Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Awarak souhlasil, že magii zkusíme použít společně a připojila se k tomu i Aranel, která sice neuměla poroučet počasí (nejspíš), ale chtěla přispět magií vzduchu. "Fajn, to by mělo fungovat," kývla jsem a mohli jsme se pustit do kouzlení. Společnými silami jsme ty nejhorší mraky rozehnali, nad hlavami nám zůstala víceméně čistá, i když pořád šedivá obloha. Pohled na trhlinu v mracích byl zvláštní a všimla jsem si, jak se bouřková mračna kolem ní vztekle kupí a touží ji opět vyplnit. Ať už jsme chtěli dělat cokoliv, bylo v našem zájmu to udělat rychle.
Vyrazili jsme směrem za laněmi. Přiměla jsem se s trochou sebezapření přenechat vedení betám. Asi mi bude trvat, než si zvyknu, že tady už nejsem mezi tuláky, zakoulela jsem si pro sebe očima. Zároveň jsem však už vyhlížela zvěř a poslouchala Awarakův plán, který zněl docela dobře. Kývla jsem hlavou na souhlas. Věřila jsem, že by ji zvládl strhnout sám a pokud ne, mohly jsme mu pomoct. Stačilo, aby zvíře zpomalil.
Awarak se zamířil schovat na břeh a my tři mohly pokračovat směrem ke zvířatům. Laně se pásly na rozkvetlé lučině a nejspíše využívaly toho, že se déšť prozatím odkládá. No, nemáte zač. Škoda, že nic na světě není zadarmo, pomyslela jsem si a přejížděla hladovýma očima stádo. Viděla jsem jednu starší laň, která se potloukala opodál, ale vypadala popravdě docela vitálně, jako že má v sobě spoustu síly. Možná spíš hlídkovala, než aby se ostatních stranila kvůli nějaké nemoci. Víc mě zaujala jiná laň, která právě popošla a bylo vidět, že na zadní nohu kulhá. Ohlédla jsem se na Aranel, jestli to taky viděla a pro jednou jsem vydržela držet jazyk za zuby, i když mě svrběl. Nechtěla jsem, aby mě ze smečky vykopli ještě dřív, než jsem zapustila kořeny - pak už bude těžší se mě zbavit. Bylo to na ní, ona tu šéfovala.

//Borůvka přes Mahtaë

Vyšli jsme z lesa na otevřené pláně, kde temná obloha vynikla ještě více. Zvedal se vítr a ve vzduchu byl cítit déšť a příslib pořádné mely. Koukala jsem na nebe a málem tak nabourala do Awaraka, který se náhle zastavil se zavřenýma očima, jako by nad něčím meditoval. Naklopila jsem hlavu ke straně a střelila pohledem po Aranel, jestli jí to připadalo normální. On se snad modlí nebo co? Nebo spí ve stoje? Už už jsem otvírala tlamu, že něco řeknu, když nás Awarak přejel pohledem a prohlásil něco, co jsem mu mohla sama říct. "Jo, ta bouřka, co se žene, bude asi hodně hnusná," odsouhlasila jsem. "S magií můžu pomoct taky. Mám počasí docela zmáknutý. Když spojíme síly, třeba to zmáknem tak, abysme mohli i lovit? Myslím, že když se zbavíme mračen nad loukou, mohli bysme stihnout nalovit, než se sem nahrnou nová," nadhodila jsem. A pokud nebyly proti mému plánu námitky, rovnou jsem se pustila do rozhánění oněch otravných dešťových mraků.
Na louce se také mísily všemožné pachy zvěře. "Připadá mi, že jeleny tu cítím asi nejvíc. Ve stádě budou určitě laně," nadhodila jsem po tom, co jsem několikrát nasála do čenichu pachy okolí. Chystala jsem se vykročit směrem, odkud vůně přicházela, ale neušla jsem ani půl kroku. Došlo mi, že tady vlastně nevelím. To zas bude nezvyk, povzdechla jsem si v duchu.

Připojila jsem se do Awarakova klubíku lovců a doufala, že vyrazíme brzo. Počasí totiž vypadalo blbě a hluboko v kostech jsem cítila, že to jen malá přeháňka nebude. Tolik jsem se toho ale nebála, vždycky jsem mohla trošku počasí postrčit jiným směrem. I když jsem většinou bouře skoušela spíš vytvářet, než zahánět.
Poznámka, kterou jsem zamumlala k černobílému vlkovi, nepadla na úrodnou půdu. Nevzpomínal si, ale to mě neudivovalo. Byla jsem překvapená i z toho, že si vlastně pamatuje mě. "To je jedno, já si to pamatuju za nás za oba," otřásla jsem se a soustředila se radši na to, co je teď, než na věci dávno minulé.
Naše skupinka byla prozatím tvořena hlavně rodinou Aranel a Awaraka, takže bych se možná měla cítit jako pátá tlapa, ale byla jsem s tím docela v pohodě. Akorát jsem jim tu rodinnou idylku v hloubi duše trochu záviděla. Myšlenka na lov mě však od toho rozptylovala a nedávala mi moc prostoru přemýšlet o podobných krávovinách. Nic jsem už neříkala a vykročila za Awarakem, když nás začal vést mimo les. Byl čas dát se do toho.

//Rozkvetlé louky

//Děkuji moc za akci, bylo to fajn a Roland něco nemagického rozhodně ocenil :D Prosím 2% nad rámec do rychlosti a 1% do lovu

Kaya se s vlčetem, které vypadalo, jako by zadní půlkou těla spadlo do bláta, pořád trochu špičkovala, ale brzy do toho vstoupila Aranel. Představila mladíka jako Arminia, jejího syna. "Těší mě, Cynthia," kývla jsem mu hlavou a rozhlédla se i po všech ostatních, co třeba ještě nevěděli moje jméno. Já se tedy popravdě taky ještě ve všech neorientovala. Připojil se k nám i další vlk s medvědí stavbou těla, lovec Varja. To mají všechny lovce takové hory svalů? uvažovala jsem. Awarak i tenhle Varja byli pořádní hromotluci. K lovu sice byly svaly potřeba, ale ještě, že měli i nás hubené kozy, aby jim tu kořist nahnali. Jinak jsem nevěděla, co by sami chytili.
Každopádně se ukázalo, že půjdeme lovit nejspíš jeleny nebo daňky. Přikývla jsem Aranel, že chápu. Postávala jsem mezi ostatními celkem potichu a jen poslouchala a přemítala, kam se asi připojím. Kaya si hned pro sebe zabrala Arminia a vrhla se k Varjovi. "Já půjdu s Awarakem," rozhodla jsem se a šla se zařadit k černobílému vlkovi. Stejně bych radši lovila s někým, koho aspoň trochu znám - i když už to byly vážně roky, co jsme se s Awarakem viděli. Křivě jsem se na něj usmála a švihla párkrát ocasem sem tam. "Tentokrát si na nás žádnej šakal nepřijde," zamrmlala jsem potichu, ještě jsem si živě vybavovala, jak neslavně dopadlo to naše první setkání.

//úkryt

Vyštramala jsem se ven z úkrytu, zatímco dvě mladší vlčice šly nejspíš budit Awaraka, který spal někde v jiné části jeskyně. Les byl celý mokrý, omytý dopolední přeháňkou, větve se ještě leskly kapkami vody a čerstvé jarní lístky vypadaly ještě zelenější, než normálně. Protáhla jsem si hřbet a s úlevou se nadechla venkovního vzduchu. Konečně, konečně venku. Opatrně jsem zvedla levou tlapu a zahýbala ramenem, tušila jsem, že to dlouhé povalování mi moc velkou službu neprokázalo. Cítila jsem se dost rozlámaná a ne úplně v kondici. Ale to přejde. Na lovu jsem se mínila ukázat v dobrém světle, nemůžu ze sebe udělat blbce hned zezačátku. Nebo nejlépe nikdy.
Opodál už se srocovala menší skupinka. Viděla jsem Aranel, dalšího mladíka a černo-hnědou vlčici, kterou jsem z Baghý povídání konečně mohla zařadit jako Kayu. Zamířila jsem si to pomalu k nim, právě včas, abych zaslechla, jak dostává Kaya od toho výrostka pěknou sodu. Co řekla ona jsem nezaslechla, ale viděla jsem, jak na ni nedochůdče vyplázlo jazyk. Povytáhla jsem nad tím trochu obočí. Co to bylo za haranta? "Máme lovit vysokou, ne se roztrhat mezi sebou," zabručela jsem, když jsem se připojila ke skupince a přejela je očima. Zastavila jsem se u Aranel. "Co vlastně je v plánu lovit?"

Díky moc za akci a prosím 30 oblázků za slova k Lorně, pokud jde
Za posty 70 drahokamů + 10 křišťálů + hvězda do síly k Matteovj

Přidáno.

1065

Držela jsem se stranou od centra dění a začínala jsem uvažovat o tom, že vypadnu trochu na vzduch. Začínalo tu být docela plno na můj vkus a venku už určitě mrazy pominuly. Mohlo by být fajn se trochu blíž seznámit s lesem, když už jsem tady jednou žila a tak.
Vyhoupla jsem se zrovna na nohy, že teda půjdu, když na mě zavolala Aranel. Ohlédla jsem se po bílé vlčici a pozvedla lehce bradu. Vida, tak se přece dočkám nějaké akce. "Proč ne?" opáčila jsem s lehkým pokrčením ramen a přejela pohledem mladé vlčice, které zřejmě měly tvořit další část lovecké skupinky. A pak taky Awarak, který ovšem někde chrápal. Trošku jsem se tomu uchechtla a zkusmo si protáhla tlapy. Cítila jsem se po té promaroděné zimě dost mimo kondici. Zesláblá, napadlo mě znechuceně. Bylo na čase se sebou začít něco dělat. Lov mohl být ideální příležitost.
"Čau děcka. Já jsem Cynthia," představila jsem se těm dvěma mlaďoškám, když Aranel odkráčela za Erlendem. "Počkáme venku?" nadhodila jsem, docela jsem se těšila, až zase vykouknu na vzduch a v jeskyni mi to teď s příslibem lovu začínalo být malé. Už to bylo dávno, co jsem si pořádně zalovila. Doufala jsem jen, že se nic nesemele.

//Borůvka

Březen 3/10 - Cyril

Cyril nejspíš ani netušil, jak hrozně mě tou krátkou větou vyděsil. Žaludek se mi nepříjemně stáhl kolem ledového balvanu, který se v něm náhle utvořil a srst se mi naježila do všech stran. "Kdo ti to řekl?" vyjela jsem po vlkovi dřív, než jsem se stačila zastavit nebo se nad tím třeba jen trochu zamyslet. Vzápětí jsem si uvědomila, že Cyril patrně nemluví o tom, co se stalo kdysi dávno. Že má možná na mysli nedávnější události. Ale už bylo pozdě. Mohla jsem se tvářit, jako že nic, ale nevěřila jsem, že mi to jen tak projde.
Možná by bylo jednodušší nechat drahého Cyrdu utopit a zbavit se tak svědka svého ponížení, ale cítila jsem se štědře, takže jsem ho naopak trochu vystrčila z vody. Důkladně se na mě oklepal, což mě přimělo znovu hluboko v hrdle podrážděně zavrčet. "Ach, jak vyspělé," zakoulela jsem očima a tlapou si otřela vodu z tváře. Rychlým mrsknutím tlapky jsem malou spršku poslala zpátky Cyrilovi. Aby si moc nevyskakoval, smrad jeden.

Placatým

1064

Poněkud obezřetně jsem střihla ušima, když Baghý prohlásila, že si s tím nemám lámat hlavu. Kdyby to bylo tak jednoduché, že? A také si vzpomínala na Sheyu. Nehádala jsem se s Baghý, že právě v ní se toho odráželo hodně. Zase tak moc skvělých skutků jsem asi nenapáchala, ale zachránit Sheyu byla ta nejlepší věc, kterou jsem kdy udělala. Nevěděla jsem, jaké všechny závěry z toho Baghý asi vyvozuje, ale těšilo mě, že to bere v potaz. Nic jsem na to neřekla, slova se zdála být docela zbytečná, ale na tváři se mi rozlil výraz nepopiratelné hrdosti.
Jakmile přišla řeč na Noriho, musela jsem se ušklíbnout. "Nebudu lhát, občas k tomu nebylo daleko," uchechtla jsem se krátce a zakoulela očima, když jako na zavolanou začal zmiňovaný venku hulákat jako potrefená husa. "My o kozlu-" Byl někde poblíž a Baghý zářila jako sluníčko, když zahlédla jeho kožich. Zajímalo by mě, co by řekla na to, že se ji Nori snažil nabízet jako lítající herku pro kdejakého kolemjdoucího a už už jsem to měla na jazyku, ovšem na nějaké klábosení bohužel nezbýval čas.
"Jo. To asi mám," kývla jsem, bylo tu pár vlků, se kterými bych ráda mluvila, ale všichni se jaksi nahloučkovali a zdálo se, že se budu muset někam vetřít. "Díky. Ještě jednou." To už se však Baghý pomalu vzdalovala do srdce jeskyně. Po chvíli jsem ji následovala, neb se zdálo, že nás čeká ještě proslov. A také, že ano. Padlo v něm mnoho jmen, z nichž jsem si některá nemohla přiřadit ke tvářím a tak se mi hned vysypaly z hlavy. Aspoň při zvuku toho svého jsem tak nějak neurčitě do prostoru kývla hlavou a sledovala po očku, jak se ten modrý hromotluk Erlend hrne k Ivy. Na to, že měl být alfa, jsem ho zatím neslyšela říct ani bů a i když byl obří, tvářil se asi tak nebezpečně jako pampeliška. Zajímavý. To bych taky měla prozkoumat. Prozatím jsem se však odklidila kousek stranou do koutku a obhlížela, co dál.

hrdina

1063

"To jo, už takový... aspoň čtyři?" Věděla jsem, že Sheya byla tehdy ještě docela mrně. Takže to mohlo být i déle, než čtyři zimy, ale na to snad bylo lepší ani nemyslet. Lepší bylo se zuby drápy držet klamné myšlenky, že jsme všichni pořád ještě mladí a budeme navždy. Každopádně jsem Baghý taky věnovala mírný úsměv. Moc jsme se tehdy nepoznaly, ale stejně jsem byla ráda, že tady alfu dělá ona. Krom toho spousta starých známých zmizela kdesi v propadlišti dějin, kdoví, jaké osudy je vlastně potkaly. Bylo fajn vidět, že někteří stále přetrvávají.
Protáhla jsem lehce tlamu, když Baghý zmínila krutost zimy. Můj první reflex byl bránit se - já za to nemůžu, tak jste mě měli vyhodit! Kousla jsem se do jazyka, než mi něco takového vyklouzlo a Baghý to spěšně urovnala. "Jo, doufám, že vám to budu moct vynahradit," vyfoukla jsem z plic vzduch v tichém povzdechu. Stejně jsem se cítila blbě, že jsem se jim tu celou zimu válela. Což byl taky, samozřejmě, důvod, proč jsem byla tak připravená se kvůli tomu naštvat.
Sdělila jsem šéfové ten hlavní důvod, proč jsem se tu vlastně vyskytla. Nevypadala nijak šokovaně, a proč by měla? Kdybych tu nechtěla zůstat, dávno bych se přece vyprovodila sama, nebo ne? "Určitě by se našly i nějaké větší blbosti," poušklíbla jsem se, ale oháňkou jsem umírněně zahoupala sem tam. "Děkuju," broukla jsem vzápětí a vděčnost v hlase bych zakrývala jen těžko. Spadla ze mě určitá tíha. Nelitovala jsem let strávených na toulkách, ale mít zase jednou skutečný domov bude příjemná změna. "Bude fajn zase jednou někam patřit," dodala jsem a z celého srdce doufala, že mě Borůvková smečka nezklame tak, jako kdysi ta Ragarská. I tahle měla okřídlenou alfu, ale popravdě jsem zatím moc podobností neviděla. A Smrt nám nedělala sousedku hned pod kopcem, takže to bylo nepopiratelné plus.

1062

Byla bych se ráda pošťuchovala s černohnědou, bylo docela vzácné narazit na někoho, kdo se hned neurazí nebo nezačne bulet, ale podmínky k tomu přestávaly být ideální. V jeskyni se začínala tvořit dosti početná sešlost. Netrvalo příliš dlouho a ve vchodu se objevila mohutná medvědí postava Awaraka. Vypadal pořád stejně, jak jsem si ho pamatovala... až na ten rudý šátek na krku. Ani jsem mu v kožichu neviděla žádné nové šediny, což bylo strašně nefér. Ještě, že v mojí prokvetlé srsti to nebylo tolik poznat. Viděla jsem, jak se přivítal s Aranel i s mladou vlčicí, která ho oslovila "tati". Naklonila jsem lehce hlavu ke straně. Awarak možná vypadal pořád stejně, ale jinak se věci strašně měnily. Musela jsem se v duchu napomenout, abych snad náhodou nezačala být sentimentální.
Pozornost černobílého vlka se každopádně nakonec otočila ke mně a pozvedla jsem koutek tlamy v polovičatém úsměvu, když se ukázalo, že si mě přece jen pamatuje, ač si asi nebyl úplně jistý. "Čau, Awaraku," pozdravila jsem ho s klidem a párkrát plácla oháňkou do podlahy. "Zajímavé, že se po tolika letech potkáme zrovna tady," utrousila jsem, ale víc jsem nestihla, než na scénu vtrhla hnědavá střela jménem Ivy.
"Dík," zazubila jsem se na ni, nedalo se to jinak, když se z ní s naprostým nadšením sypalo, jak hustě porazili příšeru. "To věřím, že to bylo hustý. Jak se vám to povedlo? Nikoho to nepřelomilo na půlku, nemuseli jste po ní házet Noriho špičatým napřed?" vyzvídala jsem. I když mě nemrzelo, že jsem o tu akci přišla, stejně jsem byla zvědavá, jak se to událo. Možná ale i tohle bude muset počkat.
Sotva jsem totiž dokončila svou poslední otázku, zjevila se v jeskyni sama velká šéfová osobně. Nebo možná v tomhle případě jen šéfová, ha-ha, i když já měla zrovna co říkat. I ona v chumlu vlků vypíchla právě mě. Začínala jsem se cítit jako nějaká celebrita či co. "Baghý," pokývla jsem jí v odpověď a vstala, abych se k ní mohla připojit kousek opodál. Vrhla jsem pohledy po všech těch, co na mě mluvili - třeba pak, ale nemohla jsem si nechat alfu zase utéct. Propletla jsem se mezi vlky, až jsem zastavila před ní. Neviděla jsem důvod chodit příliš dlouho kolem horké kaše. Podle toho hloučku, který se tu sešel, bude mít práce až až i bez okecávání. Navíc si stejně už musela většinu domyslet.
"Díky, že jsem se tady mohla schovat, vytáhlo mi to docela obří trn z tlapy," řekla jsem hned na začátek a myslela to upřímně. "Ale kvůli tomu jsem původně vůbec nepřišla. Hledám smečku, ve které bych se mohla zabydlet a tady..." Krátce jsem se zamyslela a vrhla mimoděk pohled přes rameno do míst, kde posedávali Awarak a Ivy. "Tady k vám mě to, zdá se, táhne už delší dobu," dokončila jsem a zahleděla se znova na Baghý. "Takže jsem se přišla zeptat, zda by se tu pro mě našlo místo." Zakroutila jsem špičku ohonu na jednu stranu, na druhou a zase zpátky, což bylo asi jediné bezmyšlenkovité gesto, které mohlo prozradit jisté napětí. Necítila jsem se vyloženě nervózní, ale i když jsem se mohla tvářit všelijak, už mi docela záleželo na tom, co mi Baghý odpoví.

drahokam