Gallirea - Příspěvky uživatele

//Tmavé smrčiny

Pospíchala jsem kupředu a okrajově zaznamenala, že když jsem procházela temným lesem, pod nohama mi čvachtala břečka, ale sníh už byl skoro pryč. Zatímco jsme šaškovaly u Života, nejspíš přišlo jaro. Byla bych se radovala, ale ke štěstí mi pořád ještě scházel ten kamarád a navzdory přízni počasí jsem nezakopla o jediného živáčka, a to jsem se vážně snažila někoho zahlédnout. Oči jsem napínala tak, až mi skoro slzely.
Naštěstí platilo, že kdo hledá, najde. Podařilo se mi vymotat z tmavého lesa, kde bylo věčně vlhko a bez ustání to tam smrdělo plísní, takže nebylo ani divu, že se tam nikdo nezdržuje. Přede mnou šuměla řeka a na jejím břehu někdo ležel. Večerní zlaté světlo dopadalo na kožich šedivého vlka, ale nazývejme ho pravým jméném - mého nového kamaráda. Ať se mu to líbí, nebo ne. Zamířila jsem bez váhání přímo k němu. "Zdravím," zvolala jsem a máchla ocasem. Jenže jak jsem přišla blíž, zjistila jsem, že vlk vypadá, jako by ho někdo požvýkal a vyplivnul. Unaveně funěl, stehno mu hyzdil krvavý šrám, ale jinak se jevil jako sympaťák. Nevěděla jsem, proč se mi tak jeví, když zatím vůbec nic neudělal, ale bylo to jako s tím nutkáním hledat si nové kamarády. Prostě jsem věděla, že to tak je. "Tyjo. Někdo ti dal asi pořádně na frak, co?" přejela jsem ho pohledem. Ještě tak, aby mi novej kamarád hned umřel. No to ne. "Chceš nějak pomoct?" nabídla jsem se s neobvyklou ochotou, ale jeden si nedělal kamarády tím, že do nich kope, když jsou dole. To jsem věděla i já.

//Narrské vršky přes Prstové hory

Nechala jsem Proximu s Sheyu za zády. Pravděpodobně si klepaly na čelo, ovšem na to jsem já vůbec nemyslela. Ovládl mne zcela jeden jediný cíl. Najít si nového kamaráda. Jakéhokoliv! Byla jsem hloupá, že mě to nenapadlo už dávno, nyní jsem viděla jasně, jako bych hleděla do křišťálové koule. Byla to ta nejdůležitější věc, která mohla vyřešit všechno. Už žádná nuda, žádná osamělost. Nová známost můj život osvěží. Bylo prostě potřeba trochu zamíchat kartami, trošku věci zase obměnit, vypadnout z té šedivé rutiny, která mne zabíjela... Ty v žádné rutině nežiješ, pokusil se namítnout hlas rozumu, ale já jsem dělala, že ho neslyším, zatímco jsem se škrábala po křivolakých stezkách a prodírala se uzounkými pěšinkami hor. Rameno mi přitom trošku skučelo, ale neposlouchala jsem ani to. Naslouchala jsem jen jednomu hlásku, tomu, který mne pobízel přes kopce i přes temný les. Nemohla jsem se s ním hádat. Když jste se začali hádat s hláskem ve své hlavě, dělalo to z vás cvoka, a to já nebyla. Nikdy jsem se necítila víc při smyslech, než právě teď. Jen počkej, kamaráde, už se za tebou řítím.

//Tenebrae

Moje myšlenky se mi musely nějak odrážet ve tváři, protože Proxima si toho všimla. "Ne. To nic. Jen jsem se trochu zamyslela," zavrtěla jsem hlavou a vysekla velice přesvědčivý úsměv. Nevěděla jsem, jaký je teď nejlepší postup, ale určitě to nebylo vybafnout všechno na Proximu teď hned a okamžitě. To je stejně strašný. Kdo by něco takovýho udělal?
Proxi si toho tedy z návštěvy Života moc nepamatovala. Byla tam a mluvila s ním, ale vlastně nemluvila. "Ach tak. No, to nevadí. Život je tady pořád, můžeš za ním zajít kdykoliv." Ale co když ne? Co když ten, co si hrál v Proximině mysli, nechce, aby za Životem mohla jít a nechat si od něj poradit? Rychle jsem tyhle myšlenky zahnala. Už to trochu zavánělo paranoiou. "No, spánek zdravý je, to je pravda," začala jsem opatrně. "Jen většina vlků neusne jen tak z ničeho nic, když něco zrovna dělají. Ale třeba to teď bude lepší a o další zajímavé věci nepřijdeš," zadoufala jsem, ale to už jsme byly u Sheyi.
Bylo na ní vidět, že je celá taková... zmuchlaná. Bolelo mě to u srdce. Přála jsem si, aby to šlo nějak změnit, ale nešlo. Mohla jsem jen doufat, že se s tím Sheya časem srovná, i když to byla velká rána. Přišla přece o mámu. Nejspíš někde po světě ještě pobíhala, ale kdoví, jestli ji někdy uvidíme. Přišla jsem k ní blíž a otřela se o ni tváří, i když před Proxi jsem to moc rozebírat nechtěla.
Mladší vlčice se už pustila do vyprávění, co viděla - nebo spíš neviděla - u Života, já se mezitím stala terčem místního hmyzu a pak také takového divného pocitu. V hlavě se mi uhnízdil takový maličký hlásek. Běž si hledat kamarády, říkal. Běž si je hledat hned teď, nebo bude možná už moc pozdě. Začala jsem něco říkat, pak jsem se zarazila, ale Sheya mě vyzvala, ať to dokončím. "Ale nic," zamumlala jsem, hrdlo najednou úplně vyschlé. Tomu pocitu se nedalo vzdorovat. Nemohla jsem zůstat tady, dokonce ani jít pro bizona a pak zpátky do Mechového lesíka. Měla jsem pocit, že jestli nepotkám někoho nového, než zapadne slunce, nejspíš umřu nebo se přinejmenším zcvokatím.
A tak zatímco Sheya s Proxi se začaly ubírat směrem k bizonovi, moje tlapy zůstaly zabořené pevně v zemi. "Já... Já vás pak doženu," vylétlo mi konečně z tlamy, bez ohledu na to, jak se to v tuhle chvíli hodilo nebo nehodilo. Musela jsem jít, nebylo na výběr. "Jen musím něco ještě zařídit. Teď jsem si na to vzpomněla. Najdu vás v Mechu, jo?" zazubila jsem se na ně a vůbec se necítila zle, že jsem jim tak průhledně zalhala. Cítila jsem se naopak povzneseně. "Tak čau," rozloučila jsem se s nimi a metelila pryč, než někdo stihne začít protestovat.

//Tmavé smrčiny přes Prstové hory

//Vrchol Narrských kopců

Život mi nakonec přece jen něco prozradil. Těsně předtím, než jsem odešla. Jeho slova mi ležela těžce v hlavě. Někdo si hrál s její hlavou magií? Kdo by to dělal? Proč? Proč by sakra někdo matlal mozek malému vlčeti nějakým pošahaným kouzlem? Přála bych si ho dostat do drápů. To tedy vážně jo.
Proximě se odcházet nijak zvlášť nechtělo, což bylo u Života docela normální. "Prospala?" podivila jsem se. "Však jsem vás slyšela mluvit. Tedy, moc jsem neposlouchala, napůl jsem spala, ale..." Zase nevnímala. Přejel mi trošku mráz po zádech. Tohle mohlo být dost nebezpečné. Budu to muset říct Sheye. Ale kolik by toho měla vědět Proxi? Časem určitě všechno, konec konců se jednalo o ni a její mysl, ale teď hned? A co to povídal Život? Neupozorňovat na to. "Říkal, že ti dal nějaký kousek svojí magie," řekla jsem nakonec. Nechtěla jsem lhát, ale nechtěla jsem ani říct příliš. "Třeba ti to pomůže neusínat tak často uprostřed věcí?" nadhodila jsem s nadějí a doufala, že to je pravda, i když Proxi ve skutečnosti vůbec neusínala. Prostě jako by nějaká část její mysli úplně vypla.

To už jsem ale viděla Sheyu. Tady jsme měli další záležitost, co mě trápila. Snad měla šanci si to trošku porovnat v hlavě, i když k tomu určitě bude potřeba víc času. "Ahoj," broukla jsem k ní. "Jsme tu." Snažila jsem se pohledem odhadnout, jak se asi cítí. Přepokládala jsem, že žádná velká sláva to nebude. Mrzelo mě, že se to muselo takhle děsně podělat. "Proxi se seznámila se Životem a-" Trochu jsem nadskočila, protože mě najednou cosi štíplo. "Jau!" otřepala jsem se. "Něco mě kouslo. Kruci, tady v poušti musí žít úplně obří ovádi." Neviděla jsem ale žádného hmyzáka, kterého bych mohla rozmajznout a pomstít se.
Popadl mě ale najednou takový divný pocit. Najednou mi došlo, že se pořád pohybuju v kruhu těch stejných vlků a že by bylo bezva potkat někoho nového. Vzhledem k situaci tahle myšlenka vůbec nedávala smysl. Kromě toho jsem se ráda pohybovala v okruhu svojí rodiny a přátel, nepotřebovala jsem nové... Nebo jo??? Jo. Doopravdy jo. Najednou to bylo jako blechy v kožichu. Netrpělivě jsem přešlápla. "Já bych-" otevřela jsem tlamu a připlácla si ji tlapou. Jak debilně by asi vyznělo, kdybych teď řekla, že chci jít za někým jiným? Seber se, ty Mařeno, co to do tebe vjelo?

//Narrské vršky

Věděla jsem, že zprávy o Ilenii Sheyu zasáhnou. Mrzelo mě, že jsem jí to musela říkat zrovna teď, na společném výletě, ale byla vůbec nějaká vhodná chvíle, kdy se s tímhle dá vyrukovat? Já měla už aspoň nějaký čas to zpracovat, pro ni to muselo přijít jako blesk z čistého nebe. Pomalu jsem kývla, když řekla, že na nás počká dole, a otřela jsem se jí čenichem o tvář, než jsem zamířila stezkou nahoru. Nevěděla jsem, co dalšího říct. Snad aspoň moje gesto vyjadřovalo, že mi to je vážně líto. Sama jsem nechtěla, aby to takhle skončilo. Jenže co jsem mohla dělat?
Proxi k tomu nic neříkala. Možná ani pořádně nevěděla, o co jde, nebo se jen nechtěla vyptávat. Tak či tak jsem byla docela ráda, protože jsem netoužila po tom tuhle záležitost hlouběji vysvětlovat. Snažila jsem se soustředit radši na výšlap do kopce, který byl vždy dost náročný. Ostatně jako vždycky. „Na to se taky vždycky ptám,“ opáčila jsem a pajdala vzhůru i přes mírné protesty levého ramene. Věděla jsem, že to dám. Už jsem to zvládla tolikrát, posledně i v mnohem horším stavu. „Ale stojí to za to, však uvidíš,“ dodala jsem, ale to už byl vrchol na dosah. Stačilo posledních pár krůčků a obklopila nás domovina samotného Života.
„Krása, viď?“ broukla jsem na Proxi a rozhlédla se po krásném výhledu, který se tady nabízel. Poušť jsme měli jako na dlani, kolem se majestátně tyčily hory. Ani jsem netušila, co je za těmi na jihu. Bylo to k nevíře, ale nikdy jsem tam nebyla. „Zdravím vás, děvčata,“ ozval se známý přátelský hlas a Život se jako obvykle zjevil zcela znenadání někde, kam jsem zrovna nekoukala. Otočila jsem se za ním a samozřejmě tam stál veliký bílý vlk, tentokrát oděný v zimním kožichu, zdálo se, že se celý třpytí jinovatkou a vypadal ještě huňatější než obvykle. „Zdravím,“ odpověděla jsem a trochu se pousmála. Jako obvykle ze mne tady všechny starosti spadly. „Navštěvuješ mě poslední dobou docela často,“ podotkl Život, čemuž jsem se musela zasmát. Byla pravda, že tomu nebylo tak dlouho, co jsem sem šplhala naposledy. „To víš, nemůžu odolat,“ zazubila jsem se, protože tu nebyla Sheya, aby mě popichovala s tím tajným ctitelem. „A taky jsem tě chtěla představit svojí vnučce. Proximě,“ ohlédla jsem se, jestli je Proxi pořád poblíž nebo postává někde opodál a čeká, až se my dva vykecáme. Rozhodně jsem jí chtěla dát prostor, aby si s Životem taky popovídala. „Ó! To jsem moc rád! Rád vidím, jak se rodiny rozrůstají!“ zahlásil vlk radostně, zamával ocasem a poskočil, jako by byl nějaké nedorostlé vlče a ne velevážený bůh. Jenže takový on už byl.
Původně jsem vlastně měla v plánu zeptat se, co se to Proximě stalo, jestli to bylo nějaké kouzlo nebo něco podobného, ale teď mi to přišlo hloupé, když byla tady v doslechu. Přemýšlela jsem, jak to navléct nějak nenápadně, ale všimla jsem si, jak na mě Život kouká, takovým shovívavým pohledem, který mi říkal, že mě prokoukl a taky, že nejspíš nepochodím. „Víš, že rád poradím s čímkoliv, s čím můžu,“ řekl. „Kromě věcí, se kterými poradit nemůžu.“ Usmála jsem se s mírným nádechem hořkosti. „Chápu.“ Bylo dost nepravděpodobné, že by tuhle slovní výměnu Proxi nějak rozklíčovala. „No, v tom případě nechám vás dva, abyste si popovídali, co?“ prohlásila jsem a rozhodla se odklidit ze scény, i když ne tak docela. „Určitě jste na sebe zvědaví. Budu někde támhle,“ máchla jsem tlapou ke kamenné formaci, kam jsem se také promptně přemístila. Plácla jsem sebou na jeden plochý kámen, trochu si nahřívala kožich a koukala do údolí. Bylo tu příjemně. Potůček nedaleko šuměl, vánek, který se zde proháněl, byl vlažný a mírný. Široce jsem si zívla a skoro okamžitě se mi začaly klížit oči...
Naštěstí jsem úplně nevytuhla, jen jsem trošku zadřímla. Než jsem se se škubnutím probrala, muselo uplynout pěkných pár minut. A kruci! Sheya si bude říkat, kde jsme, seskočila jsem z kamene na zem, ale jen velice neochotně. Dál se povalovat a podřimovat znělo velice lákavě. Mžourala jsem a zívala, všechno v mém těle volalo po tom, abych si znovu lehla a ještě chvíli si pospala, ještě chvililinku si poležela... Už jsem ale dobře věděla, že je třeba tomu pocitu vzdorovat. Vrátila jsem se za Životem a Proxi – za předpokladu, že se ještě nevydala na cestu dolů. „Pardon, nejspíš jsem trochu usnula,“ zašklebila jsem se omluvně, ale Život jen máchl tlapou. „Úplně to k tomu svádí, že? Taky si na tom kameni rád zdřímnu, je na to jako dělaný.“ Najednou jsem se cítila dost povzneseně. Dala jsem si šlofíka v božském pelechu. Kdo mohl něco takového říct? „To teda jo. Máš to dobře zařízený. Ale... je čas jít. Však víš. Sheya čeká.“ Bůh chápavě přikývl. „Samozřejmě. Jsem rád, že jsem tě zase viděl. Zase se někdy zastav.“ „Zastavím,“ slíbila jsem a ještě poslední protahovanou chvíli jsem se toužebně kochala tím krásným výhledem a bojovala s nutkáním uložit se zpět na vyhřátý kámen. „Měj se hezky,“ přiměla jsem se nakonec odlepit těžkou tlapu od země, učinit ten náročný první krok a zamířila jsem z kopce dolů, abychom naši skupinku daly opět dohromady. "Dávej na sebe pozor," slyšela jsem za sebou ještě Životův hlas, ale když jsem se ohlédla, byl už pryč.

//a zase dolů

//Savana přes Poušť

S plným břichem byl svět hned růžovější, a s příslibem žvance na později ještě víc. Proxi pozorně poslouchala naše vyprávění o prvním setkání s bizonem, ke kterému Sheya doplnila nějaké detaily, ovšem když se zeptala na Ilenii, hrklo ve mně. Byla jsem ráda, že už nejím, protože by mi bizon určitě zhořknul v tlamě. "No, ona..." Sklopila jsem zrak k suché trávě šustící při každém kroku pod mými tlapami. Postupně se začínala mísit s pískem pouště. "Zůstala na tom ostrově. Ona tam zůstala a já jsem odešla," řekla jsem nakonec. "Myslím, že je mezi náma asi konec." Zvedla jsem oči k Sheye. Věděla jsem, že jí to určitě taky ublíží. Byla její druhá máma. "Je mi to líto. Já jsem se snažila, ale nakonec to k ničemu nebylo," zakroutila jsem hlavou. Nemohla jsem to vydržet, Ilenii neustále spící a netečnou. Nejspíš to ani nebyla její vina. Nejspíš bylo sobecké ji opustit. Ale prostě jsem už nemohla. Nikdy jsem nemohla tušit, kdy se na ni můžu spolehnout a kdy zůstanu na všechno nečekaně sama.
Otázku ohledně dvou matek jsem nechala na Sheye. Popravdě se mi o tom teď vůbec nechtělo nějak mluvit. Ilenie byla minulost. Neznamenalo to, že už jsem ji nemilovala, ale... už to nebylo ono. A ona byla pravděpodobně někde pryč, protože jsem z ní dávno nezahlédla ani chlup. Bylo po všem. Na tom ostrově nejspíš bude můj milostný život pohřbený napořád, protože jsem vážně nevěděla, koho jiného bych chtěla a kdo by chtěl mě. Teda, byl tu samozřejmě Adiram, ale to nebylo nic stylu "budeme partneři a budeme spolu napořád". Nejspíš měl kolem každé tlapy omotanou jednu vlčici, minimálně. No, ale je to aspoň něco, ne? Trochu jsem zatřásla hlavou, abych z ní vyhnala blbosti.
"To víš, že se mu budeš líbit," řekla jsem Proxi, která se strachovala návštěvy Života. "Život má rád snad úplně všechny vlky. Je tam u něj hezky. Však uvidíš." Travnatá pláň se změnila v poušť. Bylo tu teplo i teď, ale přišlo mi snesitelnější, než v létě. Životovy kopečky se tyčily zřetelně před námi. Netěšila jsem se na tu cestu do kopce, obzvlášť když mí porce bizona pořád ležela v žaludku, ale už bylo pozdě vycouvat. Třeba bude Život vědět, co se to stalo s Proxi. Nebo nějaké jiné užitečné věci. "Bydlí tamhle, až úplně nahoře," kývla jsem hlavou k pěšině, která vedla na vrchol. "Tak... jdeme za ním?" mrkla jsem na Sheyu a Proxi a sama už vykročila po cestičce nahoru.

//k Životu

"Ha-ha," zakoulela jsem očima nad Sheyinou poznámkou. Jenže... klidně to tak dost dobře mohlo být. Proč by to nemohl mít na svědomí Život? Nejspíš to byla prostě náhoda. Bizona trefil šlak, no, přemýšlela jsem, ale na náhodu to bylo až moc podezřelé. Hlavní byl ovšem výsledek. "Jo, přesně tak. Darovanýmu bizonovi se na zuby nekouká... nebo tak něco," máchla jsem tlapou nad zkomoleným příslovím a už jsem se sápala po chutném masu a vnitřnostech. Proxi se trochu zdráhala, ale jakmile ji Sheya pobídla, přidala se k nám. Bizon chutnal přímo krásně. Možná ještě líp, než ten první, kterého nám daroval kouzelný orb. Nebo mi to tak jen připadalo, protože jsem měla hlad? Ať tak či tak, chutnal krásně a vůbec jsem se nezdráhala pořádně se nacpat, i když jsem si přitom zašvihala nejrůznější části svého kožichu od krve. Chvíli jsem nevnímala nic kolem sebe, jen jídlo.
Až když jsem vážně nemohla a začínala jsem mít obavy, že mi bude blbě, jestli polknu ještě další kousíček, odstoupila jsem stranou, plácla sebou na zem a začala si čistit krev z kožichu. "Pfuuu, to bylo," libovala jsem si spokojeně a koukla na Proxi, která se tvářila rovněž velice spokojeně. "No, to už bude nějakou chvilku... Na konci toho dobrodrůža, co jsme vám o něm už trošku říkaly. Jak se musela sbírat ta sklíčka u gejzírů a tam v tom lese a tak podobně. Chtěla je taková magická zářící koule a když jsme jí je všechny donesly, tak nám za odměnu přičarovala celýho bizona." Jó, to byly časy.
Byla jsem úplně nacpaná a spokojená. Sice jsme před chvílí vstávaly, ale tak trochu se mi klížily oči. Zamžourala jsem na Proximu, která navrhovala, abychom rovnou zamířily za Životem. "Nooo... tak asi jo," protáhla jsem si líně tlapy a snažila se překonat odpor. Vyškrábala jsem se na nohy a protáhla se ještě jednou, tentokrát celá. "Ať Život nečeká, žejo," zamrmlala jsem si pod vousy, však on by počkal... na druhou stranu, proč to odkládat. Až půjdem zpátky, můžem si dát ještě jednu porci bizona, olízla jsem se mlsně. "A aby nám to někdo nesežral," máchla jsem tlapou, přivřela oči a okolo bizona vyrašilo husté trní a ostružiní, kterým se snad jen tak někomu nebude chtít prodírat. Nebyl to nepřekonatelný zátaras, obzvlášť ne pro vlky s magií, ale doufala jsem, že méně nadané nebo umíněné zlodějíčky to odradí nebo aspoň zdrží. "Tak jdem?" koukla jsem na Proxi s Sheyou a vykročila směrem k Životovým kopcům, i když jsem nasadila docela lenošné tempo. Ze všeho toho bizona jsem byla pěkně ospalá.

//Narrské kopce přes Poušť

Bylo jen s podivem, že nás bizon všechny nerozválcoval na placku. Nebyl by to pro něj žádný problém, obzvlášť když jsme všechny přimrzly na místě naprosto neschopné se pohnout. Ne, že by na to byl čas. Všechno se to stalo hrozně rychle. Bizon se přiřítil, umřel a teď... teď tu prostě byl. Přály jsme si ho a teď tu je. Huh. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale žádný podezřelý orb, ba ani víla kmotřička nebo něco podobného kolem nás nekroužilo. Zpochybňovat jsem to ale nehodlala. S radostnými výkřiky jsem se proskočila kolem a koukla na Sheyu s Proximou, které dumaly nad tím, jak se to vlastně stalo. "Někdo tam nahoře nás má asi rád," máchla jsem tlapou k nebi. "Nebo možná tamhle," kývla jsem pro změnu přibližným směrem Životových vršků. "Tak či tak to vypadá, že... že když si prostě přejem bizona, jeden se příhodně objeví? Naservírovanej a všecko." Znělo to přitaženě za chlupy, já vím, ale když se to dělo, tak to zase tak šílené být nemohlo. "Rozhodně si nemůžem stěžovat," uzavřela jsem to se širokým zazubením.
Proxi do zvířete šťourala a šeptala si pro sebe něco, co jsem nepochytila. Já si s bizonem ale povídat nechtěla, i když jsem se rozhodně nebránila blíž se s ním seznámit. Obešla jsem ho, až jsem zase byla u jeho břicha, a zazubila se na dceru i vnučku: "Navrhuju dát si pořádně do nosu, než se objeví nějací další hladovci." Pak už jsem na nic nečekala. Měla jsem fakt hlad a od posledně jsem rozhodně nezapomněla, jak dobře takový bizon chutná. Zahryzla jsem se mu do břicha a začala se probojovávat dovnitř, abychom se dostaly k tomu nejlepšímu.

//Uhelný hvozd

Že si její partner zachová duševní zdraví Sheya bohužel zaručit nemohla. Trošku jsem pokrčila rameny. "No... v tom případě by si měl asi začít zvykat," usoudila jsem nakonec. Trochu jsem ho litovala, ale bylo mi jasné, že Sheyina dobrodružného ducha nezkrotí, ani kdyby se snažil. A to bych mu ještě důrazně doporučila, ať se o to radši nesnaží.
I když za tenhle vejlet Sheya stejně tak úplně nemůže, napadlo mě později, když už jsme vstaly, s pohledem na Proximu, jejíž oháňka se míhala kousek před námi, jak hledala ty stopy, které ji tolik zaujaly. Měla jsem vážně docela hlad a mířit dál na jih mi vůbec nevadilo. Sněhu tu nebylo tolik, počasí se stávalo dokonce poměrně příjemným. I kdybychom nic neulovily, nezlobila jsem se, že jsme chvíli unikly mrazu. Klidně bych ale šla hledat další sklíčka pro světelnou kouli, co rozdává bizony. Mmm... bizon...
"Vidíš ty stopy?" zeptala jsem se Proximy, protože já neviděla nic, ale sotva jsem dořekla, musela jsem našpicovat uši. Už jsme se blížily okraji lesa, když se to začalo ozýval. Křupání, funění, dusot. Srst na zádech se mi naježila. Bylo tu cítit spoustu pachů neznámých tvorů a tudíž jsem nevěděla, co čekat. "Bacha!" přikrčila jsem se a byla připravená na všechno. Nějakou magií bych snad to obrovské monstrum - protože to vážně znělo jako něco hodně velkého - dokázala zarazit na dost dlouho, abychom stihly utéct. Blížilo se to vážně rychle. Nebyl na nic čas.
Křoviny a stromy se rozestoupily. S mohutným praskotem lámaných větví se z nich vynořilo obrovské funící zvíře. !!! Souvislou myšlenku jsem nestihla. Bizon se řítil přímo k nám, ale nebyl čas ani na žádnou reakci. Náhle totiž vydal zoufalé zabučení a se zaduněním se zřítil na zem. Ticho bylo po všem tom praskotu naprosto ohlušující. S čelistí pokleslou snad až ke kolenům jsem zírala na bizona, na vlčice, na bizona, na vlčice. "Tyvoletojebizon," vydechla jsem, jakmile jsem byla schopná popadnout dech. "Ty vole!" zvolala jsem znova a tentokrát se rozesmála. "To je bizon! Je to bizon!" Nakopla jsem tu obrovskou horu masa, ale ta se ani nepohnula, bylo definitivně po něm. Veškerá důstojnost šla stranou, když jsem kolem bizoní mrtvoly obhopkala vítězné kolečko. Jak bylo možné, že je tu? Koho to zajímá. "Drým tým to opět dokázal!" Nějak. Ale když se pro jednou stalo něco dobrého, nemínila jsem nad tím ohrnovat čenich. Tohle byla kupa jídla, která nám vydrží snad až do jara.

"To víš, že chrápeš," usmála jsem se na Sheyu zářivě. Ne, že bych si od ní někdy vybavovala takové zařezávání... ale to přece nebylo podstatné. Protáhla jsem si tlapy dopředu. Bylo tu celkem příjemně. Tak akorát na zimní dovolenou, kdyby tedy Sheya a Proxima neměly místo, kam se vracet. Na druhou stranu bylo něco pravdy na tom, že už jsme slib Saturnovi stejně porušily. "To je taky fakt. Nezvencne se strachem, že ne?" povytáhla jsem trochu obočí. Musela bych s ním asi trochu soucítit. Bezvýsledné hledání bylo... na nic.
"Aspoň nic, co jsme viděly," pokrčila jsem zamyšleně rameny. Ale co by mohla Proxi zahlédnout? Byla to prostě totální záhada. To už bylo lepší lámat si hlavu s jídlem, i když to vyvolávalo zase jiné úzkosti. Sheya ale tvrdila, že ulovili losa, což bylo docela uklidňující. "To by snad mělo vydržet. Los je takový hovádko velký," představovala jsem si ta obří zvířata v duchu a olízla si čenich. Jo, losa bych si dala. A bizona taky. "Ten by nebyl špatnej," zazubila jsem se, ale trochu mě u srdce bodlo. To jsme byly ještě všechny tři pohromadě. Jenže jak jsem vůbec měla Sheye říct, že Ilenie už k nám nepatří? Nikdy se nezdála být dobrá chvíle. Ani teď ne. Teď jsme totiž šly spát. A po té túře usnout nebylo vůbec těžké...

Usnula jsem jako špalek a snad jsem přitom nechrápala. To bych si pěkně naběhla. Nejspíš to nebyl nijak extra dlouhý spánek, ale k osvěžení to stačilo. Když jsem znovu rozlepila oči, byla už dost velká tma. Sheya ležela vedle mě a Proxi... Zamrkala jsem a protřela si oči. "Proximo?" špitla jsem tiše do tmy. Nevydala se zase nikam, že ne? Beztak šla jen do křovíčka, uklidňovala jsem se. Začínala na mě jít nějaká paranoia nebo co. A kdo by se mi mohl divit, že mi začíná šplouchat na maják, co?
Proxima se každopádně ze tmy za chvíli vynořila, takže jsem si mohla vydechnout. "Dobré," zívla jsem a máchla ocasem, zatímco jsem poslouchala hlášení o podivných stopách, které vedly dál na jih. "Jo? To bysme měly asi prozkoumat. Něco k jídlu by bodlo," olízla jsem se znova, myšlenky na losa a bizona byly v mé hlavě i po spánku stále čerstvé a v břiše by se mi místečko na něco dobrého taky určitě našlo. "Skvělá práce, průzkumnice Proximo," zaslautovala jsem vnučce rozmáchle tlapou a vyškrábala se na nohy. S křupáním jsem si protáhla ztuhlé klouby, až jsem se přitom musela šklebit. "Před náma žádná snídaně na nožičkách neuteče," koukla jsem nejdřív na jednu a potom na druhou. Byl čas vyrazit a zjistit, co ty stopy za sebou zanechalo.

//Savana

- Roland hledá lásku na celý život (jen vlčice)
- Sinéad si chce užít něco zábavného
- Cynthia chce zažít nové přátelství
- Regis chce zažít lásku (jen vlci) nebo nové přátelství

Prosím:
- za stříbrný lístek 100 oblázků pro Rolanda
- za bronzový lístek 50 mušlí pro Jasnavu

Děkuji mnohokrát

Vzhled: Proxima
Povaha: Meinere

Vzhled: Vento