Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Čas plynul a já tam jen tak posedával a vyčkával, co se bude dít. Nečekal jsem, že by se teta Iskierka zajímala o to, co už sestra zažila. Ale zároveň jsem věděl, že to bude pěkně rychlej rozhovor. Nemá totiž nic, o čem by mohla mluvit. Ledatak popisovat stromy v Asgaaru. Teta Sid zmínila, že bych určitě venku přežil i sám. "Že váháš," řekl jsem směrem k tetě Sid a hrdě se při tom zazubil. "Mám ty nejlepší učitelky," doplnil jsem svou myšlenku a zavrtěl ocasem. Iskierka zmiňovala už to, co už jsem slyšel a tak jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým zase ven. Chtěl jsem také poznat Nemesise a Sionna. Ale znal jsem už strejdu Alastora, tak aspoň něco. Podle všeho si budeme ještě chvíli užívat tady venku a pak zamíříme zpátky do Asgaaru. Nebyl jsem z toho nijak nervózní, že bych se měl setkat zase s rodiči. Ale nechtěl jsem nad tím teď úplně přemýšlet.
Teta Iskierka mě pustila z objetí a začala se motat kolem Viv. Nakrčil jsem nos, naštěstí se Sid postarala o nějaké to vzrůšo a rozběhla se nějakým směrem. Zastříhal jsem ušima a nechal se strhnout společně s ní. Byl jsem jí v patách a netušil, kam se vlastně valí. Podle všeho to netušila ani ona sama. "A co zajímavého to bylo?" Volal jsem za ní zpovzdálí. Měla větší náskok, ale já jsem zabral a snažil se jí dohnat. Během chvíle jsem byl už udýchaný, ale nenechal jsem se od toho odradit. Pokud šlo o nějakou zajímavost, chtěl jsem u toho taky být. Protože zajímavost se rovnala dost dobře s neplechou. A na to teta Sid byla expert.
Ani jsem nevnímal, co je všechno okolo mě. Nějaká zvěř, nebo divný rostliny. Půda byla tvrdá a já slyšel šum řeky. Blížili jsme se zase k vodě, což jsem rozhodně uvítal. Měl jsem vyschlo v krku už celkem dlouho a potřeboval jsem tu žízeň nějak vrátit do normálu. Otočil jsem se na tetu Iskierku, která už si to valila podobným směrem. A při tom těkala pohledem z jednoho na druhého. Zelenou? To těžko, bohužel jsem si myslel, že vzít jí sebou bude prča. Není. Protočil jsem lehce očima a při tom držel tlamu. Byl jsem až nezvykle zticha.

// Bobří ostrov, přes Mahtaë

Teta Iskierka si mě ihned přitáhla k sobě a já se cítil zase o něco nadřazeněji. Zvedl jsem bradu a opětoval jí to objeto-něco, co není vlastně muchlování, jen láskyplné přivítání. Nadále jsem pak seděl vedle její tlapky. Viv se snažila nás shodit, bohužel jsme proti ní byli tři a ona byla sama. Jen jsem se ušklíbl. "Hledali jsme tě v lese, kam se většinou vlci ze smečky vrací, když se blíží nebezpečí. To ale moje sestra nemůže vědět, protože nic neumí." Prskl jsem na ni. Jakmile jsem se ale podíval zase na tetu Sid, nebo Iskierku, můj pohled se zase změnil v ten nejvěrnější a nejpřátelštější výraz na světě. Zatímco když jsem mrknul na Viv, tvářil jsem se jak kyselej citrón. Tetička Sid vysvětlovala, že jsme se vlastně ztratili. Těch šakalů tam byla velká spousta a my jsme se zkrátka rozběhli nějakým směrem, ten nás dovedl do Asgaaru. Což byla... trochu blbá náhoda. Ale co se dá dělat, ani jeden z nás se v těchto končinách neorientoval tak, jako teta Iskierka. Ale není se čeho bát, teď tu byla s námi. Jakmile se mi dostala pochvala od tety Iskierky a tím dala najevo, že Viv je zaostalá jsem se jen zakřenil, jako největší šéf. Jojo, přesně tak, máš velký vynechávky, jak můžeme bejt rodina? Já už tak nějak bral, že má rodina je teta Iskierka a Sid. Naučili mě toho tolik. A že nás toho ještě čeká.
Trochu jsem si užíval ignorující nadšení ze strany Viv na Iskierku. Sice jsem jí neviděl momentálně do tváře, jelikož jsem si to kempoval u jejich předních tlapek. Ale cítil jsem, že její naštvanost, jestli tu teda byla - trochu pookřála. "Problém s počtem dítek můžeme rychle vyřešit." Zazubil jsem se a při tom náznakově cvakl zuby do vzduchu. Ne, že bych na to měl. Přece jen kousat vlastní krev se nesluší! Každopádně já už byl zase ve své náladě, ve své partě. A tam se vlček vždy cítí mnohem a mnohem lépe, nebo ne? Mezi svými.
Všiml jsem si toho, že jsem o něco povyrostl. Když jsem takhle u nožek seděl tety Iskierky naposledy, byl jsem menší. Vytahoval jsem se rychle, přesto mé tělo asi nikdy nebude příliš veliké. I když teď jsem měl stavbu těla spíše připomínající - noha sem, noha tam, nějaký tělo a holý krk. Žádnou velkou parádu jsem stavbou těla nedělal, ale co není může být.

// Náhorní plošina

Nebudu lhát, možná to nebyl úplně nejlepší nápad vzít na naši výpravu sestru. Měla neustálou potřebu se mě jakkoli dotýkat. Jakmile do mě drcla, rozhodilo mě to. A tak jsem zavrávoral a hledal stabilitu. Místo toho, abych jí to vrátil jsem jen zavrčel a protočil očima. "Musíš na mě furt chmatat? Běž si po svých." Řekl jsem celkem uraženě. Šel jsem na druhou stranu, aby teta Sid byla uprostřed. Nejsem Reyo, abys na mě furt chmatala. Neměl jsem to rád. Věděl jsem už dřív, že mě tyhle hry pro vlčata nebaví. Raději jsem si hleděl svého. Třeba sledovat mravence bylo mnohem příjemnější, než si hrát v partě vlčat. A já jsem to teď měl přímo pod nosem! Dopustil jsem to, co jsem absolutně nechtěl. Zásadní chyba!
Šel jsem svojí cestou a hledal stopu. Podle všeho ti křupani tady už nebyli, jaká škoda. Rád bych je teď trochu více prohnal. Při tom všem hledání stop po tetě Iskierce najednou promluvil hlas. Teprve až teď jsem se otočil a uvědomil si, že je tady. "Teto Iskierko!" Řekl jsem nadšeně. V jejím kožíšku opět tancovaly jiskry, které se mi vždy na ní moc líbili. Rozklusal jsem se přímo k ní. Ignoroval jsem ten přísný výraz, kterým nás doslova spalovala. Posadil jsem se před ní a koukal jako na svatý obrázek. "My tě hledali," ihned jsem vysvětlit. "bohužel," velmi tiše, "se k nám přidala sestra." Těkl jsem hlavou směrem k ní, aniž bych se podíval.
Cítil jsem vnitřní radost, že teta Iskierka byla živá a zdravá. Ba taky ne! Nějací malí šakali jí nesahají ani po kotníky. Vyprášila by jim kožich jedna dvě. Seděl jsem tak blízko, že jsem během té chvilky sezení ucítil ostrou ránu na nose. Jedna z jiskřiček, která byla v plné parádě mě zasáhla. Uskočil jsem do strany. Srst kolem tlamy se mi postavila, jako bych dostal pořádný kopanec. Ale jen na malou chvíli, ani jsem si toho nevšiml. Ale nedal jsem na sobě nic znát, zase jsem se posadil, o pár centimetrů dál. "Ty se nedáš přece nahradit, teto Iskierko." Zamrkal jsem na ni. Teta Sid musí být teď úplně unešená, že je tady zase s námi!

Noha, kterou jsem žvýkal za chvíli zmizela. Nechal jsem jen kousek kosti, která mě už nebavila tak úplně cupovat. A hned po té jsem už čenichal po okolí. Teta Sid zatím Viv vysvětlovala, jak je teta Iskierka důležitá v naší partě. A tak jsem do toho ani nijak nezasahoval. Jako bych spolknul všechny slova. Na pár minut. Hledat tetu začneme hezky tam, kde jsme jí nechali. Což bylo celkem logické, ovšem já si moc dobře nepamatoval, kde ti zpropadení malí spratci byli. Ale docela rád bych si to s nimi rozdal znova. Dlužil jsem jim to za těch několik kousanců, co mi provedly.
Už se teta Sid chystala na to vyrazit, když v tom Viv chytla bojára. Zamračil jsem se a ukázal tlapou na Asgaarský hvozd. "Támhle je les ségra, tam je najdeš." Zamumlal jsem. "Jsem zodpovědný sám za sebe, pokud se bojíš vrať se. Nikdo tě tu nenutí být!" Prskl jsem. Ještě tak poučování od vlastní sestry. To mi tak chybělo, rodičů se zbavím a mám to v druhým podání! Zavrtěl jsem hlavou. Ale pokud spolkne tyhle slova a nadále si bude užívat výletu, proč ne? Ale rozhodně jsem chtěl zažít nějakou zábavu, ne poslouchat nějaké dospělé kecy.
Zvedl jsem hlavu. Na slova co dál už nebylo co dodat. Bylo to přece naprosto jasné, kam teď! Odpočinek skončil a hurá na výpravu za tetou Iskierkou. Nepochyboval jsem o tom, že rodiče budou určitě sedět v lese a nic nového se tam neděje. A prozkoumávání okolí je pro život taky důležitý. Takhle aspoň vidím, co všechno může číhat tady venku! Je fakt, že základy slušného chování, případně nějaký rodinný pud mi trochu... scházel. Ale, určitě to nebylo tak důležité, jako tohle. Zavrtěl jsem ocasem a při tom se rozklusal přímo za tetou Sid. "To jo! Jsme ještě moc mladí na to, abychom tam seděli! To dělají starouši." Zazubil jsem se. Nechal jsem na ségře, jak se rozhodne.

// Kamenná pláž

Zdálo se, že vše dopadlo na výbornou. Viv už si rvala kus masa a já nebyl pozadu. Přesto že jsem měl drobné tělo, bych dokázal sníst i kamion masa. Ale byl jsem za gentlemana, nebo tak něco. A tak jsem si urval podobně velký kus nohy jako sestra a zbytek nechal na tetičce Sid. Byla z nás přece největší, tak potřebovala taky hodně jídla. A já se chtěl rozdělit, přece díky ní jsme mohli být tady venku a netrčeli jsme doma s tátou. Zastříhal jsem ušima a dal se do jezení a žvýkání. “Je to fakt moc dobrý,” nahodil jsem letmo. Na ségru jsem se ani dívat nemusel, slyšel jsem to mlaskání až tady. Tetička se rozvalila kousek od nás. Dělala si starosti o tetu Isku a já se nedivil. I já je měl. Kde jen může být?
Jakmile jsem dojedl, posadil jsem se ”Máme tušení, kudy jít?” Zeptal jsem se tety Sid a rozhlížel se. Moc dobře jsem se neorientoval. Viděl jsem v dálce Asgaar a k němu jsem byl rozhodnutý se příliš nepřibližovat. Musíme tetu najít, co když se jí fakt něco stalo? Teta Iska mi byla blízká. Byla to rodina! Nemohl jsem jí proto nechat napospas osudu. I když by si uměla poradit.
No jo, ale kde začít hledat? Zkusil jsem zapojit svůj nos a tak se rozešel a kroužil kolem Viv a Sid. Snažíc se zachytit pach tety, ale nikde tady nebyl. Nebo aspoň jsem ho nezaregistroval.

Zajíc kličkoval a já se ho snažil napodobit. Věděl jsem, že jestli se lov nepovede, nebude jídlo. Ale při pohledu na strašně soustředěnou sestru se nešlo nesmát. Tvářil jsem se tak blbě taky když jsem vyšel poprvé z lesa? Každopádně jsem si rozhodně nebral nic k srdci a bral to jako hru. Vždyť to i hra byla, hra o život. Sestra chňapla zajíce a držela ho za nohu. Snad dostaneš aspoň nějakej kopanec. Zašklebil jsem se a utíkal k nim taky. Teta Sid mě podporovala ať si pohnu, zdálo se že zajíc má velkou chuť žít!
Hnal jsem co mi krátké nožky stačily. Zatl jsem zuby a zkrátka valil. Doběhl jsem k nim a čapnul zajíce zepředu. Aby jsme měli zajíce v hrsti a mohli ho zabít. Stále jsem vrtěl ocasem, cítil jsem jak krev z něj vytéká. Bolely mě z toho zuby a dost možná mi díky tomu silnému skusu vypadnul i mléčňák. Ale to už jen hold riziko povolání. Škubl jsem i hlavou a zavrčel. Jako bych snad v sobě probudil i něco jiného, než jen hravé vlče. Zajíc po chvíli přestal reagovat a mohli jsme ho pustit. Přesto jsem ještě chvíli čekal a nechal si krev natéct do tlamy. Pak jsem jen poslušně zamlaskal. Tohle chutnalo mnohem líp, než ta myš.

Moc děkuji za super akci!
Možná jsem na to focení zapomněla, nějak se to vykouřilo z hlavy. Příště se polepším!

Teta se mi zdála trochu nervózní. Ale vysvětlování jí vážně šlo. Měli jsme vystopovat zajíce, u kterého jsme ani jeden neměli tušení, jak vlastně voní. Byla to celkem zábava, jako první jsem našel nějakou divnou bylinku a pak nejspíš sto let starou mršinu, ze které zbyli už jen kosti. Ale přibližoval jsem se poměrně rychle. To by měla být hračka. Když v tom se ozvala teta, že už ho má. Nastražil jsem uši a viděl toho ušáka. Panečku ten měl ale ušiska, musel chytat solidní signál. Vkradl jsem ihned do přítomnosti Viv a Sid, která už vysvětlovala taktiku lovu. Jsme tři na jednoho, každý půjde z jedné strany a určitě ho chytíme. Já už vidím tu vidinu, jak ho jím. Měl jsem vážně už hlad. A pokud nás neprozradí můj uřvanej žaludek, lov určitě dopadne dobře.
Jako první dostala úkol Viv. Podíval jsem se nevěřícně na tetu Sid a měl tendenci zvednout obě tlapy nad hlavu a ukázat, že jsem tady taky. Od kdy má přednost? Projelo mi hlavou. Naštěstí mě zmínila hned po tom a ukázala mi moje místo. Všichni jsme proto udělali takový trojúhelník a zajíc byl vprostřed. Vyčkával jsem na signál. Začnu trhat jako to šakalo-kojotí dítě, které sem nedopatřením zabil. Jo, to by šlo. Snad budu dostatečně rychlí.
Byl jsem napnutý jak kšandy. Hrozně jsem se na tohle těšil, konečně něco nového. Čekal jsem nějaký nenápadný signál, ten se však nedostavil. Teta Sid zařvala slovíčko - teď a už to všechno bylo. Zmateně jsem klopýtnul a už běžel vstříc zajíci, který nás už nejspíš v plné parádě očekával. Běžel jsem přímo k ní, zajíc chvíli kličkoval a hledal štěrbinu. Svou stranu jsem měl ovšem celkem dobře rozjetou. Když jsem se blížil, poskakoval jsem sem a tam a tím si udělal něco jako větší prostor. Chtěl jsem ho chytit za zadek, ale byl tak rychlej, že naběhl dalšímu účastníkovi lovu. Hravě jsem při tom vrtěl ocasem a bral to jako zábavu.

//Křišťálový lesík přes Medvědí řeku

Vivi dělala trochu dámu a odmítala jít do řeky. Chvíli jsem jí jen pobaveně pozoroval. Nikdy jsem to takhle zblízka neviděl. Takové věci jsem totiž zažíval já a připomněl jsem si to. Takhle nějak jsem se tvářil i já? To snad ne, já se vody zase tak moc nebál. Přece jsme u toho chtěli utopit tetu Isku, byla to sranda. Uvědomil jsem si. A tak jsem se na ni chvíli díval a podporoval ji aspoň pohledem. Teta Sid to dělala slovně a šlo jí to rozhodně líp, než mě. Osobně bych jí asi nechal ještě chvíli trápit, ale očividně jí to dost nakoplo a tak řeku bez problémů prošla.
A tak jsme se mohli vydat po louce dál. Rozhlížel jsem se, byl krásný nový den. Sice bylo dost teplo a já cítil, jak mě slunce pálí na zádech, ale i tak. Těšil jsem se, že konečně dostanu lekci k prvnímu lovu. Mohla by tu být tetička, kde jen může být. Doufal jsem, že se odněkud vynoří, ale ona nebyla nikde. A tak jsem přidal do kroku, aby mi teda Sid s Viv neutekli. Zároveň jsem toužil slyšet každé slovo ohledně lovu na zajíce. "Není chytrost a inteligence skoro to samý?" Naklonil jsem hlavu na stranu a pozastavil se nad tím. "K čemu dvě stejný vlastnosti?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Byl jsem přece bystrý vlče. Jen tak něco mi neunikne, i když 99% většinou jo. "Mám lepší slovo! Lstivost!" Řekl jsem hrůzostrašným hlasem a pak už to teda přenechal naší mentorce. A bedlivě jí naslouchal. Jako první bod lovu bylo vyčuchat ho. Ale jak takový zajíc asi voní? Asi bude smrdět, určitě se nekoupe. Znechuceně jsem pokrčil nos. Ale tak dal jsem nos k zemi a začal hledat stopu. A musíme u toho mlčet, abychom zvíře nevyděsili. Ale co bod dvě? A tři?! A čtyři?! Mumlal jsem v duchu a nevěřícně při tom koukal na tetu Sid. Náš plán neměl konec! A.. a a a vlastně ani prostředek. Jak ho chytneme, když teď máme bobříka mlčení? Ale... mávl jsem nad tím tlapou, panečku tady bylo pachů. Snad poprvé za život jsem totiž použil plně svůj nos. A nemohl se divit. oči se mi rozjížděli do všech stran a já byl jako v jiříkově vidění. Doslova mi čumák pelášil všemi směry. Jeden pach byl lahodnější než druhý.

Zdálo se, že přesvědčit Viv ke špatnostem je vlastně úplná pohoda. Stačilo pár slovíček, něco málo provést a voala? Je tu zcela nová Viv, kterou jsem ještě nestačil poznat. A možná se mi přece jen dost i líbila. Oblíbila si tetu Sid. Takže teta Iskierka bude levou zadní taky ihned oblíbená. I když představa, že si oblíbí zrovna obě mé tety mi zrovna dvakrát nevoněla. Ale spolknul jsem veškerou dětskou žárlivost a dále si užíval společnosti. Viv byla z ryb unešená, očividně i teta Sid. Ale mě se ty slizký potvory prostě nelíbili. "Ale no tak, ono to vážně někomu voní?" Zeptal jsem se a při tom se zašklebil, jako bych snad olízl tu nejkyselejší věc na světě. Očividně je měla ráda i tetička Sid. Bohužel pro ni jsme byli dva proti jedné. Z nějakého mě neznámého důvodu i Viv přeorientovala svou odpověď. Možná zahlédla, jak jsou ošklivý. Nebo se jen bála jít do vody. Teta Sid byla přehlasovaná. Usmál jsem se a díval, jak si užívá vodu podobně, jako já. Bylo to příjemné osvěžení v tom neuvěřitelném dusnu.
Nakonec jsme byli všichni tři pro ušáka. "Bezva, to bude fajn. Aspoň si protáhneme těla! Jsou děsně rychlí! Ale na nás si jen tak nepřijdou." Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Teta Sid už nás komandovala, ať se hneme. To je ale rychlost. Uvědomil jsem si a sbíral se teda na nožky. Voda tady nebyla tak silná a dala se tak projít bez větších obtíží na druhý břeh. Vyskočil jsem nahoru a počkal ještě na Viv. Kdyby se náhodou rozhodla prozkoumat kouzelný vody v řece. Představa odplouvající Viv byla svým způsobem taky lákavá. Mával bych ji a šel po svých? Nebo bych letěl za ní? To je jinčí dilema. Uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. "Jaké jsou základní informace pro lov se zajícem? Je na to nějaká taktika?" Zeptal jsem se tetičky. Vlastně jsem u takového lovu ještě nebyl, docela mě to zajímalo. Zajíc nebyla myš. A myš nebyla ještěrka.

//Náhorní plošina přes Medvědí řeku

Lekce plavání by byla skvělá. A třeba u toho najdeme i tetu Iskierku. Těšil jsem se na ni. Měla hrozně dobrý nápady. A doufal jsem, že se bude líbit i ségře. Ale teď jsme měli trochu jiné plány a tak jsem se zase soustředil na to, co bude. Letěli za mnou jako stádo splašených kojotů a to se mi líbilo. Zůstal jsem stát až u břehu řeky a díval se, jak si tady poklidně proudí. Zatímco tam nahoře je živé peklo. Voda voní dobře, ale ty ryby smrdí všude. Zachvěl jsem se.
Zastříhal jsem ušima a naklonil hlavu na Viv, která se celá radovala, že není starej puchejř. "Tak sláva!" Nakonec nebudeš tak marná. Mlaskl jsem si spokojeně. Jako poslední doběhla teta Sid, která celej den může být nazývána starým puchejřem. Taky jsem to mohl trochu více doladit, ale bylo to to první, co mě napadlo. Každopádně i ona pogratulovala Viv k rebelskému činu. "Oni byli určitě stejní jako my, chcou nás mít pořád jen doma. Ale na nás tady venku čeká celý svět! A čeká jen na to, až ho prozkoumáme!" Snažil jsem se Viv všechno ukázat. Abych tomu dodal tu správnou idylku, zvedl jsem tlapku a při tom ukázal na celé okolí široko daleko. Tenhle lesík byl jiný, než Asgaar. A já si byl jist, že takových jiných lesů jsou tisíce! Máma s tátou to jednou pochopí. Sice bylo ode mě sobecké, že s nimi nechci trávit čas. Protože jsem ani netušil, jak dlouho tady budeme vlastně žít. A jak dlouho budou žít rodiče. A že život je vlastně křehký, že může skončit třeba hned teď. Ale měli jsme tu Sid, která by na nás určitě nedala jen tak dopustit. A až se uráčíme vrátit zpátky, i s tetou Iskierkou, táta jim bude líbat tlapky za to, že se nám nic nestalo. Jo to by šlo. Ale maloval jsem si to až moc hezky, než aby to byla pravda. "Nevadí, že tě to nebaví. Mě by taky nebavilo sedět na zadku, když se hned vedle třeba něco děje. Něco zajímavějšího." Pokrčil jsem rameny a mrknul na ni.
Viv byla nedočkavá z toho, co budeme dělat. I já bych nejspíš něco zakousnul. Naposledy jsem jedl nějakou tu krysu, co jsme lovili na severu. A to nebyla zrovna sváča hodna mě. Sid navrhla, že lovíme Išku, ale tu moc jíst asi nechci. A než se vydáme tedy hledat dál, měli bychom si najít něco na zub. "Ryby? Jako myslíš ty slizký věci, co vyskakují z hladiny?" Ukázal jsem tlapkou zrovna ve chvíli, když tam nějaká ryba házela placáka. Brrr... Zavrtěl jsem hlavou. "Divně smrdí, ale koupáním nepohrdnu!" Zazubil jsem se a postavil se. Mrkl jsem i na Viv, jestli půjde taky. Hledal jsem nějaké místo, kde nespadnu hned pod hladinu. Viděl jsem větší kámen, přes který se prohání voda. Mohl bych to tam mít asi po ramena. A tak jsem zavřel oči a seskočil těch pár centimetrů dolů. Voda byla chladná, ale osvěžující. Odhadl jsem to dobře a stál jsem nohama na kameni. Musel jsem ale dávat pozor, stačila jedna nepozornost a proud by mě strhl kdo ví kam. A tak jsem zůstával pokud možno u stěny. Ponořil jsem si i hlavu, abych si ji opláchl od prachu. "Teto Sid, co takhle nějaký ušák, ti tu nežijou? Ti nevypadali tak slizce." Navrhl jsem jí. Byla by sranda takhle lovit, v partě, která nemá moc šajna o tom, co vlastně děláme. Ale o to víc se tomu říká zkušenost, nebo ne? Nadále jsem si lebedil ve vodě.

// Asgaarský hvozd

Další lekce plavání se uskuteční hned, jakmile najdeme lepší jezero. To na severu se tímto stává trochu neideálním. "Tak nějaký najdem, určitě tady nebude jen jedno." Nadhodil jsem nenuceně. A při tom se snažil vzpomenout si, kudy jsme to před tím vlastně šli. Prošli jsme toho celkem dost, ale stále né tolik, abych mohl moudře říct, že jsem toho viděl dostatečně.
Ať Viv věřila čemu chtěla, mě to bylo jaksik jedno. Buď se k nám nalepí a bude chtít zažít nový zážitky, kterým možná taky nebude věřit a bude si třeba myslet, že to byl jen sen. To byla její volba. Prozatím nám ale zmlkla a kdo ví, co se jí honilo hlavou. Jestli půjde s námi, tak to bude děsná průda. Začínala se mi zdát taková úzkoprsá. Měl bych jí asi ukázat, jak se správně rebelit. Nešlo mi ani do hlavy, jak to bylo s tetou Iskierkou. To se občas stane, že se někdo ztratí. On se ale naráz zase někde objeví! "Myslím, že by jí to ani nenapadlo." Zašklebil jsem se. Přece jen to byla tehdy hlavně teta Iska, která se nechtěla do Asgaaru vracet. Proč by nás šla jako první hledat tam? Prošla by klidně celej svět a Asgaar si nechala nakonec. Tak jsem to ovšem viděl já.
Jakmile jsem konečně zajásal, že se vydávám pryč. Chtě nechtě se rozběhly všechny vlčí tlapky přímo za mnou. Sid se zdála být nadšená ze záchranné operace své partnerky ve zločinu. Viv taky něco hulákala, nejspíš něco jako počkej, zastav, nebo zpomal. Vyplázl jsem jazyk a provokativně jsem zabořil pohled do blížícího se malého lesíku. Všiml jsem si také, že se změnil pach ovzduší, už jsme byli mimo smečku. Tak uvidíme, jaká bude Viv poseroutka. Naklonil jsem hlavu na stranu, abych viděl, jestli mám nějaký náskok. No, moc ho to nebylo. Měl jsem celkem krátké nohy a malé tělo. Ale běžel jsem, co mi síly stačily. Zastavil jsem se až v lesíku a zadýchaně se rozhlížel. V okolí jsme nejspíš našim dusotem vyplašily i několik lesních zvířat, kteří si užívali siestu. Tady jsme nebyli. Ale hulákala tady řeka, tak jsem se ihned proplétal mezi keři, abych jí našel. Zastavil jsem se pořádně teprve až u břehu. Jojo! Trefil jsem to, museli jsme jít přes řeku, abychom se dostali domů. Jsem na správné stopě. Zavrtěl jsem ocasem a hlavu sklonil, abych se mohl napít. Hned po té jsem se posadil. "Slavnostně Ti gratuluji Viv, právě ses stala další černou ovcí rodiny. Táta moc šťastný asi nebude," a ze mě už vůbec ne. Ale při tom jsem se významně podíval na tetičku Sid. Jsem to ale zlobivej kluk, co? Nebohou, smutnou a znuděnou sestřičku jsme vytáhli ven, mezi predátory a jinou havěť, co se tady potuluje. Jestli budou nějaké ztráty? Možná.

To samé říkala i Iskierka, že jsme dost daleko. Ale přesto jsme ze severu vzali roha, abychom byli v bezpečí. Ale bude ale snad nějak magicky chráněný, nebo tak něco. Ale... být v bezpečí, pche to přece není nic pro mě. "Jo! To bychom mohli mít další lekci plavání!" Když teta Sid zmínila jezero, ihned jsem si vzpomněl na to, jak jsme se snažili utopit tetu Isku. Ale nedala se, je na to moc silná! Ale jednou jí dám pořádnýho čouda. A na to je třeba natrénovat. Zajiskřilo mi v očkách. Viv moc nevěřila, že jsme u té sopky byly. No jo, uprděná bába, co celou dobu sedí na zadku v lese. Pak nevěří nejspíš ničemu. Pokrčil jsem rameny, ať si myslí co chce. Nemusel jsem jí přece přesvědčovat o tom, kde jsme byli a co jsme tam dělali. Jsou to přece jenom mé vzpomínky!
Tetu Isku jsme někde zadrbali. "Ehm!" Vlastně v tom shonu jsem jí u těch kreatůr malých také neviděl. Snažil jsem se přehrát celou tu událost a vzpomenout si, jestli třeba něco neříkala, nebo tak něco. Ale nic jsem v mérku neměl. Zašeptal jsem něco tetě Sid, ale toho se hned Viv chytla. Nějaká zvědavá, když nevěří našim slovům. "Jak teta Iska ale bude vědět, že jsme došli zpátky do lesa? Vždyť nás chtěla někde vzít, ne?" Zamyslel jsem se trochu nahlas. Jak nás teda potom najde tady, když ani nemá ponětí, kam jsme se vydali? Respektive, kam jsme utekli? "Ha! Půjdu jí naproti a najdu ji!" Vyhrkl jsem nahlas a při tom vrtěl ocasem ze strany na stranu. "Poslední bude nazýván celý den starým puchýřem!" Hravě jsem se rozběhl a vzal to přes tetu Sid. Kterou jsem chtěl přeskočit, no nedopadlo to. Jeden letmý kotrmelec mě ale vrátil zpátky na nohy a já už si to pelášil směrem, odkud jsme před malou chvíli přiběhli. Sice jsem chtěl zůstat chvíli v lese, když už jsme tady byli. A poznat třeba dědu, nebo dalšího strejdu. Ale teď jsem měl sebou Viv a mohl jsem mít na ni aspoň trochu špatný vliv! Tak proč toho nevyužít a neukázat jí aspoň něco málo, co jsem zažil já? Vždyť s takovou nebude mít žádný zážitky, její život bude... bude nudný! Teta Sid určitě nezůstane pozadu a půjde také hledat tetu Išku. I když jsem už zapomněl, kudy jsme vlastně šli, mířil jsem zkrátka přímo za nosem.

// Křišťálový lesík

Každej v dnešnej dobe chcel len porušovať pravidla. Já som nebol výjimkou, každe pravidlo, ktoré som počul som porušil. Driv lebo pozdeji, to už bolo jedno. Pravidla som nemal moc v láske, ale keď som chcel žit vo svorke, nemohol som sa im vyhýbať. A tak som sa držel zpeť. Predsa i tam bola naozaj zábava. Chcel som byť samostatnu jednotkou. Žiť niekde bokom od ostatných, ale být naozaj váženým členom. Treba ochráncom hranic, to by sa mi páčilo. Každý den som mohol isť na vychádzku, nehledet na ostatný. Keď niekoho spatrim, tak ho vyzpovídám a idu si po svojich. Nebol som závislý na ostatných, ako treba u lovu. Nebo ako pečovatel, šmankote to je jediná práca, ktoru by som nechcel delat. Ešte sa rozčilovat s vlčaty, boj bože!
Nie nie... Opakoval som si v hlave. Ochránca je pre mňa ako robený. A tak by som mal na tom začať makať. Nebol som velkým vlkom, ani mohutným. Bol som krpec a krpců sa nikdo nebojí. Aspoň doteraz nie. Ale já to zmením! Prave som si to štrádoval cestou a hladal, koho bych požádal o nejaké cvičenie. Abych zapojal svalíky, nebo ziskal nejaké zkušonosti.
V tom som opravdu na niekoho narozil, bol to zajac. Saďal si na kmeni stromku a odpočival. To bola moja šanca, ako zdokonalit tachniku. Predstavoval som si ho ako cudzieho vlka. Ktorí sem prišiel do lesa a otravovať. A já ho mám vyhnať! A tak som sa dal do pohybu. Hnal som sa za ním ako zbesilý stroj. Však já ho dostanem! Hned mňa zbadal a začal zdrhať. Tak to malo byť i u vlkov. Prehnal som sa lesom a zajac utiekal ďalej za hranice svorky. Ostal som stať u hranic a hrdo pri tom vypnul hrudníček. Tak! To ti naozaj náleží! Smrad! Zavrtel som chvostom, bol som na seba viac než hrdý. Vyhnal som zajoca, ktorého som považoval za vlka votrelce. Ale já ho dostal, dostal som ho. Úplne sám! A tak som sa vydal dál ku hranicám, abych je zkontroloval. Čo keby tam byl eště nejaký takový ušák, čo si tu bude lebediť? Je treba ho vyhnať!

Dneska byla chladná noc. Nemohl jsem se pořádně zahřát a to jsem dělal co sem jen mohl. Zachumlaný v nějaké staré kožešině, která smrděla už na sto honů. Jindy bych si jí ani nevšimnul, ale dnešek byl jiný. Možná na mě útočil nějaký bacil, který mi bral mé osobní teplo. Nevěděl jsem, co se děje. Usnout jsem nemohl, stále jsem se jen převaloval a snažil se najít tu správnou polohu. Všechno bylo špatně. Když už se mi konečně podařilo pořádně zabrat, viděl jsem před očima jen samé nesmysly. Špatné sny, které na mě útočily a nenechaly mě spát. Tuhle noc jsem si rozhodně za rámeček dát nechtěl. Začínal jsem být zoufalý a sám sebe prosil, abych přestal přemýšlet nad blbostmi a jednoduše usnul.
Když jsem znova otevřel oči, můj smradlavý kožich tu nebyl. Byl jsem tu jen já sám, ležící u hranic lesa. Dlouhá louka mi naznačovala, že mě má hlava opět někam přenesla. Ale víc jsem neviděl, panovala tu velká mlha. Prvotně jsem si myslel, že je to jen další zlý sen a z mlhy na mě nejspíš něco vybafne. Polkl jsem a pomalu se postavil. "H-haló?" Zvolal jsem do prázdna a nejistě si stoupnul. Šel jsem po vyšlapané cestičce, jako bych tady už někdy byl. Mohl to být Asgaar? Ne, ten přece nemá tak velkou louku. Mlha mi ukazovala jen to, co pokládala za správné. Sem tam jsem v ní viděl nějaké stíny, které mě sledují. Ale když jsem se na ně zaměřil, byly pryč.
Došel jsem k velkému stromu, dokonce jsem do něj i vrazil. Hlavou mi projela menší bolest a já se skácel zadkem k zemi. Přední tlapkou jsem si pohladil hlavu, abych se ujistil, že tam není boule. Tak počkat, tady to přece znám. Polkl jsem a podíval se nahoru. Strom dneska ale nesvítil, a víla tady taky nebyla. Aspoň na první pohled jsem jí nikde neviděl. Dnešní den byl celý na ruby. "Vílo?" Zavolal jsem do prázdna. Musel mi vypadnout další zub, ale to už byla klasika. Začal jsem ho hledat. Jestli mě to přemístilo sem, musím ho přece mít někde u sebe. Jakmile jsem ho našel, položil jsem ho na jeden z vystouplých kořenů. Nemohl jsem ho tady přece nechat jen tak bez povšimnutí. Měl bych vílu najít a říct jí to. Ta mlha mě ale celkem dost děsila. Stále jsem očekával, kdy z ní vyskočí krvelačná bestie.
A tak jsem se dal do hledání. Víla je buď někde na výletě, nebo se jen někde zašívá. Uvnitř stromu nebyla a nahoře v koruně také nic nesvítilo. Začal jsem si pohrávat s kořeny, které tedy byly od stromu. Na jeden z nich jsem vyskočil a snažil se udržet balanc. Bylo to těžší, než jsem si myslel. Ale bavilo mě to a tak mě to na pár minut zabavilo. Pak jsem se ale ihned vrátil k hledání. Nikde jsem necítil její pach, ale někde tady být přece musí. "Tak kde se fláká?" Zamumlal jsem si pro sebe a zakňučel. Nelíbilo se mi to. Ta mlha, to že tady víla nebyla, to že dneska nesvítil vnitřek stromu! Dal bych tlapku do ohně za to, že tady snad někdo hraje i na housle pohřební píseň. Kousek ode mě praskla větev. Ihned jsem se otočil, co jsem viděl mi naskočila husí kůže. Stála tam, zářící vlčice, malá s křidélky. Kolem sebe měla mlhavý opar a něco jí kapalo z předních tlapek. S jekotem jsem pelášil pryč. Hrůzostrašné monstrum si pro mě přišlo! Ihned jsem našel své místo, na kterém se vždy probouzím a usínám. Zachumlal jsem se a ani nedutal.
Víla se zrovna vracela z pytlíkem nových zubů. Bohužel to vzala skrz nějaké jezero, nebo vodu a tak byl pytel mokrý a kapala z něj voda. Mlha tomu dodala hrůzostrašný výraz, zcela nevinné dušičce. Ta jen nechápavě kroutila hlavou a snažila se vlče uklidnit. No... nejspíš to jen zhoršila.