Gallirea - Příspěvky uživatele

Bouřková mračna na mé tváři se stávala jen a jen hrozivějšími. "Co prosim?" Naprosto přesně jsem věděla, co se snaží naznačit. Aspoň jsem si to myslela. "Ty budeš poukazovat na to, jak někdo vypadá?" protáhla jsem posměšně. Stačilo se na něj podívat, na tu jednouchou hrůzu, a bylo jasný, že nemá absolutně právo na tohle téma mluvit.
Nebo na jakékoliv téma, protože velmi rychle dokázal, že je naprosto, totálně a úplně tupej. "A co je tobě do toho, co já považuju za normální? Já jsem tady, sakra, byla první a ty sem přijdeš a začneš to tady pálit, jak kdyby ti to tady patřilo!" Vlčíšku, dej mi trpělivost, protože jestli mi dáš sílu, tak ho zabiju.
Zakoulela jsem očima nad jeho dalším prohlášení. Ne, že bych s ním nesouhlasila, ale protože už mě naštval a protože se mi nelíbil, jednoduše jsem musela odporovat všemu, co říkal. "Nech mě hádat, máš nějakej děěěěsně tragickej zážitek a myslíš si, že to tě opravňuje kazit den všem vokolo," stáhla jsem uši dozadu k hlavě a na místě, kde byla tráva a kvítí spálené, jsem nechala vypučet novou zeleň. Na mě si nepřijdeš. "Ne. A i kdyby, co ti je po tom? Lepší je se nestarat, ne?" odsekla jsem a tlapou si pohrávala s květem pampelišky.

Byla jsem zabraná ve svém vlastním světě a pro jednou jsem v něm byla i docela spokojená. Samozřejmě se tedy musel objevit někdo, kdo mi to bude kazit. Kdoví, jak dlouho šedý vlk s blátivě hnědýma nohama stál opodál a sledoval mě, všimla jsem si ho teprve ve chvíli, kdy promluvil. Zvedla jsem zprudka hlavu a zakabonila se na něj jako nebe před bouřkou. Čenich jsem měla žlutý od pylu. "A jestli jo, tak co je na tom?" odsekla jsem. Ani se neobtěžoval pozdravit, proč bych na něj měla plýtvat nějakou zdvořilostí? A vůbec, mě vlci už nezajímali. Rozhodla jsem se stát jedním celkem s přírodou, týpci jako tenhle mi mohli políbit šos.
Jenže vlk nejen, že mi přišel narušovat mír. Ne, byl mnohem horší, než se zdálo. Zničehonic vyšlehl plamen a spálil několik květů, kousek trávy a - zřejmě - i ten hmyz, na který vlk nadával. "NE!" zavřískla jsem bojovným hlasem a než jsem se sama vzpamatovala, než jsem se nad tím vůbec stačila zamyslet, přiskočila jsem s naježeným hřbetem přímo před vlka. "Jsi vůbec normální?" zavrčela jsem. Určitě nebylo normální se takhle čílit kvůli pár fialkám a nějakému čmelákovi, ale mě to v tu chvíli hrozně vytočilo. "Všichni jste stejný, vlk se může snažit něco opečovávat a každej mu to akorát za zádama sabotuje!" cenila jsem zuby na toho pablba.

//Borůvka přes Mahtaë sever

Se stromy jsem se už pomazlila dostatečně, alespoň prozatím, ale cítila jsem, že to pořád ještě není ono. Existovaly i další části přírody, které jsem roky brala za samozřejmé, které si taky zasloužily trochu pozornosti. Proto jsem zamířila k řece a přes ni dál na rozkvetlou louku. Jak jsem očekávala, všechno tu bylo v plném květu. "A vsadím se, že vám za to ani nikdo nepoděkuje, co," zabroukala jsem a otřela se čenichem o pampelišku. "Nikdo neřekne 'dík, že tady kvetete' nebo 'dík, že živíte včely, bez kterých bysme všichni chcípli, protože by nic nevyrostlo' nebo 'dík, že živíte naši kořist'," huhňala jsem dál do trávy a otírala se o sedmikrásky, o violky, o stébla trávy.
Někde v hloubi duše se zbytky zdravého rozumu hrozily nad tím, že možná prožívám nějaký další mentální kolaps, ale já je neposlouchala. Bylo mi fajn. "No, já si vás vážím. Víte co? Budu se o vás starat. Budu si vás hejčkat. Nepotřebujem nikoho jinýho, vystačíme si sami, jo jo," brumlala jsem. Zapomněla jsem, jak moc mi chybělo něco opečovávat a starat se o to. Však jsem to naposled zažila snad s Sheyou, když byla ještě malá. Jediný problém spočíval v tom, že tahle kvítka nevypadala, že by vyžadovala zvláštní péči. Dařilo se jim celkem dobře. A tak jsem jen bloumala po louce, narovnávala zkřivené stonky, opravovala ohnuté listy, čumákem hladila stvoly i lodyhy a celou dobu jsem přitom tiše mumlala své díky matce přírodě. Možná jsem skutečně prodělávala poslední záchvěvy svého zdravého rozumu.

Čas plynul svým vlastním tempem, jak už byla tak nějak jeho přirozenost. Nic moc zvláštního se nedělo. Už docela dlouho se nic zvláštního nedělo, což bylo samozřejmě přesně to, co jsem chtěla. Pořád dokola jsem samu sebe přesvědčovala o tom, že tohle si přeju, že nechci, aby nic bylo jinak. Že mi lenošení a klid a nečinnost vyhovují. Jenže... Jenže. Bohužel jsem nikdy nebyla moc dobrá v tom si něco nalhávat. Dřív nebo později jsem svoje vlastní lži prokoukla. Pravda byla taková, že jsem se celkem nudila a navíc mi něco v životě chybělo, jenže jsem neuměla úplně přesně tlapou ukázat na to, co vlastně a to mě štvalo.
Zrovna jsem podřimovala pod stromem a snažila se vymyslet si nějakou činnost, když tu mě cosi štíplo přímo do zadku. Nadskočila jsem, rázem úplně bdělá. A zároveň s tím štípancem přišel i nápad. Vlky v lese jsem evidentně moc nezajímala. Byla jsem jim takříkajíc šumafuk. A staří známí? No, o spoustě z nich jsem ani nevěděla, kde je jim konec. Neměla bych ani ponětí, kde je začít hledat. Ovšem svět byl plný žijících organismů, a nejen těch chlupatých, šupinatých či opeřených. Byly všude kolem nás. Tyčily se do výše, čněly k nebesům, nebo se naopak plazily při zemi. "A taky si vás nikdo nevšímá, co?" řekla jsem procítěně, vstala a přitiskla se ke kůře stromu. "Nikdo si neváží toho, že jim dáváte stín nebo je bráníte před větrem..." Obejmout strom bylo překvapivě příjemné. Kůra mě škrábala na tváři, v čenichu mě hladila příjemná vůně mízy. Skončila jsem s jedním a přesunula se k dalšímu. "Nebojte, já vim, jaký to je. Já vás chápu," mumlala jsem, uvnitř hluboce pohnutá - jakto, že jsem si to neuvědomila dříve?
Chvíli jsem bloumala lesem a věnovala pozornost zanedbávaným stromům, když mě napadlo, že bych měla projevit svůj vděk taky jiným částem přírody. "Já teď na chvíli odejdu, ale brzo se vrátím," řekla jsem potichu k armádě kmenů stojící v pozoru. S každou další větou mi připadalo méně a méně šílené k nim hovořit. Možná slyšeli a možná ne, ale co, byly to stromy, nikomu to na mě neřeknou.

//Rozkvetlé louky přes Mahtaë sever

//Připsáno 14 oblázků

//Připsáno 14 mušlí

//Připsáno 13 mušlí, platí to samé co v komentáři u Nicose

//Tentokrát ještě uznáno, protože koukám, že to není poprvé a dosud mě to netrklo :D Ale do budoucna jsme se s ostatními tlapkami shodli, že I a Y se jako stejné písmeno úplně uznávat nedá.

Připsáno 13 mušlí

//Připsán 1 křišťál, 2 perly

//Připsán 1 křišťál, 1 perla

//Připsány 2 křišťály, 2 perly

//Připsán 1 křišťál, 1 perla

//Připsány 2 křišťály