Gallirea - Příspěvky uživatele

// Jedlový pás

Sníh pod tlapama mi křupal, ale já i přes to pokračoval dál. Našel jsem skulinku, která mě zavede přímo tam, kam potřebuji. Zhluboka jsem se nadechl, čím blíž jsem byl tím víc jsem byl nesvůj. Zříceninu jsem nenavštívil už pěkně dlouho a když jsem se přibližoval, připadala mi větší. Moje vzpomínky jako by se zmenšili. Zvedl jsem hlavu, ještě mě čekalo proplétání se keřem, ale to jsem neřešil. Byl jsem zvyklí chodit v kdejakých srancích. Pokračoval jsem dál.
Byla tu spousta pichlavých keřů, několik bodlin se mi zabodávalo do srsti. Bude mi trvat věčnost, než je dostanu dolů, ale za tuhle cestu mi to rozhodně stálo. Neřešil jsem nějaké malé říznutí od šípků, či jiných větviček. Prolezl jsem poslední štaci a objevil se přímo před zříceninou. Ucítil jsem trochu strachu na jazyku. Vypadalo to hrůzostrašně v létě, ale v zimě to vypadalo naprosto šíleně. Pohodil jsem při tom ocasem. Přibližoval jsem se potichu, pokud se to tak dalo nazvat. Mé malé tělo našlo vchod a já tam zamířil. Spolkni hrdost Crowley, zkus se chovat slušně. Tak jak tě maminky učili. Projelo mi hlavou. Ne, to se úplně nehodí. Uvědomil jsem si. V hlavě mi lítala slova, která mě naučila, ale kdybych s tím vyrukoval právě tady, nejspíš by ze mě zbyl jenom popel. A už bych se ani nevrátil, protože by mě samotná Smrt pošlapala a zničila. Ne, musí to
jít i jinak. Lilac to zvládla nedávno, tak já musím taky. Protáhl jsem se přes první chodbu a rozhlédl se. Bylo tu schodiště, co vedlo nahoru. A i dole bylo několik místností, kam bych se mohl podívat. Měl jsem pocit, že na mě neustále někdo kouká. Bylo to nepříjemné, přesně tuhle taktiku jsem já rád využíval v Ageronu. Teď jsem ale nebyl na svém písečku, což mě znervózňovalo ještě víc. V tichosti jsem se přikradl do zničenější části Zříceniny a při tom se rozhlížel. Ve zdech to bylo posypané drahokamy a kamením, vypadalo to pěkně. Hlavně nesmím nic ukradnout, nic nesmím ukrást. Opakoval jsem si. Jenomže to vypadalo tak lákavě. Kousl jsem se do jazyka a vyšel zase zpátky na hlavní chodbu. Tady to bylo prázdné. Zkusím to tedy na druhé straně. Protáhl jsem se do další místnosti. Tam už jsem přece jenom něco zaslechl. Napřímil jsem se, ale na výšce mi to moc nepřidalo. Najednou jsem viděl odlesk zeleného odstínu. Pohyboval se velmi rychle a ve tmě byla dokonale skrytá. "Ale, ale ale," ozval se hlas, který se mi dokonale zabodl v hlavě. "Koho pak sem čerti nesou?" Řekla lstivým tónem. Najednou se objevila za mnou, lekl jsem se a uskočil. "Novopečený alfa, jak se tak říká," od ní to znělo tak jedovatě, že jsem o sobě začal okamžitě pochybovat. Polkl jsem sliny, které se mi vytvořily v tlamě a zabodl svůj pohled do zelených očí. "Buď pozdravena, drahá překrásná Smrti," řekl jsem jí a při tom se mírně uklonil. Ona se však kolem mě otřela a pokračovala dál. "Netušila jsem, že někdo může být tak hloupej, že si přivlastní les tak blízko mé pevnosti," řekla a v jejím tónu jsem slyšel zavrčení. Zůstával jsem ale chladným, můj pohled také. "Odpusťte drahá Smrti, být tak blízko Vás je pro nás čest," řekl jsem jí a doufal, že to vezme. Ona se však ohnala. "Kecy! Jste tam jenom proto, že vás tam nechávám, ale i to může být dočasné," řekla a při tom se začala smát. Schovávala se ve stínu, svítili jenom její zelené oči, které mě doslova probodávaly pohledem. "A my jsme Vám za vaši ochotu neskonale vděční," řekl jsem jí. Ona jako by si odplivla. "Přišel jsem Vás požádat o-" nedokončil jsem. "O pomoc s magií? Ale no tak Crowley, ty malej červe, jsi dost mocnej, už jsem ti toho dala tolik!" Zavrčela na mě. Tušil jsem to, většina magií, kterým jsem vládl byla právě od ní. "A možná díky vaší přízni mi to s nimi tak jde," snažil jsem se říct, aby to neznělo troufale. Ona znova zavrčela, zmizela a objevila se v dalším stínu. "Odprejskni si hrát na svůj píseček a buď rád za to co máš, kdykoliv to můžu vzít zpátky!" Zavrčela a vypadalo to, že odchází po schodišti nahoru. Otočil jsem se a zůstal stát pod schody. "Prosím drahá Smrti, nikdo není tak mocný jako vy. A já Vám donesl spoustu darů," řekl jsem. Když jsem to zmínil, otočila se, oči jí doslova jiskřily. "Dej co máš, ale pamatuj, i moc tě může zabít drobku," zavrčela a pak jsem jí neviděl. Ani její přítomnost už necítil.
Zavrávoral jsem. Tohle nešlo úplně podle představ, ale možná se to povedlo. Nechal jsem jí na schodišti všechno, co jsem měl a doufal, že si s tím poradí. Pak jsem se pomalu přesouval zpátky do hlavní chodby. Chtěl jsem odsud zmizet co možná nejdřív, jako by mi za ocasem hořelo. Rychle pryč. Rozběhl jsem se a vzal křoví doslova útokem, jen abych Smrti zmizel co nejdříve z dohledu. Nechtěl jsem tu zůstávat déle než bylo nutné. Tohle na mě rozhodně nebylo. Tenhle pocit strachu jsem neměl už dlouho, otočil jsem se na zříceninu, ale ona jako by také měla oči. Vyprovázela mě pohledem.

// Jedlový pás

Využívám kdo ví už odkud 25% sleva k bohovi.
ID - M02/elektřina/5* = 150 drahokamů, po 25% 113 drahokamů
ID - M03/elektřina/5* = 250 drahokamů, po slevě 25% 188 drahokamů
= dohromady odečíst 301 drahokamů

// Narrské kopce

Když jsem otevřel oči, zase bylo všechno pokryté bílým sněhem. Nadechl jsem se a ostrost, která se do mě zabodávala byla tak silná, že mě plíce až štípaly. Rozhlédl jsem se, jestli jsem na správném místě. Byl jsem, čekala mě návštěva Smrti ještě. Ageron byl za rohem a já cítil určitou podporu. Uměl jsem mizet celkem dobře, Lilac jsem to neudělal poprvé, takže to bylo celkem v klidu.
Cítil jsem menší napětí, jelikož návštěva Smrti byla něco jiného, než návštěva Života. Ale teď mi nezbývalo nic jiného, než si za tím prostě jít. Chtěl jsem být silným alfou, nechtěl jsem aby mě jen tak nějaký tulák dokázal skolit. Takže jsem měl i motivaci. A když to šlo, hledal jsem při tom vchod do Staré Zříceniny. Už je to šíleně dlouhá doba, co jsem tady byl naposledy.

// Stará zřícenina

// Vrchol

Scházel jsem pomalu dolů, ani si neuvědomoval, jak blbej mám na xichtě výraz. Já se totiž usmíval, byl jsem spokojený. Nezapomněl na mě. Stále jsem si dokola opakoval. Musel jsem se nad tím usmát, ohlédl jsem se přes rameno a zavrtěl při tom ocasem ze strany na stranu. A prej mi pomůže, tak uvidíme. Měl jsem se celkem dobře. Chtěl jsem sejít až dolů, abych se teleportoval zase zpátky v cajku.
Ještě mi to chvíli zabralo. Uvědomil jsem si taky, že scházet dolů bylo mnohem náročnější, než nahoru. Cítil jsem obrovský nápor na své přední nohy. Jak mnou projížděla bolest, než jsem udělal ten poslední krok, který mě odděloval od kopců. Zhluboka jsem se nadechl, čerpal jsem ještě z těchhle teplých krajů. Na severu panuje krutá zima. Ale to zvládnu, musím. Zavřel jsem oči a představoval si místo, kam se chci vrátit.

// Teleport, Jedlový pás

// Narrské kopce

Bylo mi horko, dával jsem si pořádně do těla. Věděl jsem, co chci Životovi říct, ale s dalším každým krokem jsem cítil, jak mi ta kuráž mizí. Byl jsem zadýchaný, unavený. A co víc? Absolutně jsem nesnášel písek, jak se mi zabodával mezi jednotlivé prsty na tlapách. Povzdychl jsem si, Život se mohl usadit všude, kdo ví proč se mu líbilo v poušti. Aspoň jsem se konečně naučil používat ten teleport, to vymyslel génius. Usmál jsem se. Rozhodně mi to ušetřilo tlapy, ale teď jako bych si tu svoji lenost dokonale vybíral.
Zvedl jsem hlavu a zjistil, že nejsem ještě ani v půlce. Odfrkl jsem si. Vážně mi to za to stojí? Čím výš jsem byl, tím víc jsem pochyboval. A co bych k tomu ještě dodal? Čím výš jsem byl, tím mi bylo lépe. Najednou ta zloba, co jsem v sobě dole pociťoval se změnila na štěstí. Dokonce se mi i zkřivil úsměv, já byl šťastný. Ještě několik dalších desítek minut mi trvalo, než jsem se až nahoru vyškrábal. Když se tak stalo, polilo mě horko. Vlci se sice nepotili, ale já bych z fleku dal bůra za to, že jsem byl zpocený jako blázen. Rozhlédl jsem se, než můj pohled spočinul na tom jediném živém, co tady nahoře bylo. "Buď zdráv Crowley," pozdravil mě s úsměvem pan Život. Já se při tom se svou krpatou výškou napřímil. Dole jsem měl ještě silácké slova. Chtěl jsem mu od plic říct, že na mě úplně zapomněl, co se týče mé poslední žádosti. Ale když jsem byl teď nahoře a stál před ním. Necítil jsem nic jiného, než pohodu. A vděčnost? Uměl jsem to vůbec cítit? Dal bych teď z fleku svý levý půlky, že tohle byl ten správný pocit. Rozněžnil jsem se a posadil. "Také buď pozdraven, Živote," pozdravil jsem ho. Musel jsem se zhluboka nadechnout, ale když jsem otevřel tlamu a chtěl promluvit, předběhl mě. "Cítíš se dobře mladíku? Vím, že jsi nedočkavý, tvé srdce je nedočkavé, ale věř že jsem na tvou poslední žádost nezapomněl. I Lilac mi to minule připomněla, ale řeknu to samé co minule, buď trpělivý," usmál se na mě Život. Já ucítil okamžitě vlnu endorfinů. Musel jsem se usmát. "Vlastně jsem možná trochu zapomněl, proč jsem za tebou přišel," pokrčil jsem rameny a musel se nad tím zasmát. "Když jsem tu byl naposledy, finišovali jsme s Lilac s naší smečkou," začal jsem. "Smečce se vede dobře, máme za sebou i první lov," cítil jsem, že jsem mu to chtěl říct. Ale Život jenom přikývl, očividně nás sledoval, on sledoval všechny. Když se na mě otočil, já jako bych se najednou zcela rozpustil blahem. "Ano, vidím Vás všechny, vedete si dobře a ty Crowley," polkl a já hltal každé jeho slovo. "Změnil ses, alfa ti očividně prospívá," pochválil mě. A já se culil jako malé vlče. "Moc si té pochvaly cením, děkuji," poděkoval jsem mu. "Ale možná by jsi mi mohl ještě trochu pomoci, víš není nás mnoho... a nebezpečí se skrývá za každým rohem," řekl jsem mu. Věděl jsem, že Život je na tohle specialista. Takže jsem doufal, že mi v tomhle dokáže plně vyhovět. Věděl určitě o co ho teď žádám, o větší moc. Zvedl jsem k němu hlavu, musel jsem jí zvednout pořádně, protože Život byl opravdu obrovským vlkem. "Chápu tvé obavy a mohu ti trochu pomoci, neboj ve smečce vás možná brzy bude víc," řekl, jako by snad viděl do budoucna. Zvědavě jsem při tom zastříhal ušima a moc jeho slovům nerozuměl. Jak víc? Já nechtěl, aby nás bylo víc. Takhle malá smečka mi zcela stačila, nepotřeboval jsem další košťata v kůlně. Ale Život se nad tím jenom pousmál. Cenil jsem si jeho rad a vždy co řekl dodržel. Někdy mu to sice trvalo, ale já do něj vkládal veškerou důvěru. Alespoň teď když jsem byl tady s ním nahoře. "Vrať se zpátky ke svým mladíku, uč se. Myslím na tebe a až nadejde ten správný čas, poznáš to. Uvidím, co se s tebou dá dělat," řekl a pan Život se postavil. "Děkuji," poděkování z mé tlamy znělo tak... divně, ale zároveň právě teď tak snadně. "Měj se hezky," rozloučil jsem se s ním.
Protáhl se, měl tady přece jenom práci. I když jsem se v jeho přítomnosti cítil tak dobře, nechtěl jsem odejít. Oceňoval jsem i jeho zimní vzhled. Vlastně jsem tu v zimě nikdy nebyl mám ten pocit, takže jsem na něj jenom překvapeně koukal, než mi zmizel z dohledu. Jen na mě zpovzdálí kývl na rozloučenou a pak byl fuč. Já tam ještě nějakou dobu seděl, nemohl jsem se rozhoupat. Běž ke svým. Znělo to tak... dospělácky. Povzdychl jsem si a neochotně se teda zvedl. Ještě jsem několikrát chodil tam a zpátky, přemýšlel jestli bych tu neměl zůstat. Ale nemohl jsem, Lilac mě potřebovala a svým mámám jsem něco slíbil. S velkou neochotou jsem se teda vydal zase do nížin. Díky Živote. Ještě jednou jsem mu poděkoval a já si zase obnovil víru v něj. Když jsem pomalu slízal z kopců, cítil jsem že jeho síla pomalu klesá, ale i tak jsem měl velmi dobrou náladu.

// Narrské kopce

Směnárna
18 křišťálů - 180 květin
9 perel - 30 květin
= v úkrytu bude dohromady 401 květinek

// Teleport Ageron

Tlapy se mi zabořily do písku. Znechuceně jsem se zašklebil. Fuj. Prskl jsem, sníh jsem měl teda mnohem raději, než písek. Vlastně jsem měl radši úplně všechno, jenom ne písek. Povzdychl jsem si, rozhlédl se. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na to světlo všude kolem. Byla tu zima, naposledy jsem byl u Života v létě. Žádal jsem ho o pomoc s mým vzhledem. Vyplivl jsem mu tam snad všechno, co jsem měl, jenomže on nic. No jo. Protočil jsem očima. Možná je čas se trochu připomenout. Napadlo mě. Využil jsem té chvíle i proto, že Lilac byla s Atsumu, možná se více poznají. Lilac věděla jak si s ním poradit. A pár minut navíc jsem jim dopřát mohl.
Teď už nezbývalo nic jiného, než se vydat na špacír nahoru. Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak teplý vzduch do plic. Tak hurá na výšlap. Povzdychl jsem si. Pohodil jsem při tom ocasem a vydal se nahoru.

// Vršky

Koukal jsem na Lilac co řekne, ale bohužel nám naši chvilku narušil Atsumu. Podíval jsem se na něj, vypadal celkem spokojeně. Poposedl jsem si, ale i tak mi na xichtě zůstal trochu zkřivený úsměv. Protože jsme se o něm právě teď bavili. Jenom pozdravil, vypadal jako by se někam chystal. Naivní. Podotkl jsem. Měl jsem totiž tolik možností, jak ho tady udržet, ale Lilac se rozhodla vzít to za své. Podíval jsem se na ni. Můj xicht zaujal jenom jednu pózu. A to jedno obrovské "ó", které se mi stalo z tlamy. Hodil jsem si tam i tlapu, aby to nevypadalo tak blbě.
Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého a při tom se neubránil smíchu. "Můj drahý nový příteli, tohle je Lilac," řekl jsem jednoduše. "Má druhá půlka co se týče alfovství," představil jsem. "A jak řekla tak bude, máš dluh, který musíš splatit," prozradil jsem mu a při tom se jen chichotal. Jakmile jsem se uklidnil, pohodil jsem ocasem, který jsem stočil podél těla. Zhluboka jsem se nadechl a čekal, jak zděšeně se bude tvářit. Lilac mu právě sdělila, že všechno si bude muset odpracovat. Já jsem měl různé varianty v hlavě, jak ho tady udržet. Ale ani jedna z nich nebyla tak skvělá, jako tahle. "A v tom druhém případě, počasí stojí stejně za prd, na jih se alespoň do konce zimy nepodíváš, stojí to za hovno," pokrčil jsem rameny. Ale vnitřně jsem byl rád, že tu Atsu zůstane. Byl to můj první zachráněný vlk, takovou dementní věc bych už nikdy neudělal. "Takže vítej v Ageronské smeeče," pokrčil jsem lhostejně rameny. "A jak říká Lilac, najdeme tě všude," zazubil jsem se na něj. "Je to tu fajn, oblíbíš si to," aby neztratil víru, ale v to jsem úplně nevěřil. Při tom jsem se začal smát.
Pak jsem něco ucítil, zastříhal jsem ušima. "Dejte mi minutku," řekl jsem a zvedl se. Odešel jsem od těch dvou, aby mě neviděli. Zavřel jsem oči a nechal se přenést teleportem.

// Teleport: Narrské kopce

Doufám, že všechny kalendář alespoň trošku bavil.

Tak hrneme se na to:
Crowley
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie: Bolest
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 100 květin + 100 drahokamů
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - Myšlenky
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - vymaxování 1 vlastnosti - Obratnost
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - Země
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - Elektřina
22. - 50 drahokamů
23. - 2 hvězdičky do vlastností - Síla
24. - 25% sleva na speciální magii
+ 75% sleva k jakémukoliv bohu

Tonres
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. - vymaxování 1 magie: Elektřina
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
7. - 5 křišťálů
8. - 2 hvězdy do vyjímečné magie pod 5. lvl - Zimní magie
9. - 30 oblázků
10. - 2 bonusy štěstí
11. - 10 křišťálů
12. - magie od Života bez hvězd - Oheň
13. - 30 mušlí
14. - 50 oblázků
15. - 5 % nad rámec do jedné vlastnosti - Síla
16. - 25 kytiček
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - Emoce
19. - 2 teleportační lístky
20. - 50 kytiček
21. - magie od Smrti bez hvězd - Bolest
22. - 50 drahokamů
23. - 2 % nad rámec do jedné vlastnosti - Rychlost
24. - 25% sleva na speciální magii
+ 75% sleva ke Stařešinovi

Saelind
1. - 5 perel
3. - vymaxování 1 magie: Emoce
8. -100 květin + 100 drahokamů
10. - 2 bonusy štěstí
13. - 30 mušlí
15. - vymaxování 1 vlastnosti - Taktika lovu
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - Země
23. - 2 hvězdičky do vlastností - Rychlost
24. - 25% sleva na speciální magii

Naivara
3. - vymaxování 1 magie: Země
8. -100 květin + 100 drahokamů
12. - magie od Života bez hvězd - Voda
13. - 30 mušlí
15. - vymaxování 1 vlastnosti - Rychlost
17. - 50 mušlí
18. - 2 hvězdičky do magie - Voda
23. - 2 hvězdičky do vlastností - Síla
24. - 25% sleva na speciální magii

Přidáno.

Podíval jsem se na Lilac a při tom se zatvářil všelijak. "Asi ne?" Zhodnotil jsem to naposledy. Protože ten její autoportrét vypadal jako nepovedená brambora. Ale tak, snaha se očividně těší. Při jejím dalším výroku emocí jsem si jenom povzdychl. Zastříhal jsem ušima a podíval se raději jinam.
Lilac mě ujistila v tom, že je tady spokojená a to se mi právě líbilo. Lehce jsem se na ni široce usmál a pak raději dělal, že tu nejsem. "Asi ně," podotkl jsem a pokrčil nad tím rameny. Byl bych raději mnohem radši sám. Protože to byl můj první nápad - bejt sám. Tady bylo tolik hormonů, že jsem se raději sbalil a šel do řiti. Ale tak či tak, dopadlo to jak to dopadlo. "Tak to dík," zazubil jsem se s úsměvem. Protože bejt to jediný divný, co jí drží pohromadě bylo to nejlepší přirovnání. "Mám to stejně," dodal jsem se šikmým úsměvem.
Pak jsem jí říkal, co se tady vlastně stalo. Že jsem vzal žebráka k nám do úkrytu, čekal jsem že dostanu za uši. Že mě sežere zaživa, ale to se nestalo. Naopak dala na mé uvážení, což mě překvapilo. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. "Počkej, počkej," zavrtěl jsem hlavou. "Možná ho můžeme i zneužít," zazubil jsem se. Pak ale nabídla, že ho mile ráda odzkouší sama. Zavrtěl jsem při tom ocasem. "Nažral se z našeho masa, chrápe nám v úkrytu, klidně si ho odzkoušej dle libosti." Vybídl jsem jí. "Jak říkám, může bejt zábava, nabídl jsem mu sedmé z nebe a nazval mě buď nejlepší alfou, nebo nejhloupější, ale... kdo je vlastně hloupý? Stále nám smrdí v úkrytu." Zazubil jsem se a nechal to na Lilac. Já se toužil s ním trochu pohrát. Nechat ho tady, i proti vůli. Pobavit se bylo to, co jsem měl v zájmu.

28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Seděl jsem před úkrytem a vyčkával, kdy Atsumu vyjde. Stále jsem nebyl rozhodnutý co s ním provedu. Do uší se mi ovšem dostal hlas Lilac. Zastříhal jsem ušima a zvedl zadek, nebyla daleko. Stále jsem měl v hlavě ten majáček, že si na Atsumu musím dát pozor. Ale neubránil jsem se tomu jít se podívat za Lilac. Přece jenom se jí v tomhle zasněženém počasí určitě hodí společnost. A tak jsem se za ní vydal. "Šmankote, co to tu vy babizny provádíte?" Zvolal jsem už z dálky, když jsem si všiml jejich výtvorů, které teď zkrášlovaly náš les. Podíval jsem se na ně, no mistrovské dílo to nebylo, ale snaha se přece jenom cení.
Přišel jsem k nim a posadil se. Dlouze si povzdychl. "Jak to zvládáš?" Zeptal jsem se jí, protože jsem věděl o její minulosti. Doufal jsem, že jí nějaká zima a trocha sněhu nezastraší. Ale ne, byli jsme jednoduše na stejné vlně. Takže jsem o tom nepochyboval, ale zeptat se nebylo nic špatnýho. "Chtěl jsem ti jen říct, dík. Bez tebe bych si to tady neuměl představit," prozradil jsem jí. "To že jsme se potkali bylo to nejlepší, co se nám mohlo stát," zazubil jsem se na ni. Ale hned po tom mi na xichtě udeřil zase kyselej výraz. Protože jsem věděl, že bych jí asi měl něco říct. Ale vyznávání citů a to co pro mě znamenala... Nebylo úplně jednoduchý. "Já jen, mám tě fakt rád, takže díkec," pokrčil jsem rameny.
Tím bych všelijaké vyznávání ukončil. A raději se vrátil k věci. Rozhlédl jsem se sem a tam, Atsumu byl stále zalezlej v úkrytu. "Našel jsem tuláka, byl skoro mrtvej v mrtvý zóně. Vzal sem ho sem, je zmatenej, drzej, ale něco v něm vidím. Uvidíme, prý žil dřív v Sarumenu," prozradil jsem Lilac. "Ale už je to pár let, ještě přemejšlím, co s ním," spiklenecky jsem se na Lilac uculil. Protože jsme měli kvantu možností, jak se buď pobavit, nebo ho tady držet.

// Ragar

Za chvíli jsem byl zpátky. Ohlédl jsem se na hory a pak se soustředil jenom na to, co mám před sebou. Všechno bylo obklopeno tmou. Byla noc. Noc jsem měl ze všeho nejradši, cítil jsem se jako zcela jiný vlk. Proplétal jsem se mezi stromy a naslouchal hlasům v mé hlavě. Neměl jsem daný cíl, teď jsem jenom přemýšlel nad tím, co udělám s Atsumou. Věděl toho víceméně už dost. Dokonce jsem mu dal jídlo z našich zásob. Lilac se prozatím neozvala, dělal jsem si o ni trochu starosti.
Rozhlédl jsem se. Došel jsem zrovna k noře, pach byl stále čerstvý, Atsu nikam nešel. Proto jsem se rozhodl tuhle noc kempovat před vchodem. Posadil jsem se a poslouchal to ticho, které všude panovalo. Mech byl schovaný pod sněhem, ovšem vyzařoval drobné světlo. Tak jo, co s ním? Podíval jsem se do vchodu nory. Měl jsem velice lákavé nabídky ve své hlavě, ale jak zvolit tu správnou? Těžko říct, pokrčil jsem rameny. Něco jsem si brblal pod nosem, nesmysly. Pak jsem začal zjišťovat, jaké bude počasí zítra. Cítil jsem to v sobě a dokázal tak odhalit, co se bude dít.

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc
// Nora, přes Ageron

Vyšel jsem z nory ven a byl celkem rozpolcený. Atsumu byl troufalý, ovšem nic na něm nebylo zcela dobrýho. Byl prozatím slabý, ale kdo ví možná by uměl i překvapit. Samozřejmě se mi nelíbilo jeho chování a podceňování mých rozhodnutí. Toho jsem si zažil už dost. Je fakt, že kdybych chtěl srovnal bych ho do latě. Ale líbilo se mi ho držet v takové nejistotě. Ještě než odejde, mohl bych si s ním trochu pohrát. Při tom se mi zkřivil úsměv, zavrtěl jsem ocasem a procházel lesem. Nechtěl jsem se moc daleko vzdalovat, když jsem měl v úkrytu vetřelce. Ale porozhlédnu se, jestli je les v cajku.
Mé kroky mě zavedly až k hranicím k horám. Zvedl jsem hlavu a vypravil se na ně. Chtěl jsem se podívat na okolí při hezké noci. Atsumu bude určitě spát, byl vyčerpaný, takže mám nějakou chvíli pro sebe. Střežil jsem ovšem svůj les jako oko v hlavě. Zamířil jsem na vrchol, kde jsem se postavil a pak začal výt na měsíc. Hledal jsem ho na obloze. Pohrával si při tom s různými myšlenkami. Bylo to osvobozující. Cítil jsem se tak trochu jako král. Vytí bylo taktéž velmi osvobozující. Už dlouho jsem tady nebyl, nebo netropil neplechu v noci. Ale bylo to fajn pozdvižení. Co mě ovšem dosti zarazilo bylo, že tu bylo cítit mnoho pachů. Víc, než by se mi líbilo. Přišlo mi zvláštní, že přicházela zima a vlci se rozhodli navštívit právě hory. A hned vedle mého lesa. Neměl jsem z toho zrovna dobrý pocit, ale nic jiného jsem s tím udělat nemohl. Zavrtěl jsem se a přemýšlel nad tím, co vlky může tahat až takhle daleko na sever.
Lehce jsem se ušklíbl. Uvědomil jsem si, že už jsem v horách dlouho, zima se mi dostávala pod kůži. A tak jsem se vydal zase zpátky do lesa. Chtěl jsem střežit vchod do své nory, až se Atsu vzbudí. Zároveň jsem přemýšlel nad tím, jaký trest by ho mohl postihnout. Nebo co si na něj nachystám. Měl jsem tolik možností. Slizky jsem se usmál, když pode mnou křupal sníh. Připomínalo mi to lámání kostí. Ten zvuk jsem měl opravdu rád. Zastříhal jsem ušima a když mě přivítali první mé stromy, oddychl jsem si. Atsumu byl stále na místě, tak jsem zamířil tam, kde mě bude potřeba.

// Ageron

// Ageron

Mířili jsme společně do mého úkrytu. Atsumu vypadal celkem spokojeně a já se jen mlsně olízl. Dokonce jsem dostal i pochvalu, u které jsem se jenom nepříjemně zašklebil. Jeho další poznámka byla ovšem dost troufalá. Jen jsem ho přejel nepříjemným pohledem a u toho zkřivil úsměv. "Hloupý? Já nebo ty?" Otočil jsem to na něj a při tom se zasmál. To já ho teď lákal do jámy, ze které není úniku. Když jsme pomalu přistupovali ke vchodu, nebe se najednou zatáhlo do naprosté černoty, jako kdyby přicházela poslední bouře. "Až po tobě tedy," nabídl jsem mu to a v očích mi při tom jásaly jiskry.
Pak jsem vlezl teda za ním. Přivítal mě klid a pohoda, takové to pižmó, které jsem měl rád. Vůně domova. Na tváři mi ale stále pohrával ten slizký výraz, se kterým jsem se bohužel narodil. Jo, měl jsem chuť ho čapnout za kožich a trochu si pohrát. Zachránil jsem ho proto, abych ho teď mohl perfektně zprasit. "Támhle máš něco k jídlu," pokrčil jsem rameny a ukázal na čerstvě uloveného losa. Pokynul jsem směrem k čerstvému masu, který tenhle tulák určitě ocení. "Budu venku," řekl jsem pak jednoduše a vyšel zase ven.

// Ragar, přes Ageron

11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným / Popovez někoho na provizorních sáních
// VVJ, přes Severní Galtavar

Měl jsem trochu větší problémy. Nenáviděl jsem chuť rybiny na svém jazyku. Proto jsem kapra ihned musel vyplivnout zpátky, i když byl už mrtvej. Při tom jsem si ošetřoval tu pachuť v mé tlamě. Atsumu byl ovšem jiného názoru. Ihned se hrnul tu rybu chytit. Doslova jako by mi i vynadal? Podíval jsem se na něj úplně zděšeně. "Fuj nežer to!" Prskl jsem po něm. "Bude ti táhnout z huby," když jsem se na něj podíval jak to žere, zvedal se mi žaludek. Měl jsem pocit, že snad všechno půjde hezky a velmi rychle ven. Takže jsem odvrátil zrak.
Pomalu jsme postupovali dál, po tom všem. Ještě teď jsem se musel vzpamatovávat z toho hrozného zážitku. Když jsme se ale objevili u hranic, podíval jsem se na Atsua. "Tak vítej v Ageronském lese," řekl jsem mu a při tom se rozhlédl. V té chvíli jako by ze mě všechno opadlo. Já byl doma, ve svém domově. Tam, kde mi bylo vždy dobře. Viděl jsem že kousek od nás je docela dobrá a velká kůra. "Zdá se že tě bolej nohy, tohle řeknu jenom jednou v životě ale sedej," řekl jsem mu. "Než se vyvrátíš a tohle všechno bylo pro nic za nic," řekl jsem a při tom ho svezl k úkrytu. Já na tom byl kondičně celkem dobře. Ještě aby ne, byl jsem přece alfou. Zavyl jsem při tom na Lilac, kterou jsem cítil v lese. A doufal, že se ozve zpátky. Ale možná to bylo jenom to, že jsem si chtěl tuhle chvíli užít a ohlásit, že pán lesa je zase zpátky doma. Mrkl jsem na Atsua. "Tak pojď," pobídl jsem ho a pomalu se přibližoval ke vchodu do úkrytu. "Pěvně věřím, že toho nebudu litovat," přece jenom jsem mu ukázal můj les. Ukazuju mu kde máme úkryt a zásoby. Byly jsme začínající smečka, rodinná smečka. Nikoho zvenčí jsme k sobě nechtěli pustit. Ale Atsumu byl... jiný. Možná jsem se na něj takhle díval jenom proto, že jsem ho zachránil. Věděl jsem, že jako správný tulák se nažere a půjde si po svých. Ale od té doby, co mě zradila Zurri... a pak jsem našel největší štěstí v mém životě, Lilac, která mi tohle všechno pomohla vybudovat. Možná jsem jen potřeboval vidět svět z jiného úhlu pohledu.

// Úkryt

9. Ulov si kapříka
// Východní hvozd

Když jsem kdykoliv míjel Velké vlčí jezero, věděl jsem, že jsem už jenom co bych koulí dohodil doma. Zkontroloval jsem, jestli je Atsumu furt za mnou. Zatím se držel. Ujišťoval jsem ho, že už nejsme daleko. V hlavě jsem si při tom mísil plán, co řeknu až ho tam dovedu. Dokázal jsem si představit Lilac, i mámy jak se asi budou tvářit. Ale teď mi to bylo prostě jedno. Věděl jsem, že tenhle vlk potřeboval pomoc a to, že jsem to měl u něj schovaný mi zcela stačilo.
Zastavil jsem se u břehu a rozhlédl se. Hledal jsem, kudy bude nejlepší dostat se na druhou stranu. Zvolil jsem to přes severní část. Tam se to celkem dalo přežít. "Poslední voda, co budeme muset přejít." Ujistil jsem Atsua a přibližoval se. Tenhle potok byl o něco širší, ale věděl jsem, že to hravě zvládneme. Postavil jsem se tam a hledal, kam bych mohl dát tlapu, aniž bych se celý namočil. Bylo to celkem složité na to, něco vymyslet. Bez namočení to nejspíš nepůjde. Tak jo. Povzdychl jsem si. To poslední, co jsem teď chtěl bylo bejt mokrej. Zašklebil jsem se přemýšlel co dál. Nakonec jsem uviděl malý ostrůvek, snad to bude skála, doufal jsem. Skočil jsem na ní předkem, držel jsem se co to šlo, ale moc dlouho to nevydrží.
V ten moment jsem si uvědomil, že jsou tu všude ryby, co se snažili dostat do jezera. Zašklebil jsem se. Nesnáším ryby, naprosto je nenávidím. Ta jejich chuť, i pach bylo něco strašného. Protočil jsem očima a pokračoval dál. Chtěl jsem se předními odrazit, pak zadními a skočit na druhou stranu. Ale ono ejhle, křuplo to. Předek mi zahučel do vody a já ihned cvakl zuby. Něco mi ale uvízlo v tlamě. Měl jsem zavřené oči, takže jsem to v tom šoku ani nevnímal. Vytáhl jsem se zadníma nohama. Než jsem si to uvědomil, co jsem svíral v tlamě, už se to nehýbalo. Ihned jsem kapra pustil a vytřeštil oči. "Do vlčí díry! Fuj! Blé, nechutný, rybina," šklebil jsem se co to šlo. Do tlamy jsem nabral velkou vrstvu sněhu, abych se toho pachu zbavil. Tak to je hnus! Zavrčel jsem si sám pro sebe. Tohle byl fakt smolík, naštvaně jsem pak přes tu vodu jednoduše přešel. Už mi to bylo jedno, stejně sem byl mokrej jak pes. Ageron byl naštěstí za rohem.

// Ageron, přes Severní Galtavar

17. Obdivuj krásu zimy z útulného místečka
// Řeka Kierb, přes Gejzíry

Hašteření mi nikdy nevadilo, pokud se to teda nezvrtlo. Dostal jsem i já pár dělových koulí přímo do xichtu, z těch jsem se ale rychle otřepal. A šli jsme dál. Gejzíry jsme prošli rychle, nebylo to zrovna místo, na kterém bych se chtěl jakkoli zdržovat. A Atsumovi to nejspíš nevadilo.
Atsu byl toho názoru, že nudný příběh neexistuje. Podíval jsem se na něj skeptickým pohledem a při tom zavrtěl hlavou. Zrovna jsme byli ve Východním hvozdu. Našel jsem na chvíli útulné místečko, pod jedním spadlým stromem. Ten se opíral o jeden zdravý, ale držel. Byla tu možnost chvíli počkat, než se počasí umoudří. Přivřel jsem oči a při tom chvíli přemýšlel. Atsu měl nejspíš takové normální vlčectví, až na to že pak skončil tady. "A co se teda stalo pak? Jak jsi skončil tady i se sourozenci?" Zeptal jsem se, protože to mi tam úplně nesedělo. S otcem sice moc času nestrávil, ale s matkou možná jo. Pokud jí teda něco nesežralo. Kéž by něco sežralo ty moje. Podíval jsem se z útulného místečka nahoru, přes koruny stromů.
Zhluboka jsem dýchal a nasával při tom informace o počasí. "Zdá se, že se to počasí bude zhoršovat, ale jsme už celkem blízko," když jsem zase otevřel oči, vyrazili jsme přes hvozd zase dál. "Jak jsi na tom s magií? V zimách se ti může celkem hodit," podíval jsem se na něj. Chtěl jsem mu nějak pomoct, když už tu byl. Takže jsem se snažil najít nějaké výhody ve všem. Sakra, vypadá to že se zvěř začne za chvíli schovávat. Máme sice dost jídla na možná víc jak celou zimu. Ale pokud se to bude zhoršovat, kdo ví co nastane. Nedůvěřivě jsem si prohlížel šedivé nebesa, které ze sebe stále sypaly hromady a hromady sněhu. Vyrazil jsem proto vstříc mému lesu, už byl fakt za rohem.

// VVJ