Gallirea - Příspěvky uživatele

Jak je možné, že mi ty zuby tak padají? Dělám snad něco špatně? Přijde mi, že nikomu jinému nepadají tolik jako mě. Nad tím jsem přemýšlel, když jsem zrovna přicházel do jeskyně. Bylo mi to líto. Poprvé jsem totiž ochutnal úplně nové maso, které smečka ulovila. Bylo tak vynikající, teda možná. Ve skutečnosti jsem neměl příležitost ho tolik zkusit. Stačilo jedno kousnutí a mě vypadl jeden zub a druhý se už kýval. Ihned jsem ztratil chuť k jídlu. Tlamu mi zalila krev a já se tak od večeře vytratil dřív, než všichni ostatní. Cestou jsem stačil kopnout ještě do pár šišek. Byl jsem naštvaný, na to maso jsem se těšil celý den! A teď se tam budou všichni ostatní nacpávat, jen já nic. A nic asi ani nezůstane, jsou to hladovci, kteří nenechají ani ždíbeček. A jelikož jsem to měl u své rodiny tak rozházené, pochyboval jsem, že by mi někdo dal nějaký kus vlastního žvance. Proto jsem se sebral a přišel do jeskyně, zavřel oči a snažil se ten hlad zaspat.
Netrvalo to dlouho, ponořil jsem se do hlubokého spánku celkem rychle. Uběhlo sotva pár minut, až jsem se divil. Když jsem zase otevřel oči, ležel jsem nedaleko louky. Ležel jsem, jak jsem měl ve zvyku na zádech s nohama vzhůru. Tohle byla má nejoblíbenější poloha a upřednostnil jsem jí prakticky kdykoliv. Měl jsem totiž největší pohodu. Když jsem se probudil, dlouho jsem se přemlouval k tomu, abych se zvednul. Teprve až když jsem si uvědomil, že vlastně jsem. Byl jsem opět u víly, která už určitě netrpělivě čekala na mé zoubky. Nejistě jsem se převalil na bok a nadále na tlapky, abych se postavil. Vykročil jsem si vyšlapanou cestičkou až přímo k javoru.
Zoubková víla byla vidět na míle daleko. Poletovala z koruny do štěrbiny v kmeni. Nejspíš přenášela nějaké věci, ale já se nesmím zajímat o to, co dělá. Zívnul jsem. Tohle noční cestování mě doslova zabíjelo! Mě, vlče které milovalo spánek. Ale i tak jsem se snažil naladit na nějakou dobrou vlnu. Nechtěl jsem vypadat před zoubkovou vílou jako morous.
Konečně jsem došel až k javoru. Dneska mi ta cesta vůbec neutíkala, byla nekonečná. Jako by se sama s každým krokem zdelšovala. Možná v tom jsou nějaký čáry, abych si zlepšil kondičku. Napadlo mě. Prohlédnul jsem se. Sice se mi nohy zdelšovaly, ale tělo zůstávalo i nadále drobné a malé. Sem tam nějaká ta kost, která byla u vlčete a jeho růstu asi typická. Nepřišel jsem si rozhodně jako nějaký špalík. A nějaký ten špek by se mi na těle nejspíš ani neztratil. Ale zatím mi to takhle vyhovovalo. Těžce jsem nabíral a ještě rychleji sem spaloval.
"Aaaa! Nehýbej se!" Vykřikla na mě a já ihned ztuhnul. Žádný pozdrav? Tak jo. Zavrtěl jsem hlavou a přední tlapka mi zůstala viset ve vzduchu. Zděšeně jsem se díval do tváře víly, která měla všechny chlupy na hlavě snad zděšeně postavené. Sbírala ze země zoubky, které se jí rozsypaly všude kolem do trávy. "Jsem to ale nemehlo Crowley! Zrovna jsem nesla další várku zubů, když v tom mi vyklouzly a teď jsou všude tady kolem!" Ne, že bych byl ochota sama, ale bylo mi jí líto. A má dětská stránka na malou chvíli zvítězila. "Pomůžu ti, vílo." Nabídl jsem se a tak jsem se do toho i dal. Dobré skutky bych ale dělat neměl, tety by nebyly moc rády. Ale naštěstí to Zoubková víla určitě nikomu neřekne! A tak jsem se do toho pustil s plnou parádou. Byla to docela i zábava. Zubů to bylo opravdu hodně. Vždy jsem jeden vzal a podal ho víle, aby si ho mohla dát do pytlíku. Za chvíli bylo po zubech. Zoubková víla si z čela utřela pot. "To by mělo být všechno, mockrát ti děkuji, velmi si mi pomohl!" Zajásala víla. Rychle pytlík odnesla a přilétla zpátky ke mě. Já už jí očekával. Svůj zoubek jsem jí už také předal k ostatním.
Přilétla ke mě a při tom mě pohladila po hlavě. "Buď i nadále tak hodný Crowley, slib mi to." Ehm... Nejsem si jistý, jestli bych měl. Polkl jsem a jen se na ni nevinně usmál. Měl jsem přece jen výchovu svých tet. Kdyby tady byly, musel bych poslat vílu nejspíš i do určitých míst. Ale u ní mi to bylo líto. A tak jsem vymyslel velmi chytrou odpověď. "Neboj se, vílo, pro ty své udělám první poslední." Zavrtěl jsem ocasem. V posledním momentě, než jsem odcházel jsem jí ukázal kývající se zub. "Ještě pár dní vydrží, ale určitě se zase brzy uvidíme!" Zamávala zvesela. A tak jsem pelášil zase pryč od stromu. Toužil jsem se vrátit totiž do svého hlubokého spánku. Našel jsem si oné místo, ve kterém jsem se probudil. Zaujal podobnou pozici a jednoduše usnul.

Prečo by som mal isť za tým divným vlčatom? Je to len vlča, nič pre mňa. Já radšej vatšie vlky, sú dospelejšie. Vlčáta si chcu len hrať a všetko kusať. Sú otravná. Taký som já nebol. Nemal som rád tyto hry. Ale vlčica vyzerala celkovo neochotne ku tomu, aby prestala. Nakrčal som nosik a len zavrčal. Nechcel som s ňou isť vóbec nikam. Nelubila sa mi. Mala divnu farmu, krom toho bola taká podobne krpatá ako já. Hlavu mala vatšie než telo, vyzerala ako klaun. Nič pre takovou smetánku, ako som bol já.
A tak som sa otočil a snažil sa kráčat preč. Ona sa však snažila zaujmout mou pozornosť. Prebehla kolem mňa a zostala stať. Zadok vystrčala do výši a pri tom prednú čásť tela mala dole. Vrťala chvostom, ako by ten ocas mal vylietat ako vrtulnik hore. "Bež preč," vybídl som ju, naozaj som na tohle nemal náladu. Tužil som mít klud. Nejradšej aby som objavil tety, nebo iného dost dospelého jedinca, s ktorým je aspon nejaká prča. S vlčatom prča nebola.
Ale ona sa smutne pozrela, ihned toho nechala. Kukal som, ako sa jej zaliesklo v očiach. Bola smutná a chcela sa rozbrečet. Nech sa páčí! To neje moj problém. Otočil som sa eště raz na druhu stranu a odcházal. Ale ona za mnou začala fňukat. Neotačaj sa, neotačaj sa a neotačaj sa. Upozornil som sám seba, ale bol som slabý. Otočil som sa ku nej a pri tom kývnul, ať ide so mnou. Nemal som žiadný plán, čo s ňou chcem robiť. Ledno bylo ale jasné, nechcel som si hrať v bahne, nebo sa splašene nahaňat po lesu. V tom so mi zaliesklo v očiach. Nedaleko nás bol vlk. Patril do svorky a najspíš mal siestu. Pristoupil som k vlčatu a pri tom zašeptal. "Hra roka! Ten kdo sa ku nemu rozbehne ako prvý a kusne ho do ocasu vyhrává zlatú šišku!" Zazubil som sa. Zrazu vystrelila ako strela. O chvilu bolo slyšet len krik zo strany vlka. Najednou som to pochopil. Vlča nieje take špatné, eště s ňou bude zábava. Nakrčil som ňufák a vzal si krpca pod kriedla. Však já jej naučim, ako to tady v našom lese chodí.

Poslední zbytky energie se projevily hned vzápětí, co jsem upadnul k zemi. Prosím, už ne! Posílal jsem svou myšlenku směrem k pronásledujícímu vlku. Potřeboval jsem pomoc a už jsem nemohl dál. Proudil mi tělem adrenalin, ale i tak ho bylo málo a já se neuměl znova zvednout. Popadnul jsem poslední zbytky a znova se postavil. Poslušně jsem vyběhl další lesní cestou a vyděšeně se ohlížel za sebe. Pronásleduje mě vlk, kterého jsem nikdy neviděl, ale očividně jsem se mu nelíbil. Přesto že mě tety učily, abych mu nakopal zadek, teď jsem se na to necítil. Potřeboval jsem na nakopání cizích zadků nejspíš nějakou rozcvičku. Prostě to nešlo jen tak na lusknutím prstu.
Prsty bych teď možná i potřeboval. Protože by bylo fajn je použít třeba k lezení po stromech a schovat se v koruně. Posmutněle jsem zvedl hlavu a díval se do koruny, která byla tak vysoká. Proč jsem se narodil jako vlk? Protože to je mé prokletí, i když možná jednou zjistím, že jsem něco víc než vlk. Přemýšlel jsem, ale teď na to nebyla rozhodně ta správná chvíle. Protože jsem byl pouze vlk a nikdy nic víc ani nebudu.
Proběhl jsem ostře další zatáčku, která mě zavedla mezi skály. Prčic, tady není kam utéct, jestli proběhne naproti, je po mě! Přesto jsem se vydal dál, běžel jsem co mi síly stačily. Poslední chvíle mi ukázala světlo na konci tunelu. Po mé pravici byl otvor, vhodný pro odrostlejší ale drobné vlče jako jsem byl já. Proto jsem tam své tělo začal sunout, s obtíží jsem se tam vešel, ale byl jsem tam!
Plynuly minuty, pěkně jedna po druhé. Prožíval jsem tuhle situaci do morky kostí, snažil jsem se i nedýchat, i když jsem měl unavené plíce. Plíce bych teď potřeboval resetnout, ale takové vymoženosti jsem v těle neměl. Právě kolem prošly vlčí tlapy. Packy neznámého pachatele byly drobné, našlapovaly potichu. Plížil se a pach ho zavedl přímo za mnou. Polknul jsem, ale možná to bylo to poslední, co jsem stačil udělat. Pak mě to chytlo, dlouhá tlapa mě vytáhla ven. Píštěl jsem jako o život, při tom jsem kousal a kopal, jak to jen šlo. Překvapený jsem byl, když jsem zíral do velkých zelených očí. Protože to byla moje máma, která se za mnou hnala kilometry jako lokomotiva. Prostě klasická noční můra. Při které vás na konci vyděsí vlastní matka. "Prosím! Prosím, ještě chvíli!" Prosil jsem mámu, ale ona byla nekompromisní a už mě táhla zpátky domů. Pěkně tam, kam jsem údajně patřil. Přesně tam, abych zapadnul do hloučku vlčat, které každý bere jako houf, ale ne jako jednotlivce. Protože jsem nejspíš nebyl nic víc, než jsou oni, pche.

Moj prvý lov na vysokú zver. Len zpovzdálí, ale rozhodne som si nesťažoval. Vrťal som chvostom a sledoval skupinu vlkov. Všetký som ani neznal, ale predsa som si to nemohol nechať ujisť. Bolo mi rečeno, že sa mám schovať niekde ku kraju. Najlapšie na nejaký strom. A tak som sa vydal hledať taký, aký by mi vyhovoval. Konečne som jeden zrazu videl. Bol na půl vyvrácaný. Vyškrábal som sa na nej a ostal ležať. Nadšeno som pozoroval zleva, zprava. Vlci boli rozdelený do skupinek. To je také vzrušujúcí!
Netrpelivo som pozeral na vlky naháňača. Išlo sa do akcie! Dva vybehli a boli ako stroje. Bežali tak rychle, že mňa by čapli levu zadnú. Z toho pak z bokov vybehli dalšie. Lovil sa velký daňok. Jeho parožie bolo mnoham vatšie, než dvaja vlci stojúcí na sebe. Danek bežal zrovna pode mnou. Já som sa ho chcel len dotknút, když v tom som už padal dole. Bola to šupa! Naráz som sa vezl na zadku daniela. Všici mali taký zdešený výraz a já som nechapal prečo. Držal som sa velkého zadku, ktorý so mnou trepal. "Wohoo!" Lubilo sa mi to, ale ostatním asi nie.
Vlci narážali do daniela a já sa len pobaveno krenil. Až do chvíle, než jeden z mohutných vlkov skočil plnou silou priamo do boku tvora. Ten zavrávoral a padol ku zemi. Začal som sa kutáleť. Narazil som do škály, ktorá mňa odpálila do akési štěrbiny mezi skalami. Ostal som tam uveznený a nemohol sa dostat von. "Haló?" Zvolal som. Neskutočne mňa bolela hlava. Mžouravo som sa dival hore, bola noc. Ako dlúho som byl v tejto diere? Hodinu? Dve? Bol som v bezvedomí? Naozaj asi hej. Ale nemohol som sa dovolať o pomoc. Nikdo tu nebol. Bolelo mňa celej telo. Ako si niekdo nemuže všimnuť, že mu chýbá vlča? Zavrťal som nechápavo hlavou. Dal som do toho všetko, keď telo konečne polevilo. A já sa vyškrábal von. Eště že som bol taký malý krpec. Keby bych mal telo napriklad Reye, najspiš bych tam byl navždy.
Smutne som sa pozrel po lesu. Bol som tu sám. Nechali ma tu, naštval som ich? A tak na mňa čakala dlúhá cesta domov. Išiel som po stope. Pach krve z daňka sa nesla lesom. Naštestí to nebolo nijak daleko.

//Západní Galtavar

Teta Sid se mi snažila vysvětlit, jaký je rozdíl mezi partnerstvím a partnerem ve zločinu. Údajně byl strejda Alastor partner strejdy Nemesise se vším všudy. "Hm..." Zamyslel jsem se a opravdu mi to v hlavě šrotovalo. Otáčky to nabíralo velmi rychle. "To zní celkem dobře." Mávl jsem nad tím tlapkou. Proč bych se nad tím měl pozastavovat? Jestli to takhle bylo normální, rozhodl jsem to taky podporovat. Každý měl přece právo žít si po svém. A tím, že jsem to přijal už takhle brzo to znamená, že proti tomu nebudu mít nic ani v budoucnu. A přijde mi to zcela normální.
Hrátky mezi tetama jsem nechal být. Raději jsem se zajímal o zkoumání zdejší přírody. Řeka byla celkem dost divoká. Radostně jsem si poskočil a vyrazil ke břehu. Stoupnul jsem si na jeden z kamenů, abych lépe viděl. Sem tam jsem tam zahlédl slizkou rybu, nad kterou jsem jen ohrnul nos. Mezi tím jsem se stihnul zeptat, kdo byla Shireen. Ale teta Iskierka, jako by se úplně zarazila. Byl to prý jen stín, ale divně zmlkla. Chtěl jsem tetu před ní ochránit. Přicupital jsem k ní a otřel se jí o nožku. Při tom jsem se usmál. "To je dobře, aspoň nás nebude obtěžovat." Zavrtěl jsem ocasem, i když jsem vlastně to přirovnání se stínem absolutně nepochopil. Ale to bylo vedlejší, i tak jsem byl roztomilej až to bolelo.
Byly jsme blízko k Asgaarskému domovu. Podíval jsem se přes řeku na druhou stranu v domnění, že bych tam snad mohl i někoho zahlédnout. Teta Iskierka ale neměla v plánu se tam ještě vracet. "Jupí!" Zajásal jsem. A popoháněla nás dál. Rozběhl jsem se tedy za nimi. Ale při jednom momentu jsem se ohlédnul zpátky na kouřící sopku. Projel mi tělem nepříjemný pocit. "T-to nevypadá moc dobře," řekl jsem. Bylo tady strašný horko a sopka doutnala čím dál víc. Měli bychom odsud co nejrychleji zmizet. Bál jsem se.
Proběhnul jsem pot tlapkami tety Iskierky a mířil kdo ví kam. Netušil jsem, kam mě život může zavést. Ale nelíbilo se mi, že jsme byli teď takhle potichu. Zdálo se, že tetu něco sžíralo. Asi jsem to pokazil já. Uvažoval jsem, když kolem mě proletěl motýl a já po něm radostně skočil. Snažíc se ho chytit, ale nedařilo se. Nakonec mi uletěl někam nahoru. "Jak je to s tou magií teto Sid? A proč nemám taky barevné oči, jako máte vy?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Na zlaté nebylo nic špatného, ale přece jen mít takové barevné oči by bylo hrozně cool.

// Kamenná pláž přes řeku Mahtaë (jih)

Broukal jsem si melodii, která mě zrovna napadla. Co čert nechtěl, možná ze mě bude v budoucnu nějaká hvězda! I když sny byly opravdu krásné, ale zpívání jsem mezi nimi neměl. Ale bylo by fajn sem tam poslouchat i něco jiného, než zvuk samotné přírody. Tam něco zabzučí, tam něco spadne, pak slyším protékat řeku. Bylo toho hrozně moc, ale zároveň to bylo tak moc ohrané! Ani jsem si neuvědomil, že byla hluboká noc a já očividně měl v oblibě ponocovat. Coural jsem se po vyšlapané cestičce přímo až ke stromu. Zmateně jsem zavrtěl hlavou, ohlédl se a pak hlavu vrátil tam kde byla. Tak počkat, já jsem stihnul usnout? Zmatenost, která mi proudila v žilách by se teď dala možná i krájet. Ale nechal jsem to během pár dalších minutek být. Bylo mi to vlastně úplně jedno. Měl jsem dobrou náladu a s tím se pojil i můj dar pro zoubkovou vílu!
Jen jsem jí musel najít. Obešel jsem strom kolem dokola. Trhlina v něm krásně zářila, ale já věděl, že to není signál k tomu, aby tam víla doopravdy byla. Posadil jsem se na chvíli před strom a jen si ho prohlížel. Byl obrovský a musel tu stát už pěknou stovku let. Snažil jsem se vidět do koruny stromů, čas od času se víla přece schovávala i tam. Hmm... Uvažoval jsem, co jí asi dneska řeknu. Možná mi dá nějaké další moudra o mé zemi. Nebo se naopak bude chtít bavit o něčem úplně jiném?
Olízl jsem si suchý nos. Zub jsem měl u sebe a střežil jsem ho, jako oko v hlavě. "Haló?" Zvolal jsem do ticha. Něco mi říkalo, že mě někdo pozoruje, ale já se tomu nechtěl moc dlouho angažovat. Rozhlížel jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Možná to mohla být i nějaká veverka. Najednou jsem to ucítil zas na svém těle. Zase jsem se postavil a z hrdla mi vyšlo drobné zavrčení. "Vylez ven!" Vybídl jsem 'onu osobu', ale nic se stále nedělo. Uši jsem měl prakticky přilepené k hlavě, pohledem jsem propaloval veškeré okolí. Nakonec jsem zamířil k prasklině ve stromu. Nastrčil jsem tam hlavu a snažil se toho vidět co možná nejvíc. Víla tam ale nebyla. Když jsem se otočil, viděl jsem že tu proběhl zajíc. Ale jako by se ani nebál. To už i zajíci nosí víle zuby? Radostně jsem se za ním rozběhl, ale než jsem se stačil dostat do tempa, pelášil si to kdo ví kam.
V tom se hned za mnou něco rozzářilo. Vyskočil jsem do vzduchu a udělal otočku. Když jsem přistál, uvědomil jsem si že je to víla a vyhrožuje mi svým prstíkem. "Crowley! Nemůžeš mi tady honit zákazníky!" Pokárala mě. Ale já se nevinně usmál. "Omlouvám se, je to silnější než já." Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Chtěl jsem umět lovit a kdybych to uměl, možná bych toho zajíce i chytil! Ale to by mě víla nejspíš stáhla z kůže. "Trpělivost mladíku, jen trpělivost." Řekla a zavrtěla při tom hlavou. Nadšeně jsem jí pozoroval. Už jsem jí chtěl vpálit poznámku o tom, že kdyby byla doma, vůbec by se to nemuselo stát. A nemusela by tady být taková fronta! Ale raději jsem se kousnul do jazyka, taky by mě odsud mohla pěkně rychle vyhnat a já bych za svůj zoubek nic nedostal. "No dobře," přikývl jsem a to už kráčel ve vílích šlépějích. Mířila ke stromu, měla u sebe pěkně velký pytel. Nejspíš byla na nějaké zoubkové výpravě a ukradla všechny zuby z jiného světa.
Pytlík vhodila do praskliny ve stromě. Pak se otočila na mě a otevřela svou tlapkovou dlaň. Svůj zub jsem jí teda dal. Prohlédla si ho. "Och! Byl v něm kaz! Že ty jsi zase jedl moc borůvek, Crowley?!" Zahihňal jsem se. "Mám rád jídlo," pokrčil jsem rameny. Měl jsem ten dar od boha, že jsem mohl sníst co jsem jen chtěl a stejně budu malý a hubený. A hodlal jsem si tohle užívat co možná nejvíc to šlo. Ne každý to totiž takhle měl. Víla zavrtěla hlavou. "Crowley, zdravý chrup dělá divy! Musíš se o své zuby starat, jinak mít za chvíli žádné nebudeš. Příště zuby s kazy neberu, jasné?" Byla dneska nějaká vostrá. Ale přesto jsem přikývl. Rozloučil jsem se s ní a už si to pelášil zpátky na vyšlapanou cestičku. Hold budu muset se sladkým trochu brzdit, aspoň do doby, než plně přezubím.

Na zdejší trávník jsem byl už zvyklí, každá má návštěva se pojila s jednou a tou samou touhou. Už z dálky jsem slyšel povyk a křik, který se linul právě z hráčského pole, někdo se dobře bavil. Lápal jsem po dechu, běžel jsem a odmítal zpomalit. Toužil jsem tam totiž být co možná nejrychleji. I když mi šel čas celkem do karet, měl jsem všechen čas světa. A hodlal ho využít na plné obrátky, abych nikdy ničeho nelitoval. Les jsem měl dávno za zády, přeběhl jsem louku a postavil se k prvnímu praporku. Už jsem věděl z dálky, že mě zmerčily a proto byla syslí hra přerušena.
A tak jsem se napřímil, vrtěl při tom ocasem ze strany na stranu. Ukazoval jsem se v tom nejlepším světle, chtěl jsem tady zapadnout. Tušil jsem ale, že ani dnes nejspíš neuspěji. Ihned ke mě přicupital jeden syslí hráč. Čumákoval jsem na něj, ale tvářil se vážně, tak vážně jak jsem to nejlépe uměl. "Lumpe, už si tu zas? Syslové už ti to přece jednou řekli!" I když to asi nebylo jen jednou. Utvrdil jsem se myšlenkou a při tom se jen pobaveně zašklebil. Lumpe, pche, měl bych se asi soustředit, abych mezi ně zapadnul. Lotrando pro to taky musel něco udělat. Tlapkou jsem ťukal o půdu a chvíli sváděl vnitřní boj, přičemž jsem stále koukal na sysla. "A já bych jen jednu hru, prosím!" Mohutně jsem se usmál, očkama zamrkal, dokonce i slzy se mi zalekly, byl jsem dokonalý herec. Civěl jsem možná trochu jako šílenec, ale bylo to jen proto, že jsem se tam toužil dostat. "Ty sem nepatříš, rosteš jak z vody, vždyť nás zašlapeš!" Šuškal si tam něco pod knírem. Mrkl jsem na něj a pak i na ostatní, ti už se kolem nás důstojně seběhli. "I já můžu být něžným, mezi Vámi." Ihned jsem zkoušel vše, co mě jen napadlo, nejspíš bych jim slíbil, že donesu i modré z nebe, ale ve skutečnosti bych neudělal nic.
Cukali mi tváře ke krkolomnému úsměvu. Už jsem si to chtěl vyšlápnout na čerstvě posečený trávník, když v tom mě někdo uhodil vlajkou do tlapky, cukl jsem. "Musíš odejít! Tahle půda je posvátná, není pro takové jako ty, rozumíš?" Štěkl po mě sysel a vlajku zarazil zpátky do země, aniž bych si to uvědomil couvnul jsem. Musel jsem jít pryč, syslové se zase seběhli do své formace a já chtě nechtě jsem z nich měl trochu nahnáno. Ostatně, nemohl jsem ale odejít jen tak, přistoupil jsem k vlaječce, zvednul nožku a... A vykonal jsem, co bylo za potřebí, škodolibě jsem za sebou ještě hrábnul tlapami a zmizel jsem raději rychle pryč, než si toho někdo všimne.

Ne, že bych se chtěl chvástat, ale den ode dne jsem lepší. Nutil jsem se do vlastního monologu, který se právě odehrával v mé hlavě. Nouze o nějakou akci byla větší, než jsem dokázal ovšem tušit. Nudil jsem se a dával to najevo dost netypickým způsobem. Nad útesem jsem seděl a tlapkou tam kutálel jeden drobný kamínek za druhým. Nic se však nedělo, neslyšel jsem kam dopadá, ani jestli se o něco odrazí. Nudou jsem se prokousával už několik hodin. Nikdy bych neřekl, že bych se uměl nudit.
Naráz jsem se zvedl, už mi tu nezbyl žádný malý kamínek, který bych tam mohl hodit. Nasměřoval jsem si tlapky po stezce, po které jsem ještě nešel. Nutně jsem doufal, že by mě to mohlo zavést na místo, kde jsem třeba ještě nebyl. Nu, věru opravdu mě to někam vedlo, vedlo mě to přímo do propadliny dolů. Nazul jsem si své prďácké, dospělácké kalhoty a vyrazil tak pátrat po dalším dobrodružství.
Nestačil jsem se divit, byl jsem dole dřív, než bych vyřval celou abecedu. Na celém povrchu tu byl prach a černá hlína. Naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se k tomu přičichnout, bylo to cítit spáleninou. Našel jsem snad nějakou zdejší kuriozitu, možná ale co se tady mohlo stát? Nebyl tak úplně čas lámat si hlavu nad tím, co je tohle za místo. Nikde jsem ovšem nepostřehl pohyb, mohl jsem tady být sám a tak jsem na spálenou půdu položil tlapku. Na chvíli jsem však zkameněl, zasyčelo to, půda byla horká, musela před nedávnem hořet. Nadskočil jsem tedy zpátky na půdu, o které jsem věděl, že nebude pálit. No tohle, je to snad magie? Na pár kroků jsem couvl, až se mi zadek dotýkal o vysoký skalnatohliněný okraj.
Nejraději bych se sebral a vyšel zpátky nahoru, to jsem taky začal dělat. Než jsem ale stačil vyskočit na cestu, tlapky mi podjely. Nemohl jsem se dostat nahoru, bylo to do nebe volající. Na tlapkách jsem měl drápky už skoro celé ošoupané. Několik zbytečných pokusů, které dopadly fiaskem... Nad mou hlavou se objevil velký orel, všiml si mě. Ne, ne, ne, to ne! Nutilo mě to kopnout do vrtule a přidat tak na tempu. Na to jsem se pořádně rozběhl, odrazil se a byl jsem konečně na místě! Nezbývalo nic jiného, než vzít kramle do zaječích, s orlem v zádech. Nebyl jsem připraven na to, aby mě odnesl nějaký opeřenec. Nade mnou nevyhraje!

Bol to naozaj výjimočný den. A v čom? Dnes bol onen deň, kedy som sa mohol vydať poprve úplne sám do hor. Hory boli ďaleko, išiel som čo skoro celý deň. Ale konečně som bol tam, kde som chcel. Pod horou. Na samotnem vršku som zrazu vidiel snieh. Wohou, je léto a hore je tolko snehu. To musím pridať páru do motora, inak zatmiem. Uvedomoval som si, že ve hre bol čas. Do západu slunka mohlo trvať možná hodinu, či dve. A já som chcel tento výlet čo najskor mať za sebu. I keď som zatial netušil, čo budem tam hore robiť, keď padne tma.
A tak som sa dal do pohyba. Bola tu vyšlapaná cestička a keď som ňufákom drbol do trsu trávy, uvedomil som si, že to bude frekventovaná cesta. Možno sem chodia viac vlků, ako já. Zvídavých. Zavrtel som chvostom a už si to rázoval hore. Cesta bola strmá a i keď trvala menej času, než celkovo celá cesta, tohle bolo naozaj mnohem horšie. Bol som zadýchaný behem niekolko prvých minuť. Zbesile som si oblizoval ňufák a túžil po dúšku vody. Ale teraz na to nebol ten najlepšie čas. Niekde tady nebola rovina, či prepadlina, abych sa mohol napiť. Jestli to budem chcieť, budu museť napíť sa zo snehu. A ten už bol les malý kúsok.
Konečne sa moje laby dotkly toho studeného sniehu. Rozplýval som sa, v tomto horku to bolo ako vysvobození. Ihned som sa v tom začal váleť, ale tak abych si dal dobrý pozor na to, abych nespadol dolu. Využil som chvilu i k tomu, abych sa pozrel po okolie. Gallireo, si naozaj tak krásná. A já Ti slubujem, že Ti budu navždy verný a spolehlivý, v tvojich službách. Zavrtel som hlavu a dal si tady a teraz slub. Slub, ktorý nikdy nechcem porušiť. A jednou tu dokážem naozaj velké veci.
Kolem mňa prelietel velký orol s bielu hlavu. Niečo si zapískal pod zobákom a lieťal si kdovie kam. Rozhodol som sa ho chvielu pozorovať. Kružil tu, ako by čekal na korisť. Ale já už bol na korisť trochu velký. Ale niekdy neřiaj nikdy. Radšej som vzal nohy na ramena. Orol bol velký a jestli mal zálusk na mňa, tu bych sa ťažko bránil. A tak som sa rozbehol vstriac zase dolu. To už padla aj tma a já sám netušil, kam som dával laby.

Slovník jsem měl už celkem solidní. Poznávat krásu zdejší přírody mě opravdu hodně bavilo. A tety z toho dělaly výlet na úrovni. I když jsem byl lehce posmutnělý z toho, že nás Alastor opustil, nechtěl jsem nad tím dlouho přemýšlet. Jestli to byl strýček a bydlel také v Asgaarském lese, určitě se ještě uvidíme. Brzy.
Dal jsem tetám zapeklitou otázku a i když jsem to nemohl vědět, neskonale jsem si to užíval. Nervózně sebou šili obě vlčice a zdálo se, že odpověď si tahají z paty. Olízl jsem si čumák a nehodlal se tohoto tématu jen tak vzdát! "A strejda Alastor a strejda Nemesis jsou také partneři ve zločinu? Proč to tedy neřekl rovnou?" Zazubil jsem se. Těkal jsem pohledem z jedné vlčice na druhou. Zločiny a lumpárny byly opravdu skvělé. A už dlouho jsme nikde nerozvířily vody! Možná bylo na čase zvednout kotvy a nakopat pár zadků! Teta Sid přesto protestovala. Je lepší teta, než máma. Zatímco teta Iskierka se povýšila na nadmamku všech nadmatek na tomhle světě. "Tak dobře, zatím si budu užívat, že jsem váš nejoblíbenější synovec! A nikdo není víc." Nakrčil jsem čumák někde vzhůru. Netušil jsem, kam až ten nos mohl jednou vyrůst. Moc nejspíš ne. Ale při pomyšlení, že by si mohly tety stejně tak oblíbit třeba Reye, nebo kteroukoliv sestru mi zůstal knedlíček v krku. Polknul jsem, ale div jsem se neudusil, ach ten knedloš.
Bylo na čase zvednout kotvičku. Konečně. Teta Sid se ujala nějakého směru a já hravě poskakoval sem a tam. Teta Iskierka mě ihned pobídla, ať taky přidám do kroku. Nechceme tady přece být už ani o minutu déle. A tak jsem se rozběhl a snažil se vyhýbat všelijakým překážkám. Sice jich tady moc nebylo, ale ďůrek bylo všude dost. Nasadil jsem poměrně rychlé tempo, i tety měly od sopky docela naspěch. Teta Sid se zeptala, jestli se tohle děje často. Ještě jednou jsem se otočil na sopku a viděl, že už za ni nejde ani vidět. Něco se opravdu dělo. Ale snad se situace zase uklidní. Mezi tím už jsem slyšel burácet řeku. Našteloval jsem ušiska dopředu. "Teto Iskierko, prozradíš nám kdo je ta Shireen?" Zeptal jsem se, když jsem si vzpomněl na to jméno, co zmiňoval Alastor. "Ty máš nějaké zlé dvojče?" Zamračil jsem se. "Propíchem jí prdel, jestli jí potkáme!" Rozhodl jsem se a štrádoval si to dál. Mocně jsem se ještě vmžiku postavil na zadní a začal šermovat s tlapkami - ehm spíše párátkami. A burácivě a naprosto hrůzostrašně jsem zavrčel. Asi něco, jako když pípá kuře. Kam nás asi teta Sid vede.

// řeka Mahtaë (sever)

Cítil jsem se s tetami v bezpečí. Sice jsem měl na rameni malého čertíka, který mi napovídal, že mám doma milující rodinu. Ale zároveň jsem se teď nechtěl vzdávat tet. Zkrátka jsem měl v sobě takový drobný spor. Určitě by mě chtěl ve společnosti úplně každý, ale rozpůlit jsem se neuměl. A zatím jsem si žil svým bezstarostným životem. Vrtěl jsem tak ocasem, když teta Sid dala jasně najevo, že mě jen tak nedají. Zmínila i jednu velmi zajímavou věc. A to fakt, že mám i vlastní hlavu. To mi ještě nikdo nikdy neřekl. Byl jsem sice vlče, ale dát mu něco tak výjimečného, jako vlastní hlavu se mi ještě nepoštěstilo. Očka se mi rozzářily a já se na malou chvíli cítil trochu jako dospělý. "Tak dobře," usmíval jsem se jako měsíček na hnoji.
Pak jsem ale myšlenky rychle zahnal. Spád událostí byl opravdu rychlí. Zemětřesení a pak přišel Alastor. Alastor byl přítel a partner strýčka Nemesise. Neviděl jsem v tom nic špatného. Přece jen i teta Sid s tetou Iskou měli takoví pohodoví vztah. A tak jsem se ani nepozastavoval nad divností a partnerství mezi dvěma vlky. I když nač bych se nad tím pozastavoval, když jsem o tom ještě ani moc nevěděl. Bral jsem to, že jsou to asi hodně dobří kamarádi. Očka se mi rozzářila, když zmínil, že je mámin nevlastní bratr. "Páni!" Vyhrknul jsem nadšeně. Maminka má nevlastního bratra a je to můj strýček. A vypadá fakt dobře! Jako maminka! Doufal jsem, že ho brzy zase někdy uvidím. Když v tom... se do našeho rozhovoru vloupal tchoř. Ihned jsem vyskočil do vzduchu a zděšeně mi vyskákaly chlupky na zádech. Nejenže jsem se s takovým mluvícím zvířetem setkal úplně poprvé... ale jeho mluva byla fakt drsná. "Krve?" Vykulil jsem oči, ale to už ho chytil Alastor a zahodil kdo ví kam. Přemýšlel jsem, jak jsem vlastně přišel na svět. Ale na to jsem si moc nepamatoval. Jen jsem věděl, že jsem tam byl se sourozenci a prali se o mléko. Asi... jako každé mláďata. Mám to dost v mlze. Alastor se ihned za svého společníka omluvil. Hajzl. Super slovo do mého super slovníku! Teta Iskierka mi ho hned podstrkovala ještě jedno, abych si ho důkladně zapsal do paměti. Dám to slovo do slovníčku hned vedle prdele. Zazubil jsem se.
Snažil jsem se přijít na to, proč má takový super vlk, takového hajzlíka ve společnosti. Ale zdálo se, že můj strýček má tak trochu naspěch. I když mi ještě odpověděl. "Páni! Strýčku ty jsi tak cool!" Zazubil jsem se na něj. Svítící strýček, který svítí i ve tmě. To bylo to nejluxusnější, co jsem tady zatím viděl. Ale pak už musel jít a já se jen smutně díval, jak jeho zadek odchází. Zamával jsem mu na rozloučenou. "Brzy ahoj strýčku Alastore!" I když jsem chtěl být smutný, nešlo to. Nějakým divným způsobem jsem to neuměl vysvětlit, ale musel jsem se pořád usmívat.
Otočil jsem se na tety, které měli nejspíš nějakou tulící chvilku. "Teto Sid, vy jste s tetou Iskou taky partneři?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Možná se do tohoto tématu tety nechtěly nejspíš pouštět a vysvětlovat vlčeti jak to... ehm chodí. Ale já se při tom jen škodolibě ušklíbnul a čekal, až mi vysvětlí jak to ty včely vlastně mají. "Zaručeně by jste byly skvělé mámy!" Začal jsem si hoprdat sem a tam. "Určitě tak super, jako moje máma!" Létal jsem sem a tam. Radostně vrtěl ocasem ze strany na stranu. "A kam vlastně vyrazíme teď? Můžeme jít zase někam dál? Možná trochu dál od té sopky, kdyby z ní vyletěl nějaký blivajz, nechci být zase růžový." Naklonil jsem hlavu na stranu a díval se na doutnající sopku. A pak už jsem se rozběhl pár metrů dál od tet. "A je tu docela... horko." Uvědomil jsem si. Na černý kožíšek mi doléhaly sluneční paprsky mnohem víc. Jako bych snad to slunko celé přitahoval. Ale za sopkou moc ani vidět nebylo. Dusno bylo ale celkem brutální. Nejspíš bych uvítal i nějaký les, nebo se vrátit domů. Kdo ví, jestli mají tety ještě nějaké plány, než nastane konec světa.

Dlouhý a spokojený spánek. To bylo to jediné, co jsem potřeboval. Jenomže jsem se z toho krásného spánku musel také někdy probrat. Mžouravě jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že nespím v obydlí svého domova. Nebo aspoň tam, kde jsem nechal své fyzické tělo. Ležel jsem schoulený v klubíčku v trávě, na které byla už rosa. Mokro jsem cítil i na svém kožíšku. Jako bych tu ležel celé hodiny a ani si to neuvědomoval. To není možné. Zamumlal jsem. Ospale jsem si otřel hlavu o tlapky. Nemohl jsem si zvyknout na to, že jsem vzhůru. Nejraději bych si zase lehnul a snažil se zaspat. Ale to bych nebyl já. Jestli mě něco vzbudilo, muselo to být něco důležitého. Můj spánek byl jinak opravdu tvrdý a neprobralo by mě ani stádo divočáků, kdyby mi proběhly kolem hlavy.
Rozhlížel jsem se kolem dokola. Nebyla to typická louka, na které jsem se vždy objevoval. Byla něčím jiná. Už vím čím! Byl jsem bystrým vlčetem, který si rozhodně dokázal dát dvě a dvě dohromady. Většinou jsem se probíral na druhé straně louky. Tentokrát jsem byl na jiném místě. Ale to neměnilo nic na tom, že velký a mohutný javor stál uprostřed louky. Přejel jsem si jazykem vlastní zoubky a počítal. Aha. Uvědomil jsem si. Už jsem měl celkem solidně přezubováno. Ale stále jsem měl ještě spoustu dalších zubů před sebou. A tak jsem se rozhodl vyrazit hledat mou vílu.
Kráčel jsem cestičkou, která byla úhledně vyšlapaná. Fascinující, cestičky musely být snad z každé strany. Musí mít frmol. Stále mi do hlavy nešel ten fakt, co s těmi zuby dělá. Ale nehodlal jsem se na to ptát, je to přece neslušné. V hlavě mi zněla spousta sprostých slov, jedno lepší než druhé. Ledasco jsem se už naučil a pochytil. Zdejší život byl zkrátka fantastický.
Vrtěl jsem ocáskem ze strany na stranu. Javor byl dál než kdy jindy, takže jsem tu chvíli využil k tomu, abych přemýšlel nad tím, kde jsem vlastně ztratil ten zub. Mohlo to být, díky tomu zemětřesení? Mohl jsem přemýšlet jak dlouho jsem chtěl, ale šlo to horko těžko. Mozkové závity se mi přehřívaly, ale přesto jsem se nevzdával. Měl jsem jen mžitky před očima, jak moc jsem se na to soustředil. Až jsem na to konečně přišel. Zavrtěl jsem hlavou a nastražil ušiska. Slyšel jsem zpěv, nebo pobrukování. Vzpomínám si, jo! Otřásla se ta země a pak... Jako bych to znova prožíval. Otřásala se země, doslova i praskala a já v tom okamžiku do jedné z těch škvírek spadnul. Byl jsem celkem skladný. Nebyl jsem kdo ví jak mohutné vlče. Div jsem sotva stál na slabých nožkách. Spadnul jsem a šprajcl se. Udeřil jsem se do spodní čelisti a jeden ze zubů mi vyletěl. Ale spadnul kdo ví kam, nestihnul jsem ho sebrat. Tak proč jsem tady? Vždyť jsem ten zub ztratil. V ten moment jsem už ale došel až ke stromu. Víla poletovala sem a tam, překypovala tu dobrá nálada. Očividně stejně jako vždy. Víla si mě ihned všimla a vypadala překvapeně. Její křidélka jí donesla až přede mě. "Crowley! Co tu děláš?" Zeptala se mě zvědavě. "J-já nevím?" Vykoktal jsem. Stále jsem měl před očima tu onu událost. Zachvěl jsem se, když v tom se - čistě teoreticky - nad hlavou mé víly objevila žárovka. "Já už vím! Před pár hodinami ke mě přiletěl zoubek, bez autora. Asi bude tvůj, že ano?" Zeptala se mě víla. Jak je to možné? Zavrtěl jsem hlavou. Zoubek se snesl z koruny stromů na hedvábném polštářku. Podíval jsem se na něj. Byl tam zub, ale jestli byl můj to jsem fakt netušil. Měl nějakej velkej kořen, určitě nebude můj. Víla se ale smála, svou hůlkou máchla a zoubek se vrátil zase zpátky. "Ano, ano určitě je tvůj. Byl celý od hlíny, trvalo mi několik hodin, než jsem ho dala do pucu! Dávej si na to pozor Crowley, příště mi ho dones raději osobně. Netušila jsem, co s ním dělat a ke komu ho přiřadit. Ale naštěstí se to vysvětlilo." Řekla víla a dokonce se i usmála. Zamávala mi na rozloučenou, čímž dala najevo, že bych měl jít.
Sklesle jsem na ni zespodu koukal. Zamával jí taky na rozloučenou a na sebe se jen zlobil. Proč jsem ten zub v té škvíře prostě nenašel? Příště budu muset víle donést nějaký dárek, aby se na mě pro jistotu nezlobila. Pak už jsem si to pelášil přes louku zpátky do svého pelechu.

Krucipísek, co to je? Kroutil jsem si nad tím hlavu a při tom podivného tvora obracel sem a tam. Když jsem na něj koukal, přišlo mi, že mu šli obě oči šejdrem. Kromě toho ty oči byli i vypouklé, byla to snad nějaká větší ještěrka. Koukal jsem na něj, jako na nějakou nechutnou věc, strašně se mi nelíbil. Konečně jsem ale došel k názoru, že bych ho měl přestat trápit. Kéž bych ale byl tak dobrosrdečný, já chtěl zkusit, jestli ještěrka umí i plavat. Kousnul jsem do ní tak, abych jí nerozkousnul, ale držel. Klusem jsem se vydal k nedalekému jezírku, nebylo zrovna největší, ale pro mé účely poslouží. Konec konců, bude ze mě ještě vědec. Každý den jsem chtěl být něčím jiným, pro dnešní den jsem byl vědcem každým coulem.
Kroutil jsem se jako žižalák, užíval jsem si tu cestu, uběhla poměrně rychle. Konečně jsem dorazil až k jezeru a nemohl se dočkat, až se té kroutící věci v tlamě zbavím. Kousek od běhu a šel jsem stále dál a dál, nožky už mi čvachtaly ve vodě. Kdyby mě tak někdo viděl, položil jsem ještěrku na hladinu tak, aby nedosáhla na dno. Koukal jsem na ni škodolibě, čekal jsem že se ihned potopí, ale tak to nebylo. Koulel jsem na ni své zlaté očka a ona plavala! Konec, to je prostě konec. Konečně jsem se začal smát, vypadala dost srandovně, jak roztahovala ty nožky. Kéž bych i já uměl takhle bravůrně plavčit. Kladu důraz na to, abych se to přes léto taky pořádně naučil.
Kéž by tu tak se mnou byly tety, určitě by mi ukázaly, jak na to. Kdykoliv jsem pomyslel na své tety, hned mi bylo trochu smutno. Kouknul jsem na druhý břeh, kde mě něco zaujalo. Krokem jsem se k tomu ihned rozešel, trvalo to pár minut. Kus nějakého stromu tu ležel už asi dlouho, napůl mokrý. Kopnul jsem do toho, kus upadl, nejspíš to byl jen kmen. Kmen, který byl už hodně starý a možná už i nepoužitelný, vhodný leda tak na to, aby se rozpadnul. Kdo by chtěl bydlet v takové špíně? Kroutil jsem oči v sloup, zavrtěl jsem hlavou a nesmyslně odcházel.
"Kšá!" Klusal jsem plynule, pak jsem to přehodnotil a rozběhnul se. Kousek ode mě bylo hejno ptáků, kteří si zrovna užívali vodnaté siesty. Káralo mě sice svědomí, ale i tak jsem je letěl vyděsit. Koukal jsem, jak se pomalu zvedají z hladiny vody vstříc nebesům. Krom toho aspoň trochu srandy, jenomže... Kde může být ta ještěrka? Kolik bych vsadil, že to jezírko přeplavala? Kousalo mě svědomí a tak jsem se posadil u břehu a snažil se jí najít.

Jen jsem se přeslechl. Nešlo o žádné cukety, ale o cuchty! Což bylo nejspíš označení pro vlčice. Chuchta sem, cuchta tam. "Cuchty jsou teda asi lepší označení," zazubil jsem se. Ne, že by se mi představa, že bych sám sebe označil jako cuketu nelíbila... ale bylo to dost zarážející. Crowley z Asgaaru, též známý jako pan cukeťák. To nezní vůbec hrozivě. Na přezdívce budu muset zapracovat. Jednou si totiž vezmu významnou vlčici za svou choť! A ona bude někdo, stejně jako já jsem někdo. Přece nebudu brát šutry, když můžu mít diamant, že jo. A já věděl, že tetičky mi dají tu nejlepší péči a výchovu, abych byl jednou vhodným pro kdejakou cuchtu.
Stále jsem měl trochu zmatek v tom, kdo a co je moje rodina. Byla neuvěřitelně velká a tak to teoreticky nešlo moc představit, kdo je kdo. Jakmile každého potkám a uvidím tvář, hned to bude o něco lepší. Jen mou babičku už nejspíš nikdy neuvidím. Čehož jsem litoval, ale moc se mi líbilo, jak o ní Iskierka mluvila. Třeba jednou takhle budu moct mluvit i já o své mámě. I když... zatím tomu nenasvědčovalo nic. I když jsem s máti měl mnohem lepší vztah, než s vlastním fotrem. Každopádně babička udělala správně, když mě zavedla k tetám. Je prostě báječná, i když je už mrtvá a nejspíš jí sežraly moly, nebo kdejací brouci a zbyly po ní jen kostičky. "Paní máma je nasupěná pořád, ale já Vás nedám! Chci být s Vámi, máma má ještě další tři sourozence, to jí musí stačit. Vy máte jenom mě, bylo by nefér, kdyby mě chtěla jen pro sebe, nebo ne?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Vždyť s tetami byla mnohem větší zábava, než s ní. A tak jsem se už i rozhodl. Jakmile se vrátíme do Asgaarského hvozdu, možná mámě jen zamávám a tím to hasne.
Země se otřásala v základech. Iskierka ihned skočila k nám. Lehnul jsem si, neboť se mi začaly klepat i tlapky. "C-c-co to je?" Vyděšeně jsem se krčil při zemi v láskyplném objetí vlčic. Sledoval jsem okolí a snažil se vidět, co by ten otřes mohlo způsobit. Když jsem koutkem oka zahlédl sopku, u které jsme ještě před chvílí byly, kouřilo se z ní. Vyvalil jsem oči a těkal z pohledu tet zpátky na sopku. To dělá ten kopec? Zavrtěl jsem hlavou. Když v tom nás pozdravil další vlk. Div jsem nenadskočil, neboť jsem si absolutně nevšiml, že k nám někdo přišel. Zlaté očka jsem tak zabodl do nově příchozího. Hlasem nepřipomínal vlčici, takže to byl samec jako já! "Shireen?" Zamumlal jsem si pod nosem potichu, skoro až neslyšně a při tom zůstal koukat na tetu Sid a Isku. Zdálo se, že nejspíš vlčici znal a když jsem zkoumal, na kterou se díval, byla to teta Iskierka. Nemesis! To je můj strejda! To jméno jsem poznal. Našpicloval jsem ouška tak, abych všechno důkladně slyšel. Šlo tu totiž možná o drby a ty já moc rád, úplně jsem zapomněl, že kousek od nás vybuchuje při večeru sopka. Teta nás představila, Alastor byl také z Asgaarské smečky. "Strejda Alastor! Můj první strejda." Usmál jsem se na něj a zavrtěl při tom ocáskem. Když k němu byla přátelská Iskierka, musel jsem být taky prvotřídním společníkem. A tak jsem se rozhodl si ho prohlédnout. Nejistě jsem našlapoval na burácivou půdu, abych udělal aspoň pár kroků. Nahnul jsem hlavu na stranu a prohlížel si ho, jako bych hleděl na svatý obrázek. Byl jiný. Měl na sobě odznaky barev, které jsou většinou v trávě a na stromě. Což mě dost překvapilo. Nehledě na to, že měl fakt divnej hrb na zádech. Asi už je starý. Napadlo mě. Když v tom onen hrb mluvil úplně jiným hlasem, než strejda Alastor. Vyskočil jsem do vzduchu a zase se rozběhl pod tlapky tety Iskierky. Už jsem chtěl říct tetě, jak má strejda Alastor na zádech divnou prdel, ale pak jsem si řekl, že by to možná mohlo být neslušné. A tak jsem tlamu zase zaklapnul, ovšem zapomněl jsem schovat jazyk. Tudíž jsem se do něj letmo kousnul. Aha! Takže ta divná prdel má jméno Hlas, jo... to je logický. Naklonil jsem hlavu a snažil se zahlédnout prdelatou Hlasitou tvář. "Strejdo Alastore, ty umíš svítit?" Zeptal jsem se. Už se pomalu stmívalo a za chvíli padne noc. Ale nemohl jsem si nevšimnout jeho svítivého kožíšku. Teta Iskierka mezi tím začala zvesela také jiskřit. Vlastně... proč mě to nepřekvapuje. Rozběhl jsem se a radostně kličkoval kolem strejdy Alastora. Ani nevím proč, byla to zkrátka čistá radost.

Dnes to počasie je naozaj čudné. Vrtal som si hlavu nad tým, ako je možné, že je celej deň takto zataženo. Nos som mal hore a jednoducho čenichal. Po všem možnom. Netušil som, čo sa teraz tam vonku děja. Možno za to mohla mágia, o kterej som vedel len okrajovo. Ale nechcel som dávať všecko za vinu práve jej. Možno bol len zatažený den a dnes žiadné slunko nevylezie. Aj to je možnosť. Mlaskl som. Ale nechcel som prijsť o ďalšej deň plnej zábavy. Naozaj. A tak som sa vydal vstříc hledať nejakú zábavu.
Netrvalo dlúho a já narazil na neznámého vlka. Čo tu robí? Pokud som sa nemýlil, bol som zrovna na smečkovem územie. A to mi vrtalo hlavu, čo tu mohol chcieť? Schovám sa. To mňa ihned napadlo. Lenže... já jednou chcel dokázať velké veci. A ty sa musejí nejako štáť. Možno to bola príležitosť, ako sa trochu viac prejeviť. To že tu byli i mí sourozenci, to bola vac druhá. Ať si každý robí len to čo chce, já som to do teraz taky robil. Schovával som sa za krovím a pozoroval ho. Bol velký, naozaj vetšie než já sám. Ale bolo na něm niečo čudného. Čudné odznaky, potrhaná kůže. Cítim krv. Uvedomil som si. Možno niekoho zamordoval. Vytreštil som oči.
Rozhližel som sa, kudy bych asi tak mohol utiecť. Ale moc možností tu naozaj nebolo. Určite by mňa zbadal driv, než bych vobec nabral rychlosť. Plán B? Snažil som sa to tahať možno až z pat. Nakoniec som vyskočil zo krovie. Tváril som sa nepríjemno, možno až viac vážneji, než som doteraz robil. Povýšenecký výraz mi nemohol chýbať. Vystrčal som bradu kupredu a čakal, čo sa bude diať. Vo vnutri som bol vystrašený, ako malej krpec. Ako bych nebol... "Ále, čo to tu máme?" Zeptal sa mňa, hlas bol sebevedomý, omnoho viac, ako som mal já. Ale já mu neodpovedal. Aspoň nie teraz, nemal som to za potrebí. Som tu doma já, nie on. Tety ti vypráší kožich, estli na mňa vztáhneš len labu. Projelo mi hlavú. Ako by mi i četl myšlienky, zvláštné. Zavrčal na mňa, ale já necuknul. Plížil sa ku mně bliaž a bliaž. Ani se nehni! Mluvil som na sebe. Keď sa vlk ku mňa rozbehol, skočil a já už sa vidiel v jeho spárech. V tom sa rozplynul ako pára nad hrncom, bol som tu sám. Prelud? Zavrťal som hlavu. To bolo ozaj čudné.
Eště niekolkokrať som kráčal sem a tam a čuchal. Snažil som sa najsť stopu, ale žiádný pach som tu teraz necietil. Bola to magie? Lebo snad sen?