše, protože jsem na rozdíl od ní moc nebažila po tom nechat na sebe nalepit kdejakej sajrajt. Ale co se dalo dělat? Jasně, nejít tam. Já ale chtěla svoje vzpomínky zpátky a jestli to pavučina nějakým způsobem dokáže zařídit, tak... Co to vůbec dělám. Vždyť je to šílený. Omotáme se pavučinou, aby se nám navrátily vzpomínky? To dává asi tolik smyslu, jako ta kytka na sněhu. Ublížit nám to ale nejspíš nemohlo.
Pískle trochu protestovalo, ale Stříbrňák ho zpacifikoval a protáhl skrze pavučinu. Bylo to trochu drsné, ale chápala jsem to. Teď nebyl čas ztrácet čas. Čím dřív to dokončíme, tím líp. Jakmile byli všichni skrz, vydala jsem se tam taky a uzavřela tím náš malý průvod. Tak se předveď...

//děkuju moc za osudovku Thie by se asi nejvíc hodilo nějaké to procento do vlastností

Nahoru, nahoru a nahoru. Stoupání bylo nepříjemné a v rameni mě pálilo a bodalo jako čert. Fakt, že se o mě opíralo vlče, rozhodně nenapomáhal tomu, aby byl výstup snazší, ale nechat to Pískle zahučet někde do závěje bez nejmenší pomoci se mi skutečně nechtělo. A protože Stříbrňák se k ničemu neměl a Plamínek běžela napřed, zůstalo to na mě. "Není zač," utrousila jsem jenom k vlčeti mezi funěním a modlila se, abychom už byli konečně nahoře.
Nějak jsme se tam nakonec vyškrábali. Plamínek mezitím už cosi našla. Že by řešení? Nebo další hádanky? Já si hlavně chtěla sednout a tak jsem to taky udělala, nohu s bolavým ramenem jsem jen tak uvolněně špičkou opírala o zem, aby si odpočala. Přitom jsem ale koukala, co to tam vlčice má. "Kytka na sněhu, hm?" prohlásila jsem nepříliš překvapeně. Asi bych měla být znepokojená, ale nebyla jsem, ani v nejmenším. Až když z ní cosi začalo lézt ven, trochu jsem se podivila, ale pavouk, který se z květu vyloupl, nebyl o nic divnější než bludičky nebo ty ostatní věci, co jsme dosud viděli. Oplatila jsem Stříbrňákovi mírný úšklebek. Jasně, bylo to na hlavu, ale co se dalo dělat? "Přesně tak," dodala jsem potom směrem k pavoukovi. "Nevíš náhodou něco o ztracených vlčích vzpomínkách?"

//Vodopády přes Dlouhou řeku

Stříbrňák soudil, že je dost možné, že jsme příbuzní s Monoklem oba dva. Barva kožichu by tomu i jakž takž odpovídala, ale stejně jsem doufala, že v mojí pokrevní linii se takový tupoun nevyskytuje. "Možný je asi všechno. Třeba jsme příbuzní rovnou všichni. Jedna velká rodinná sešlost, co se fakt hodně blbě zvrtla," povzdechla jsem si. Proč ne? Stříbrňák moh bejt klidně můj mladší brácha, stejně tak Monokl, Plamínek naše sestřenice a Pískle její dcera. "Stejně to ale nemáme jak zjistit, takže to je zatím asi fuk." Pozice, ve kterých jsme se probudili, byla další záhada. Pokrčila jsem rameny. "Nějak se mi nechce věřit, že bych se s Monoklem držela za tlapu dobrovolně. A ta malá ležela u tebe, i když se spíš má k té pískové vlčici, ne? Asi to byla prostě náhoda." Doufám. Prosím, prosím, ať to je náhoda. Pozici, ve které jsem se probrala, jsem prostě nemohla dostat z hlavy.
Kopec se nám pod nohama začal zvedat a mě se po chvíli už mluvit moc nechtělo. Pískle začalo mít brzo problémy, Plamínek funěla někde o kousek výš, Stříbrňák se zřejmě šetřil a mě po chvíli chůze do kopce začínalo pálit v rameni. Au. Do háje. To jsem ke všemu ještě mrzák? Už to tak vypadalo. Šla jsem proto pomalu, trochu pajdavě a skončila tak vedle Písklete, které se sotva plahočilo. Bylo mi jí celkem líto, i když jsem si nebyla jistá, kde se to ve mně bere. Na nosení v tlamě byla ale už dost přerostlá a na hřbetě bych ji těžko utáhla, když moje noha sotva unesla mě. "Hej, mrně, zkus se o mně opřít, třeba to půjde líp," nabídla jsem jí svou levou stranu, aby větší nápor kdyžtak nesla pravá noha. Asi jsem měla ráda vlčata. Zajímavé, učit se o sobě tolik nového. Co když jsem byla taky něčí máma? A kde jsou? A kdo je jejich táta? Vlčíši, snad ne Monokl, nemohla jsem setřást tu hororovou myšlenku. Aspoň mě ale rozptylovala od toho hrozného a náročného výstupu. Snad to bude stát za to. Jinak ať si mě bludičky nepřejou.

Za Smrtí se nešlo, což se mi vážně ulevilo. Nebyla jsem strašpytel - myslím - ale proč se vydávat na tak příšerné místo? Jak vůbec vím, že to tam je tak hrozné? Už jsem tam určitě někdy musela být. Vzpomínky mi v hlavě ulpěly, jen byly důkladně uzamčené a já se k nim nemohla pořádně dostat. "Ragar!" vyhrkla jsem, když to vyšlo z tlamy Plamínku, tak se mi to vybavilo. "Samozřejmě, Ragar. Asi musíme na tu nejvyšší horu v Ragaru." Cítila jsem protest ve svých tlapách už teď. Asi si taky pamatovaly něco, co já ne. Každopádně Pískle a Plamínek vyrazily z jeskyně jako první.
Už jsem nakračovala, že půjdu za nimi, když se ozval Stříbrňák. "Hm. Něco na tom asi bude," usoudila jsem. "Docela se k sobě mají, co? A jsou si takový... podobný. Rozhodně se ta malá podobá víc jí, než komukoliv z nás." Nebylo to jen kožichem, možná i trochu rysy tváře nebo gesty nebo čím. Dávalo smysl, že by k sobě patřily. Změřila jsem si pohledem Stříbrňáka. Mohli jsme být taky příbuzní? Sourozenci nebo tak něco? Nebyla jsem jeho tetička? Těžko říct. Kysele jsem se nakonec ušklíbla při myšlence, co mi najednou vlezla do hlavy: "Fakt doufám, že já nejsem příbuzná s panem Monoklem." S tím jsem taky zamířila skrze vodní clonu zase ven. Směrem do Ragaru a na náročný výšlap. Jupí.

//Ragar

Mohli jsme jen doufat, že jsme to uhodli správně. Vlče k našemu lámání si hlav přispělo pouze poznámkou o tom, že v té své má naprosté prázdno a doplnilo to přihlouplým úsměvem, takže jsem se musela zasmát. "To asi my všichni," podotkla jsem a sledovala Plamínek. Ta totiž předstoupila přímo před světlušky a rázně jim sdělila, že chceme svoje vzpomínky získat zpět. Nějak jsem nepociťovala potřebu poťukat si nad tím na čelo, protože mluvit s hmyzem bylo v tuhle chvíli jednou z nejméně divných věcí. Světlušky nám evidentně nějak rozuměly, když s námi komunikovaly pomocí obrazců.
A skutečně, jakmile na ně písková promluvila, bludičky se začaly přeskupovat a měnit. Tentokrát to bylo snazší. Hory s poskakujícími zvířaty, potůčky, les a... zřícenina. "Nojo," vydechla jsem a žaludek se mi nepříjemně sevřel. Sídlo Smrti. Přece nemohly chtít, abychom šli tam. Nemusela jsem si pamatovat, jestli jsem tam někdy byla nebo ne, aby se mi z té představy ježily chlupy za krkem. "Za Smrtí bych šla jen v krajním případě," dala jsem jasně najevo svůj názor. "Třeba budou důležitější ty hory. Co to bylo tam na tý nejvyšší hoře? Takovej ten... špičák?"