Příspěvky uživatele

< návrat zpět

13. Zúčastni se koulovačky

"S tím počítám," přijal jsem to a spiklenecky se při tom usmál. Jenomže můj problém byl, že jsem netušil k čemu tohohle vlka budu potřebovat. Ale osud mi to možná jednou vrátí. Mířil jsem dál, doma budeme snad brzy a cesta nám celkem utíkala. Chlad a zimu jsem moc nemusel, ale teď jsem se s tím pral, jak nejlépe jsem uměl.
Atsumu už pomalu mluvil, zdá se že se mu trochu rozvázal jazyk. Poslouchal jsem ho, vyptával se spíše na takové ty klasické věci. "Myslím, že jsou rok co rok stejný, stojí za prd, ale buďme rádi, že to není žádná velká katastrofa," pokrčil jsem rameny. "Nebo nějakou šílenost jsem úplně nezažil," řekl jsem. Hodnotil jsem to tak, že tyhle zimy jsou lepší než ty, co byly třeba před lety. Řadu let dozadu. Když jsem někoho poslouchal, jaké hrůzy to byly, jak zvěře nebylo, jak se cestovat nedalo. Tohle tady a teď v zimě? Možná tak pár dnů je kritických, pak se to celkem dá. "To věřím, očividně máš nějakou zvláštní štěstěnu, že seš ještě živej," usmál jsem se nad tím. Věděl jsem, že na Galliree se dá umřít a pak povstat. Ale pochyboval jsem o tom, že by to šlo i někde jinde. Takže měl fakt asi štěstí.
Došli jsme k další řece, kterou jsme hravě zvládli. Počkal jsem na Atsumu a pak pokračoval dál. Chystal jsem si při tom kouli pod tlapama, kterou jsem jednoduše po vlkovi vedle mě hodil. Co už, možná mě měl za blázna, tak aspoň pořádnýho. Musel jsem se nějak bavit, možná to bylo i z nudy. Že jsem po cestě vytvářel další a další. "Narodil jsem se tady, bohužel." Pokrčil jsem rameny. "Ale to je dlouhý a nezajímavý příběh, bez tak bys to poslouchat ani nechtěl, a otcem bych ho úplně nenazval," doplnil jsem ho. "Ten tvůj je jakej? Stojí tady za hovno, nebo byl fajn?" Zeptal jsem se Atsuma. Ještě jsem po něm párkrát střelil kouli a pak vkročil do lesa.

// Východní hvozd, před Gejzíry

Atsumu byl zaražený, ale nechal jsem ho chvíli být. Řekl jsem mu vše, co chtěl vědět. Trochu otráveně jsem se rozhlídl. Když Atsu zkusil studenou vodu, jeden koutek se mi lehce zkřivil do úsměvu. Měl jsem rád takové výzvy, kór když se k nim někdo přidal. Ale neřekl jsem k tomu víceméně nic. "No byls pryč fakt dlouho," pokrčil jsem rameny. Tohle si bude muset vyřešit sám. Nešťastně si vybral návrat právě v zimě. Což mohlo znamenat mnohé. Ale kdo ví, já alfu jižní smečky osobně neznal. Třeba ho uvítají s otevřenou náručí. A nebo tam aspoň najde nějakého sourozence.
Nabídl jsem mu pomocnou tlapu, aspoň se stihne posilnit před cestou. Jindy bych dotyčného poslal do háje a rozhodně bych nedovolil, aby se přiblížil k mému lesu. Ale... vzhledem k tomu, že jsem mu nejspíš zachránil krk? Za tohle mi bude aspoň něco dlužit, jednou si to vyberu. A kdo ví, třeba jednou zachrání moji prdel. Tohle jsem měl rád. Už jsem to měl schovaný u toho zjizvenýho vlka. Seznam se mi začíná zvětšovat. Přijal mou nabídku, nikam víceméně nespěchá, takže můžeme vyrazit. Postavil jsem se a přešel kousek na jih, kde se voda dala přejít. Za pomoci menšího skoku. "Nuže dobrá," řekl jsem a s těmi slovy jsme vyrazili. "Snad jsem ti tímhle trochu prodloužil život, doufám že nebudu litovat," podíval jsem se na něj a při tom zabořil pohled kupředu. Hodlal jsem se vracet stejnou cestou, přišla mi nejrychlejší.

// Řeka Kierb, před Ledovou pláň

Neznal jsem jeho sourozence, zdá se že ho to trochu mrzelo. Já to bral tak, že nebyli dostatečně in na to, abych je očividně poznal. Ale kdo ví kde je zakopaný pes. Přiznal, že se teď asi bude chtít chtít vydat na jih. Ale mě přišlo, že ještě zdaleka není stavěný na to, aby se vydal na tak dlouhou cestu. "To je asi dobrý plán," přiznal jsem. Bohužel já jsem byl vyvrhel ze svého vrhu. Takže jsem tohle nadšení zcela nesdílel. Ale věděl jsem, že to jiní mají jinak.
Nadechl jsem se a rozhlédl. Atsumu se začal vyptávat i na mě, což mě překvapilo. Možná chtěl znát dobrého anděla, co ho zachránil. Zavrtěl jsem při tom ocasem a neposedně se vyvalil na bok. "Moje historie je katastrofální, ta by tě asi nebavila," přiznal jsem. "Teď vedu smečku, nebo rodinu, nebo jak to říct. Jo někam patřím," přiznal jsem a podíval se na něj. Není to asi jednoduché. Vidět idiota na postu alfy, ale já jsem byl spokojený. Pak se dál ptal, takže jsem potřeboval chvíli, ta otázka byla dost... zarážející. Protože jsem musel přemýšlet. "Je tu ta tvoje na jihu, pak je tu Asgaarská smečka, kde jsem smrděl ve svém vlčectví, hned vedle Borůvková, kousek odsud je Mechová. Moje sestra se svým partnerem vedou celkem nedávno založenou smečku na jihu. Pak můj dávce spermatu, co se považuje za mýho fotra, prej, vede jednu smečku. A pak ta moje." Rozmluvil jsem se, ale vlastně jsem jenom uvažoval nahlas. A nejspíš jsem zhodnotil celkově tuhle situaci. Pak jsem se podíval na Atsumu, chtěl jsem číst výraz v jeho tváři. Co si myslí, co udělá? "Hele, tvoje smečka kam se chceš vydat je odsud celkem daleko," řekl jsem nakonec. Moje srdce taje, Lilac by mi dala výprask. "Stačí projít pár krajinami a jsme u mě," nabídl jsem. "Před malou chvílí jsme byli na lovu vysoké, máme nějaké zásoby navíc, můžeš... si vzít co chceš a pak tě nasměruju k tvému lesu. Nebo jestli chceš hned?" Nabídl jsem. Pro vyhladovělého tuláka to mohla být nabídka snů. "Neříkám že jsem prvotřídní společník, jsem spíše hovado, ale... Vypadáš, že by se ti ještě nějaký ten kus masa hodil," ta cesta do jižní smečky mohla trvat opravdu dlouho. A když už jsem ho našel... No. Do všech pekelných dír budu ho muset propašovat až do úkrytu, aniž by si toho moje mámy, nebo Lilac všimli. Jinak mě zabijou. Napadlo mě. Já byl většinu života parchant, nevděčný spratek. Ale teď? Jsem možná chtěl konat dobro, mohly za to ty Vánoce.

Zdá se, že byl pryč pár let, zhodnotil to na tři zimy, ale sám neví. Byla to celkem doba, divil jsem se, že našel cestu zase sem. Věděl jsem ale, že pokud si to osud zamane, vrátí se sem vlci i z mnohem větší dálky. Co na něm bylo ale očividné? To že se tam za hranicemi rozhodně neměl dobře. Kdo ví, jestli mu to za to stálo, odejít a vrátit se... takhle. Dokonce z něj vypadl i příběh. Prokousával jsem se jím a snažil si to představit, jo místy jsem se trochu motal. Dostal se sem jako zatoulané vlče. Stejně jako jsem tehdy našel Zurri já. Napadlo mě. A zmínil se i o bratru a sestře. Zmínil jejich jména, ale ať jsem v hlavě hrabal kdekoliv jsem chtěl, nic mi to neříkalo. Možná kdybych je viděl, možná bych věděl. Ale takhle to byly jen nějaké jména bez tváře. Řekl, že s Nicosem byl ve smečce kde vládla vlčice jménem Maple. Tohle jméno už jsem kdysi někde zaslechl. "Je to smečka na jihu, ještě existuje pokud si dobře vzpomínám." Řekl jsem mu. "Jinak o tvých sourozencích nic nevím, nejspíš je neznám. Na jih moc často nechodím," prozradil jsem mu.
Představil se jako Atsumu. "Já jsem Crowley," taky jsem se představil, aby jsme to měli za sebou. "Takže hádám, že tvoje cesta bude putovat na jih?" Zeptal jsem se ho, jestli už ví co dělat. Když jsem mu řekl, že jeho smečka očividně sídlí na jihu, bylo by to asi logické. Netušil jsem, jaké zvyky má smečka na jihu, moc jsem se o to nezajímal. Jestli tam má ještě místo, možná o něj bude stát. Kdyby to udělal mě, nejspíš bych ho čapl a vyhodil za hranice. Vrátit se po třech letech, pche. Kdo to kdy viděl? Že si někde válí šunky tři zimy, aniž by cokoliv řekl. Ale to byl jenom můj názor, ta alfa mohla být úplně jiná.

Poslouchal jsem, odkud vlk přišel. Zastříhal jsem ušima. To se cestou nejspíš někde uhodil do hlavy. Napadlo mě. Zima přišla sice poměrně brzy, ale určitě ne tak moc, že by se totálně změnila krajina. Možná se fakt v té bílé nicotě ztratil. Takže jsem to nechal být, zdá se že nic zajímavějšího z něj nevypadne. Takže jsem jen povzdychl, když mi z tlamy vyšel opar páry z toho mrazu, všude kolem.
Když jsem mu řekl o tom, kde je najednou se celej rozzářil. Naklonil jsem k němu zvědavě hlavu. Zdá se, že si tohle místo pamatuje, nebo tu aspoň byl. Ujišťoval se, jestli je vážně v téhle zemi. Měl jsem tak brutální chuť na jazyku mu říct, že ne. Vážně, až mě z toho svědilo pozadí. "Asi jo?" Pokrčil jsem rameny. "Takže už si tady byl?" Zeptal jsem se ho. "Jsi dost na severu, pod horama. Máme tu bohy Smrt, Život a ještě několik, kteří nejsou až tak zajímavý, ale jsou tu." Řekl jsem mu, abych ho teda ujistil, že je vážně tam, kde chtěl být. Pokud tady už vlk někdy byl, možná že se ztratil z některé smečky. A vezmou si jeho hladový krk na starost a já můžu jít tradá, zpátky k té své. A možná ucítím v sobě i menší hrdost z toho, že jsem někomu pomohl. Ale to překvapovalo i mě samotného. "Takže jak ti vlastně říkají? Pamatuješ si něco z dob, kdy si tu byl? Třeba že si někam patřil?" Zkusil jsem a mávl při tom ocasem ze strany na stranu. Zdá se, že se vlk radoval ze svého návratu. Teď už měl vůli žít. Mohl si jít kam chtěl, i když na cestování bych si dával pozor. Nevypadal, že by došel nějakou kdo ví jak velkou štrásu. Ale nebyl to můj problém že jo. Já své místo měl, čekala na mě vyhřátá jeskyně a plná spíž. Jo a houf ženskejch, ale před těmi jsem se teď spíše schovával.

Pomalu se dával dohromady, což bylo dobré znamení. Zdá se, že přežije, aspoň dnes. Zejtra může být všecko jinak. Zastříhal jsem ušima. Chtěl jsem vědět, co je zač. Protože vidět takový exota spát zrovna tam, to se nevidělo každý den. Ale nebylo všem dnům konec. Věděl jsem, že ve svém životě ještě potkám tunu bláznů. Říkal, že se ztratil. "Vybral sis na cestování luxusní období," mlaskl jsem nenuceně.
Posadil jsem se, protože se zdá, že tu chvíli přečkáme. Stejně jsem momentálně neměl chuť přeskakovat řeku. A pokud sebou potáhnu i ho, budeme muset vymyslet lepší způsob, jak se dostat na druhou stranu. Protože na tom nebyl úplně dobře. Zeptal se, kde to jsme. "Seš v zemi jménem Gallirea," řekl jsem. "Říká ti tohle místo něco?" Zeptal jsem se. Pokud to byl nějaký vlk z cizích krajin, možná bude sám překvapený, co je tohle za místo. A nebo se prostě jenom zatoulal. Neměl jsem právo ho nijak soudit, každý jsme měli nějaký ten život. Já měl to štěstí, že jsem se narodil zde. A rozhodně jsem neměl v úmyslu se ztratit v mlze, která obepíná naši zem. Měl jsem rád magie a všechno, co mi mohlo usnadnit život. Při pomyšlení, že bych odsud vystřelil a stal se obyčejným vlkem, nic pro mě. "Jak ti říkají?" Možná trpí nějakou formou ztráty paměti. A nepamatuje si kdo je. Ale věděl jsem, že jakmile se mu zmrzlej mozek trochu zapojí do dění, třeba se to z něj začne sypat o něco víc. Olízl jsem si nos.

12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě
// Tundra

Došel jsem až k řece, kde jsem se zastavil. Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Za sebou jsem slyšel šoupavé a křupavé zvuky. Zdá se, že se vlk dal do pohybu. Sklonil jsem hlavu, abych se u řeky napil. Vlk se stačil v rychlosti posilnit zajícem, zdá se že byl hladový. Otočil jsem se na něj, já byl malej a krpatej, moje tělo nebylo nic extra. Ale von nevypadal o moc lépe. Přesunul jsem pohled zase dopředu. Zvedl jsem tlapu a položil ji do ledové vody. Jako bych snad čekal, že mi ta tlapa uplave. Voda byla ledová a cítil jsem, jak se mi to zabodává skrz polštářky někam dovnitř. Zašklebil jsem se, moc dlouho jsem to nevydržel a tlapu vrátil zase zpátky.
Vlk se ke mě přidal. "Co se ti stalo, že si skončil v mrtvé zóně?" Zeptal jsem se ho. Postavil jsem se vedle něj a při tom sledoval, jak řeka burácí. Jelikož jsme byli takhle na severu, sníh tu byl celoročně. Voda byla po stranách obalena ledem. Vlk mi nebyl nijak povědomý, mohl jsem hádat, že jsem ho neznal. Ale nemohl být o moc starší než já. Kdo ví, co se mu vlastně stalo. Já měl štěstí, že si teď žiju jako pán. Tenhle? Sotva přežíval. A možná by ani nepřežil, kdybych neměl ten debilní nápad jít takhle jen tak do pustiny. Možná mi jenom ruplo v kouli, že jsem potřeboval na chvíli vypadnout a popadnout tak dech. Přece jenom jsem měl ve smečce samý ženský, komu by z toho nehráblo?
Znova jsem položil tu tlapu do vody, nevím proč prostě se mi to líbilo. Cítil jsem bolest, to mě uklidňovalo, protože můj život byla samá bolest. Ani jsem si nevzpomněl na den, kdy by mě něco nebolelo. A to už je celkem doba. "Chceš někam nasměrovat? Žiješ někde?" Zeptal jsem se ho. "Vypadáš jako bezďák," řekl jsem skepticky a při tom se na něj podíval a přejel si ho pohledem. Nadzvedl jsem obočí zpod své masky. Můj jazyk byl trochu... no, jak jsem se narodil a jak mě naučili mluvit, na přímo.

Díval jsem se na tu mrtvolu pode mnou, něco se začalo třepat. Dokonce vydal i něco jako nějaké slova. Jako kdyby mu zmrzl i jazyk. Mohl jsem do něj drcat ještě další hodinu a nejspíš by se nic nezměnilo. Povzdychl jsem si. "Vono to je vlastně úplně normální si jen tak ustlat na severu kde je sama o sobě zima a ještě k tomu teď," protočil jsem očima. Zdálo se, že vlk se nemůže ani pohnout.
Zaškubali mi koutky k úsměvu. Chce pomoct? Tak mu přece mile rád pomůžu! Vyprskl mi jízlivý hlas v hlavě. Čapl jsem ho za kožich na krku a začal ho škubat na nohy. "No tak!" Přes zaťaté zuby jsem se ho snažil dostat na nohy. Nemusel jsem se tady s ním takhle prát. Mohl jsem ho nechat umřít, možná by si to i zasloužil. "Hele, klidně tě tady s čistým svědomím nechám, ale do rána to nedáš. Takže se buď seber a pojď, nebo si tu zmrzni," vyštěkl jsem a protočil při tom očima. Šmarja to bude zima. Zavrtěl jsem hlavou a počkal, až se trochu vzchopí. "Dej si toho zajíce a jdem," řekl jsem mu jednoduše. Už i tak mi trhalo srdce, že jsem se musel dělit o vlastní jídlo. Ale očividně ho tahle chcíplotina potřebovala. Zavedu ho někam do mírnějších krajů, kde ho pravděpodobně nechám. Asi. Ještě jsem netušil, co je zač. Ale nějaký hlášek v hlavě mi říkal, že teď jsou kruté časy a není někdy občas na škodu, někomu.... podat pomocný prst, nic víc. Zastříhal jsem ušima, pak jsem se pomalu vydal k blízké řece. "Je to na tobě, jídlo máš, jestli se odsud chceš dostat, tak musíš jít se mnou." Nerušeně jsem šel pomalu pryč. Při tom se díval dopředu, ale uši mi jasně říkali, jestli se vlk za mnou pohybuje v nějakém rytmu.

// Říční Eso

20. Zkus v sobě najít/použij Vlčíškovu magii

Postával jsem před tulákem a při tom si ho prohlížel. Sice jsem mu dal něco k jídlu, ale nezdálo se, že by se snažil vrátit do světa živých. Asi je tuhoš, ale ještě dejchá, sice mi to mohlo být jedno. O jednoho tuláka víc nebo míň... Nepatřil do mé rodiny, ani k vlkům, které bych víceméně znal. Kdybych ho tu nechal, do zítra bych na něj pravděpodobně i zapomněl. Ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že zima je krutá pro každého z nás. Kdybych na jaře nezaložil smečku, možná bych teď vypadal podobně. Opustit Asgaar bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Ale kdybych nezačal s vlastní smečkou... kdo ví kde by mi byl konec.
Povzdychl jsem si a ještě jednou do něj drcnul. "Hele, za chvíli se z tebe stane mrtvola, pokud se nezvedneš," řekl jsem a to byla poslední radu, kterou jsem mu mohl dát. Nehodlal jsem tady sedět a poslouchat jeho sípavé povzdechy. Postával jsem tam a snažil se pohrávat si s počasím. To mi šlo, měl jsem pro to i magii. Ale já chtěl v sobě zkusit probudit něco jiného. Slyšel jsem už o vládcích nad sněhem a nespojovalo se to z počasím. Chtěl jsem něco provést se sněhem, cokoliv. Postavit sněhuláka, nebo hotovou jeskyni. Měl jsem vysoké ambice, ale nic se nedělo. Cítil jsem jenom jak ve mě bublá magie počasí. Po magii sněhu ani stopy. U Vlčíška, proč nemůžu být v něčem taky speciální? Promlouval jsem na sebe trochu zklamaně. Ještě jsem se snažil v sobě najít nějakou špetku talentu pro tuhle magii. Ale neměl jsem ji, cítil jsem to. Ale za pokus to rozhodně muselo stát. K zimě to prostě patřilo, sny... mohl jsem si to aspoň představovat. Jak jenom mávnu tlapkou a postavím sněhový palác, aniž bych musel hrabat sníh. K čertu s tím, vždyť se mám dobře i bez Vlčíškovi magie. Podotkl jsem a pohodil při tom ocasem. Nafučeně jsem si oddychl a podíval se na spícího tuláka. Měl poslední možnost, večer se blížil a já chtěl z téhle zimní sahary zmizet co nejdřív.

10. Pomoz hladovému tulákovi najít něco k snědku
// Ledová pláň, přes Říční eso

Při pokořování druhé řeky to už šlo o něco lépe. Přesto jsem cítil tlak v mých plicích. Tenhle vzduch nebyl stavěný pro mé plíce. A tahle krajina ani pro mou srst. Pohodil jsem ocasem a pak pokračoval hustým sněhem. Myslel jsem si, že to tady bude mrtvé. Ale právě naopak, i přes nepřízeň zimního počasí jsem cítil ve vzduchu spoustu pachů. Dokonce jsem v dálce viděl i stádo losů. Byl jsem tu vůbec někdy? Měl jsem dar chodit na procházky v tu nejméně vhodnou chvíli. Zastříhal jsem ušima a pokračoval dál. Necestovalo se zrovna ideálně, ale mě to stačilo. Po lovu, po značkování jsem potřeboval oddych. Ženský ve smečce se aspoň více poznají.
Když mi zrak padl na nedalekého zajíce, olízl jsem se. Uvědomil jsem si, že jsem se mohl možná i najíst, když už jsme ulovili toho losa. Přikrčil jsem se, ale bylo mi jasné, že má srst je v zimní krajině jako pěst na oko. A tak jsem po něm vystartoval. Zajíc začal kličkovat, utíkat. Nebylo to vhodné místo pro lov, ale já se nevzdával. Skákal jsem v hlubokém sněhu, zajíc byl lehčí než já, takže se mu pochodovalo, nebo hopsalo po krajině lépe než mě. Pak ale zazmatkoval, spadl do sněžné díry, což ho zpomalilo. Skočil jsem ihned za ním a čapl ho. Cítil jsem čerstvou teplou krev mezi mými zuby. Bylo to příjemné v téhle ledové pustině. Zadýchaně jsem zvedl hlavu. Pára mi šla od čumáku. Se zajícem jsem se pomalu rozešel dál. Chtělo by to nějaké teplejší místečko. Uvědomil jsem si, ale teď asi široko daleko nic není. Šel jsem dál, když jsem si všiml něčeho divnýho zabořenýho ve sněhu. Že by bílá liška? Ne, na to to bylo moc velký. Přistoupil jsem blíž. Vlk? Zabořil jsem na něj pohled. Zdál se být... mrtvý. Ťuknul jsem do něj svou tlapou a zajíce položil před něj, byl ještě teplý. "Hej, žiješ?" Houkl jsem na něj. "Co tady blbneš?" Zeptal jsem se ho, když sebou lehce cukl. Nebyl mrtvý, ale neměl k tomu daleko. "Máš hlad?" Dodal jsem, ač nerad jsem se dělil o zajíce, vypadal rozhodně hůř než já. Měl bych si hledět svýho. Tohle se mi vymstí, o tom se nesmí nikdy nikdo dozvědět.

// Gejzírové pole, přes řeku Kierb

Došel jsem až k řece, u kterého jsem se zastavil. To skončím tak rychle? Studený vzduch se mi zařezával do plic. Povzdychl jsem si, tady byla teplota naprosto šílená. V tuhle dobu tu snad nikdo nebude. Chtěl jsem být chvíli sám. A spokojeně si užívat tuhle procházku.
Hledal jsem místo, kde bych se mohl dostat na druhou stranu. Už jsem si tohle místo moc dobře nepamatoval, ale věděl jsem, že se vždy dokážu dostat tam kam potřebuji. Teď by mi pomohlo ovládat magii vody, ledu nebo něčeho, co by mi dalo štígro. Nebo být aspoň lepší v magii země. Povzdychl jsem si. Naštěstí se na mě usmála štěstěna. Když jsem viděl zasněžený úsek v řece, doufal jsem, že to bude tak moc zamrzlé, že se dostanu na druhou stranu. Šlápl jsem na to, zakřupalo to. Nebylo to stabilní. Zašklebil jsem se. Mám na vybranou? Udělal jsem několik kroků dozadu. Pak jsem se rozběhl a odrazil se. Skočil jsem tak daleko, jak jsem jenom mohl. Přední část se dotkla pevné půdy. Zadní? Zahučela do prázdna. Led a sníh padl do proudu. Vyvalil jsem oči a vyškrábal se přední částí na pevnou půvud. Tohle vyšlo. Ale měl jsem štěstí jako blázen, teď jsem si ho nejspíš na pěkně dlouho vybral.

// Tundra, přes Říční eso

// VVJ, přes Orlí skály

Propletl jsem se mezi první stromy. Přivítal mě opět chladný vzduch, ale bylo to tady o něco lepší. Sever už se dokonale zabalil do sněhového kabátu. Tak jo kam teď? Ptal jsem se sám sebe. Zastříhal jsem ušima a nerušeně se proplétal krajinou dál. Tenhle hvozd nebyl zcela ideální, byl strmý, občas to bylo náročné se někam dostat vzhledem k velkému počtu keřů. Nechtěl jsem si zabodnout žádné žihadlo do tlapky, nebo i do kožichu.
Za několik desítek minut jsem přešel hvozdem a objevil se v místech, kde sníh byl většinou pořád. Nepříjemné výpary se nesly vzduchem. A najednou se oteplilo. Tady jsem byl snad naposledy se Zurri. Napadlo mě. Už to bylo šíleně dlouho. Teď čas tak letěl, až mi z toho šla hlava kolem. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem teď přemýšlet nad svoji kamarádkou s dětství, která mi dala košem, když přišlo na věc. Teď jsem se měl mnohem lépe. A tak jsem se snažil projít přes gejzíry, aniž by mě jeden z nich odpálil kdo ví kam.

// Ledová pláň, přes Řeku Kierb

// Ageron, přes Severní Galtavar

Došel jsem až k jezeru. Procházku jsem možná potřeboval. A chtěl jsem si zkontrolovat, kolik je vlků u nejvíc frekventovaného jezera. Zastříhal jsem ušima, když jsem přicházel tak jsem se rozhlédl. Viděl jsem pár tmavých teček, ale nic víc. Přistoupil jsem k jezeru, kde jsem se v rychlosti osvěžil. Sníh padal, ale jezero ještě nezamrzalo, což bylo dobré znamení. Ani naše pitné zdroje v lese na tom nebyly tak špatně. Alespoň zatím.
Odtáhl jsem se od vody, z kout mi ještě kapala voda. Pak jsem se pomalu vydal kolem jezera, ohlédl jsem se k Ageronu. Potřebují se pořádně seznámit s Lilac, jenom bych tam vokouněl. Ujistil jsem se. Teď jsem se vydal dál. Chtěl jsem se porozhlédnout, jak se krajina za tu dobu změnila. Přece jenom byla jiná v zasněženém kraji a jinak v létě. Sice jsem nebyl stavěný na cestování. Moje srst nebyla na zimu ani letos připravená, jiné to asi nebude. Měl jsem jí řídkou, krátkou. Ale i tak jsem se rozklusal. Třeba mě něco trkne. Napadlo mě. Cestování s Lilac bylo mnohem příjemnější, teď jsem byl sám. Ale nevadilo mi to, chtěl jsem si trochu utřídit hlavu.

// Gejzírové pole, přes Východní hvozd

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-230067
Další značkování: 10.2.2024

Značkování
// Úkryt

Protáhl jsem se vchodem a zhluboka se nadechl. Štiplavý vzduch mě pálil v plicích, ale začínal jsem si na to zvykat. Protáhl jsem se, nohy mě celkem bolely. Tělo se trochu ozývalo, ale dalo se to považovat za celkem v pohodě stav. Hranice nám za tu dobu trochu povolily. Uvědomil jsem si. Kráčel jsem tedy k hranicím, abych splnil svou povinnost. Značkování bylo důležité hlavně teď v zimě. Pachy se rychle ztrácely. A nechceme tu další nemilou návštěvu. Uvědomil jsem si.
Propletl jsem se mezi stromy a dostal se tak k hranicím. Několikrát jsem tam vykonal svou potřebu a pak se začal otírat o stromy. Uvědomil jsem si, že můj pach je silnější. Daleko silnější, než kdy dřív. Možná za to mohlo moje postavení. A nebo to, že jsme se zkrátka v lese plně zabydleli. Tohle se mi začíná celkem líbit. Cítil jsem, jak mi v žilách koluje teplá krev. Doslova prahla po tom, abych byl na tomhle postu. Byl to zvláštní pocit, pohodil jsem ocasem a pokračoval dál.
Sněhu tu byla habaděj, ale nehodlal jsem se jen tak vzdávat. Sice jsem proto vynaložil více energie, než bylo nutné, ale bylo to zapotřebí. Chtěl jsem, aby si moje ženský trochu odpočinuli a povinnosti tak byli všechny splněné. Mohli klidně hodovat, masa tam byla spoustu. Já teď zařídím další věc. A pak se na malou chvíli vypařím. Mohl bych jít zkontrolovat třeba jezero, nebo jestli se Cedr drží tak jak má. Nechtěl jsem tu svého nafoukaného fotra, který si najednou uvědomil, kde jsem. Věděl to, už jsme se setkali, ale nikdo nikdy neví, kdy vlkovi rupne v kouli. Takže jsem chtěl mít přehled. Zatěžovat tím mámy a Lilac nemusím. Navíc se musí více poznat a já bych tam jenom vokouněl. A při mém štěstí by Iskierka, jak jí znám, vytáhla nějaký trapný historky z mého dětství, ne u toho být fakt nemusím. Uvědomil jsem si. Začal jsem se u toho šklebit. Míjel jsem další strom, u kterého jsem zanechal pár čůro kapek. Nejhůř na tom byly hranice od Ragaru. Tam bylo sněhu z hor habaděj. A pach se rychle ztratil. Na to bysme si měli dávat pozor, protože do hor vlci často cestovali. A právě osud tady na podzim kolovalo co nejvíce kolemjdoucích. A o ty jsem opravdu právě teď nestál. Kór teď v zimě, měli jsme jídlo tak možná pro pár dalších z nás. Ale pro mě bylo důležité, abysme se my měli dobře. A na tom jsme teď byli lépe, než kdy dřív. Jakmile jsem měl hranice hotové, nenápadně jsem se proplížil přes hranice.

// VVJ, přes Severní Galtavar