Gallirea - Příspěvky uživatele

1. Západ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. D
8. C
9. C
10. A
11. C
12. A
13. F
14. F
15. A

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Když tě tvoje vlastní cíle a sny neděsí, pak nejsou dostatečně velké.

Teraz to už pojde! Projel mnou silný prúd enérgie. Chytl som koreň do zubú a znova zaťáhl. Chcel som vyrvat tento stromček, neboť má neskutočně štval. Kedykolvek vyjdem ven z úkrytu a idem postrannou cestou, vždy doňho narazím. Ať už hlavou, nebo ramenom. Zkrátka čimkoliv. A teraz už mi došla trpezlivosť. A já som chcel robiť poriadky. Nezdalo se, že by to naozaj vadilo i niekomu inému, len mňa. A čo? Som tu viac doma, než iní. Já som sa tu narodil na rozdiel od iných. Určo som mal vatšie právo tady hýbať se stromky.
Zatial ale neuspešne. Strom držal ako pribitý. Nebol nijak velký, mohol mať tak dva roky. Rozhodne tu bol driv ako já. Ale nechcel som sa ho ptať, jestli ho možem pokácať. Jasné že móžem! Já možem všecko. Tak mi to povedala mama, keď som bol malý. Znova som ho skusol do svojich zoubků. Moj usmev mal už ledasco za sebou. Niekolko z nich mi už vypadlo, ale nových zubů som mal na štarte jedna radosť.
Pustil som stromček a urobil krok dozadu. Posadil som sa na zadok a unavene ho len tak sledoval. Drobný kmeník mal na sobe moje zuby. Ale z hlíny to neurobilo ani kusok náznaku, že by koreni chceli von. "Tak na to pojdem inak." Zamumlal som si pod fuskami. Skokom som sa dostal ku stromku a začal hrabať. Ako o živoť. Pred chvilu pršalo, puda bola mokrá, ale nie promočaná. Teraz to išlo jedna radosť. Behem chvile tu bola naozaj velká diera. Drobné laby urobily velký kus práce. O chvilu som videl malé korienky. To sa tu trápím kvóli tomuhle? Div sa mi nenajažila srst! Chytl som stromček u jeho korene a začal tahat. Teraz už to bolo omnoho lahčie.
Stromček behem chvile vyliezl von. A já som ho držal ako trofej. Rozbehol som sa vstriac lesu, chcel som ho odniesť na hranice. Lenže les mal stromy velmi bliezko u sebe. Jednou som sa šprajsl, po druhé som urobil kolem mojho stromku kotrmolec. No, nebolo to najlahčie, ale já som nakoniec prišiel na to, ako nad týmto vyzrát. Cesta bola dlúhá. Niekdy by ma nenapadlo, že bych robil takéto poriadky. Snad si toho niekdo - treba mama - všimne, aká som pilná včielička.
Odhodil som stromček zo srazu a sledoval, ako letí dolú. Zastavil sa až na riece, ktorá bola velmi rozburená. Nepochyboval som o tom, že ten stromček už najspis nikdo niekdy neuvidí. Čo sa dá robiť, mňa už tam otravovať nebude! Zachichotal som sa a posadil. Mal som tu krásný výhled. Ach, jak já tu prierodu umím oceniť. Takto to neumí niekdo z mojich súrozenců. Ale také som sa považoval za podivína. Ako bych ani do rodiny nezapadal. Kde bude moje miesto? Tady? Niekde inde? Téma, ktoré je pre dospelé, nie pre mňa. Zazubil som sa a rozbehol sa ku lesa

Po perném dni jsem se konečně zavrtal ve svém hnízdečku na spaní. Můj pelech byl tvořený z části z kožešin, ale měl jsem tam natahané i nějaké kytky a bylinky. Strašně mi voněla máta a tak jsem si jí vždy večer tahal čerstvou a čuchal k ní. Do té doby, dokud jsem plně neusnul. Byl jsem s tímhle možná i terčem posměchu, ale já bych odjakživa takový divný. Samostatný a moc vlků jsem kolem sebe nepotřeboval. I když smečka byla smečka a rodina taktéž. Sem tam jsem ještě kontroloval své sourozence, než jsem usnul. Pod kožešinou jsem měl schovaný svůj další zub. Poprvé mi vypadl sám od sebe a ležel tu už několik dní. Zoubková víla si mě stále nechtěla přitáhnout k sobě. Zvláštní? Možná na mě zapomněla, nebo to bude dnes? Zamyslel jsem se, jestli jsem udělal vše správně. Zub vypadnul a v tlamičce jsem ho už měl i zahojený. Chytl jsem zub do tlapky a dal si ho před sebe. Možná, když ho zoubková víla uvidí, tak to přitáhne její pozornost! Zamrkal jsem a naposledy se nadechl, než jsem se ponořil do říše snů.
Netrvalo to dlouho a já byl na louce. Mžouravým pohledem jsem sledoval vše, co jen dolehlo na mé očka. Co se to- kde je máma? Byl jsem celý zmatený. Nejspíš jsem byl v tom nejlepším spánku za celou noc. A když mě někdo vytáhne, budu během chvíle dezorientovaný. Stejně jako teď. Byl jsem tak zmatený, že jsem i zakopnul o trs trávy, který byl přímo přede mnou. Spadnul jsem přímo na nos a udělal tak legrační kotrmelec. Z nedalekého stromu se ozvalo zachichotání. A já sem se pomalu začínal orientovat v tom, kde jsem. Smutně jsem zvedl hlavu, nos mě bolel. Záře, která se linula za stromem nešla přehlédnout. Těžce jsem se zvednul a rozešel se ke stromu. Cítil jsem se, jako bych měl snad sto let. A to jsem byl z velké části tak mladý vlk. "Haló?" Zvolal jsem už z dálky. Musel jsem se na chvíli zastavit a otřít si tak tlapku o nohu. Oči mě pálili, jako bych snad ani nespal. Odpověď se mi nedostala, ale přesto jsem slyšel smích ze strany Zoubkové víly.
Jindy bych jí viděl mnohem radši, dneska jsem se cítil úplně jinak. Bylo to celé takové jiné, než kdy dřív. Možná to bylo i tím, že jsem za poslední dny tolik nespal. A vyhlížel Zoubkovou vílu, kdy se ukáže. A tím, že jsem byl skoro pořád vzhůru jsem nedokázal zabrat natolik, abych se mohl přemístit k ní. Zoubková víla najednou vyletěla ze stromu a ozářila tak zdejší prostředí. "Crowley! Tobě snad nikdo neřekl, že spát je důležité? Ach, na ten tvůj zoubek se těším už tolik dní! A ty si ho tam syslíš pod kožešinou!" Zoubková víla pohrozila svou hůlkou a já se ihned usmál. Přišlo mi to hrozně srandovní, když se Zoubková víla rozčiluje. Zavrtěl jsem ocáskem a při tom na ni mrkal zlatavými očky. "Ale na tebe se nedá zlobit dlouho, tak ukaž, kde ho máš?" Začal jsem ho hledat, ale jak na potvoru jsem ho nikde neměl. To snad ne! Otočil jsem se a rozběhl se k místům, kde jsem si narazil můj čumáček. Začal jsem čenichat kolem, musel mi vypadnout někde tady. Víla mě mezi tím dohnala a zářila mi tak na cestu. "Ještě řekni, že jsi ho ztratil! Ale no tak, tady někde musí být!" Víla začala hledat také, ale já už ztrácel naději. "Jsem to ale nemehlo," kňučel jsem a posadil se na zadek. Z oček mi vyhrklo hned několik slz. Tak dlouho jsem se na Zoubkovou vílu těšil, až jsem to celé pokazil. Ten zub jsem určitě ztratil a už ho nikdy nenajdu. A nemohu ho zoubkové víle předat. Potahoval jsem, snažíc se, aby mi z nosu nevytekl sopel úplně. Zoubková víla si toho ihned všimla a v rychlosti byla přímo přede mnou. Utřela mi jednu stékající slzu. "Ale no tak, najdeme ho! Určitě tu musí být! Hlavu vzhůru, Crowley!" Zajásala. Její hlas byl tak pronikavý, že mi dokázal snad vždy vykouzlit úsměv. Ale teď jsem byl unavený a ještě k tomu tak smutný. Chtěl jsem jí svůj zub dát jako dárek. Div jsem na něj neměl ještě mašli. A když tu konečně sem, stane se tohle.
Potáhl jsem další sopel do sebe a znova začal hledat a čenichat. Najednou jsem něco uviděl, přímo mezi dvě trsy trávy. Byl tam! Zoubek, můj zoubek. "Mám ho!" Zaradoval jsem se. Neměl jsem to vzdávat tak brzo, dobrá rada do života. Když bych přestal hledat, zub bych nikdy nenašel. Ale pak stačila taková troška a byl tady. Ihned jsem ho zvedl a předal ho zoubkové víle. Tak se radostí začala ve vzduchu točit. S naprostým nadšením jsem jí sledoval a nemohl odtrhnout oči. Uměla se ve vzduchu hýbat, jako by to snad ani nebyla vlčice. "Jabadabadů! Paráda, Crowley! Další zoubek do sbírky! Příště buď opatrnější! A teď utíkej spát!" Zvolala Zoubková víla, když odlétala zpátky do svého úkrytu. Ještě jsem jí stihnul zamávat, než mi zcela zmizela z dohledu. Dopadlo to dobře. Usmál jsem se. Zavrtěl jsem ocasem a vrátil se zpátky na stezku snů.

// Ellisino údolí, přes Asgaarský hvozd

Zdálo se, že teta Iskierka má zrak zcela v pořádku. Za což jsem byl rád, byla by určitě velmi ošklivá, kdyby jí náhodou to rudé oko vypadlo. Chvíli jsem si představoval, jak takové oko vypadá a jak se může koulet po blátivé zemi. A zda-li s tím okem stále uvidí, i když bych si s ním například pinkal sem a tam. Jsou ty oči vysazovací? Jak jsem k tomuhle přišel... nedokázal jsem popsat své myšlenkové pochody, ale jedno bylo jasné - byly hrozně rychlé. Teta Sid jí ihned dávala první pomoc a vypadala provinile. Proč? Byla to jen hra. Povzdychl jsem si a sledoval je svými zlatavými očky.
Teprve až když se teta Iska plně zapojila svýma očkama, upozornila mě na bahno. Podíval jsem se na svůj bok a zděšeně uskočil do strany. "Ááá! To je hrozný!" Pravil jsem zkroušeně. Tohle se může stát vážně jen mě. Černý vlk nemůže být chvíli čistý! A já se špinavým kožichem byl vážně nesvůj. Jakmile jsem se dozvěděl, jak se vlčice čistí, ihned jsem měl lepší náladu. Rochnit se ve vodě bylo určitě mnohem příjemnější, než se olizovat do áleluja. "Tak to je dobře." Zamyslel jsem se zcela rozumně s naprosto vážnou tváří. Snažil jsem se představit si čistou vodu, ale stále jsem měl obrázek blátivé žumpy. Nadšeně jsem vrtěl ocasem a přikyvoval, když se konečně svolilo k výletu. To bude príma! Naprosto jsem si užíval přítomnost hned dvou vlčic. Komu by se poštěstilo mít takové dvě super čůz-teda chůvy! Horlivě jsem plácal tetu Sid po zadku a ta po chvilce ucukla. Byla to hlína!
To už měla teta Iskierka brala pryč! Funěla jako lokomotiva. A já jsem se jen nadšeně rozhlížel a byl vděčný, že nemusím jít po svých. Kopec se zdál být celkem velký. A šlapat ho sám, nejspíš bych prospal celé jaro. Konečně jsme se dostali na vrchol, teta Sid nám byla v patách. Kdyby se vlci potili, nejspíš by tetky měly pod sebou celou kaluž potu. Teta Iska mě sundala na zem a já si protáhl nožky. Ihned jsem se rozhlížel ze všech stran. Poskakoval doprava, doleva a nevěděl, kam se dříve dívat. "Páni! Ta zem je tak velká!" Byl jsem z toho unešený a při tom se posadil na zadek a zvedl přední tlapky nahoru. Jako bych chtěl celý svět obejmout, ale ani zdaleka jsem nebyl schopen krajinu vzít celou. Zaposlouchal jsem se do výkladu tety Isky, která o téhle zemi věděla snad úplně všechno! Gallirea! A Asgaarská smečka! Moje smečka. Pobíral jsem veškeré informace, co jen šli. "Ostatní jsou blbečci a já a Asgaar jsme něco víc!" Zavrtěl jsem ocáskem a zase se postavil, abych se mohl hrdě postavit jako lev. Zem plná blbečku! Já vám jednou ukážu! Vyplázl jsem do prázdna jazyk. Naše cesta začne u jezera, to byla ta velká modrá kaluž v dálce. "Páni! To nevypadá zeleně, ani smradlavě! Vypadá to tak čistě a ták daleko." Zadek se mi sesunul, jako bych ten kopec šlapal já sám. A při tom jsem byl odpočatý ze všech nejvíc. U jezera mě konečně vyperou. "A vyprání bolí?" Zeptal jsem se trochu nejistě. Netušil jsem, co si od toho mám představovat.
Podíval jsem se na tetu Sid a pak zpátky na Iskierku. Ty se předávaly pohledy a v tom jsem něco uviděl. Kožíšek tety najednou zajiskřil. "Uá!" Vyhrkl jsem a uskočil do strany. Čímž jsem skočil přímo do srázu a udělal tak pár kotrmelců, několik metrů níž. Žádná velká hrůza, neboť mě zastavil naštěstí keř, který mě tak láskyplně objal. Kdyby tam nebyl, nejspíš bych mířil velmi rychle zpátky do Asgaaru. Zavrtěl jsem hlavou, nejenže jsem byl ještě zespod celý růžový, z boku zabahněný, ale teď jsem k tomu přidal i pár větví jako dekoraci. "Co to bylo teto Isko?" Koukal jsem na ni a při tom se hned začal škrábat za nimi nahoru, abych jí kožíšek prohlédl. "Ty máš nějaký breberky?" Naklonil jsem hlavu na stranu, když jsem jí dělal průzkum srsti a hledal, odkud bleška vyskočí.

Ne, že bych dneska neměl svůj den. Nikdy jsem neměl den, ale dneska obzvlášť. Než jsem vyšel z jeskyně, šlápl jsem do bláta, rozšlápl brouka a to nepočítám podivně hnědý, smradlavý útvar. No, co se dalo dělat, byl celkem hezký den. Nikdy není pozdě na pořádnou koupačku. Nastražil jsem uši, abych se zaposlouchal do zvuků lesa. Nezdálo se, že by v mém okolí někdo byl a tak jsem se mohl v klidu projít k tůňce nedaleko odsud. Nasál jsem pachy a ucítil tu krásnou vůni máty. Nikdy jsem necítil nic krásnějšího. Na mém kožichu už ten pach také zůstal, voněl jsem jako máta a bylo to úžasné. Někdy to tak ale nebylo, právě dnes byl ten den, kdy jsem voněl poměrně hůř. Nedokázal jsem si představit, aby mě takhle někdo viděl.
Naklonil jsem hlavu na stranu, bylo pod mrakem, ale pršet se snad nechystalo. Ne, že bych nechtěl zůstat v lese, chtěl jsem jen k tůňce a trochu se očistit. Nebude lepší jít k řece? Nouzový plán jsem nakonec změnil a řeka mi přišla jako vhodnější. Ne, že by na tůni bylo něco špatného, ale když jsem tam byl naposledy s tetami, byla tam špinavá voda. Na řece bude určitě voda čistší a já se tam vydrhnu mnohem lépe, než v té tůňce. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych se ujistil že jsou to jen zvuky lesa a ne vlčí. Ne! Ne, to snad ne! Nastražil jsem uši, když jsem se schovával za stromem. Nedaleko mě byly dva zdejší vlci, kteří tu horlivě debatovali. Narazil jsem do země svým tělem a začal se kolem nich plížit ve výšce keřů. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl, ještě by se mě ptali, kde mám opatrovníka. Nesmí mě vidět, tohle zvládnu, potichu se přemísťuj. Nakloněné ucho jejich směrem jsem měl dostatečně, abych zachytil jejich rozhovor. Nezdálo se, že by si mě všimli a tak, jakmile to šlo jsem vypálil plnou rychlostí k řece.
Nebyla daleko a ihned jsem do ní skočil. Naštěstí jsem tady už měl své oblíbené místo a tak jsem do ní smočil nohy a užíval si tak chladnou tekutinu. Nadzvedl jsem tlapku a pak i druhou, pořádně jsem se drhnul, pěkně místo vedle místa. Na kameni bylo dostatek místa, abych si tam mohl lehnout a pořádně tak drbat i záda a bok. Nakonec přišla hlava, pořádně jsem zadržel dech, až se mi zvedly tváře do bublin. Na moment jsem nedýchal vůbec, snažíc se i tak, aby mi voda nevklouzla do uší. Naštěstí se tak nestalo a hlavu jsem zase rychle vytáhl. Nakonec jsem vylezl celý ven a začal se oklepávat. Na samostatnou jednotku to celkem šlo, nebo ne?
Nepochyboval jsem o tom, že jsem nebyl šikovný. Naděje hasla jako poslední a já uslyšel za sebou vlčí kroky. Někdo si to šinul přímo na mé oblíbené místo u jezera. Není moc času! Na chvíli jsem ztratil veškerou důstojnost a rozběhl se ke keři. Na hlavu jsem si položil kus mechu a posadil se tak, abych měl přední tlapky zkřížené ve vzduchu na prsou. Nehýbal jsem se a díval se na dva vlky, které jsem potkal v lese. Nebyl jsem zrovna dvakrát nenápadný, ale nejspíš si mě nevšimli a považovali mě za strom, nebo velkou a divně vypadající houbu. Netrvalo dlouho a ti dva odešli a já tak mohl vydechnout. No to bylo o chlup. Nastražil jsem uši a ještě poslouchal, dokud nebyly z doslechu. Naklonil jsem se a otočil se doleva a doprava - nikde nikdo. No sláva! Natáhl jsem tlapku, abych ze sebe svůj inkognito oblek mohl sundat a už si to hnal zpátky do lesa.

Tety se mi začínaly opravdu hodně líbit. Zakázaný ovoce chutnalo nejlépe a ony mi ukazovaly čím dál lepší věci. Máma bude hrdá! Zajásal jsem, těšil jsem se až jí uvidím a všechno co jsem se naučil jí ukážu. Bude valit bulvy. "Jó! Všechno!" Zaúpěl jsem nadšeně a mrkal tak na tetu Sid. Bitva byla v plném proudu. Zasáhlo mě hned několik šišek a i já jsem dokonce nějakou tu šišku dokázal trefit vlčí těla. Byl jsem z toho tak unešený. Na mé straně už ale žádné šišky nebyly a tak jsem si to hopkal kolem tety Isky. Když v tom mě něco v zápalu boje čaplo za srst. A já se dobrý metr, nebo dva proletěl. Teta Sid naneštěstí nebyla daleko, bohužel jsem byl přehozen a dopadl tak na zem. Ta byla naštěstí nasycená vodou a tak kromě toho, že jsem spadl do měkkého jsem teď připomínal růžovo-zabahněnou obludu. V rámci souboje, který jsem ale vedl - shodou náhod jsem si toho ani nevšiml. Kdyby ano, nejspíš by to bylo jiné vzrůšo. Ihned jsem se posbíral, spadl jsem na bok a tak vyražený dech naštěstí nebyl. A žádná závratná rychlost taky. Takže jsem se zvedl a spadl přímo do království popadaných šišek. Hned jsem jednu čapnul a pokračoval dál! Nechtěl jsem se o zábavu ochudit. Kámen, který jsem vzal bohužel nebyl úplně na házení. Teta Iskierka mě ihned okřikla a mnou projel zvláštní pocit. Vyskočil jsem do vzduchu a při tom kámen pustil. Jako by mnou projel proud elektřiny při slově - ne, fuj je to. Byly to slova velmi rázná. A tak jsem raději šáhl po šišce. S tím kamenem bych určitě byl prohlášen za vítěze hry. Napadlo mě.
Teta Iska to dostala přímo mezi oči. A tak hra byla pomalu a jistě u konce. Když se to pojilo s deštěm. Smutně jsem k ní přikročil a tlapkou jí poťukal na přední tlapku. Něco ve stylu - jestli je v pořádku? Sledoval jsem oči, které byly přivřené. "Zakázané bolí, ale ty jsi velká! To přebolí!" Ha! Hotový Sherlock, který sežral moudro světa. Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu.
Vypraný jsem shodou náhod nebyl, ale co se dalo dělat. Aspoň něco. A teď jsem byl i od bahna, zacuchaná srst nebyla zrovna mou předností. "Voda je jen blátivá? Vy jste čistý, to se lížete navzájem?" Naklonil jsem zmateně hlavu na stranu a při tom povytáhl pysky. Tak to bude velký opruz. Povzdychl jsem si. Jestli mě bude muset máma čistit ještě v pěti letech, ta mi dá kartáč.
Strhla se další hra. A mě nezbývalo nic jiného než v rychlosti pochopit pravidla. Honěná byla o rychlosti. Sid jí předala Iskierce a ta hned mě. Nestačil jsem utéct, když mě v tom teta Iska zvedla. "Juhů!" Zajásal jsem. Byl jsem hotová trofej, no kdo by mě nechtěl? Přistoupili jsme společně k tetě Sid a já jí měl plácnout přes prcku. Chvíli jsem mžoural sem a tam. Zakázaný, je to zakázaný, to musím udělat! Projelo mi ihned hlavou a pak jsem jí horlivě začal plácat po zadku. Možná dvakrát, třikrát - pětkrát... Než mě teta Iska brala pryč. "Hihi!" Křenil jsem se jako měsíček na hnoji. Komu se to poštěstilo v pár měsících si takhle plácnout vlčici přes zadek! Byl jsem hotový ukázkový vlče. "Výlet!" Nesl jsem se jako král a nijak mi to nevadilo. Aspoň si nožky trochu odpočinou. Měl jsem prvotřídní pohled. A dokonce na mě málokdy zapršelo. Jů! Tam jsem ještě nebyl! Jéééé hory! Jásal jsem, měl jsem takovýho času na to se rozhlížet, že jsem nevěděl kam koukat dřív.

// Vyhlídka, přes Asgaarský hvozd

Přece to co je šeptem, je určitě velmi tajné. Nemohl jsem si to ale nechat ujít, mé zvědavé ouška zachytí i ty nejtišší slova! Přece jen, vlčata jsou víc než zvědavé. Vrtěl jsem tak ocasem ze strany na stranu a přemýšlel nad tím, co by jim tak maminka mohla udělat. Podle tety Sid ale byla máma hodná jenom na nás a na ostatní je jako pes. "Máma se nezlobí?" Jako by to snad nebylo jasné. No, kdo ví co mi pak řekne, až se jí budu chlubit co všechno jsem se naučil a prožil s novými tetami. na rozum mi také nešlo, proč mě s nimi neseznámila sama od sebe. Přece jen, na nich není nic špatného, nebo ano? Ale nechal jsem mámu mámou, nechtěl jsem přemýšlet ani nad tím, co by řekla nebo neřekla.
Chtěl jsem se stát šiškovým přeborníkem. A jednou jím určitě budu. "Zakázaný!" Zopakoval jsem. "To já rád." Zakřenil jsem se jako měsíček na hnoji. Čím víc zakázaných věcí okusím, tím větší sranda to bude. Už teď jsem chtěl být zakázaným vlkem. "Můžeme dělat víc zakázaných věcí?" Naklonil jsem hlavu na stranu a zamrkal s obrovským prosíkem v očích. Z jedné vlčice na druhou. Z tet sršila dobrá nálada, kterou jsem si každým douškem užíval.
Jakmile jsem se dotknul té žumpy, byl jsem jako smyslů zbavený. Nechtěl jsem být až tak špinavý. Víc, než teď. Máchal jsem tlapkou a nehezky tak počáral i tety. V tom se v tetě Iskierce zablesklo v očích. "Házet blátem? Ne... špinavý! Co třeba tohle?" A při svitu nového dne jsem se snažil pozvednout jeden z větších kamenů, který jsem měl kousek od tlapky. Div jsem si o něj zuby nevylomil. Kámen byl hodně těžký, ale na chvíli se mi podařilo ho přece jen zvednout. Dostat něčím takovým po hlavě, to by měl vlk určitě nehezkou bouli na hlavě.
Ale to už byla šišková válka v plném proudu. Létaly z jedné strany na druhou a vlčice se nechaly unést. A já taktéž! Nesměl jsem být přece pozadu. Radostně jsem pinkal šišky a sem tam nějakou také dostal. Ale nebyly to vyloženě šlupky, které by bolely. Naštěstí. Cítil jsem se jako bych byl v okruhu rodiny. Byla to zábava, máma s námi takhle neblbne. A otec už vůbec ne. Na kožíšek mi mezi tím dolehlo několik kapek. Zaujalo mě to a tak jsem na chvíli přestal dávat pozor na létající šišky. Zvedl jsem hlavu a sledoval, že je kapek čím dál více. Několik mi jich spadlo na čumák i hlavu. Vyplázl jsem jazyk a začal při tom sbírat kapky. Byly celkem dobrý! Rozhodně lepší, než ta smradlavá voda. "Voda! Já jsem vypraný?" Zeptal jsem se do prázdna, když v tom mi proletěla jedna z šišek těsně kolem hlavy. Zase jsem se dostával do víru hry. Každopádně i když mi déšť smyl záda, a vršek hlavy, stále se mi růžová rozléhala po celém těle. Barva se tak vsákla do srsti a nejspíš už nabarvila i samotnou kůži. Kdybych se viděl, nejspíš bych se zhrozil. Ale já sám sebe ještě ani v odraze neviděl.

Nemal som absolutne žiadnu náladu na společnosť. Radeji som išiel bokom od všech, na ktoré by som mohol naraziť. Spolknul som sliny, ktoré sa mi behem chvíle vytvorili v tlame. Bolo to krajne nepríjemné, neboť sa mi lepili všade. Mal by som sa isť napiť. Uvedomil som si. Kráčal som nadále skrz lesnu stezku. Asgaarský hvozd som znal už ako své labky. Už by som sa neztratil. Vedel som, kde roste kdejaká kvetinka, nebo bylina. Ktorý kámen je tam a kde najdu i vzácné kamenní. Zkrátka a dobre, vedel som všude a všetko. A už mi začínal byť les malý. Chcel som objavovať svet a byt chvili dobrodruhom. I keď moja rodina pre mňa byla vším tím, čo som kedy chcel. Chcel som velku rodinu, pre kteru urobím vše. Ale abych je dokázal ochrániť, je treba být také silným. Znát zákoutí tochto sveta. Uvedomil som si, že na bedrách mám velký terč. Sic som mal staršieho brata, ktorý byl o mnoho vačšia, než já. Ale vedel som, že ho v mnohém prerostám, ač výška k tomu nepatrila.
Nu, nevadi. Došiel som k tůni. Zakalená a smradlavá voda mi ale davala jasne na jevo, že tady by som piť nemal. Zašklebil som sa do svojho dost zabahněného vyrazu v tůňce. Musím eště viac na sever. Mlaskl som a pohlédl, už som sa blížil ku horám. Tam som eště nebol, bude se mama zlobiť? Otočil som hlavu a chvili váhal. Mám isť? Nemám? Čo sa stane, když tam nakuknem? Nič moc. Je to len kúsok a treba nájdem vodu. Zazubil som sa. Už bolo pomerne teplo, takže vody nebylo nikde dosť. Možná ani v řiekách, či jazerách. A já som sa tak tešil, až to prezkumam. Mal som právo byť zvedaví, rodičia nám nechávali už volnu labu. I keď na nás chceli dohliažať snad až do dospelosti. A i v dospelosti nám dávať rady do života.
Zazubil som sa a rozbehol sa vstříc horám. Zastříhal som ušima a schovával sa v zakutích lesa. Snažil som sa na seba neupozornovať. Cítil som v lese prítomnost spousty zverat. Nechcem na niekoho naraziť, len hledám vodu. Ujasnil som si svoju mysel. Schoval som sa zrovna za skálu, keď som hlavu nasmeroval kupredu. Videl som tůňku, ktorá sa zdála byť čistá. Ihned sa mi rozzářily panenky a já se rozklusal vstríc vode. Keď na mňa niečo zasyčalo. Naklonil som hlavu na stranu a uvidel dlúhú hadicu. "Čo si zač?" Zamumlal som pod fusmi. Bolo to dlúhé a nemalo to žiadné nohy. "Kade máš nohy?" Zabručal som a pristupil ku té hadici. Bol to jasný had, ktorí mal na zádech nejaké znaky. Had zasyčal znova a já naklonil hlavu na stranu. To má byť jeho voda? Pohlédl som na tůň, ktorá se nezdála, že by niekomu patrila. Určitě nie. Dloubl som do hada labkou, ten zasyčal a zaútočil na mňa. Tak tak som stačil uskočiť do strany. "Hej, čo to do pekla!" Zavrčal som a znova zaútočil svojou labou. Had, ač nemal žiadné nohy byl ohebný a já mohol jen kukať. Vztekal sa, syčal a vyskakoval svojou hlavou na mňa. Zubiska mal obrovské, vypadaly i nebezpečně. Asi sa nebude kamarádiť. Ale žiadná škoda. "Ohava, niesi nič viac ako odpaď lesa!" Zavrčal som, nie had sa mi naozaj nelubil. A já mu najspís taktiež nie. Nevadí, nepotreboval som ho, vodu si mohol strčiť do zadku - ak nejaký mal. Dal som sa na ústup, nechcel som, aby ma pohryzal, to by mojo dobrodružstvo naozaj skončilo. A tak som sa hrnul blíže ku horám, ta bude eště spousta prieležitostí najsť vodu. Nebo nie?

// Asgaarský hvozd

Vše se zdálo zalité sluncem. Měl jsem hned dvě nové hodné tety. To si ani jeden z mých sourozenců nemohl dovolit. Cítil jsem se teď o něco víc, než všichni ostatní. Když jsem se rozhlížel, kudy vlastně půjdeme, něco mi došlo. Směr, který vybrala teta Iska směřoval k Ellisinému údolí. Tam jsem už byl a tak jsem nešel do neznáma. Snad mě vezmou někam dál. Co to asi je, tamto špičaté? Zamyslel jsem se. Byla hluboká noc, ale vrcholy hor jasně dominovaly svou tmavou barvou. "Máma je hodná, nebo ne?" Naklonil jsem zvědavě hlavu. Po mámě se zdálo, že z ní mají nějakou krvelačnou bytost. Ale máma byla úžasná! A když maminku znali, tak to bude v pohodě, takový výlet.
Procházel jsem lesem a už pociťoval únavu ze strany mých tlapek. Ale nechtěl jsem si na nic stěžovat. Přece jen to bylo požehnání taková společnost. A tak jsem zatnul zuby a šel, i když to tempo nebylo kdo ví jak závratné. Teta Sid vyzvídala ohledně odpalu na šišky. "Budu v tom dobrý!" Jednou. Radostně jsem zavrtěl ocáskem.
Údolí naneštěstí nebylo daleko a tak nás obklopilo během chvíle. Když tety zastavily, okamžitě jsem se posadil. I tak to byl velmi úhledný sed. Ve tmě jsem aspoň nesvítil jako růžový lampión, ale připomínal jsem jen tmavé vlče. "Nemocný? Proč?" Naklonil jsem hlavu nechápavě sem a tam. Rozhlížel jsem se, kde bych našel tu tůň na vyprání. Jednu jsem uviděl a tak jsem k ní vykročil, byla tma a tak jedno 'žbluňk', přece jenom zaznělo ze strany jedné mé tlapky. Ihned jsem jí vyděšeně vytáhl a začal s ní kmitat sem tam. Shodou náhod jsem si vybral jednu velmi nechutně páchnoucí tůň. "Fůj!" Vyhrkl jsem a při tom cákal hnusnou vodu spojenou s bahnem na veškeré obyvatelstvo v mém dosahu. Byl jsem z toho jak nemocný, nesnesl jsem mít na sobě něco tak nechutného. I když nevím, jestli ta růžová na tom byla o něco lépe. Spíš ne, jak jo. Otočil jsem se na tety a svítící oči, ve kterých se leskla slza hleděla přímo na ně. "Voda fujky," vyplázl jsem jazyk. Ale měl jsem celkově sucho v hrdle, celkem rád bych si něčeho cucnul. Ale ani jedna z tet se netvářila, že by měla nějaký mléko u sebe. A zkoumat jsem to zrovna dvakrát nechtěl, i když...
Zazněla šiška a já ihned zapomněl na veškerou žízeň a hlad. Radostně jsem šel hledat první šišku, kterou jsem měl vypálit přímo na Isku. "Fakt můžu?" Zasněně jsem se na ni díval s plným nadšením. Jednu jsem našel, nebyla nijak velká, ale přesto jsem si vystačil. Naaranžoval jsem si jí přesně tak, abych jí mohl lehce odpálit. Byla ale tma a tak jsem viděl jen dva páry svítících očí. Zavrtěl jsem ve vzduchu zadkem, když jsem si měřil úhel úderu. Tak jo! Jdu trefit tetu! Zazubil jsem se, na tom přece nic není špatného ne? Máma sice nadávala, když jsem pálil po bratrovi, ale.. Ale tety jsou teda víc cool! A pak jsem odpálil svou šišku! Ta letěla, můj úder byl skoro přesný, měl dobře našlápnuto. Ale proletěl tetě Iskirerce přímo mezi ušima. Možná vzala nějaké chlupy na kštici. "Trefil jsem se?" Netušil jsem, slyšel jsem jen dopad někde za Iskierku. Rozběhl jsem se zpátky k vlčicím, abych je zkontroloval.

Unaveně a dlouze jsem si zívnul. Přišlo mi, že jsem skoro vůbec celou noc nespal. A to noc nebyla ještě úplně u konce. Když jsem pomalu mžoural očima, uvědomil jsem si, že je ještě hluboká noc. V jeskyni se ještě spalo a ač bych se nejraději otočil a spinkal dál, něco mě nutilo vyrazit ven. Zvednul jsem se a protáhl, potichu jsem zkontroloval přítomně spící rodinu. Nezdálo se, že by jsem zbudil ještě někoho.
Zamířil jsem přímo ven, jako by ale les nebyl typickým lesem, který jsem znal a žil v něm. Spousta věcí byla jinak a já se objevil na louce, která mě vedla přímo k velkému javoru. Zamračil jsem se. Já se nepamatuju, že by mi vypadl zub. Uvědomil jsem si. Ne, že bych naši úžasnou zoubkovou vílu nechtěl vidět. Vždy jsem jí rád viděl, ale nač by mě ve spánku volala pro nic za nic? Zamračil jsem se a pomalu kráčel blíž a blíž. Doufal jsem, že jí snad při něčem nevyruším, to bych opravdu nerad. Ale jinak by mě k sobě takhle domů nezvala, nebo ano? Když nad tím tak přemýšlím, jen tak za ní sám od sebe dojít nemohu. Přemýšlel jsem, co jsem dělal minulý den, ale nedokázal jsem si to úplně vybavit. Všechno jsem měl v mlze, stejně tak i cestu k Javorové víle. Netušil jsem, jestli se dá navštívit třeba i ve dne? Byl jsem tady už po páté a vždy to bylo v noci, má to nějakou spojitost?
Jak jsem pomalu a jistě rostl, rostl i můj mozek. Zatím to nebylo úplně ideální podle představ, ale začínal jsem se projevovat i jinak. A ty kolečka v hlavě se začaly mnohdy otáčet víc, než bylo zdrávo. Zatnul jsem zuby a konečně došel k velkému javoru. Slyšel jsem zpěv, ten hlas jsem moc dobře znal. Záře se hrnula z drobné prasklinky přímo v javoru. Nakonec víla vylezla ven, poletovala kolem mě, smála se, tancovala a zpívala. Medovými očky jsem jí sledoval s obdivem, jak ladně jí křídla nesla. Páni. "Co jsi zase vyváděl Crowley? Říkala jsem ti, že máš na sebe dávat pozor! A včera? Včera jsi tomu dal korunu!" Vyhrkla víla. A já jen zmateně zavrtěl hlavou. "Hehe, ty si to nepamatuješ? Panečku byla to rána, ta boule jde ještě teď vidět!" Víla zůstala přede mnou a hladila mě svou tlapkou po hlavě, která mě neskutečně začala bolet. Do teď jsem si to neuvědomil, ale její smích mi dával jasně najevo, že to nebylo zrovna příjemné. Ne-li spíše trapné. "Raz, dva, tři - teď!" Svou hůlkou zamávala a já viděl spoustu hvězdiček. Pak se mi vzpomínky začaly vracet.

Byl to jako sen, který jsem viděl svýma očima. Naivně jsem se rozhlížel a snažil se chytit něčeho, co jsem znal. Tohle bylo Ellisino údolí, určitě! Jinak to nešlo. Viděl jsem sebe a také jiné vlčata, které jsem jistě ze smečky znal. Hrály jsme si, i když já na hry moc nebyl. Já teda stál jako špalek kousek od ostatních. Bylo tak divné dívat se sám na sebe. Zavrtěl jsem se a to samé jsem udělal i 'já'. Brr... "Crowley! Pojď si s námi hrát!" Zvolala má kamarádka. Ale já odmítal, místo toho jsem se rýpal v bylinkách - z mého pohledu to vypadala jako máta. Mátu jsem miloval, nebyl divu že měla mnohem větší pozornost, něž nějaké vlčata, co se honily za šiškou. Nebyl jsem zrovna společenský typ, ale líbilo se mi být společnosti nablízku.
Jelikož jsem nedával pozor a vlčata byla v zápalu hry, jedno z nich vystřelilo šišku přímo na mě. Já zrovna zvedal jako na zlatém podnose nějakého barevného brouka, kterého jsem našel. Chtěl jsem ho ukázat nejspíš mámě, nebo nějakému vlkovi, co nás hlídal. Viděl jsem mohutné vlčí tlapy, ale zbytek těla bylo skryto v mlze - nejspíš jsem si ho neuměl plně vybavit. Ale na ten den jsem si začínal vzpomínat. Ta šiška se rozplácla jak o brouka, tak i o mou tlamu. A v tom okamžiku mi vypadl další zub.

Zavrtěl jsem ihned hlavou. "Co to- já tam byl! Ale já se díval a pak jsem se díval na sebe a ta šiška!" Jazykem jsem si ihned začal přejíždět po patrech a hledal důvod k pravdivému příběhu. Opravdu jsem našel díru mezi zubama, další. Mě snad ještě nevypadl zub sám od sebe, pokaždé to bylo cizí nebo mé zavinění. Zoubková víla se smála na široké kolo. Mávla svou hůlkou znova a přede mnou se objevil nehezky velký zoubek. "Dalo to teda práci, Crowley! Ten zub se odpálil pěkně daleko, ale našla jsem ho!" Řekla hrdě. Máchla znova svou hůlkou a zoubek zmizel. Pohlédl jsem smutně na ni. "Nic si z toho nedělej, jednou zapadneš." Pohladila mě po hlavě. Pak zavrtěla zadkem, mávla křídly a byla fuč. Povzdychl jsem si. Zapadnu tam, jednou. Sic její slova hřála na mém srdci, ale ve výsledku jsem si tak stále nepřišel. Ale věřil jsem, že i když nejsem úplně společensky založený, najdu něco v čem jsem dobrý. A ostatní mě za to budou obdivovat a budou rádi, že tam jsem! Jo! Jednou budu hrdina. Usmál jsem se a uvelebil se na konci louky. Znova jsem plně zabral a až se probudím, vrátím se zpátky do svého světa. S úsměvem na tváři.

Dneska byl jeden z velmi dobrých dní, aspoň tak jsem to cítil. Lákalo mě zkoumat další a další prostředí, ale abych se dostal dál, musel jsem omrknout i ty poblíž. Žáby jsem už dávno neslyšel, zůstaly někde u tůněk daleko za mnou. U všech rohatých bohů, vždyť já jdu přímo do jámy lvové, nemůžu jinam? Myslel jsem si, že vím kam jdu, bohužel mě tlapky vedly přímo tam, kde jsem nebyl úplně chtěný a za potřebí. Ihned jsem mrkal sem a tam. Možná si mě nevšimnou, stačí se jen vytratit. Toužil jsem se propadnout pod zem, ale na to už na mě hleděl nemalý počet oček. Koukali na mě a propichovali zároveň, až jsem z toho měl sucho v krku.
Uklidnil jsem se tím, že si mě třeba pamatují již z minula, nebyl jsem tady poprvé a bál jsem se, že ani naposled. "Dobrej." Jízlivě jsem ustoupil o krok dozadu. Uši jim pleskali jedna radost, spousta syslů si vyměnila pohled. Dlouho jsem bez odpovědi nezůstal, neboť jeden z poměrně silnějších syslů si to štrádoval přímo za mnou. Unáhleně zvedal své tlapky přímo před mým nosem, div mi do něj několikrát neudeřil. Loudil jsem pohledem po něm a zavrčel, snažíc se ho vyděsit. Teď se mi to ale nepovedlo, nýbrž jsem naštval všechny ostatní přítomné na tomto plácku. Ups, tohle nevyšlo. Okamžitě jsem uskočil do strany, neboť někteří ze syslů svou vlajku pustilo, jiní jí pozvedly přímo proti mě, suše jsem polknul.
Lest nevyšla, hrát si nechtějí, ale při boji mají jasnou přesilu. Urychleně jsem se otočil a zamířil pryč, ne ani dnes nebude ten den, kdy mě přizvou do hry, abych se přidal. Lesk od srsti, která odrážela sluneční paprsky se i nadále vyřádila na mé černé srsti. I když jsem tak moc chtěl hrát s nimi tu hru, přestávalo mě bavit, jak mě neustále odmítají a mezi sebe nechcou. Už to takhle dál nejde, musím jim příště vyprášit kožich! Chtěl jsem si toho jednoho tlustého sysla dát k jídlu, ale nejspíš bych ho neuměl ani pořádně prokousnout. To byl úděl vlčete, které se ani neumělo pořádně prát. Toužil jsem to ale jednou zjistit, a kde jinde bych se mohl učit, než od armády syslů, kteří celý den jen hrají a dovádějí? I když to dnes nevyšlo, výjde to jindy - jindy jim tu hru naruším celou! Už teď jsem se těšil a plánoval, jak se jim pomstím, ještě mě budou určitě prosit, abych se k nim přidal! Lstivě mi ucukly koutky k úsměvu. Už Vám někdy někdo zničil vaši louku? Určitě by jim prospělo, kdybych jim tam prohrábl tu půdu do pár děr. Radostně jsem si poskočil, ale byl jsem víc než unavený, tudíž jakmile jsem došel na konec louky, lehnul jsem. Matně jsem si pamatoval tvář sysla, který mi byl tak nesympatický, ale při pomyšlení na něj jsem spokojeně usnul.

Kdyby tak pršelo, už tak dlouho nepršelo, to není ani možné. Krvácelo mi z toho srdce, chtěl jsem ať se pročistí plně vzduch. Kromě toho jsem si ale nechtěl stěžovat na tu nádhernou vůni, která se nesla lesem. Konvalinky, petrklíče, fialky a mnoho dalších rostlin se linulo celou malou mýtinkou. Kráčel jsem cestičkou, která byla vyšlapaná a všiml jsem si, že pár z květin bylo i zašlapaných. Krucipísek, kdo to mohl udělat? Kazisvěti, taková škoda, vždyť i kytky jsou důležité, nejen bylinky. Kroutil jsem hlavou sem a tam a snažil se je ještě zachránit. Kousek ode mě vzniklo něco jako pohřebiště květin z cestiček. Koukal jsem na to a lehce se mi zastesklo, ale věděl jsem, že spousta dalších a nových rostlin zase vyroste.
Kousavě jsem se chytil za spodní pysk a tvářil se tak jako tydýt. Ke všem bohům, měl bych dělat něco, co je pro vlky více přirozenější. Korunu jsem zatím neměl, takže žádný princ ani král. Král by se mi celkem líbil, ale na to jsem si musel počkat. Koneckonců, zahradničení určitě nebylo přirozené pro naše vlčí obyvatelstvo, ač mě to velmi bavilo. Káravě jsem těkal pohledem z jedné strany na stranu a pak se rozešel k místům, kde se tak obyčejně ukrývaly členové smečky.
Kde by tak mohl někdo být? Kvůli tomu jsem si lámal hlavu, docela rád bych se zdržoval u nějaké skupinky a slyšel nějaké zdejší drby. Kdy naposledy jsem poslouchal něčí rozhovor a dozvěděl se něco nového o smečce? Když to vezmu kolem a kolem, tak nikdy. Koulel jsem očima sem a tam, než jsem konečně viděl nějaký pohyb! Krása střídá nádheru. Kukadla jsem valil na přítomné vlky kousek ode mě, ale zdálo se, že jsou na odchodu. Když jsem zavětřil nějaké slova, bylo zjevné že hlavním tématem bude možná i můj otec. Když on je originál, já vím. Koutky se mi zvedly k úsměvu, ale přesto mi to smíchu nijak zvlášť nebylo. Když už byla to i moje rodina.
Kolemjdoucí se vydali dál a já tak musel hledat jiný zdroj zábavy. Kýval jsem ocasem ze strany na stranu, ale i tak se snažil tvářit více dospěli. Když v tom mi do cesty vletěl motýl. Kouknul jsem na něj a radostně při tom zavrtěl ocasem, bylo na čase potrénovat lov! Konečně jsem plně zapomněl na nějaké vlčí drby a smečku, byl jsem tam kde jsem byl vždy. Kvůli tomu jsem taky byl vlčetem, nebo ne? Kráčel jsem za ním, občas poskočil, snažíc se ho chytit tlapkami. Když on byl ale hrozně rychlí a za chvíli nabral takovou výšku, dosahující i prvních stromových větví. Koneckonců každý lov musí jednou skončit a i ten můj. Konec hry. Koulel jsem na něj své kukadla a při tom přední tlapky opřené o strom, snažíc se ho zhypnotizovat aspoň očima. Kdyby tak motýl věděl, že se mohl stát mou večeří, určitě by mě tím poctil a nechal se chytit. Kaňour jeden, třeba příště. Kráčel jsem zpátky, někam do lesa snažíc se najít nového motýla.

Prečo by som nemohol? Opýtal som sa sam seba, keď som dorazil ku jaskyni. Zavrtel som chvostom, skúmať svet ma naozaj bavilo. A keď som zistil, že máme aj nejaké povinnosti čo sa týká svorky, robilo mi to naozaj radosť. Chcel som byť naozaj užitočným, predsa budem jednou pravoplatným členom. Tak by som sa mal učiť už od malička, no nie? A teraz som mal za úkol kuknout na zásoby v jaskyni. Vkročil som dovnitr a poobzeral sa. Naozaj som moc netušil, kedy naposledy bol niekdo na lovu. Najspis eště pred našim narozením. Ale nebral som si to osobne, i keď som tužil takový lov niekedy vidieť. A kontrola zásob bol naozaj úkol pre niekoho ako som ja, niekoho dóležitého. Hledal som tu miestnost, vo které sa ukryvalo maso.
Jedna zatáčka, druhá a tretie a! Mal som to! Vkročil som dovnitr a ihned sa mi zvlnil čumák. Bol tu taky smrad, že som sa ihned zašklebil. Začenichal, odkud to mohlo isť. Maso tu bolo naozaj celé zelené. Mal som v pláne si nacpat svou hubený břuch, ale... ale po tomto som to naozaj zavrhol. Zavrčal som, žaludok sa mi obratil hore a div som nehodil šavlu. Od kedy to tak smrďa? To nikdo nechodí kontrolovať zásoby? To naozaj? Zastrihal som ušima a zamieril dovnitř. Kéž by existoval nejaký kramlok na nos. Teraz by som ho potreboval jedna radosť.
Uvidel som to, mohla to byť srnka, ktorá tu bola snad o samotnej zimy. A nejak mala špatné maso, najspis. Chytl som ju a začal ťahat. Bola ťažká a veškerý ten smrad mi išiel priemo do nozder. Zakřenil som sa, tohle by takto niešlo. Čo teraz? Možno by som mohol to nejako rospůlit. Napadlo mňa. A tak som sa do toho dal. Bolo to smradlavé maso, ktoré by si zaslužilo zakopat hluboko pod zom. Musol som svoj doch hlídať, nechcel som sa toho jadu nadýchať úplně. Konečně som cietil, jak sa maso od druhé pólky oddeluje. Je to hrozne tvrdé, uvedomil som si. Ale zavrčal som znova a dal do toho všetko! Z masa se dostavil oblak shnilého prachu. Srna tu musela byť už pred zimou, inak to niejde. Bol som slabý, ale natolik, abych to nedal na dve polky.
Maso sa oddelilo a já z vesela jedno z nich táhl ven. Eště to druhe. Napadlo mňa a cupital som zase dovnitr. Chytl som ho a vytáhl ven. Vonku už to bolo naozaj lepší, i čo sa týkalo vzduchu. Čerstvý vzduch mi dělal lépe, než vo vnutri. Teraz to budem museť zakopať, ať si šplhnem. Začal som hrabať nedaleko jaskyně. Kým som nemal dostatočne velku jámu. Pak som tam maso hodil. Trvalo to možno i niekolko hodin. Jeden dospelý vlk by to mal možno za desať minuť, ale já? Já som si dal záležot. Dobra praca, teraz možu isť informovať o bídném stavu úkrytu. Mal som na jazyku spousty jízlivých poznámok o tom, ako sa na lov vlci vydrbaly. A určitě by mi to prominuli, neboť som bol naozaj malý krpec. Vyčůraný, hehe... A už teraz som sa ťašil, až jim to tam vpálím v plnom prude mojich myšlenok!

Měl jsem větší guláš ve jménech, nakonec se toho ujala Sid, která mi dala poctivou přednášku. Nastražil jsem uši a snažil se jí pochopit. Takže jim můžu říkat tety. To bude jednoduchý! Uvědomil jsem si a lehce mi tiklo v oku. "Teta Sid a teta Iska!" Konečně jsem na kápnul, tím se mi to o dost zjednoduší. Moji rodiče měli také nějaké jména, které mi říkali. Etney a Lucy, jenomže pro mě to byla máma a táta. Třeba teta znamená taky nějaké označení pro rodinu. Máma říkala, že ve smečce je spousta členů. To budou členové! Takže tety a členové. Začínalo mi to trochu zapadat, i když jsem měl kapku dlouhé vedení.
Nejspíš mé historce nedávali moc pravdivého nádechu, ale byla to samá pravda! Kdo by tušil, že tady existují takové divné vejce! A pak jsem z toho celý růžový, nechutné. Teta Iska nakonec svolila k tomu, že se můžu vyprat. "Já nechci být špinavý." Zamumlal jsem. "Máma nebude šťastná, za vodou! Za hory a doly!" Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. Otec dbal na to, abychom byli čistí. Kdybych tam teď takhle nakráčel, nejenže by na mě opět tak divně šišlal, ale ještě by mi řekl, že mi tahle barva vůbec nejde k očím. Byla tu nějaká tůně, ale byla údajně nějaká špatná. Začínal jsem být zoufalý, chtěl jsem se toho zbavit.
Nakonec se udal směr! Ha! "Snažil jsem se sestřelit bráchu ze skály. Skoro," pokrčil jsem rameny a zakřenil se. Byl jsem prostě talent. Jen jsem musel trochu vylepšit tu trefu. "Tety drsný!" Zazubil jsem se na ně, když mi sdělovali že mě naučí lovit myši, případně jiné ptákoviny, co by měl správný vlk umět. Těšil jsem se, že se naučím něco nového. A budu mít možná i trochu náskok před sourozenci. No, nechtěl jsem si to nechat ujít. A i když jsem musel jít po svých, sebral jsem veškeré síly. Nohy jsem neměl zrovna baculaté ani silné. Drobné tělo, které původně mělo v prvních dnech spíše umřít, než aby přežilo - nakonec přežilo. A tak jsem do toho musel dát vše. Nahodil jsem nějaké kolíbavé tempo, aby mi tetky neutekly.

// Ellisino údolí

Pojmenoval jsem vlčici po svém, aniž bych si to uvědomil. Očividně se to chytlo. Jejich výrazy se mi opravdu zamlouvaly. Neustále vrtěly ocasem a snažily se i o úsměvy. Takže jsem neměl nejmenší důvod se bát, trochu jsem se i osmělil a přestal se tolik krčit. I když teď to nebylo o moc lepší. Nový bráchové se neujaly, ale přejmenovaly se na tety. Což bylo další pojmenovaní. "Sid, Iska, Žaneta a Tety, jo!" Už jsem na to kápl. Jen mi chybělo ke spoustě jménům fyzická osoba. Ale měl jsem z toho radost a uculil jsem se. Iskierka to dokonce i krásně vyslovovala, i když u toho vypadala dost komediálně. Ale konečně jsem se chytal a věřil, že jsem nabral ten správný směr výchovy.
Vlčice moc nebaštily mou historku o podivnosti ve vejci. Když se mě na to Sid zeptala, ihned jsem přikývl. "Barevné bum," pokrčil jsem rameny, jako by to snad byla normální věc. Ale v ten okamžik jsem netušil, co si o tom mám myslet. Bylo to zvláštní, ale tenhle svět byl plný podivností. Hovor nabral úplně jiný spád. Iskierka navrhla výlet, o výletu přece mluvila i maminka! Takže v tom nemuselo být vůbec nic špatného. "Sajrůdu dolů, na výlet jdem!" Přikývl jsem na obě vlčice, jako nějaký honosný, starý diplomat. Nechtěl jsem být i nadále růžový a podle všeho ani Iskierce se to moc nelíbilo. Potřeboval jsem, jak bylo řečeno vyprat. Netušil jsem co to má vlastně znamenat. Ale o vodě jsem už slyšel, je z části tvořená i z nás a můžeme jí i pít! Stará Zřícenina? To je další jméno? Trochu zoufale jsem se podíval na obě vlčice, které si předávaly další a další slova.
Zavrtěl jsem se a přešlápl z jedné tlapky na druhou. Těšil jsem se, že se těch třpytek konečně zbavím, tohle jsem zkrátka nebyl já. Kdyby mě takhle viděl někdo z mých sourozenců, asi bych nesklidil úspěch. Otázka padla, co umím. Chytat myši? Co to jsou myši? "Umím perfektně pinkat šišky!" Vypnul jsem hruď dopředu jako nějaký génius, který umí lusknutím prstu skolit lososa. Ale byl jsem té myši celkem blízko, nebo ne? Maminka ani otec toho s námi zatím nestihli moc projít. Byli jsme poprvé venku a objevovali co se šlo. Ale cítil jsem, že s těmito tety, Žanetami, Iskami či Sidami můžu přijít na spoustu dalších a luxusních věcí! "Tak kudy se jdeme vyprat?" Zamrkal jsem medově zlatými očky a těkal z jedné vlčice na druhou. Až se vykoupu, můžu se vrátit za mámou, určitě by nebyla nadšená mě vidět v růžovém kabátu. Snad se to na mě nepodepíše. Polkl jsem, celkem to i lepilo.