Gallirea - Příspěvky uživatele

Utřel jsem si další třpytky z hlavy o svou tlapku. Několikrát po sobě zamrkal, neboť jsem to měl všechno ještě stále rozmazané. Nebyla tu jedna vlčice, ale hned dvě. Zkoumavě jsem je sledoval, neboť jejich tón nezněl nijak výhružně - ale jako bych to dokázal poznat. Naklonil jsem hlavu na stranu. Sranda? Bude sranda? Co je to sranda? Zamyslel jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli jsem byl na srandu ať to bylo co to bylo. Zíral jsem na ně, jako na svůj první pytlík bonbónů a netušil, co si o tom myslet. Pak se hned v závěsu ozvala druhá vlčice - ta která měla také špinavou tlapku od třpytek. "Sid?" Koukal jsem z jedné na druhou, snažíc se zopakovat jméno co zaznělo. Ale bylo toho moc. "Etney a Lucy? Ehm... brácha, brácha vy dva budete můj nový brácha?" Nechápavě jsem zamrkal. "Já mám bráchu!" Ale čím víc, tím líp ne? Naivně jsem je sledoval a při tom nevědomky začal vrtět i ocasem. Začínalo se mi tady docela i líbit. Padalo tolik slov, jejichž význam mi šel jedním uchem tam a druhým ven.
Šedá vlčice se třpytkami představila pak nějakou další Žanetu. Rozhlížel jsem se, která ta Žaneta asi je, když Sid už jméno měla. Šedivá s rudýma se nazývala Iška. A Žaneta bude asi jejich imaginární kamarádka! Už tomu rozumím! Když zmínila, že jim máma natrhne půlky usmál jsem se. Ale nedokázal si to představit, jó máma byla dost ostrá na tatínka i na tu černou divnou vlčici. Ale na tyhle dvě? To by neměla důvod, byli jako sluníčka! "Junior néé," houkl jsem a při tom si dal svou drobnou tlapku na svůj ještě drobnější hrudníček. "Crůli!" Zažvanil jsem své jméno, které jsem slyšel jen z doslechu od mámy stylu - Crowley, neházej šišky po bratrovi. Takže jsem si své jméno zapamatoval levou zadní. Ale tu druhou část věty jsem pak nějak vypustil a házel je dál.
Když zmínila můj kožich, v rychlosti jsem zesmutněl a pohlédl na něj. "Fuj," ušklíbl jsem se a vyplázl jazyk. Zvedl jsem tlapku, aby se na to holky mohly lépe podívat. No, jelikož jsem od toho byl celý, bylo to zbytečné gesto. "Vejce udělalo prásk a pak bum," pokrčil jsem rameny a netušil. "Dolů, čistý?" Ještě jsem neuměl plně formulovat věty, ovšem byl jsem si jist, že jestli mi Sid, Iska a Žaneta budou neustále souvisle něco říkat, přijdu na to jak komolit věty mnohem lépe! A možná pak celý svět nebudou jen samí vlci a samci, ale možná přijdu i na to že existuje i jiný rod. Přece jenom, neměli tihle dva nějaký divně posazený vysoký hlasy?

// Mockrát děkuji za skvělou akci a za hvězdičku! Vůbec jsem to nečekala! Děkuji!

// Ellisino údolí

Drahá maminka mi zkontrolovala můj objev. Nevypadala z něj nijak nadšeně, ale přesto mi dovolila si ho nechat. Opatrně jsem se vyškrábal na její záda a ona mi ho podala. S hřejivým pocitem jsem ho přijal a nechal i bratra, ať se v rychlosti koukne. Ale přesto jsem ho držel, jako svatou věc. Snažil jsem se být opatrný, zoubky jsem měl jako jehličky a tak jsem ho mohl i kdykoliv prokousnout. A to bych nerad, co když na mě vypadne nějaký malý vlk? Absolutně jsem netušil, co by se ve vejci mohlo ukrývat.
Když jsme prošli lesem, dával jsem pozor, už jsem se začínal trochu orientovat. Ale dalo to práci, maminka nás nakonec sundala. Seskočil jsem dolů, trochu nemotorně, ale zvládl jsem to. V tom okamžiku už nám maminka ukazovala, kudy půjdeme dál k řece. Voda byla důležitá a ač jsem jí ještě neochutnal, měl jsem stále sucho v tlamě. Nehledě na divný tlak ze strany bříška, který se dožadoval něco zkousnout. No, kousl jsem, ale ne do masa, nýbrž do vejce. To najednou obalila růžová zář, která mě obklopila celého. Růžové třpytky byly úplně všude! Ihned mě to vyděsilo a začal jsem mrkat a hledat mámu, ale třpytky se mi dostaly i do očí. Moc dobře jsem neviděl, tudíž jsem je zavřel a oči jednoduše začaly slzet.

Rozešel jsem se do prázdna, netušil jsem kam jdu. Ale slyšel jsem tlapky, takže jsem spoléhal na to, že to bude maminka. Se zavřenými oči jsem si vykračoval, prošel pavučinou, možná i keřem. Nehledě na to, že jsem byl jako jedna malinká růžová třpytka. Nakonec jsem do něčeho narazil. Bylo to příjemně měkké a celkem to i hřálo. "Ma-mi?" Vykoktal jsem a snažil se otřít si oči o co to jen šlo. Slzel jsem, ale to bylo jen tím, že jsem měl ty třpytky všude. Po pár sekundách jsem jedno oko konečně vysvobodil a tak se snažil zaostřit. Najednou jsem si ale uvědomil, že nestojím u nohy mé maminky.
Zvedl jsem hlavu a jako bych na všechny třpytky světa zapomněl. Musel jsem hlavu hodně zaklonit, abych viděl do sytě rudých očí. To není máma. Projelo mi ihned hlavou a já se cítil opravdu hodně malý v tomto okamžiku. Znejistil jsem, tělo se mi začalo chvět strachem, aniž bych si to připustil. Ustoupil jsem o krok dozadu a prohlížel si neznámou vlčici. Rudé oči jasně dominovali celému vzhledu, nebyli tak hřejivě vstřícné jako ty zelené máminy. Stačil jsem jen na sucho polknout, ani mi v tuhle chvíli nevadilo, že mám špinavý kožich.

Nikdy jsem neměl problém s tím lehnout a spát. V poslední době se ale na mě snesla velká smůla. Přicházel jsem o jeden zub z druhým a to mě v noci přenášelo do úplně jiné říše snů. Tenhle sen ale nezačínal úplně typicky, jako ty předchozí. Jelikož jsem sebou reálně celkem hodně házel, nejspíš se to v mé mysli i dost pralo. Byl jsem na několika místech zároveň. Budil jsem se a usínal a probouzel se v jiných a jiných snech a realitách. Nakonec jsem ale vnitřně pořádně zabral a ponořil se do toho správného spánku, nesoucí i správný sen.
Byla hluboká noc, ale i přes to jsem slyšel cvrlikání ze strany cvrčků. Těch tady byla celá kupa, odskakovaly mi od tlapek do všech stran. Sem tam jsem se rozhlédnul, další zub jsem svíral v tlamě, což u mě bylo zvykem. Škoda, že vlci neměli žádné brašničky či taštičky na věci, kolikrát by se mi to šiklo. Miloval jsem totiž bylinky - ze všech nejvíc i mátu. A kolikrát zrovna nerostou tam, kde se nacházím já. Tudíž bych mile rád je i sbíral ve velkém, jen nosit je v tlamě mělo své i proti. Bylinka byla dost éterická a v tlamě jí dlouho neudržím, pach se mi pak line celým tělem. Ale možná i díky tomu jsem začínal načichávat právě mátou. Můj pach byl specifický, ale zároveň nebyl ani typický k mé rodině, nebo smečce. Bylo to tam, ale měl jsem i něco navíc.
Pochodoval jsem cestičkou, kterou jsem už znal. Shodou okolností Zoubková víla na mě už čekala! Nemusel jsem jí ani hledat, zářila na celé kolo. Její tlapička na mě mávala a já kdybych nemusel být na všech čtyřech, nejspíš bych jí zamával na oplátku. Ihned mě přivítala svým poměrně hezkým kukučem. "Zdravím Crowley! Ty jsi můj věrný a pravidelný host, copak se ti stalo tentokrát?" Zeptala se svým hřejivým hlasem, který byl neuvěřitelně příjemný. Zoubkovou vílu jsem už bral jako svou známou, možná i kamarádku. Zamrkal jsem a zub jsem položil kousek před sebe. Pak jsem úctyhodně udělal krok dozadu a při tom mrknul na zoubkovou vílu. "Zdravím," pozdravil jsem. Zoubková víla si můj zub vzala a při tom si ho prohlížela. "Ach, stolička!" Řekla a zachichotala se, pak mrkla na mě a mě bylo jasné, že touží po historce, co se mi stalo. Zhluboka jsem se nadechnul, abych si to mezi tím všechno urovnal. "Měl jsem podivné setkání v lese," posadil jsem se a při tom jsem se zadní tlapkou podrbal za uchem. Upřímně, moc se mi do té historky nechtělo, byla tak trochu i potupná. A něco ve mě mi říkalo, že Zoubková víla moc dobře ví, co se mi stalo, jen to touží slyšet ode mě. Měla určitě nějakou věštící kouli, ze které sledovala všechny vlčata na světě. A aby jí neunikl ani jeden zoubek. Což mi připomíná... není to výplod jen mojí fantazie? Co když není skutečná? A já si jí jen vymyslel? Nebo chodí za každým? Chtěl jsem se zeptat, ale dřív jí bude zajímat můj příběh. "Toulal jsem se v lese, no a... a kousek nad zemí byla taková kulatá hučící věc." Začal jsem, jako by to snad lezlo z chlupaté deky. "A víte, prvně se mi to líbilo, ale ten zvuk byl divný." Pokrčil jsem rameny. "Nedaleko byla skála a tak jsem na ni vlezl, moc mi to nešlo, ale udělal jsem to." A tak jsem tehdy vyskákal co nejvýš to jen šlo a byl jen kousek od té bzučící věci. "Paní vílo, krásně to z té věci vonělo! Sladce, ale čím blíže jsem byl, tím z toho domečku začalo létat víc much." Zamumlal jsem. "Až nakonec, to vlastně tak úplně mouchy nebyly, ale byly to včely." Pokrčil jsem ramenem a začal se smát. "A nelíbilo se jim, že jsem jim narušil jejich prostor, nebo prostor toho domečku, nebo jeskyně na větvi, nebo co to vlastně bylo." Řekl jsem smutně. "Dostal jsem pár žihadel do zadku a nenapadlo mě nic jiného, než z toho vrchu skočit." Víla se chichotala, jako by si ten pád sama představovala. Bohužel já nebyl kočka a tak se nedalo rozhodně mluvit o tom, že bych dopadl na všechny čtyři nohy. "Rozplácl jsem se o zem, čelisti mi o sebe cvakly a najednou byl další zub venku." Povzdychl jsem si. Ta historka mi přišla vážně dost potupná, aspoň z mé strany. Já byl elegance sama! Za každé okolností tichý, občas ale drzý - ale vždy krásně upravený. A to, že jsem teď přicházel o zuby jako na běžícím pásu nebylo zrovna ideální moudro.
Víla zamávala svou hůlkou a zub si schovala do své skrýše. "Co jsem ti minule říkala, drahý Crowley? Máš na sebe dávat pozor, snad na ty druhé zuby dáš větší pozor." Promlouvala mi do duše a já přikývl. Své vlčí dětství jsem si očividně užíval víc, než kterékoliv jiné vlče. Neboť jsem byl pořád tady. Ještě že neexistuje vlčí nemocnice, i tam by měli moji kartu neustále na stole. Ani schovávat by ji nemuseli. "Je čas jít, Crowley, hezky si odpočiň a ať máš zadek ráno méně oteklí!" Se smíchem se víla vrátila zpátky do svého stromového domu. Já nakrčil nos. To byla urážka? Dostal jsem první urážku! Projelo mi ihned hlavou a já se zamračil. Neměl jsem ani prostor jí to vrátit! Ale ani bych netušil, co bych jí chtěl vlastně tou urážkou vrátit já. Netušil jsem, jak se vracejí urážky! Ale u víly se to dalo pochopit, byla opravdu skvělá. A měla pravdu, měl bych jít odpočinout si a nabrat síly. Další den byl jak stvořený pro další lumpárny! Otočil jsem se a přes velkou pláň se pomalu vracel zpátky do reality. Ale čím dál jsem byl, tím víc se stmívalo, až to najednou všechno utichlo a já spokojeně oddychoval.

Les jsem prošel velmi rychle, i to byl důvod proč jsem byl teď na pláni. Louka byla rozlehlá, ale nijak zvlášť jsem si z velikostí nelámal hlavu. Loudavým krokem jsem své drobné tělo nasměroval instinktivně spíše ke kraji. Lesklá srst mi ale nikdy nechyběla, o ni jsem se staral a vzhled mohl dohánět nedostatky ze strany mého vzrůstu. Líbil jsem se sám sobě a to bylo hlavní, nést jsem se uměl. Liška zrovna vyběhla z jedné strany. Leknutím jsem uskočil a schoval se do trávy, nebylo to ale tak rychlé, jak bych si přál. Ležel jsem na zemi, snažíc se schovávat za trsem trávy, liška si mě ale všimla a nevypadala zrovna přátelsky. Liščí rysy měla, zrzavá srst a dlouhý chundelatý ocas dominoval na jejím těle. Linul se její pach přímo ke mě, vrčení a sliny, které je kapaly z tlamy jsem nemohl přehlédnout.
Ležet bych asi neměl, možná bych měl utéct. Loudila se mi myšlenka v hlavě, ale netušil jsem kam. Les byl poměrně daleko odsud a po noře také ani stopy. Láskyplně jsem zamrkal, div jsem se neloučil se samotným životem, neboť jsem se viděl v jejích spárech. Liška už byla skoro u mě a já v tom okamžiku vyběhl bojovat o svůj život. Lehký, ale přesto rázný běh, bez škobrtnutí. Liška cvakala zuby, ale nehodlala se jen tak vzdát, moc dobře jsem věděl, že bude silnější než já sám. Leknutím jsem uskočil, když jsem uslyšel cvaknutí hned vedle mého zadku. Lezl jsem zrovna na skálu, která se mi přimotala do cesty. Labužnice liščí dáma se ale nevzdávala a lezla za mnou.
Lehce jsem naklonil hlavu na stranu, abych na ni měl rozhled, zavrčel jsem, ale necítil jsem se na boj s ní. Líné a malé tělo ještě nebylo připraveno na boj s takovým predátorem. Louka byla prázdná, až na tuhle skálu na kterou jsem se dostal velmi rychle. Lákalo mě podívat se dolů a tak jsem to i udělal, zvědavě jsem se podíval přes okraj, ale liška zrovna vyskočila přímo po mě. Líbal bych teď každého, kdo by mi pomohl, ale teď tu nikdo nebyl. Liška už to měla namířeno přímo na mě, když v tom jsem já skočil do prázdna přímo proti ní.
Letěl jsem vzduchem přímo dolů a liška pode mnou, ani nevím kde se ve mě vzala ta síla. Ležel jsem na lišce, která právě padla na zem, dobré dva metry jsme letěly. Linul se jí z tlamy naštvaný tón hlasu, ale přesto neměla moc sil na to se dále bránit. Leknutím jsem ale uskočil, liška se otočila a vypadalo to, že míří pryč - velmi pomalu. Let jí dal očividně zabrat, ale pád nebyl zcela smrtelný, ale za to já se pochlapil. Loudající oči se na ni dívali, když jsem se zrovna posadil a vyděšeně oddychoval. Lehce nebezpečný zážitek a setkání s liškou jsem měl za sebou. Lelky. Lelky bych měl raději honit, nikoliv se dávat do zápasu s predátory a šelmami z celého tohohle okolí. Lelci se zdají být jako bezpečnější, jdu je hledat! Loudil jsem očima sem a tam a hledal při tom tohohle smyšleného tvora, přičemž jsem se pomalu vracel domů. Louka mi utíkala za zády a já se těšil, že budu zase v bezpečí, nerad bych se totiž přimotal do další nebezpečné situace.

Teraz prišiel ten okamžik, ktorý přichádzal snad každý rok. Jaro bolo v plnom prúdu a já som si ho užival v každom okamžiku. Konečně som bol zase sám. Ne, že by s mojou rodinou niečo bolo, boli skvělí, ale... já mal skrátka rád, keď som mohol byť sám. Zkumať les bolo mojou zálibou už dlúho. A teraz som mal v pláně dostať sa nedaleko odsud. Išiel som cestičkou, ktorú som eště nepoznal. Viedla ma ku řece, podla sluchu som už mal tu česť potkať potok. Ale todle bolo niečo jiné. Prud byl omnoho silnější, než som si mohol uvědomiť.
Keď som konečně dorazil na oné miesto. Zastavil som sa na vrcholu, až teraz som si uvedomil, že som šiel celu dobu do kopca. A teraz som mal výhled na dost silný proud vody. Zastříhal som ušima a zavrtěl chvostom. Netušil som, co by som tu robil, ale naozaj som chcel niečo vyvésť. Ostatně, od toho predsa vlčata boli, nebo nie? Zamrkal som, do vody som skakať nechcel. To som vediel, že je to naozaj nebezpečné. Čo to bolo? Zamrkal som a sledoval, že z vody niečo vyskočilo. Nadšeně som zavrťal chvostom, snažíc sa to vidieť eště raz. A opravdu sa to stalo. Bola to ryba, ale ta naozaj bola vačšia, než ktoré boli napriklad u brehu jazera. V takém prúdu žijú? Opýtal som sa sám seba.
Seskočil som zo škály a postavil sa ku brehu. Hlavu som dal nižšie, než som bol zvyknutý. Snažíc sa vidieť tu kuriozitu. Boli to obrovské ryby! Teraz! To bol ten okamžik! Ryba vyskočila z vody a dopadla na breh. Rozbehol som sa ku nej, snažíc sa tam byť čo možno najskor. Nechcel som, aby mi utekla spať do vody. Ryba sebou cukala, lápala po dechu. "Mám ťa!" Vyskočil som na ňu a labou ju chytnul. Ale bola taká slizká, že som sa leň nechutno zakrenil. "Fuj!" A ako smrděla! No naozaj to bolo šialené. Labu som ihned vratil spať na miesto na suché zemi. Ryba si odskakala spať do vody. Žiadná škoda. Zamračil som sa a pri tom už nechcel sledovať ryby v řiece. Hnus, naozaj hnus, ryby už nechcem loviť. Já ani nelovil, ale potreboval som si to niejako oduvodnit.
Kráčal som spať do lesa. Sem tam som zahliedl pohyb, les byl naozaj krásným miestem, navštěvovaným. A já som ho mal predsa len rad. Eště aby nie. Bol to moj rodný les! Já som sa tu narodil a možno tu i zomrem. Ale na smrť mám eště čas. Zazubil som sa ako správný puboš. Máchl som labou to šišky, ktorá se odrazila od stromu a naozaj sa vrátila ku mňa. Bohužial ma trafila priemo do papule. Odplivnul som si kusok od vedle, div mi z teho nevylietěl i zub. Nerad by som prišiel o ďalšie zub. V tlame už som ich moc nemal, možno i proto som sa rozhodol moc nezapojovať do dieni v lese. Moj usmev teraz nevypadal moc sexy. Ale já sa naozaj moc nesmál, presto i vyhruzne vrčenie nebylo vyhruzné.
Teraz som našiel tu cestu domov. Opatrne som sliezl zo stezky, a zamíril na druhú. Cest tu naozaj bolo mnohem viac, než čo som poznal. Ale postupem času som prichadzal na to, ktoré kam vedú. Než som sa nadál, bol som u jaskyně.

Ta vůně ze strany máty se mi neuvěřitelně líbila. Za chvíli se ke mě přidal i zvědavý Reynos, který k mátě přičichnul. Jeho výraz dával jasně najevo, že je také zvědavý. Netušil jsem, ale jestli se mu to líbí tak, jako mě. Ale rozhodně neměl nic proti, nešklebil se. Mrkl jsem na něj a pak sám se snažil mátu rozkousat. Ale dobrá příliš nebyla. Lístky se zasekávaly v krku a nedělalo to příliš velkou dobrotu.
Zamrkal jsem, čas tady plynul tak rychle a já si to neskutečně užíval. Během pár dnů jsem zjistil tolik nových věcí! Pak ale máma nabídla, že půjdeme k vodě. Reynos se ihned zeptal, co je to voda. Přitakal jsem a čumákem na ni kývnul. Voda? K čemu je taková voda? Doufal jsem, že to nebude nic podobného s tím blátem, které jsem měl před chvílí na tlapce. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se ze země zvednul. Protáhl jsem si tlapky, které si dneska už tolik nachodily. Maminka nám nabídla, že nás sveze. Bráška se ihned vrhnul k máme a snažil se jí vyskočit na záda. V tom já si něčeho všimnul. Zvědavě jsem nastražil uši, div s nimi i několikrát nehýbnul tam i zpátky. Mělo to úplně jinou barvu, než ty které hrály okolím. Zamračil jsem se a opatrně se k tomu plížil. Naštěstí máma teď měla plno práce s bráškou, který se jí snažil hupsnout na záda. Já bych měl být v závěsu, ale nemohl jsem si pomoci. Ta barvička mě přitahovala. Plížil jsem se blíž a blíž, až najednou to začínalo mít tvar. Bylo to takové kulaté, až oválné. A barvička byla krásná - růžová! Růžovou jsem teda ještě úplně nikde neviděl, možná tak na jazyku mého bratra. Mám taky růžový jazyk? Při té myšlence jsem se ho snažil vypláznout tak dlouho, dokud jsem si na špičku neviděl. Měl jsem malý jazyk, ale byl růžový. Tahle věc ale nebyla jen růžová, měla i červené srdíčka. Nejistě jsem se k tomu přiblížil a dloubl tlapkou.
Věc se nezdála, že by se nijak zvlášť hýbala. Ba naopak seděla na zemi. Rozhlédl jsem se, jestli náhodou neuvidím něco podobného, ale ne. Podle toho co jsem v dálce zahlédl tu byl možná nějaký vlk. Že by někdo ztratil tohle vajíčko? Nešlo mi na rozum, co je to za vlky, co snáší vejce. My jsme se taky rodily z vejce? Naklonil jsem hlavu na stranu. Jestli jsem měl takovou skořápku, tak bych byl nadšený! Zavrtěl jsem ocáskem a nejistě do vejce dloubl čumáčkem. Vejce se nijak nepohnulo, až při větším šťouchnutí se převalilo na stranu. Hehe! Vejce bylo rozhodně zajímavější, než nějaká šiška. Nechtěl jsem ho rozbít a tak jsem do něj ještě párkrát opatrně čumákem dloubnul.
Pak už byl ale Reynos na místě a čekalo se na mě. "Mami!" Pískl jsem na ni a při tom se snažil vejce vzít do tlamy, abych jí ho ukázal. Chytl jsem ho do tlamy a rozběhl se za nimi. Snažíc se jemně ho držet, nechtěl jsem ho prokousnout. Už jsem byl na nohách trochu stabilnější a tak jsem si dovolil i poodběhnout. Růžové vejce s červenými srdíčky jsem svíral v tlamě. Držel jsem ho jako trofej. Hrdě jsem ho mámě ukázal, ale ta už mě hnala ať jí jdu na záda a můžeme pokračovat na cestě k vodě. Pak chtěla najít tátu. Reynos se očividně těšil, ale já teď nesdílel žádné nadšení z vody ani z toho, že půjdeme za tátou. Já měl vajíčko! A to mělo celou mou pozornost. Konečně jsem se uvelebil na máminých zádech. Seděl, nebo spíše ležel jsem za Reynosem snažil se pevně držet. I s vejcem, nechtěl jsem ho tak rychle ztratit, když už jsem ho přece našel. Vrtěl jsem při tom ocasem a vnímal i cestu, abych případně věděl kudy se příště pohybovat. Maminka nám ukazovala prostředí, ve kterém budeme vyrůstat, takže bych měl znát hranice toho, kam můžu a kam ne.

// Asgaar

Vnitřně jsem pociťoval velkou radost z toho, že jsem se dostal ven. Ale vyvýšenina mi nedělala úplně nejlíp. I přes to, že jsme nebyli kdo ví jak vysoko, dívat se dolů bylo zvláštní. Na sucho jsem polknul, ale zůstával jsem chvíli stát. Rentgenový pohled mého starostlivého brášky jsem tak nějak ignoroval. Považoval jsem se za sobě rovného, přece jen to byl můj bráška! Mrkl jsem na něj a to bylo znamení, že já jdu zase dolů.
Přece jen hlína a zeleň pod nohama byla mnohem přijatelnější, než drsná skála. Opatrně za pomoci maminky jsem ochotně slezl dolů. Mrkl jsem na mámu a jen se zazubil, když mě upozorňovala na šišky. I přes to jsem je ještě chvíli házel. Členi byli členové, my jsme byli členové. Takže je tady vlků víc? A kde jsou? Napadlo mě, ale ptát jsem se nechtěl. Měl jsem lepší věci na práci. Navíc vše, co budu jednou potřebovat zjistím a okoukám z okolí. Dostal jsem se zase na trávu, radostně zavrtěl ocasem.
Zamířil jsem přímo k místu, kde nám maminka ukazovala bylinky. Začichal jsem k nim, byla to krásná vůně. Ale do nosu mě udeřil další pach - nejspíš éterické bylinky. Nastražil jsem ouška, vyskočil jsem a dopadl před ní. Podivná, zelená ale ta vůně byla neodolatelná. Byla to máta, která mě naprosto učarovala. Maminka nás určitě měla pod dozorem oba dva. A i když padla tma a já byl schovaný v oblaku nočního světla, určitě věděla kde zrovna jsem. Nebyl jsem zrovna nejtišší právě teď. Začal jsem se v mátě válet, snažíc se nasát ten pach co možná nejvíc. Krásná vůně. Užíval jsem si to do posledního doušku. Bylinky jsem během chvilky svou váhou slehnul. Pach mi ale do kožíšku načichnul velmi hezky. Zůstal jsem pak nadále ležet a odpočívat. Těkal jsem pohledem z mámy na brášku a vyčkával, co vymyslí. Jestli půjdem třeba omrknout další zajímavosti v lese? Nebo nám ukáže jak má vypadat správný den člena smečky! Moje tělíčko si ale potřebovalo trochu odpočinout, pořádně jsem si protáhl přední i zadní tlapky. Pak jsem konečně úhledně ležel, jako vystřižený z časopisu o správném držení těla. Výraz jsem měl vskutku víc než vážný.

// Asgaar

Měl jsem co dělat, abych se nemotal v trsech trávy či drobných kořínkách. Bylo jich tu habaděj s přicházejícím jarem. Bratrovi to šlo o něco lépe, ale taky měl přece větší náskok! Já je chtěl opravdu dohnat a dalo mi to více práce. I přes to jak drobný jsem byl jsem se jindy uměl velice dobře nosit. Troufal jsem si říct, že možná i lépe než větší bratr. Byl hamatnější, kdežto já? Křivky skoro jako vlčice. Každopádně mě cesta bavila mnohem lépe. Musel jsem se pochválit za to, že jsem si vybral cestu s maminkou.
Ta se konečně zastavila v podivuhodném údolí. Oddychl jsem si a na chvíli posadil. Potřeboval jsem nastřádat energii a nechat plíce si oddychnout. Mezi tím se máma rozmluvila, poslouchal jsem jí. Bylinky mě opravdu zajímali, samotná příroda také. Ale k bylinkách a květinám jsem měl zvláštní pouto, možná jsem ho zdědil po mámě. Zatím jsem neměl tu čest setkat se tváří v tvář zvěři, té co lovíme a žije někde venku. Ale už teď jsem věděl, že k bylinkám budu mít mnohem větší cit, než ke zvěři. Smečka je domov, smečka nás ochrání. Nemáme chodit dál, než je tenhle pach, ale jaký pach? Naklonil jsem hlavu na stranu. Od narození jsem čichal jen jedno území, jeden pach. Kromě těch našich, ale my jsme voněli tak nějak podobně. Les měl svou vůni, ale já ještě nemohl rozdělovat pachy samy o sobě. Nakrčil jsem nos a zamračil se. Byl jsem málomluvným jedincem a ač jsem měl na jazyku spoustu otázek, nakonec jsem žádnou neřekl. Podíval jsem se na brášku, který na tom nebyl o moc lépe. "Členi?" Nakonec jsem ze sebe něco vydal. A při tom se zachichotal. Člen jsem i já? Člen je bráška, člen je máma! Členové! Zazubil jsem se, přišel jsem na to!
Přišel jsem k bobulkám, které máma zrovna popisovala, měli jsme je vyzkoušet. Reynos se ujal první a já se při tom na něj podíval. Pobaveně jsem se usmál, jeho tvář jasně naznačovala, že to bude chutnat fakt divně. Jednu bobulku jsem také vyzkoušel, ale zkousl jsem jen na půl. Stačila trocha šťávy a já se okamžitě zakřenil a vyplivnul jí. Jazykem jsem začal olizovat vlastní nohu, abych se zbavil té příšerné chuti. Pak nám ukázala bylinky, to už byla panečku jiná. Byla dobrá na žaludek, ale já upřímně netušil, kdo ten žaludek vůbec je. Ale rozběhl jsem se a zastavil se těsně před rostoucími bylinkami. Vděčně jsem se podíval na mámu, jestli si všimla, že jsem dokázal teď běžet a zastavit tam kde jsem chtěl! Bez toho, aniž bych upadl, zakopl nebo klopýtl. Zavrtěl jsem ocáskem a při tom ovoněl k bylinkách. Byla to krásná vůně, kterou jsem si ihned oblíbil. Bylinky. Usmál jsem se.
V tom jsem nedaleko uviděl něco opravdu zajímavého. Maminka měla plno práce s tím vysvětlovat nám, co k čemu patří. Bráška se už zajímal o podivnost kousek od nás. Byla to skála, na kterou jsme mohli vylézt. Můj pohled ale zaujalo něco, co mělo hnědou barvu a tvar jako naše hlava. Ale menší a šišatější. Poskočil jsem směrem k oné věci a uchopil jí do tlamy. Byla tvrdá, ale byla všude tady kolem! Začal jsem jí trhat, hlavou jsem kmital sem a tam, ale nešlo to. Má čelist nebyla tak silná, abych jí stačil rozkousnout. Šišku jsem tedy položil a tlapkou do ní bouchnul. Odrazila se od stromu a dopadla kousek ode mě. Zazubil jsem se, skočil jsem znova po ní a snažil se jí chytit. Tak různě jsem si jí pinkal sem a tam. Než jsem šišku pomalu a jistě rozbil. Naneštěstí tu šišek bylo opravdu mnoho. Bráška měl plné tlapky toho škrábat se na skálu. Já s ním chtěl ale sdílet radost ze svého 'kopačáku'. A tak jsem tlapkou máchl znova a šiška se odrazila od tlapky přímo na skálu. Možná by ho to mohlo vyděsit, že to letělo velmi rychle. Dopadlo to těsně před Reynosem, odrazila se a spadla na zem. Zvuk to byl zajímavý, ale šiška spadla do velkého pichlavého křoví, které bylo za skálou. Tudíž jsem se pro ni nechtěl natahovat. Stačilo ještě zařvat - apríl a možná bych získal nějaké plusové body za naprostou ne-originalitu. Ale mě to neskutečně pobavilo, samotné plácání a to, že jsem to hodil před brášku. Když jsem zaměřil svůj pohled na jednu z korun stromů, viděl jsem přebíhat i veverku. Ta měla nejspíš také zálibu v tom hledat šišky. Občas nějakou malou shodila dolů. Vyskočil jsem na zadní a chtěl jí chytit, ale ona byla neskutečně daleko.
Konec srandy, můj bráška měl už pěkný náskok na lezení po skále. A já věděl, že jestli se k němu nepřidám, máma mě na to upozorní. Když jsem kolem ní proběhnul olízla mě na hlavě. Já tebe taky mami! Poslal jsem jí svou myšlenku, i když jsem moc nechápal, co to znamená. Ale určitě to byl nějaký projev mateřské lásky, kterou jí budu obklopovat celý život. Hodil jsem po ní andělský výraz a pak se rozběhl za bráškou. Uchopil jsem po cestě ještě jednu šišku, abych jí ukázal bráškovi! Předníma tlapkama jsem se opřel o podivnou skálu. Byla tvrdá, rozhodně nebyla tak měkká jako hlína. Drápky se v ní zarývaly a vydávaly nepříjemný zvuk, který mě nutil ježit se na zádech. Drápky jsem se snažil používat minimálně, mnohem jistější jsem byl na tom holém polštářku. Dostal jsem se na první metu! Skála byla poměrně velká, ale moc vysoko jsem se dostat nechtěl, takhle mi to stačilo. Ukázal jsem tlapkou na jednu z korun stromů a hodil po mámě nechápavý pohled. Stále tam běhala ta veverka, která dokonce byla tak sprostá, že jednu z šišek hodila o po mě! Zamračil jsem se, pustil svou šišku na zem a snažil se udělat si správný náčrt toho, kam chci aby letěla. Při tom jsem byl nadmíru soustředěný! Podezíravý pohled jsem měl ze šišky na veverku, tlapku jsem různě šteloval, jak nejlepší odpal to bude.

Dojídal jsem poslední zbytky od večeře. Moc toho na mě nezbylo, přece jen jsem se k jídlu přikradl poměrně pozdě. A když jsme čtyři sourozenci, kdo přijde poslední moc toho nemá. Naneštěstí jsem toho ani moc nepotřeboval, drobné a hubené tělo, které nejspíš nikdy pořádně nedoroste průměrné výšky jsem na sebe i trochu kašlal. Jedl jsem, protože mi kručelo v žaludku, ne proto, že bych nějak zvlášť chtěl. Ale maso jsem nikdy neodmítnul a tak jsem okusoval a okusoval, až najednou lup! Kousnul jsem totiž do tvrdé kosti, kterou mé mléčné zoubky ještě zcela nedokáží rozkousnout. Zakňučel jsem a díval se tak na svůj další vypadlý mléčný zub. Ach ne! Doufám, že není někde vepředu. Ihned jsem to začal kontrolovat, který zub mi chybí, byl to v pořádní už třetí co mi takhle vypadnul. Schoval jsem si ho a s poměrně poloplným žaludkem se uložil ke spánku.
Otevřel jsem oči a byl jsem na louce, uprostřed noci. Zub byl přede mnou a svítil, jako by se nadnášel na polštářku. Vypadal trochu jako nějaký pohár, ale ve skutečnosti to byl jen zub. Zkousnul jsem ho a měl na jazyku, abych ho tak nesl. Prostranství mi bylo povědomé a já věděl, kam teď jdu. Trochu jsem se i těšil, až zoubkovou vílu uvidím. Náš start nebyl úplně ideální, nejprve jsem se jí bál, ale ukázala mi, že nemusím. Bral jsem jí jako jednu z mála, jako kamarádku. Rozklusal jsem se cestičkou, která mě vedla k velkému stromu.
Začal jsem jí hledat, když jsem mrknul do praskliny, nic tam nesvítilo, jako by snad ani nebyla doma. Zamračil jsem se. Zoubek jsem položil na jeden z kořenu, který byl vystouplý na rozdíl od ostatních. Abych věděl, kde ho mám pak hledat. Zkoumal jsem každý otvor, ale po několika minutách jsem zjistil, že zoubková víla tam opravdu není. Rozběhl jsem se pár metrů od stromu, abych měl výhled na korunu stromů. Minule přece byla nahoře, možná tam bude i teď! "Paní vílo?" Zvolal jsem do tmy, ale nikde ani náznak nějakého světla. Byl jsem slušný, až má výchova zněla trochu jinak. Ale stále jsem měl respekt nad staršími a vším, co mi může ublížit. A i když zoubková víla neměla agresivní sklony, stále byla kouzelná. Mohl jsem vyletět do vzduchu jedním rázem, zkrátka nakopala by mi zadek a já bych nestačil říct ani popel.
Posadil jsem se a zamračil, naštěstí jsem nebyl nijak unavený - přece jen jsem byl ve snu - ale to jsem nemohl tušit. Seděl jsem tam a přišlo mi to jako věčnost. Kde asi může být? Přemýšlel jsem trochu zdráhavě se při tom rozhlížel. Jako bych snad čekal, že tady budou zástupy vlčat a předávat jí všechny zuby. "Paní vílo?" Po pár minutách jsem jí znova zavolal. V ten moment se z praskliny linulo světlo. Rozběhl jsem se přímo tam, na poslední chvíli stihl vzít zub z kořenu, aby ho náhodou ona síla nesfoukla do trávy. Ustoupil jsem pár metrů vzad a zůstal tam stát. Pevně nohama na zemi. Víla vyletěla během chvíle ven, ozářila tak celou tuhle mýtinu. "Ach, Crowley! Ty jsi můj nejvěrnější dodavatel zoubků!" Zasmála se víla a já zavrtěl ocasem. Její úsměv byl opravdu tak vřelý, že bych si ho dokázal vrýt do paměti možná i navždy. "Omluv můj pozdní, měla jsem spoustu práce a nevšimla si, že už tady jsi." Nejspíš musela tušit, že mi vypadnul další zoubek. Ale to, že jsem dokázal tak rychle usnout už tolik ne. Natáhla tlapku, aby si zoubek mohla vzít a já tak zase normálně mluvit. "Já, no zase mi vypadl a ne úplně sám," vysvětlil jsem a při tom se usmál. "Nebude lepší příště k tomu jídlu jít dřív, než později?" Smích ze strany zoubkové víly se rozlehl po celém území. Páni, ona na nás kouká když jíme? To bylo trochu děsivé, ale já to tak nemohl přece brát. Byla to zoubková víla! "Chtěl jsem ať se nají i ostatní," vysvětlil jsem zoubkové víle. Ta mě poplácala svou tlapkou na mé hlavě, přesně mezi ušima. "Jednou budeš moc hodný vlk," nadhodila zoubková víla. "A určitě i krásný!" Vykouzlilo mi to úsměv na mé tváři. "Pro mou rodinu vše," pokrčil jsem skromně rameny. Pro svou rodinu jsem byl schopen splnit i nemožné. Otázka zní, co bych udělal pro vlky, kteří nejsou má rodina. Nejspíš bych nehnul ani brvou, i když kdo ví. Má výchova byla teprve na začátku, ale i tak jsem nějaké ty základy měl.
S vílou jsem dneska mluvil více než obvykle. Ale byla opravdu vtipná a velmi krásná. A pokaždé mě dokáže utišit tím stylem, že mléčné zuby vlastně nepotřebují. Její prášek mi pomohl k tomu, aby mi zastavilo krvácení ze strany vypadlého zubu. Ač už to moc neteklo, tak teď už vůbec. Její prach vzal útokem celou mou hlavu a já jen čichal tu krásnou vůni. Bylo to něco jako mashmellow, nebo taková sladká vůně. "Tak já už půjdu, ať můžete zase klidně pracovat paní vílo, zase příště!" Zamával jsem ocasem ze strany na stranu. Tentokrát jsem se s ní rozloučil já, ne aby mě ona vyhazovala. Její výraz v tuhle chvíli stál opravdu za to. Překvapený, ale přesto pobavený, zkrátka dostal jsem ji! Běžel jsem po cestičce zpátky ze snu do mého těla.

Tlapka už byla téměř čistá díky mému tatínkovi, o kterého jsem se otíral. Rozhlížel jsem se a hledal něco, co by mě mohlo zaujmout. Přitáhnout mou pozornost, ale viděl jsem jen mizející maminku v dáli s bráškou. Ciri i Vivi si užívali veškeré denní aktivity. Jen já se moc nechytal. Občas jsem zaregistroval nějakého nového broučka, či zkoumal okolní zeleň. Už teď jsem věděl, že jehličí bolí, když mě píchne do nosu. Ale naopak listí toho moc nesvede.
Zachvěl jsem se. Možná bych měl jít za mámou. Měl jsem poslední příležitost ji i brášku dohnat. A nechat tady holky. Měli tady přesilu, podle hlasu jsem usoudil, že i neznámá černá bude také holka. Zamračil jsem se. "Mami," pískl jsem a rozběhl se při tom za ní. Jestli bych jí měl dohnat, teď bude ta pravá příležitost. Zvedal jsem nožky jak jen nejvíce to šlo. Neuměl jsem úplně držet směr a tak jsem občas vybočil z cesty či to vzal přes křoví. Nic mě ale nezastaví od mého cíle. S mámou a bráškou mi bude bezpečněji, přece jen tam s tátou byla ta černá vlčice! A mě se moc nelíbila!
Byl jsem velmi rychle zadýchaný, popadal jsem dech a doufal, že na mě máma počká. Ta ale šla stále dál a vzdalovala se, i přes to jak pomalým krokem se šourala. Tam je bráška! Uvědomil jsem si, stačil jen kousek. Chtěl jsem zavolat, ať počkají ale plíce mi nedávali prostor se plně nadechnout. Běh mi dal zabrat sám o sobě dost. Za chvíli jsem je měl, ale přišlo mi to jako olympijský výkon. A ten bohužel pro mě nekončil, neboť máma měla namířeno ještě dál. Nožky mě moc neposlouchaly, ale držel jsem krok. Snažil jsem se dostat na úroveň většího brášky, jakmile se na mě podíval zvesela jsem se usmál.

// Ellisino údolí → s požehnáním Lucy přeskakuji, ať jsou stavy vlčat vyrovnané.

Trhnul jsem hlavou a vytrhl tím fialovou květinku, která se mi opravdu hodně líbila. Teď nebylo žádným velkým tajemstvím, že jsem měl k přírodě velmi dobrý vztah. Třeba včera jsem celý den zkoumal všechny různé květiny a byliny. Teď jsem měl ale v tlamě velmi krásnou a voňavou květinu. Tu jsem pomalu položil na jeden větší a čistý kámen, který byl nedaleko mě. To poslední co jsem chtěl bylo, abych květinu jakkoli poničil, proto jsem ji položil velmi opatrně.
Tlapy jsem dal na skálu, abych měl lepší výhled a začenichal. Ta vůně byla kouzelná, ze strany levandule, myslím že jsem právě narazil na mou oblíbenou květinu. Těchhle musím posbírat co nejvíc a donést je mámě, udělám jí tím určitě radost, má kytky určitě ráda! Trefa do černého, určitě to tak bylo. Toužil jsem mámě dělat radost každý den a i když jsem byl malý, nebyl to přece žádný handicap. Tak jsem se vydal vstříc, naneštěstí těchhle květin bylo všude kolem mě plno. Tak mi šichta začala prakticky ze sekundy na sekundu.
Trhal jsem jednu za druhou a při tom je opatrně nosil na skálu, než mi z nich vznikl pořádný pugét. Teď tomu ale něco chybí, chtělo by to ještě jinou barvu. Tradičně jako vždy jsem se zamračil svým specifickým zamračovacím výrazem. To bych tomu dal, kdybych tam dal barvu co se k fialové nehodí. Ten estetický cit pro barvy jsem opravdu měl, byl jsem na to šikovný - hotový umělec. Trápil jsem se s tím dlouho, hledal jsem a vybíral ty správné květiny, které bych tam mohl zakombinovat. To bych ale nebyl já, kdybych nebyl tak náročný. Tlapky mě už bolely z toho všeho sbírání, ale stále jsem se držel v pohybu, aby mě únava nepřepadla úplně.
"To je ona!" Teď jsem konečně kápl na to správné, co se nejvíc hodí k fialové? Ta barva byla sama o sobě nádherná, tudíž se k ní nejvíc hodí další fialová! Tato květina byla ale od levandulí jiná, mnohem menší ale o to víc fialovější. Ty drobné lístky vypadaly elegantně, přesto tak krásně jako levandule nevoněla. To by mohlo stačit. Tak jsem utrhl trs fialek a zamířil k mé skále, na které jsem měl už teď velmi sympatický pugét květin. Trochu jsem si s tím pohrál, aby se neřeklo, že jsem jen natrhal kytky a dal je dohromady. Trvalo to pár minut, než jsem se mohl rozejít zpátky na místo, kde jsem mámu viděl naposledy. Tlapky se daly do pohybu, puget jsem držel div mi kytky nevypadly z mé malé tlamy na zem. Ta bude mít určitě radost, až to uvidí. Trvalo to pár minut, než jsem mámu našel, mezi tím jsem zahlédl ještě pár krásných květin, ale ty jsem nechal až na jindy. Tentokrát jsem měl svou květinu hotovou a se zářícími očky a hrdostí na srdci je předal mé milované mámě.

Potuloval jsem se po louce od ničeho k ničemu. U všech bohů, vždyť já ani neměl do čeho píchnout! Trápilo mě to, sic jsem nikdy neoplýval nadšením z her pro mládež, ale nuda byla stále jen nuda. A proto jsem měl prozkoumaný les skrz na skrz, každou květinu, strom i keř. Řekl bych, že jsem zkoumání přírody zvládal na jedničku. Už to tak bylo a já se vydal zase dál, na louku kterou jsem už jednou navštívil. Ledabyle jsem se rozklusal, tělo jsem uměl nosit i přes to jak malé a drobné bylo. Obrovský jsem nikdy nebyl a ani nebudu, bohužel jsem zdědil malý vzrůst po mé nejmilejší vlčici co mě porodila. A za to jí budu vždy vděčný, i když byla jaká byla. A to mi připomnělo, že můj táta byl taky svým způsobem originál, ale při většině případů jsem dělal křoví v jeho přítomnosti. Ihned jak se vrátím, měl bych tátu obejmout! Tlesknul jsem tlapkami ve vzduchu, jo to určitě udělám.
Mezi tím, co jsem si to štrádoval jednou cestičkou na čerstvě vysečeném trávníku - tedy skoro čerstvě vysečeném. Myslím, že to byla jednoduše tráva, která ještě nestačila plně vyrůst. Těknul jsem pohledem z jedné strany na druhou, hemžilo se to tady zvířectvem. Měl jsem za to, že už jsem je někdy viděl. Ledaže by to bylo před nedávnem, ano! Ono to určitě bude ono! Ono ne, oni! Ihned jsem si vzpomněl, to byli přece syslové co tady hrály tu svou hru. Určitě mě dneska přiberou, když jsem to minule jen tak na oko zkouknul. Lhal jsem sám sobě, ale byl jsem naivní vlčátko.
Ostrý pohled se mi ihned vrátil z jejich strany, až mi z toho vyschlo v hrdle a uskočil jsem. Měl jsem z toho špatný pocit, že jsem jim narušil hru v plném proudu. "Už je tady zase ten malý černý vlk! Koukni Berto! On se snad nenaučil už minule, že sem si jen tak nesmí nakráčet!" Třepavý hlas jednoho ze syslů, když opustil své herní stanoviště a rozběhl se přímo za mnou. Uskočil jsem znova do strany, polil mě studený pot. "Ta vlajka tam, spadla..." A tak jsem jim ukázal svou tlapkou na pravou stranu jejich hřiště a doufal, že se tam sysel podívá. Áá, stalo se, mrknul tam a zase zpátky na mou maličkost. Toužebně jsem zamrkal a doufal, že mě přiberou mezi sebe a já si s nimi můžu zkusit zahrát tu divnou hru. Už minule mi přišla dost divná, ale mnohem méně divnější než kousat jiné vlče do nohy, nebo tahat za ucho. Okouknul jsem i zbytek syslů, kteří mezi sebou měli nejspíše spor. Rostl, ale pak to najednou všechno utichlo. "Odejdi vlče, tahle hra není pro tebe ani dnes!" Sysel si zkřížil své chlupaté tlapky na prsou a sedl si na zadek. Koukal jsem na něj velmi smutnýma očima, jak jsem to jen nejlépe dokázal. Lovil jsem tenhle výraz někde hluboko uvnitř mě, ani jsem netušil, že ho umím. "Můžeš tu vlajku zvednout, ale pak odejdi, díval ses minule, dneska ne, ano?" Okamžitě jsem začal horlivě přikyvovat a rozklusal se doprava. Ani jsem nezakopl, tohle hřiště měli opravdu skvěle vyšperkováné, žádné klacíky, trsy trávy, kořeny zkrátka nic o co bych mohl zakopnout. To byla paráda, chytl jsem vlajku do tlamy a chvíli s ní i bojoval. Lepší než nic, aspoň jsem jim mohl pomoct. Tak jsem vlajku zabodnul a díval se na několik desítek očí ze strany drobného zvířectva. Až jsem na chvíli zkameněl na jednom místě a přemýšlel, proč mě tak probodávají pohledem. Musím už jít. Těsně nad zemí jsem měl hlavu a smutně od nich při tom odcházel, pryč z jejich prostoru. Ušel jsem pár metrů a slyšel zase jásot a křik ze strany jejich hry, otočil jsem se, abych se na ně mohl ještě jednou podívat. Tak ahoj.

Eště že som bol na začiatku lesa. Mohol som si oddychnuť pred velkú cestú. Chcel som zkumať svet, bol som mladý a plný sil! Nač bych mal otálať prevážne na jednom mieste? Presne tak! Zamumlal som v duchu. Posadil som sa na zadok a chvilu len tak odpočival. Les vo ktorom som žil bol opravdu velký, než som sa dostal ku hranici zabralo to naozaj par hodin. A moje slabe nožky neboli na to naozaj zvyknuté. Celkovo som bol drobný krpec, hubený a pro nejedno oko bych bol najspies i jednoduchá svačina. Ja som mal ale dozajista bojovneho ducha. Naozaj, bojoval som o svoj holy život už od jeho počátku. A teraz som bol tu, v plné sile, teda skoro. Ty síly naozaj potrebovaly doplňat. Než som si to uvedomil, hlava mi klasla k zemi a já zaspal.
Probral som sa až o niekolko hodin neskór. To pomohlo. Zasmál som sa, vyškrábal sa na nožky, protáhl sa. Zaryl som laby do zeme a vydal sa vstriac podivným skalám. Boli kúsok od lesa, divne to sam vrcalo ale ja som to až tak nevniemal. Chcel som skumať a využiť k tomu veškeré prostriedky. Otce ani mamu som už nemal za zadkom, za což som bol velmi rád. Boli to skvelí rodičia, ale mal som dosť té prehnané ušišlané péče. Mnohem radšej som bol sám a skumal prierodu. A teraz som to prave robil.
Došiel som ku zajimavé prírodní hriečce. Škály, ktoré boli naozaj hezky zaoblené a dalo by sa po nich i skakať. To som i urobil, vyškrábal som sa na první z nich. Uvedomil si, že škála je tak trochu z piesku. A tak se po stranách drobila. Pohledl som na svoju labu, kedy som ju zvedol uvidel som drobný prášek na polštářku. Ihned som s ňou začal házať, abych sa toho zbavil. "Toto naozaj? Vazne?" Zavrčal som, vrčanie sa mi ale vratilo. Čo? To som nebol já. Ihned som prestal a začal sa rozhliežať odkud ten zvuk išiel. Vytřeštil som oči, keď som zbadal mnoham vetšie zviera než som bol ja sam. Nejisto som cuvnul. "Jdi preč!" Zavrčal som. Šakal, bol to šakal a nemohol byť vačšia než normálný dospelý vlk. Ale já som bol já, nebol som ani zdalaka dospelým jedincom. A i kdyby, možno by som nebol o moc vačšia než on. Lenže on tu nebol sam. To naozaj tyto zvierata bydleju tak bliezko vlčí svorky? To mi prebiehlo v hlave. Ďalší krok znamenal pád zo škály, na ktorú som si pred chvilu vyskakal. Spadol som na bok a ihned zakňučal, pád dost boliel. Šakal tu naozaj nebol sám, vrčanie som zaslechl z viecerej stran. Kňučel som, ale k ničomu to nebolo. Šakali sa rozhodli zo mňa urobiť večeru. Zavrčal som, vyškrábal sa na drobné laby a rozbehol sa ku lesu. Začalo pršať, dost silne. Což mohla být naozaj moja výhoda, když v tom ma niečo chytlo za labu. Ucítil som cvakoť zubů a následné odhození. Dopadl som ťasně pred dalším šakalom. Nohu som mal v jednom ohni od bolesti, v tom silnom dešti som videl jedinu možnosť. Voda stákala do drobného otvoru. Moja šanca! Zakusnul som sa do laby šakala, abych odvrátil jeho pozornosť od toho, aby mňa odhodil. A pak som sa začal zo všetkých sil škrábať do otvoru. Slyšel som cvakání zubů do prázdna, utekl som im! Bol som schovaný v nore, ktora mohla byť zajačí, či liščí. Dobrá správa bola, že šakal sa som nedostane a já tak budu museť počkať, až je prestane baviť na mňa čakať. Schoulil som sa do klubička a snažil sa naozaj nemyslieť na bolest zo strany mé labky.

Sledoval jsem situaci velmi bedlivě, ze své skrýše za trsem trávy. Viděl jsem, jak Viv a Reynos se snaží skákat po otci a něco mu sundat z nohy. Pak jsem si uvědomil, že se mu tam něco leskne, vypadalo to draze. Očividně to ale chtěli zničit, nedá se nic dělat. Pokrčil jsem nad tím rameny, pak můj pohled zaujala Ciri. Ta se rozběhla a rozplácla se na zemi. Bolí to? Zvědavě jsem zvedl hlavu. Vlčice, která přišla s nimi byla celá černá, zamračil jsem se. Když se na mě podívala, věnoval sem jí jeden nehezký pohled - typický pro vlče, které ještě plně neovládá grimasy, ale šlo o mračení. Cizinec. Slyšel jsem hlas v mé hlavě. Maminka z ní radost neměla, sebrala se a vybídla vlčata ať jdou s ní.
Zaúpěl jsem, chtěl jsem jít s ní, přece jen to byla maminka. Ale nožky mě neposlouchaly, možná jsem neměl ani tolik sil, abych jí dohnal. Nakonec se rozhodl i bráška, že s ní půjde. Tak v tom případě já tady musím zůstat s Viv. Uvědomil jsem si. Jeden bráška musí vždy dohlížet na nějakou sestru, takhle to přece v rodině chodilo, nebo ne?
Nijak zvlášť jsem se ale nehýbal, zůstal jsem i nadále skryt ve svém úkrytu. Když v tom jsem si všiml, že mi něco leze po tlapce. Zvědavě jsem zastříhal ušima a sledoval malé mravenečky, kteří si to štrádovali přímo přede mnou. Jů, zajásal jsem. Hlavu jsem položil na tlapky a fascinovaně je sledoval, jak si to vykračují. Snažil jsem se spočítat jim nožičky. Tak trochu jsem i zapomněl, že tu někdo je. Prozatím jsem byl obklopen svou bublinou fantazie, která mě donutila zvednout se a jít po stopě mravencům. Nebyli zrovna rychlí, ale to ani já. Udělal jsem pár kroků jejich směrem, než zmizeli do jedné z dírek v zemi. Hrábl jsem tam tlapkou, jednou nebo dvakrát. Půda byla nasátá vodou díky dešti, takže to šlo lehce. Naopak bláto se mi nalepilo mezi prsty. Začal jsem s ní mávat, abych se toho zbavil. Pak jsem se podíval na otce a zakňučel. "Špína!" Hystericky jsem se na něj díval a při tom mával tlapkou, netušil jsem co s tím mám dělat. Nakonec jsem na nic nečekal a začal špinavou tlapku otírat o otcovu nohu, abych se toho zbavil. Mu přece špína určitě nevadí! Ale mě ano! Byl jsem z toho nemocný mít zablácenou tlapku. To bylo poprvé co jsem k otci takhle přišel. Ale držel jsem si ústup od černé, snažil jsem se schovat za mohutnou tlapku mého otce. Ne, s černou určitě kamarádi nebudeme! Aspoň ne v tuhle minutu. Mračení mi z tváře nemizelo, možná už mi tam i srostlo.