Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jakmile jsme Proximu našly, Sheya na ni okamžitě spustila. Pořádný sprduňk byl jistě na místě. Možná jsme ji neměly spoustět z očí, ale i tak to, co provedla, bylo děsně nerozumné. Jenže k Proximě nic z našich slov nejspíš vůbec nepronikalo. Byla mimo. Úplně a totálně, zdálo se, že vůbec nevnímá. "Asi jo," zavrtěla jsem nechápavě hlavou. Vypadala, jako že je v šoku, nebo něco podobného. "Co si s ní počnem?" Nevěděla jsem, co dělat s vlčetem, které vypadá jako prázdná skořápka. Bylo to popravdě celkem strašidelné. Co když jí prostě hráblo? Ani jsem na to nechtěla myslet.
Najednou ale Proxi zamrkala, trochu otočila hlavou a plnou vahou se o mě nečekaně opřela, až pode mnou slabší rameno povolilo a já si kecla na zadek do sněhu. Klepala se jako ratlík, i když mi teplota kolem připadala už mnohem snesitelnější. "Na tom tvým jihu, kam jsi tak hrozně chtěla," vydechla jsem, ale popravdě se mi nedařilo znít moc naštvaně, spíš jen unaveně. "Nespala jsi. Utekla jsi nám a pak jsi tu stála a vůbec o sobě nevěděla. Ty si to nepamatuješ? Co se stalo?" vyzvídala jsem a přehodila přes Proximu tlapu, abych si ji přitáhla blíž a mohla ji líp zahřát. Že by vážně zapomněla...? Nebo se z toho snažila vykecat? Jenže mi přišlo, že to, co s ní před chvílí bylo, snad nafingovat nemohla.
V momentě, kdy jsem koukla na Sheyu, se zrovna zatvářila, jako by viděla ducha. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic jsem neviděla. "Co je?" zeptala jsem se zmateně. Proč se všichni najednou chovali tak hrozně divně?

//Kiërb

Mohly jsme hulákat, jak jsme chtěly, ale Proxima se neozývala. Přes ten vítr bychom ji stejně asi neslyšely. Prostě hrůza. "Všechny vlčata jsou odhodlaný k sebedestrukci," zakroutila jsem hlavou. Bylo to jediné vysvětlení toho, proč Proxima prostě nezastavila, ale pokračovala dál a dál, sněhem a mrazem. Fakt. Je zázrak, že se kdokoliv vůbec dožije dospělosti. Nemohla to přece být jen ta vlčata, která se vyskytovala kolem mě. Musela to být všechna. Nebo aspoň většina. Sheya se vztekala, že Proximu přetrhne, což jsem docela chápala. Byla to fakt taková hrozná blbost. Kdyby si nepostavila hlavu, nikdy by se to nestalo. Ale... "Mělo nás napadnout, že je blbost ji spustit z očí," vyfoukla jsem stříbrný obláček páry jako nějaká saň. Vítr se už trochu uklidňoval - alespoň nějaká útěcha. Jenže se taky stmívalo.
Pokračovaly jsme kolem řeky a pod stromy temného lesa. Stopy sněhem pokračovaly, méně a méně porušené, jak už tolik nefoukalo a jak jsme Proximu doháněly. Nakonec se mezi stromy její kožich přece jen objevil. "Proximo! Tady jsi! Copak ses zbláznila?" vrhla jsem se k ní, ale ona tam jen tak... stála. Stála, kymácela se jako strom ve větru, nohy se jí trochu klepaly. Čučela prázdně před sebe a hlavu měla vykroucenou kdoví jak. "P-Proximo? Proxi?" Otočila jsem na Sheyu, naprosto zmatená a víc než jen trochu vyplašená: "To se jí stává normálně? Vypadá to, jak kdyby měla nějakej záchvat nebo co." Netušila jsem, co dělat. Proximu jsme sice našly, ale bylo to, jako by tu ani nebyla. Aspoň jsem si stoupla vedle ní a přitiskla se k ní bokem, abych ji trochu zahřála.

//Mahar přes Jezevčí les

Proximě se povedlo ztratit opravdu během chviličky. Stačilo ji na moment ztratit z očí a byla prostě pryč. Sheyiny geny teda vážně nezapře, prolítlo mi hlavou a snad by to bylo i vtipné, kdyby momentálně nešlo vážně do tuhého. V tomhle počasí rozhodně Proxima nemohla zůstat někde sama. Za chvíli mohlo být po ní, bez přehánění. "Proximo! Proxi!" Hulákaly jsme na ni obě, ale vůbec nic se neozývalo nazpět. Vítr mi slova trhal od tlamy a u řeky snažně smazával vlčecí stopy a úspěšně snižoval viditelnost. "Proč se probohy nezastavila?" lamentovala jsem, zatímco jsem se s čenichem u země snažila luštit, kudy Proxima šla. Bylo to dost těžké a tak to šlo pomalu. V jednu chvíli jsem se úplně zamotala a musela jsem se vracet. Jestli vlče pokračovalo pořád dál, muselo před námi získávat solidní náskok. "Přece jí to nemohlo bejt příjemný. Proč. By. Šla. Furt. Dál?" usekávala jsem jednotlivá slova a třásla hlavou, abych se zbavila otravných sněhových vloček. Nevěděla jsem, jestli se mám zlobit nebo brečet nebo co vlastně. A na koho se případně zlobit. Na nás? Na Proximu? Na všechny zúčastněné? Slunce začínalo zapadat a šíleně mrzlo. Snažila jsem se nevypadat před Sheyou moc bezradně, ale popravdě ve mě byla malá dušička. Co když Proxima už někde mrzne v závěji? Mohly bychom klidně projít těsně kolem a nevidět ji... "Určitě musí být někde blízko," pokusila jsem se pronést s nadějí.

//Tmavé smrčiny přes Tenebrae

//Narvinij

Proxima byla odhodlaná předvádět se a okusit pořádnou zimu, takže proč ji nenechat? Už jsem měla nakročeno, že půjdeme s ní a necháme ji, ať si to teda zkusí na vlastní kožich, ale Sheya mě zarazila. "Myslíš?" zaváhala jsem nad tím trochu. Určitě to Proximu pěkně postraší, ale... "No, asi máš pravdu. Za takovou chvilku se snad nic nestane," pokrčila jsem rameny pořád ještě ne úplně přesvědčeně, ale bylo to ostatně Sheyi vlče. Byla jsem jen paranoidní z toho, kolikrát se mi Sheya ztratila a kolikrát jsem ji musela hledat kdoví kde. Proxima určitě nebyla taková. Nejspíš se zarazí na místě, jakmile zjistí, že nejsme s ní a začne hulákat a hledat nás. Co by se mohlo stát?
Chvilku jsme jí tedy daly, než jsme vyrazily za ní. Její stopy vedly kupředu, byly jasné a zřetelné. Vítr je brzy smaže, ale ne zase tak rychle. Stromy řídly a pod sněhem jsem tu místy cítila kluzký led. Nebyly tady bažiny nebo tak něco? Jisté bylo, že tu vyfukovalo mnohem víc, než v hustém lese. "No, myslím, že Proxi už se výletu do větru dožadovat nebude," řekla jsem a hrbila se ve snaze se co nejvíc zahřát. Bohové, to byl hnus. Proxima daleko určitě nedošla, každou chvíli by se měla objevit... "Kde vůbec je?" Stopa vedla dopředu, dopředu, dopředu... a pak byla fuč. Zastavila jsem se a větřila. "Kde sakra vůbec je?" No kde? Nikde jsem z ní neviděla ani chlup. Stopy jako by dočista zmizely. Já se tyvole už půjdu odpravit. "Proximo? Proxi?" houkla jsem do větru a najednou jsem se cítila hrozně, hrozně unavená. Chtělo se mi začít hystericky smát. Co by se za takovou chviličku mohlo stát? Očividně všechno.
"Na tohle já nemám," otočila jsem se na Sheyu s těžko potlačovaným zoufalstvím, ale neotočila jsem se a nešla pryč. Místo toho jsem začala čenichat u země kolem, protože Proximu jsme nemohly nechat jen tak někde umřít v závěji. Možná to byl zázrak, ale nakonec jsem objevila vlčecí stopy ve sněhu. Vedly zdánlivě úplně náhodným směrem pryč a vítr je skoro už smazával. "Tady! Jdem!" zavelela jsem a vyrazila dlouhými kroky po stopách, než úplně zmizí.

//Kiërb přes Jezevčí hájek

Sheya vypadala celkem bezradně ohledně toho, jak si poradit s Proximou, která si stavěla hlavu. Vysvětlovat jí něco bylo naprosto k ničemu, asi bylo na čase, aby na vlastní kůži okusila, co zima dovede. Ne, že bych z toho měla radost, protože to znamenalo, že ven z lesa nejspíš budu muset taky, ale nehodlala jsem se hádat s vnučkou, která se momentálně tvářila jako zabejčený fakan. "Jo. To ji asi naučí nejvíc, ne?" pokrčila jsem rameny k Sheye. Popravdě jsem si nevzpomínala, že by kvůli něčemu někdy dělala scény - ale možná jsem to jen vytěsnila. Nezdálo se ale, že by Sheya něco namítala. Pokusili jsme se jí to ještě jednou vysvětlit, ale Proxima naprosto neposlouchala. Mínila prostě vyrazit.
"Jo. A umřeš tam sama. To sotva. Ale prosím. Uvidíš, jak se ti to bude líbit, až se vítr přestane lámat o stromy." S hlubokým povzdechem jsem se podívala na Sheyu a zakroutila hlavou. "Tak asi jdeme," zamumlala jsem tiše. "Myslím, že ji ten zápal přejde, jen co vyjdeme z lesa." Aspoň jsem v to doufala. Severák fučel všude kolem, lezl pod kožich, bylo to strašně nepříjemné. Nejraději bych se někam schovala a až do jara nevylezla, ještě tak kdyby mě přitom někdo krmil a naklepával mi kožešinu. Ale kdepak, byl čas na školu života. Zakoulela jsem očima. Vlčata. Měla jsem je ráda, ale někdy byly fakt na zabití.

//Mahar

Napadlo mě, že jít se podívat na nedaleké kaskády, které teď budou určitě zamrzlé do krásných blyštivých tvarů a všude bude spousta rampouchů by mohlo být pěkné. Aspoň něco hezkého, když už muselo mrznout a být naprosto odporně. "No, asi můžeme vyrazit rovnou. Stejně už se začíná rozednívat," uznala jsem, postávat tady nebylo nic moc. Proxi by se to mohlo líbit a i Sheya souhlasila, i když dala vlčeti ještě možnost se vyjádřit.
A Proxi se vyjádřila, to tedy vážně ano. Dupla si jako nějaká kobyla a kecla si do sněhu, na tváři odhodlaný výraz paličatého berana. Stáhla jsem uši trochu dozadu. S takovými frackovskými výlevy ať na mě radši nechodí. "Oukej. Chceš si jít vyzkoušet, jak strašně suprový teď bude chodit někde po planinách?" povytáhla jsem obočí a koukla po očku na Sheyu, co k tomu poví ona. Začínal se zvedat vichr a i mezi stromy to na nás občas pohodilo spršku sněhu. Někde venku na louce nekryté stromy to bude ještě stokrát horší. "Myslíš, že ti to říkáme jen tak, protože jsme líný jít až na jih nebo ti chceme něco upírat? My jen nechceme, aby někdo z nás umřel někde v závěji." To byla prostě krutá pravda. Proximě to asi připadalo jako nespravedlnost od zlých dospěláků, ale na světě byly i mnohem horší věci, než odložený výlet. Jenže byla ještě moc mladá na to, aby to pořádně poznala.

Proxima na ten jih vážně moc chtěla jít. Mně se ten nápad ani v nejmenším nezamlouval, obzvlášť teď, když se stmívalo a noc začínala být pěkně ledová. Na jihu by určitě bylo lépe, to byla pravda. Tepleji. Jenže dohrabat se tam by nám mohlo taky nějakou chvíli trvat a jakkoliv jsem si to přála, schovávat se před problémy na tropickém ostrově moc dobrého nepřineslo. To jsem si ozkoušela na vlastní kůži. "Asi nezapadne, ale chceš, aby nás hledal všude možně a měl strach, co se stalo?" To jsem taky už párkrát zažila. Nebylo to nic příjemného. "Ne, máš pravdu, jsem tulačka. Přežila jsem toho na cestách už hodně - proto taky vím, co je nebo co není dobrý nápad. Můžeme zkusit počkat, jak bude počasí vypadat ráno," navrhla jsem, ale velké naděje jsem tomu nedávala. Měla jsem z toho špatný pocit, jako že bude brzo ještě hůř.
Sheya slibovala, že jakmile se počasí umoudří, na jih se vydáme. Proxi to však nestačilo, poulila smutná očka na nás na obě, ale mě tím zlomit nemohla. Odmítala jsem se trmácet přes planiny na jihu a někde tam umřít. Jedna krutá zima už mě dostala, i když o tom jsem se teď vážně rozpovídávat nechtěla. Znovu už jsem si to nemínila zopakovat. "Proč tam vlastně tolik chceš?" zakroutila jsem hlavou. Chápala jsem zvědavost, ale vážně ji to lákalo tolik, že ji nemohl odradit ani tak vlezlý mráz? Otočila jsem se na Sheyu: "Myslím, že nedaleko odtud jsou takové malé vodopády, co teď už budou zamrzlé. Na to bychom se mohly jít podívat - i když asi až ráno. Na noc bych radši zůstala tady."

//Kopce Tary

Samozřejmě, že Sheya nemohla opomenout období, kdy si Život hrál na mého tajného ctitele. "Ale to je fakt už dávno," máchla jsem rychle tlapou a zakoulela očima, trochu jsem přitom do Sheyi drbla ramenem, ale musela jsem se tomu zasmát. O tomhle budu slýchat až do smrti! Aspoň se zdálo, že Proximě se to líbí. I když bych byla mnohem radši, kdyby se celá tahle záležitost pohřbila někam pod zem.
Třeba tam, kam jsem se vzápětí propadla. "To je dobrý," houkla jsem na Sheyu, která byla asi někde za mnou, ale mohla se koukat maximálně tak na můj zadek. Na otáčení to bylo v chodbě trochu moc úzké, musela jsem jít prostě přímo skrz. Naštěstí se to dalo bez větších problémů, přes sníh světlo trochu prosvítalo a za chvíli jsem byla zase na mraze. A že mrzlo pořádně. S příchodem večera ještě přituhovalo. Postávat někde na děravé pláni, kde na nás akorát tak foukalo, mě vůbec nelákalo a Sheyu s Proxi taky ne. Zamířily jsme tedy k lesu.
"To je pravda. Ale nevím, jestli se tam vydávat teď. Přijde mi, že se blíží nějaký fakt hnusný počasí. Ještě hnusnější, než teď." Na to jsem měla prostě čich. Mezi stromy to bylo trochu lepší, příjemnější. Určitě by se dala najít nějaká skulina, kam bychom se schovaly. Ale Proxima žebronila, že chce za Životem. Trochu se mi ohrnul čenich. "Fakt se vám chce? V tomhle počasí?" Nechtěla jsem vypadat nějak zapškle, ale... mně se teda až k jihu trmácet nechtělo.

Helou, mám zatím 3 tickety, za které si vybírám následovně:
zlatý - přívěsek pro Regise (někdo se mi prosím pak ozvěte, přednesu svou představu :D)
2x bronzový - 2x 50 oblázků pro Rolanda

Díky <3

Nebylo jisté, jestli se vážně jedná o Noriho kámošku. "No, to je fuk," máchla jsem nad tím tlapou. Třeba ji někdy potkám a zjistím to. Otočila jsem se na Sheyu: "Jestli to je ta stejná, tak mi o ní jednou vyprávěl Vořech. Jinak jsem taky myslela, že je má jenom Falion." Proxi se z toho moc nadšeně netvářila a já se jí vlastně ani nedivila. Byla to podivnost... ale možná jsem to těm vlkům spíš záviděla. Protože jak říkala Sheya, muselo se to hodit. "Jo, musí to být taky mnohem jednodušší, než se pachtit po zemi." Šplhání na hory ale rozhodně bylo lepší nechat na jindy. Od té doby, co jsem měla špatné rameno, mě to stejně ani příliš nelákalo, i když jsem kolikrát stejně skončila tak, že jsem někam lezla. "To bude snad lepší nechat na jaro. Teď by z nás na horách byly rampouchy." Nebylo pochyb o tom, že pěkně přituhuje. Nechtělo se mi ale vzdávat a vracet se do lesa. Nejsme padavky, ne? Navíc to nebylo daleko.
"No, jsou tu dva. Život a Smrt. Dokážou pomoct s magiemi, obarvit kožich nebo ti třeba můžou dát i ta křídla a podobné věci. Jen za to pokaždé něco chtějí, Život kytičky a Smrt drahokamy. Ona je navíc pěkně nepříjemná a zákeřná." Otřásla jsem se. Kdybych se se Smrtí už nikdy neviděla, vůbec by mi to nevadilo.
Sheya začala povídat o tom, co je na jihu, ale do toho už jsem se já nezapojila. Zahučela jsem totiž přímou čarou do nory skryté pod sněhem. Sešup dolů nebyl naštěstí moc prudký, ale skončila jsem obalená sněhem a navlhlou hlínou, jak jsem se sklouzla dolů. "To byl fakt bezva tip na výlet," brblala jsem a mrkala, abych se zbavila prachu z očí. Vypadalo to, že to tu je pronorované skrz naskrz. Zespodu bylo vidět i další východy zapadlé sněhem, které byly zvenčí úplně maskované. "Tudy se na jih nejde. Maximálně tak do pekla. Ale to se mi taky moc nechce," houkla jsem za sebe ke světu na povrchu a vydala se k jednomu z těch dalších východů. Procpala jsem hlavu skrze sněhovou vrstvu a vynořila se ze země o pěkných pár metrů dál, než jsem se propadla. Důkladně jsem se oklepala. "Navrhuju ústup. Tady to stojí za pendrek," oprašovala jsem ze sebe zbytky hlíny a sněhu. Ještě si tu zlámeme krky... a byla tu fakt zima. "Co třeba tam?" kývla jsem hlavou k lesu, co se tyčil nedaleko. "To je i směrem na jih."

//Narvinij

//Gejzíry

Proxima se asi ještě nesetkala s nikým, kdo by zasloužil pořádně proplesknout. To měla teda kliku. Bylo ale jasné, že to navždycky nevydrží. "Po světě chodí různí vlci. Je lepší být připravená," řekla jsem jí. Nemělo cenu malovat všechno v růžových barvách, však sama bude dřív nebo později poznat, jak to v životě chodí. I když nad tím teď krčila čumák.
Sheya navrhla, že by možná vlčata mohla podědit magii po Saturnovi. "Jo, to je docela dobře možný," usoudila jsem. Předpokládala jsem, že tak nějak to musí fungovat - vlčata podědí magii po rodičích, stejně jako všechno ostatní. Byl ale fakt, že v mojí rodině jsme měli magie dost různorodé. Nejspíš se do toho míchali ještě i prarodiče a praprarodiče... takže se nakonec stejně dalo odhadnout kulový. "Však se dočkáš," škubla jsem rameny a zvědavě našpicovala uši nad tou další poznámkou. "Pokud vím, něco takovýho ti nenaroste jen tak. O to asi musíš poprosit bohy, takže když to neuděláš, mělo by to být v pohodě. Nejmenuje se ta vlčice náhodou Baghý?" Zajímalo mě, jestli se jedná o kámošku Vořecha Noriho, který se mi ji snažil nabídnout jako výletní herku, na které bych mohla lítat po obloze. Falion to asi nebyl. Naposled, co jsem ho viděla, vlčice určitě nebyl a ničí máma taky ne.
"To znám," odsouhlasila jsem prostě a byla ráda, že to už mám za sebou. "Nikdy víc." Kdoví, kam nás to Saturn vůbec poslal, zatímco se šel vykecávat do lesa. Nic zajímavého jsem tady totiž vůbec neviděla. "No. Vypadá to tady jako pěkná pustina, nic jinýho. Možná jsme šly špatně?" dloubla jsem do hroudy nafoukaného sněhu. Foukalo tu a bylo hnusně. Supr výlet. Jak tady má jeden najít nějaké nory? To jsem měla rychle zjistit. Proxi chtěla vědět, co je dál na jihu, ale já jí odpovědět nestačila. S dalším krokem jsem totiž jednu noru objevila, a to tak, že jsem do ní zahučela. Nafoukaný sníh díru skryl a já jím prostě propadla a zmizela pod zemí. Pro Sheyu a Proxi to muselo být celkem komické. Já se ale nesmála. "Krucinál!"

"No, než se projeví, moc se to odhadnout nedá," musela jsem Proxi zklamat. "Nebo jestli jo, pak nevím jak. Bohužel. Chce to trochu trpělivosti," pokrčila jsem rameny, přestože mi bylo jasné, že trpělivost zrovna není vlastnost, kterou by většína vlčat oplývala. Sama jsem jí neměla tu největší porci, jestli mám být upřímná. "Co za magii by se ti líbilo? Vládnout větru, vodě, ohni? Nebo umět udělat šlahouny z lián a profackovat s nimi každého, kdo by si na tebe dovoloval?" zeptala jsem se šibalským úsměvem, protože magii šlahounů - teda vlastně země - jsem si dost oblíbila. Vážně se hodně hodila.
Sheya doplnila moje vyprávění o Ilenii, ale toho už jsem se účastnit nechtěla, stejně jako jsem se netoužila vrátit do lesa. Satrun se naštěstí rozhodl, že se tam vydá sám. Spěšně se s námi rozloučil, ale než jsme stačili vyrazit také, ozvala se i Saelind. "No, tak utíkej, ať ti nezdrhne," broukla jsem ke své vnučce, když se mi otřela o tlapy, a sledovala, jak mizí směrem, kde se vypařil její blyštivý táta. Připojila jsem se k Sheye a Proxi, protože už asi nemělo cenu tu dál otálet. "Půjdeme omrknout, co tam je," řekla jsem Proximě, protože ani já jsem pořádně nevěděla, co vlastně hledáme. Jen, že máme jít na jih. "S alfama je to těžký, co?" broukla jsem pak k Sheye, která vypadala, že ji trochu žere, jak rychle se Saturn vypařil. "Když se bude flákat a trochu si nemákne, můžem ho pak zkoulovat, že ho ani vlastní máma nepozná," navrhla jsem s úšklebkem a otřepala si ze zad vrstvičku sněhu. Počasí bylo na nic. Na moc dlouhý výlet jsem to neviděla.

//Kopce Tary

Vlčata (včetně Saturna, i když ten byl už trochu přerostlý) byla z gejzírů docela paf. Mně se tu líbilo, bylo tu příjemně teplo, ale vypadalo to, že oni tři asi svůj názor jen tak nezmění. Proxi se ale zvědavě vyptávala, což možná trochu odvádělo její pozornost. "No," přimhouřila jsem oči ve snaze líp odhadnout, jak je stará. Nějak jsem si úplně nepamatovala, kdy to Sheya říkala, že se narodily. "Pár měsíců bych tomu ještě dala. Určitě ne dřív, než sleze sníh. Ale řekla bych, že než začne příští zima, už na nějakou magii přijdeš." Jenže mladá vlčice se obávala, že třeba nic takového umět nebude. "Prdlajs," máchla jsem tlapou. "Nějaká magie v tobě určitě dřímá - a jestli ne, jsou různé způsoby, jak ji donutit poslouchat i jinak. Bez magie určtiě nezůstaneš." Sheya mívala s magií vždycky docela problémy, ale třeba to po ní Proxi nepodědila. A když, vždycky můžeme odprosit Života. On už by s tím něco udělal.
Saelind se ptala, proč vlastně Ilenie lítala na té kůře. Lehce jsem škubla rameny. "Potřebovala získat jedno sklíčko, co se vznášelo nad gejzírem. Je to... celkem dlouhý příběh, vlastně." Nějak jsem se moc neměla k tomu, abych ho vykládala. Třeba se toho bude chtít zhostit Sheya. Mně se o Ilenii teď mluvit nechtělo.
Saturn chtěl zamířit k nějakým kopečkům, ale z lesa se zároveň ozývalo vytí. Natočila jsem tam uši a trochu nakrčila čenich. Zrovna dvakrát se mi nechtělo ani jedno, ani druhé. "Asi tam nemusíme letět všichni," prohodila jsem a koukla na Proxi, která se vemlouvala, abych ji vzala na nějaké dobordružství. Ubránila jsem se z větší části samolibému úsměvu, který se mi dral na tvář. Místo toho jsem jen zamávala ocasem. "Proč ne? Dobrodružství jsou má specialita. Jestli nás vaši pustěj," mrkla jsem na Sheyu jako naprosté nevinňátko. Musela vědět, že se mnou by se Proximě nic nestalo. Jí se přece taky nikdy nic nestalo! Skoro nic.

Helou,
děkuji moc za akci. Kalendář byl vážně super, ne extra náročný, jsem ráda, že většina úkolů byla herních a odměny jsou taky super štědré Vážně jsem si letos Vlčíška užila! Takže ještě jednou dík moc <3
Rozdělit odměny prosím takto:

Roland
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
15 křišťálů
50% sleva na modifikace
50% sleva na spešl magii
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
10% nad rámec do síly
2% nad rámec do lovu
lesní strážce - sova pálená (melanistická)

Sinéad
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
15 křišťálů
50% sleva na modifikace
50% sleva na spešl magii
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
vymaxovat obratnost
dvě hvězdičky do lovu
magie iluzí bez hvězd
magie elektřiny bez hvězd
vymaxovat elektřinu
dvě hvězdičky do předmětů
lesní strážce - psík mývalovitý

Cynthia
5 perel

Regis
magie země bez hvězd
magie příkazu bez hvězd
vymaxovat zemi
Drag
75 mušliček
75 kamínků
30 drahokamů
15 květin
10 křištálů
50% sleva na modifikace

Saturnus
50 kamínků
2 hvězdičky do vytrvalosti

Erlend
10 křištálů
50% sleva na modifikace
50 kamínků
2 hvězdičky do magie - 1 do počasí, za druhou bych prosila 40 kytek, jestli to takhle jde :D kdyžtak jen doplnit to počasí

Jasnava
50% sleva na speciální magii
10 křištálů
50% sleva na modifikace
magie počasí bez hvězd
vymaxovat emoce
2 hvězdičky do počasí
15 drahokamů

aaa to by mělo být vše :D thx <3

Přidáno.