Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zrovna se mi zdál opravdu skvělý sen! Viděl jsem celou svou zemi z výšky, jako bych jel po horské dráze několik kilometrů nad samotnou zemí! Bylo to vážně úžasné! Cítil jsem vítr, jak mi čechrá černou srst a snaží se mě rozčepýřit ještě víc, než jsem vůbec byl. Žůžo jízda ale musela také někdy skončit. Neboť padla noc a já zrovna postával na hranici lesa. Nebylo to skvělé? Sny byly zcela a jistě neodmyslitelnou součástí naší reality. A já to naprosto miloval, v jednu chvíli jsem byl na vrcholu a pak? Vyplivlo mě to přímo na místě, které jsem už tak dobře znal!
Rozhlížel jsem se zvědavě ze strany na stranu. Musel jsem si upravit i svou srst po té divoké jízdě. Určitě mi tu jízdu zařídila víla Zuběnka! Určitě. Přemýšlel jsem nadšeně a při tom se usmíval. Srst jsem si několikrát slíznul po stranách. Nakonec jsem hlavu párkrát uhladil za pomoci pacek a mohl jsem vyrazit. I takový malý štramák jako já jsem musel vypadat aspoň trochu k světu. Přece jsem nechtěl svoji kamarádku, aby se mě jen tak lekla?
A tak jsem se vydal vstříc cestičce, která mě vedla k velkému javoru. Už z dálky jsem slyšel zpět, nebyl jsem snad jediný, kdo tady měl opravdu dobrou náladu? Nebyl. Ten hlas znám. Opravdu jsem byl zase u víly Zuběnky. V hlavě jsem přemýšlel nad tím, kdy naposledy jsem tady byl. Už to mohl být nějaký ten den. Přejížděl jsem si jazykem po zubech, snažíc se vzpomenout, co jsem vlastně dělal před spaním. Jelikož jsem se objevil právě zde, muselo to mít jen jednu příhodu!
Ach! Už vím! Zajásal jsem a zavrtěl při tom poměrně chudým ocáskem, aspoň co se chlupů týče. Tělo jsem měl pokryté velkou vrstvou chlupů, ocásek se ale zatím nijak nezapojoval do zdejšího dění. Ale já věřil, že to časem všechno doženu. Bohužel jsem neměl tak bezstarostný začátek a start do života, jako třeba Rey. Ale já to časem doženu a jednou budu mnohem lepší než on!
Konečně jsem dorazil až k velkému javoru. Víla si zrovna pobrukovala nějakou písničku aj á jí zahlédl, jak poletuje po koruně a něco nejspíš přenáší. "Haló?" Zvolal jsem a při tom se posadil. Zvědavě jsem klouzal pohledem sem a tam, snažíc se zjistit, co to vlastně přenáší. Byli to nějaké pytlíky, možná se zuby? Třeba je dává někde do archívu! "Haló, Vílo? Mám tady něco pro tebe!" Zvolal jsem ještě jednou a snažil se tak najít svůj zoubek. Víla si mě mezi tím všimla a radostně přiletěla rovnou přede mnou. Její křidýlka sebou plácala sem a tam. Když jsem se na ně zaměřil, uvědomil jsem si, že z ní odlétávají drobné paprsky, nebo jiskry. Nedokázal jsem to zcela popsat, ale vypadala jako kouzelná bytost. "Můj oblíbený Crowley! Vítej! Ty tvoje zoubky padají jedna radost!" Zvolala víla svým medově sladkým hláskem. Přikývl jsem. Už jsem si na vílu docela zvyknul. Bral jsem jí jako rodinnou členku. Takže jsem se neostýchal, či nezdržoval co se mých přirozených gest týče. "Jo, já kousnul do masa, do takové obrovské flákoty!" Vyhrkl jsem na vílu. "To zvíře bylo opravdu velké, zakousnul jsem se no a zub se mi zlomil, ale myslím... že mi tam kousek ještě zůstal, podíváš se?" Zeptal jsem se víly zvědavě. Předal jsem jí svůj zoubek a chvíli si ho prohlížela. Její zamyšlený výraz mi dával jasně najevo, že ten zoubek nebyl zcela v pořádku. Trochu smutně mi poklesla nálada dolů, neboť mi to přišlo jako nekonečné čekání. "Hmm..." Vydávala ze sebe víla stále dokola. "Otevři tlamu," vybídla mě. A já si tak poposedl kousek blíž a otevřel tlamu ze všech sil, co to jen možná šlo. Snad si nevykloubím čelist. Jindy bych se zasmál, ale netušil jsem, co to znamená mít zlomený zub. "Máš pravdu, kořen tam zůstal, ale to nevadí, dostaneme ho ven. Chvíli počkej." Požádala mě víla a já přikývl.
Zůstal jsem tam sedět, mezi tím co víla vyletěla někam nahoru. Chvíli jsem slyšel drobný hluk, jako když se někdo přehrabuje v hromadě věcí. Pak se víla vrátila a měla u sebe i svou milovanou hůlku. Přiletěla přímo ke mě a já znova otevřel tlamu. Neměl jsem tušení, co se teď bude dít. Mávla hůlkou a kolem mě se objevila růžová vlna a záře. Najednou jsem jen ucítil štípnutí v tlamě. Někdo můj kořen uchopil a vytrhnul. Byl to jen mžik, kterého bych si ani nevšimnul do doby, než jsem ucítil teplou krev v tlamě. Z díry, která mi po zubu zůstala, se mi krev valila, jako bych právě někoho zabil. Polikal jsem, ale bylo jí opravdu hodně. Víla máchla svou hůlkou ještě jednou. A rána jako by se vmžiku zacelila a přestala téct. "Tak a je to, voala! Zub jako nový, podívej!" Spojila dva kusy zubu, který se v ten okamžik rozzářil, jako nejjasnější hvězda. A byl jako nový. Víla byla nadšená a já také, velice mi pomohla. "Jé! Mockrát děkuji Vílo!" Poděkoval jsem jí. Víla přikývla a ještě chvíli mě sledovala, jakou radost jsem z toho měl. Netušil bych, jak bych se toho zubu ve skutečnosti sám v lese zbavil. Nejspíš nijak, musel bych počkat, až ho vytlačí jiný. Bylo na čase vzít kramle a vrátit se zpátky do mého horského-lítacího snu. A tak jsem se s vílou mile rád rozloučil, dokonce jsem jí i objal! Na důkaz díku, samo sebou. Zamávala mi a vrátila se zpátky do práce v koruně svého javoru. A já? Já už si to štrádoval po vyšlapané cestičce vstříc hlubokému spánku.

Byla to zábava a voda byla opravdu hrozně moc příjemná. Dokonce jsem jí začal mít i rád. A dusna, které místy ukazovalo svou sílu jsem si ani nevšimnul. Byl jsem nadšený, že jsem mohl být tady venku. Čvachtal jsem se jako kačena, snažíc se svou milovanou tetu 'utopit'. Samo sebou jsem neměl tušení, že se to může stát! Teta Iskierka byla ta nejlepší teta na světě a musí být přece nesmrtelná. Bude tady pro mě stejně jako teta Sid navždy. Hra pomalu končila a já byl vykoupaný a vydrbaný až za samotnýma ušima. Růžová definitivně odplavala kdo ví kam po proudu. A já byl zase černý jako uhlík s našedivělým krkem. Tety mě nemohly poznat, ale to bych nebyl já, kdybych si nedupnul, že jo! Donutil jsem je, aby přimhouřili očka a opravdu mě poznali! Křenil jsem se na ně jako měsíček na hnoji. Neměl jsem tušení, že ze mě dělají srandu. Tak či onak jsem měl jednoduše radost, že jsem se zvládl obhájit.
Nechal jsem tety ať se ještě pořádně vymáčí ve vodě a pomalu se odebral ke břehu. Zůstal jsem stát po kotníčky ve vodě a ještě si užíval, jak mi voda do nožek naráží. Sem tam jsem zvednul tlapku a zase jí ponořil. Byla zábava vidět ty kruhy, které tím tvořím. Kožíšek jsem měl plný vody a cítil se těžký. Nožky měly co dělat, aby mě udržely. Takže jsem se ještě párkrát oklepal, abych se zbavil co nejvíc přebytečné vody. Ta voda mě dost vyčerpala. Uvědomil jsem si, když jsem dlouze zívnul. Ale když teta Iskierka nadhodila, že je na čase se vydat dál, na nějakou únavu jsem rychle zapomněl!
Nadšeně jsem těkal z jednoho výrazu tety na druhý. Neměl jsem tušení, co to znamená jih nebo západ, tak či onak při slově - divokej - mi to přišlo jako naprosto cool nápad. Rozhlédl jsem se a v dálce jsem uviděl vážně obrovskou horu. Byla daleko na severu a na samotný vrch byl se šplhal možná i několik dní. Ta hora vypadá fakt dost divně. Naklonil jsem hlavu na stranu. Pak jsem se vrátil zpátky k tetám. "Jóó! Půjdeme nakopat pár zadni-teda prdelí!" Zazubil jsem se. "A cestou si můžeme i něco ulovit? Nějakou fakt velkou dobrotu?" Vrtěl jsem ocasem tak moc, až mi vrtěl i celý zadek. Měl jsem i hlad, takže bych rozhodně neofrňoval nos nad nějakou dobrotou. Možná kdybych neměl plnou hlavu jen jídla a hladu, přemýšlel bych nad mnohem důležitějšími věcmi. Jako třeba o rodině, ve které jsem měl pořád velký zmatek. Kdy přijde ten správný čas poznat celý zbytek mé cool rodiny? Ale měli jsme přece všechen čas světa to zjistit! "Teto Sid, jaká je tvoje nejoblíbenější svačina?" Zamrkal jsem zvědavě.

Oslizlé zvíře, které může dýchat jen pod vodou? To musí smrdět! Ihned mi ujela trochu pestrá myšlenka, ale já si svým způsobem prostě nemohl pomoct. Snažil jsem si nějakého kapra představit, ale při mých představách se rozhodně nepodobal tak, jak by měl. Chvíli jsem se díval i do dálky, snažíc se aspoň nějakého kapra zahlédnout. Ale byli jsme tak hluční, že jsme nejspíš všechny ryby ze zdejšího jezera zkrátka vyhnaly. Nevadí, stejně divně smrděly, určitě musely.
Dostával jsem tolik rad, že bych si to měl za chvíli začít psát. Ale asi bych nebyl úplně nejpilnějším studentem, i když nebudu házet flintu do žita hned na začátku. "Dobře, takže nesmím urážet vlky hned při prvním setkání, chápu." Zazubil jsem se. Byl jsem vážně talent. Ale později až ho budu mít omotaného kolem prstů, to bude vážně větší sranda! Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. "Nechci bejt jako fotr! N-u-d-a-ř!" I když tatínka jsem měl opravdu hrozně rád. Tím, jak mi tetičky svým způsobem vymývali mozek bylo něco úplně jiného. A já si nemohl pomoct. Kladl jsem si rodinu na první místo - ale kdo říkal, že teta Sid a teta Iskierka do mé rodiny nepatří? Otec nám o naší velké rodině ani neřekl! Už kvůli tomu měl černý puntík a ten byl zatraceně velký! Já měl i babičku? Vykulil jsem oči, jasně, všichni jsme měli nějaké babičky. Ale já měl prý strašně cool babičku. "Babička musela bejt super! Chtěl bych být jako babička!" Ne každý má asi za vzor svou babičku. Když jsem nad tím přemýšlel, představil jsem si ji jako nějakou bohyni. Zestárlou, zcvrklou vlčici, která byla už celá šedivá. Občas jí chyběl zub a opírala se o hůlku, se kterou mlátila zlé vlky. Hotová představa. Zakřenil jsem se. Ale teta Iskierka zmínila i něco, čemu bych měl časem porozumět. Jako třeba vážit si o nových členů. Babička by nás určitě měla hned ráda. Mlaskl jsem s nadšením. Ale to jsem bohužel mohl jen odhadovat. Neboť situace se vyhrotila a babička musela pod hladinu.
Válka byla v plném proudu. Skákal jsem jako urvaný a snažil se doskočit na mohutnou tetičku. Zatím bez úspěchu. Až teta Sid mi pomohla, teta Iska byla na zemi! Jako velký hromotluk zůstala ležet na zemi. "Žádnej kapr mě nevyměnil!" Smál jsem se a při tom jsem tetičku mordoval co to jen šlo. Šplíchal jsem vodou, občas jsem se teda skutálel pod náporem vody. Ale naštěstí mě hladina nesmetla někam daleko a dolů. Stále jsem se držel kolem a kolem. A kolem dokola! Obíhal jsem tetičku a snažil se najít slepé místo, ze kterého bych mohl zaútočit. Nevnímal jsem ten fakt, že jsem tady kazil romantickou morálku mezi tetami. Navíc které vlče by to jako poznalo? Pche! Prvotřídní kazič rand!

Dlouhý a pořádný spánek byl základ každodenního fungování. Měl jsem teď trochu větší výpadek od mé oblíbené Zoubkové víly. Ale po událostech z posledního dne, kdy mi sám od sebe vypadl zub, jsem to očekával každou noc. Kdy se dostanu na tu oblíbenou cestu za vílou, která mě vždy moc ráda viděla. Už jsem byl ve věku, kdy se zuby samy dostávají ven a tak jsem tomu nemusel ani moc pomáhat. Ale i tak jsem jim čas od času pomohl, přece jen jsem byl šibalský vlček, který si rád užíval života a hrál si. A díky vlčicím v mém okolí jsem měl bezstarostné dětství, které jsem si mohl takhle šikovně užít.
Otevřel jsem oči a byla noc. Spal jsem schoulený u spadlého stromu, který byl již posetý celý mechem. Když jsem přišel pořádně k sobě, ještě chvíli jsem se rozhlížel, jestli jsem opravdu vzhůru. Zdálo se, že ano. Louka přede mnou mi byla povědomá a jakmile jsem si to i já plně uvědomil, vystřelil jsem jako šíp. Radostně jsem se rozběhl vstříc stromu, velkému přímo uprostřed louky. Už z dálky jsem volal. "Zoubková vílo! Zoubková vílo! Jsem zpátky!" Vrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Právě tady jsem se mohl chovat jako typické vlče. I když jsem se tak možná choval pořád. Ale tohle bylo zcela něco jiného. Neskrýval jsem radost, kterou jsem měl. Uměl jsem zároveň tolik nových věcí i slov, se kterými jsem se toužil ze všech sil pochlubit. Radostně jsem vrtěl ocáskem, zlaté očka upíral na velký strom. Prasklina v něm svítila jako lampión, proto jsem věděl, že zoubková víla bude určitě uvnitř. Strčil jsem hlavu dovnitř, abych tam viděl. Nic zvláštního kromě záře jsem neviděl. "Zoubková vílo, jsi doma?" Zvolal jsem a nebral si servítky. Byl jsem možná pro dnešní noc trochu hlučný, ale to bylo jen díky tomu nadšení, že jsem zase tady.
Zoubková víla vyletěla ven. Trefila mě pár třpytkama, když se dostávala z úzké štěrbiny ven. "Ale, kdopak se nám ukázal! Už jsem se lekla, že sis ty mléčné zuby přilepil!" Zasmála se zoubková víla a přistála přímo přede mnou. Ale ne úplně, stále se nadnášela nad zemí. Sledoval jsem tu její hůlku, vypadala moc hezky. "Zoubková vílo já jsem tady hrozně dlouho nebyl, že ano?" Zamrkal jsem nadšeně, měl jsem jí toho tolik říct! Zoubková víla ovšem stačila jen přikývnout, neboť jsem jí nenechal plně se projevit slovně. "Zažil jsem s tetami tolik dobrodružství, viděla jsi?" Zoubková víla přikyvovala, ale docela se i mračila. Netušil jsem proč. Vždyť tety byly skvělé! Naučili mě tolik nových slov, jako třeba prde-.. a nebo na druhou stranu to, že nikdo není lepší, než Asgaarští vlci. "Viděla jsem vše, Crowley, sleduji tvou cestu! A ..." Nedokončila to, neboť jsem jí skočil do řeči. "Že to byla úža zábava?" Zakřenil jsem se. Nikdo mi nevezme to, jak skvělé tety jsem měl. Ale přesto mě něco trápilo. Bral jsem Zoubkovou vílu něco jako studánku, které můžu říct prakticky vše. I když jí zajímalo jediné - mé zuby. Netušil jsem, že jednou se budeme muset navždy rozloučit. A půjdeme si svou cestou, nedokázal jsem si představit, že bych jí někdy mohl opustit a už nikdy nevidět. "Zoubková vílo, věděla jsi, že mám ve skutečnosti strašně velkou rodinu?" Zeptal jsem se jí. Při tom jsem si už pohrával s vypadnutým zoubkem, který jsem položil na kámen. Nemohl jsem si pomoct, stále jsem si ho pinkal z jedné strany na druhou. Zoubková víla se posadila vedle mě a položila mi tlapku na rameno. Mrknul jsem na ni v domnění, že mi může pomoci ten zmatek v hlavě trochu srovnat. "Velká rodina je dar, Crowley, važ si toho." Prohlásila. Ale nic víc už neřekla, neboť nastalo hromové ticho.
Trochu jsem doufal, že bych se mohl dozvědět pravdu o vztazích v naší rodině. Kdo je kdo, jak to vlastně funguje. Ale Zoubková víla očividně nebyla ta pravá, na předávání informací. A tak jsem si na to musel přijít sám - až se samozřejmě plně probudím. Mrknul jsem na zoubkovou vílu, i tak jsem jí byl vděčný. "Mockrát děkuji, i když jsi mi nepomohla! Díky!" Zazubil jsem se - ehm... poznámku jsem si nemohl odpustit. Už jsem začínal být trochu rozpustilý, ne-li urýpaný. Ale za to mohla výchova, která se mi ve skutečném světě dostávala. Zámával jsem ocáskem. Zoubková víla mě poplácala na hlavě, přímo mezi ušima. Vzala si zub z kamene a pomalu se rozletěla vstříc svému domovu. "Buď opatrný Crowley, vždy, nikdy nevíš, koho se chytneš." Věděl jsem, že mě chce varovat. Ale přesto jsem si tyto slova v tuhle chvíli nebral moc k srdci. Měl jsem všechno, měl jsem plnou pozornost a dozvídal jsem se spousty novinek. Co víc bych potřeboval? Víla se se mnou rozloučila a já zvedl tlapku, abych jí zamával. Otočil jsem se a vydal se po cestičce zpátky do temného lesa. Přesně tam, kde bych měl pokračovat v hlubokém spánku.

Dnes som mal na plánu dňa svoj prvý lov na lasicu. Po ničom iném som netužil, ako po tomto. Eště nikdy som nelovil takuto zver. Joj, nejaku myšku, či hmyz hej, ale toto bol uplne iný level. Chcel som urobiť dojem na mojej tety. Len počkejte, já vám naozaj donesu nejaku dobrotu. Mlaskl som a nadšene som za rozbehol ku lesu. Vedel som, že lasica najčastěji žije hore, v korunách stromov. Ale moze se stať, že zoskočí i dole. A tam dole budem ja, pripraven v plne parade. Plížil som sa velmi pomalu, prilepený skor až ku zemi.
Bol som stále eště krpec, ktorý bol neznalý tohoto sveta. Ale nič netrvalo večne. Jednou vyrostu a ukažu, zač je toho lokeť. Však som bol rozený Asgaarský vlk! To bolo niečo viac, hej? Dorazil som ku mýtine a rozhližel se. Vidiel som spousty stop a začal teraz stopovať. Pachy su slabé, ale staré. Jedno z toho. Ťažko povedať, po ktorej stope sa vydať. Ale nechcel som čakat moc dlouho. Tety se mohly dřív nebo pozdeji niekam vydať. Chcel som je eště stihnuť, než odijdu. Čumák mi jel pekne rychle, konečně som narazil na stopu! Radostne som sa po nej vydal. Plížil sa a snažil sa byť viac než potichu.
Moja stopa sice nebola lasica, ale i tak som ju našiel. Seděla zrovna na zemi a s niečím zápasila. Neviděl som s čím, ale teraz to nebolo dóležité. Možno mala oriešok, nebo len nejaký bordel. Mám ťa! Sic som nemal úplné základy v lovu, ale presto som sa toho nebál. Išiel som podla instinktnu. Prikrčal som sa ku zemi a jakmile som videl priležitost, vyskočil som. Lasica mňa ihned zbystřila. A já sa vydal ku jejim stopám. Chcela vyliezť na strom, bola velmi rychlá. Ale ani já nebol zrovna pomalý! Kousnul som ji! Držel som ju za labu, vrčal a ťahal ju spať. "Ňo tak!" Procedil som skrz zubiska. Ale nič, lasica sa držala do posledného okamžiku. Otočila sa a skočila mi po hlave. Vyděšeně som ju pustil. Poškrábala mi moju milovanu hlavu. Keď som sa spametal, videl som niekolko čierných chlupů a trsů chlupů na zemi. "To nie!" Posadil som sa a ihned som predné tlapky vymrštil nahoru. Snažuc sa najsť to miesto, kde tie chlupy chýbaju.
Niekde som to nemohol nahmatať, muselo to byť malé miesto. Ale presto sa mi to nepáčilo. Vrčal som na lasicu, ktoré som prokusol nohu, ale ona aj tak zdrhla. "Priešte te za toto dostanem! Naozaj!" Nechcel som sa vracet bez koristi, ale bol som natolik unaven, že som sa na další lov vykašlal. Nechcel som sa hnať za niečím, co nemalo význam. Budem museť požiadať tety o rádu ohledne lovu. Povzdychol som si. Žil som ako kól v plotě. Sám, jen to co som sa naučil bolo naozaj len moje. Smutne som sa otočil a kráčalu ku lesu.

Dnes bude určitě ten príma den, kdy to dokážu. Uvažoval jsem a celý natěšený si to razil k čerstvě posečenému trávníku. Už jsem tu cestu měl nastudovanou, přece jenom jsem tu nebyl poprvé, nebo jo? Opak byl opravdu, znal jsem to tady moc dobře, přidal jsem do kroku. Uvelebil jsem svůj zadek dál od hřiště a jenom sledoval drobné zvířata, jak hrajou svoji hru. "Už bych si s nimi chtěl také zahrát. To už uběhl nějaký čas, když jsem tu byl poprvé a neuspěl jsem." Mumlal jsem si pod nosem. Mžouravě jsem sledoval hru a snažil se pochopit pravidla. A nebylo žádným tajemstvím, že sysli mi tu hru vysvětlí, nehnou pro mě ani prstem.
Mohutně jsem si zívnul, cesta byla dlouhá a náročná, nejraději bych si lehnul. Loudavý krok si to pobral ale po svém a já tak mohl zamířit ke hřišti, který překypoval životem. Myslel jsem si, že dnes už mě mezi sebe vezmou. Už jsem chtěl pozdravit, když jeden sysel něco zamumlal a všichni se kolem něj seběhli, jako družstvo. "Opravdu nemůžu?" Už uběhla nějaká ta chvíle, od mých posledních návštěv. Všichni víme, že jich bylo poměrně dost a vždy dopadly katastrofou. Uši jsem nastražil, abych slyšel všechny slova od malého sysla. "A my ti už řekli, že s vlky nehrajem!" Mohutně zvedl své drobné tlapky a rozhazoval je do všech stran. Nemohl jsem si moc vyskakovat a tak udělal krok zpátky, abych projevil úctu. Uši sysla zastříhali a jeho tvář povolila. "Ale já Vás prosím." Mrknul jsem na něj jednou, dvakrát. Ten jeho nosík se začal kymácet ze strany na stranu, dolů a nahoru. Už jsem si myslel, že jsem vyhrál. Leskla se mi hvězda v očku. "Už končíme, ale možná si můžeš kecnout tam pod strom, pěkně daleko od nás!" Sysel zasyčel, otočil se a rozhodl se vrátit tak na své místo.
Opravdu jsem zase prohrál? Leskly se mi oči, drobnou slzu jsem zastrčil zpátky tam, kam patřila. A tak jsem se vydal k velmi vzdálenému stromu, abych se tam mohl posadit. Tohle není fér, proč mě nechtějí vzít mezi sebe, udělal jsem něco? Opravdu jsem nad tím přemýšlel, jestli jsem je někdy nějak urazil. Loudil jsem ve své paměti, ale nic, čeho bych litoval jsem snad neřekl. Lezl přede mnou brouk, který se zdál mnohem zajímavější, než celá tamta hra. Ale přesto jsem se neubránil tomu zvednout zrak a dívat se na partu syslů, jak si hrajou.
Uši jsem nastražil při jakémkoliv jejich zvuku. Ukazovali zrovna na nějaký faul, nejspíš. Šeptali, nebyli prakticky ani slyšet, bylo těžké pochopit pravidla. A já se přece nevzdával, sledoval jsem i praporky, které tady byly rozvěšené všude kolem. Myslím, že ty praporky jim daly největší práci. I když jsem se možná mýlil, největší práci muselo dát vymyslet tuhle hru. Uvažoval jsem nad tím, jako by to byla maturitní zkouška. A tak jsem se zvedl, prošel jsem kolem hřiště a daroval jim ještě šibalský úsměv. Vypadnul jsem pak velmi rychle hledat si mnohem lepší zábavu.

Zítra. Zítra jsem se chtěl vydat na výlet na loďce. Teta Sid mě ale zarazila, že do zítra mi musí vyrůst nohy. Zamračil jsem se a sledoval svoje pastelky, které byly opravdu hubené. Kousek od nás ale naštěstí byl větší kámen. Ihned mi zajiskřilo v očích a já už se na něj soukal. Během pár sekund se mi povedlo odlepit zadek od země a dostat se nahoru. "Tadá!" Vyhrkl jsem nadšeně ně tetu Sid! Byl jsem asi o pět centimetrů vyšší! To se počítá, nebo ne? Snaha se cenila, ale takhle to očividně teta nemyslela. Tak či onak jsem z toho měl ohromnou radost a tak se zase vrátil k tetám. "To budeš mrkat, co s těmi hůlkami dokážu, teto Sid!" Neodolatelně jsem na svou tetu zamrkal. Jako ten nejroztomilejší čertík, kterému by nikdo neměl věřit. Ale on je ve skutečnosti tak strašně roztomilej, že by mu prošla i vražda.
Bohužel jsem také nemohl jen tak někoho vyhodit přes palubu. Neboť pak bych neměl nikoho, kdo by za mě dělal špinavou práci. Asgaarská smečka byla prostě TOP, nikdo na ni neměl. Takže teta Sid si musela tím projí taky, když se nenarodila v Asgaaru, hustý! Teta Sid je hustá! Uvědomil jsem si. Bohužel se mi v hlavě objevovali zase obrázky úplně jiné reality, než té která tady vládla. "To dá rozum, že Asgaarská smečka potřebuje i spodinu! Ale nevím, jestli bych se dokázal s nějakou škaredkou jen tak bavit. Ale je fakt, že asi potřebujeme někoho, kdo bude ze smečky vyhazovat bobky. Hmm... pro takové musí být pocta, když se nějaký rozený Asgaarňan na ně jen podívá!" Vyhrkl jsem nadšeně. Ano, tahle výchova se mi opravdu líbila! Začínal jsem všemu přicházet na kloub. A i taková malá kulička, jako jsem byl já mělo ego, které by se sotva vešlo do nějaké malé jeskyně.
Můj táta byl nudnej, to se ví. Nebo já už to teď aspoň věděl. Otec očividně netušil, jak nás rodině představit. I když to teta Sid chtěla zachránit, stejně mi to bylo líto. Jako by se otec za nás styděl. "Tak strejdu Sjona vezmem taky na loď, když je s ním sranda!" Navrhl jsem s úsměvem, aspoň jsem zase odklonil téma od vlastního fotra. Už jsem se těšil, až svého strejdu poprvé uvidím. Z vyprávění musel být opravdu super! Že bych měl mužský vzor? Ženský už jsem měl, i maminku nahradila teta Iska s tetou Sid. Vlčice, které byly dokonalost sama. Dost žvanění, další otázky už jsem klást nemohl, neboť mě teta Iskierka zrovna utnula.
Žádné další prdele nebylo třeba. Měl jsem co jsem potřeboval a mohl se vrhnout na koupání. Voda se nedýchá, ale pije. Ještě párkrát jsem vykašlal vodu, která mi uvízla v čumáku. "Tak jo, chutná dobře a co je to kapr?" Ale teď jsem v tlamě neměl prakticky žádnou chuť. Koupání se mi líbilo. Když jsem se za pomoci tet, které mě jen tak mimochodem před malou chvílí zachránili před utonutím. Růžový obláček se nadále rozešel vlastní cestou někam daleko do jezera. Sledoval jsem tu růžovou skvrnu, možná se mi po ní bude ještě stýskat. "To jsem přece já teto Isko!" Vyhrkl jsem vyděšeně. Copak mě nepoznává? No jo, ona mě zná jen jako růžového! Vyděšeně jsem se díval na obě tety. Hlava mi cupitala sem a tam, div jsem si jí nevykroutil. Podíval jsem se na sebe, byl jsem zase hezky černý, srst se už tolik nelepila. Podíval jsem se na tetu Isku a všiml si jejího křečovitého úsměvu. "C-c-coo? To ne! Teto!" Prokouknul jsem ji! Tlapkou jsem udeřil do vody, čímž jsem rozvířil menší vlnu. Chtěl jsem tety trochu potrápit, ale v té vodě se nedalo tak dobře pohybovat, jako na souši. Nemohl jsem tam chodit, za chvíli jsem ani nedosáhl na dno. A tak jsem začal poskakovat jako luční koník, snažíc se vytvořit něco jako vlčí bombu!

Krouživě jsem vrtěl zadkem ve vzduchu a nesmírně se mi to líbilo. Kdybych u toho nevypadal, jako naprostý idiot, možná bych si řekl, že u toho vypadám i dobře. Konečně jsem toho nechal a oddychl si, proč jsem to ale dělal? Kouknul jsem na špičku mého ocasu, stále jsem tam měl chuchvalec smůly a vrtěním zadkem jsem si myslel, že to přestane. Kolem mě zrovna prošel páreček vlků, kteří na mě museli zírat jako na úplného ubožáka. Klidná duše mi stačila k tomu abych... "Kdo myslíte, že jste? Koukáte na mě? Kšá, kšá!" Koncem tlapky jsem jim milostivě zamával. Konec konců oni asi nemají problémy s ocasem, či se zadkem! Konečně odešli a já tak byl zase sám a mohl si užívat svou samotu.
Konec konců jsem byl dost naštvaný, ten lepivý ocas mi vážně dost vadil. Kouknul jsem na něj a pak se rozešel, snažíc se najít nejbližší jezero. Kromě toho, že jsem na špičce měl smůlu, ale momentálně přilepené i kdejaké haraburdí mi nebylo zrovna nejlépe. Když jsem se kdysi bavil s otcem, kladl mi na srdce že vzhled je to nejdůležitější, co v životě máme. Když ony tety mi to přece jen taky kdysi říkali, když ze mě prali tu růžovou věc. Kdy jsem stačil vyrůst? Kdo by to řekl, že mám nohy o pár milimetrů delší? Koukal jsem na ně, přesto v porovnání s mým bratrem jsem byl stále capart.
Když já ale teď nechtěl se bavit o mém bratru. Káravě jsem se díval na svůj odraz ve vodě, ke které jsem zrovna došel. K tomu všemu se mi v hlavě honila spousta myšlenek právě na onoho bratra, který se snažil být ve všem lepší. Kdyby jen věděl... Koukali mi čertíci z očí, věděl jsem, že jsem přece mnohem lepší než on. Kdo jiný by měl posílit Asgaarskou smečku, než já? Kdo je lepší než já? Když jsem tak přemítal mé sourozence, uvědomil jsem si, že jsem oproti nim měl jednu obrovskou výhodu. Ke které jsem tehdy přišel jako slepý k houslím. K mým tetám, tetě Iskierce a tetě Sid. Konec se blíží, nikdy nebudou na takové úrovni jako já. Koukal jsem na sebe a pak vkročil do vody. Krouživě jsem vrtěl se zadkem tam a zpátky, tam a zpátky a tam a zpátky. Kdo by to byl řekl, že mě to takhle bude bavit? Kdokoliv by mě viděl, možná by si myslel, že jsem blázen. Konec konců já v té vodě opravdu tancoval, zadek nahoru, předek dolů a naopak. Koukal jsem na svůj ocas, od kterého se smůla stále nechtěla úplně odlepit. K čertu, tak už spadni, šup! Kráčel jsem ve vodě sem a tam, než jsem si uvědomil, že je mi vlastně zima. Kousnul jsem se do jazyka a vyskočil nahoru. Kdybych opomenul ten fakt, že jsem skočil přímo do suché hlíny, kterou jsem svým tělem rozvířil... Kde... kdo... Konečně jsem nestačil snad poprvé v životě ani dokončit myšlenku. K mému neštěstí se prach snesl a nalepil se mi na celý spodek těla. Koukal jsem na to jako vykolejená myš. Ke konci těla se smůlou na ocase, ze spodku těla s hlínou a prachem. Konec, tohle prostě nejde, musím zjistit jak se vyprat na dýl než na pár hodin. Kdokoliv mě znal věděl, že jsem na svůj kožich perfekcionalista a tohle se prostě nesmí stávat. Klopýtl jsem a hrnul se vstříc stezce směrem domů.

// Východní Galtavar

Téma za mořem bylo velmi zajímavé. Ostatně mě to zajímalo, neboť jsem zatím viděl jen menší, či větší plivance vody. Ale takové moře, to byl panečku úplně jiný nádech. A vyprávění ze strany tety Iskierky bylo velmi napínavé. Teta Sid přišla z nápadem, že až povyrostu, postavíme si vor. "A bude to třeba zítra?" Zeptal jsem se, neměl jsem představu, kdy budu podle všeho - větší. Tak či onak, to že jsem byl ještě malej záprtek bylo celkem trefné. Ale přece jen jsem byl stále vlče, které chce všechno a nejlépe teď hned. A tak jsem jen s naději v očích sledoval jednu a druhou tetu. "Tak to je snad jasné, že s námi by to bylo úplně o něčem jiném! A vůbec, teto Iskierko, proč trávíš čas s vlky, kteří jsou pod naší úrovní?" Naklonil jsem hlavu na stranu, když se zmínila o - takové divné vlčici. "Když jsi byla na voru, to jsi jí nemohla přehodit přes palubu?" Zamyslel jsem se na dost vážné téma a ani si neuvědomil svou necitlivost vůči té oné neznámé. Ale přece jenom, proč se máme zabývat nějakým zdejším odpadem? Tety byly ty nejlepší na světě! "Až vyrostu, tak Vás před těmi divnými individui budu chránit!" Zazubil jsem se na ně. Teď jsem to možná bral i trochu jako slib!
Byl jsem dost zmatený z toho, jak velkou rodinu jsem ve skutečnosti měl. Strejda Simón a strejda Nem byli mnohem zábavnější než táta. Aspoň podle slov tety a co řekne tetička je přece úplně to nejvíc na světě. Takže jsem to hned bral jako i vlastní názor. "A proč o nás fotr s nikým nemluvil? To se za nás stydí?" Zeptal jsem se trochu smutně. Proč by nás tak zatloukal ostatním? Bylo snad za tím něco, za co jsme mohli my? Nepřišel jsem si divný i když jsem ještě jiné vlče nikdy neviděl. Ale byli jsme normální - malí, chlupatí a celkem jsme už věcem i rozuměli. Kde byl teda zakopaný onen pes? "Tak to se těším, až strejdu Sjóna a strejdu Nema poznám i já. Snad nebudou zklamaní." Řekl jsem víceméně trochu nuceně. Přece jenom jsem se na svou novou rodinu těšil. Ale takhle... když nám táta udělal takovou vizitku, neměl jsem tušení jak to napravit. Mám jim donést myš? Nebo něco co se mi podaří ulovit? S momentálními vlastnostmi bych možná mohl chytnou mouchu, nebo pavouka. Ale to asi takový strejda Sjon, nebo strejda Nem nejí. Musím jim vymyslet něco speciálního! Úsměvná myšlenka.
Cupital jsem si to za tetami s obrovským nadšením. Čím blíže jsme byli k jezeru, tím veselejší to bylo. "Masooo!" Vyskočil jsem do vzduchu, když ho teta Sid zmínila. Ale teď jsem měl úplně jiný zájem. Přede mnou byla obrovská vodní plocha. Oči se mi rozzářily do všech stran. Ihned jsem vyhledával společnost i jiných vlků. Protože, proč by tady nebyli, když je to tady tak velké a pěkné! "Nevidím žádné jiné prdele, než jsou ty naše! To je dobře?" Zazubil jsem se, když jsem vymyslel tak skvělou větu, kde zakombinovat mé nové oblíbené slovo! Pak se teta Iska vrhla k vodě a já nechtěl být pozadu. Nedůvěřivě jsem se přiblížil k vodě a přičichl. Voněla neutrálně. Pak jsem tam položil tlapku, voda byla studená. Ale nenechal jsem dlouhé čekání a vkročil tam všemi čtyřmi packami. Cítil jsem hladinu na bříšku. Šimralo to. Chichi! Ponořil jsem čumák pod vodou a chtěl se nadechnout, ale tady byl pravý kámen úrazů. Voda se mi dostala do čumáku a já začal kašlat. Voda mi vyletěla jak z tlamy, tak i z čumáku. "Jé! Nemůžu pod vodou dýchat, to je normální?" Zamračil jsem se a ještě chvíli kašlal, než jsem si dírky v čumáku plně obnovil.

// Taky doplňuji přechod k Velkému Vlčímu Jezeru.

// Vyhlídka přes Středozemní propadlinu

Musel jsem se zahihňat při slově, jak se tetě Isce práší od huby. Snažil jsem si to představit, ale moc ideální obrázek to nebyl. Mezi tím jsem zkoumal jednoho většího brouka, který si to štrádoval do nějaké ďůrky v zemi. Jih tak odlišný od tohohle světa nebyl. Tak či onak mohl být jaký jen chtěl, přesto... Asgaarský les byl prostě nejlepší na světě. Byl nejhezčí a určitě i všechno to ostatní. "Zatraceně, to budu fakt vonět!" Zopakoval jsem další nové slovo a zavrtěl ocáskem. Vyprávění o jihu bylo úžasné.
Bádal jsem v hlavě, jestli jsem už někdy nějaký písek viděl. Nekonečné pláně písku mi nezněly zrovna jako ideální prostor, na život pro vlky. "A kdo tam chodí pořád plivat, aby tam ta voda zůstala? Ona se nevypaří?" Zajímal jsem se. Při pomyšlení, že tam vlci chodí flustat o sto šest nebyla zrovna ideální. Navíc flustanec měl takový bubliny. A voda v tůni nepřipomínala nic tak ohavně lepivého, jako to co se tvořilo v našich tlamách. "To je fakt divný," zhodnotil jsem nakonec, jako správný domorodec. Teta Iskierka byla až za mořem, za velkým plivancem! "Teto, ty máš vlastní vor? A ještě ho máš? Můžeme jet na výlet taky?" Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. Neuměl jsem plavat, plivanec jsem viděl z dálky, ale s tetami bych se vydal nejspíš kamkoliv! Byl to dobrodružství, co jsem toužil poznat. No vážně, v lese s tátou by to byla hrozná nuda. Tohle bylo daleko lepší!
Pak se do hovoru začaly plést rodinné vztahy. A já se nestačil divit. "Počkej," zavrtěl jsem hlavou. Bylo to na mě moc rychlé. "Já mám strejdu Nemesise?" Vykulil jsem oči. "Nevěděl jsem, že mám strejdu. Táta o něm nic neříkal." Pokrčil jsem ramínky. "A strejda Sionn?" Měl jsem hned další dva strejdy! Táta mi o nich nikdy neřekl, proč? Ani o tetách nemluvil. Začal jsem přemýšlet a byl teď na tátu trochu naštvaný. Proč mi nikdy neřekl o tom, jak velkou rodinu máme? A nikdy se na nás nebyli ani podívat. "Oni jsou taky v Asgaarském lese? A proč... proč nikdy nepřišli?" Naklonil jsem hlavu, abych se mohl podívat aspoň na očko vlčice, která mě právě nesla. Oblohou se proháněly blesky a hromy. Trhalo to uši a na jednu stranu mě to děsilo. Na druhou už jsem si zvykl, že když se ukáže světlo, hned vzápětí přijde i velká rána.
Byl jsem položen a teta Iskierka se objevila s hlodavcem v tlamě. Sledoval jsem divné zvíře, které jsem ještě tak úplně neměl tu čest poznat. Zastříhal jsem ušima. To nevypadá jako mléko. Projelo mi ihned hlavou a přiblížil jsem se k tomu. Začenichal jsem. Musel jsem uznat, že to vonělo celkem lákavě. A tekla z toho podivná tekutina, kterou když jsem olízl - panenky se mi rozšířily, jako bych si dal svou první drogu. Bylo to dospělácký jídlo, pravý dospělácký! A je určitě zakázaný! HA! A tak jsem se pustil do hlodavce. Měl jsem problém, byl jako žvejkačka. A tak než jsem se dostal přes tu suchou kůži a kožich, trvalo to. Ale nehodlal jsem se vzdát. Pod kožichem jsem chroupal a cumlal bílé kosti. Pěkně důkladně, přece jsem nechtěl, aby se mi někde zasekla. "Není to špatný, tohle teď budu jíst pořád?" Nejspíš jsem už i zapomněl na chuť mléka od mé mámy. Ale tohle bylo mnohem lepší. Bude ze mě profík! Chtěl jsem se naučit lovit, vypadalo to tak jednoduše! Ležel jsem si na zemi a chroustal zvesela dál. Dalo to práci a žaludek se mi plnil celkem rychle.

Koukal jsem na výškové rozdíly mezi tetami. Bylo to zvláštní, čím déle jsem na ně takhle civěl, tím byla každá vlastně úplně jiná. Možná to nejsou sestry. Já jsem si se sourozenci místy možná podobný, nebo ne? Zamyslel jsem se. Spíš jsem byl něco jako chudý příbuzný té dokonalé rodinné linie. "Nechci být tlustý! Tlustý vlci smrdí." Zavrtěl jsem ocasem a při tom naklonil hlavu na stranu, abych si prohlédnul svůj pupek. Viděl jsem žebra, jak obepínala tělo. Přesto jsem drobný pupík opravdu měl. Asi jako typické vlče v tomto věku. A že já měl příchod na svět trochu krušný, teď jsem to doháněl. Obstojně. Teta Sid byla také z jihu. "A co je tam na jihu?" Zeptal jsem se tety Sid, abych byl lépe v obraze. Teta Iskierka proti nic očividně něco měla, ale při této poznámce... se našli výjimky. Třeba tam taky nějaké výjimky jednou najdu! A pak budu domů vodit další a další hodné tety. Jako teta Sid!
Ne každý byl dobrý jako my tři. Ihned jsem přikývnul, ale poznámka o tátovi, alias fotrovi už mě tak nenadchla. "Fotr," zopakoval jsem nové pojmenování pro mého tatínka. "S fotrem není žádná legrace, to je fakt! Mámu dokáže jen naštvat." Zahihňal jsem se, když jsem si vzpomněl na situaci, když jsme šli poprvé ven. Táta tehdy dovedl k nám cizí vlčici, ta byla fakt škaredá. Ani kouknout jsem se na ni nechtěl. A to mámu hodně naštvalo, i když nevím proč. Snažil jsem si to osvěžit.
Zavrtěl jsem hlavou, tou jiskrou jsem nejspíš nedostal jako teta Sid. Ale i ona z toho byla nesvá. Iskierka mi pak pověděla další cool slova do slovníku správného prďoly. "Zlutej hnus se mi nelíbí, nemůžu se na něj dívat. A je hrozný teplo!" Pravil jsem odměřeně. Podle všeho teta Iska kope kde koho. I když kožichem to prej nejde. Ale tomu se mi nechce věřit, vážně jí po těle tancovaly jiskry. A byla to magie. Ale víc nám poví až u jezera, jinak tam s takovou nikdy nedojdeme. "M-magie?" Vykulil jsem oči. "To jsou jako čáry máry fuk a vlk je fuč?" Teda já myslel, že to je jen v pohádkách! Ale očividně je v tom mnohem víc. Teta mě chytla a už jsme se valili dolů z kopce. "Chci být něco jako ninja vlk! Ňa! Ňa! Ňa!" Vykopával jsem nožkama tím si možná ztížil i cestování, neboť vrtící se vlče asi nebylo to ideální na nošení. Ale byl jsem z toho odvařený! A už jsem chtěl být také vypraný. Dívat se na ty růžové tlapky nebylo nic pro mě. Ale měl jsem nový cíl! Zjistit víc o té magii. Co je zač a jak funguje. A jak si z vlků udělám jen lusknutím prsů karbanátky.

// Východní Galtavar, přes Propadlinu.

Jé, čo to bolo? Oči sa mi rozjasnili do všetkých stran. Poletovalo to kolem mňa. Ale rozhodne to nebol otravný hmyz, aký bol na palučku. Ten naozaj protivný, čo bzučal a div mi nechcel zabzučať až v uších. Toto bol jedinec, ktorý bol tak krásný! Jeho paleta fareb byla kouzelná. Spomenul som si na svoje začiatky, keď som bol malý a rozkusol kouzelné vajco. Pak som bol dlúho růžový. A taku barvu mal i motál, ktorý sa rozhodol robiť mi společnost. Nehodlal som ho nechat osamotě, naozaj som to bral ako hru. A tak som sa rozbehul ku nemu.
Chvost sa pohyboval sem a tam. Poskakoval som a radostí som sa snad ani nedotýkal zeme. Motýl letajuc kolem mňa ale nabral docela výšku. Tam už som mu nemohol konkurovať. Trochu ma to naštvalo, ale nenechal som sa tak rychle zahanbiť. Vyskočil som na kopec skál a postavil sa na zadné. Nebol som už taký krpec, aspoň nie keď som panáčkoval. Laby mi viseli vo vzduchu a já sa snažil motýla chytit. Nepodarilo sa. Miesto toho som ztratil balanc a už sa kutálel zo skály dole.
Zavrťal som hlavu, bol som zase od prachu. Pád bol celkovo tvrdý, ale to som potreboval. Potreboval som tvrdu výchovu, abych jednou mohl být taky tak silný. Ako táta, nebo ako má rodina. Zastriahol som ušami. Sledoval som motýla, ako sa mi ztratil z dohledu. Fuknul som si pod nos výdych. A je po srande. Zavrťal som hlavu, čo teraz? Chcel som urobiť krok ku predu, ale v tu chvilu som ucitil ostru bolest v labě. Pohledl som na ni, bola špinavá. Dobelhal som sa ku nejbližšie tůni a tam ju smočil. Umyl som si prach, abych se mohl poriadne na labu poobrezať. Otočil som labu smerom k polštářkům, abych si to mohol prohliednut. Čo je to? Mal som triesku. Zapichnutou priemo do laby. Zamračil som sa, tohle som si nemyslel, že by sa mi mohlo stať. A čo mám teraz ako robiť? Mal by som to asi vytiahnuť? Ale ako?
Chvilu som si labu len olizoval, snažíc sa ju tímto vytiahnuť. Ale nie. Pak som ju nechal nekolko minuť ponorenu vo vodě. Aby sa kuže viac natáhla a bola poddajnějšie. Lámal som si nad tým hlavu, hroza. Až nakonec sa mi podarilo ju vytiahnuť. S ní išlo i zelený hnis, ktorý sa mi tam medzi tím usadil. "Fujky," ušklíbl som sa. Bol som niečo ako doktor bolí to. Už som tady zažil tolko prekérek, že som ani netušil, čo všetko možu prežieť. Labu som znova ponořil do vody a nechal tam. Však voda to snad vyčistí dostatečne. Položil som hlavu na druhu zdravu labu a zavrel oči. Rozhodl som sa trochu si odpočinuť.

Nožičky mi cupitaly kupředu. Už jsem myslel, že to nenajdu a budu se muset vrátit. To by byla noční můra, když už jsem se rozhodl udělat si tak dlouhý výlet. Teď nebo nikdy, konečně se s nimi musím skamarádit. Toužil jsem si získat jejich přízeň, těch malých zvířat. To oni ale nemohou říct o mně, aspoň ne v tuhle chvíli. I když není všem dnům konec. Civěl jsem na trávník, který mohl mít jen pár centimetrů, obdélníkový tvar jsem ihned poznal. Lišácky křivý výraz mi na tváři nemohl chybět. Tlapku jsem zvedl, ale nakonec jsem jí zastavil a vrátil zpět. Tušil jsem, že s nemohu chovat tak jako dřív, neboť syslové to brali vždy nepřátelsky k mé osobnosti. I ty jeden kuliferdo, pojď blíž. Žužlal jsem zbytek trávy v tlamě, kterou jsem následně odplivl.
Loudil jsem pohledem po syslovi, který si to ke mě šmaroval. Luskl prsty a při tom ukazoval na mě, pochytil jsem nějaké nadávky a gesta, která jasně napovídala, ať odejdu. Už jsem nebyl tak jednoduše odbytelný a tak jsem zůstal stát. Tlama se mi rozjela ke křivému úsměvu, vysunutou bradu jsem držel jak jen nejvýše to šlo. Opravdu jsem se cítil dobře, div se mé ego na hřiště vešlo. Odhodlaně jsem udělal krok dopředu a mé tlapky tak pocítily, jaké to je stát na posekaném trávníku. Už jsem viděl naštvaný výraz nejednoho syslího obyvatele tohoto zeleného placu. Uspokojivě jsem se díval na sysla, který na mě začal útočit za pomoci svého klacku. "U všech hromů, vypíchneš mi oko!" Oči jsem držel co nejvýš směrem nahoru a sem tam jsem kousnul do prázdna. Až do okamžiku, než jsem klacek, který měl na konci vlajku ucítil na svém krku. Uskočil jsem bokem, vážně to píchlo! Ostražitě jsem zavrčel, když sysel udělal krok dopředu.
Už se to stalo zas. Sáhl jsem si snad i na dno. Ono to nebylo vůbec lehké se jim zavděčit. To že jsem neznal pravidla byla jedna věc. Což oni určitě dobře věděli. I když jsem se je snažil pochopit, neměl jsem příležitost. To že sem pokaždé přijdu a oni hru ukončí mi nedovolovalo přijít na to, jak to tady chodí a jak to hrát. To je čím dál těžší, příště jim zkusím vzít nějaký dárek. Konečně jsem přišel na to, co bych měl do budoucna zlepšit! To by je mohlo z velké části rozveselit. Teď jsem byl zase na odchodu s hlavou skloněnou. Usmívat mě v tuhle chvíli nemohl nikdo vidět, úsměv ač křivý se i z tváře vytratil. Loudil jsem pohledem dozadu, kde si sysli zase začali s radostí hrát. Trapáci, však já jim příště ukážu. Už jsem měl skoro nakročeno k lesu, když mě něco napadlo. Otočil jsem se a rozběhl se zpátky na to syslí hřiště s naprostým klidem. Mohla to být otázka pár sekund, než jsem se tam dostal. Lišácký úsměv, znamenal jediné - zvedl jsem nožku a označkoval si to. O chvíli později už za mnou běželo stádo syslů, což byl opravdu čas na rychlí úprk! Konečně jsem zdrhal jako o život a škodolibě se smál na celé kolo!

Jazyk jsem zase schoval, ale od tety Iskierky jsem dostal pochvalu. Přesně jak říkala, cítil jsem se už o něco lépe, než ostatní cizí vlci. Asgaarský vlk, hrdý a něco víc než ostatní. "Mám ty nejlepší tety na světě!" Usmál jsem se na ně a obdaroval je tak svým roztomilým výrazem. Teta Sid na tom byla fyzicky trochu hůř. Vypadala dost vyčerpaně a přesto vymýšlela nějakou magii o kopcích. Naklonil jsem hlavu na stranu, co to znamenalo? Bádal jsem v paměti, jestli jsem to slovo už někdy slyšel. Nad ránem vyrazíme k jezeru a já se ještě chvíli díval na poslední známky noci. Obloha byla posetá hvězdami a já bych je nejraději všechny pochytal. A vyprání nebolí - bude to příjemný zážitek! Obě tety mi sdělily, že mě nebudou nosit do nekonečna. "Já budu mít velký pupek?" Zeptal jsem se zamračeně. Byl jsem spíše kost a kůže. Všechno si vybíralo daň, i utlačovaný bráška, kterému v pupku mámy všechno sežraly tasemničtí sourozenci. Takže tety se navzájem nenosí. Ale mě jo. Měl bych si toho velice vážit. Kdybych potkal kohokoliv jiného, určitě by mě takhle nenosil.
Pak už jsem se kutálel ze srázu přímo do křoví. Cítil jsem, jak v obou tetkách se změnil dech a byl vyděšený. Netušil jsem, co se jim zrovna honilo hlavou. Ale mě ano. Měl jsem záhadu, kterou jsem chtěl vyřešit. Vyškrábal jsem se za nimi a snažil se trochu oprášit. Při té příležitosti se objevil i východ slunce - nový den byl tady. "Ne, asi dobrý," řekl jsem lehce zmateně. A ještě se prohlížel. Neviděl jsem žádné velké oděrky. Růžová stále držela a přidala se jen vrstva prachu a haluzí.
Breberky teta Iskierka neměla, to měli jen vlci z jihu. "Vlci z jihu mají breberky. Jak poznám vlky z jihu?" Zajímal jsem se a při tom se škodolibě usmíval. "Prdel, prdel, prdel,..." Opakoval jsem jako kolovrátek, div jsem nad hlavou neměl samotnou svatozář. No opravdu, takovou mluvu s tímhle výrazem by mi prominul prakticky kdokoliv. Začal jsem se kymácet v rytmu, neboť ta prdel byla opravdu chytlavá. "Prdel znamená zábava?" Dodal jsem překvapeně. Pak jsem se ale přesunul zpátky ke kožíšku tety Iskierky. Když měla radost tak jí kožich jiskřil. "A to je normální? Ještě jsem to neviděl, tetě Sid to nedělá. Je rozbitá?" Podíval jsem se na svou tetu a přiskočil k ní. Snažil jsem se jí v kožichu také hledat jiskřičky. Prošel jsem jí pod břichem a prohlížel jeden bok, pak druhý. Nikde nic. Prdelová perda. Přikývl jsem na tetu Sid.