Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 1/5

Čím déle jsem sledoval vchod do nory, tím více mi padala hlava. Až nakonec opravdu upadla na zem, se zavřenými oči. Byl jsem tak šíleně unavený a ta tma mě dokonale uspala. Položil jsem si hlavu na zem a spokojeně oddychoval, dopřál si tak několik hodin spánku.
Když jsem se probudil, venku začínalo pomalu svítat. Hned jsem kontroloval okolní pachy, zdály se v pořádku. Atsumu přes noc zůstal mimo hranice. A zdá se, že mou nabídku vzal vážně, už ho neuvidíme. Takže jsem začal přemýšlet nad tím, co s ním provedeme, až ho jednou potkáme. Teď se ale budu soustředit hlavně na les. Upozornil jsem se. Zvedl jsem se a zamířil k masu. Byl jsem hladový, pořádně jsem ještě nežral, takže jsem si dopřál kus z losa, co jsme ulovili. Maso bylo skvělé, zdá se že se nijak nekazilo, tahle nora nám byla požehnána se vším dobrem.
Dojedl jsem a cítil se mnohem líp. Odpočinek a snídaně bylo to, co jsem v tuhle chvíli opravdu potřeboval. Proto jsem se vydal zpátky do lesa, vklouznul jsem tak východem ven.

// Ageron

Loterie 5/5
// Ageron

Táhl jsem srnce dovnitř. A když jsem ho konečně mohl pustit, oddychl jsem si. Musel jsem se posadit, několikrát jsem otvíral a zavíral tlamu. Šíleně mě bolely kouty. Rozhlédl jsem se, úkryt byl prázdný. Byla tu spousta masa z losa, kus jeho kožešiny. A kus kožešiny srny, co jsme v létě s Lilac ulovili. Teď jsem měl další kožešinu, o něco větší, ale uvidíme jak dobře se mi ho podaří stáhnout.
Ještě jsem si dopřál pár minut. Uvažoval jsem nad tím, jak se Atsumu asi zachová. Bylo ode mě nedbalé ho jenom tak nechat. Hádal jsem, že už bude na míle daleko pryč. Nebyl tak hloupej, aby se vracel. Tím, že mi pomohl se mi aspoň trochu revanžoval, ale co víc? Zavrtěl jsem hlavou, jeho magie by se teď taky šikla, ale musel jsem si pomoci sám. Dal jsem se do práce.
Kostlivec chodil při tom po úkrytu, jeho kosti chrastili a dělal mi tu jedinou společnost, kterou mohl. Sice nebyl kdo ví jak zábavný, ale aspoň jsem se necítil sám. Když jsem skončil, měl jsem před sebou celkem pěknou práci. Srncova kůže se bude určitě hodit. Hodil jsem jí na kraj, bude potřebovat vysušit co nejdřív. Takže jsem přemýšlel nad tím, jak to udělat. Ovládám jenom psychické magie, z velké části. Nic, co by se mi teď hodilo jsem bohužel neměl. A tak jsem chytl srnce, nebo to co jsem z něj udělal a přidal ho k losovi. Lehl jsem si do tmavého koutu na jednu ze starých kožešin. Sledoval jsem v černé tmě vchod, zda-li se tu objeví, nebo ho budu muset později pronásledovat.

Loterie 4/5
Armanské hory

Chytl jsem srnce pod krkem a Kostlivec při tom táhl druhou část. Nebyl moc co k čemu, síly moc nepobral, očividně tolik kolik rozumu. Atsumu jsem nechal na hranici přemýšlet o tom, co vlastně chce. Je fakt, že při lovu byl užitečný, až na ty kecy. Nač bych tady měl trpět někoho jako je on? Měl možnost, když se rozhodne zůstat dobře, když ne? Zabije ho buď zima, nebo my. Mlaskl jsem.
Probodával jsem Kostlivce pohledem. "Nechceš už jít?" Zavrčel jsem na něj. Jelikož jsem toho srnce teď táhnul hlavně sám. Byl jsem durch mokrý, unavený. Noc byla mrazivá a mě ten chlad štípal až v samotných plících. Zavrčel jsem a hledal při tom vchod do úkrytu, nemohl být zrovna daleko. Takže jsem zase trhnul a dal se do svých stop.
Vážně se počasí začínalo zhoršovat, tohle nebude věštit nic dobrého. Kde jsou sakra moje mámy? Váhal jsem, ale jim bude dobře. Magie ohně je ochrání, ať jsou kde jsou. Ale co my? Podíval jsem se na srnce, kterého v úkrytu musím stáhnout z kůže. Chtělo by to někoho z magií ohně. Jenomže moje mámy byly tu a tam. A kožešina sama od sebe jenom tak neuschne. No přemýšlet nad tím budu až dole.

// Úkryt

Loterie 3/5
// Lesík Topolů

Za lesem jsem se na chvíli zastavil, abych popadl dech. Moje fyzická zdatnost na tom byla fakt dobře, pohodil jsem ocasem. Tak jo, šup dál. Projelo mi hlavou, chňapl jsem po srnci a táhl ho uličkou mezi horami, kterými jsme před pár hodinami šli s Atsuem. Chvíli to trvalo, protože v noci jsem špatně viděl a byl jsem zároveň i vyčerpanej. Cítil jsem, jak začínám být trochu mrzutý. Před hranicemi Ageronu jsem se podíval na Atsua.
Pustil jsem na chvíli naši kořist. "Díky za pomoc, každopádně," nadechl jsem se. "Každopádně nechci ve smečce vlka, který bude při každé příležitosti o něčem polemizovat, nebo přemýšlet. Rozmysli si to, něco málo jsi viděl. Pokud nechceš zjistit více o nás, o tom jak žijeme a zvědavost ti nedovoluje tu nadále zůstat. Zmiz po přítmí noci, ale varuju tě, chcípneš dřív než někam dojdeš," pokrčil jsem rameny. Varoval jsem ho, bylo to teď na něm. Je fakt, že byl fakt dobrej vlk, byl schopný, silný. Smečce by to určitě prospělo. Ale k čemu mi je nějaký parchant, co bude drzej a neustále po nás jenom šlapat? "Nenechám po sobě šlapat, už ne. Tohle je moje místo, nabídl jsem ti možnost domova, ber nebo nech bejt," Mrskl jsem ocasem a nechal Atsua přemýšlet nad tím, co vlastně chce. Blížila se krutá zima, ale už mi to bylo jedno. Já svůj domov měl, dost jídla, Atsumu jsem si vyzkoušel a ukázal mu alespoň něco málo z našeho světa. Pokud chtěl odhalit naše tajemství, zjistit co jsme zač a proč jsme takoví, mohl... Nebo nemusel, pak bych pustil Lilac z řetězu, v tomhle počasí neuteče daleko. Chňapl jsem kořist a pokračoval do Ageronu.

// Ageron

Loterie 2/5
// Rozkvetlé louky

Padla noc, tomu jsem se chtěl vyhnout, jen jsem se zašklebil. Podíval jsem se na Kostlivce, jestli dělá co má. Konečně přestal obtěžovat Atsua a soustředil se na to co má dělat. Byl to tak trochu idiot, ale co jsem měl dělat, nevím čím jsem si od Smrti zasloužil mít takové prokletí neustále v zádech. Chňapl jsem při tom srnce a s pomocí i Atsua ho táhl dál k nám do úkrytu. Nebyl tak těžký jako los a Atsumu měl také dost sil. Což jsem celkem ocenil.
Povzdychl jsem si, nebyl teď úplně prostor na to mluvit, když jsme oba dávali všechno proto, abychom dostali srnce do úkrytu. Táhli jsme ho mezi stromy, které byly bůh ví jak vysoké. V té tmě jsem špatně viděl, z čumáku mi šly oblaky páry. Funěl jsem skoro jako drak, přičemž jsem už přestával cítit i čelist. Místy jsem trochu zavrčel, když se nám srnec někde šprajcl, nebo Kostlivec nedělal co má. Bože, to je zima k čertu s tím! Trhl jsem hlavou znova, abychom toho srnce měli zase o kus dál.

// Armánské hory

Loterie 5/5

Atsumu byl už podrážděný a já se naopak o to víc smál. Ten vlk absolutně nevěděl s kým si zahrával a já si své trumfy nechám nejspíš na jindy. Ale je fakt, že si sám stříhal svůj metr. Ale jelikož jsem měl teď pomocníka, co mi pomáhá sehnat maso a kožešinu, musel jsem se držet. Nemusel, ale chtěl. Ovšem magie kolem mě jiskřila a toužila toho světlého vlka doslova svléknout z kůže. Ale krotil jsem se.
Atsumu to vzal celkem dobře, sledoval jsem ho a sám se zneviditelnil. Vyčkával jsem na dvou příležitost a zcela se tak v bílé ploše ztratil. Naopak Atsumu se snažil sejmout našeho srnce, ale místo toho na něm jen tak podivně viděl. Ach jo. Zavrtěl jsem hlavou a mlaskl. Blížil jsem se k nim a když jsem měl trn nejlepší uhel zase sem se zviditelnil. Skočil jsem mu na chřtán a prudce trhl, až mi zůstal trs masa v tlamě. Hups. Každopádně zvíře přestávalo sebou trhat, přece jenom měl na sobě stále Atsumu a pomalu se společně klátili k zemi. Olízl jsem si zakrvácený nos. “Okey, čapni ho a jdem,” řekl jsem a tak trochu už jsem měl na jazyku i příkaz. Jenomže v téhle ideální chvíli, kdy stačilo jenom na Atsumu kouknout a pomoci mé magie by šel jako beránek a možná by časem i přišel o rozum se tu objevil… Zničeno nic na zádech Atsumovi dopadl Kostlivec a začal mu žužlat ucho, vyjekl jsem doslova až mu v hlase zněla zženštilou. “Ne ho! Ale toho srnce, idiote, co tady děláš?” Mel jsem za to ze jsem toho ňoumu ztratil, ale on se objevoval vždy v trn nejhorší moment. Chechtal se a z Atsumu slezl a pomohl nám ho táhnout zpátky do lesa. Jen se chechtal, kosti o sebe cinkali.

// Lesík topolů

Loterie 4/5
// lesík topolu

“Já že tě unesl?” Pobaveně jsem se na Atsua podíval. Byl o něco vyšší než já. Chvíli jsem přemýšlel jak by to asi vypadalo, kdybych ho fakt unesl. Ale věděl jsem ze tak to očividně nemyslel. “To je tvůj pohled, zkritizuješ si všechno po svém a já mam plýtvat dechem? Když závěr už očividně máš?”A tím jsem tenhle rozhovor nechal. Po lovu se bude pokračovat.
Rozběhl jsem se za osamoceným srncem. Byl jsem rychlí a obratný, ovšem v tomhle počasí to nebyla ideální kombinace. Kdykoliv mi tlapa dupla do ledové krusty zabolelo to. Vzal jsem to kolem srnce obloučkem a při tom výhružně zavrčel, abych ho nahnal do spárů Atsumu. Nerad jsem se dohadoval o tom kdo v jaké pozici bude. Takhle jsem někoho mohl přivést přímo k akci a nechat ho ať improvizuje. Mohl jsem tak dost vidět, rozpoznat jak přemýšlí a jak jedna. Teď na přemýšlení nebyl úplně prostor. Chňapl jsem srnci po nohách, nepřestával jsem se ovšem smát. Tohle bude zábava. Já tu bolest se snažil nevnímat. Proste jsem jel jak to jenom šlo. Zatím jsem magii nechal spát, chtěl jsem Atsumu trochu vyzkoušet.

Loterie 3/5
// Ageron, přes Armány

Pomalu jsme vyšli z lesa. Zvedl jsem hlavu a neustále přemýšlel, jestli je v našich silách se dostat tam i zpět s kořistí ještě než padne tma. Ale já byl odhodlaný. Atsumu ať chtěl nebo ne tak to musel zvládnout taky. ”Vážně chceš probírat minulost někoho jako já? Hádám ze na jaře se sbalíš a už o tobě neuslyším. Raději se pojďme soustředit na to co je teď.” Zamyslel jsem se. Stále jsem váhal nad tím jaký tenhle vlk doopravdy je. Nevěřil jsem nikomu novýmu a i když jsem se fakt ze všech sil snažil aby si mě Atsu oblíbil, nedařilo se.
Pomalu jsem přešel přes hory, které nás dovedly do lesa. Prolézal jsem mezi stromy a vyhlížel kde uvidím pláň. Na lov jsem se těšil. ”Připraven?” Zeptal jsem se ho. Pomalu to pod tlapami začalo křupat. Ta ledová krusta byla vážně nepříjemná. Nebránil jsem se tomu se k tématu vrátit později. Teď jsem se ale soustředil hlavně na lov a na to, aby byl úspěšný. A miloval jsem spontánnost, tudíž jsem ani nečekal na Atsuovo vyjádření. Jednoduše jsem se dal do práce, na louce jsem už zahlédl naši kořist, srnce, byl tam sám.

// Rozkvetlé louky

Loterie 1/5

Atsumu byl šokovaný z celého toho zjištění. Že mám dvě matky, divil jsem se. Mě to divný nepřišlo, když jsem v tom od mala už vyrůstal. Podíval jsem se na něj a při tom naklonil hlavu na stranu. "Je to složitý," sdělil jsem. Proč by mě chtěl poznat, když jediná jeho myšlenka proč je tady je na jaře vzít roha? Přemýšlel jsem. Možná když nás pozná... Hlodalo ve mě a hledal jsem nejrůznější uličky, jak ho tady udržet. V hlavě mi stále zněly různé hlasy, které mi napovídaly jak se s tím vypořádat. "A hádám, že tě to asi stejně úplně nezajímá ne?" Zeptal jsem se ho.
Když jsem mu nabídl procházku, rád to přijal. Což mě potěšilo. Aspoň tím zabijeme trochu času. Atsumu se zajímal i o lovnou zvěř. "Dobrý nápad, co takhle se vydat přímo na lov? V úkrytu nám chybí kožešiny, v zimě se nám budou hodit." Napadlo mě. Stále jsem kontroloval počasí. Zdá se, že když budeme dostatečně rychlí, stihneme něco málo ulovit. A s Atsumem se můžeme vydat možná i po srně. Když se zeptal, jestli můžeme přikývl jsem a pomalu se vydal lesem. Nejdříve jsem Atsumu vedl podél hranic, aby věděl kde les končí a kde jsou naše hranice. Kdyby tu náhodou přišel cizinec, aby se za nás postavil. Ale v tom jsem mu prozatím nevěřil. A nevěděl jsem, jestli vůbec někdy věřit budu. "Hranice si viděl, náš les je plný zvěře, ale spíše té drobné, což je super. Vysoká je většinou vedle na pláni, ale srny jsou tam málokdy. Nejblíže je máme kousek jižně na louce." Sdělil jsem. Hold si budeme muset pohnout. Jen přes nízké hory, les a jsme na louce. Tam jsme lovili s Lilac a tam odsud máme svou jedinou pořádnou kožešinu. Když nepočítám tu z toho losa, ale ta nebyla zrovna ideální.

// Lesík topolů, přes Armány

Loterie 1/5

Protáhl jsem se, byl jsem z té zimy celkem ztuhlý. Stále více a více sněžilo, s trochu nakrčeným nosem jsem zvedl hlavu a díval se na zašedlé nebe. Atsumův výraz byl všelijaký. Viděl jsem v něm opravdu spoustu věcí, jako třeba možná lítost? Že se dostal do takové situace, vztek. Ale já věděl, že později bude rád, že tu zůstal. Zatím nedobrovolně, ale kdo ví co mu osud později přinese. Ptal se, kolik nás tady je. "Ještě tu jsou moje mámy, zdá se že teď jsou mimo les, ale brzy se tu určitě objeví," řekl jsem nenuceně.
Stále jsem na Atsumovi viděl známku odporu. Ale když se rozhlídl kolem a kolem, musel si všimnout, že počasí se pomalu zhoršuje. Mohl mi věřit, nebo nemusel, já však cítil co přijde. "Dej tomu šanci, dejme tomu tuhle zimu, na jaře až se umoudří se rozhodneš co dál," nebo spíš my rozhodnem. Chichotal se můj vnitřní hlas. Ale chtěl jsem mu dát šanci. Nevím proč, ale líbil se mi. Lilac by s ním byla hotová raz dva. Zůstane tu a tečka. Já v tom viděl přece jenom něco víc. Měl tu bratra, možná někde sestru, čili rodinu. Možná by mohli být štědří za to, že bude žít. Nebo na jaře získáme plnohodnotného člena, až si na nás zvykne... Mohlo to dopadnout jakkoliv. Ale i tohle byl ústupek opravdu velký. Každopádně to mohla být pro někoho nabídka snů, vždyť jsme mu to tady doslova nutili. A tím bych tuhle debatu víceméně ukončil. Zvedl jsem se. "Jdu se trochu protáhnout, chceš to tu ukázat?" Nabídl jsem mu a pomalu při tom vyrazil brodící se sněhem.

Prosím prosím:

8 lístků z inventáře Saelind za 80 mušliček.
2 lístků z inventáře Saelind za 10 perel.
4 lístků z inventáře Saelind za 20 křišťálů.
5 lístků z inventáře Naivara za 50 oblázků.
6 lístků z inventáře Naivara za 90 květin.
5 lístků z inventáře Naivara za 75 drahokamů.

Celkem: 30 lístků

Loterie 1/5

Zívl jsem, Atsumu to moc dobře nevzal. Poslouchal mě vůbec? Povzdychl jsem si. "Bla, bla, bla," zamumlal jsem to. Ovšem Atsu poděkoval i za přijetí, což bylo fajn. "Ber to jako šanci, blíží se fakt voser zima. Vlastně máš štígro, jen tak někoho sem nepustíme," řekl jsem už otráveně. To že to pořád sabotoval mi bralo vítr z plachet. A já měl rozhodně lepší věci na práci, než se tady s ním hádat. Prostě tu zůstane ať se mu to líbí nebo ne. Jednou jsem mu krk zachránil a chtěl jsem v tom pokračovat.
Poposedl jsem si a zvedl při tom hlavu. Tohle mám za tu svoji ochotu? Protočil jsem při tom očima a zavrtěl tak hlavou. Měl bejt rozhodně více vděčnej, ale zdálo se že se s tím pomalu smiřuje. Mě však stále trochu děsilo to počasí. Byli jsme daleko na severu a jestli se na nás žene nějaká hrůza, kterou jsem cítil díky magii Počasí, tak mi to nedělalo dobrotu. "Nevíš, kam šli mámy?" Zeptal jsem se Lilac a přece jenom cítil jemnou vlnu nervozity. Měli by se tu snad objevit co nejdřív. Snad se netoulají někde v horách. Ale tohle dáme. Projelo mi hlavou. Bylo nás teď o jednoho víc, takže jsme byli docela chráněni. A společně když se podržíme to zkrátka dáme. Uvidíme, jak se přes zimu Atsumu zabydlí, když to nebude sekat latinu, hold... se s ním vypořádáme nějak jinak. Ale zatím jsem neztrácel trpělivost.

// Nejhlubší omluva za mou pokoněnou objednávku. Teď už snad v cajku! :D

Crowley má 281 kytiti

ID - M02/myšlenky/5*
= 5 hvězdiček do pátého levelu 150 květin, po 50% slevě 75 květin

ID - M03/myšlenky/5*
ID - M03/země/3*
= 8 hvězd nad pátý level 400 květin, po slevě 50% 200 květin

Crowleymu zůstane 6 kytiti.
Ještě jednou převeliká omluva a děkuji, že mi to nebylo zcela zamítnuto. To možná až teď... :D

// Jedlový pás, přes SG

Vracel jsem se z úplně jiného směru, než jsem Lilac a Atsumu opustil. Stále byli v lese. Cítil jsem je a za chvíli je i viděl. Nerušeně jsem se k nim přibližoval, nebo spíše kolem nich chodil jako hladový sup. Pohodil jsem při tom ocasem, nevěděl jsem, jaké pocity se ve mě teď mísí. Ale bylo jich spoustu. Radost, vztek i strach. Něco od Života, něco od Smrti. Bylo to divné, ale věděl jsem, že za chvíli to ustane.
Přiblížil jsem se až k nim a zaujal místo zase vedle Lilac. "Tak přišel jsem o něco?" Mrkl jsem na Lilac. Ta už na tyhle moje mizející odchody byla zvyklá, takže jsem to bral jako hotovou věc. Alespoň měli nějakou tu chvíli na to se společně pobavit. Podíval jsem se na Atsumu, jak se tváří a jestli už se s tím vším smířil. Doufal jsem, že jo. Sice je to další hladový krk navíc, ale může s ním být zábava. Alespoň jsme měli pracanta na tu voser práci. Přejel jsem ho pohledem a pak i Lilac. Posadil jsem se a konečně cítil, jak se mi srdce uklidňuje. Vystřelil jsem ze zříceniny tak rychle, jak to jenom šlo. Ale jsem zpátky doma, tam kde mám být. Povzdychl jsem si a při tom zvedl nos. Zívl jsem, používat teleport bylo celkem náročný, alespoň na psychiku. Ale dával jsem to, čím víc jsem cestoval tímhle způsobem, tím víc jsem se cítil víc v pohodě.

// Stará zřícenina

Vyběhl jsem cestičkou ven. Několikrát jsem vrazil ramenem do stromu, ale chtěl jsem být co možná nejdříve pryč. Snad to bude v cajku. Projelo mi hlavou. Měl jsem to za sebou, obě cesty. Teď budu jenom vyčkávat. Co bude nebo nebude. Takhle nemůžu do Ageronu, uklidni se. Prskl jsem na sebe. Když jsem byl dostatečně daleko, začínal jsem zpomalovat.
Zhluboka jsem dýchal a snažil se uklidnit. Srdce mi bilo jako o závod, cítil jsem jako by na mě šel snad infarkt. Ale Smrt to nedovolí, nesmí. Zdá se že nás akceptuje, prozatím. Proto jsem její přízeň nechtěl nijak narušit. Pomalu jsem se proplétal mezi posledními stromy, než jsem uviděl pláň na které jsme lovili když začla zima. Chtěl jsem jí přejít co možná nejdřív, takže jsem se brodil sněhem, ať jsem co nejdříve doma.

// Ageron, přes SG