Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3/5

Minulost je lepší neřešit, poučil jsem se z chyb a nehodlal jsem se tím nadále užírat. Raději jsem se díval dopředu. Reo byl stejného názoru, takže jsem to tak mohl nechat. Pak se postupně přehouplo téma na moji smečku. To že tu Zurri nebyla mě čas od času bolelo. Ale i když to byla moje nejlepší kamarádka z dětství, nemohl jsem jí k tomu nutit. A ať byla kde chtěla teď... vem ji čert. Se námi tady by se měla líp, ale hold vybrala si jinou cestu. "Je tu ještě jedna vlčice, Lilac. Náhoda nás svedla dohromady a zjistili jsme, že jsme stejná krevní skupina a sedíme si. Potkali jsme se chvíli po tom, co jsem to tady začal zakládat, nabídl jsem jí post druhé alfy," zmínil jsem svou drahou polovičku, co se povinností týče. Ale tím to haslo, žádná láska nebo tak mezi námi nebyla, alespoň ne zatím a kdo ví jestli k tomu někdy dospějeme. Zatím nám to vyhovovalo, fungovalo. "Iskierka a Sineád jsou naše bety. A chvíli jsme měli ještě jednoho vlka, takovou mrtvolu, pokud nechcípl do teď, tak chcípne na jaře, až ho znovu potkám," zazubil jsem se. Nakrmil jsem ho, zachránil ho před umrznutím a jak se mi odvděčil? Byl teď bůh ví kde. Něco se zkrátka omluvit nedá. Pohodil jsem při tom ocasem. Naše smečka se ještě úplně nerozkřikla a já nebyl zastáncem toho, že tady chci každého, kdo si to sem nakráčí. Takže jsem si spíše hlídal, koho pouštím dovnitř a koho zase ven.
Zavedl jsem je do naší nory. Reo se rozhlížel, možná byl trochu zaskočený, ale nám to vyhovovalo. "Slouží to dobře," řekl jsem mu. Jeskyně to sice nebyla, ale zvykl jsem si. Měli jsme tu teplo, pohodlí, co víc si přát? Nabídl jsem jim jídlo, oba přijali a zamířili k losovi. Já jsem se zdržoval opodál. Neměl jsem moc hlad, byl jsem nažraný i tak. Hold výhody alfy, jídla jsem měl habakuk, i když můj žaludek byl fakt malej. Nedokázal toho zase tolik strávit a i když jsem se najedl, velmi rychle jsem to spálil. Nenabíral jsem svalstvo, spíše jako kdybych jedl a zároveň dvakrát rychleji hubnul.
Reonys se zajímal o Vivi. Začal jsem nejdříve oklikou, Reo však chtěl vědět, kde naši sestru najde. Přejel jsem ho pohledem. "Žije na jihu ve smečce svého partnera," prozradil jsem. "Hádám, že touhle dobou už jich taky bude víc," prozradil jsem nenuceně. Když jsme se potkali naposledy, Vivi se vytahovala, že se snaží o rodinu a byla si jistá, že to tehdy vyšlo. Ale mohl jsem jenom hádat, vlastně bych se za ní měl taky vydat a zjistit žhavý novinky. "Hej Reo," houkl jsem a při tom se podrbal za uchem, něco mi tam vadilo. "Možná by bylo lepší kdyby jsi... o tomhle fotrovi neříkal. Ciri klidně, pokud bude chtít ať se staví, ale... víš jaký je on. Zbytečně by bylo dusno, víš že mě úplně dobře netráví, navíc o tomhle ví. Nejspíš měl důvod ti o mně neříct," houkl jsem na něj. Ale bylo to na něm, pokud chtěl ještě přilívat olej do ohně, směle do toho. Ovšem v mých očích jeho pozice byla teď dost ohrožená. Etney ať byl jakej byl, byl majetnickej, vždy chtěl dědice, královskou rodinu a jiný hovadiny. Teď na tom očividně pracoval, kdykoliv Rea mohl nahradit, proto našlapovat kolem něj opatrně mi přišlo správný. Ale mohl jsem jenom hádat, Reo měl svoji hlavu. A kdyby se dopídil tomu, že se případně schází se mnou... Ale bylo by to vzrůšo. Volal na mě hlas v duchu, který se při tom slizky smál.

Loterie 1/5
// Ageron

Vykládal jsem ve zkratce svůj příběh Reovi, aby byl v obraze. Svět nebyl vždy růžový, já své růžové stránky zažíval až teď... poprvé v životě. Aspoň jsem mu mohl otevřít oči o tom, do jaké rodiny jsme se vlastně narodili. A očividně za to všechno můžeme poděkovat jenom jednomu vlkovi. Ale už to bylo dávno, já udělal čáru a žil si po svém. A jen jsem mohl doufat, že zmínění jedinci se budou vyhýbat mé cestě, já udělám totéž. Nestál jsem o to se neustále motat v minulosti, ba naopak jsem hleděl dopředu. Reo to zhodnotil po svém, čímž jsem se musel zasmát. Slyšet takové slova z tlamy mého bratra? Šmankote, vidíme se pět minut a už mám na něj takový vliv! Teď bych se měl poplácat po rameni. Zazubil jsem se. A stačilo k tomu říct jenom pár vět o mé minulosti. "Už je to pryč, nechci se furt motat v kruhu. Pokud se budeme navzájem ignorovat, nejspíš budeme šťastní na všech frontách," pokrčil jsem rameny. Tam kam jsem přišel byla spoušť, ale teď? Teď jsem si šel za tím, co jsem chtěl já, poprvé v životě.
Zastříhal jsem ušima. Vyprávěl jsem i o Roweně a Belialovi, Reo to možná zaskočilo, má otevřenost. Ale nač bych si to měl nechat pro sebe? Navíc získat možného spojence ve vlastním bratrovi? Může mi to v budoucnu jenom pomoct. Fotr měl očividně novou armádu, které se rozhodl vymývat mozek po svém. Mít v záloze Rea, by možná mohlo k něčemu někdy být. Reovi bylo líto, že je nikdy nepřišel navštívit děda Arcanus. "Zdržuje se hlavně v lese, sám jsem se s ním moc nevídal," zamyslel jsem se. "Je už starej, dost naivní, Rowena si ho během prvního setkání omotala kolem prstů," zavrtěl jsem hlavou. Možná bylo fajn, že tam s ním zůstala. Kdo ví? Možná ho nakonec sbalí, na starý kolena. Když se ovšem Reo zmínil o Zurri, má tvář na chvíli zkameněla. Už je to dlouho, co jsem nad ní přemýšlel naposledy. Udivovalo mě, že si pamatoval její jméno, naše setkání bylo velice rychlé. "Ne," řekl jsem, ucítil jsem, že mě to někde uvnitř zabolelo. Snažil jsem se jí přemluvit k odchodu, aby šla se mnou, s námi. Pak jsem se jí snažil posílat vzkazy, i s pomocí Vivi a její magie, ale bez odezvy. "Od mého odchodu sem jí neviděl," řekl jsem, možná zůstala v Asgaaru, nebo šla jinam. Zajímal jsem se o Ciri, ta se zdá má nemotornou stránku. Zranila se, ale stále také přebývá v Cedrovém lese. "To je... nemilé," řekl jsem, nijak jsem to ovšem neprožíval. Ciri mi byla snad ze všech sourozenců nejdál. Je to otázka času, než je nahradí mladší generace? Přemýšlel jsem a při tom si přejížděl jazykem po patře.
Byl jsem rád, že se téma odklonilo od Zurri. Ať jsem chtěl nebo ne, měl jsem jí uvnitř rád, vždyť jsme spolu vyrůstali. Byla moje jediná kamarádka v mém věku a všechno jsem jí naučil. A ona se na mě pak vybodla. To už jsme mířili k úkrytu, kam jsem vkročil a ihned si zvykl na šero. Měli jsme tu světlo díky našemu střešnímu oknu. Mladý los tu ještě ležel, masa tam bylo habaděj. Zdá se, že Atsumu si nic před tím nevzal. Aspoň že tak, toho vlka na jaře musím najít a zabít. Byl jsem mrzutý, jak to s ním dopadlo. "Nabídněte si," pokynul jsem hlavou k losovi a sám jsem zamířil do rohu na kožešiny, kde jsem se rozvalil. Reo se ptal na Vivi, údajně jí od hádky s otcem neviděl. Zazubil jsem se, olízl si při tom nos. "Má se dobře," řekl jsem mu. "Vídáme se," s Vivi jsem měl ze svých sourozenců nejlepší vztah. I když jsem jí jako vlče do morku kostí nenáviděl, jak klišé že je mi teď tak blízká. "Myslím si, že ta hádka už jí nijak netrápí," zazubil jsem se nad tím.

Reo to viděl možná podobně jako já. Jen jsem si zhluboka povzdychl, bohužel tohle byla minulost, kterou očividně nikdo nezmění. "Jsem rád, že to vidíš stejně, bratře," řekl jsem a přesto polkl slinu, kterou jsem měl v tlamě. "Sionna jsem viděla několikrát za svou existenci tam a většinou to dopadlo stejně," pokrčil jsem lhostejně rameny. "Výčitkami? Že jsem se snažil pomoci, ale on to viděl jinak?" Hodil jsem to za hlavu a postavil se. Při mém posledním slovu bylo znít menší zavrčení. "Netuším, co jsem tak strašného udělal, ale byl jsem jeho terčem, každý byl důležitější, i pouhý cizinec, přede mnou," řekl jsem. Tohle mě na něm nejvíce štvalo. Nikdy mi nedal šanci cokoliv říct, nebo vysvětlit. Parsifal byl tehdy hodně zraněn, pomáhal jsem mu... co se mi naskytlo? Vztek, zuřivost? Ale Zurri? Ta tam tehdy se mnou byla... na ni se zlostně nedíval a to jí ani neznal. Mohl za to můj původ.
Když jsem zmínil Rowenu a jejího partnera, musel jsem se zasmát. Reo mě vybízel k tomu se svěřit. Nevěděl jsem, jestli by to chtěl slyšet. "Nevím, co víc říct? Je to mrcha," povzdychl jsem si. "Chtěla po mě vojet, to ještě nevěděla, že jsem její synovec. Potom? Přitáhla do Asgaaru. Udělala totální scénu u lovu, kdy se málem zabila, ale dědeček, i Sionn se jí zastal. Snažila se předvést magií, kterou totálně neovládala a málem zabila mě i Zurri, ale to nikdo neviděl. Kopnul jsem do ní jako do hovna, nebylo mi to blbí. Bylo to tak průhledný," zavrčel jsem trochu zlostně. "Ale ve výsledku jsem za všechno mohl já a nakonec? Přitáhla toho zelenáče, to byla třešnička," zavrtěl jsem se. Ona tam ztropila takovou scénu, ale já jsem byl ten, co si do ní kopnul když byla v bezvědomá. Teda v "bezvědomí", když jsem do ní kopl zázrakem ožila. Tak průhledná byla. "Už jednou jsem se tě snažil před ní varovat a varuji tě znova," pohodil jsem ocasem.
Byl jsem vzteklý, neměl jsem rád vzpomínat zrovna na ni. Utrpěl jsem kvůli ní velkou újmu. Sionn byl jedna věc, ale Rowena? Sakra ta v mém životě měla obrovskou kapitolu. Nenáviděl jsem ji. Možná i víc jak Sionna, ale Sionn byl oproti ní mnohem nebezpečnější, byl alfou velké smečky. Mohl tady kdykoliv přijít a vyprášit mi kožich. Nepodceňoval jsem je, ale zároveň jsem byl připravený jít do útoku. A proto jsem si možná sobecky myslel, že když Reo bude na mé straně, měl bych o dalšího vojáka navíc.
Nabídl jsem jim jídlo, ta vlčice souhlasila a vypadá to, že Reo na ni dal. Zatvářil jsem se dost kysele, ale ne dost na to, aby to pochytili. Představil ji, jmenovala se Saelind. Litoval toho, že tu není Ciri, možná jsem byl taky trochu smutný. "Fajn," houkl jsem. "Co se jí stalo?" Zeptal jsem se ho. "Tak jdeme," řekl jsem a pomalu se vydal směrem do úkrytu, kde jsme skladovali jídlo. Pohodil jsem oháňkou a při tom se ohlédl na Rea. Byl jsem zvědavý jak se má Ciri. Ani o Reovi a Ciri jsem moc nevěděl, jací jsou. "Hele, až ho budete mít plný zuby, ty i Ciri tady... můžete mít útočiště, schovku, aspoň na chvíli," pokrčil jsem rameny. "Když na to přijde," dodal jsem a pak pomalu vcházel do úkrytu.

// Nora

Loterie 5/5

Začal jsem nijak nenuceně, nenápadně. Neměl jsem co skrývat, nebo cokoliv zatajovat. Reo byl jiný než náš fotr, sice jsem byl stále zastáncem toho, že jsem udělal tlustou čáru za starým životem, ovšem... ať jsem byl jaký jsem byl, stejně jsme měli stejnou krev. Tu jsem nijak zaměnit jednoduše nemohl. Najednou jsem uslyšel v hlavě něco, když nikdo nic neříkal. Ti dva se bavili. Zopakoval jsem si v duchu. Dal bych krk za to, že ale Reo nepromluvil, ale v duchu jsem to slyšel. Své překvapení jsem ale nechal uvnitř mě. Zatracená Smrt, to bude její práce. Uvědomil jsem si. Určitě to musela být její práce.
Reo se mi divil, když mě tam navštívili naposledy, vypadal jsem spokojený. "Vlastně chvíli potom, co jste tam byli jsem odešel," řekl jsem a polkl. Při tom jsem si olízl suchou tlamu. "Sionn má očividně doživotní problém s Etneyem, který přenesl na mě. Do dnes nevím proč," pokrčil jsem rameny. "Pak přišla Rowena s tím zelenáčem a to byla pro mě poslední kapka, ale... to je nudná historie, tím tě nebudu zatěžovat," řekl jsem a při tom zavrtěl hlavou. Rea tohle určitě nezajímalo, poslouchat tohle tlachání o historii a o tom, kdo další mi házel klacky pod nohy. Byl jsem jaký jsem byl, tohle ze mě udělali. Poprvé v životě jsem stál na vlastních nohách a musel jsem říct, že to bylo fajn. Když jsem zmínil moje mámy, Reo se zatvářil překvapeně. Pobaveně jsem se při tom zachichotal. Podrbal jsem se zadní nohou za uchem, jako bych snad čekal, že mi tam odsud vypadnonu i breberky, ale já byl fakt čistotný! "Přijal jsem Iskierku a Sineád za své mámy," sdělil jsem mu. "Ať to kdysi bylo jakkoli, moc si to už nepamatuju, ony tu pro mě vždy byly. A když jsem odešel z Asgaaru, šli se mnou. Pojal jsem je za mámy a ony mne za syna," řekl jsem spokojeně. Vážně jsem je miloval, byly pro mě vším.
Pak jsem se zaposlouchal do stručného vyprávění Rea. Žil stále v Cedrové smečce, dokonce dostal i povýšení a funkci. Jenom delta? Povzdychl jsem si. Otec si ho očividně moc nevážil, za tu dobu. Ale akceptoval jsem to, přikývl jsem. To co ovšem řekl potom, nemohl jsem si pomoci, vyprskl jsem smíchy. "Sorráč!" Vyhrkl jsem. "Tak to je gól, očividně to zkusí znova a lépe," zavrtěl jsem hlavou. On opustil Lucy? Zamyslel jsem se. Znova jsem se podrbal za uchem. "Ale je to tak jak to je, s Etneyem jsme se dohodli, že jsme jen dva vlci, co se budou navzájem ignorovat." Prozradil jsem Reovi. "Takže... mu to asi přeju?" Řekl jsem, i když mi to přes hubu úplně nešlo. Třeba tyhle parchanty vychová líp. Projelo mi jízlivě hlavou. "Máte hlad?" Zeptal jsem se a poprvé vzal v potaz i vlčici vedle.

Loterie 3/5

Musel jsem se pousmát nad tónem svého bratra. Očividně nic jiného jsem ani nečekal, ale bral jsem to s rezervou. Já hold takový byl, takže jsem to jen s chutí přešel. Očividně se mu nelíbilo oslovení jeho kamarádky. "Ou, to pardón, nepoznal jsem to," zamumlal jsem s úsměvem. Ale nepodíval jsem se na ni, spíše jsem se věnoval bratrovi. On mě prakticky skoro vůbec neznal, já ho také ne. A očividně jsem byl na něj až moc velký šálek kávy. Vlčice mě ani tak nezajímala, ta se snažila splynout s Reem, i když jejich kožichy byly rapidně jiné.
Pofiderně jsem se posadil a udělal si při tom pohodlí. Reo se ujmul tématu, očividně neměl ponětí o tom, že jsem opustil Asgaar. "Už to nějaká doba je, divím se že ti o tom nic neřekl, ten jehož považuješ za otce. Potkal jsem ho," pokrčil jsem rameny. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo. Rozhlédl jsem se kolem a kolem. "V Asgaaru to nebylo tak růžové, jak se na první pohled zdá, fotr tam po sobě zanechal spoušť, která mě určila terčem. Nezbývalo nic jiného, než odejít," pokrčil jsem rameny a při tom si jazykem přejel po zubech. Možná jsem si trochu dopomohl s Rowenou, ale... o tom až jindy. Zamyslel jsem se. Viděl jsem mezi námi ty rozdíly, ale pořád jsem ho považoval za bratra. Možná jeden z mála, kdo se na mě skrz prsty nikdy nedíval. Nebo možná teď jo, kdo ví, číst ve vlcích jsem zrovna moc neuměl. A v podstatě mi to bylo jedno, co si o mně kdo myslel. "Tak jsem skončil tady, moje mámy šli se mnou a tak jsem vybudoval tohle," hlavou jsem těkl k lesu za sebou. Nemohl jsem přece dovolit, abychom byli bezdomovci. A i když to byl jenom malý kousek ráje, mě bohatě stačil. Můj tón už byl o něco přátelštější, ale i tak lstivost jsem měl na jazyku. "Nežiju si špatně," pokrčil jsem rameny. Možná tohle setkání bylo nevyhnutelné, vzhledem k tomu že sousedí přes pláň. "Co ty?" Zeptal jsem se ho, nenuceně. Vypadal dobře, staral se o sebe.

Loterie 1/5

Převalil jsem se na druhý bok, zima rozhodně nebyla obdobím, které bych považoval za oblíbené. Kór, když jsem díky své magii cítil, co se sem hrne. Náš les byl dost na severu, tudíž to tu bude brzy kritické. Těšil mě jenom fakt, že Lilac byla někde v lese, co mě ovšem děsilo? Kde jsou zatraceně moje matky? Povzdychl jsem si, až jsem odfouknul vrchní vrstvu sněhové pokrývky přede mnou.
V tom jsem ucítil cizí pachy, až nebezpečně blízko. Zastříhal jsem ušima, zaposlouchal jsem se a čekal, co ke mě vítr donese. Zdá se, že nám do lesa někdo zahučel. Venku nebylo očividně o co stát, mráz, zima... ale i tak jsem nebyl nakloněn kdejakým návštěvám. Zvedl jsem se. Zdá se, že je to zase na mě. Mlaskl jsem. Pomalu jsem se tedy vydal za těmi pachy, proplétal se mezi stromy, než jsem začínal slyšet víc. Slyšel jsem smích, což mi rozhodně na náladě nepřispělo. Kostlivec kroužil kolem dvou vlků z dálky, ovšem jeho cvakání kostí bylo jisto jistě slyšet. Ten idiot nikdy nespí? Očividně ne, když byl mrtvý. Střelil jsem po něm pohledem. Byla to jediná má magie, kterou jsem nemohl svévolně ovládat. Žil si svým životem, o to víc mě to štvalo. Ale já se ho naučil ignorovat. Když jsem se přibližoval, pach mi jasně naznačoval, že jeden není zcela cizinec.
Vyšel jsem zpoza houští a ihned zabodl pohled do mohutného vlka. "Ale ale ale," slizky jsem se při tom usmál. Hlavou jsem lehce pohodil, ale ani kdybych se moc snažil, rozhodně bych nedosahoval Reovi výšky. "Jakápak zvláštní návštěva," promlouval jsem potichu a zůstal stát. "Zdravím tě bratře, kdes sebral to koště?" Zeptal jsem se, ale vlčici vedle něj jsem tak nějak ignoroval. Můj bratr byl rozhodně střed zájmu momentálně. Necukl jsem pohledem ze zelených oček svého pokrevního bratra. Zdá se, že se oba dobře bavili, někdo tu hold morálku zkazit musí. Zazubil jsem se, až mi stékaly sliny na sníh.

Loterie 5/5

Zavřel jsem oči a proklínal se za to. Tohle vážně moc dobře nešlo. Magie mi způsobovala jenom naježení srsti, jako statickou elektřinou. Ale víc nešlo. Pokaždé jsem musel zadýchaně popadnout dech. Možná jsem byl na dobré stopě, ale tím to hasne. Teď na to asi nepřijdu. Projelo mi hlavou. Zdá se, že jsem měl v sobě hodně magií, ve kterých jsem byl hodně dobrý. Na to jak jsem byl mladý jsem na sebe mohl bejt hrdej. A teď jsem měl před sebou další výzvu. Možná by bylo fajn najít Lilac a zkusit to na ni. Třeba na tu magii potřebuji někoho druhého, abych se zlepšoval.
Možná, možná, možná. Uvažoval jsem. Zamyšleně. Nechal jsem ty myšlenky být, místo toho jsem se na magii vykašlal a přemýšlel nad tím, co asi dělají ostatní. Doufal jsem, že tu budeme všichni společně. Teď jsem si tu přišel sám, to se mi také nelíbilo. Díval jsem se pronikavě skrz stromy. Jako bych snad čekal, že se tady někdo objeví. Ale nic. Hmm.. Zavrčel jsem si pod nosem. A pak jsem skočil do kupy sněhu, jako bych tu kupu chtěl sám zničit. Plácal jsem tlapama a vztekle se při tom usmíval.

Loterie 4/5

Zívnul jsem, tohle bylo vážně únavné, neměl jsem se čím zabavit. Přičemž jsem se zamračil, jako kočka která si hrála s myší, jenomže mě chyběla myš. Zima se blížila, od tlamy mi šla pára. Zdá se, že přituhuje. Moje mámy tu stále nebyly, což mě trochu zaráželo. Ale nechal jsem to být, teď na to nebyl zcela úplně čas. Propletl jsem se mezi stromy dál, zvědavě se při tom rozhlížel. Byl jsem si jistý, že jsem z lesem už zcela spojený. Znal jsem jeho každý kout, každý kámen, každý kus sněhu, očividně.
Jenomže už mi to začínalo lézt krkem. Zdá se, že bych se měl teď soustředit sám na sebe. Vždyť jsem v sobě ucítil tu novou magii. Napadlo mě. Což byl celkem dobrý plán, jak zabít nějakou tu chvíli. Posadil jsem se a soustředil se. Netušil jsem, jak se s magií spojit. Moc jsem zatím nerozuměl ani tomu, jak ta magie funguje nebo co je vlastně zač. Věděl jsem jenom, že se mi ježí chlupy. Takže jsem to zkoušel různými cestičkami, zatím se ale nic nedělo. Jak tu magii uchopit správně? Přemýšlel jsem. Neskutečně mě štvalo, že jsem to neovládal, že jsem netušil jak začít. To mě dokázalo dohnat k šílenství.

FAQ

1. Můžu na osudovou akci přijít s vlčetem?
Ne. Už je výstraha ze strany počasí hlavně pro vlčata a adolescenty co se týče chození z lesa ven. Samotná cesta na akci by pro vlče mohla dopadnout tragicky. Bez ohledu na to, jestli má nebo nemá doprovod, byl by z něj rampouch dřív, než řekne švec.
Adolescenti na vlastní riziko se účastnit mohou.

2. Kde kalamita neplatí?
V jižních teplých oblastech. V lesích, řekách a jezerech. Zde není nutné psát posty o 200 slovech 2x. Stejně tak i přechody z lesů do lesů (případně výše uvedených). Jezera a řeky jsou zcela zamrzlé, dají se v klidu přejít bez větších obtížích, pokud to není Ohnivé jezero, či Rudá řeka.

3. Kde kalamita platí?
Na všech otevřených pláních - galtavarech, loukách a zkrátka vše, co není les/jezero/řeka. Pokud přecházíte je nutné napsat 2x post alespoň o 200 slovech. POKUD přeskakuji území můžete to vsáknout do jednoho postu, ovšem musíme slepit ty dva tudíž post alespoň o 400 slovech alespoň - ať to máme hezký. :3 Tudíž můžete různě vymýšlet různé cestičky, jak si to usnadnit.
Kalamita platí i zejména v horách! Tam je vstup na vlastní nebezpečí + tam nefunguje magie a teleporty také dělají neplechu.

Ukázka:
Jsem na Středozemní pláni a jdu na přechod Roh hojnosti a mířím na Zrádcův remízek. Zde můžu napsat na každém území 2x post alespoň o 200 slovech a v Remízku dle libosti.
Pokud ovšem chci udělat přechod a přeskočit tak Roh hojnosti, na Středozemní pláni napíšu jeden příspěvek alespoň o 400 slovech na Středozemce (tím, že jsem líný a nehrabu posty tímto ušetřím čas a vyhnu se tak psaní dalších dvou příspěvků) a pak můžu napsat do Remízku (jelikož je to les, tak tam už můžu napsat příspěvek, jak se mi zlíbí). Případně si vymyslím nějakou šmajchl cestu, jestli to jde.

4. Jsou ty počty slov nutností?
Věřím, že jsme všichni zkušení hráči, kteří už se toho napsali... Tudíž nutností to úplně není, nemusíte si kontrolovat každý příspěvek. Mezi námi snad dokážeme poznat, plus mínus délku příspěvku. Zkrátka a dobře by u těch +200 mělo být vidět, že to není úplně minimum, jako třeba u přechodových příspěvků.
U příspěvků +400 by to měl být jednoduše delší příspěvek, jak se potíte a bojujete s kalamitou na pláních. Hlavy za to trhat nebudeme, když nedodržíte strop příspěvků, ovšem kdo toho bude zneužívat, může chytnout třeba nějaký menší postih, rýmu na vás!

- Je to stále akce pro zpestření hry, ať nemáme pořád to samé. Tudíž jde o to se hlavně v tomto mrazu i bavit! A nahrabat nějaké ty IN posty navíc.

Loterie 3/5

Unaveně jsem si pochrupoval, až na mě napadla malá vrstva sněhu. Mžouravě jsem otevřel oči a rozhlížel se kolem a kolem. Začínala být čím dál větší zima, moje srst to nebrala úplně sportovně. Pod nosem jsem si při tom zavrčel. Magie počasí mi dávala vědět, že se blíží něco zlého. Nepříjemně jsem sebou ošil a pomalu vstával. Tohle se mi nelíbilo. Lilac jsem stále cítil v lese, Atsumu byl bůh ví kde. Pokud mu byl život milý, už je na míle daleko, protože pokud ho nezabije zima, zabiju ho já sám. A moje mámy? Ty jsem pěkně dlouho neviděl. Zdá se, že tohle není ta ideální rodinka, kterou jsem si vysnil. Ale měl jsem aspoň Lilac.
Oklepal jsem ze sebe zbylí sníh. Zafuněl a pomalu se vydal na menší procházku. Chtěl jsem se ještě trochu protáhnout. Na hranicích panoval klid. Pach byl ještě čerstvý a tak nepotřeboval hranice obnovit, ale s blížící se zimou to určitě přijde. Co mi dělalo radost byl fakt, že nás nikdo neobtěžoval, nikdo neškemral o to, aby tady mohl zůstat. A tak jsem byl klidný. Mohl si hledět svého, vlastně jsem tímhle měl tak nějak splněný sen. Nikdo na mě nehleděl skrz prsty. Pohodil jsem při tom ocasem, přejel si jazykem po zubech.

Loterie 5/5

Za chvíli mě to ovšem omrzelo. Kostlivec nejspíš zkoumal něco, co bylo pod sněhem. Občas ztratil nohu, nebo hlavu a hledal to. Ale mě už to přestávalo bavit. Zábavné to bylo jenom chvíli. Unaveně jsem zívnul. Možná mi malý šlofík neuškodí. Podotkl jsem. Stejně to tady bylo mrtvé, takže jsem se zvedl a zamířil k úkrytu. Našel jsem si vypouklou skálu, pod kterou jsem si lehl. Možná to byl strom, bylo to zasněžené, tak jsem to moc neviděl. Do úkrytu jsem dovnitř jít nechtěl, takhle mi to stačilo. Na chladném vzduchu, navíc jsem chtěl jenom odpočinek, takže vnímat budu okolí. Kdyby se náhodou něco začalo dít.
Zívl jsem a zavřel pomalu oči. Chtěl jsem si odpočinout, pořádně oddychnout. Jen jsem tam tak ležel, sem tam do mě narazil vítr, nebo napadla nějaká vločka. Zůstával jsem tam tak nehybně stát, až jsem ucítil že se pomalu dostávám do takového stavu, že jsem přestal cokoliv vnímat. Krátký, ale přesto účinný šlofík mi stačí. Udělal jsem si trochu větší pohodlí a pořádně si vzdychl. Položil jsem si hlavu na tlapu a zachumlal se. Kostlivec běhal po lese, slyšel jsem ho... ale čím déle mé usínání trvalo, tím méně jsem ho vnímal. Až jsem neslyšel absolutně nic.

Loterie 4/5

Převalil jsem se zpátky na druhý bok, zpátky na tlapy. Zaryl jsem čumák do sněhu a při tom se zašklebil. Studilo to, chladilo zároveň. Atsumu, máš padáka. Sdělil jsem mu v duchu. Už jsem ho nějakou dobu neviděl, tedy od lovu. Mlsně jsem se olízl, ještě teď jsem byl z toho lovu nacpaný. Ale zdá se, že se moc jako člen neosvědčil. Stejně to byla padavka. Projelo mi hlavou, až se mi z toho naježily chlupy na zádech. Zdá se, že se budeme muset porozhlédnout jinde. Moje matky byly očividně zase někde v trapu, očividně stejně, jako když jsem smečku zakládal. Ale co se dalo dělat. Lilac tu aspoň někde byla. Může to být domov nás, zbloudilých duší. Ale trochu jsem doufal, že tu bude živo. Zatím to tu bylo jako po funuse.
Zvedl jsem hlavu a ucítil, že jsem měl sníh za ušima. To jsem neměl moc rád, takže jsem se začal škrábat, abych se sněhu co nejdříve zbavil. Trhl jsem hlavou a zvedl se. Pohodil jsem ocasem a zamířil vstříc lesu. Zavřel jsem na chvíli oči. Volal jsem Kostlivce. Otevřel jsem oči, nikde jsem ho neviděl, ale slyšel jsem ho. Jeho kosti chrastily nedaleko, zdá se že tu někde byl. "Hej," houkl jsem na něj. On se mezi tím vyřítil někde mezi stromy. Div se nerozbil o první pahorek, který tady byl. Uchechtl jsem se. Znova jsem si lehl, jako kočka, která se dívá na myš. A sledoval jsem to pako, jak tu dovádí.

Loterie 3/5

Zjištění, že ve mě dříme nová magie mě naprosto šokovalo. Ale při tom mi to vykouzlilo úsměv na mém xichtě, sice křivý a možná trochu zvrácený, ale jo. Líbilo se mi to. Měl jsem před sebou dlouhou cestu, než se s tou magií úplně naučím, ale neskutečně jsem se na tu jízdu těšil. Ale zase jsem byl na začátku, cítil jsem jak mě bolí všechno možné a magie ve výsledku nedělá tu a nic. Ale... takový byl život, s každou magií jsem musel začít, stačilo jenom pilovat, nebyl jsem na tom špatně.
Pohlédl jsem skrz koruny stromů na nebe. Hmm... Uvažoval jsem. Tím, že jsem byl teď furt sám jsem měl jenom své myšlenky ve své hlavě. Přemýšlel jsem nad tím, jakou cestu jsem ušel. Já byl spokojený. Rozhodně jsem musel být, protože JÁ rozhodně nepřemýšlel nad tím, co dělají ostatní. Neměl jsem tendenci kohokoliv pomlouvat, či mu něco přikrášlovat. Takových vlků tu bylo habaděj a já to bral spíše jako kompliment, že se baví o mně. Zdá se, že jejich život je dokonale nudný, že musí řešit můj.
Pohodil jsem ocasem a zazubil se. A dost, Atsumu asi vzal roha, jeho chyba, na jaře si ho upečem. Projelo mi hlavou, jen stačilo odchytit mámy a všechno jim říct. A zábava bude na světě. Aspoň budeme mít na jaře co dělat. Lehl jsem si do sněhu a převalil se na záda. Díval se skrz koruny stromů a vyplázl jsem při tom jazyk. Všichni mi můžou políbit můj chlupatej zadek. Ukončil jsem svou vnitřní debatu.

Loterie 2/5

Dlouze jsem zívnul a pak se pomalu vydal do hlubin lesa. Pohodil jsem při tom ocasem a zvědavě se rozhlížel. Panoval tu celkem klid. Zima byla v plném proudu a náš les celkem prosperoval. Zatím se tu během zimy neobjevil žádný nežádoucí tulák, takže jsem si mohl užít klidu. Nevadilo mi to, spíše jsem to uvítal. Mohl si tak pořádně utřídit své myšlenky. Byl jsem spokojený, konečně poprvé ve svém životě.
Došel jsem až k místu, které jsme Lilac nazvaly jako setkávání členů smečky. Bylo tu prázdno. Iskierka a Sineád se ještě nevrátili, dělalo mi to starost. Ale věděl jsem, že moje mámy to zvládnout brilantně. Každá překážka, která se jim objeví pod tlapami hravě zvládnou. Lilac tu někde byla, cítil jsem ji ale nejspíš se někde také potuluje sama. Oba jsme to nejspíš potřebovali. Ale se smečkou jsme se zžili, jako by nám to bylo souzeno. Nadechl jsem se chladného vzduchu.
Posadil jsem se na místě pro setkávání smečky. A při tom zavřel na chvíli oči. Vnímal jsem jenom sám sebe. Když jsem vydechl, cítil jsem se tak nějak volněji, uvolněněji. Cítil jsem, jako by najednou mnou projel proud energie. Jenomže to nebyla tak úplně energie, nýbrž elektřina. Po srsti mi začala naskakovat síla. Byl jsem rozčepýřený statickou elektřinou. Vypadal jsem jako koule, srst se mi od sebe odlepila a kdybych se někoho dotknul, pravděpodobně by dostal slušný kopanec. Co to sakra je? Zdá se, že Smrt opravdu udělala, o co jsem jí žádal. O novou magii. Prohlížel jsem si své tlapy, srst, která byla opravdu zvláštní. Zdá se, že mě čeká hromada práce, než přijdu na to jak to funguje. A tak jsem to začal zkoumat.

Loterie 2/5
// Úkryt

Vylezl jsem ven a ihned mě přivítal chlad. Ucítil jsem pichlavý pocit na plících, ale rychle jsem si na to zvykl. Napřímil jsem se a kontroloval pachy. Lilac byla stále někde v lese, mámy byly stále pryč. A Atsumu? Kdyby byl chytrej už je na míle daleko pryč. Ale já nemohl vědět, co se mu honí v hlavě. Ocenil bych, kdyby nám dal šanci, pokud ne? Po zimě si ho najdeme a dostane za dosti učinění. Ale aspoň jsme měli zápletku, nenechal jsem si tím kazit náladu.
Přejel jsem si jazykem po zubech, ještě jsem mezi zubami našel kousek masa. Mlsně jsem se při tom olízl, teď jsem byl v plné síle. Jenomže i tahle zima se dostávala na vrchol. Přešlápl jsem z tlapy na tlapu a pak se pomalu vydal kolem hranic. Chtěl jsem zkontrolovat, jestli jsou naše pachy dostatečně silné. Pokud přijde kdo ví jaká bouře, určitě bych ocenil, aby smečka byla cítit na míle daleko. Nehodlal jsem tady vítat každého ubožáka, který přijde žádat o nocleh, nebo jídlo. Takže jsem šel po cestičce, která už byla spíše zafoukaná, obnovoval jsem jí a odhrnoval u toho sníh.