Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V představivosti se meze nekladou, o tom jsem se už mohl přesvědčit nejednou. A právě dnes jsem se dostal hluboko v mém spánku opět za tou skvělou zoubkovou vílou. Není to tak dlouho, co mi totiž vypadl můj druhý zub. Velký bráška Reynos si chtěl hrát. Já na hraní nikdy moc nebyl a tak jsem se na jeho honěnou příliš nechytal. Skok dal skok, jeden náraz do druhého a už to bylo. Upadl jsem a při pádu jsem narazil spodní čelist. Jeden ze zoubků vyletěl ven. Ani jsem to příliš nepostřehl, teprve až jsem ucítil vlastní krev v mé drobné tlamě.
Otevřel jsem oči a rozhlédl se. Byla hluboká noc, svítili jen medově zlaté očka do holého prostranství. Nikde nikdo, ani bráška - díky bohu. Při pomyšlení, že by si zase chtěl hrát a on má navrch, nevím jak bych se bránil. Upřímně jsem se hrám dost často vyhýbal, neboť mě kolektivní hry moc nebavily. Ale nemohl jsem to přece bráškovi udělat, i když třeba taková Vivi dá silou za takové dva jako jsem já. Nechtěl jsem už přemýšlet a polemizovat, bylo na čase dát se vstříc dobrodružství mého snu! Zavrtěl jsem svým hubeným ocáskem a nasměroval tak mé tělíčko na stezku. Na vyšlapanou stezku, po které kráčí v tuto noc určitě nejedno vlče! Nesl jsem se velmi hezky, i přes to že mě to veliké okolí dost děsilo. Nosit jsem se ale uměl, to jsem měl po mamince - ta to prostě uměla. Hubené a drobné vlčí tělíčko se ztrácelo v temnotě dnešní noci. Měl jsem perfektní maskování, ale jen tak někoho bych neošálil.
Došel jsem na mýtinu, na které byl obrovský javor. Stáhl jsem uši do stran a rozhlédl se, bylo mi to tady povědomé. Ale byl jsem tady už? No tak dobře, neměl bych se přece otáčet před dobrodružstvím. I když útěk mi v tuhle chvíli připadal jako dobrý nápad. Polknul jsem suché sliny, které mi sklouzly do krku. Toužil jsem se napít, měl jsem tak sucho v tlamě, div jsem nezačal kašlat. Podíval jsem se do škvíry v kmeni. Něco tam zářilo. Nejistě jsem ucuknul. Nikdy jsem nebyl na tyhle věci, nové věci mě děsili. Teprve až je zažiji několikrát, přijdu na to že je to vlastně normální. Uskočil jsem do strany a při mé smůle - skočil jsem přímo do smůly. Přilepil jsem se tak k nechtěnému kusu kůry. "Ne, to ne!" Vyhrkl jsem zběsile a začal s tlapkou mávat nahoru a dolů. Smůla se mi přilepila na polštářek na přední tlapce a k tomu i drobná utržená kůra. Dlouho jsem s ní mával, ale ona se nechtěla pustit.
Světlo se najednou objevilo za mnou. Lekl jsem se a znova uskočil do strany. Tentokrát jsem to ale úplně nevychytal a shoda náhod šla ruka v ruce. Nožky jsem měl slabé a tak jsem upadl a převalil se tak na záda. Uslyšel jsem smích, velmi příjemný ale přesto pro mě neznámý. "Pomohu ti, drahý Crowley, vítej zpátky!" Uslyšel jsem hlas, který měl v sobě ještě nádech smíchu. Šermoval jsem s tlapy sem a tam, snažíc se ubránit se. Co po mě ta víla chtěla? Několikrát jsem zamrkal a uvědomil si, že jsem jí už někde viděl. Uchopila kůru do tlapek a společně s růžovým prachem mě vysvobodila se sevření s kůrou. Převalil jsem se zpátky, díky okolnímu prachu a hlíně jsem byl špinavý. Oklepal jsem se a pár kousků hlíny ze mě opadlo. Co jsem neměl vůbec rád byla nečistota a můj černý kožíšek nemohl být jen tak znečištěný. "Díky," poděkoval jsem. Další pokrok, poprvé jsem dnes promluvil, technicky vzato podruhé. Dělal jsem svým způsobem pokroky, i když mi zdejší jazyk ještě tolik nešel. Postavil jsem se před vílu, která si zrovna seděla na jednom z vystouplých kořenů jejího javoru. Houpala si to nožkama ve vzduchu, její tváře byly plné úsměvu. "Jak ses měl drahý Crowley? Jsi zpátky velmi rychle, to ti zoubek nevypadl úplně sám?" Ptala se víla. Chtěl jsem být statečný. Když už jsem měl svůj hrdý postoj, hruď vystrčenou a tlapky byly pevně přilepené k zemi. A to doslova, na přední tlapce jsem měl stále smůlu a tak jsem se přilepoval ke špinavé travnaté půdě. Cítil jsem to mezi prsty, neuvěřitelně mě to vyvádělo z míry. Nakonec jsem tomu podlehl, usadil svůj zadek a začal si tlapku čistit. Víla se zasmála. "Bráška si chtěl hrát, ale já si moc hrát s nimi nechci. Nedal si to vymluvit, trochu do mě drcnul a já upadl. Zoubek mi vyskočil." Vysvětlil jsem tedy nakonec víle a při tom se na ni podíval. Svým způsobem jsem k ní získával postupně důvěru. Kdo ví, třeba z nás na konci cesty budou ještě přátelé. Na víle bylo znát, že jí to nijak nerozhodilo a vyslechla si můj krátký, ale stručný příběh. "To se nic neděje, třeba si s bráškou budeš hrát později, nebo vůbec. Každé vlče je jiné, originální, neměř se s ním. Oba uděláte určitě jednou velkou díru do světa." Její sametový hlas byl tak krásný. Lahodil mému oušku, které mělo vytříbený vkus na vlky i hlasy. Ale víla se mi začínala líbit, krom toho ta záře kolem ní svítila a já se tak nemusel bát tmy, která vládla všude kolem. "Máš ten zoubek Crowley?" Zeptala se mě, když jsem pár sekund nic neřekl. Zavrtěl jsem se a při tom se rozhlížel, někde jsem ho přece měl.
Konečně jsem si dočistil tlapku a při té příležitosti jsem zahlédl i zoubek. Byl také na té smůle, smůla možná přinášela štěstí! Kdybych do ní totiž nestoupnul, nejspíš bych ten zoubek někde ztratil a musel ho právě tady hledat. Natáhl jsem tlapku směrem k víle, aby si můj zoubek vzala. "Děkuji ti maličký," poděkovala víla. Já se snad poprvé na ni i letmo usmál. Přijala mou tlapku, natáhla tu svou a záře s růžovým nádechem mi sahala zhruba do půlky hubené nožky. Očistila mi ji od smůly, abych se tím i nadále nemusel zabývat. Rozzářily se mi oči, bylo to vstřícné gesto. Víla možná nakonec bude opravdu hodná! "Ten je ale krásný, máš zdravý chrup." Usmála se víla, která se během chvíle rozletěla. "Budu už muset jít, měj se krásně! A další zoubek snad vypadne už sám, bez pomoci tvého brášky!" Zvolala na mě, než se ztratila někde do koruny mohutného javoru. Díval jsem se do poslední chvíle, než se mi plně ztratila z dohledu. Zamrkal jsem a pak se rozběhl odkud jsem přišel. Vyšlapaná cestička, po té jsem přišel a po té také odejdu. Ohlédl jsem se a viděl drobnou záři někde nahoře v koruně. Páni, ta umí vyletět ale vysoko. Napadlo mě. Letmo jsem se na ni usmál, na rozloučenou, i když jsem věděl, že mě vidět nemůže. Ale pro mě to bylo důležité, už jsem neodcházel ze strachem, ale s radostí na srdci.

Počkal som, kým sa zajac neupokojil. Bol som na lovu! Sic som o tom nič nevedol, ale to bolo vedlejšie. Keď už tak, budem mať skušonosti oproti mojim surodzencom! Hlava mapa, zadok... Ehm.. Odkašlal som si, bol som předsa vlča! Nemóžem hovoriť ako nejaký neandrtáloc. Moja rodina bola posvátná, skvelá a vznešená, nemohol som robiť ostudu. Ostuda už bola to, aký krpec som bol. Nedelal som rodičům dobré meno. Stačilo sa na mňa len pozerať a každiému mohlo byť jasné, že do tej rodiny typicky nezapadám. Ale já jim ukážu, len se pozirajte. Bol som tu sam, len já a zajac, na ktorého som čakal snad hodinu.
Schovaval som sa v kroví neuveritelně dlúho. Div som neusnul, ale snažil som sa byť co najtišší. Tak a čo teraz? Netušil som, eště nikedy som nevidel nikoho loviť. Len som o tom počul, ale to je vec druhá. Sklesle som sklonil hlavu, položil ju medzi predné tlapky. Zorniečky sa mi zúžily, pri pohledu na toho zajaca. Bol chlupatý, najspis zo zimy. Eště mal zimní kožuch. Zavrťal som ocáskom som a tam, vyzeral že je dokonce i vatšía než já. Tak teraz, alebo niekdy. Odrazil som sa od zeme a rozbehal sa vstříc svojmu objevu.
Hned, jakmile som urobil jakýkoliv zvuk, zajac sa na mna pozrel a behem nekolika siekund bol fuč. Hop hop a já tak mohol vidieť tu jeho bambulu bielou na zadnici. "Č-čo? Ako si to hopká krpec!" To sadí, od krpca. Ukázal som na neho svojou labou, ale to bolo tak jediné, co som mohol. Neboť moj lov bol u konce, zajaca som nedokázal chytit. Čo sa dá robiť? Pokrčal som rameny a šouravými kroky sa videl v jeho stopách.
Mal som pomerne dobru náladu, i keď sa mi lov nezdaril. Nebol posledný. Moj vnutřní hlas má vždy dokázal rozveseliť. Elegantně som sa niesol ďálej do lesa, hledajůc nejaku objeť, ktoru bych mohol trapiť. Zajaca už najspiš nenajdem, ale nebral som to ako životnu prehru. Miesto toho sa mi předsa naskytne nejaká lepšia zábava. Čenichal som v lese, nebol som moc daleko od úkrytu. Presto som nepospíchal domov, nechcel som sa vracať tak skor, keď bolo slunko eště tak vysoko na obloze. Mama ma určite všetky surodzence za zadkom, nemusel som tam byť aj já. Nakrčal som nosík, ktorý jsem nosil tak vysoko posazený. Miesto toho som sa zameril na nejaký kus kůry. Kráčal som ku nemu velmi pomalu a dával si tak istý načas. Nevyzeral zrovna dobre, ale bol velký. Prvne som bol nervózný, čo to vlastne je. Keď som sa ku nemu približil, ihned som si oddychol. Bola to vážne len kura. Musel som sa zasmiať sám sobe. Zavrtel som chvostom a kus kůry začal okusovať. Na prenášení bola naozaj moc ťažká, ale vzhledem k tomu, že som bol v miernom kopci ma napadla jiná zábavná akcia. Udelal som par kroku spať, ako koň som prední labou zahrabal do zeme. A nakonec som sa rozbehol. Vyskočil som do mierne vyšky, abych mohol všeckemi labami dopadnuť na kuru. Povedlo sa. A já som sa viezol! Bola to naozaj sranda, do okamžiku, keď som zrazu zistil, že som vlastně v lese. Což se na takovou jízdu nehodilo. Keď som si to uvedomil, tlama mi spadla a já vydal len zvok, ktorý nebol vhodný pre vlka. Zakňučal som, ale to bolo to posledné, co som stihol. Než som plně nabral rychlosť, narazil som do stromu. Moje prkno sa roztriskalo do všach stran. A já? Pár kotrmelců, možno i nejaké modriany, zamotaná hlava, ale inak v cajku.
Toto dobrodružstvo mi naozaj stačilo, celý bolavý som nasmeroval svoje vlčia telo smerok ku ukrytu. Bolo naozaj na čase vydať sa zpatky domov, ku mame a mé rodince. Predsa už im musím naozaj chybať.

Pomalu jsem zvednul svou drobnou hlavu, abych si mohl prohlédnout kuriozitu zavěšenou na kmenu stromu. Pohled jsem přiblížil čím dál tím blíž, až jsem byl v těsné blízkosti. Páni, co to asi je? Pohybuje se to tak pomalu a má to čárkové nožičky! Přece jenom jsem nedokázal odtrhnout pohled z těch černých teček na červeném kabátku. Podivně malý brouček si to štrádoval po kůře někam směrem nahoru. Prvně jsem do něj nechtěl úplně šťourat, ale zvědavost mi nedala. Pak jsem svůj čumák nasměroval přímo na brouka. Pobaveně jsem se zasmál, přičemž mi vyletěl i sopel z mého čenichu. Právě teď jsem totiž zjistil, že ten brouk umí létat a během chvíle mi zmizel někam pryč. Půjdu najít další! Přece tady nemůže být sám! Přemýšlel jsem se a radostně se při tom rozběhl vstříc lesu.
Packy se mi skoro ani nedotýkaly země, tak rychlí jsem byl! Pak jsem se zastavil o pár metrů dál, u dalšího stromu, který sousedil s keřem. Pozvedl jsem jedno obočí a hlavu zabořil do křoví, tam přece musí být brouků habaděj! Potichu jsem dýchal, div jsem nepřestal dýchat vůbec, hledal jsem další zajímavé brouky. Pro mě to byla zábava jako dělaná, přírodu jsem měl opravdu moc rád a tak jsem využil každou volnou chvíli k tomu se projít a zkoumat. Přebytek energie se tím vstřebá a já budu večer zase hezky spát.
Pro teď jsem ale v keři nijak zvláštního brouka, jako byla beruška nenašel. Proto jsem couvl o krok zpátky a rozešel se hledat dál. Přece tady nemůžu být jenom já a brouci s puntíky. Proto jsem se začal i mračit, musím něco najít. Po chvíli zkoumání a hledání se mi opravdu podařilo najít něco naprosto fantastického. Poněkud zvláštně se mi rozzářily oči v mém novém, zbrusu novém objevu. Potlačil jsem touhu se smát a ihned si to rázoval k velké kupě klacíků a kdo ví čeho. Přiblížil jsem se, abych viděl co to tam pochoduje. "Páni, mravenečci Vás teda je!" Pozdravil jsem je, jako by to snad byli i mí kamarádi. Přátelsky jsem jim nabídl svou tlapku, ale oni to vzali po svém. Packa jim spadla přímo do obýváku jejich doupěte, protlačil jsem tam jí drobnou dírku a mravenci mi začali lézt do kožichu. "P-počkat!" Popravdě jsem tohle absolutně nečekal, byli to velcí a červení mravenci a já je měl teď úplně všude. Přece jen by to nebylo tak hrozné, kdyby mě nezačaly tak neskutečně štípat. "Přátelé! Přátelé já myslel, že jsme přátelé!" Probral jsem se až po několika sekundách z transu a rozběhl se vstříc nejbližší kaluži. Po tvářích mi stékaly slzy, štípalo to tak moc, že to bylo nesnesitelné. Potok ale nebyl daleko a já do něj okamžitě bezhlavě skočil. Plavat jsem prozatím neuměl, naštěstí díky počasí byl potok opravdu malý a já se v něm mohl krásně namočit svůj kožich. Potřeboval jsem to jako sůl, cítil jsem jak mravenci opouštějí můj svatý kožíšek. Pitomci! Příště se jim vyhnu, zanadával jsem sobecky, kdo ví kdy jsem na takovou skvělou nadávku přišel. Považoval jsem to za nadávku? Poněkud asi ano, máma by mi dala za uši, kdyby mě slyšela. Promiňte. Prosebně jsem se omluvil zpátky k pohřebišti mravencům v potoce, které jsem nejspíš tímhle gestem utopil. Potřebovali jste to, muselo to tak být, vy jste napadli mě. Pro příště bych si měl ale zapamatovat, že není úplně ideální útočit někomu na jeho dům. Přece jen ale se zkoumáním neskončil! Počkal jsem, než poslední mravenec opustí můj černý kožíšek a pak vylezl zpátky na souš. Podrbal jsem se za uchem, otřepal se jak se vlkovsky patří a vydal se hledat další brouky! Poznávat svět bolelo, ale byla to zábava!

// Úkryt

Ohlédl jsem se zpátky směrem do jeskyně. Maminka zrovna sundávala jedno vlče za druhým dolů. Nejistě jsem klopýtl směrem k ní. Loudal jsem se, jako bych se ven vůbec netěšil, i když pravda tkví někde úplně jinde. Ochotně jsem se nechal sundat a postavil se tak na hlínu. Na zem všude kolem nás dopadaly kapky, které jako by nás chtěly sníst. Podíval jsem se směrem nahoru, mezi koruny stromů. Jedna kapka mi kápla přímo do oka. Začal jsem s ní ihned házet, abych se jí tak mohl zbavit. Couval jsem, než mi zadek narazil na skálu.
I když jsme byli chráněni korunami stromů a listy, stále na nás mohlo pršet. A tak jsem během chvíle mohl zjistit, co to znamená zima a být mokrý. Nejistě jsem zvedl tlapku, abych si jí prohlédl, tlapku jsem měl obalenou blátek a sem a tam kápla voda směrem na zem. Podíval jsem se na mou maminku, ta se hrdě nesla lesem, během výkladu který udávala. Sourozenci si to hupkali hned za ní a tak jsem se nechtěl ztratit. Donutil jsem se znova se začít hýbat, tlapky dával elegantně jednu za druhou. I přes to jak nemotorný jsem byl, má chůze byla víc než vznešená. Hlavu jsem měl vysoko posazenou, i když sebevědomí utrpělo drobnou újmu.
Maminka zrovna vykládala, co to jsou stromy a les. A že tady se bát nemusíme, i když déšť na nás neustále útočil a já se cítil každým krokem těžší a těžší. Vyhýbal jsem se větším kalužím. Nechtěl jsem si ušpinit kožíšek víc, než momentálně byl. Tlapky od bahna mi bohatě stačily. Kdykoliv jsme se zastavily, začal jsem s každou z nich vrtět, abych se tak bláta co nejrychleji zbavil. Ale ono se to mezi prsty lepilo skoro samo.
Najednou jsme se zastavili, div jsem nevrazil někomu do zadku. Zůstával jsem ale schovaný vzadu. Mezi stromy se objevil otec a někdo si to vykračoval za ním. Jeho šišlavý hlas mi chyběl, ihned se s námi začal vítat. Podařilo se mi zavrtět párkrát ocáskem, věnovat mu úsměv, ale zůstával jsem raději vzadu. Lehl jsem si na zem a díval se směrem k neznámé postavě, která si to vykračovala směrem k nám. Schoval jsem se za větší trs trávy, který po zimě ještě nebyl úplně velký. Ale mě stačil, lehl jsem si, hlavu strčil mezi přední tlapky a uši instinktivně dal do stran. Jako bych se chtěl stát při dnešním deštivém dni neviditelný. Černý kožíšek mi k tomu celkem i pomáhal, ale pach neochudím. Kdo je to? Váhal jsem, ale blíž jsem jít prozatím nechtěl. Držel jsem si odstup, neměl jsem takovou touhu skákat jako ostatní. Vivi mezi tím skákala po tátově noze, něco jí nejspíš zaujalo. Doufal jsem, že se jí nic nestane, ale tatínek by jí určitě neohrozil, byl tak báječný! Stejně jako maminka, na tu mi pohled nakonec zůstal viset. Svítili jen žluté očka za trsem trávy.

Hlásím se.

Sráz, kterou by jiný dospělý vlk dokázal zdolat jedním zvýšeným krokem byla pro mě maturita. Nemohl jsem se vyškrábat zpátky nahoru. Sjížděl jsem po kameni, drápky se neuměly plně zarýt do tvrdého kamene. Zakňučel jsem, slyšel jsem i svou sestru Vivianne, jak se snaží zopakovat mé kňučení. Ale nikoho jsem moc neviděl. Jen když jsem se pokoušel vyskočit, což dopadlo tak, že jsem si natloukl nos, tak mi byly vidět uši. Uslyšel jsem mou maminku, která zrovna říkala, že nás vezme ven. Zakňučel jsem silněji, aby mě slyšela, ale nikdo se neotáčel, nepřicházel. Zvuk mi dával jasně najevo, že máminy velké tlapky - oproti těm našim - se vzdalují. To ne! Ona mě tady nechá! Okamžitě mi projelo hlavou. Tlapkou jsem bouchnul do kamene a poslouchal. Naneštěstí se zde objevil můj bráška. Byl o možná pár centimetrů větší než já, mohutnější. Zkrátka velký brácha jak se patří a nabídl mi pomoc dostat se nahoru. Na jednu stranu jsem byl naštvaný na sebe - že jsem to nezvládl, ale proč taky? Měl jsem milionového brášku, který mi pomohl. Ihned jsem jeho pomoc přijal a s radostí se škrábal nahoru.
Vděčně jsem vrtěl ocasem, už jsem nebyl ztracený ani zapadnutý. A mohl jsem vyrazit ven, jelikož sestřičky už měli trochu větší náskok. Nemotorně jsem se opřel o brášku, než jsem si našel svoje kolíbavé tempo. Nijak jsem nespěchal, snažil jsem se najít tempo, které mi osobně bude vyhovovat.
Bráška mě zachránil, bráška je dobrý. Nejlepší! Projíždělo mi hlavou. Sestřičky jsem naučil pravděpodobně kňučet, ale i to jsem považoval za výhru. Nervózně jsem se blížil ke světlu na konci 'tunelu'. Byl jsem nesvůj, ale nebál jsem se. Sic mé tělo bylo přikrčené, ale stále důstojně dávalo jednu tlapku za druhou. Jakmile jsem ucítil čerstvý vítr, dodávalo mi to pocit volnosti, ale zároveň i nebezpečí.

// Asgaar

S položenou hlavou na máminých zádech jsem si užíval výhledu, který jsem si dopřával. Sourozenci se měli čile k světu. Bavilo mě jen pozorovat a nijak jim nezasahovat do jejich poznávacího světa. Ciri se snažila o nějaký pohyb, když to můj mnohem mohutnější bráška byl ochranářsky zdržující se u nás. Poslední sestřička se také měla čile k světu, byla to zábava pohledět.
Když jsem se podíval do zelených očí mé mámy, byla v nich vidět spousta lásky. Opravdu nás milovala a já miloval i ji. Usmál jsem se, ale úsměv mi z tváře zmizel velmi rychle. Mluvila, její hlas byl sametově krásný, mohl bych ho poslouchat pořád. Nejspíš jsme čekali na naše otce, který se před chvíli vytratil. Když ho zmínila, ihned jsem se podíval zasněně směrem k východu z jeskyně. Jako bych čekal, že se tady každou chvílí objeví. Čumákem jsem dloubl do naší úžasné maminky a při tom tlapkou ukázal ven. V naději a jiskrou v oku jsem k ní naklonil hlavu. Chtěl jsem jít taky ven, hledat otce. Jako bych dával najevo, ať jdeme za ním. Můžeme? Bál jsem se vzdálit se dál, než na pár metrů. Nehledě na to, že jsem se teď držel v blízkosti hlavně osobního prostoru naši drahé maminky.
Také jsem přesunul svůj pohled k bratrovi. Vypadal také nedočkavě, jako by chtěl zkoumat svět. Stejné myšlení, drahý bráško. Netroufnul jsem si mluvit, nebyl jsem v tom ještě zdaleka nejlepší. A nechtěl jsem, aby se mi někdo náhodou smál. Tudíž jsem si zkousnul jazyk a snažil se komunikovat prostřednictvím pohledů a nenápadně malých, drobných věcí. Maminka mluvila o životech, pachách a zkoumání světa. Ale my teď zkoumaly hlavně tuhle místnost v jeskyni, kterou jsme znaly jako své chlupy. Zakňučel jsem a když se konečně střetl pohled můj a mé mámy v naději jsem těkal pohledem směrem k východu. Nemotorně jsem se postavil na mé slabé nožky a začal se kolíbat sem a tam. Chvíli mi to trvalo, než jsem našel potřebnou stabilitu. Dokázal jsem jít asi do vzdálenosti jednoho, možná dvou metrů od mé mámy. Ihned jsem ucítil, jak mi chybí, jak chci cítit její teplo. Byl jsem jako nahatý, bez její ochrany. Otočil jsem se směrem k ní a začal kňučet a dožadovat se pozornosti. Při tom jsem byl chytře natočený k východu, sem tam jsem se podíval ven, ucítil i svěží vánek. A pak se vrátil pohledem k mámě. Udělal jsem ještě krok ale nožka se mi podlomila a já tak spadl na čumák. Stačilo to k tomu udělat takový neúplný kotrmelec a spadnout tak do malé prohlubně v jeskyni. Byl jsem po straně a nemohl se dostat zpátky nahoru, tudíž jsem okamžitě ucítil hysterický strach snažíc se dostat zpátky za těmi svými.

Ostal som stať na kraji lesa, neďaleko bol potok. Počul som ho a tak sa vydal ku němu. Těšilo ma, že si po dlúhé cestě smočím laby i tělo. Potřeboval som už očistit, cítil som sa špinavý a ten pocit som nesnášol. Vždy som bol za, abych mal svou srsť dokonale čistú. A teraz? Smrděl som na sto honu! Teraz by ma nemela videt mama, nebo oci. Ti by ma hnali! A co by na to povedala treba Viv? Nebo Ciri? Och, mojej sestry... Zavrťol som hlavou. Ostatně nemohol som je len tak klamať. I já som bol značná módná ikona, nemohol som robiť ostudu. Veril som, že moja rodinka je výjimočná. Ostatně náš rodokomeň sahal až do úplných počátků tohoto sveta.
Vedel som, kde je moje miesto. Ale nechcel som sa viecej prejevovat. Ďával som možnosť, aby ku moci mohli i moji surozenci. Já im budu vždy oporou, ako vačný stín, ktorý jim bude chrániť chrbáť. Považoval som sa za takého ochránca, ktorý je bude bránit vo všem a proti všem. Olízl som si ňufák. Ako voják som ale musel taky reprezentovať. Nechcel som byť celý zaprášený. Netušil som, ako som ku té nečistotě vobec prišiel. S vlčatmi si zákonito nikdy nehrám. Možno za to mohla ta diera, ktoru som hrabal cele rano za jaskyňou. Asi som doma. Musol som sa z plnych pluc rozosmiať. Vkročil som do vody, ktorá bola viac než chladná. Zatial som neumal plavať, proto som si také vybral mělčinu. Voda mi sotva dosahovala po bruch. Lahol som si a začal sa čištit. Mohl som sa pozerať, jak sa do teraz krišťálová voda zbarvuje do hnědej. Bol som mravne zaprasený.
V tom som započul zvuk. Prestal som sa ve vodě čvachtat. Zastriahol ušima som a tam. Nemal som rád, když ma niekedo pozoroval. Zrazu som uvidel jeden pár očí. Také velké žluté oči. Toto nieje vlk. Uvedomoval som si, že som teraz v nebezpečí. Stiahl som ušiska dozadu, zavrčal, nebál som sa. Ale vedel som, že teraz to bude dost komplikované. Z vody som nemohol vyliezť, lebo by ma hned chytil. Nemám moc možností. Napadlo ma. Pozrel som sa na proud vody v řiece. Pak som sa vriatil ku šelma. Bola veliká, celá čierná. Zuby mala pomali vetší než som ja. Puma, odporné zviera. Zavrel som své zlaté oči. A jednoducho skočil do vody. Bola chladná a prud ma táhl níž a níž. Nechcel som sa nechať. Pumu som už nezaregistroval. Aspoň že tak. Musím sa o niečo zachytit! Srdce mi horuco tluklo, cítil som ho, ako by chcelo vyskočiť z mojho hrudníku. Najednou som naozaj zastavil. Moje malé 'tělo sa zabrzďalo o spadlý kmeň stromu. Bola to hráz. Ďakujem bohům. Vyškrábal som sa nahoru, znaveně lahol. Oddychoval som naozaj velmi rychle. Bol som vyčerpaný, únava mňa zmohla.

Nechtěl jsem si to připustit, ale opravdu jsem se teď bál. Bylo to poprvé, co jsem takhle odběhl od své rodiny za dobrodružstvím. To dobrodružství ovšem skončilo úplnou katastrofou. Naivně jsem si myslel, že si můžu zahrát na velkého kluka. Na velkého brášku, ale ve skutečnosti jsem byl s porovnání s Reyem jen malý a chudý. A takový jsem se teď i cítil, bezcenný a ještě k tomu mi chyběl zoubek. Díval jsem se na něj, jako by to byl můj poklad. A on to byl opravdu můj poklad. Přejížděl jsem si jazykem po zubech a hmatal si tam tu dírku. Ještě teď mi tekla krev, která měla specifickou chuť. Ale byl jsem na krev zvyklí ze zvěře, kterou jsme vždy mile rádi obědvali. Dnes to bylo ale jiné, dnes to byla moje krev. A takovou chuť jsem si zapamatoval, nebylo to nic příjemného. Co jen budu dělat? Táta se mi bude určitě smát! Bral jsem si to osobně. Táta se vždy ukazoval jen v tom nejlepším světle. Díky němu jsem se uměl perfektně nést, měl jsem nádherný krok. Ale co z toho? Když se teď na někoho usměju, uvidí tu obří díru přímo uprostřed! Možná by mi tam dokázala proletět i moucha.
Nechtěl jsem, aby mě teď takhle někdo viděl. Nejistě jsem vzal zub do tlamy a držel si ho na jazyku. Dával jsem dobrý pozor, abych ho nespolknul. Opravdu nerad bych ten zub ze svých střev dostával ven druhým koncem. To by ale asi nešlo, nebo ano? Nikdy jsem to nezkoušel a raději to z praktického hlediska ani zkoušet nechtěl. Cítil jsem se jako bych byl ve snu. Procházel jsem nádhernou louku, na které byla spousta vysoké zvěře. Naneštěstí jsem byl tak malý, že si mě nevšimly. Pokračoval jsem dál, procházel a cítil každé další stéblo trávy na tváři. Zvláštně to lechtalo, nejspíš bych se usmíval tak či tak.
Vyskočil jsem na jednu z vyvýšenin a na tu se na chvíli posadil. Viděl jsem obrovské daňky, jak přežvykují trávu. Jejich paroží bylo neuvěřitelně velké. Ihned jsem přemýšlel nad tím, jaké by to bylo na nich jezdit. Hezky bych se na jeden z těch parohů posadil a mohl se tak prohánět plání neuvěřitelnou rychlostí. Daňci přece jenom mají mnohem delší nohy, než vlci. Dokáží být proto až nebezpečně rychlí. Snad jednou takovou zvěř budu lovit. Musí to být obrovský adrenalin! Napadlo mě. Seskočil jsem dolů a zamířil si to k pár velkým stromům. Louka se pomalu rozplývala v té tmě a já jí tak nechal spát.
Mlčel jsem, jazykem jsem si pohrával se zubem, který jsem tam stále měl. Něco zarachotilo v jedné velké koruně. Zvedl jsem svůj pohled a ucítil, že vrčím - ani jsem si to neuvědomil. "Buď zdráv Crowley, Vítej." Prohlásil velmi příjemný hlas. Záře, která se linula z koruny donutilo můj pohled na chvíli sklopit. Bylo to moc světla najednou. Musel jsem si na tu záři zvyknout. Snesla se dolů, nádherná vlčice s obřími křídly. Položil jsem zub na kámen, který byl přede mnou. Pořádně si olízl čumák. Chtěl jsem být odvážný. Musím být odvážný. Jak mohla znát mé jméno, byl jsem z toho zmatený. Hlavu jsem dal trochu níže a jen na ni koukal. Nechtěl jsem mluvit, nebyl jsem na to ještě připravený. "Nic se neděje, Crowley, nemusíš být vůči mě zaskočený, já jsem Zoubková víla." Představila se. Ale ani tak mi nepřišla úplně důvěryhodná. Kdo takhle v noci chodí za vlčaty? Zafuněl jsem, hlína pod tlapkama se lehce roztřásla. "Vím, že umíš mluvit, ale nechám tě, pokud nechceš, drahý. Vypadl ti první zub? To je vždy trochu náročné, nic si z toho nedělej. Vypadne ti jich ještě spousta. Pak ti narostou další, ty už si ale musíš chránit. Pak už ti další nenarostou, ale budou mnohem větší a silnější, než tyhle malé." Zoubková víla použila nějaké své kouzla. Záře se pomalu dostávala k mému zubu. Ihned jsem po mém zubu skočil a schoval ho pod svými tlapkami. Lehl jsem si. "Můj." Řekl jsem rázným hlasem a při tom se na Zoubkovou vílu čertil, jak jen nejvíce to šlo. Ta se začala usmívat. "To budeš všechny zuby takhle nosit u sebe? A co když je spolkneš, nebo ztratíš? Nebude to škoda?" Zeptala se. Podíval jsem se na zub a pak zase zpátky na ni. "Ukaž, budeš ho mít u mě schovaný, co říkáš? Tenhle a i ty další, jestli mi je budeš chtít přinést. Co říkáš? Budou u mě v bezpečí, nemusíš se bát." Přemlouvala mě. A já nakonec tomu jejímu mírumilovnému pohledu opravdu podlehl. Postavil jsem se a zub se snažil uchopit. Vzal jsem ho na tlapku i s pár kusy hlíny. Zvedl jsem jí. Záře se mi omotala kolem tlapky a zub magickou silou zvedla. Fascinovaně jsem se na to díval, ani jsem tu sílu necítil. "Přijď zase, milý Crowley, kdykoliv!" Zvolala víla a pomalu se mi vytrácela z dohledu. Zůstal jsem tam stát, sám a bez zubu. Co se to stalo? Zavrtěl jsem se. Ať to bylo cokoliv, nechtěl jsem tady déle zůstávat. Otočil jsem se rozběhl se. Za chvíli bude určitě svítat! To mi máma dá, že nejsem v pelechu! A při tom ze mě už nervozita z nadpřirozené bytosti opadla. Třeba na příštím setkání se poznáme trochu více.

Potuloval jsem se už několik hodin, hrdě se při tom nesl. Les už byl dávno někde v trapu, přede mnou byla jen velká louka. A tak jsem se nebál na ni vkročit. Těkal jsem pohledem ze strany na stranu, nevěřil jsem vlastním zlatavým očím! Musel jsem se na to pořádně zapřít o tlapky, abych náhodou neupadl. Lákalo mě zjistit, co se tady stalo. Opravdu všude byly drobná tělíčka, hnědá barva na nich jasně dominovala. A když jsem se díval pořádně, uvědomil jsem si, že mají postavené podivné cestičky všude kolem. Myslel jsem si, že jsou to jen zvířata na jídlo, ale oni se tady snaží něco postavit. Tváře se mi na chvíli změnily v příjemný pohled. "Dlouhá cesta sem, ale co-..." Opravit jsem se nestihl, nýbrž jeden z drobných těl se ke mě velmi rychle přiblížil. Lehce jsem sklonil hlavu, když v tom jsem ucítil, jak mě něčím bodnul do nosu. Uskočil jsem dozadu, zamračil se a zároveň se snažil zachovat klid. "Do syslí nory, co jsem provedl?" Lehce zmateně jsem zavrtěl hlavou, přitáhl si tlapku, abych si zkontroloval, jestli je můj nos tam kde má být. Teď jsem se cítil hodně provinile, neboť jsem jim narušil teritorium. "M-mám odejít?" Teď hned?
Do nedávna jsem si myslel, že dokážu vyjít s kdekým. Měl jsem v hlavě určitá pravidla, které jsem zastával a přátelení se s bobry, nebo sysly, to jsem tam rozhodně neměl. Lákala mě ale představa si s nimi hrát. Třeba jsem na první pohled nebyl o moc větší než oni, nebo ano? Opravdu jsem chtěl něco udělat, něco čím bych si je získal. Loudavě jsem udělal pár kroků k pěkně naštvanému syslu. Uklonil jsem se před ním, ale on vydal jen skřek. Krve by se ve mě teď nedořezalo, jak hrozný pocit to vlastně byl. Lehce jsem přivřel víčka a dupl. "Loudal jsem se sem dlouho, dovolte mi se aspoň dívat, prosím!" Mstivě jsem se zakřenil, i když jsem žádnou zákeřnost v plánu neměl. Lichotilo mi, že se sysel dal na krátký ústup, nejspíš aby se poradil se svým kolegou. Utrápeně jsem tam jen tak stál a čekal na verdikt, jako by na tom závisel můj vlastní život. Teď jeden ze syslů zvedl podivný klacík, na kterém byla nějaká látka. A ta látka byla barevná, technicky vzato byly tady kdekoliv. Viděl jsem naději v syslích očích, dovolili mi se dívat jak si hrají a baví se. Euforie mi proudila tělem, lehl jsem si do vysoké trávy, kde mi trčela jen hlava. Abych si udělal potřebné pohodlí, překřížil jsem si přední tlapky, zadek dal trochu stranou a užíval si ten pohled. Doufal jsem, že mi třeba později dovolí se k nim přidat. Ten jeden sysel na mě ale házel pořád škaredý pohled, nejspíš jsem mu nepadl do jeho oka. Ale nenechal jsem si zkazit dobrý dojem ze hry, však já jim určitě ještě ukážu. Udržoval jsem si odstup, abych jim nic nenarušil, jen jsem tam tak ležel. Lehce mě píchal nos, nejspíš jsem ho měl trochu poškrábaný od prvotního útoku jednoho ze syslů.

Nemotorně jsem se postavil na poměrně slabé nožky. Nevadilo mi to, že jsem neměl ještě vychytanou veškerou motoriku. Není nad to v dnešní den něco dokázat, něco nového! Nově jsem chtěl objevovat dnešní den, co mi přihodí za neplechu. Na nic jsem nečekal, rozběhl jsem se ven z jeskyně! Naneštěstí nebyla zase tak velká a já se dostal do lesa celkem rychle. Není nad to se cítit tak neuvěřitelně malý, všechno kolem mě bylo obrovské. Nejistě jsem udělal krok na zelené chlupy, které rostly ze země. No páni! Nic jiného se mi v hlavě momentálně nehonilo.
Než jsem se stačil plně rozkoukat, viděl jsem spoustu keřů, stromů, hlíny i drobné zvěře. Nedokázal jsem vše plně popsat, ale byl jsem z toho celý pryč. Nikdy bych neřekl, že můžu žít v něčem tak krásném! Natočil jsem hlavu na stranu a poslouchal prolog, který momentálně vedl jeden z mých rodičů zbytku sourozenců. Nádhera, nevšimli si, že jsem utekl. Naklonil jsem hlavu zase zpátky a na tváři mi to vykouzlilo šibalský úsměv. Náhle jsem se zase dal do pohybu, na svých drobných nožkách sem se pohyboval celkem rychle.
Nikdy bych neřekl, že budu takhle ohebný a rychlí. Nic ale netrvá věčně, slabé nohy a malá výdrž si vzala plán po svém. Na chvíli jsem se musel zastavit, uviděl jsem podivnou věc na zemi. Neochotně jsem se k ní přiblížil, půda tady byla mělká a přímo přede mnou se odrážely koruny stromů. Nízko položenou hlavu jsem sklonil, nedůvěřivě zafuněl. Na kraji drobné kaluže se vlny rozvlnily, když jsem do nich foukl nosem. Nene! Neuvěřitelné! Neměl bych to obejít? Náhle jsem nevěděl, jak si s touhle překážkou poradit. Nikdo tady nebyl, ale já se nebál. Nebyl jsem přece žádný strašpytel, který by se otočil a utíkal před něčím tak normálním, jako je kaluž.
Nožku jsem zvednul a opatrně jí dal nad hladinu, z té se ihned začala tvořit spirála. Navrátil jsem jí zase zpátky, zamračil se. Nechutné, vypadá dost špinavě. Není nad to vědět ihned, že v tak špinavé kaluži od bahna nepřísluší někomu jako já se vykoupat. Naladil jsem své tělo jiným směrem a elegantně se při tom nesl někde dál. Nechtěl jsem tohle dobrodružství hned ukončovat. Netušil jsem ani, jestli si už jeden z mých rodičů vůbec všiml, že jsem jim utekl. Nechtěl jsem riskovat, že to tak rychle skončí, chtěl jsem vidět víc!
Nikdy bych neřekl, že budu takhle odvážný, ale nelákalo mě se hrnout do nějaké společnosti. Není nad to si užít trochu samoty, když jsem do teď byl zavřený v jeskyni se sourozenci, kteří byli místy až otravní. Nutně jsem potřeboval strávit chvíli sám, zjistit co jsem vlastně zač. Nechal jsem se tedy unášet proudem euforie, která mě popoháněla dál. Na chvíli jsem zastavil, schoval se za strom a vykoukl. Několik metrů ode mě se pohybovalo zvláštní zvíře, které nepřipomínalo někoho jako jsem já. Naopak bylo mnohem větší, mělo směšně dlouhé nohy a hlavu hranatou. Nesmí mě vidět. Napadlo mě, ušklíbl jsem se. Nejistě jsem vkročil dopředu, chtěl jsem pokračovat lesní cestou. Než jsem se ale stačil vzpamatovat, zvíře už na mě koukalo. Nahrbil jsem se a přesně ani nevím, vydal jsem ze sebe zvuk, který připomínal kňučení a vrčení zároveň. Nejistý skřek, který měl zvířeti ukázat, že se ho nebojím, i když jsem měl nahnáno. Naštěstí se zvíře otočilo a jedním skokem přeskočilo keř za ním, bylo pryč. Nádhera, jsem výjimečný! Našpulil jsem koutky a začal se chichotat. Nebylo na denním pořádku, že bych dokázal takhle k 'smrti' vyděsit takové velké zvíře. Nesmím zapomenout to říct tátovi, ten bude koukat! Namířil jsem své tělo do míst, kde jsem si myslel, že se vrátím zpátky do kolektivu. Na dnešní den jsem slavil úspěch, ale nic se nemá přehánět. Něžné tělo bylo unavené a těšilo se, až se budu moct zase schoulit na bezpečné místo v blízkosti mé mámy.

Začátek mého života byl poměrně těžký. Od prvopočátku jsem odmítal pít mléko mé mámy, neboť mé slabé tělo bojovalo se samotným žitím. Překonal jsem nakonec svou únavu a utekl hrobníkovi z lopaty. Sílil jsem, každou minutou a každým dnem. Přes péči mé skvělé mámy jsem okusil jaké to je pít její mléko a tím získávat spoustu živin. I přes to, že mé tělo bylo drobné jsem sílil ze dne na den. A doháněl jsem tak růst svých sourozenců. Postupně jsem začínal objevovat tento světu, tuto jeskyni.
Konečně to všechno začínalo mít barvy a já neviděl jen černou. Neslýchával jsem kňučení a žvatlání svých sourozenců, kteří se na mě neustále lepili. Čas, který uplynul byl konečně tam, kde má být. A já už začínal stát na svých nohách, které se mi třásly a neměly ideální stabilitu.
Slyšel jsem mluvení, ale já přesto mlčel. I když jsem téměř všemu rozuměl, celé hapmatilce která v tomhle úkrytu vládla, jsem se zdržoval v pozadí. Snažil jsem se naučit se plně chodit, rovně aniž bych kolísal z jedné strany na druhou. Poslouchal jsem, vzdělával se od toho, co jsem mohl vidět a cítit. Zdržoval jsem se hlavně v blízkosti mé matky, která tady s námi byla. Otce jsem nikde neviděl, nejspíš odešel když jsem spal. Vrátí se, vždy se vrátí, táta. Podíval jsem se na místo, odkud se dralo noční světlo. Ale zlaté očka si už zvykla na to, že je tma. Tudíž jsem se i dobře orientoval.
Když jsem udělal kolečko po malé místnosti, posadil jsem se vedle své mámy. Zrovna ležela, odpočívala a já se vkradl k jejím zádům, kde jsem zaparkoval svůj zadek. Ještě jsem se zavrtěl, abych k ní byl blíž a udělal si tak pohodlí. Nechtělo se mi spát, spal jsem dostatečně dlouho. A i tyhle drobné krůčky už mě tolik nevysilovali. Prohlížel jsem si jeskyni a snažil se najít něco, co by mě zabavilo. Zívnul jsem. Nijak jsem neměl potřebu se zapojovat do hraní a her mých sourozenců. I tak byli svým způsobem dost upištění, ale já je i přes to miloval. Olízl jsem si suchý nos. Po několika minutách jsem jím šťouchl do mé mámy, abych na sebe upozornil. Tvář jsem měl zkřivenou do drobného úsměvu, snažíc nenápadně a taktně naznačit, že tahle jeskyně je mi už malá. A zkoumat svět je den ode dne lákavější.
Cítil jsem obrovskou radost z toho, co jsem viděl. Rodinu, která mi je tak blízká. Věděl jsem, že na ni nikdy nedám dopustit a udělám vše proto, abych si tenhle okamžik uchoval v hlavě. Rád bych, aby to bylo věčné, abych je měl vždy takhle po tlapce blízko. Naklonil jsem hlavu na stranu, jako starostlivý bratr zbytku téhle smečky. Lechtaly mě zuby, pár z nich se mi prodíralo přes dásně a kývaly se. Měl jsem touhu cokoliv kousat, ale prozatím jsem se držel u své mámy, která mi zahřívala záda. Nevydával jsem prozatím ani slovo, nebyla to zkrátka potřeba. Vše, co jsem chtěl vyjádřit jsem dokázal i bez toho, aniž bych se projevil slovně. Položil jsem si hlavu na máminy záda a při tom hypnotizoval východ z úkrytu. Co tam asi je? Volal na mě můj vnitřní hlas.