Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zamilovanost byla zvláštní věc, které jsem popravdě moc nerozuměl. Ale velmi moc jsem se to snažil svým způsobem pochopit. Ale láska je slabost. Zamračil jsem se. Možná, kdybych nebyl závislý na nikom jiném, bylo by mi lépe. A proto jsem se snažil už od malička osamostatnit. Nebylo to mnohem víc cool? Zažil jsem tolik dobrodružství a nebezpečí. Jsem pokousanej šakalama. To bych tady nezažil. Tam venku bylo tolik příležitostí, které si říkali jen o to, aby je někdo uchopil.
Chtěl jsem Viv naklonit na svou stranu a donutit jí k tomu, aby se o mluvící zvířata nezajímala. Ale strejda ho měl prej taky. "Strejda Alastor? Jo ten měl takovou smradlavou věc a byl celkem drzej. Mě ta havěť moc nebere." Ještě to tak, krmit nějakého nenasytu, který by chtěl bydlet se mnou. Ani ve snu! Stačil jsem si bohatě sám! A starat se o svůj zadek. Dva to už bylo panečku jiný tóčo. Pak se mě sestra zeptala, co to znamená bitch. Jen jsem zvedl hlavu. "Tak se označujou... no nudný holky." Pokrčil jsem rameny. "Přesně takový, se kterýma není švanda, stejně taková jako ta nána co nám zdrhla." Snažil jsem se tu lež trochu více upravit. Naštěstí jsme se s tetou Sid perfektně doplňovali. A dávali jsme do toho snad veškeré umělecké a divadelní sklony.
Začal jsem vyprávět o všem možném, co jsme s tety zažily. A to bylo teprve to málo, zrovna jsem toho moc neřekl. Ale Viv byla naprosto unešená z bouchnutí sopky. Všude kolem byl kouř a zem se otřásala. Vždyť si toho musela určitě všimnout! "Jo, je dost hustá a smrdí a nejspíš bude nebezpečná. Asgaar je ale daleko od té sopky, sem se snad ten sajrajt nedostane, že ne teta?" Zamyslel jsem se, ale tady jsme museli být v bezpečí. Když tak se stáhneme ještě více k jihu. Vždyť já už byl na to cestování celkem zvyklí. Ségra se zajímala o ty nejdůležitější slova na světě. A teta Sid jí to ochotně vysvětlila. Nechápu, jak bez těch slov do teď mohla žít! Vždyť jsou tak super! "To do prdele jo!" Přitakal jsem a zazubil se. S námi je mnohem větší sranda, než s poctivkou taťulkovitou.
Vyprávění ze strany Viv už nebylo tak cool. Vlastně bylo přesně takové, jaké jsem si myslel že bude. Potloukala se po lese s rodinou. Takže žádné nebezpečí, ani zážitky. Vlastně nic moc. A Viv se nejspíš ani neprojevila. Aspoň ne dostatečně, proto od nich odešla. Má recht. Chtěla se k nám příště přidat. "Něco vymyslíme," znám spoustu bezva míst. Třeba místo, které je přeplněné malýma šakalama, co ti budou chtít uhryznout haksny! Tam tě musím vzít! Očka mi jasně zářila. Čím větší nebezpečí, tím to bude lepší. Viv chtěla vědět, kdo je vlastně Sid. To je moje teta. Zamračil jsem se. Ale naštěstí se představila tak všelijak. "Tetička Sid je partnerka ve zločinu s tetou Iskou! To je ségra našeho fotříka. Ale nějak se cestou někde zadrhla," s úsměvem jsem jí představoval. Obdivoval jsem ji. "Takže celá família je ještě doma, hm..." Naklonil jsem hlavu k Sid. "To bysme asi měli vzít roha, bez tety Isky nemáme šanci!" Zašeptal jsem jí do ucha a při tom se jen chichotal. To byla zase nějaká čertovina!

Opravdu moc jsem se těšil, až se budu moct vydat na výlet někde dál. Očka mi létala z jedné strany na druhou, snažíc se zachytit nějakou stezku. Ostatně jsem jednu našel, byla skalnatá a dost keřitá. Ohýbat jsem se musel jedna radost, ale po dlouhých kilometrech jsem našel přístupnější cestičku. Ocas byl nehybně postavený směrem dolů, ani nekmital, i když jsem měl radost. Ono, já sám jsem chtěl být nenápadný a říkal jsem si, že kdybych s ním vrtěl, nejspíš by vydával nějaký zvuk. Ospale jsem zívnul, ale nehodlal jsem se tak lehce vzdát a tak našel vodu v podobě tůňky. Očichal jsem ji, nesmrděla, takže jsem bez přemýšlení do ní rovnou skočil za účelem osvěžení. Osvěžil jsem se, kožich jsem měl durch mokrý a mohl zase vylézt. Ono bylo fajn, že voda nebyla kdo ví jak hluboká a já tak dosáhl na bahnité dno.
Oklepal jsem se a pokračoval dál, narazil jsem na velkou řeku, hladina byla klidná. Očka mi zamrkala a já v ní viděl vyskakovat obrovskou rybu. Okamžitě jsem uskočil zpátky a schoval se, ta ryba byla vážně velká a slizky ošklivá. Ochutnat rybu, to ani náhodou. Ohrnul jsem nad tím nos, když jsem uslyšel podivné chrčení z druhého břehu. Okamžitě jsem se schoval za kámen a jen vystrčil hlavu, abych zjistil kdo to je. O chvíli později měl zvuk i své tělo, byla to velká medvědice, která si nejspíš šla ulovit jídlo. Ocitnul jsem se v zatraceném nebezpečí, měl bych raději utéct, než si mě všimne. Obyčejná procházka se stávala mou noční můrou, rozhodně jsem nechtěl zdrhat před mohutnou medvědicí.
Otočil jsem se a pomalu začal couvat, pěkně pomalu a potichu. Oči jsem z ní nespouštěl, naštěstí řeka dost hučela a tak zakrývala mé nepatrné nášlapy. Ocitnul jsem se pár metrů od řeky, kdy jsem se otočil a pelášil někam vzhůru k hoře. O, to jsem zvládl na jedničku. Oblíbil jsem si cestování, dozvědět se o tomhle světě jsem potřeboval jako sůl. O tom žádná, že tohle bylo jen další dobrodružství, které si můžu uchovat v paměti.

"A to že jsi nikdy nebyla zamilovaná? To nevadí?" Zamyslel jsem se. Co když já to taky nikdy nepoznám? Budu z toho nesvůj, nikdy nebudu vědět, jaký pocit to vlastně je! Ale! Nevadí to. Teta Sid a teta Iskierka jsou mi vzorem. Pokud zvládly vyrůst bez toho, aniž by znaly odpověď na mé otázky, já to zvládnu levou zadní také tak. "Teď už nebudeš nikdy sama, budu pořád s tebou." Zazubil jsem se, ale to už jsem se opakoval. Ale opakování byla matka moudrosti. Dokud jsem mohl plácat takové milé slova a dělat s nimi radost těm co mám rád, nehodlal jsem jimi šetřit. Co se týkalo partnerky... to byla věc druhá. Měl jsem v hlavě zmatek. Může mě sestřelit prakticky kdekoliv a bude jedno, odkud bude. "M-myslíš?" Zakoktal jsem se. Jednou se budu chtít ukázat, nemůžu dovést dom nějakou špinavou cuchtu. To by mě teta Iskierka hnala. Musím si jednou sehnat něco, o co se můžu aspoň opřít! A když bude mít věno, panečku to by byla věc! Olízl jsem se. Ale to jsem říkat nemusel, můj ďábelský plán už se mi ale v hlavě rodil.
Díval jsem se na Viv jako na přicházející smrtku. Zdála se být odstrčená a nejspíš i znuděná. Byla celou dobu tady? Byla s fotrem? Šmarja to musela bejt nuda, se nedivím, že přišla za náma. Projelo mi hlavou. Čas vzít roha, ale... ale ještě jsme si neužili tu pravou švandu tady. "Je to děsně tajně dospělácký, co tu s tetou provádíme. Seš si jistá, že dokážeš unést takové tajemství?" Zamračil jsem se zcela vážně a při tom si protáhnul tlapky. "Je to jen pro frajery, který maj dospělácký trenky už." Držel jsem se tak tak, abych se nezačal smát. Ale teta Sid si také držela vážnou tvář, tak jsem se držel, zuby nehty.
Ségra vypadala, že je naprosto unešená z mluvících zvířat. Protočil jsem oči, ale teta Sid se ujala slova. Sice jsem tomu moc nerozuměl, ale hrátl jsem jí do karet. "Jo, je to bitch, zas se někdy objeví." Pokrčil jsem rameny a pak se teda posadil. "Hele Viv, mluvící zvířata jsou trapný, má je dneska každej. Ale víš co jsme viděli my? Vybuchnout sopku a ta teď požírá celou severní krajinu! A nakopaly jsme prdel smečce kojotů. Co si dělala ty? Něco zajímavýho, nebo průda?" Zeptal jsem se jí a při tom měl naprosto vážnou tvář. Já bych teda žádný ukecaný zvíře nechtěl, musí to být průda. Když s někým nechci mluvit, tak prostě s nikým nemluvím. Ale ten potěr chodí furt za tebou a jen mele a mele a mele... a zavřít pusu mu asi nejde.

Nedokázal jsem si představit, jak bych někomu uhryzl nohu. A co bych s ní pak dělal? Nohu asi nejím, hlavně ne vlastní. Zašklebil jsem se a nechal to víceméně plavat. “Solidní je dobrej začátek.” Zazubil jsem se. Jako čertík v krabičce jsem se usmíval. Lepí mít zkrátka čtyři nohy, ne jen tři. Vypadal bych divně, nejspíš by mě ostatní hned i odsoudili. Takhle jsem byl na tom mnohem lépe. Opravil jsem tetičce přeřek. Bylo důležité rozvíjet si slovní zásobu. A slovo prdel se stalo oblíbenou částí jakékoliv věty.
Nadhodil jsem zcela vážné téma partnerek a partnerů. Teda Sid se snažila vše zodpovědět, ale měla určité problémy. “Teto a není ti smutno, když jsi byla tak sama?” Zavrtěl jsem hlavou. “S tetou Iskou vypadáš šťastně, partnerky ve zločinu, že jo?” Zajásal jsem. Moc dobře sem si to pamatoval. Pak ale tetička dále pokračovala. Údajně by mi mělo být jedno, odkud má vyvolená bude. Ať bude odkud bude. To by se tet Isce určitě ale nelíbilo. Já se přece nemůžu zamilovat do nějaký chudý cácory! “Takže si mám vybrat tu největší chudinku? To snad ne!” Začal jsem se smát. Měl jsem toho ještě hodně před sebou. A sám byl zvědav, kam mě to všechno ještě zavede. Osud byl nevyzpytatelný.
V tom se k nám někdo přikradl. Zvedl jsem hlavu a našteloval uši jako radary dopředu. Mezi keři se vyrojilo drobné černobílé tělo, s pozdravem ahoj brácho. Ihned se mi zježily chlupy na zádech zděšením. Měl jsem teď takové intimčo s tetou a do toho je tu Viv. Snad je sama. Třeštil jsem oči do všech stran. “Ehm.. nazdar Viv.” Pozdravil jsem. Táta ani máma snad nebyli na blízku. “Jo, nikdo tě nesleduje, že jo?” Vyzvídal jsem podobně jako tetička.

Potvory jedny chlupatý, nicotný, bezcenný! Jste trapní! Posílal jsem vzkaz kojotům, nebo šakalům, zkrátka té havěti, před kterou jsme teď tak hrdě zdrhly. Rozhodně jsem se s nimi nechtěl znova setkat, ať to bylo co to bylo. Na jednu stranu jsem byl ale šťastný. Jedno mládě se pod mým stiskem přestalo hejbat. To bylo hned po tom, co mi teta Sid vynadala, ať toho nechám. Ale i tak mi to utkvělo v paměti. Byl to... zvláštní pocit. Ale teta Sid měla pravdu, měli převahu. Nemohli jsme je přece zabít všechny. I když by to byl asi fajn pocit stát na poli, plném mrtvol. Ale kde bysme vzali tolik strávníků, kteří by je všechny snědli? Má recht, necháme je vyrůst, ať si je pak můžeme ulovit čerstvý.
Díval jsem se na svou bolavou nožku, na které byly nepatrné zoubky a pár kapek krve. I když to zpočátku vypadalo, že mi noha upadne... nakonec se ukázalo, že neupadne. "Eehh... tak jo." Hned jsem se vzpamatoval a převrátil se zpátky na bok. Přičemž jsem si ještě držel nožku u těla - aby to vypadalo že mě to fakt bolí, i když... to vlastně tak úplně moc nebolelo. Ale chtěl jsem vypadat jako cíťa, jen pro ten pocit, aby mě někdo litoval. "Amputaci?! Teto ty bys mi tu haksnu jinak uhryzla?!" Vyvalil jsem oči. "Tý brďo, teta, ty jsi tak hustá! Jednou chci být stejný jako ty!" Ne, opravdu jsem si dělal závěr právě z tohohle momentu. Teta Sid mi bezbolestně uhryzne nohu a pak jí hrdě ukazuje tetě Iskierce, jak mi pomohla od bolesti. A já? Já se tvářím jako měsíček na hnoji, protože jsem byl naprosto nadšený, že mi tetička pomohla. Tetička může vše. Ale při pomyšlení, jak se teta Sid promenáduje s mojí nohou po lese.... mi vlastně došlo, že to tak cool asi nebude. Že bych musel na vždy pajdat jen po třech. A která nána by mě chtěla se třema nohama? "Vlastně... ehm... vlastně bych chtěl jiným amputovat nohy, ale ty moje jsou ještě celkem pěkný. To by byla asi škoda." Snažil jsem se to zachránit. I když už jsem věděl, že nohu mi nikdo brát nebude. "Jaký zadky, teto? Snad prdele! Vyprášily jsme jim kožichy!" Opravil jsem a při tom jsem se usmíval. Jiskřili mi očka a já se cítil tak šťastný, jako snad ještě nikdy. Takové dobrodružství můj život potřeboval. Potřeboval jsem tetu Sid a tetu Iskierku, abych zažil takovou bžundu! "Cuchty... teto, poslyš." Začal jsem nenápadně a při tom jsem se díval po lelcích všude v okolí. "Jak si mám vybrat tu správnou cuchtu pro život?" Naprosto vážný výraz - asi takový, jaký nejvíc vlče umí udělat. "Víš jak... nechci naletět nějaké bezcenné flundře. Já jsem někdo, stejně jako ty jsi někdo. Nechci... nikoho, chci aby má cuchta byla taky někdo. Už teď vím, že nemám brát lůzu ze severu, nebo hnůj z jihu. Musím myslet... diplomaticky." Naprosto vážné téma. Smrtelně vážné téma. Zabodl jsem pohled do své tety, která pro mě znamenala půlku mého světa. A druhou půlku dělala Iskierka. Bral jsem je jako sobě blízké. Rodiče byli rodiče, ti pro nás určitě chtěli jen to nejlepší. Abychom byli šťastní, ale já chtěl něco.. něco trochu víc. A teta Iskierka se Sid mi dávali to víc, co jen mohly.
Vyvalil jsem si svůj drobný pupíček na obdiv světu. Jako pán tohoto lesa jsem se válel v kusu bahna. Bylo dusno, horko a zem se sem tam otřásla. Zkrátka klasika, na kterou jsem si během pár dní zvykl. Už jsme tady byli a hodlal jsem tu i zůstat. "Že váháš, neděláme přece nic špatnýho. Pokud se někomu nebude líbit, že trávím čas se svými tetami, můžou mi moji malou prdel políbit." Pokrčil jsem rameny. "Jsem skoro dospělý a můžu dělat dospělácký rozhodnutí. A vyřvu to klidně do celého světa." Zazubil jsem se na tetu. Nakonec jsem se zvednul a zamířil k tetě, která si taky užívala leháro. Lehnul jsem si k ní a při tom se zabořil do její srsti. Bylo to milé gesto, ale ještě tu chyběla tetička Iskierka. A klidně tomu světu ukážu i něco jiného, než můj holej zadek, heh. Zakřenil jsem se, škodolibě samozřejmě. Moje tetičky, udělám pro ně první poslední. Přísahal jsem.

// Kamenná pláž, přes Mahtaë

Východisko jsem viděl jen horko těžko. Těch malých kousacích potvor tu bylo více než dost. Teta Sid ale neztrácela naději a dělala všechno proto, abychom se z téhle šlamastiky dostali. Držel jsem se jí u nožek jako klíště. Sem tam jsem odpálkoval kojotího šakala, co si to štrádoval ke mě. Do chvíle, než se tetička Sid rozhodla pro plán útěku. Šakal, nebo kojot... neumí mluvit, jen nepříjemně koušou a snaží se ze sebe dělat něco asi vlka. Ale vlkem nikdy nebude, pche. Vytasil jsem na ně své perličky. Nebál jsem se, neměl jsem čeho. Byla tady má velká ochránkyně a ta se v tuhle chvíli rvala davem nevypočitatelných potvor.
Držel jsem se jí hned za ocáskem. Běžel sem, co mi síly stačily. Chtěl jsem od nich být co nejdál a zase si užívat takovou tu klasickou pohodu. Netušil jsem, kde je teta Iskierka, ale určitě nám bude v patách. Přivítali nás ale známé stromy i známý pach. Jsme zpátky doma. "No do prdele." Ujelo mi podobně, jako tetičce, která z toho byla nejspíš stejně překvapená, jako já.
Rozhlížel jsem se, jako bych snad čekal, že na nás někdo naběhne. Třeba naštvaný otec, nebo máma. Jiskra. Tetička měla mnoho přezdívek. "Hmm..." Přemýšlel jsem a při tom přešlapoval z jedné tlapky na druhou. "Tady budeme aspoň chvíli v bezpečí před těmi kojoty." Ohlédl jsem se, nezdálo se, že by nás některý z nich rozhodl pronásledovat. Až teď jsem se začal prohlížet, jestli jsem v pořádku. Nejspíš jsem ztratil pár chlupů po těle. Sem tam jsem cítil kousance, ale neviděl jsem krev. Dokud jsem se nepodíval na zadní tlapku. Až když jsem se na to díval, trochu to brnělo. Pár kapek krve bylo zaschlé na noze. "Dostali mě!" Vyjekl jsem a vyskočil do vzduchu. Když jsem padal, nožky mě neposlouchaly a já spadnul. Nohama směrem nahoru jsem kmital sem a tam. Nebylo to kdo ví jak těžké zranění, spíše jen povrchové. Ale já už se viděl, jak mě nesou v malé bílé rakvi. Musel jsem ale přestat jančit. Takhle se přece žádný správný chlap nechová. Převalil jsem se zpátky na bok a zůstal chvíli zticha. Přicvakl jsem si jazyk mezi zuby a měl ho na půl vyplazený. "Byla to zábava tetičko!" Křenil jsem se nakonec. "A možná budu mít svou první jizvu. Budu děsně hustej." Zubil jsem se jako měsíček na hnoji. I když to na jizvu úplně nebylo, já si to určitě budu pamatovat navždy.

Ani trochu se mi situace nelíbila. Jak se to vyvíjelo, bylo to víc než strašidelné. Přišlo mi, že se zdejší kojoti přemnožovali mezi sebou. Mláďata s mláďaty a hned z nich něco vypadlo. Naskakovala mi z nich husí kůže a cítil jsem se nepříjemně. Tlačil jsem se k nohám své milované tetičky Sineád, ale ani to mi nepomáhalo. Bylo jich zkrátka moc. Toužil jsem jim všem nakopat zadek. Ale až teď jsem si uvědomoval, jak jsem na tomhle světě malý. Nebyl jsem schopná jim nakopat zadek současně, aspoň ne teď. Ale jednou určitě ano. "Takže natáhnem bačkory?" Zeptal jsem se smutně své tetičky. Tvářila se velmi statečně a opravdu se snažila bojovat. Ale i já musel uznat, že je všem dnům konec, aspoň pro dnešek. Bylo jich až příliš mnoho. Jeden z nich mi právě okusoval nohu a já měl co dělat, abych ho odehnal. V tom se teta dala do pohybu.
Najednou všechny hodila stranou a udělala nám tak cestu, kudy můžeme utéct. Ihned jsem jí byl v patách, nehodlal jsem být nikterak pozadu. "Tu máš, ty špinavý smrade!" A cestou jsem jednoho svou zadní tlapkou kopnul do čenichu. Patřilo mu to, koledoval si. Určitě. Ale kdykoliv se někdo přiblížil, ihned jsem se přiblížil blíže ke své milované tetě. Tam jsem se cítil přece nejvíc svůj a nejvíc cool.
Ani jsem si neuvědomil, kdy jsme ztratili tetičku Iskierku. Ale ona se určitě ještě ukáže, není všem dnům konec. Aniž bych to tušil jsme se vraceli zpátky do Asgaaru. Měl bych se cítit nesvůj? Určitě. Vždyť tam byla přítomna celá moje rodina, co když mě bude hledat nějaký budižkničemu? Nalepil jsem se k tlapkám své tety a už teď si přislíbil, že se nehodlám jen tak odtrhnout. "Tetičko, co to je za stvůry? Nejsou cítit pachem jako my, divně smrdí. A jsou škaredé, všechna vlčata jsou tak... hnusné?" Nechtěl jsem tomu věřit. Pokud j á jednou budu mít vlčata, určitě nebudou pošalamonované, nebudou škaredé a rozhodně nebudou smrdět, jako otevřená půl roku stará šunka. Vždyť to je něco proti přírodě!

// Asgaar, před Mahtaë

Dnes bol naozaj významný deň. Netušil som ani prečo, možno kvoli tomu, že na zemi zavládla panika. A to celkovo velká. Sopka búchla, vlci sa stahovali k juhu. Já som sa nachadzal kdesi uprostred toho všetkého. Videl som, ako sopka i nadálej bublá a dává hore čierný kouř. Cítil som sa tak malý, oproti tomu, čo sa dialo tady kolem. Ale... ale také to bol signál k tomu, abych niečo urobil. Vetšina vlkov teraz má napilno. A já? Já bych toho mal využiť.
A tak som si to pelášil, snažíc sa aby mňa nikdo nevidel. O chvilu oslavím pól roka. To bolo krásne čieslo. Každý deň som sa učil niečo iného. Nového. Moc mňa to bavilo. Chcel som býť jednou užitočný mojej svorce. A udelat si tam také i očko. Eště som spoustu vlkov neznal, ale hodlal som je poznať. A keď tady vládla panika, mal som možnost ziskať plusové bodíky. Proklusával som lesom, ako by mi patril. Ale takto sa chovalo najspis každé vlče, na tomto svete. I keď som sa snažil byť dospelý, stále som bol vnutri eště nevinný a roztomilý. Ať chcem, leno ne.
Netušil som, čo tady vlastne hledám. Ale bol som si istý, že v mojej svorke je niečo, čeho bych sa mohol chytiť. Niečo urobiť, nudil som sa a nechcel sa len tak flákať. Uvidel som výzvu. Bola mi známá. Škála, ko ktorej nás mama vzala, keď som bol eště omnoho menšie. Společne s mojim bratom. Teraz som po ní mohl šplhať sám. Nikdo tu teraz nebol, ako stvorené pre mňa. Vlka samotkára. Skočil som predníma tlapkama na škálu. Pak som dal všetko do zadných noh a škrábal sa hore. O chvilu som bol hore. A snažil sa dostat ďálej. Hore bola veverka, niečo luskala, najspíš lieskač. Nebol som zrovna najtišší a tak som mohol čekať, že o chvilu skor odsud vypadne. Žiadná škoda, hladný som nanešťastý nebol. Konečne som sa dostal úplne hore. Posadil som sa tam, bol som vysoko. Mal som z toho špatný pociť, ale zároveň sa mi to páčilo. Takto hore by som si dokázal zvyknuť žít. Trochu som závidel takovým tem výšše postaveným vlkom. Mohli si takto lebediť každý deň. A nechat sa obskakovať tou lůzou, ktorá som aj já. Nadále som tam len tak posedával a čekal, kým sem niekdo neprijde. Alebo ma nezaujme niečo iného.

Ještě bych dokázal spočítat počet zubů, kolik mi jich už vypadlo. Měl jsem celkem dost prstíků a ještě mi jich nevypadlo tolik. Počítal jsem si je, sem tam jsem měl v tlamě ještě nějakou díru, do které mi ještě zuby nenarostly. Ale o ty druhé nešlo. Dneska ráno jsem vstal a jako první jsem okousával klacek. Neskutečně mě svědila tlama. Byl to prý důkaz toho, že zuby rostou. A při té příležitosti mi další vypadl. Kéž by to šlo, aby mi jich vypadlo více najednou. Už se mi to stalo, ale chtěl jsem se zbavit toho svědivého pocitu. Nedalo se s tím moc dělat. Kromě neustále okusování věcí, které mi zrovna přišly pod tlapky.
Když jsem otevřel oči po svém odpoledním šlofíku, byla noc. Hluboká noc, ve které spal snad každý živočich na světě, kromě jednoho. Víla jasně zářila přes celou louku. Zdálo se, že na obloze snad i tančí. Mžouravě jsem se díval dopředu, snažíc se pochopit kde to vlastně jsem. Chvíli mi to trvalo, než jsem si to uvědomil. A jo, už vím. Zavrtěl jsem hlavou a postavil se na tlapky. Uvědomil si, že jsem se probudil v kaluži. Kožich jsem měl celý mokrý, příjemně chladil. Ale pokud bych se měl zaměřit na estetiku - to bahno mi zrovna dvakrát neslušelo. Takhle jsem za vílou nemohl. A tak jsem se v rychlosti očistil, co to jen šlo. Lepší už to asi nebude. Smutně jsem se díval na přední tlapky.
Rozklusal jsem se vyšlapanou cestičkou. Při té příležitosti jsem začenichal po okolí, snažíc se zachytit jakýkoliv pach. Myslel jsem si, že jich tady budou stovky. Stovky zákazníků, kteří tady chodí, ale necítil jsem nic. Jako by po každém návštěvníkovi víla uklidila tak, aby to už další nepoznal. Ale zubů tady muselo být habaděj. Kam je všechny dává? Má snad pod tím stromem nějakou místnost? Netušil jsem, co s těmi zuby dělá a na co je vůbec má. Ale nikdy jsem se na to neptal a ani jsem se nechtěl ptát.
To už jsem došel až ke stromu. Víla létala kolem koruny a při tom si něco prozpěvovala. Byla to hezká melodie. Zvědavě jsem zamířil přímo ke štěrbině. Když byla víla nahoře, co jí to tam omrknout, jak to tam asi vypadá? Už jsem tam párkrát hlavu strčil, ale nikdy neměl příležitost tam něco vidět. Jen nakouknu. Strčil jsem tam hlavu, ale neviděl nic než jen zář. "Ha!" Vyskočil jsem tam vysoko, že mi zadek přeletěl přes hlavu a já spadl na záda. Hned vedle stromu. Díval jsem se na vílu vzhůru nohama zmateně zamrkal. "Hledáš tam snad něco?" Zeptala se víla úsměvně. Převrátil jsem se zpátky a rychle se postavil. "Ehm... vlastně ne." Zalhal jsem a při tom se usmál. Přistoupil jsem k víle, která si i nadále něco pobrukovala pod nosem. Dokonce jsem viděl, že sebou i nepatrně šije, byl to snad tanec? Já se ale strhnout rozhodně nenechám a tak jsem i nadále stál, jako přikovaný. "Přinesl jsem další zub, už je to celkem nuda, jak furt padají." Pokrčil jsem rameny a usmál se. Podal jsem jsem jí zdvořile další zub. K mému překvapení to byla stolička, ani bych si nevšiml. Mě už to bylo tak nějak jedno. Má tlama byla poloprázdná tak či tak. Ale nové zuby jsem pod dásněmi už cítil, aspoň nějaká dobrá zpráva. Víla si ode mě zub milostivě vzala a šoupla přímo do svého pytlíku. Ten se celý třpytil. Rád bych ho čorknul, hezky se třpytí. Ale to bych nemohl, víly se přece neokrádají. Poplácala mě mezi ušima a zase vylétla kamsik nahoru. Dnes si asi moc nepokecáme s tímto přístupem. Díval jsem se na ni, jak si tam poletuje. Kéž bych měl taky takové křídla. I když bych si na sebe představoval jiné. Úplně nějaké prďácké a cool. Rozhodně né nějaké muší. Ale nejspíš taky poslouží. Slušně jsem jí zamával na rozloučenou a hnal se přes louku zase zpátky na své místo. Tentokrát jsem si ale lehl vedle kaluže. Do ní mě už nikdo nedostane.

Dnes ráno jsem vstal a přišel jsem si jako vygumovaný prcek. Krutě moc jsem se nudil a neměl do čeho píchnout. Tudíž jsem se rozhodl zajít na místo, kde mě nikdy neviděli zrovna rádi, ale já už si zvyknul. Loudavý krok jsem tedy nasměroval přímo na krásně posečený trávník. Kdybych se chtěl vytahovat, mohl bych s čistou hlavou říct, že i počasí mi hrálo do karet. Tak jsem zvedl hlavu a sledoval to krásné nebe, které mi dnes dělalo tu nejvěrnější společnost.
To už jsem ale z dálky slyšel to podivné šišlání, které se vrývalo až někde do mozku. Unaveně a znuděně jsem si zívnul. Listy ze stromů sem tam spadly, ale ještě držely v dálce na zelených korunách. Chuligánsky jsem se ale z dálky na ně díval. Lesy začnou za chvíli opadat, na to se moc těším, ještě jsem to neviděl. Lesy budou úplně barevné, aspoň tak mi to říkali, to bude bomba. Ale to už jsem došel až k prvnímu praporku. Určitě mě ale viděli z dálky, takže svišti už přestaly hrát a jeden po mě už házel kyselí xichtík. Kurážně jsem mu taky ukázal, že se umím tvářit jako kakabus. Svišti se ale nedali tak lehce, tudíž jsem se k jednomu praporku posadil. Lehce jsem pozvedl jedno obočí a sledoval sviště, který si to pelášil k mým nohám. "Mohu ti pomoc?" Civěl jsem na něj, ale přesto se tvářil jako největší parchant pod sluncem. Malý svišť mohutně mával tlapami, div mi nevypíchnul oko. Ostatně až teď jsem si uvědomil, že jsem vyrostl, když jsem tu byl poprvé byli jsme podobně velcí, teď jsem měl navrch. Chytl jsem do tlapky motýla, který právě letěl kolem. "Musíš nám to tu furt kazit? To tě rodiče neučili, že když tě někdo někde nechce, tak už se nemáš vracet?" Tlouklo mu srdce tak moc, že jsem si myslel, že mu to vyrve hrudník. Kulil jsem na něj oči a při tom se zazubil, jako čertík. "Kdo, co? Ono se to má takhle, vytrvalost přináší růže, já doufám že si s Vámi můžu zahrát tu divnou hru." Určitě mi to teď dovolí, byl jsem tady jako stálý zákazník. Kroutil jsem na něj očko, malá svišť si tlapky položil na prsa a začal dupat nožkou o zem. Mohutné dupání se ozvalo ze všech stran, dokonce jsem viděl i jak cení zuby, to už nebylo tak fajn. Nenápadně jsem se posadil a rozhlédl se, jako bych snad očekával zázrak. "Když nad tím tak uvažuji, asi bych měl jít." Tlapky se mi rozběhly raději pryč, dneska byli svišti obzvlášť agresivní a já bych byl nerad, aby mě nějaký z nich kousnul.

Kdybych tak mohl vyrůst lusknutím prstu. Každý dospělý mě furt bere jako vlče a nejspíš ještě hodně dlouho bude. Kroutil jsem se jako žížala mezi keři, abych se dostal někam dál. Kousal jsem nějaké listy, nebo křoví, abych si pomohl. Krůli jsi moc malej, Krůli tam nemůžeš, Krůli, Krůli, Krůli... Konec dětství? Kdy to bude, kdy to poznám? Kdy mě máma přestane vidět, jako to malé vlče, které nedávno ze sebe vysoukala, společně s kupou dalších?
Kdybych to nebyl já, nejspíš bych to jen hodil za hlavu. Když jsem vzal jednu věc, stále mi v ní hrály další a ostatní. Kdybych tak mohl ukázat, co všechno ve mě je. Koulel jsem očima sem a tam, konečně jsem uviděl nějakou myší díru, která mě vyvede z toho křovího pekla. Keřů tady bylo habaděj, byla na nich spousta bobulí. Kdybych byl hloupý, nejspíš bych to začal žrát. Kdežto já byl chytrý a věděl jsem, že jsou jedovaté. Kromě toho bych je velmi rád někomu i podstrčil, jen tak čistě z výzkumu.
Kat, bude ze mě jednou nějaký kat. Klidně bych to udělal, kdyby mi na tom vlkovi nezáleželo a ještě bych si to možná i užil. Kázal bych ostatní, jak se to dělat nesmí, ale sám bych to dělal bez sebemenšího citu. Krutý Krůli, to zní fajn. Kousnul jsem do vzduchu po nějaké mouše, ta mi ale zrovna uletěla, měla štěstí. Když v tom jsem uviděl něco, co mě fakt zaujalo! Kousek nad zemí visel obrovský včelí úl, kolem to bzučelo jedna radost. Kroutil se mi ocas ze strany na stranu a radostně jsem se k němu rozběhl. Klidně bych do toho začal rýpat, ale bylo to i tak moc vysoko. Kolem to bzučelo a já cítil, že jeden byl až nebezpečně blízko. Koncem tlapy jsem ihned po jedné čváchnul, abych jí odehnal, ale přitáhl jsem tím mnohem větší pozornost.
Koutkem oka jsem viděl cestu, kterou bych se mohl vydat a tak jsem to i udělal. Kdybych toužil vypadat jako malý oteklý vlče, vymyslel bych to méně bolestivější metodou. Konec stezky byl dřív, než jsem doufal. Konečnou jsem poznal jednoduše, byl tu prudký sráz skály přímo dolů. Krucipísek, kam teď? Kouknul jsem doleva, doprava a pak si vybral jednoduše směr. Konečně jsem se cejtil jako dospělý, přece na mě furt nemusí nikdo dohlížet! Když jsem byl u toho, jednoduše jsem z lesa frnkul a začal vyhlížet nová dobrodružství.

Bola hluboká noc. Vykradol som sa z jaskyňe a zamieril von z lesa. Nechcelo sa mi už spať a tak mňa napadlo, že sa porozhlédnem po nejakom kusku jedla. Raňajky budou určite skoro a já niekoho chcel potešiť. Vo svorke se nedavno objavila nova vlčica. No, vlčica, bola to mladá pohledná dáma. Radostne som s myšlienkou na ňu zamiril k hraniciam. Sic som bol na nejakou velkú lásku eště krpec. Ale bolo to naozaj krásné, takové nevinné malé. Pravá detská láska, naozaj.
Dorazil som ku hranicám. Poznal som je, neboť hraničali s riekou. Ta bola pre dnešný deň celkovo rozburená. Lov ryb sa konat nemóže. Ale čo teraz? To bol moj plan, čo teraz? Opakoval som sa. Neisto som prešlapoval z jedné labky na druhu. Bol som nervozný a netušil, jestli sa chci puštet do takového rizika. Nakonec som sa rozhodol isť ďalej. Driv nebo pozdeji určite narazím na nejaku lávku, nebo kludnejší úsek. Zavrtel som hlavu. Niekde v dálce som uslyšel vytie cizího vlka. Ale netúžil som sa s ním setkat. Aspon nie teraz. Na území svorky som bol chráneným jedincom, nič sa mi nemože stať. Tak káže zákon, nebo nie?
Narazil som na most. Ihned som sa vyškrábal na kmen stromu. Došel som do půlky a neisto stál. Nohy sa mi rozklepaly a já netušil, jestli to zvládnem na druhu stranu. Tam už nieje svorka, ale je tam mnohem viac možností niečo uloviť. To dáš, neboj sa. Už niesi taký malý. Jedna laba, druhá... a pak eště pár a bol som na zemi. Necítil som sa špatne. Bola snad půlnoc a já som zdrhol z domova. Nič nové. Bol som tak trochu rebel.
Vytí vlka sa však približovalo. Vedel o mne? Sakra, musím isť! Rozbehol som sa na druhu stranu od zvuku. Snažil som sa na sebe nijak neupozornovat. Vyhýbal som sa veškerým klacíkům a laby tak dopadaly len na hlinenu pudu. Konečne som na niečo narazil. Boli tu boruvky. Ihned som začal mlsať ako urvaný. Boli naozaj velmi dobré. Ale nemal som v čom borůvky vziť ostatným. A tak som sa posilnil len já sám a vydal sa hledať nejaku korisť. Narazil som na malé jezero, práve sem se vylívala rozborená rieka. Posadil som sa ku brehu a dival sa na hladinu. Sem tam vyskočila ryba. Vkročil som do jazera a ostal stať. Bolo na čase sa naučiť chytnuť rybu. Do rána času dosť. Stál som a čekal, kým mi nejaká skočí priemo do papule.

Taky bych chtěl být takový pekelník vlkovitý. Projelo mi hlavou, když mi zrovna tetička Sid vyprávěla o pohonu pařících vlků. Ještě jednou jsem se ohlédnul dozadu, odkud šel kouř a dým. Sopka musela být v pohybu, ale co to znamenalo? Zabije nás to? Byli jsme celkem dost daleko, snad se nám nic nestane. Jo, utekli jsme tomu, je to problém seveřanů. Usmyslel jsem si.
Vrtěl jsem ocáskem a byl celý naměkko. Toužil jsem zůstat jen s tetou Iskou a tetou Sid. Nikoho jiného jsem nepotřeboval. Ale moje rodina byla přece ještě mnohem větší! Určitě jsem se těšil, až poznám všechny ostatní strýčky. "Jste nejlepší!" Když tetička zvedla tlapku, ihned jsem udělal to samé. I když jsem nechápal, co to vlastně znamená. Ale na malou chvíli jsem si přišel jako gymnasta. "Růžovej už nee... ale kdyby vám to udělalo radost." Vzdychl jsem. Sice jsem netoužil být zase růžový. Ale tak nějak to už ke mě patřilo. Vždyť tak mě přece našli a i přes to si mě nechali. Vzhled není všechno! Charakter a rodokmen dělá své.
Pak už se semlela pořádná rvačka. Skočil jsem do houfu malých potvůrek, které kousali jako urvané. Nechtěl jsem se nechat a ani tety. Snažil jsem se je bránit, ale měli převahu. Ucítil jsem, jak mě jeden z nich kousnul do zadku. Ihned jsem s ním začal vrtět sem a tam, snažíc se ho střepat. Měli převahu. Co čert nechtěl, ani nevím jak jsem to udělal ale jednoho jsem zkrátka zabil. Byl to takový ten děsivý popud, který mě nutil v tom ihned pokračovat. Chvíli jsem jen hleděl na bezvládné tělíčko. Život je tak křehký. Znejistil jsem. A nutkání pokračovat bylo ale větší. Už jsem chtěl skočit po další potvůrce, kterých tu bylo habaděj, ale teta Sid mě okřikla. "Ale ale oni na nás taky útočí! Buď jsme to my nebo oni!" Čváchnul jsem tlapkou silně po další potvoře. Zavřel jsem jí tím tlamu a malý šakal spadl na bradu na zem. Z té se ale hned snažil dostat a pokračovat v útoku.
Odebral jsem se směrem k tetě. Našel jsem si mezi šakaly cestičku, i když z obtíží jsem k ní došel. V tom se mě další šakal snažil zneškodnit. Zakousnul se mi do ucha a zůstal viset. Panečku to byla bolest! Lehce jsem krvácel ze zadku, nejspíš i z nohy. A ještě přijdu o ucho? Ani omylem. Vyskočil jsem do vzduchu a oba jsme spadli se šakalem na zem. "Je jich strašně moc!" Znejistil jsem. Už mi to tak cool nepřišlo. Čím víc jsme se bránili, tím víc jich na nás útočilo. "Ale jsou to teda pěkně otravný děcka! Jsem rád, že já takový nejsem! Vždyť je to cirkus!" Jančil jsem. Ne, opravdu jsem nebyl na dětské hry. A už vůbec ne na žádný dětský hřiště! Tohle byla katastrofa. Krčil jsem se u zadní nožky tety Sid a doufal, že nás odsud nějak dostane. Sem tam jsem se ohnal po nemilém návštěvníkovi, který nás očividně chtěl obtěžovat.

Polkl jsem na sucho. Teta Sid se neustále tvářila, že je vše v naprostém pořádku. A tak jsem si přiznal, že to tak nejspíše bude. Taky proč ne? Občas někdo zapaří trochu víc, než je zdrávo. "A teto Sid, jak je možné, že tak dlouho a tak moc paří? To nějaký vlk vydrží sám od sebe? Já už bych spal jako dudek, mají nějaký zlepšovák? Můžeme ho mí taky?" Zeptal jsem se s nadějí v očích. Ve zlatavých očkách to jiskřilo, jako v samotném zlatnickém centru. Co bych za to dal? Dát si nějakého šluka a pak tady hopsat, jako prvotřídní hopík. Ale zatím jsem se držel při zemi, aspoň pro tuto chvíli. Nebylo kam spěchat.
Necítil jsem se malej, i když jsem malej doopravdy byl. Olízl jsem si nos a při tom se díval na tetu Sid. "Teto Sid jsi moc krásná!" Zazubil jsem se na ni. Nebylo to přirozené? Sem tam nějaké mládě utrhne bezmyšlenkově nějakou myšlenku. Propletl jsem se ji mezi předníma packam a při tom jsem na ni zamrkal. "Chtěl bych být už jen s vámi teto Sid, teta Iska... je skvělá! A ty jsi skvělá!" Zazubil jsem se, pošeptal jsem jí to do ucha. to poslední bylo, abych se vrátil k vlastním rodičům. Byli opravdu skvělí, dali mi život a kdo ví co. Ale lhali mi, celkově o životě. "Tetičko Sid slib mi, že mě nedáš," Zamručel jsem zamračeně. "Když se vrátíme zpátky do Asgaaru, fotr mě určitě bude chtít hodit do pytle s ostatními. Ale já... já jsem jiný! Lepší!" Žadonil jsem. Slzička mi ukápla. "Že mě s tetou Iskierkou nedáte? Chci být s Vámi, jen s vámi, nechci být jen vlče z vrhu. Chci být Crowley Asgaarský! Vlče, kterého vychovaly jedinečné tety, nejlepší vlčice, které jsem mohl poznat." Netušil jsem, že mě tety tehdy jen ukradly. Možná mě chtěly zneužít, možná zabít. Nebo zavést tak daleko, abych netrefil dolů. To všechno jsem ale přešel. Já byl jejich syn, tak mi to přišlo. Už dlouhé týdny jsem s nim cestoval, to ony byly můj svět. A já chtěl být ten jejich. A magie tam nehrála až takovou roli, i když rozvířili veškeré tyto emoce. Toužebně jsem se snažil zaujmout místo, které by patřilo jen mě. Chtěl jsem být výjimečný, stejně jako byly ony. Jestli budu mít rudé oči, nebo fialové to vem čert. I tak to bude královská barva. "A budeš mě mít ráda, i kdyby nebyla červená?" Rychle jsem se přitulil k tetě Sid a při tom zamrkal. Slzy v očích se mi odráželi ještě z minulého - velmi pestrého rozhovoru.
Koukal jsem na spousty vlků, malých vlků. Ale podle Sid to byli vlci, ale kojoti, nebo šakali. Neviděl jsem v tom moc velký rozdíl. "Mají hrozně divný xichty, teto Sid." Namítl jsem a při tom po jednom vyštěkl. To jsem nestihl podotknout, jak nepříjemně pištivý zvuk měli! Nejraději bych je všechny zakopal. Ale nakonec jsem se nechal unést do jejich hry a vrhl se přímo po nich. Byla to ovšem přešila. "Kšá! Nemáte tu co dělat! Jsem tu já a moje tetičky!" Vyštěkl jsem na jednoho a vyrval mu pár chlupů. Netoužil jsem se o nikoho dělit. Ani na minutu. Obzvlášť ne o svou rodinu. Teta Iskierka se mi ztratila z dohledu, ale zůstala teta Sid. I ta měla očividné problémy s těmito spratky. "To je moje teta!" Zavrčel jsem a při tom skočil po jedno, který měl o moji tetičku očividně zájem. Jeden z nich mi ale uhryznul kus chlupatého zadku. Kopnul jsem ho do držky. "Jo! Jeden mi ukryznul kus prdele, ale já mu to vrátím dvojnásob" Slíbil jsem své tetičce a ihned jsem se po něm vrhnul. Mohl jsem nad svým zadkem truchlit, nebo ho pomstít, ale bylo jich příliš mnoho. Tlapkou jsem po jednom nezdvřákovi čváchnul a odhodil ho, ale další dva byli zpátky. "To jsou strašný svině, tu máš!" Zavrčel jsem na dalšího. Poprvé od útoku jsem ucítil chuť krve. Vyděsil jsem se. Ihned jsem šakala pustil, ale on se potácel a skácel se k zemi. Vykrvácel. Umřel. To chutná.... dobře. Uvědomil jsem si. Ďábelsky jsem se ušklíbnul a toužil chytit ještě nějakého caparta. Byli podobně velcí jako já, ale i když byli v přesile cítil jsem, že mám šanci. "Teto! Zabijeme je! Ta rudá tekutina je moc dobrá!" Čím déle jsem tu byl, tím víc mi zachutnalo ubližovat. Jako by se ve mě probudil malý Chucky.

// Řeka Mahtaë (sever, přes jih)

Byl jsem nesvůj. Teta Iskierka se zdála být najednou bez nálady, mohl jsem za to já? Koukal jsem na tetu Sid a nenápadně hledal odpověď v její tváři. I když se zdálo, že je tetiná tvář klidná, něco mi tu nehrálo. Takový ten divný pocit, který se projevoval v ocásku. Ten dával jasně najevo, že se něco stalo. Snad se teta vzpamatuje, nechtěl jsem jí ublížit. Projelo mi hlavou. Ještě jednou jsem se jí otřel o nohu a pak už si to cupital vepředu a nechal tak chvíli prostoru dvěma hrdličkám - ehm tetám.
Kdykoliv jsem se ohlédnul, cítil jsem se špatně. Obrovský kouř, který jasně dominoval celým nebesům. Teta Sid se mě snažila uklidnit, že se jednalo jen o nějakou velkou pařbu. Ale... "To tam musí být asi hodně vlků," podotkl jsem. Ale při pohledu na to nebe... mrazilo mi v zádech. Nemohl jsem se tam dívat dlouho, neboť jsem měl strach. Strach o cokoliv co jsem miloval. Lépe řečeno, měl jsem strach o sebe a své tety. Co bych dělal, kdyby mi ta sopka překazila kontakt s nimi? Nemohl jsem to dopustit. A proto jsem se hnal kupředu, co nejvíc na jih. Abych od toho samotného nebezpečí byl co nejdál.
Chtěl jsem se trochu odreagovat a tak jsem nadhodil téma o magie. Teta Sid se toho hned chytla a zpražila mě studenou sprchou. "Jak malej?" Naivně jsem na ni koukal a při tom si olíznul nos. Podíval jsem se na své nohy! Byly mnohem delší, než minulej tejden! I když nejspíš jednou nebudu o moc větší, jak samotná teta Sid. Trochu jsem se bál, že budu menší jak teta Iskierka. Ale... každej chtěl mít monstrózně velkou tetu! Že jo?! "A jak jsi poznala, že ovládáš magii, jakou ovládáš?" Vyzvídal jsem na tetu Sid a zavrtěl při tom ocáskem. Její oči byly rudé, jak samotné peklo. Když jsem se do nich ale díval, neviděl jsem nenávist, vztek nebo oheň. Viděl jsem obrovskou lásku, věnovanou právě mě a tetě Iskierce. Byli jsme prostě dokonalá rodina. Navždy. "Takže mi nezůstanou zlaté oči? Můj táta má takové divné oči, fialovo bílé, máma zase zelené..." Pokrčil jsem rameny. "Nemůžu mít jen tak nějakou barvu, musím mít královskou barvu! Jaká je královská barva? Červená!" Vyhrkl jsem nadšeně. Kdyby se mi jednou oči zbarvily právě do rudého odstínu, mohl bych se považovat za jejich opravdovo-adoptivního syna! Co bych za to dal...
Když jsem došel konečně na zajímavou pláž. Napnul jsem uši a byl napružený jak kšandy. Stál jsem na kamenité pláži, nikdy před tím jsem tu nebyl. Ale něco tu nehrálo. Bylo to tady plné nějakých malých - ehm podobně velkých potvůrek, jako jsem byl já sám. "Eehhh.... teto Sid co to je?" Vyhrkl jsem. Teta Iskierka měla svou depresivní chvilku, láskyplně jsem jí hodil jeden pohled. Ale hned mi zmizel na chladný, až vražedný přímo přede mnou. Bylo to snad vlče? Ne, na vlče to bylo moc ošklivé. Divně to vrčelo. Několik malých šakalů se řadilo do řad přímo před námi. Také jsem udělal to samé, hrdě jsem se postavil a zavrčel. "Jdeme jim nakopat zadky! Jsou hnusní!" Zařval jsem na celý kolchoz a vrhnul se do víru plného šakalů! Kop sem, kop tam, kousanec sem... a hle, měl jsem uskoulýho půl zadku.