Gallirea - Příspěvky uživatele

To bol opravdový drevokocúr! Zajásal som. Nadšeno som vrťal chvostom a snažil ho chytiť. Bol naozaj velmi rýchlí. Musel som sa hodně otáčat, abych sa ku nemu aspoň približil. Behat som vedel, už mi to naozaj začalo isť. I keď som bol dosti neohrabaný. Ale díky mojej tete už som vedel, že si mám dať pozor hlavne na to, v akom poradí dávat laby. Jedna, druhá, tretie,... a tak nejako to šlo ďalej.
Drevokorúr mal ale naozaj jednu velku výhodu. A to bol ten fakt, že vedel, ako sa dostat do koruny stromu. Tam som lozieť neumel. Ale bol som v lese, kde boli stromy naozaj divne. Rostly krivo, vlk by po nich dokázal chodiť. Ale já som mal strach. Po jednom som sa vydal hore, ale ostal stať. Nechcel som isť ďalej, bolo to nebezpečné.
Polknul som a vracel sa zpeť. Ach jo, ztratil som ho, prečo si so mnou nechcou hrať? Smutne som fňukal a seskočil dole. Pak som sa rozešel ďalej. Vidiel som eště asi dve, nebo tri chlupaté ocásky, ako si to valí po korunách. Ale já sa už odmítal za nimi vydať. Musím najsť niečo iného. V tom som si všimnul hlodavca, priemo prede mnu. Prikrčal som sa ku zemi. Zadok som nechal vo vzduchu a vrťal s ňom sem a tam. Myška bola malá, ale presto si ma eště nevšimla. To bola moja priležitosť! Vyskočil som a! A myška bežela. A bežela. A já taky bežal. Za ní. "Mám ťa!" Vyskočil som do vzduchu a s pokrikom sa valil ku zemi. Konečne som ju mal. Cítil som, ako ma hreje na polštárku tlapky. Bol som nadšený! Moja prva myška! "Jo!" Usmíval som sa. Labu som zvednul a v tom okamžiku myška pláchla. Stačil som ju sraziť druhu labou a pak ju chytil tlamou. Dokazal som to, i keď to zo začátku nevypadalo uplne dobre. Moja prva myš! Úplne sám! To budou tety koukat! Zazubil som sa nad samotnou myšlienkou. A ťašil sa, až jim ju ukážem. Chytnul som myš do tlamy a už sa vracel speť do lesa. Tam budou valiť vočko na to, co som tu dnes chytil!

Půjdu spát a nechám si zdát o mé skvělé babičce! Promlouval jsem na sebe v duchu s úsměvem na tváři. Měl jsem venku už hodně zubů a dneska jsem přišel o další. A kromě toho jsem zjistil i spoustu nových informací o mé vlastní rodině. Toužil jsem vědět ale víc.
Zavřel jsem oči a když je znova otevřel, stál jsem na začátku louky, která byla pokryta tmou. Zvedl jsem hlavu, abych si to mohl pořádně prohlédnout. Javorová víla! Jsem tu! Radostně jsem poskočil. Už jsem nebyl nejmenší truhlíček široko daleko. Rostl jsem jako z vody a co nevidět už mi přestanou padat i zuby. Každá návštěva mé víly byla pro mě krásným odreagováním. Vždy mi ochotně pomohla a se vším mi dokázala dobře poradit. Možná bude znát i moji babičku! Byl jsem tak vděčný tetám, že mi o ní řekli. To jsem rozhodně nemohl říct o mém tatínkovi, pche!
Pelášil jsem jako splašený přímo k velkému javoru uprostřed louky. Javorová víla si zpívala nějakou ukolébavku. Zrovna se přehrabávala svými zuby, nebo co to tam možná dělala. Vběhl jsem přímo do praskliny, kde jsem vmáčkl svoji hlavu. "Vílo! Jsi tu?" Zavolal jsem. Její hlas jsem slyšel, ale vílu nikde neviděl. Měl jsem nos snad až v její kuchyni a stále nic. Tlačil jsem se do té trhliny víc a víc. Byl jsem tak nedočkavý, že jsem si ani neuvědomil, že bych možná mohl i něco rozbít. "Haló?" Volal jsem a vrtěl při tom ocasem ze strany na stranu.
Najednou mi něco poklepalo na zádech. Když jsem hlavu s menší obtíží vytáhnul a ohlédl se, byla tam. Poskakovala mi na zádech a pak seskočila. Přesto stále letěla. Uvědomil jsem si, že jsem jí snad nikdy neviděl v klidu, pořád měla svá křídla v plné síle. "Ale copak Crowley? Dneska nějaký nedočkavý!" Ihned jsem jí dal svůj zoubek, který jsem si tak strašně hlídal u sebe. Posadil jsem se, ale ještě si poposedl, abych jí byl mnohem blíž. "Drahá vílo! Mám otázku na mou babičku Elisu, znáš ji?" Zeptal jsem se a nemohl se dočkat odpovědi. Tak moc jsem se těšil. "Tety mi o ní říkali a já si hrozně přál, ať se mi o ní zdá! Ale... ale jsem tady! Určitě to má nějakou spojitost!" Mrkal jsem, oči jsem měl vykulené a dychtil po odpovědích. Moje úžasná babička! A úžasný dědeček, kterého ještě neznám. Ale babička je někde pryč, ale jednou určitě zase přijde! To ona mě nastrčila tetám! Jo, je prostě báječná! Víla se zdála, že se trochu zarazila. "Crowley, znám každého mladičkého obyvatele, i tvou babičku jsem tu určitě kdysi měla. Ale prozradit Ti nic nemohu, to může jen ona." Řekla hřejivým hlasem. Ihned mi pysky z úsměvu spadly někam až k zemi. "C-co?" Možná jí znala jen jako malou a pak už ne. Takže nemůže vědět, jak úžasná může být!
Víla nejspíš pochytila mou skleslou náladu z ničeho nic. Položila mi tlapku na rameno a usmála se. "Crowley, teď ti prozradím tajemství ano?" Zeptala se mě. A já tedy i když trochu neochotně přikývl. "Na Galliree je jedno výjimečné místo, kde svou babičku můžeš potkat. Zeptej se tet, až se ráno probudíš." Prozradila mi, ale víc už nic. Její křidélka se dala do pohybu. Jakmile se ráno vzbudím, nebudu si nejspíš na vílu ani pamatovat. Ale kdo ví, její rada mi možná utkví v hlavě! "To jde? Vážně?" Poskakoval jsem z jednoho místa na druhé a při tom se díval na mizející vílu. Jestli má pravdu, tak.... tak to opravdu půjde! Budu stejně drsný jako ona! Nesmím své babičce dělat ostudu! Vrtěl jsem zadkem. Poděkoval jsem a zamával zoubkové víle, která mi již zmizela definitivně z dohledu. Bylo na čase pelášit zpátky do pelechu. A nechat si zdát opravdový sen, který si možná budu i pamatovat! I když se to stávalo jen výjimečně.
Párkrát jsem se ještě ohlédnul, jestli vílu neuvidím. Ale nestalo se tak. Snažil jsem se si to všechno zrekapitulovat. Byl jsem hodně ovlivněný emocemi, které jsem teď prožíval ve skutečném světě. A má touha byla opravdu velká. Pak už jsem zamířil po stezce přímo k lesu, uložit se ke spánku.

Ťapkal jsem si to po trávníku. Už jsem věděl, kam dneska vyrazím s naprostou jistotou. Určitě to dneska zvládnu, hlavně se musím tvářit, že jim všechno zbaštím. Mumlal jsem si v hlavě, ale nevěnoval jsem svým myšlenkám tolik prostoru. Už jsem byl téměř na místě, neboť jsem slyšel ten syslí zvuk. Kdykoliv jsem ho slyšel, projel mi po zádech divný pocit. Tak jsem zase tady a že jich tu dneska je až až. Žádal jsem snad i samotnou Smrt o milost v dnešní návštěvě těchto syslích osobností. I já bych nikdy neřekl, že budu chtít se jim někdy tak moc zavděčit. To se právě dneska stalo, už po několikáté, dnes ale budu úspěšný a odcházet se vztyčenou hlavou.
Už jsem zastavoval na samotném začátku hřiště, nedaleko jednoho praporku. Ukázkově jsem zůstal stát, abych na sebe nijak neupozorňoval. Ledabyle jsem se ošil, když mi na zádech přistála moucha. A já mouchy fakt neměl rád, strašně divně uměly bzučet. Tak jsem zastříhal ušima a odkašlal si. Ihned jsem získal jejich pozornost, jejich hra totiž skončila. A tak jsem tu byl já - kazihráč! "Čau! Už jsem tady zase, můžu si zahrát?" Toužil jsem se přidat k nim do hry, i když to znamenalo tolik utrpení z jejich stran. Nutně jsem se usmál, dokonce i zamrkal svými oranžovými očky, zkrátka jsem dělal vše, abych byl nejroztomilejší vlčátko široko daleko. Ostatně mi to ale asi nesežraly, jeden sysel začal máchat svými tlapkami a jeden z nich dokonce vyhrožoval samotným praporkem. Musel jsem uhnout, aby mi nevypíchnul oko. "Opravdu Vás prosím, jen jednu hru!" Ušklíbl jsem se a vrtěl ocasem ze strany na stranu. Už jsem je chvíli před tím pozoroval, jeden z nich se tvářil zamyšleně, ale nade mnou to asi nebylo. Otočil jsem hlavu na druhou stranu, tam mě zpražil pohledem další sysel. Leč ten se netvářil zrovna ideálně a přátelsky, jak to u těchhle zvířat nebývalo zvykem.
Mohutně jsem zavyl, abych tady ukázal, že se jich nebojím. Možná jsem byl ve skutečnosti trochu přičůraný strachy, ale to byl jen drobný detail, o něm vědět nemuseli. I když by mi to možná aspoň malinko pomohlo. "Oh, to opravdu ne, padej smradlavý vlčku! Už jsi až moc velkej." Jeden z nich mi to dal jasně najevo. "O! O cože, jak velkej? Já tu byl už jako škvrně a už před tím jste to nedovolili!" Idioti! Ihned jsem je uměl pojmenovat, jako by se nechumelilo. Opravdu jsem byl naštvaný a smutný zároveň, copak tohle můžou? Už jsem byl připravený odejít, když v tom mě jeden píchnul tím svým mečem - ehm teda vlajkou. Uskočil jsem do strany a rozběhl se s pláčem pryč. Čemu nerozumí na tom, že chci jen zapadnout?

Toulal jsem se už několik hodin. Teď mi to přišlo, že snad i několik dní. Toužil jsem po tom se rozplácnout někde u jezera a počkat, až si mě nějaká společnost najde. Trochu jsem doufal, že by to mohla být teta Sid, nebo teta Iskierka. Tety jsou pro mě opravdu hodně důležité. Teď ale nevím, kde můžou být. Tak jsem se musel zařídit podle svého.
To jezero bylo už skoro za rohem, když jsem zvedl hlavu viděl jsem ho. Tlustě vyšlapaná cesta mě zavedla přímo až k samotnému okraji. Tlapku jsem ihned ponořil do vody, hned po ní druhou, třetí i čtvrtou. Toužil jsem být jednou dobrým plavcem, ale zatím se tak nestalo. Tak jsem se rozhodl, že dnes - když je to počasí všelijaké, si dám další lekce. Táta by asi nebyl nadšený, kdyby věděl, že jsem u jezera úplně sám. Těkal jsem pohledem ze strany na stranu, neměl jsem odvahu na to donutit se vkročit do vodu, aniž bych pod sebou necítil půdu. Ticho tady bylo neskutečné až do okamžiku, než jsem uslyšel, že něco plesklo přes hladinu. Trhnul jsem sebou, až jsem vyskočil z vody ven.
To se mi rozhodně nezdálo! To musela bejt ryba? Trochu jsem se zamračil, nesnášel jsem rybinu, ani tu samotnou chuť. Tak divně to přece smrdělo, až to nebylo možné. Trochu jsem se zase přiblížil k vodě a napil se. Ta chuť v hrdle se mi hned vrátila, rybina tady byla úplně všude. "Tak ale, to nezabalím hned, nebo ano?" To nebyl můj styl, chtěl jsem zkusit plavat aspoň pár temp! Tak jsem se nakonec odhodlal, zavřel jsem oči a vkročil do prázdna. Tak jsem pod sebou necítil půdu a projel mnou zvláštní pocit nejistoty. Tlapku za tlapkou jsem máchal sem a tam. Tak honem! Tak moc jsem si to představoval, jak jednou budu dobrý plavec. To, že mi to nešlo jsem věděl hned, jak se mi ztratila hlava pod hladinou. Tlapy mi střílely do všech stran, neměl jsem vzduch v plicích a jen nabíral vodu. Tlapou jsem máchl znova a hlava mi na chvíli vykoukla ven. Teď už tady takové ticho nebylo, díky mě. Tohle nedám, musím zpátky. Teoreticky jsem se orientoval, ale prakticky absolutně ne. Tak jsem najednou ucítil něco pod nohama, vší silou jsem se odrazil a dostal se zpátky na břeh.
Tohle bylo opravdu štěstí. Tíha, která mi teď ležela na bedrech byla neskutečná. Tohle bylo jako hra o život, dýchal jsem a kašlal, vykašlával vodu ze všech sil. Trapas. Tíhl jsem k možnosti odsud vzít honem rychle do zaječích. Tak se i stalo, adios vodo! Tohle jsi dneska vyhrálo, jezero!

Duhy v zimě nejsou, takže je to jen sezonní poklad. Hmm... Uvažoval jsem trochu zamyšleně. Vážně jsem si myslel, že ten poklad je někde uvnitř nás. Třeba my jsme měli už dávno vyhráno a nějaká duha se může jít klidně vycpat.
Přemýšlel jsem, jaký chci ve skutečnosti jednou být. "Chci být tak mocný a drsný, abych Vás mohl navždycky chránit. Možná nebudu nejmocnější, ale rozhodně pár prdelí nakopat umět chci!" Slevil jsem tedy ze svých nároků. Aneb mistr světa omeleta už se dávno nenosí. Takoví vlci jsou spíš trapní, jak si hrají na velké zvíře. Já budu jednou malý, nenápadný a shodou náhod možná i zákeřný. Jen tu moc nějak skrývat. Všechno bude, když se chce. Zamyslel jsem se. Poslouchal jsem slova tety Iskierky. Přímo jsem hltal každé slovo, i když monolog o síle nebyl zrovna úplně pozitivní. "Cože? Proč bych měl uhánět nějaký cukety?" Zamyslel jsem se a ani si neuvědomil, že jsem se přeslechl a mělo to být cuchty. Stejně jsem neměl tušení, co takový cuchty dělaj a kde se vyrábí, takže žádná škoda. "Chceš říct, že ze mě jednou bude zahradník?" To je trochu daleko od černokněžníka, ale hrabání v hlíně je někdy pěkný odreagování. Páni! Teta asi vidí do budoucnosti! Jednou ze mě bude mocný pěstitel cuket! Hrdě jsem se zazubil. Ale o zapalování lejtek za chvíli nejspíš samo o sobě nebude nouze...
Dostal jsem se na téma, které jsem emočně trochu nezvládl. Informace o mé babičce mě naprosto dostala do kolen. Toužil jsem jí poznat. Neboť každá vlčice v mém životě měla v mém srdci obrovské místo. A rodina byla na prvním místě. Jenomže jak rychle jsem babičku získal, tak rychle jsem jí zase ztratil. Byla to máma tety Iskierky a mého fotra. Elisa, byla úplně nejvíc drsná ze všech. Pochopil jsem podle toho, že o ní mluvila v minulosti, že je asi někde na výletě a dlouho se nevrátí. Ani teta Sid jí neznala, takže jsme na tom byli tak trochu podobně. "Páni, babička Elisa musela být vážně skvělá! Třeba se jednou vrátí a já jí poznám!" Sice jsem tak trochu tušil, že když někdo umře, už se nikdy nevrátí. Ale kdo by tomu věřil? Žijeme v magickým světě, kde jsou různé možnosti. Stále jsem měl naději. "Možná to růžový vajíčko nějakou mocí nastrčila babička, abych se dostal k Vám! Možná chtěla, abych byl s Vámi. Věděla, že budeme rodina." Zavrtěl jsem ocáskem. Netušil jsem, kde se ve mě berou takové konspirační a naprosto šílené představy. Ale v té malé hlavičce to mělo svůj řád a své místo. Vděčně jsem se díval na obě vlčice. Spokojeně jsem seděl pod ochranou tlapou tety Iskierky. Nabídka, kterou jsem dostal se rozhodně neodmítá. Podívat se, kde odpočívá moje babička. A třeba tam potkám i dědu a řekne mi víc o veškeré moci. "To zní jako dobrý plán!" Zazubil jsem se. Přesto mě v hlavě přece jen něco trápilo. A to něco se týkalo také Asgaarského hvozdu. Tohle dobrodružství bylo fantastické. Měl jsem veškerou pozornost svých tet, co víc si přát? Jenomže s návratem domů se může stát mnoho věcí. Co když tam už bude fotr? Nebo máma? Budou vyšilovat a bude chtít, ať jdu s nimi. Narvou mě do pytle plného vlčat, kde se úplně ztratím! A nikdo neuvidí, jak výjimečný jsem. Ani si se svými sourozenci neumím hrát. Nebaví mě to... hmmm... Rodil se mi v hlavě plán, jak nenápadně se přilepit na Iskierku a Sid, aniž by mě někdo z mé rodiny poznal. Nic moc mě nenapadlo, pomohla by mi možná tak bahenní koupel spojená s novou srstovou fasádou. Ale musím se tomu postavit, nemůžu se přece bát vlastních rodičů. Musím mít svůj názor! Hrdě jsem se usmál na tetu. Vnitřní boj snad na chvíli polevil.

// sopka Fëlga'Taratar přes Ainu

Duha sem, duha a tam a byla v čudu. Sledoval jsem, jak mi mizí z dohledu a jen smutně pokukoval po tetě Sid. Je fuč, ale... ale já svůj poklad už mám. Uvědomil jsem si. Ani jsem nestihl zaregistrovat pohled tety Sid. Ale určitě měla podobný názor. Kdo by chtěl poklad se zlatem, nebo s jídlem, když má nás? Pche, ať se jde celá duha bodnout. Nepotřeboval jsem jí do teď, nepotřebuji ji ani teď. A nafrněně jsem zvednul hlavu, vystrčil spodní čelist a na oko vypláznul jazyk. Kdybych věděl, co to znamená a že to vůbec umím, nejspíš bych ukázal i prostředníček. Ale já jsem byl andílek a o takových škaredých gestech jsem neměl nejmenší potuchy.
Sledoval jsem tety, z jedné na druhou. Předávaly si informace a já se snažil pochopit, jaká asi ta Smrt je. Je zlá a jedná se jen o obchod mezi vlky. Údajně tam proběhla i nějaká akce mezi nejmenovanými jedinci. Ale už podle jména byly pod mou úrovní. A tak jsem raději poslouchal dál, co se dalo. Smrt mě lákala, i když byla zlá. "To jsem rád, teto Isko!" Zazubil jsem se. Opravdu jsem byl svým způsobem rád, že mě jen tak nevydají. Získal jsem si je a ony mě. Kdo by mě taky nechtěl? Byl jsem dokonalé, učenlivé vlče. A s nejlepšíma tetama za zadkem jsem se představoval někde na malém trůně, přímo pod nimi! Dělal bych jim vyhazovače u nějakého potěru, co nebudou mít úroveň. Vše pro mé tety! Koukal jsem na ně jako na svatý obrázek, nic víc prostě není. "Tak to abych začal sbírat cennosti, co Smrt sbírá! Abych byl taky jednou mocný!" Zavrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. Netušil jsem, co všechno mě Smrt může naučit, ale bude toho nejspíš moc. Čím víc zlejší bude, tím víc lákavější to bylo.
Houpal jsem se sem a tam a užíval si to. Ani mě to nebolelo. I když kožíšek za krkem jsem měl vytahaný už celkem dost. Cesta ale utekla poměrně rychle a když jsem se dostal zase na zem, ulevilo se mi. Protáhnul jsem se, až mi zalupalo pár obratlů. "Jsem jako pírko." Ofrkl jsem si jako nějaká dámička a při tom se škodolibě podíval na tetu Isku, která měla tlamu vytahanou jako pračku na... na prádlo. "Elisa! Já mám babičku? Jaká byla moje babička? Je stejně cool jako ty a teta Sid?" Vyzvídal jsem ihned. Jako bych úplně zapomněl na všechno ostatní. Já měl babičku! Chápete to? Opravdovou babičku! V očích se mi jiskřila naděje, která se hledá jen u těch nejmenších, když se jim vypráví kouzelné příběhy. "A jakou magii budu mít já? Můžu to nějak zjistit? Třeba mi to řekne babička! Žije taky v Asgaaru? Můžu jí vidět? Bude mě mít ráda? A to je babička od táty? Nebo mámy? A co když mě nebude mít ráda, stejně jako nemá ráda je?" Čím víc jsem se probíral otázkami, tím víc se mi hlas lámal. Nakonec jsem držel stesk a slzy na krajíčku. "Vem to čert, mě musí mít ráda? Copak... copak by mě někdo nemohl mít rád?" Jako žárovka v černé tmě se mi rozsvítila hlavička. Když mě milují tety a já teď zažíval co to je milující rodina, proč by mě taková babička nemohla mít ráda? Jo, možná jsem něco z otce a matky měl - ego, ale i tak jsem ho neměl zase tak velké. Představoval jsem si svou babičku jako nějakou superhrdinku, která dá do kapsy kde koho. "Teto Sid, ty znáš mojí babičku?" Naklonil jsem na ni hlavu, aniž bych dal prostor na odpovědi na mé velmi života důležité otázky. A pak jsem jednoduše jen zamrkal.

// Lovu by se moc rád účastnil i Crowley (jestli do party berete i čumily) v doprovodu snad i tet Iskierky a Sid.

A času se nejspíš přizpůsobíme.

Jen pak druhý týden v září jedem s mojim na dovču.

Hrdě jsem ihned přikyvoval tetě Sid. "Jistě, jediná známka únavy na nás není!" Přitakal jsem pobaveně. Kdo ví, jestli nám to teta Iskierka spolkla i s navijákem. Něco uvnitř mě mi říkalo, že určitě jo. Netvářila se totiž ani nijak podezíravě. Zvláštní, že jo. Ale jelikož nám tahle drobná lest prošla, nemusel jsem si tím nadále lámat svou hlavu. Raději jsem sledoval tu duhu v dálce, o které mi teď vyprávěla teta. "Poklad jo?" Jako blesk, který právě uhodil mě to začalo zajímat. Co se týkalo pokladu, koho by to nenadchlo? Jak takový poklad asi vypadá? A co v něm vlastně je? Něco užitečného? Jedlého? Cenného? Nevím, jestli bych si cenností momentálně vážil. Spíše ne jak jo. Možná tam budou i nějaké dobroty. Ihned mi to šrotovalo v hlavě a zapalovaly se mi mozkové buňky. "Možná ses na konec duhy nikdy nedostala, protože jsi neměla mě a tetu Isku!" Zazubil jsem se na tetu Sid. "Jsme přece nejlepší, zvládneme všechno!" Dodal jsem a zavrtěl při tom ocasem. Netušil jsem, jestli jí do dnes trápí, že se tam nedostala. S námi to možná zvládne levou zadní! "Jen doufám, že v tom pokladu není nic jedlého, kdo ví jak je starý... aby tam nebyly už jen kosti a smrad." Zamyslel jsem se, jako správný diplomat. Poškrábal jsem se zadní tlapou za uchem a snažil se na ten poklad přestat myslet. Moc to ale nešlo. Stále tam ve mě hlodal ten malý čertík, který mě nutil k hříšným myšlenkám na poklad.
Zaujala mě věž v nedalekém lese. Teta Sid si myslela, že tam sídlí Smrt. Ihned jsem polkl. Je to jenom jméno, určitě bude fajn. Než jsme se stačil zeptat na to, kdo je vlastně ta Smrt, tón hlasu tety Isky se změnil k nepoznání. Byl chladný, až odtažitý. Smrt nebyla rozhodně nikdo, s kým bych se chtěl jen tak setkat. Je zlá, prohnaná, ale na druhou stranu může vlky vylepšovat podle vlastního uvážení za kamínky. "Možná nebude tak zlá, když vlkům vlastně pomáhá, ne?" Naklonil jsem hlavu na stranu a tak trochu to možná i nechápal. Ale snad jsem se mýlil. Nechtěl jsem tetu Isku naštvat a tak jsem našlapoval krůček po krůčku zcela opatrně. "Když tam budu chtít, tak Vám řeknu! Slibuji!" Zasliboval jsem a dokonce i zasalutoval, jako správný voják.
Cesta se dávala zase do pohybu. Sopku jsem viděl a její vrchol byl kdesi v oblacích. Nadále už bude vést teta Iska, která nasadí nejspíš mnohem lepší tempo. Po mém akrobatickém vystoupení jsem skončil zase na zemi. Teta Iskierka mě ihned čapla za kožich a tím jsem si vysloužil jednosměrný lístek na jízdu. Vezl jsem se jako král, nejspíš ale naposledy, podle slov mé tety. "Nevalím se, já jen vymýšlím nové kreace." Nadhodil jsem pobaveně a při tom už se houpal tetě v tlamě. Byla to fakt jízda, kterou jsem si užíval každým coulem. "Hmm.. a teto, myslíš že budu mít taky někdy nějakou magii? Nebo budu muset první do té věže?" Zamyslel jsem se. Magie mi nedávají spát, stále jsem z nich byl celkově nesvůj. Třeba mi to trochu otevře obzor.

// Západní Galtavar přes Ainu

// Neprobádaný les

Co to je? Co to má znamenat? Proč tak funím? Vždyť je to jen kopec! Ale já nemohl popadnout pořádně ani dech. Čím víc jsem poskakoval a snažil se dohnat tetu Sid, tím to bylo ještě horší. Ani jsem nevnímal její hekavé pazvuky, které dávaly jasně najevo, že je pomalu a jistě na konci sil. Stojí? Jooo! Stojí! Pořádně jsem si protřel očka packami, jestli vidím dobře. Teta Sid se zastavila, což znamenalo pauzu v naší hře! Ihned jsem se k ní dobelhal a posadil se jí u předních tlapek. Dívala se někam do dálky, ale já byl ještě tak roztěkaný, že jsem nestačil ani zaostřit. Teta Iskierka se tu ale najednou objevila! "Wohooo!" Vyjekl jsem. Měl jsem za to, že jsme byli s tetou Sid tak děsně rychlí, že nás teta Iska bude dohánět aspoň pár minut. Ale moc dlouho jí to očividně netrvalo, nehledě na to, že se ani pořádně nezadýchala. "Teto Iskooo!" Projel mnou otrávený tón hlasu, hned jsem se na ni ale usmál. Ta nás dostala, co teta? Podíval jsem se nahoru na tetu Sid.
Až teď jsem si uvědomil, na co dvě vlčí dámy tak civí. Byla to duha, údajně se neví jak a proč vzniká, ale byly tam všechny barvy. Všechny, i ty co jsem ještě nikdy neviděl. "Jůva, myslíš že na konci té duhy něco bude?" Zamyslel jsem se. "Nebo na začátku, jak poznám začátek a konec? Jsou obě půlky stejný." Nakrčil jsem trochu nos. Ale musel jsem uznat, že ty barvičky byly opravdu pěkný. Ať to bylo co to bylo. Nakonec se k mým ouškům dostala i drobná rada do života. Někdy je lepší nehnat se dopředu, ale útočit zezadu! Počkat, až se dotyčný unaví a pak ho můžu dostat vlastní silou. Nebo si ty síly šetřit, kdo ví kdy je budu potřebovat. "A jak udělám, abych měl síly vždy dost?" Naklonil jsem hlavu. Možná bude mít teta Iskierka nějakej bravůrní fígl!
Rozhlížel jsem se všude kolem. I odsud byl poměrně hezký výhled. Viděl jsem, že tahle země - Gallirea, je opravdu veliká. A tomuhle všemu dominuje naše rodina. Teta Sid a teta Iska by měly být královny celé téhle země! Není nikdo lepší! Projelo mi hlavou. Myšlenka, nad kterou jsem se musel uchechtnout, aspoň vnitřně. V tom jsem ale zaregistroval ještě něco. Zamračil jsem se, neboť mi to nepřišlo jako nějaká jeskyně, nebo hromada smetí. "Co je támhle?" Zeptal jsem se a vystrčil tlapku vzhůru, ukazujíc na podivnou věžičku v nedalekém lesíku. Zřícenina, možná lidský výtvor, nebo nějaké čáry máry, o kterých jsem nemohl nic vědět. I když z dálky nepatrná, očka mi na ni přece jen zůstala viset.
Nakonec teta Iska navrhla, že půjdeme dělat něco mnohem smysluplnějšího, než se honit do kopce. "Jóóó! Budeme zlobit! Prdele, cecky a vemena!" Ani jsem netušil, kde k těm slovům přicházím, ale bylo to vážně super! "Jó! Že půjdeme, teto Sid? Někoho nakopnem!" A opět se rozjela další kapitola - Crowley ninja. Noha sem, noha tam, zadek nahoru, dolů a voala, kotrmelec byl na světě.

Musel jsem se zazubit nad představou, jak by nás déšť všechny zdolal. Podíval jsem se směrem k nebi a v té chvíli mi přistála jedna z kapek přímo do oka. Snad mi nevypadne! Ihned jsem si sám sebe představoval, jak bych asi vypadal. Kdyby mi vypadlo a jak by mi teta Iška s tetou Sid to oko zpátky vracely. Nebyla to kdo ví jak slibná představa. Oválené oko v hlíně, teta Iska by na něj nejspíš plivka, aby ho mohla vrátit zpátky. Naneštěstí po pár sekundách a asi desítkou mrknutí jsem vodu dostal pryč z oka. A dokonce jsem i viděl.
Zastavil jsem se v lese a využil tuhle maličkou chvíli ke konverzaci. "Vždyť já budu pořád s Vámi teto Sid! Je s Váma mnohem větší prča, než s mou skutečnou rodinou!" Snad mou chválu vezmou dobře. Ne, že bych jim chtěl asistovat úplně u všeho, ale teď jsem to takhle cítil. Na rodinu jsem měl všelijaké myšlenky. Byla to samo sebou moje rodina, kterou bych nikdy nevyměnil. Ale čím déle jsem byl s tetami, tím víc jsem si užíval tenhle život. Zkoumal jsem svět a že by se mi stýskalo po sourozencích, nebo podobných vrstevnících? Ale kdeže... vlčata byla úplně blbá! Jen se honí za ocasem a myslí si, že je to zábava. Tohle bylo mnohem lepší!
Vyprovokoval jsem něco, v co jsem ani nedoufal, že vůbec půjde. Dobíral jsem si tetu Sid, neboť já jsem se před tím vezl jako pán a ona skuhrala už v půlce kopce. Najednou ale sebrala veškerou odvahu a pelášila na kopec jako o život. "Oh!" Vyvalil jsem oči. Ale nemohl jsem přece otálet dlouho! Teta Iska prý půjde jako poslední a bude sbírat padlé. "Žádní padlí nebudou!" Zajásal jsem a už si to také sypal směrem ke kopci. Ten kdo bude poslední bude... hmmm... bude to bobek! Zazubil jsem se. Jó teď jsem byl ještě v plné síle. A vidět tetu Sid jak se neuvěřitelně snaží mě popohánělo dál. Měl jsem krátké nožky a tak jsem dělal i menší skoky. Nemohu se nejspíš spoléhat na tetu Isku, aneb můžu se rozloučit se svezením. Byl jsem už docela těžký. Ale o to víc jsem si cenil vítězství, které může být tak sladké! Ale kopec, který se zdál být v prvním momentě jako nic... tak to bylo, čím dál horší. Vyplázl jsem jazyk, nevnímal jsem ani déšť. Běžel jsem a nemohl popadnout ani dech. Co to... Asi to nebude taková prd... jak jsem si myslel. "Už tě skoro mám!" Radoval jsem se, ale opak byl pravdou. Byl jsem šeredně daleko za tetou Sid, která moje slova možná ani neslyšela. Viděl jsem snad už i dvojmo!

// sopka Fëlga‘Tarátar

// Velké vlčí jezero přes Měsíční rašeliniště

Dešťový tanec. Ten mi absolutně nešel. Ale z nějakého mě neznámého důvodu se ke mě přidala teta Sid. A to byla panečku jízda! Ty kreace jaké měla byly naprosto boží! Byl jsem hned rád, že se přidala k mé hře. A dokonce v ní byla stejně hrozná, jako já. Když jsem na ni totiž mrknul, celý kožich měla durch mokrý. Potůčky vody stékající po kožichu a někde dole tvoří miniaturní vodní cestičku. Pokud vodu neschramstla půda. Ale podle všeho padá vody tolik, že to tvrdá půda odmítala všechno hned vcucnout. A ta jsem se občas nevyhnul šplouchnutí v drobných kaluží. Chraň bůh, že jsem nevyšlápl nějakou ďouru, zrovna teď se to těžko poznávalo! "To je napínavé teto Sid! Kdyby déšť bolel, prakticky bych byl už tuhej!" Zaúpěl jsem. Ale i tak jsem si nenechal vzít tu skvělou náladu z deště.
Teta Iskierka se nakonec také nechala strhnout k naší podivné hře. Radostně jsem se díval, jak skáče po tetě Sid. Což byl celkem velikostní rozdíl. Byla snad teta Sid nějaký mladší ročník? Nebo proč není stejně velká, jako moje velká teta Iskierka? Asi málo jedla, když byla menší. Zamyslel jsem se. Ani já nikdy nebudu kdo ví jaký obr. Možná za to může máma, nebo můj bratr... Ten byl oproti mě obrovský, určitě vycucal všechno nejlepší mléko. Pche, ale Rey nikdy nebude mít to co já. A to takovou skvělou rodinu! Technicky vzato jsme byla stejná rodina - error. Ale... no, tenhle vztah byl určitě nenahraditelný!
Konečně jsem doskákal až k lesu, ve kterém jsem se mohl schovat. Ihned jsem se začal oklepávat. Stříkal vodu do všech stran. Snažil jsem se zbavit co nejvíc vody. Měl jsem kožich nacucaný tak, že by se dal ždímat. Aneb ta chemlonová vlčecí srst... Vcucne do sebe snad i mrtvolu, když na to přijde. "Rostu? Myslíš? Že je to tak rychlé?" Zamyslel jsem se se a začal se prohlížet. Žil jsem sám se sebou každý den - jak nečekané. A přišlo mi, že vůbec nerostu. Ale když jsem se zamyslel, možná jsem se o pár cenťáku vytáhl. Můj nos měl k zemi trochu větší vzdálenost, než kdy dřív. Ha! To znamená, že za chvíli budu opravdu velký! A můžu tetám dělat bodyguarda! Ha! Zavrtěl jsem ihned ocasem a flákal tak vodu sem a tam.
Pak vyzněl plán. Nadšeně jsem hltal každé tetiné slovo. Je mnohem víc cool než máma. Uvědomil jsem si najednou. Hleděl jsem na tetu Isku, i na tetu Sid jako na svatý obrázek. Jako na něco, bez čeho bych už asi nikdy nedokázal žít! Proč nám je jen rodiče zatajily? Takové skvělé tety. "Kopec! Kopeeec! Slyšela jsi teto Sid! Další kopec!" Zazubil jsem se na ni. Do teď jsem vzpomínal, jak mlela z posledního, když jsme šli na nedalekou vyhlídku vedle Asgaarského lesa. "Žádné námitky! Bude to závod! Dáme závod! Prosím! V dešti a možná s přicházející bouřkou to bude jako bobřík odvahy! Že jo? Že jo tetaaaaa?" Poskakoval jsem sem a tam. Čpěl energii, která ze mě vysloveně sršela. Adrenalin jsem měl v žilách, div mi nestříkaly do všech stran. Dokonce jsem zapomněl i na hlad! "Teda pokud se ovšem tetička Sid nebojí bouřky, nebo prohry?" Vrtěl jsem ocasem tak rychle, že jsem myslel že mi zadek vyletí do vzduchu jako helikoptéra.

Tety si vyměňovaly názor na to, kam vlastně půjdeme. Nelhal bych, kdybych řekl, že jsem netušil o čem mluví a tak jsem si dělal své. Plácal jsem tlapkou vždy do vodní vlny, která ke mě zrovna přišla. Ležel jsem na souši, ale i tak bylo jezero celkově v pohybu. Fascinovalo mě to, jak to jen dělalo? Byl tam snad někdo, kdo tou vodou neustále hýbal? Nebo to dělaly jen ty ryby? A kolik jich v tom jezeře asi může být? Konspirační teorie mi proudily v hlavě tak rychle, že jsem už na první otázky zcela zapomněl. Počasí se také velmi rychle měnilo. V jednu chvíli jsme se tady vyhřívaly za krásného letního dne a teď? Mračna se velmi rychle stahovala...
Nakonec teta Sid nadhodila, že myš není vlastně žádná sváča pro někoho, jako jsme my. A tak jsem horlivě přikývl. Bylo odhlasováno! Šlo se na nějaký západ a hurá něco ulovit! Pokud ovšem... nebe se setmělo tak rychle, že jsem nedokázal už ani najít světlé místo. "Co to...?" V tom okamžiku teta Iska zavelela, že zdrháme! Zvedl jsem nos k nebi a ještě se díval, než jsem se dostal z počátečního transu. Zkrátka a dobře jsem se asi na moc dlouho zamyslel. A přeháňka byla tu a tam.
Ihned jsem se rozběhl za tetou, která tomuhle dávala směr. Měl jsem co dělat, abych udržel krok. Hopkal jsem si to v jejích stopách, snažíc se vyhnout kapkám deště. Po několika cvalových skocích jsem to bral i jako hru. Aneb! Žádná kapka se mě nesmí dotknout! Ani jsem si neuvědomoval, že jsem mohl vypadat jako šašek. Kapky mi totiž padaly na srst snad na všech možných místech. Nebyl jsem v téhle hře zrovna nejlepší. V tom okamžiku se mi zamotaly tlapky a já už čichal hliněnou půdu nasáklou vodou. Jé! Vyhrkl jsem. Zavrtěl hlavou a ihned vyskočil zase na nohou. "Jsem Vám v patách!" Zvolal jsem zvesela. A nemohl se přestat smát! Tahle hra na útěkářskou honěnou byla prostě k popukání. Zvědavě jsem vrtěl ocasem a rozhlížel se po všem možném! Konečně nějaké dobrodružství! Jde se prozkoumávat! Jako správné vlče jsem měl plno energie! A prázdný žaludek, heh...

// Neprobádaný les přes Měsíční rašeliniště

Tím, jak jsem poznával každý další den tenhle svět, cítil jsem, že do něj zapadám víc a víc. Cvrnknul jsem tlapkou do kamene, který si to odskákal po kaluži kdo ví kam. Měl jsem v hlavě tolik snů, kterých jsem chtěl dosáhnout. Tak či onak, každý den jich bylo zase o něco víc. Coural jsem se stezkou dál, než jsem uslyšel ten známý hluk. Konečně jsem na ně zase narazil. Loudavý krok se změnil v poměrně elegantní klus. Sem tam jsem zavrtěl ocasem, ale to jen pro vlastní potřebu. Už i tak jsem byl neodolatelně krásný a ze syslů jsem si nedělal zase takovou hlavu. Už tolikrát mě ve své hře odmítly, že jsem to přestal i počítat.
To ale neznamenalo, že je přestanu navštěvovat. To bych byl dobrý blázen, kdybych se nechal tak rychle odradit. Trvalo to pár minut, než jsem zase viděl ten dokonale upravený trávník. Koukal jsem na to s otevřenou tlamou a v hlavě mi zněla jen jedna otázka. A ta zní, jak ten trávník můžou mít vždy tak dokonale upravený a posekaný na stejnou délku? Už jsem si tuhle otázku kladl opravdu několikrát a nedokázal na to najít správnou odpověď, ani dnes tomu nebude tak. Koutkem oka jsem zhodnotil veškerou situaci v éteru. Utrousil jsem pár poznámek pod vlastními vousky, ale tak aby mě nikdo neslyšel. Loudavě jsem došel až k samotnému hřišti. Ihned jsem zaujal pozornost nejednoho drobného sysla, rozprchlo se ke mě celé hejno. "ON už je tu zas! Syslové, pauza!" A tím to zase všechno začalo, sklonil jsem k tomu hlavnímu hlavu. Už zase mi šermoval před nosem tou jednou srandovní vlaječkou. Už jsem zvedl tlapku a tu vlajku secvaknul se zemí, syslovi spadla čelist. "To si nemůžeš jen tak dovolit! To ne, kamarádi, vyženeme ho!" Ostatně jsem si o to i koledoval, ale bál jsem se, že mi tu vlajku zapíchne až někde do nosu.
Udělal jsem krok zpátky a zvednul hlavu nahoru. "U všech bohů, jsem tady po několikáté a pokaždé jste tak nepřátelští, proč?" Čuměl jsem na ně, když se mě snažily obklíčit. Teď jsem ucítil, že do mě několik z nich zapíchlo svou vlajku - do mého kožíšku. Uskočil jsem a na pár z nich dokonce nevědomky i šlápnul. "Loudile jeden, my se s vlky nekamarádíme a nedovolíme ti se už ani dívat! Tupec!" Culil se jeden z nich, jako měsíček na hnoji. Ihned jsem věděl, že je zle a měl bych raději odejít. Tihle jsou vážně divní, příště bych jim měl donést něco na omluvu. Už jsem se chystal k odchodu, ale bylo to těžší, než jsem si myslel. Louže na jedné straně, na druhé armáda syslů, kudy teda najít správnou cestu pryč? Čmuchal jsem, ale nakonec jsem na to šel po staru, přeskočil jsem první línii a rozběhl se vstříc bezpečnějšímu prostředí.

Dnes bol jeden s tých dnů, ktoré by som si rozhodne nedal za rámečok. Zvedol som zrak hore, bola tam obrovská kupa kamenní. Na samotnom vrchole naozaj muselo niečo byť. Čím viac som toho vidiel, tým viac ma to zaujalo. A tak som sa rozhodl škrabať sa hore. Už pri prvných kilometrech som naozaj vedel, že cestování s tetkami bolo naozaj mnohem prijemnejšie. Pretože má jedna z tet vždy na chvilu vzala do papule. Ale teraz? Bol som na to sám. Rozhodol som sa totiž zkumať svet uplne sám! Bolo duležité prezkumať všetký kúty tohoto sveta. Nechcel som byť tak nevzdelaný ako moji surozenci.
Už som bol na hore, prišlo mi, že som šiel naozaj niekolko dní. Vo skutočnosti ale šlo len o pár hodin. A ta hora také nebola kdo vie aká velká. Ale pre mňa áno. Nadšeno som sa díval z tej velké hory. Všade kolem su mnohem vatšie. Sklesle sa mi krčala čelisť v ne-úsmev. Posadil som zadek dolu, zrovna pode mnou sa niečo zahýbalo. Hlavu som dal dolu a díval sa na tu podivnosť. Čo to má znamenať? Zem sa chvela, ako by mala svoj vlastný svet. Uskočil som do strany a teprve teraz som vidiel krťka. Ten sa prohrabal pod mojmi pazurmi a začal šermovať so svojmi packami.
Ihned som po nem skočil. Prečo taky nie? Vždyť som bol lovec! Možno naozaj budu pre svou svorku to pravé, orechové. A musel som sbierať zkušenosti úplne všade. "Mám ťa!" Zavrčal som a tlapky mi zajely pod pudu. Ale krtek bol fuč. Strčil som tam ňufák, snažíc sa ho vyškábať von. Ale už som ho ani neslyšel, bol preč. S takovou ma v Asgaare chcieť nebudú. Musiem na tom naozaj zapracovať. Zavrťal som hlavu.
Kopec, ktorý som do teraz mal za horu sa zdál býť už malý. A tak som sa plahočil zase zpátky dole. Naozaj som sa teraz citil ako budižkničemu. Jak sa vlci vóbec učí schopnostem? Já chcem býť užitočný, chcem tu byť pre moju smečku. A tak som sa rozbehol ku lesu, nebol ďaleko. Mal som plán! A teraz prišiel na to, abych sa ho zmocnil. Musim si najsť učitela, ktorý mňa všetko naučí. A jednou všetky strčím do kapse! A začať musím treba i na lovu krtkov!

Někdy bych se chtěl narodit, jako úplně jiné zvíře. No, ale jaké? Nesl jsem se zrovna jako páv po velké louce. Nikdy bych neřekl, že bych si takhle mohl sám vykračovat. Nastal ale den, kdy bych se měl aspoň trochu osamostatnit a tak jsem toho hodlat využít. Nakráčel jsem si to přímo doprostřed louky a už se chtěl posadit, jenomže jsem si nevšimnul kaluže. Na chvíli jsem myslel, že jsem se jen nevědomky vyčůral, ale když jsem se podíval dolů, stál jsem v ohavně vypadající kaluži. "Ne, to snad ne! Nechtěl jsem smrdět a rozhodně ani vypadat jako taková smradlavá kaluž. Naklonil jsem hlavu na stranu a zvedl tlapku, abych s ní mohl zahýbat sem a tam, chtěl jsem se tak zbavit nečistot. "Nechutné, fuj!" Neudržel jsem ani grimasy a začal se šklebit vším možným, co jsem jen na obličeji měl.
Nafouknul jsem se jako balón, na čistotě jsem si zakládal už velmi dlouho. Někdy ale nebylo posvícení, bohužel. Natáhl jsem tlapky, abych kaluž přeskočil, čímž jsem jí štrejchnul zadníma nohama. Noha sem, noha tam, už jsem si zvyknul na svou smůlu. Na chvíli jsem ale na celou kaluž zapomněl, něco přede mnou mě totiž zaujalo. Natáhl jsem krk, abych se tak dostal i nad vysokou trávu a mohl si tak prohlédnout onu věc mnohem víc. Neuniklo mi, že to tam vrčelo jedna radost. Nedal bych tlapku do ohně za to, že to jsou vlci. Ne, to nejsou vlci, vypadá to jako pískové skály tady žijí... Nemusel jsem myšlenku ani dokončovat, neboť přímo za zadkem mi proběhlo chlupaté zvíře. Nebylo na co čekat a já jsem se také rozběhl, byl jsem přímo uprostřed loviště pro kojoty!
Nohy jsem skládal jednu před druhou, chvíli jsem běžel i pofiderním mimochodem, které pro vlky rozhodně nebylo přirozené. Nebyl čas na to se příliš rozhlížet, rozhodně jsem jim nechtěl vletět přímo do obyváku a tak jsem kličkoval mezi trávou a keři. Natahoval jsem krok jak nejvíce to šlo, už jsem byl o něco větší, ale stále jsem byl prcek. Někteří kojoti byli ale podobně velcí jako já - což museli být také nějaké mláďata.
Nestačil jsem ani plynule dýchat, bylo to tak rychlé! Nad myšlenkou ohledně jiného druhu zvěře jsem absolutně nepřemýšlel a úplně zapomněl, nad čím jsem vlastně před pár minutami dumal. Na kopec jsem se hnal jako blázen s jazykem ven. Naklonil jsem hlavu a v koutku oka jsem viděl, jak mě jeden z kojotů pronásleduje, ale zpomaluje. Natahuj! Natahuj Crowley! Nadával jsem si, přeběhl jsem kopec, ze kterého jsem velmi rychle zase padal dolů, ale na druhou stranu. Narazil jsem na vodní plošinu, bylo tu mělko. Náhoda to mohla být, ale rozhodně mi přinesla štěstí, neboť to byla moje jízdenka kde se jich zbavit! Nandal jsem jim to, tady mě už pronásledovat nebudou!