Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Data lovu: Prosinec 2024
Lovecká skupina: Crowley, Lilac, Iskierka a Sineád
Místo lovu: Severní Galtavar

Uloven byl mladý los, pak hezky uskladněn v úkrytu Stříbrné nory.

// Ageron

Dostat ho do toho malého otvoru nebylo zrovna ideální. Ale i tak se to zvládlo. Táhli jsme ho přes dlouhou chodbu. Tahle jeskyně neměla prostor pro odkládání zvěře. A tak přišlo na to, abychom vymysleli kam s ním. Měli jsme tu i okno ve stropě, ale při pomyšlení, že nám na něj bude sněžit nebylo zrovna ideální. Rychle jsem se rozhlédl. "Asi támhle," hlesl jsem všem, kteří tu byli. A tak jsem chňapl a táhl ho k výklenku kousek před oknem. Tam odsud půjde chlad, takže maso nám vydrží co možná nejdéle.
Plnilo mě to radostí, že jsem věděl, že budeme mít co žrát. Jakmile jsem kus pustil, musel jsem několikrát cvaknout zuby. Čelist jsem měl doslova jako v jednom ledu. Bolelo to, ale za chvíli mě to přešlo. Pohodil jsem ocasem a na moment si sedl. "Díky, za první lov," poděkoval jsem všem přítomným. "Hlásím, že byl úspěšný," podíval jsem se každé z nich do očí.
Pak jsem se zase zvedl a nenuceně vyšel ven. Práce ještě nekončila a tak jsem se hrnul k tomu jí co nejrychleji splnit. Čas kvapil, zima sice začínala, ale bude hůř. O tom rozhodně nebylo pochyb.

// Ageron

// Severní Galtavar

Táhl jsem ten kus jak jen jsem mohl. Dokonce se k dílu přidali i ostatní, dokonce i nejmenovaná ratolest. Čemuž jsem se divil, ale bylo to dost těžké. Dostat ho až do úkrytu nejspíš nějakou chvíli zabere. Jakmile jsme se objevili mezi stromy, trochu mi spadl kámen ze srdce. Tohle jsme zvládli celkem dobře. Projelo mi hlavou. Sineád si dělala starosti, jestli jsme všichni v pořádku. Jen jsem stroze přikývl.
Pomalu jsem se proplétal mezi stromy. Tenhle les byl celkem dobře stavěný, takže bylo docela v pohodě to tahat. Úkryt už je jenom kousek. Uvědomil jsem si. Mrskl jsem při tom ocasem ze strany na stranu. Když jsem viděl první výběžky úkrytu, byl to nezvyk. Byl zasypán sněhem a dokonale schovaný. Našli jsme perfektní místo, to jsem věděl. Za pomoci ostatních jsem vklouzl do úkrytu, abychom losa ubytovaly a mohli se na něm vyřádit během zimy.

// Úkryt

5. Postav vlkuláka

Začal jsem při běhu zpomalovat. Má pomoc už dál nebyla na místě. Ještě jsem byl trochu otřesený z toho pádu, ale ten zážitek rozhodně stál za to. Díval jsem se, jak Lilac a moje mámy dostávají losa pod kontrolu. A ten pomalu a jistě padá k zemi. Zastavil jsem se a díval se na jeho poslední záchvěvy života. To by šlo. Opravdu jsme měli vyhráno, lov se zdařil a nikdo snad nebyl zraněn. Alespoň tak jsem to viděl já.
Chvíli jsem tam jen postával, sněžilo na mě. Sníh byl prakticky všude, takže i když Lilac toužila odnést kořist hned pryč. Nechal jsem je ještě chvíli odpočinout, než k tomu samotnému dojde. Sám jsem využil tuhle chvíli, abych si při tom plácal sníh. Šlo to opravdu rychle, neboť sníh byl čerstvý a perfektně tak držel. Za chvíli jsem měl vedle sebe hromadu sněhu. Chvílemi jsem hrabal, chvíli jsem zase něco plácal. Netrvalo to moc dlouho, díky tomu že ve mě stále ještě vřel adrenalin. Takže jsem byl celý rozpálený pro tuhle věc. Za chvíli to mělo tvar vlka, který leží. Hlava sice držela, ale kdo ví jak dlouho. Vypadalo to spíše jako nepovedené hovínko, ale tak jsem to nazývat úplně nechtěl. V očích jsem si to samozřejmě přikrášloval, že je to ten nejhezčí vlkulák na světě. Ale pravda byla, že to bylo fakt... hrozný. Mlaskl jsem. Umělec ze mě fakt nebude. Uvědomil jsem si.
Když jsem ovšem zvedl hlavu, viděl jsem tři nasupěné harpie, jak na mě hledí a probodávají mě pohledem. "Ou, čeká se na mě?" Vymňoukl jsem a ihned si to poskakoval sněhem za nimi. Čapl jsem také jednu část a začal jí tahat do lesa. Kdyby tu nebylo tolik sněhu, šlo by to rozhodně líp. Takhle jsme sníh táhli sebou, takže to bylo náročnější dvojnásob.

// Ageron

21. Zkus postavit Iglú
Prosinec 1/10

Po lovu jsem se ocitl sám. Všechny povinnosti jsem měl za sebou, bylo to až podivně nechutné, jak jsem na tom lpěl. Nikdy bych sám o sobě neřekl, že bych mohl být, zodpovědný. Zavrtěl jsem hlavou, ale zatím nám to klapalo. Zima už byla tady. Hned od rána se z nebe vznášely velké sněhové vločky. A než jsem někam došel, už jsem se brodil v hlubokém sněhu.
Zvedal jsem tlapky jak jen to nejvíce šlo. Zastříhal jsem ušima a zaposlouchal se do zvuků. Měl jsem celkem dobrou náladu, možná to bylo tím, že smečka měla co jíst a hranice byly označené. Teď jsem se mohl soustředit na sebe. Mlsně jsem se olízl. Viděl jsem totiž podivnou hromadu sněhu. Přejel jsem to pohledem sem a tam. Napadl mě naprosto šílený nápad, při kterém jsem se musel ušklíbnout. Ale tak co, žijeme jenom jednou a já chtěl vždy ledové království. Zazubil jsem se nad tím. Ihned jsem se nenápadně vkradl k hromadě. Očichal ji, jestli tam náhodou není nějaká mrtvola, nebo tak něco. Ale zdálo se to v pořádku. Takže jsem začal hrabat. A hrabal jsem, než jsem měl solidní díru. Sníh byl všude kolem, snažil jsem se ho zatlačit někam bokem, abych měl i cestičku.
Za několik minut to začínalo dávat tvar. Radostně jsem se zasmál. Dokonce jsem si ve svém iglú udělal i okno. Vystrčil jsem z něj hlavu. Tak hotová princeznička. Zazubil jsem se a dělal si při tom srandu. Moje království v mém království. Měl jsem palác, byla v něm teda trochu zima, ale to už bylo vedlejší. Mlaskl jsem a díval se, jak se mi povedlo to tady hezky uplácat. Zima není tak špatná. Napadlo mě. Posadil jsem se a při tom se díval ven, kdyby náhodou chtěl někdo narušit můj klid. Tady bych klidně i bydlel, škoda že to nevydrží. Povzdychl jsem si, vyšel jsem ven, abych si to prohlédl ještě z druhé strany. Kdybych nebyl alfa, možná by ze mě byl i dobrej stavitel, zavtipkoval jsem.

:3 +7 + 3

+7 a +3

16. Dováděj ve sněhu

Lov byl pravděpodobně u konce, ještě jsem pozoroval poslední záchvěj tam vpředu. Ale cítil jsem hrdost, spokojenost. Budeme mít co v zimě žrát a o tom to vlastně celé bylo. Mrskl jsem ocasem ze strany na stranu. Párkrát jsem mrknul a uvědomil si, že se krajina zabalila do sněhového kabátu. Bylo tu bílo, já se začínal sbírat ze země.
Odlepil jsem se tak a oklepal. Cítil jsem se trochu jako po bouračce. Přece jenom spadl jsem z dobré výšky. Ale naštěstí jsem se držel v cajku. Možná bych měl ještě přiložit tlapu k dílu, pro jistotu držet to zezadu. Napadlo mě. A rozběhl jsem se za běžícím losem, který měl na sobě hned tři krvelačné bestie. Nemohl jsem být pyšnější. Zavrčel jsem zezadu. Když jsem ale míjel další a další krok. Sníh mi příjemně křupal pod tlapami. Začal jsem poskakovat a hravě při tom uskakovat. Sem a tam, tam a sem. Na tváři mi pohrával šibalský úsměv, který rozhodně mohl stát za to, kdyby mě někdo viděl. Měl jsem radost. Měl jsem radost, že tu byla zima. Divné že ano? Neměl bych se radovat ze zimy, nemám na to kožich. Ale mám na to rodinu a domov. Už i tak jsem měl víc než vloni. Poskočil jsem sem a tam.
Zasmál jsem se nad tím, protože to bylo tak trapné, až se mi chtělo brečet. "Sundejte ho! Už jenom kousek!" Zavolal jsem spokojeně. A při tom poskakoval za nimi jako postřelený jelen. Hoprdal jsem si to a úplně vypustil, o co tady vlastně teď šlo. Věděl jsem, že je vyhráno. Ale já se teď soustředil pouze na to, abych si prostě zařádil v tomhle sněhu. Kdo ví, nebude trvat dlouho, než mě napadne nějaká další sprosťárna. Šibalsky jsem se usmál a zamával při tom ocasem. Zázraky se přece jenom možná dějí a letos se jeden zázrak usadil v Ageronské smečce, mezi námi.

14. Napiš v postu co největší množství citoslovců

Bum, prásk a bylo. Ani jsem nemrkl a už jsem se vezl jako prvotřídní kovboj. "Wohoo!" Zajásal jsem, ale ihned jsem se znova zakousl, protože jsem cítil, jak sjíždím dolů. Slyšel jsem, že tohle nejspíš nikdo nečekal. Vlastně ani já. Tohle bylo naprosto spontánní a ani ve snu by mě to nenapadlo. Musel jsem ale uznat, že by bylo hrozně fajn mít takový dopravní prostředek.
Slyšel jsem Sineád, místy Iskierku i Lilac. Nejspíš z mé pozice nebyly zrovna nadšené, ale já si ten výhled chvíli užíval. Ale náš tvor se odmítal vzdát svého života. Musím udělat hopsanec. Uvědomil jsem si. Iskierce už docházeli síly, bylo na čase začít pořádně jednat. Na jednu stranu los padal, ale já visel na té druhé. Hop! Vrhl jsem se na druhou stranu. Pustil jsem na chvíli svůj stisk a zakousl se těsně za temenem. Vší svou muší vahou jsem zabral, abych zkroutil hlavu losa a on tak začal padat na zemi. Wííí! Skřehotal jsem v duchu. Slyšel jsem jenom rychlé žuch, jak moje tělo se odrazilo jako hopík. A já teď vysel jenom na svém stisknu. Moje zuby ihned ucítili obrovskou vlnu nepokojí. Jauvajs! Dlouho to moje zuby nevydrží. Ale los se pomalu řítil k zemi, stačil ještě jeden ostrý náraz a měli jsme ho na lopatkách, abychom to dokončili. Stačilo vážně jenom tak málo. Ups, tak tohle bude ještě jízda. Projelo mi hlavou. Neboť můj stisk povoloval a moje tělo padalo k zemi s nekonečnými piruetami ve sněhu. "Brrr..." Oklepal jsem se a při tom zatáhl svůj sopel zpátky do nosu. Vzpamatoval jsem se. Uff, snad to teď zvládnou, byla by škoda kdyby nám teď zdrhl. Ale všechny vlčice držely své pozice a já se jenom díval, kdy tohle skončí. Zvíře pomalu prohrávalo a já se sbíral ze země. Křup, křup a křup, vydávaly zvuky pod mýma nohama, když jsem se na ně stavěl. Jinak bych musel říct jenom fňuk, fňuk, kdyby to šlo do háje.

19. Vymysli si Vánoční přání a rovnou si ho splň

Role byly rozdány. Já se hnal už nahánět, jelikož nás čekalo fakt dost práce. Mládě nebylo už malé, bylo odrostlejší. Ale nám to zaplní břicho na celou zimu, stačí jen teď se dát do pohybu. Tak jo, tohle zvládneme. Projelo mi hlavou. Moje jediné přání bylo v tuhle chvíli jenom jedno. Získat dostatek jídla na celou zimu, abych naplnil žaludek svým ženským. A já si tohle přání vážně splním, nic jiného jsem ve své kebuli právě teď neměl. Když to zvládneme, splním si své vánoční přání a zimu prožijeme v klidu, snad. Víc jsem nepotřeboval. Stačili mi moje mámy a Lilac.
Hnal jsem se vstříc dobrodružství. Kolem mě proběhla maminka Sineád, volala že jde zleva. Zleva jo? Ohlédl jsem se na ni. Stádo se dávalo do pohybu. Hlasitě jsem zavrčel. Já ti dám nějakýho záprtka. Jak mě nazvala máma Iskierka. Ale je fakt, že jsem si teď uvědomoval, jak moc mi chyběla. Tyhle její kousavé komentáře. Lilac mi to ale dost vynahrazovala. Na mě teda zbylo stádo vést zprava. Chtěl jsem ten kus oddělit. Ale od mámy to absolutně nešlo ideálně. Zavrčel jsem ještě víc. "Vykašli se na matku!" Zavrčel jsem na něj. Stejně to byl jenom klam. Každý si jednou musí najít svou rodinu. A tenhle? Tenhle kus naplní žaludek nám všem. A já si svoje přání splním ti říkám! Vyslal jsem k němu myšlenky. Držel jsem magie na uzdě, nechtěl jsem udělat přešlap. A přece jenom normální lov měl svoje kouzlo.
Nakonec se kus podařilo oddělit. A jako první na něj zaútočila Lilac. Dobře ty! Mrskl jsem ocasem a hnal se za nimi. Hned po tom musel los ucítit druhý prudší náraz ze strany Iskierky. Ha! Ale stále se držel. Věděl jsem, že budu muset taky přidat tlapu k dílu. A proto jsem přidal, nadběhl jsem si a pak vší sílou skočil po losovi adolescentovi. Narazil jsem mu do boky a přední tlapy přehodil přes něj. Vezl jsem se na zádech, chtěl jsem ho překlopit na bok, aby to bylo jednodušší. Ale já se... vezl? Zakousnutý v kohoutku.

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Přešlápl jsem z jedné tlapy na druhou. Ohlédl jsem se za sebe, vlčice si ještě vyměňovali nějaké názory, jak nejlépe v lovu. Maminka Iskierka měla celkem dobrý pointy, až na ten urážející ohledně mě. Podíval jsem se na ni vyčítavě. Jako vážně? Prskl jsem. Ale měla tak trochu pravdu. Lilac a Iskierka byly přece jenom kus rob. "Tak je to asi na nás, mamčo Sid," pokrčil jsem rameny. Hold, krpatí a rychlí povedou tenhle zátah.
Jelikož jsme byli vysoko na severu, na horách už byl vidět sníh. A dokonce se snášel i sem, na Galvatar, který byl přímo pod horami. Zvedl jsem překvapeně hlavu, když se z nebe snesly první sněhové vločky. To tak šíleně letí. Vždyť teprve nedávno jsme zakládali smečku a bylo jaro. Překvapeně jsem máchl pohublým ocasem ze strany na stranu. Nechal jsem se na malou chvíli unést. Vyplázl jsem jazyk a zkusil ochutnat první sněhovou vločku. Bral jsem to jako každoroční rituál. Zkrátka jsem musel ochutnat první doušek zimy. Je možné, že sníh do pár dní upadne a zima se vrátí v plné polní. Nebo naopak vydrží, ale tenhle sníh byl zkrátka posvátný. Zvědavě jsem zastříhal ušima, když mi prvních několik vloček uniklo. Ale no tak, to nechytím ani jednu? Prskal jsem a zavrtěl při tom hlavou. Poskočil jsem kousek vedle a snažil se chytit další. To už jsem ucítil jasně studenou vločku na svém vyhřátém jazyku. "Zima je tu," hlesl jsem si pro sebe. I když nejspíš na mnoha místech zdejší země sníh ještě nebude, tady na severu ano. A možná nám vydrží celou zimu. Teď začne samotný boj. Povzdychl jsem si. Pohodil jsem ocasem a ohlédl se. Pak už jsem ovšem byl netrpělivý, tyhle teoretické části jsem neměl zrovna dvakrát v lásce, ale ženským se to očividně líbilo. Ještě jsem se snažil chytnout pár vloček, než jsem zase zaujal neutrální pózu. Pak jsem ovšem na nic nečekal a vystartoval na nahánění. "Není nač čekat, pojď Sid!" Povzbudil jsem jí a při tom se rozběhl obloukem ke stádu. Takhle jsem to měl nejradši, adrenalin.

7. Zavzpomínej na svou první zimu - vsuvka

Zhluboka jsem se nadechl a pak zase vydechl. Mamička Iskierka se zdála, že to všechno pobrala. A všechno dokonce zkousla, za což jsem byl rád. Vysvětlili jsme vše, co mělo snad padnout. Trochu jsem se obával, že když ale Lilac nechám samotnou s mou mámou Iskierkou, může to lehce vřít. Ale věřil jsem oboum. Věřil jsem tomu, že jedna v druhé najde zalíbení. Tak jako já si obě oblíbil, i ony si nakonec přece jenom cestu najdou.
Když jsem tam tak nečině stál. A sledoval všechny vlčice, najednou jako bych se propadl do země. Vzpomínky mě vzaly zpátky, někde do míst mé první zimy. Propadl jsem se a byl zase krpatej jako malej mezek. Moje nohy sotva dosahovaly výšce kojota. A vedle mě byla mohutná Iskierka a o dost menší Sineád. Jak strašná minulost to byla, jenomže to nebyly jenom tyhle vzpomínky. Ne, moje první zima nebyla spojená s Iskierkou, ani Sineád. Bylo to spojené se Zurri. S jediným vlčetem, které jsem měl ve svém dětství po svém boku. Vlastně to byl takový můj projekt. Dělal jsem si jí k obrazu svému. Učil jsem jí jak má žít, jak by měla žít. Jenomže ona mě pak opustila. Odmítala tu pravdu přijmout, tu pravdu v mých očích. Ale... tady to nebylo o zradě, kterou jsem do teď pociťoval. Bylo o těch pocitech, které jsem cítil v té době, když jsme spolu prožívali první zimu. Jak jsme sáňkovali po horách. Jak jsme si užívali každou možnou aktivitu, jako třeba koulovačku. Bylo to poprvé a naposledy, co jsem se cítil být vlčetem, které je schopno si hrát. Od té doby bylo jedno velké nic. Jen hořkost a zklamání na mém jazyku. Musel jsem se uchechtnout, jak klišé to vlastně bylo. Jednou jsem si dovolil hrát si na vlče, jenom jednou. A teď?
Pohlédl jsem na Lilac a uvědomil jsem si, že jsem tam, kde jsem byl svou první zimu. I s ní jsem tropil ptákoviny. I s ní jsem se bavil, i s ní jsem přicházel tak trochu o rozum a pouštěl se do naprosto šílených akcích. Na tváři mi při tom pohrával velice zajímavý výraz. Oklepal jsem se, abych se toho pocitu střepal. Nepřipouštěl jsem si to, že bych nikdy nevyrostl. A jako nevyrostl, protože já byl fakt malej, ale... dejme tomu, že teď zažívám možná to šťastné období, které jsem měl zažívat první dva roky. A i přes všechnu snahu Iskierky i Sid, já to období, které jsem měl zažívat tehdy, zažíval teď. A tohle, Ageron, Iskierka a Sineád, a i Lilac, to ony mi dávají takový ten pohon, vzpomínky... a život, který jsem měl vlastně mít už od začátku.

Zubka daruje +7 a +3

I za Tonrese moc děkuji za povýšení! A osudovky se samozřejmě účastní.

4. Zazpívej někomu koledu.

"Tak jo ženský, formality máme za sebou," povzdychl jsem si. Ani jsem se nenadál a z nebe se začaly sypat sněhové vločky. Nevděčně jsem se ušklíbl. "Konec tlachání, nebo se přes zimu nenajíme," podotkl jsem s povzdechem. Nehledě na to, že čas utíkal jako voda a my jsme z lesa už celkem dlouho. Za chvíli se budeme muset vracet kvůli značkování. A já se nehodlal vracet BEZ jídla. Nechal jsem ještě vlčice ať si chvíli tlachají. Jenomže mi z toho všeho šla hlava kolem. Iskierka byla ještě trochu nedůvěřivá vůči Lilac. Sineád už nejspíš taky kručelo v žaludku. A Lilac? Je Lilac, ona si poradí. Protočil jsem při tom očima. A pak jsem se zhluboka nadechl a nechal svůj ne příliš vyvinutý tón zaznít:
"Půjdem spolu do betléma, dudaj, dudaj, dudaj dá!
Vlčíšku, panáčku, já tě budu kolíbati,
Vlčíšku, panáčku já tě budu kolíbat.
Začni, Iško, na ty dudy: dujdaj, dujdaj, dudaj, dá!
Vlčíšku, panáčku, já tě budu kolíbati,
Vlčíšku, panáčku já tě budu kolíbat!"
Zazubil jsem se. "Už mám Vaši pozornost? Perfekto, do práce!" Prskl jsem podrážděně. Mrskl jsem při tom ocasem a mlsně se při tom olízl. Rozhlédl jsem se po stádě. Kousek od houfu byla losice a vedle ní malej los. Nevypadal zrovna silně, zimu by možná ani nepřežil. "Cíl máme, jdeme na to?" Zeptal jsem se jich a při tom těkl pohledem. Jestli chtěl někdo něco dodat, teď byla jedinečná příležitost. Protože já už se chystal jít nahánět.