Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Připsáno 7 květin, 2 křišťály

//Připsáno 7 drahokamů, 3 křišťály

//Připsáno 25 oblázků

//Připsáno 25 mušliček

Mech potvrzuje

//Velká houština přes Roh hojnosti

Cielo byl kořeny vážně úplně fascinovaný - což byl samozřejmě účel. Trošku si polechtat ego, i když publikem bylo jen jedno nedochůdče. Musela jsem dávat bacha, aby taky někde nezapustil kořeny, nebo aby ho větve nepošvihaly. Naštěstí byl ještě o něco níž u země, než já, takže mu to tolik nehrozilo. Stejně jsem ale byla ráda, když jsme se křovím propletli a vyšli ven na louku.
Puntíkaté vlče s tlamou zacpanou rybou příliš mluvit nemohlo a mě už taky nebavilo naprázdno mlít pantem, když se zdálo vyloučené, že bych se dočkala nějaké smysluplné odpovědi, takže jsem nás prostě vedla dál dopředu a po očku koukala, aby se mi Cielo neztratil v moři trávy, kterou měl skoro nad hlavu. Les před námi ale vidět byl a teď už jsem bezpečně věděla, kudy jdeme. Nebylo možné se ztratit.
Vkročili jsme mezi hrušně, na kterých zatím rostly jen zelené záprtky, sotva se tomu dalo říkat hrušky. Soustředěně jsem větřila, čím dál do lesa jsme šli a opravdu. Kolem prvních vrb už bylo jasně cítit, že poblíž se usídlila smečka. Asi jsem tudy nešla fakt dlouho. "Tak, tady to máš. Vrbový les. Je to ten tvůj?" otočila jsem se na Ciela, když jsem se zastavila v bezpečné vzdálenosti od hranic. Nechtěla jsem lézt až na území a poslouchat žádné otázky. "Protože jestli jo, tak se tady asi rozloučíme."

Hlásím se:
- s Eladanem na piráty
- s Erlendem na záhadu
- s Cynthií na hrozbu
- s Lornou na vlčecí část
- s Regisem na neherní část

//Mahtaë jih

Most z kořenů měl úspěch. Cielo zůstal stát jako přimrazený, rybu v tlamě, jen oči kulil, div mu nevypadly z důlků. Kdybych na něj nepočkala, možná by tam zůstal stát jako pařez navěky věků. Když já už jsem slézala z mostu na druhém břehu, který byl zarostlý hustým křovím a mlázím, on ještě otálel na mostě a koukal z něj dolů do vody. "Hustý, co?" zašklebila jsem se, potěšená sama sebou a svým výtvorem. Jakmile vlček slezl na pevnou zem, kořeny se zase rozpletly, stáhly a po mostě nebyla ani stopa. Zhluboka jsem si vydechla, trochu jsem tomu kouzlení odvykla, ale oklepala jsem se rychle. Tuhle magii jsem už měla v malíku, jeden most mě nepoloží.
"Vezmem to krajem toho houští, tak nechoď těsně za mnou, ať ti nějakou větví nevyšvihnu voko," poučila jsem Ciela a vyrazila. Musela jsem se místy pěkně krčit a párkrát jsem podrážděně zavrčela, když mě trnitá větvička chytla za chlupy nebo rovnou za kůži, ale protože jsme to nebrali tou nejhorší houštinou a ani jeden z nás nebyl zrovna mamut, zvládnout se to dalo.
"Poneseš tu rybu až domů?" zajímala jsem se čistě ze zvědavosti, bylo mi celkem fuk, co s ní Cielo dělá. Třeba ji chtěl ukázat rodičům nebo něco. "Ještě před náma kus cesty je, ale nejhorší máme za sebou," informovala jsem ho, když jsem viděla, že houština začíná řídnout. Setřepala jsem ze zadní nohy ostružinový šlahoun a vyhlížela konečně zase volné prostranství.

//Hrušňový sad přes Roh hojnosti

Ciela myšlenka na rybu s čumákem viditelně zarazila, ale nijak to nekomentoval. Stejně jako nekomentoval žábry nebo cokoliv jiného. Bylo to dost tiché vlče, upřímně. Vypadal ze všeho dost vyjeveně, až by mi ho pomalu přišlo líto. Sežerou ho zaživa, napadlo mě, aniž bych si potřebovala nějak ujasňovat, kdo to jsou ti "oni". Prostě svět. Vlci v něm. Ale to není můj problém, uťala jsem to rychle. Poslední, co bych potřebovala, bylo se přehnaně upnout na osud nějakého dalšího písklete. Už abych ho odevzdala právoplatným majitelům. Totiž rodičům.
Nebyla jsem si jistá, jestli se Cielo k dalšímu lovu odhodlá, ale překvapil. Pustil se do toho, ač rozklepaně. Couvla jsem opodál a nepletla se mu do toho, i když jsem zvědavě natahovala krk, chtěla jsem vidět, jak se mu to povede (nebo nepovede). Ztuhle stál, čekal... vyrazil. Tentokrát se ani nenadechl řeky a když se vynořil, no to mě podrž, on v té tlamě něco vážně držel!
"Jo, nojo, fakt," pokývala jsem hlavou a neubránila se smíchu, když jsem ho viděla, jak se tam nakrucuje a máchající oháňka mu hází celým tělem. Poslušně jsem si jeho úlovek prohlížela, když mi jím máchal pod čumákem. Trochu bych se i zdráhala mu říkat ryba, byla to taková čudla nedomrlá, ale jako první lov to byl úspěch. "Ještě z tebe něco bude," zasmála jsem se a uvědomila si, že i mě se ocas o vlastní vůli houpá ze strany na stranu. Spěšně jsem to zarazila. "Ved sis dobře," pochválila jsem ho aspoň a pokývla hlavou dolů po proudu řeky. "Už bysme ale měli asi vyrazit. Než tady zapustíme kořeny."
Když už byla řeč o kořenech, spletitý kořenový most překlenul řeku přímo před našima očima. Ležérně a bez mrknutí oka jsem po něm vykročila na druhý břeh. Nebylo to úplně nutné, mohli jsme jít po kamenech nebo se přebrodit, ale šance předvést se se nemůže jen tak zahodit. V půlce jsem se otočila na Ciela, jestli jde a pak už na nás čekala jen cesta k jihu.

//Velká houština

Cielo se na souši neutopil. Jasně, to je přece směšný, potřásla jsem hlavou, jako by mě taková myšlenka nikdy ani nenapadla. Vysmrkal ze sebe asi většinu vody, ale z řeky pořád jaksi nemohl spustit oči. Nevěděla jsem, co tam vidí nebo co se mu honí hlavou. Sama jsem tam nepozorovala nic zvláštního.
Až po chvíli ze sebe vysypal otázku. Naklonila jsem hlavu ke straně a čekala, jestli bude pokračovat, protože takhle samo o sobě mi to nedávalo žádný smysl. To zřejmě došlo i jemu samotnému. "A už jsi viděl někdy rybu s čumákem?" zeptala jsem se na oplátku a společně s Punťou se přiblížila zpátky k vodě. Koukala jsem mu přes rameno na stříbrné ryby, které se míhaly pod hladinou. "Žádnej nemají, k ničemu by jim nebyl. Dýchaj žábrama, to jsou ty díry, co mají za hlavou. Nějak díky nim z vody vytahujou vzduch, ale jak to přesně dělaj, to asi nikdo netuší," mínila jsem. Nechtěla jsem říkat, že já to nevím. Určitě to byla záhada, kterou nikdo nikdy nerozluštil.
Chvíli jsem tiše pozorovala pohyb ryb pod hladinou, než jsem se lehce otřásla, abych se probrala z jakési hypnózy, která na mě padla. Sklonila jsem zrak k Cielovi. "Zkus nějakou chytit a můžeš se na to podívat zblízka," pobídla jsem ho.

Cielo vykulil oči jako sůva. Tohle mrně nebylo zdaleka tak odolné, jako bývala Sheya. Hned se vylekal. "Většina jich je malinkejch, ale takovej sumec? Fů," zavrtěla jsem hlavou, ale začala jsem mít strach, že by se mohl pocvrkat nebo se k vodě už nikdy nepřiblížit, takže jsem toho radši nechala. "Ale neboj, ten tady v řece žít nebude a vlci mu stejně moc nechutnaj. Chlupy ho šimraj v krku," vymýšlela jsem si a zamířila k vodě.
Punťa byl pozorný, sledoval, jak si počínám a nehybně stát mu taky šlo skvěle. Možná až moc. Malé rybky k nám připlavaly, ale Cielo mohl být klidně vysochaný z hlíny, nehnul se na něm snad ani chlup. "Už můžeš," napověděla jsem mu a vlček vystartoval, možná na můj popud, možná se konečně sám rozhodl. Vystartoval vážně prudce, to se mu muselo nechat. Akorát- Asi jsem mu měla říct, že musí zadržet dech. Ups.
"Klid, klid, počkej, prosímtě," pošťouchla jsem Ciela trochu zpátky na břeh. "Pořádně frkni, vyletí to ven." Pozorovala jsem, jak si vede. Na suchu už se nemohl utopit... ne? "No, za nadšení bych ti dala plný body, jen to chce trochu vylepšit přesnost. Ale na poprvý to šlo," zhodnotila jsem. Ale sledovala jsem ho pořád s trochou obav. "Dobrý?"

Punťoslav vypadal, jako bych mu nafackovala, když jsem si dovolila podotknout, že nemám ponětí, co se mi snaží říct. Aspoň ale doopravdy vydržel sedět tiše, zatímco jsem lovila rybu, takže se mi to podařilo. Snad se teda nebudu muset bát, že by mi to nedochůdče někde cestou umřelo na podvýživu. Je to docela zakrslík, vykrmit by potřeboval, napadlo mě, ale zakázala jsem si na to myslet. Copak to byla moje starost? Vůbec! Nepřipadá v úvahu!
Pleskla jsem rybu do trávy před vlče, které se tvářilo užasle, jako bych ji vyčarovala z čistého vzduchu. Musela jsem se trochu uchechtnout. "Není zač." Chvíli jsem ho sledovala, jak se láduje a když už mě jazyk svrběl nesnesitelně, ujelo mi: "A nezaraž si kost do krku." Jasně. Byl mi úplně ukradenej, že ano?
Mezi mlaskáním jsem se dozvěděla, že Punťa není Punťa, nýbrž Cielo. Ryba do něj zmizela, až se skoro nedalo poznat, že vůbec někdy nějaká existovala. Předpokládala jsem, že teď už budeme moct vyrazit, ale přepočítala jsem se. Vlče vyslovilo přání se přiučit rybolovu. "Hm," zamručela jsem a přejela ho pohledem přimhouřených, jako bych poměřovala jeho sílu a schopnosti. "To já nevím, seš si jistej, že nebudou spíš lovit ryby tebe?" povytáhla jsem "obočí". Ale co. "Jestli jo, tak pojď," kývla jsem mu hlavou s lehkým povzdechem, dobře si vědoma toho, že tahle neschopnost říct ztraceným vlčatům "ne" mě pravděpodobně jednou dovede rovnou do hrobu.
"Je to vlastně dost jednoduchý. Stoupneš si na mělčinu," instruovala jsem ho a vlezla do vody předníma nohama. "A pak je nedůležitější nehejbat se. Ryby jsou tupý, ale ne tak úplně, když sebou meleš, nepřiplujou blíž. Takže musíš čekat... a čekat... a čekat. A až se nějaká přiblíží-" Cvakla jsem zuby do vzduchu. "Chňapneš ji."

Tohle skřítě se tady toulalo už někde od zimy a ještě to odkývalo, jako by nic. S naprosto ledovým klidem. Vlčíšku, ty to vidíš. "Tak jo. Jen se ujišťuju," pokrčila jsem rameny, asi bych si na to mrně měla dávat pozor. Kdoví, co za překvápka ještě mohlo skrývat.
Z malé vlčice se vyloupnul spíš malý vlk. Pravděpodobně. Nevadilo mu, že je to k vrbovému hájku daleko, naopak velmi ožil, ale na slova o jídle zase začal s tou nesrozumitelnou hatmatilkou. "Nerozumím ti, když mluvíš takhle," zavrtěla jsem hlavou. Pořád mi to v ní vrtalo, protože jsem si byla jistá že někdy, kdysi... Ale kdo? Význam mi každopádně tak nějak došel podle jeho posledních slov a taky prosebných očíček, která na mě upřel. "Zatím ne, ale brzo budu. Seď tiše a dívej se, ať si nevyplašíš svačinu," vysvětlila jsem prostě a vkročila do toku řeky. Doufám, že žere ryby.
Od události s nechutnou rybí příšerou v propadlině jsem sama rybám už příliš neholdovala, ale lovit jsem je nezapomněla. V klidném proudu se míhali puntíkatí pstruzi a netrvalo mi moc dlouho nějakého lapit do zubů. Stačilo jen chvíli stát a nehýbat se a pak zase projevit trochu obratnosti. Uvítala jsem i to osvěžení, den byl horký a hlavně nechutně dusný. Zakousla jsem rybu a pleskla ji vlčeti k nohám. "Tady. A mimochodem, máš taky nějaký jméno?"

Vlče na mě pořád čučelo vyděšeně, jako bych mu řekla, že ho sním s křenem ke svačině. Z malé vlčice nešlo ani bů, jen její břicho nahlas mluvilo o hladu. Zajímalo mě, co je vlastně zač. A hlavně čí je. A odkud. Povzdechla jsem si, bylo mi jasné, že už jsem se upsala k pomoci, protože otočit zády jsem se nedokázala. Vždycky jsem si vzpomněla na malou Sheyu, vyděšenou na sněhu, samotnou na celém světě.
Chvíli se rozhlížela kolem dokola a já se začínala bát, že možná neví, kde bydlí. Nakonec se ale její pohled zastavil na druhém břehu řeky. "Tam?" Vysvětlovala, že ji přešla, když byl ještě mráz. Nebo... přešel? Přimhouřila jsem oči. Že by to vůbec žádná holka nebyla? A taky... "To už se tady někde potuluješ od zimy?" Nechápala jsem. Jestli tu vlče bylo celou tu dobu samo, tak muselo mít tužší kořínek, než se zdálo. Ale to bylo snad nemožné, ne? Musel mu někdo pomáhat.
Vlk, vlčice, nebo s kým že jsem to vlastně mluvila, mi vysvětlil, že žije v lese vrb, které nemají obličej. Povytáhla jsem obočí nad tím upřesněním. "Jasně. Vyhnu se všem lesům, kde mají stromy oči. Hm, počkej..." Zamyslela jsem se. Z toulek po jihu Gallirei jsem si jedno takové místo vybavovala. Nemuselo to být ono, ale byl to jediný les, co mě napadal. Posledně, když jsem tam procházela, nikdo tam nežil, ale už to taky bylo pekelně dávno.
"Možná vím, kde by to mohlo bejt. Vezmu tě tam," řekla jsem nakonec. Za pokus nic nedáme. "Ale je to ještě docela štreka," přejela jsem pochybovačně vlče pohledem, jako bych posuzovala jeho schopnosti před předalekou cestou. Nebylo to zase tak daleko, ale měla jsem svoje pochybnosti. "Jestli máš hlad nebo něco, řekni si rovnou," pobídla jsem ho. Cestou přes řeku jsem si hlavu nelámala, to pro mě byla hračka. Nechtěla jsem ale, aby tenhle punťa někde na louce zkolaboval. Co bych s ním pak dělala, smýkala ho za sebou?

Vlče na mě upřelo vypleštěné oči. Vypadalo jako malá sůva vypadlá z hnízda. Nechtěla jsem ho litovat, zakazovala jsem si to, ale těžko jsem se mohla snažit tvrdit, že to se mnou ani nepohnulo. I když jsem byla zároveň nabručená - proč já, proč zrovna já jsem měla být spasitelkou ztracených písklat? To neexistovali vhodnější adepti? Jenže bylo zbytečné se na takové otázky ptát. Byla jsem to já a tím to končilo.
První slova z tlamy puntíkatého vlčete byla naprosto nesrozumitelná. "Co?" Něco mi ta hatmatilka vzdáleně připomínala, ale nedocházelo mi, co vlastně. Vzápětí jsem byla přemlouvána, abych ji nejedla. "Nesežeru tě, jsem zrovna po svačině," zavrtěla jsem hlavou a sedla si do trávy, aby ze mě to skřítě ještě nemělo smrt. Vypadala jsem fakt tak hrozně? "A nejsem žádná seňoralupa, jsem Cynthia," dodala jsem ještě. Co jen mi to kruci připomíná?
Malá vlčice se krčila, zabodávala pohled do země a snad by se do ní nejradši vsákla. A, samozřejmě, chtěla domů. Trochu se mi ulevilo, že aspoň nějaký domov má, i když to nemuselo znamenat, že je všechno vyhráno. "Nevyšiluj, holka, to se určitě dá zařídit. Když mi řekneš, kde to je, vezmu tě tam." Teď přicházela ta zásadní otázka. Zpříma jsem na ni upřela pohled: "Víš, kde to je, žejo?"