Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtaë přes Ranský les

"To jsme dva," máchla jsem ocasem a byla jsem velice ráda, že se Finnick nesnaží rozebírat zase můj stav. Ten totiž nebyl úplně bez chybičky, rozhodně jsem se necítila svěží jako rozkvetlá louka a nechtělo se mi poskakovat mezi pampeliškami, nebo tak něco. A protože se zdálo, že nic zajímavého nenajdeme, vyhlídka na odpočinek se stávala reálnější a reálnější. Hurá, rozhlížela jsem se potěšeně po úplně nudném lese, za kterým by měla následovat podobně nudná louka.
Má vlastní naivita mě někdy skutečně udivuje.
Místo louky se před námi tyčily vysoké zdi. Kamenné, rostlinné, křovinné, ale na první pohled snadno nepřekonatelné a nepochybně úplně nepřirozené. Tak Finnickovi nějakou podivnost přece jen ukážu. Škoda, že už jsem se tak stačila naladit na vlnu odpočinku. "Nezmiňoval," zamračila jsem se trochu na magické zdi, které se nemohly objevit jen o něco dřív, když jsem nějakou divnost vyhlížela. "To proto, že tady normálně nejsou. Je to prostě jedna z těch věcí, které se tu dějou. Uvnitř může být cokoliv - bůh, poklad, tlustá žába, co ti akorát tak ukáže prostředníček," pokrčila jsem rameny a opatrně nakukovala kolem stěn. Chtěla jsem se do toho plést? Nebylo by lepší postrčit Finnicka do bludiště a utíkat co nejrychleji na druhou stranu?

//Středozemka přes Medvědí jezírka

Finnick se najednou zastavil, div, že jsem do něj nenabořila. "Co?" vyhrkla jsem, protože mi nepřišlo, že bych řekla něco tak drastického, až by z toho vlk musel přirůst k zemi. Zdálo se, že tak šokovaný byl jmény našich bohů, která mě osobně přišla velice obyčejná až nudná. "Jo, řekla bych, že se tak asi pojmenovali sami. Smrt... neslyšela jsem o tom, že by někoho přímo vlastní tlapou zabila, ale možný to určitě je. Rozhodně s ní není příjemné se setkat. Život je mnohem milejší, jak by se dalo čekat, a zvládne toho vyléčit hodně," mrkla jsem mimoděk na jizvu na svém rameni, "a omladit taky dokáže. Dost možná i oživit." S tím jsem měla svoje vlastní zkušenosti, ale oživil mě Život doopravdy nebo jen vytáhl z blizoučkého prahu smrti? To už se asi nedozvím. Neřekl mi to a já se ho neptala.
"Nebo tak nějak," doplnila jsem s přikývnutím ohledně Kontiňuňáka. Nevzpomínala jsem si přesně, jak se to stvoření jmenovalo. Krajina se mezitím kolem nás odvíjela dál a dál, Finnickovi připadala nejspíš poměrně nudná. "Jo, ono to tak na první pohled vypadá. To až když tu pobudeš dýl, začneš trochu odhalovat, co všechno je tady zvláštní." Trochu jsem se poušklíbla: "Proti odpočinku určitě nic nemám. Ještě abych tě tak musela někde sbírat," popíchla jsem šedivého a už se těšila, až se někam zase rozplácnu. Bylo by fajn ukázat Finnickovi nějakou podivnost, aby viděl, že vím, o čem mluvím, ale jaká byla šance, že na nás nějaká číhá přímo za rohem?

//Márylouka přes Ranský les

//Travnatý oceán přes Esíčka

Finnick šel a šel a vypadalo to, že nemíní snad nikdy zastavit. No a já šla samozřejmě za ním, protože jsem stejně neměla nic lepšího na práci. Zajímalo mě, co se z toho vyvrbí. Kam nás šedý vlk dovede. Nazývejme to třeba experimentem, ale pro jednou jsem se prostě nechala vést a nepřemýšlela nad tím, kam. Bylo to fuk.
Vyjmenovala jsem mu pár ze zdejších výraznějších bodů, která by se mu hodilo si pamatovat, ale jestli si je vážně zapíše za uši, to bylo jen na něm. Snad ano, když byl tolik zvědavý. "Někdy jo," potvrdila jsem, že občas se bohové do věcí angažovali tak nějak z vlastní vůle. "Občas jim něco přelítne přes čenich. Většinou je ale najdeš pokaždé na stejném místě. Smrt sídlí pod horami v malým lesíku v takové napůl rozpadlé struktuře ze šutrů. Život žije na úplně opačný straně, v pískovcových kopcích v poušti. Ti dva se úplně rádi nemají, takže možná proto od sebe bydlí tak daleko, jak jen to jde," zauvažovala jsem nad tímhle nepraktickým uspořádáním. "No a pak je tu ještě jeden. Jedno. Ale o tom toho moc nevím. Spadlo z nebe, je něco mezi samcem a samicí a nemám ponětí, kde žije ani jestli se tu ještě zdržuje. Jmenuje se Kontiňuňák nebo tak něco," dolovala jsem z paměti vzpomínky na podivného mimozemšťana, který se prostě jednou zjevil a pak už po něm nikdo ani neštěkl. Šlo mi ale proti srsti, že by to bylo jen tak a tím to končilo. "Takže kdybys o něm někdy něco zaslechl, můžeš mi dát vědět. Docela by mě to zajímalo."

//Mahtaë jih přes Medvědí jezírka

//Skvělé místo pro život přes Kierb

Tak jsme byli opět na cestě. Nechápala jsem, kam se Finnick tak děsně žene, když sám ještě pořád div netahal nohu, ale něco ho asi prostě pohánělo kupředu. Je splašenej. Asi natěšenej, až objeví tu místní magii. Pro sebe jsem se poušklíbla. Však ho ten elán přejde, dřív nebo pozdějc. Prozatím jsme však nic magického neviděli a tak se musel spokojit s otázkami.
"Jó, močály tu jsou, trochu víc na sever," máchla jsem tlapou přibližně tím směrem. "Pohyblivý písky možná taky, někde v poušti, ale zatím jsem na ně nenarazila. Pak tu je u hor pole vybuchující horké vody a taky lučina plná omamného kvítí. A sopka, která momentálně spí, ale občas trochu výstražně prdne, aby se neřeklo. No a pak taky všechny obyčejná nebezpečí, jako padající laviny v horách nebo nabručení divočáci v křoví," pokrčila jsem lehce rameny. "Většina míst tu je celkem... normálních, po většinu času. Je nevyzpytatelné, kdy a kde se nějaká podivnost objeví." Skoro jsem doufala, že na nějakou narazíme, jen aby to viděl na vlastní oči.

//Středozemka přes Esíčka

Finnick vypadal taky pobaveně Stříbrňákovým zářivým ocasem, k mému velkému potěšení. A to ho ještě ani neviděl! Kdyby jo, určitě by si smíchem sedl na zadek. Vypadalo to prostě příšerně a nemohla jsem vynechat žádnou šanci si do vlkových módních výstřelků dloubnout. No a co, že to třeba nebylo zrovna na úrovni. On si to zasloužil.
To už jsme ale byli v krásném lesíku, kde bych se mohla povalovat vážně hodně dlouho. Kdoví, jestli to byla magie či tohle místo zkrátka takhle dokonalé vzniklo samo od sebe. Už se mi o tom ani nechtělo přemýšlet, jen jsem nechala víčka klesnout stejně jako před chvilkou Finnick a zaposlouchala jsem se do zpěvu ptáků a šumu stromů. Hezky se tu odpočívalo, i když jsem nespala, bylo to osvěžující.
Netrvalo ovšem dlouho a můj společník se opět ozval. Líně jsem otevřela jedno oko a vzápětí druhé, když jsem viděla, že se štrachá na nohy. "Teď hned?" zamručela jsem, mým stárnoucím kostem se ještě chtělo povalovat se tu. Finnick naopak vypadal velice odhodlaně a já zjistila, že se mi tak úplně nechce ho nechat jít samotného. Kdyby už jen proto, abych nevypadala jako slaboška. "Samozřejmě, že nejsem příliš unavená. Jdu s tebou. Tady se ti nějaký průvodce vážně může hodit," prohlásila jsem, vstala a pár rychlými kroky vlka dohnala. Žádné takové, že mi bude utíkat. Unavená! Jasně, že nejsem... ohlédla jsem se naposled toužebně po důlku vyleženém v trávě, ale pak už jsem s odhodláním následovala Finnicka, ať už ho tlapy nesly kamkoliv.

//Travnatý oceán přes Kierb

Finnick a Thia

Magií jsem Finnicka nikterak nezaskočila, což jsem tak nějak i očekávala. Byla jsem ráda, že se na mě aspoň nedívá jako na blázna a nedohaduje se se mnou stylem ale to není možné, magie není a bohové nejsou a bů-hů-hůůů. Začínám být trochu zahořklá, pomyslela jsem si bez opravdového zděšení nad sebou samou a poušklíbla se směrem k vlkovi: "Párkrát už jsem to opakovala," přiznala jsem, muselo to být zřejmé. Připadala jsem si jako zkušený průvodce gallirejskou divočinou. Když Finnick zmínil zelený ocas, musela jsem se zasmát. "Ty si z toho děláš srandu, ale já jednoho takovýho ťulpase se zeleným ocasem znám. Svítí mu do dálky jak zadek svatojánský mušky a vypadá to přibližně tak strašně, jak si asi představuješ." Stříbrňák a jeho neonová vizáž mi byli docela ukradení, ale příležitost kopnout si do něj jsem si nemohla nechat ujít.
"Jasně, že bude," řekla jsem stručně, však měl Finnick brzy šanci se o tom přesvědčit sám, když jsem nás zavedla mezi stromy. Bylo tu krásně a panoval tu klid. Nemyslela jsem si, že by nás tady měl někdo nebo něco obtěžovat. A ještě, že tak. Rozhlížela jsem se po drobných lístcích, které začínaly pučet na stromech, naslouchala tichému zpěvu ptáků a pomalu jsem pokrčila rameny. "Je to možný. Asi i pravděpodobný. Někdy nejde úplně lehko poznat, co je magie a co je ještě normální..." Finnick si u vody lehl a tak jsem se po chvíli taky natáhla. Bylo to mnohem příjemnější, než sedět, po celém těle se mi rozlila úleva. "Většinou bývá působení magie prostě o dost očividnější." Tady možná byla jen tak jemně protkaná mezi stromy, jako nenápadná pavučina. Tak se mi to líbilo víc.

//Tenebrae přes Kiërb

Předpokládala jsem, že Finnick mě pošle radši do háje, než by mi něco vysvětloval, ale on se rozhodl přece jenom odhalit ze svého osudu o něco víc. Trochu mi cukly koutky. Stát se nepohodlným taky může znamenat leccos, napadlo mě. Copak to asi šedivý vlk skrýval? "Jo, tak to chodí. Řešení věcí čestnou cestou se už dneska moc nenosí," odfrkla jsem si. Ne, že bych tak všechno vždycky řešila, jen mě štvalo, když to někdo dělal mě.
Pomalu jsme se šinuli kupředu a Finnick chtěl vědět to, co chtěli vědět všichni, kdo tu byli noví. Co vlastně je na té Galliree tak speciálního. Omrkla jsem jeho modré oči. "Hádám, že magii znáš," usoudila jsem vzhledem k tomu, že nevyšiloval, když jsem ji na něj chtěla použít. "Ale tady je jí mnohem, mnohem, mnohem víc, než kdekoliv jinde, a je mnohem podivnější. Kolikrát si dělá úplně co chce, protože nejspíš tryská ze samotné země nebo nevím co. Takže se tu můžeš naplést k těm nejpodivnějším záležitostem, co tě jen napadnou. Třeba že se na pár dnů proměníš v kostlivce, nebo že ti svítící orb dá za úkol sbírat barevná sklíčka po celém kraji a jako odměna ti z nebe spadne celý bizon." Znělo to samozřejmě, jako by mi právě totálně hráblo, ale můj vážný výraz mohl naznačovat, že tomu, co říkám, minimálně pevně věřím. "Pak jsou tu taky bohové - ne, nesedí na obláčku, ano, jsou skuteční a hmatatelní. Když jim nanosíš dostatečný bohatství, můžeš se stát vážně silným a mocným. Nebo si pořídit barevnej kožich, jestli tě zajímá spíš tohle."
Momentálně ho asi hlavně zajímalo, kam to vlastně jdeme. "Jdem někam, kde nás to neodplaví," řekla jsem prostě, však i on už musel vidět stromy lesa, které se tyčily před námi. Netrvalo dlouho a vklouzli jsme mezi stromy. Byl to malebný lesík, vážně překrásný, snad ani list tady nevyrostl tak, aby na něm bylo něco špatně. Doplouhala jsem se k malé tůňce, vedle které jsem si pomalu sedla, i když jsem sebou chtěla nejradši praštit rovnou na zem. Pořád jsem ale předstírala, že jsem děsně v pohodě, takže jsem nemohla. "Tak. Tady se můžem chvíli zastavit," prohlásila jsem. Byla jsem to já, kdo měl tuhle výpravu na povel, ne? A byla to stejně výprava do nikam, neměla žádný cíl. Chtěla jsem jen místo, kde budu moct v klidu nabrat zpátky síly a žádné šílené hnutí osudu mě nebude otravovat.

//Houbový ráj

Kdoví, co ta magie vlastně doopravdy dělala. Mohla jsem jenom tipovat. Moc se mi nelíbilo, že abych někoho dobila energií, musela jsem nejspíš obětovat svou vlastní. Nedokázala jsem si představit, že to budu využívat moc často. Taková hovadina. Stejně jsem se namáhala nejspíš zbytečně, protože z vody jsme byli opět zmlácení oba a podruhé už jsem Finnickovi žádnou životní sílu propůjčovat nechtěla. Moc mi jí totiž nezbývalo, ale to jsem mu nechtěla dát najevo. Proto jsem se začala stavět na nohy, aby ho ještě nenapadlo, že mi snad musí pomáhat.
Doprovodit mě jsem mu teda dovolila. Proč ne? Stejně bych jinak trčela někde sama a až do Mechu se mi teď vypravovat nechtělo. Poslouchala jsem Finnickova slova a přemítala nad tím, co mohlo to jeho zaobalené vyjádření znamenat. "Okolnosti? Vyhořel vám les nebo tě prostě vykopli?" zeptala jsem se. No a co, že mi po tom nic není. Jako by mě to někdy mohlo zastavit. "Já spíš cestuju. Už se v tomhle kraji pohybuju nějakou dobu. Je to tady..." Zapátrala jsem po správném výrazu. "K podělání" se asi nabízelo nejvíc. "Unikátní," dokončila jsem a máchla ocasem. "Jo. Podobný místo jeden jen tak nenajde." Ať už v dobrém nebo ve zlém.
Les se před námi rozestoupil a opět jsme stáli na břehu řeky. Rozhlédla jsem se a konečně se mi podařilo trochu zorientovat. Nebyli jsme daleko toho pole fialových květů, ale Finnicka jsem tam brát neměla v plánu. "Jo. Už asi vím kde jsme. A asi i vím, kam půjdeme." Vykročila jsem směrem... asi na sever, nebo tak nějak přibližně. Dávala jsem přitom bacha, abychom se k fialové louce ani nepřiblížili. Na to jsem fakt náladu neměla. Pomalým tempem jsem se šourala k místu, kolem kterého jsem prošla už několikrát, ale teprve teď jsem vážně zatoužila se tam zastavit.

//Skvělé místo pro život přes Převrácenou planinu

//Erlendovi prosím odměnu do vytrvalosti <3

Děkuju moc za akci, bylo fajn, že vlastnosti měly tentokrát opravdu význam :D Klidně bych si podobný styl akce dala znova.

Finnick byl nepochybně celkem chytrý. Moudře se totiž pohroužil do mlčení, zatímco jsem dávala průchod svým nervům. Jen rybu kopnul zpátky do vody, ať si dožije zbytek svého rybího života, když mě o ten můj málem připravila, než se vrátil ke svému ďoubání do rány. Já tedy začala dloubat zase do houby, aby v tom nebyl sám. Netušila jsem, kde jsme ani kam teď půjdeme. Bylo mi to asi jedno. Byla jsem... unavená. "Mám," odsouhlasila jsem. "Odškrtávám si tam všechny způsoby, který objevím. Aby mě nic nepřekvapilo." Už jsem si pár způsobů vyzkoušela - umřít se mi sice povedlo jen jednou, ale i to bylo samozřejmě nenormální. Tedy, umřít jednou byla ta nejnormálnější věc na světě, divné bylo to, že jsem si dál žila, jako by se nechumelilo. Ale jak jeden jednou umře a přežije to, začne si dávat bacha. "Taky že nebudu. Jen..." Povzdechla jsem si. Finnick si asi ničím nezasloužil poslouchat moje mrchtání. "To je fuk."
Zvědavě jsem nastražila uši. "Jo? Takže to přece jen něco dělá." Trochu jsem se nad tím zamyslela. "Taky že jsem se cítila unaveněji. Že bych kus své energie předala tobě?" Zajímavé, pokud to tak vážně bylo. Ovšem Finnick se rozhodl, že bude dobré skutky posílat dál. "To je milý. Ale jsem v pohodě," ujistila jsem ho, i když to byl kec. Cítila jsem se pěkně vyřízená. Jenže to on nemusel vědět. Vyškrábala jsem se do sedu. "Ale kdyby ses kvůli tomu měl cítit špatně, fajn. Můžeš mě doprovodit. Jen... nevím úplně, kam se vydat. Asi bude nejlepší prve zjistit, kde vlastně jsme." Povedlo se mi vstát docela v pohodě, nebylo to příliš ladné, ale nezakomíhala jsem se ani nespadla na hubu. Nechám ho doprovodit mě někam poblíž a padnu na hubu až tam. Něco si vymyslim. Sheya s Proxi už budou nejspíš v Mechovém lesíku, jenže to bylo pěkně daleko. Tam jsem se teď určitě vydávat nechtěla. "Tak se jdem rozlídnout," zavelela jsem a vykročila. Pomalu. Snad to vypadalo rozvážně a ne, jako když pomalu umírám.

//Tenebrae

Uprostřed mého umírání mě ještě někdo začal mlátit, aby toho nebylo málo. Naštěstí to ale mělo nějaký efekt - nebo možná taky nemělo, co já vím? Jisté je, že překážka v podobě maličké ryby se uvolnila, vyletěla mi z krku a byla jsem schopná se konečně nadechnout. Válela jsem se na boku na břehu a užívala si toho krásného pocitu, moci volně nabírat kyslík do plic.
Chystala jsem se něco nehezkého odseknout Finnickovi, který těžko mohl přijít s idiotštější otázkou. Na to jsem měla sil ještě dost. On mě ale zarazil, než jsem stihla vydat hlásku. Nejspíš si sám uvědomil, že to, na co se ptá, je v tuhle chvíli doopravdy hloupé. "Sám seš přežvýkanej, já jsem v nejlepším pořádku," hlesla jsem k němu a zvedla hlavu, abych viděla na co ukazuje - i když to bylo celkem jasné. Ta zatracená malá čudla se pořád ještě mrskala v trávě a teď to byla ona, kdo se nemohl nadechnout. "Dělej s ní, co chceš. Já rybám moc neholduju," otřásla jsem se, naštěstí jsem neměla žádnou povinnost Finnickovi sdělovat, že je to už podruhé v mém životě, co mě málem zabila ryba. Musí být jen málo ubožejších konců.
Neprojevovala jsem žádnou zvláštní snahu se zvedat. Používání magie, téměř utopení a následné téměř udušení mě dokonale zpacifikovaly. Sledovala jsem nepřítomně, jak se Finnick rýpe v ráně na stehně a napadlo mě... "Kde to kruci vlastně jsme?" rozhlédla jsem se zmateně ve snaze se zorientovat v okolí. Bylo mi jasné, že šedý mi to nepoví. Tenhle les jsem nepoznávala, ale navzdory časné roční době tu byly cítit houby - a taky vidět, nejspíš nějaké časné druhy. Drápem jsem pošťouchla nějakou bledou prašivku, co mi vyrůstala u tlapy. "Otrava houbama, další super způsob, jak se nechat zabít," zamrmlala jsem, ale určitě dost nahlas na to, aby mě bylo slyšet.

//povodňový expres od Tenebrae

Čas vycouvat už Finnick vážně neměl. Už se rozhodl a tím si podepsal svůj rozsudek, ať už měl být jakýkoliv. Přívěsek zazářil, mě se podlomila kolena a... a nic. Nic? Ale něco se muselo stát. Cítila jsem to. "Zas tak si nefandi, taky to mohlo utrhnout hlavu mě," poušklíbla jsem se trošku nad důvodem, proč jsem se vlastně držela zpátky. Krom toho, kdybych se nedržela a ono ho to upražilo, určitě by mluvil jinak. Nebo spíš nemluvil. Jenže když to nikoho neupražilo ani to nezacelilo tu ráno na jeho stehně, co tedy? Finnick se začal škrábat na nohy a prohlásil, že něco se přece jen stalo. "A co?" vyzvídala jsem dychtivě, ale stačila jsem už jen vykulit oči, když se najednou řeka, na kterou jsme nedávali pozor, vylila z koryta a strhla nás s sebou. Tak tohle je konec.

Bojovali jsme s proudem, jak nejlíp to šlo. Viděla jsem chvílemi Finnickův šedý kožich, jak se zmítá ve vlnách, chvílemi jen studené špinavé vlny. Rychle mi docházely síly, jejichž část jsem předala šedému vlkovi, i když mi teď najednou nebylo jasné proč. Proč že jsem se s ním tak hrozně chtěla kamarádit? Proč jsem nechala Proxi s Sheyou za sebou? Jízda divokou vodou nejspíš netrvala zase tak dlouho, ale připadalo mi, že bojuju celé hodiny, abych udržela hlavu nad vodou. Nakonec jsem ale spatřila místo, kde by se snad dalo na břeh vysápat. Otevřela jsem tlamu, abych na to Finnicka upozornila, ale jen jsem si hltla vody a cosi se mi vzpříčilo v krku. Okamžitě jsem se zoufale rozkašlala a plácala se ke břehu, kterého jsem naštěstí zdárně dosáhla. Stejně tak Finnick.
Moc jsem si ho ale nevšímala, jeho ani jeho stupidní otázky, zaměstnával mě trochu víc fakt, že se nemůžu nadechnout. Bezmocně jsem kašlala, chrčela a vydávala jiné nelibé zvuky, už mi před očima tančily mžitky. To je konec, blesklo mi zpanikařenou myslí znova vteřinu předtím, než jsem konečně vykašlala tu záhadnou překážku. Malou rybičku. Bylo to jako ten nejhorší kouzelnický trik na světě. "Vlčíšku, za co mě trestáš," zasípala jsem a plácla sebou na bok. Zhluboka jsem se nadechovala a měla jsem všeho akorát tak po krk. Jak se to vůbec mohlo stát?

Šedivák tvrdil, že mu přijdu jako dobrá společnost. Možná se mi jen snažil vlichotit, protože tady ležel jako placka a nemohl dělat vůbec nic - za normálního dne bych tomu snadno uvěřila, ale dnes se mi o tom takhle nechtělo přemýšlet. Nejspíš taky jen chtěl kámoše, jako já. Pokrčila jsem rameny. "Kdybych byla a řekla ti to, byla bych ve svém poslání dost špatná," usoudila jsem. "Ale máš kliku, protože rdousím jenom ty, co mě doopravdy naštvou." Zatím se to stalo jen jednou. Mohlo k tomu dojít znovu, ale nevěřila jsem, že by to bylo s tímhle vlkem. "Možná prostě většina vlků jen nedokáže dobrou společnost ocenit," zavlnila jsem zamyšleně ocasem. Tím to určitě bylo. Ne mou vlastní vinou. No jasně.
Finnick mi neobjasnil, kam že to plánuje dál putovat. Možná to sám nevěděl. V jeho současném stavu jsem tipovala, že nikam. Chytil se ale mojí nabídky pomoci a patrně mu vůbec nevadilo stát se pokusným králíkem pro něco, čemu pořádně nerozumím. Jenže tahle podivná magická síla mě svrběla už dlouho, jako by ke mně promlouvala, a teď se naskytla krásná šance to otestovat. "Vždycky může být hůř," ujistila jsem ho a popustila magii otěže. Fialový korálek na mém přívěsku se na moment jasně rozzářil, potom pohasl. Ucítila jsem chvilkovou slabost a musela si kecnout na zadek. Jinak jsem ale neviděla žádnou viditelnou změnu - rána na Finnickově stehně nezmizela, vypadal pořád stejně, dokonce ani ta hlava mu nepukla, což byla úleva. Měla jsem z toho trochu strach. "Tak co? Cítil jsi něco?" vyptávala jsem se zvědavě. Že jsem mu předala trochu své vlastní energie a dodala mu kapku sil jsem totiž vidět jaksi nemohla. Aspoň ne letmým pohledem.

Čím déle jsem na něj koukala, tím víc bylo vidět, jak bídně na tom vlk je. Docela mě zajímalo, co mu kdo provedl - nebo co on komu provedl, aby si to zasloužil. Zajímalo mě to a zároveň mi to bylo fuk, protože ať udělal co udělal, tohle byl můj novej kámoš. Trochu jsem se uchechtla. "Samozřejmě. Určitě z nich zůstaly jen nudličky, že? O tom vůbec nepochybuju." Sarkastický tón se mi kupodivu dařilo držet na uzdě, i když jsem o nudlovém stavu Šedáčkových nepřátel nebyla tak úplně přesvědčená. Ale opět, nemusela jsem to dávat najevo, protože tím se přítel nezíská.
Chvíli se jen bolestně kroutil, takže mi na mou otázku odpověděl, až když s tím byl hotov. Samozřejmě jsem trpělivě čekala. Bylo mi ho vlastně docela líto, vážně vypadal jako sympaťák. Asi měl jen smůlu. Hořce jsem se nad jeho slovy usmála. "A ty bys zase nevěřil tomu, čemu všemu jsem já schopná uvěřit." Zbývalo už jen málo věcí, které bych označila za skutečně neuvěřitelné. To se nejspíš stane každému, kdo dost dlouho žije pod vlivem magie.
Div, že jsem znovu nevyprskla smíchy. Tak štěstí. No, to je novinka. "To zase tak často neslýchám," máchla jsem ocasem a hned vzápětí zase ledabyle tlapou, protože můj nový kámoš - tedy Finnick - se začal omlouvat za své způsoby. "Klidně se dál válej. Já na takovéhle formality moc nehraju," ujistila jsem ho. Možná už to poznal i sám podle toho, že jsem mu tykala, zatímco on mi uctivě vykal, ovšem mně to nikdy nešlo přes tlamu. Jen mě to nutilo dělat šaškárny, úklonky, pukrlátka a podobné věci. "Já jsem Cynthia. Kam jsi měl namířeno?" zeptala jsem se, když naznačoval, že chce pokračovat někam dál.
A pak mě najednou cosi napadlo. Přívěsek na krku zazářil trochu jasněji. Nechci mít rozbitýho kamaráda, nedal by se nějak rychleji opravit? "Hele, třeba bych ti vlastně mohla nějak pomoct? Jen jsem to nikdy nezkoušela, takže nevím, co to udělá. Nemělo by to být nic špatného, jako že by ti pukla hlava nebo tak, jen nevím, nakolik to bude fungovat." Přimhouřila jsem fialkové zraky. "Nejsi alergický na magii, že ne?" Nebo na to být pokusným králíkem pro šílenou čarodějnici, co jsi zrovna potkal.