Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Maharské močály, přes Hadí ocas

Vyšel jsem z močálů a podíval se na sebe. Byl jsem celý od bláta, ale díky mrholení snad něco i opadne. Kožich jsem měl místy mokrý víc, někde méně. Ale rozhodně to nebyla žádná hrůza. Zatím jsem o sebe nijak zvlášť nedbal. Byl jsem rád, že jsem byl zkrátka venku. Přešel jsem přes pláň, která mě zavedla do sousedního lesa.
Uvítal jsem, že tady na mě nebude tak mrholit a i si odpočinu. Nezdá se to, ale cesta sem byla náročná. A já toužil prozkoumávat na vlastní pět. Díky tetám jsem měl spousty znalostí a dokázal se tak poprat i s kritickými místy. Ale stále ne se vším. Kdybych potkal třeba medvěda, vůbec bych netušil, co mám dělat. Dokázal bych mu vůbec utéct? Posadil jsem se na chvíli a oddychoval. Zmiz z našeho života... Hlas mého otce mi neustále zněl v hlavě. Kdykoliv jsem se na chvíli zastavil a nechal proudit myšlenky, měl jsem ho přímo před očima. Zavrtěl jsem hlavou a musel jít zase dál. Nebyl jsem stále unavený tolik, abych třeba usnul. Ale odpočívat jsem mohl.
Procházel jsem lesem, ve kterým jsem ještě nebyl. Lesem se nesl však křehký hlas. Jindy bych vzal asi roha, ale uměl jsem poznat hlas mládí. Byl totiž tak otravnej, jako ho měla moje sestra. Hmm... Rozhodně jsem se nezbavil vlastní rodiny, aby se ze mě stala nějaká chůva! Ale... ale něco mi říkalo, že bych se po ní možná měl podívat. Po tom hlase, samozřejmě. A tak jsem šel dál, nějaký pach vycházel z křoví, možná i dech? Nebyl jsem v tom zrovna zběhlý, ale vystopovat jsem něco málo už mohl. "Vylez caparte," Vybídl jsem křoví. Osobně jsem byl dost zakrslé vlče, i na to že za chvíli oslavím půlrok. Ale... ale bylo to příhodné! Zvědavě jsem si to prohlížel, ale blíž jak na dva metry jsem nešel, přece jsem si musel dávat pozor na osobní prostor, nebo ne? Nesnášel jsem, když se o mně někdo musí otírat, viděl jsem v tom hned útok.

// Hadí ocas

Plížil jsem se za ještěrkou a snažil se jí být co nejvíce v patách. Čím víc jsem se ale snažil být rychlejší, tím více to klouzalo. Už jsem byl párkrát na zemi a kožich to nepříjemně poznamenal. Měl jsem bahno i na místech, o kterých jsem ani netušil, že to vlastně jde. Ale stejně to zvládnu. Ještěrka mi ale zmizela ve štěrbině v zemi. A já se dostal do míst, o kterých by se nejednomu vlku, rozhodně nesnilo. Zastříhal jsem ušima, slyšel jsem tu hlasy. Pryč. To byla moje prvotní reakce a tak jsem šel dál. Čvachtalo to tady pod nohama a podivně smrdělo. Nebylo to místo, o které by někdo jen tak zakopnul. Ale bylo to možná místem, které někdo považoval za exotické.
Občas mi noha zajela níž, než jsem si myslel, že by to šlo. Vytrhl jsem nohu ze spárů bahna a znechuceně se při tom prohlížel. Má jindy uhlově černá srst byla teď spíše hnědá. Ani teta by mě nepoznala. Ale no tak, to jsem si vybral směr. Přeskočil jsem malou kaluž a šel dál. Ten divný odér se linul ze všech stran. A čím jsem byl hlouběji v tomto lese, tím to bylo nebezpečnější. Kluzčí. Bahno bylo úplně všude, mlha mi zabraňovala v tom vidět dál, než na tři stromy přede mnou.
Jestli tu byl nějaký větší predátor, mohlo to znamenat pro mě konečnou. A já bych tak neumřel tak, jak jsem si vysnil. Za ochranu svého domova. Zvláštní pocit, který mi procházel tělem. Život byl křehký, možná i tady stačil jen drobný pád a já si mohl zlomit vaz. Ale co se stane pak? Co se s námi stane pak? To jsem netušil. Je tu spousta bohů, možná ani umřít nejde. Ale jestli může umřít klasická zvěř, proč bychom nemohly i my? Divné témata, která mě v hlavě napadala znamenala, že jsem nejspíš definitivně přišel o své dětství. A to jen díky mému otci. Vlku, který mě zplodil.
Procházel jsem dál, měl jsem občas problémy vytáhnout tlapy z bažiny. Ale naštěstí jsem nemířil nikam hlouběji. Držel jsem se u hranic a prozkoumával to z dálky, jakou jsem uznal za vhodnou. Skočil jsem i na podivně zkroucený kmen stromu, byl celkem pevný. A já tak měl chvíli pocit, že chodím po betonu, po čistém betonu. Tohle je dost divné místo. V dálce jsem viděl možnost přejít do sousedního lesa. Únavu jsem na sobě už začínal cítit. Tyhle bažiny byly náročné pro někoho, jako jsem byl já. Proto jsem si hodlal na chvíli odpočinout kousek vedle. Musel jsem však ještě přejít pár nepříjemných momentů. Tady se rozhodně vlhkost nehodlala jen tak vypařit. Ale já se odsud vypařit určitě chtěl.

// Klimbavý les, přes Hadí ocas

// Esíčka

Vyšel jsem pěkně nahoru a zastavil se. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a cítil se na moment tak volně. Bylo to divné být venku sám, poprvé. Ale zvládal jsem to celkem dobře. Byl jsem přece znalý krajiny, i když jsem si vybral směr, který jsem absolutně neznal. Tak jo, kudy teď? Zvědavost mi nedala, viděl jsem spousty nových věcí! A to mi zabraňovalo se neustále zajímat o to, co bylo. To co je teď přede mnou je mnohem více zajímavější. Cítil jsem spousty nových pachů a musel tak na sebe dávat i pozor. Pud sebezáchovy bylo něco, co jsem ještě moc neměl. I když mě tetičky na určité věci upozorňovali.
Půda tady byla vlhká a kluzká. Bahno tu bylo všude a já se v něm nechtěl rozhodně válet. Občas jsem viděl nějakého brouka, v tom jsem uviděl ještěrku. Plížil jsem se směrem k ní a v posledním momentu po ní skočil. Ona mi však utekla a já v tu ránu uklouznul. Rameno jsem měl od bláta, ale hravost mi to nebralo. Nikdy jsem na takové hraní nebyl, ale když jsem byl sám, proč ne? Měl jsem odpor jen k vlčatům mého věku, proč si tak ale kazit radost, když mě nikdo nevidí?

// Maharské močály

// Šakalí mýtina

Vyděšeně jsem se ohlížel, mlha mi ale nechtěla prokázat tu laskavost vidění. Abych viděl, jestli mě ti dospělí šakali pronásledují. Měl jsem hlas skoro až v krku. Neumím se pořádně prát! A dospěláci budou určitě agresivnější, než ty děcka, které jsem se snažil zabít. Polkl jsem a hnal se, co mi síly stačily.
Vpředu už jsem slyšel proud řeky. Nebál jsem se toho, že bych jí neuměl přebrodit. Nebo že bych nenašel místo vhodné proto, abych se dostal na druhý břeh. Měl jsem přece dobrou školu, nebo ne? Stále jsem měl ale v hlavě témata, na které by vlče, ani lehce odrostlé, nemělo rozhodně myslet. Vyskočil jsem na kámen a na malou chvíli se zastavil. Abych si tak zrekapituloval vše, co se stalo. Srdce mi tlouklo do hrudníčku tak, že jsem očekával, kdy to srdce vyletí ven. Mělo to však výhodu, na malou chvíli jsem zapomněl na všechno, co se dělo v lese. Co udělal můj fotr... Bylo mi líto, že to byl můj otec, máma měla na víc. Ale i ona mě zklamala, nejspíš stejně jako já ji. Odpustí mi někdy aspoň ona? Přijde na můj pohřeb? Otázky, na které nejspíš nikdy nebudu znát ani odpověď.
Nedaleko tady byla ta řeka, byla dost rozbouřená, ale to mě neodradilo. Šel jsem po jejím břehu dál a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo spadnout tam dolů. A jednoduše umřít. Jaké to vlastně je, když vlk umírá? Zabil by mě otec, kdyby mohl? Kdyby tam nebyl nikdo, kdo by mě ochránil? Soptil, byl vzteklý, možná by to dokázal, kdyby chytil opravdovou zlost. Chtěl bych vůbec, aby mě zabil někdo jako on? Ne. Udělám všechno proto, abych byl lepší, silnější a abych byl prostě ve všem lepší, než je on. Možná jsem už byl lepší než on, v mnoha směrech jsem se za to považoval. Dokázal jsem udělat rozhodnutí, ke kterému jen tak někdo nedospěje. A rozhodně jsem držel své emoce na uzdě, jestli se to tak dalo nazvat. Ale já tam jen stál, vyděšený a nemohl jsem se ani pohnout. I to byla reakce. Jaké by to bylo utopit se? Možná bych tím ušetřil spoustu trápení, spoustě vlků. Napadlo mě. Zastříhal jsem ušima a sledoval řeku. V jedné chvíli jsem zahlédl místo, které bych mohl hravě přeskákat, nebo možná i přebrodit. Byl to drobný spád, takže tam bylo i dost skal. A tak jsem seskočil dolů, abych tomu byl i blíž. Ale stále jsem měl všechny představy v hlavě. Co kdyby do mě uhodil blesk? Může to vlk přežít? Podíval jsem se na nebe. Byl nový den, bylo ráno! Celý den jsem měl před sebou! A hodlal jsem ho využít k prozkoumání světa. Konečně na vlastní pěst. Ha! Možná najdu i masožravé rostliny! S těmi bych si dal pár do zubů! Zazubil jsem se a vkročil tlapkou do vody. Voda byla prudká, ale byla tady nízká, přesto velmi kluzká. Dával jsem pozor, abych tak neupadl, stačil jediný pohyb a já bych skončil kdo ví kde. Nejspíš u té smrti, o které jsem tak usilovně právě teď přemýšlel.
Dostal jsem se na druhou stranu a zastavil se. Umřel bych rád při ochraně mého domova a mé rodiny. Zamyslel jsem se. Mlha mi nedovolovala vidět na Asgaar, ale tam mé srdce patřilo. Měl bych se zapojit více do dění smečky, seznámit se. A... a dělat co se mi řekne. Napadlo mě. Tetičky mě držely celkem zkrátka venku. A dlouho. Teď bylo na čase to všechno změnit, celkově i postoj. Cítil jsem hodně bolesti, srdce potřebovalo cítit i něco jiného, než jen ztrátu a bolest, která tam byla teď.
S mírně zvláštním pocitem od žaludku jsem šel dál. Hledal jsem nějaký les, tam by něco na zub být mohlo. A já to pak donesu dědečkovi.

// Hadí ocas

// Asgaarský hvozd

Vyšel jsem z lesa a ještě se ohlédnul, jestli nemám za zadkem ustarané tetičky. To, že jsem chtěl být chvíli sám mělo svůj důvod. Tak nějak jsem si uvědomil, že nemohu jen tak žít ve smečce bez toho, aniž bych tam něco donesl. Proto jsem se rozhodl něco chytit úplně sám! A naplnit tak nějaký ten žaludek. Ale žádný brouk mi za to nestojí. A tak jsem šel dál, hledajíc aspoň malé rozptýlení od útrap, které jsem momentálně zažíval. A prozkoumávání okolí se rozhodně řadilo mezi něco, co mi dokáže zaměstnat hlavu. Hlavně nesmím potkat fotra. Projelo mi hlavou a ušklíbl jsem se. To oslovení se mi líbilo, jednou ho tak nazvala tetička a rozhodně to byl. Nebyl to táta. Táta rozhodně neskáče po skoro vlastní sestře. Nebo jak ty vztahy vlastně byly, sám jsem se v tom ztrácel.
Když jsem mířil dál, mlha mi zabraňovala v tom vidět, kam vlastně jdu. Byla tak hustá, že jsem se v ní i ztrácel. A možná bych se i ztratil, naštěstí jsem měl tetiččinu školu. Tím, že jsem s nimi skoro celý půl rok cestoval ze mě udělalo něco, co by měl vědět každý mladý vlk. Umím si všímat detailů a tak jsem se nebál, že bych se někde ztratil. Ale zrovna v té chvíli jsem slyšel vrčení. Zvedl jsem hlavu a viděl několik šakalů, ale ne malých, ale velkých. Sakra! Na nic jsem nečekal a bral roha. Určitě se chtějí pomstít za to, jak jsem jim naklepal špeky!

// Esíčka

// Jeskyně

Zůstal jsem ještě chvíli stát na terase. Cítil jsem se fyzicky o něco lépe, psychicky jsem na tom nebyl úplně nejlíp. Stále mě to trápilo. Možná jsem trochu i doufal, že se tady otec objeví a omluví se. Ale on už tady nebyl vítaný a nikdy nebude. Bádal jsem ve své hlavě, jak se teď asi cítí? A trápí je, jak se cítím já? Před jakou věc mě vlastně postavili? A mysleli si, že je to v pořádku? Asi ne. Zamyslel jsem se nad tím. Kdybych umřel, trápilo by je to? Opět se mi v očích zaleskly slzy. Ale nehodlal jsem sady ronit slzavé údolí za někoho, koho to možná ani netrápí. Trápilo to vlky, které jsem považoval za svou rodinu a tak to může i zůstat. Jaké to však bude, až je zase někdy potkám?
Zavrtěl jsem hlavou a seskočil dolů. Znova jsem procházel lesem a proplétal se tak mezi stromy. Nožky jsem neměl nijak extra dlouhé. Možná by teď bylo celkem příhodné se porovnat se sourozenci, ale... ale já je neměl. Aspoň ne tady. Stále jsem měl v hlavě to jedno slovo. Smrt. Co bych dělal, kdybych umřel? Já asi nic, ale co ostatní? Koho by to zajímalo? Kdo by přišel? Jasně jsme mohl počítat s tím, že se tady moje stará rodina neobjeví. Že neuroní ani slzu, ale ještě by můj hrob i zadupaly. Ne, takhle by můj pohřeb neměl vypadat. Patřím přece sem, do Asgaarského hvozdu mezi Asgaarské vlky. Na mém pohřbu by tak měli být oni. A v první řadě tetička Sineád a Iskierka. Jak se k sobě budou choulit a ronit slzy za jejich nejlepší vlče, které mohli dostat. Za mě. A děda Arcanus, který mě snad ještě hodně naučí. A strejda Alastor také nesmí chybět, i když ten jeho kamarád by to okomentoval po svém. V rodinném kruhu by to mělo být. Usmál jsem se nad tou myšlenkou. Možná by to mohlo být i někde poblíž pomníku mé babičky. Ale to místo na paloučku si musím zasloužit, není to jen tak. Řekl jsem rozhodně a zamračil se. Bude potřeba si to místo a všechno zasloužit!
Vyskočil jsem po blízkém brouku, ale ten mi uletěl před nosem. Lov nebyla moje silná stránka, je třeba se zdokonalit ve všem. Až jednou umřu, aby mě pochovali tak, jak bych si přál, důstojně. Aby na mě vlci nezapomněli. Aby si řekli, že jsem byl Crowley Asgaarský, jednou... A přál bych si tam nějaké hezké květiny. Takže bych měl natáhnout bačkory nejlépe na konci jara, nebo v létě. Miloval jsem barevné a voňavé květiny. Možná to něco znamenalo, že jednou budu vládnout magii zemi. Může to něco znamenat? Možná. Opět jsem do sebe vtáhl sopel, který se mi chtěl dostat z čumáku ven. Nemohl jsem navždy brečet nad rozlitým mlékem. Nechtěl jsem projevovat slabost, ale cítil jsem se tak slabý. Musím něco dokázat! Musím něco... udělat. A tak, jak už bývalo mým zvykem - je na čase tropit neplechu.

// Nenápadné zmizení, Šakalí mýtina

// 120, Asgaarský hvozd

Dorazil jsem do úkrytu a škrábal se tak na nejbližší skálu. Za chvíli jsem se už objevil mezi prvními stěnami a mohl si na chvíli oddychnout. Otočil jsem se a viděl za sebou les. Tak velký les, patřící smečce, mé rodině. Tomu, čemu jsem si vybral, že chci žít. Neznal jsem všechny vlky ze smečky. Ale znal jsem jich dost na to, abych věděl, že mi budou rodinou. I když má opravdová rodina je někde pryč a už se nikdy nevrátí. Netušil jsem ani, jak se zachová Vivianne. Vrátí se zpátky do lesa? Nebo odejde raději s rodinou. Smutek, který jsem teď zažíval nemohl zažít prakticky nikdo. To, že jsem si musel rozhodnout o tom, s kým chci žít a kým chci být. A kým pokud možná budu.
Táhlo mi už na půl roku, ale stále jsem byl ještě dítětem, momentálně vhozeným do velké řeky. A komu tím pomohli? Proč vůbec odešli? Pravý důvod jsem neznal. Možná mi ho teta Iskierka někdy řekne. Co ale bylo důležité vědět bylo, že já od teď neměl matku, ani otce. A pravděpodobně ani sourozence. Ciri a Rey se rozhodli odejít s nimi. Tvořili tak rodinu, do které jsem já už nezapadal.
Smutně jsem procházel jeskyni a vzpomínal na to, kdy jsem to tady poprvé viděl. Kdy jsem se tu kolíbal a pil matčiné mléko. Představoval jsem si ji schoulenou v jejím rohu, kde spávala. Kde jsme spávali i my. Slzy mi tekly po tvářích a nehodlaly jen tak přestat. Smutné hekání se odráželo od stěn a doléhalo zase zpátky ke mě. Tak málo vzpomínek jsem na ně měl. Ale vnitřně jsem věděl, že jsem si vybral správně. Takhle se správný rodič nechová. Správný rodič nenapadá vlastní rodinu, správný rodič neodchází od vlčete jen tak pro nic za nic. Jen kvůli tomu, že se vlastně rozhodl.
Utřel jsem si pár slz a zamířil hledat to maso. Vonělo to po celé jeskyni a s pocitem plného žaludku bych se mohl cítit o něco lépe. Žvýkal jsem maso a občas mi to chvíli i trvalo. Našel jsem si tuhý kus, ale nevadilo mi to. Tím, že jsem něco dělal jsem nemusel myslet. Drobné tělo rozhodně maso potřebovalo. Nikdy nebudu žádným velkým obrem, ale maso k životu potřebuji naprosto bez výjimek. S tetičkami jsem měl jen pár drobností, teď jsem se mohl pořádně nadlábnout.
Žaludek jsem však velmi rychle zaplnil, sklonil jsem proto na chvíli i hlavu, abych se mohl pořádně i vyspat. Nechal jsem tak tělo odpočívat a regenerovat. Po tolika dobrodružstvích jsem se tady cítil v bezpečí. Aspoň na chvíli ukrytý před světem. Jakmile jsem se probudil, vyšel jsem pomalu zase ven. Jak jsem si slíbil, půjdu chytat brouky.

// Asgaarský hvozd

// Zdrhám

Pohlédl jsem na tetičku Sineád a smutně při tom přikývl. Necítil jsem se úplně dobře, bylo mi zvláštně od žaludku. Možná jsem ho potřeboval zaplnit, i když po tom všem jsem neměl vůbec žádnou chuť k jídlu. Ale pocit a to, že jsem věděl, že patřím sem... to bylo dobré. "Dobře," řekl jsem. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, co asi teď matka dělá. Jestli něčeho lituje, nebo fotr. Ale hodlal jsem za tím vším udělat tlustou čáru. Neměl bych se zabývat tím, co se stalo. Stalo se to, protože jsem to tak chtěl, i když se to vyhrotilo v cela jinou situaci.
Chtěl jsem být možná i malou chvíli sám. Proto jsem zamrkal a chtěl se na chvíli omluvit. Zdálo se, že mají ještě hodně věcí, které potřebují probrat. Tetička Sid chtěla pomoc, ale fotr byl zkrátka rychlejší. Všechno to tak nějak padlo. Děda Arcanus mi nabídl, že v úkrytu najdu muflona. Neměl jsem tušení, co je muflon ale znělo to jako něco, co bude fakt dobrý. Tetička se zdála být zaskočená tomu, že chci být sám. Chci? Možná jsem ani nevěděl, ale cítil jsem, že to potřebuji. "A-asi ano... trochu si odpočinu, projdu les, chytím pár brouků." Řekl jsem neutrálně. Chtěl jsem jen nějak zaměstnat hlavu, abych to zpracoval. Měl jsem toho hodně na srdci a nikdo to za mě nevyřeší.
Smutně jsem se rozloučil. Obešel jsem jak tetičku Sineád, tak tetičku Iskierku, i Arcanuse. Abych se jim otřel aspoň o tlapku a pak zamířil tedy k úkrytu. "Zatím se mějte," hlesl jsem nakonec a zmizel v křoví. Se svěšenou hlavou jsem nadále procházel mezi stromy.
Sem tam jsem mezi stromy zahlédl i nějakého toho vlka. Snažil jsem se být ale nenápadný. Ještě jsem vtahoval sopel do čumáku. Slzy jsem držel na krajíčku, ale chtěl jsem pustit opratě až v jeskyni. Cestu tam jsem si naštěstí pamatoval, nebylo to úplně daleko.

// Úkryt

Bylo to šílené, celý ten nápor emocí, které vlastně teprve teď docházely. Nedokázal jsem si to v hlavě úplně utřídit, co se to vlastně stalo. Mrzelo mě víc to, že jsem se rozhodl opustit vlastní rodinu, ale zároveň jsem vlastně v rodině zůstal? I když v té vzdálenější? Nebo to, že otec bez ostychu napadl tetičku, která se o mně celý půl rok starala? Kdo koho zradil bez toho, aniž by si to promyslel? Smutně jsem při tom vzhlédl. Všichni přítomní mi byli velkou oporou, ale i útěchou. Sineád natahujíc se ke mě, stejně tak i Iskierka. Ta se zdála být po střetu s otcem zraněná. Všechno je to špatně. Vzhlédl jsem i k dědovi, který se snažil do situace nějak dostat. Vpadl sem jako slepý k houslím a nejspíš to jeho uši neslyšeli úplně rádi. Byl jsem Asgaarským vlkem, tento les mi bude dobrým domovem. "Děkuji," usmál jsem se a při tom se snažil otřít slzy aspoň z jedné tváře.
Povzdychl jsem. Při slovech, že se s rodiči mohu kdykoliv vidět jsem jen kouknul na Iskierku. "To... asi ne." Řekl jsem a pak se podíval někde do strany. Nějak jsem to potřeboval celkově všechno zpracovat. Hlava mi pracovala ve všech směrech. To co jsem před malou chvílí slyšel by nemělo slyšet žádné vlče. Bohužel jsem si vybral tuhle cestu a otec se s tím očividně nehodlal jen tak smířit. Bylo mi to líto, že to vzal tak krutě. Proč to taky udělal? Matka mi dala na výběr, měl jsem si snad vybrat volbu jít s nimi? Proč mi tu volbu tedy samy dávaly?
Z přemýšlení mě vytrhly až hlasy, které volaly na mou sestru. Zvedl jsem hlavu, abych se podíval kde je. Viděl jsem jen její zadek, jak si to peláší kdo ví kam. Nebylo mi to víceméně líto. Konečně jsem byl rád, že jsem se jí zbavil. I když ostatní byli nejspíš jiného názoru. Zavrhnut. Zamrkal jsem. "Nevadí, když si půjdu trochu odpočinout?" Zeptal jsem se. Možná přece jen Iskierka chtěla něco probrat s dědečkem. A já i kdybych tady s nimi postával, stejně bych ty slova ani nevnímal. Sám jsem si to potřeboval srovnat trochu v hlavě. I když možná to byl i špatný nápad, být teď sám není zrovna ideální kombinace. Ale já cítil, že to asi na malou chvíli i potřebuji. Zkusit se z toho vyspat, nebo přijít na jiné myšlenky. Čekal jsem ovšem na souhlas.

Seděl jsem tam tak odhodlán, tak rozhodnut. Ač to bylo těžké, věděl jsem, že patřím sem víc, než vlastní rodině. Že chci trávit čas s tetou, ale i dalšími členy rodiny, které jsem ještě nestačil ani poznat. Proč mi bylo tohle právo ubíráno? Matka mě naposledy objala a pak se ke mě otočila zády. To bylo první bodnutí, které jsem na sobě ucítil. Udělal jsem něco špatně? Řídil jsem se srdcem, ale upadl jsem do jámy nejistoty. Fotr začal prskat. Na tetičku Iskierku byl jedovatý, jako had. Pohlédl jsem vyděšeně na ni a pak zase zpátky na něj. Takhle se před tím přece nechoval a teta byla rodina. Proč na ni byl tak škaredý? Jenomže to byl jenom začátek celého odpalu. Crowley. Opakoval jsem si. V ten okamžik se vlčí tělo dalo do pohybu a vmžiku byl na Iskierce. I já automaticky ucukl, čímž jsem ztratil rovnováhu a spadl za kmen. Vyškrábal jsem se předníma tlapkama nahoru a díval se, jak fotr vyhrožuje tetičce. Vnitřní duch se toužil bít, skočit mezi ně a říct, ať toho nechají. Jenomže při tom pohledu jsem najednou ztuhnul. Nemohl jsem nic dělat, jen jsem tam stál a byl rád, že vůbec dýchám.
Vlčí tělo se pak otočilo na mě, otec jehož pohled byl tak chladný, jako samotný kus ledovce. Zůstal jsem tam stát s otevřenou tlamou a přijímal veškeré informace o vypadnutí. Tetička se mě zastala, právem. To ona ho teď vyhazovala z území, které jsem si já vybral jako domov. Jenomže proč mě za to takhle trestal? Za to udělat vlastní rozhodnutí. Matka odešla, on soptil, ale nakonec se taky uráčel odejít.
Zůstal jsem tam stát po boku mé tetičky, která mě chránila hlava nehlava. A já věděl, že jsem si vybral dobře, jenomže v tuhle chvíli jsem byl tak rozhozený, že jsem se nezmohl prakticky vůbec na nic. Mluvila na mě, ale já sledoval jen místo, kudy se mí rodiče vytratili. Vypadni... vypadni. Iskierka se snažila mě utěšit, možná jsem doplnil svou slovní zásobu o pár kuriózních slůvek. Ale nepracoval jsem tak, jak bylo zvykem. Cítil jsem v očích slzy, ale odmítal je spustit, aspoň zatím. Sem tam jsem slyšel drobné praskání jiskřiček z kožíšku šedé vlčice vedle mě. Ta ač stála blízko, nešla ještě blíž, nejspíš z bezpečnostních důvodů.
Najednou se tu ze strany objevil obrovský černý vlk. Já stále zahleděn někde dopředu, vyhlížejíc další a další problémy. Tělo se mi chvělo, neovládal jsem to. Když jsem uslyšel své jméno, vzhlédl jsem konečně nahoru. Napřáhlá tlapka ve stylu objetí. Jindy bych to nejspíš ignoroval, ale teď mi to přišlo jako dobrý nápad. A tak jsem udělal krok dopředu. K cizímu vlkovi, k Arcanusovi, mému dědu. Kterého jsem do teď neznal, jen o něm slyšel z vyprávění. Potřeboval jsem cítit nějakou útěchu. A když jsem tak ucítil vlčí tlapu, podíval jsem se na Iskierku a celý nápor emocí to vzal za své. Slzy mi tekly po tvářích a já to neuměl zastavit. Snažil j sem se, ale bylo to mnohem silnější. Bublina se mi v nose natahovala, až praskla. "Já...Já..." Jako zaseknutá gramodeska. Slyšel jsem, že Iskierka byla tak laskavá a začala vysvětlovat mou situaci. Věděl jsem, že musím mluvit i sám. Musím být přece oficiálně příjmutý, nebo ne? Jinak jsem se rozhodl být bezdomovcem na vlastní pěst. "Chci... já jsem - A-a-asgaarský vlk." Tak zmatený jsem byl, že jsem neuměl dát v klidu dohromady ani jednu větu. "Otočili, oni se otočili zády." Hekal jsem. "Napadl tetu," a pak jsem sklonil hlavu a snažil se trochu uklidnit, abych neplácal páté přes deváté. Tohle načasování nebylo zrovna ideální, a mé rozpoložení... jak mě mohlo vlastní rozhodnutí takhle složit? Mladá hlavička to neuměla úplně zpracovat, spousta věcí mi nedávala smysl.

Byl jsem z toho nesvůj. Celkově od té jisté události jsem se nedokázal zcela soustředit. Aspoň ne tak, jak bych si sám přál. Z toho se sem vyřítila máma a hned za ním otec. Nebudu lhát, celkem jsem se lekl. Naštěstí jsem zůstal i nadále nehybně sedět a udržet rovnováhu. Matka mě ihned začala objímat a já cítil dávno zapomenutou rodičovskou lásku. I když jsem nesnášel, když se o mně neustále Vivi otírala, matku jsem nechal. I když jsem v duchu počítal, jak dlouho to mohlo trvat? Pár sekund? Velmi vzácných sekund, kdy jsem cítil podivnou oporu. Její výraz byl v jednu chvíli nadšený, jakmile se odtáhla, byl spíše starostlivý. "Ahoj mami," pozdravil jsem ji. Byla stejně krásná, jako když jsem jí viděl naposledy. Hlavičku jsem naklonil i na otce, jehož výraz rozhodně nevěštil nic dobrého. Tím, že nemluvil mě lehce zaskočil. Už nebyl tak upovídaný, jak byl když jsme poprvé vyrazili ven.
Situaci se snažila zlehčit Iskierka, která nenápadně vmísila do rozhovoru. Byl jsem jí za to vděčný. Přesto jsem naslouchal slovům mé matky, které byly... opravdu zvláštní. Lehce jsem hlavu naklonil na stranu, jako kdybych zaslechl podivný zvuk. Ale při tom jsem se celou situaci snažil jen zpracovat. "Jak... opustit les?" Zamračil jsem se. "Jako napořád?" Moc jsem tomu nerozuměl, mezi tím se tetička Iskierka přiblížila ke mě. A posadila se vedle mě. Jako malej a velkej. Rey a Ciri jdou taky? Vždy jsem se snažil být trochu jiný. Nechtěl jsem být jen jedno vlče z vrhu.
Teď jsem měl před sebou velké rozhodnutí. Podíval jsem se i na Iskierku, která mi radila ať se rozhodnu podle svého uvážení. Ale co jsem měl dělat? Takové rozhodnutí mi nepříslušelo, ale rozhodnout jsem se musel. Bylo to od matky velmi štědré, že mi takhle dávala na výběr. A nerozhodla se mě chytit pod pažu a odejít. "Já..." Polkl jsem. Chvíli mi to trvalo. V hlavě mi šrotovala nerozhodnost. Nechtěl jsem zklamat matku, ale zároveň ani tetičku Iskierku. Která se s mou výchovou tak sra-, dala si s ní takovou práci. Pronikavý pohled mého otce byl neúnosný. Cítil jsem, že mi snad vidí až do žaludku. "Já se narodil do Asgaarské smečky," řekl jsem, "mám tě rád mami, ale... ale chci zůstat." Pokračoval jsem. Nejspíš to mé matce zlomí srdce stejně jako mě. Při pomyšlení, že se vrátím do smečky, kde nebude má matka. A pronikavý pohled mého otce. Místo ve smečce si budu muset ještě sám o sobě zasloužit. "Uvidím Vás ještě?" Jako kdybych byl malé dítě, které teď naverbovali do armády a čekal až se mnou odjede vlak.

// Bobří ostrov, přes Mahtaë

Všechno se mi to zbořilo jako domeček z karet. Měl jsem dokonalou společnost a naivně si myslel, že by to sestra mohla ocenit. Ale místo toho to dopadlo jako jeden z nejhorších scénářů na světě. Cejtil jsem se jako na druhé koleji, mezi tím co ona byla na koni. Tetičky se nás snažili brát jak nejlépe uměli. Já však neuměl ocenit to, že mají stejnou pozornost jako já. Vždyť mě našli dřív, ona se jen veze. A měla by mít stejné práva jako já, v naší partě? Nikdy. Možná... ale jenom možná jsem to přepískl. Protože už nesoptila jen Sineád, ale dokonce i Iskierka. Její oči jasně žhnuly, že už toho má plný zuby. Zůstal jsem štronzo a jen jsem poslouchal. Takhle naštvanou jsem jí ještě neviděl. Slova, které jí šly z pusy by si měl vzít k srdci prakticky každý. Měl bych snad brát sestru jako svoji parťačku? Vždyť nás od začátku shazuje, s ní svého parťáka udělat nechci. Promlouval jsem do duše, ale přesto jsem si držel tvář zkroušeného ničemy. Já už dvě fakt dobrý kámošky odjinud měl. Podíval jsem se lehce do stran. V hlavě se mi toho honilo plno, zároveň jsem ještě nebyl tak úplně schopný zpracovat všechny slova. Ségry mi nijak líto nebylo, bylo mi líto že jsem tím naštval obě tetičky. Teta Sid stála v pozoru, jako by ona právě dostávala kotel. Za všechno může ona. Prskal jsem v duchu. "Promiň, nechtěl jsem tě naštvat." Řekl jsem nakonec směrem k Iskierce a podíval se i na tetičku Sineád. Viv jsem schválně ignoroval, jsem to ale prevít.
Nakonec jsem byl vyslán pryč, někam občíhnout nějaký pařez. Viv byla naštěstí vyslána jinam, takže jsem si mohl jít po svých. Všechno je to špatně. Zastříhal jsem ušima a možná na malou chvíli zatoužil být aspoň chvíli sám. Vyskočil jsem na ten pařez a při tom kolem něj čichal. Iskierka nás vyslala značkovat, sama se ptala, jestli víme co to znamená. "Aby nám neprasklo čůrání?" Zeptal jsem se, jako by to přece snad nebylo jasné. Každý vlk občas musí jít čůrat, někdy i na něco jinýho. Ale pointa značkovat mělo znamenat asi něco trochu jiného.
Iskierka
Seskočil jsem z pařezu a proplétal se mezi stromy. Snažil jsem se moc nevnímat, abych vypadal ještě víc zkroušeně, než jsem se opravdu cítil. Ale bylo mi to líto, to poslední co jsem chtěl bylo, aby se ke mě tetička Iskierka otočila zády. Ale to ona byla pro každou špatnost! To ona říkala, že jsem něco víc než moji sourozenci. A najednou se tu objeví moje sestra a je najednou stejně cool? To jsou ale nesmysly. Aniž bych chtěl, po mém boku se objevila mohutná vlčice. Její výraz už vypadal o něco víc. Vzala si mě stranou a já mezi tím stačil kopnout do šišky přede mnou. "Zabil jsem kojoto-šakala a dostal sprda, že se děcka nežerou." Řekl jsem neutrálně a při tom povzdychl. Jako kdyby se ze mě vytratil ten správný duch, kterého jsem měl celé naše cestování. "Ale to nic neznamená." Řekl jsem nakonec a vyskočil na jeden ze spadlých stromů. Sklonil jsem při tom hlavu a díval se na přední tlapky.
Za sebou jsem slyšel šum, jako by sem někdo přicházel.

// Omlouvám se za přeskočení Viv, ale potřebuji do pátku odehrát hru Lucy/Etňa, abych pak mohla plnit volně halloweenskou akci.

Mrkl jsem na Iskierku, která se snažila z Viv dostat to nejlepší. A mohla být dokonce stejně cool, jako já. Na to se ale moje sestřička ihned ohradila a já zastříhal ušima. "Furt lepší nabručený a nepříjemný, než být trapná jako Viv." Řekl jsem a při tom jsem se díval po všech lelcích, jen ne na přítomné. Tetičce Sid už se očividně naše sourozenecké štěngrování příliš nelíbilo. Ale já se přece musel hájit za svá práva, nebo ne? Pak začalo velké téma na magie. O nich jsem už něco málo slyšel, ale přesto jsem musel dělat, že už to všechno znám. Zatímco Viv hltala prakticky každé slovo, já poslouchal... vším co jsem mohl. Ale výraz byl naprosto nezaujatý. Jako by mě zajímalo všechno okolo. Smrt, Život, magie... cool ohnivý duo. Nedokázal jsem si sám sebe představit, až se mi zbarví oči. Trochu jsem doufal, že bych mohl získat něco úplně speciálního. Ale asi na to máme ještě dost času. Povzdychl jsem si.
Nakonec se tetička Iskierka rozhodla, že je na čase ukázat naše prdele i v lese. Zhluboka jsem se nadechl a pak dlouze vydechl. "To by šlo," řekl jsem, i když se mi tam vlastně vůbec nechtělo. Ale bude fajn se tam porozhlédnout, moc času jsem tam nestrávil. A je to přece moje rodina, je důležité tam znát úplně každého. A třeba bych tam mohl ztratit tu černobílou noční můru. Napadlo mě.
Sid už také neměla co říct k dlouhému monologu ze strany mé tetičky. Skvěle se ty dvě ale doplňovaly, nemyslíte? Máma má oči zelené a otec nějaké... divně vyblité. Hm, co ale budeme mít jednou my? Bádal jsem nad tím v hlavě a to už se řadil vedle svých společnic. Jako správný lev salónu jsem se ale zdržoval spíše vzadu. No, šel jsem poslední. Jako správný cápek bez nálady, nebo cápek se zkaženou náladou. Ale když jsme se konečně dali do pohybu, možná se ve mě hnulo menší svědomí, které se chtělo projevit. Ale prozatím jsem jen klusal dál a dál směrem k domovu.

// Asgaar

Tety se nakonec obě rozhodly, že budou procvičovat svou magii. Já tam jen tak seděl a sledoval tetu Sid. V dálce i tetu Iskierku, která se víceméně spíše vztekala. Ale tetička Sid na tom nebyla bohužel o moc lépe. Přesto jsem se jim do toho nijak nemíchal. Dumal jsem spíše nad tím, jakou magii budu mít jednou já. A kdy jí v sobě poprvé probudím? Teta Sid ovšem vyhrkla, že se jí něco povedlo. Jo, viděl jsem pár jiskřiček na dříví a při tom jsem měl hned radost. "Viděl, bylo to skvělé!" Pochválil jsem ji. Kdybych mohl, asi bych jí i zatleskal, jenomže jsem netušil jak se to dělá.
Mezi tím už se sem přivalila Viv. Byla překvapená z toho, co obě tetičky dělají. Hmm... Zabručel jsem v duchu. "Cvičí magii." Řekl jsem jednoduše, jako by to snad byla úplně normální věc. Také byla. Já jsem v ní taky nebyl zrovna... expert, abych si zapamatoval všechny magie. Ale základy mi teta Iskierka už udělila. I když bych potřeboval více informací.
Sid už se k nám vracela, stejně tak i Iskierka. "Ty nevíš ani co je magie?" Řekl jsem zděšeně. "Mám to ale nevychovanou sestru, jsi vůbec moje příbuzná?" Vyvalil jsem oči a prohlížel si jí, jako bych jí viděl poprvé. Ale nechal jsem to raději na tetách, ať jí to vysvětlí po svém. Ne, že bych se do toho nechtěl úplně hrnout, jelikož jsem sám měl vynechávky... ale to vědět přece nemusela. Zvedl jsem zadek a začal kroužit kolem přítomných tet. Kontroloval jsem, jestli jsou všechny v pořádku. V kožíšku tety Iskierky se sem tam pohybovala jiskra. Už jsem věděl, že to celkem kope tak jsem se vrátil zase rychle zpátky.
Zívl jsem a při tom přežvykoval sliny. Mezi tím co byl dán prolog o magiích jsem sledoval všechny lelky po okolí. Tak co vymyslíme teď? Napovídal můj výraz.

// Kamenná pláž

Teta Sid to brala sportovně, nikdy zkrátka nevyroste. A já jsem to taky tak bral. Přiměřeně jsem si změřil vše, co jsem viděl. Blížili jsme se k vodě, čímž jsem si musel polknout suché sliny. Div se mi nezasekly v krku. Vodu potřebuju jako sůl. Přimhouřil jsem oči a byl vlastně i rád, že si Iskierka vzala pod křídla Viv. Aspoň mě přestala otravovat s blbostmi, nebo neustálým kontaktem, kdy si dětinsky musela dokazovat, že je lepší. Vlčice byli vždy lepší - je s nimi přece zábava, že jo? Ale to by nesměla být moje sestra. Ne, na seznamu důležitosti bude někde dole.
Sid zrovna vysvětlovala, že ty bestie na pláži byli víc než nebezpečné. A k tomu musela zmínit i to o ukousnuté prdeli. Přičemž jsem hrdě zakašlal. "Skoro ukousnul prdel, ale já jsem jim to vrátil. Jednoho jsem kousnul tak, že chcípl, ale teta Sid mě už brala pryč. Že prej se děcka nezabijí." Protočil jsem očima, abych to uvedl na pravou míru! Takhle to přece bylo! Nebo ta prdel přišla až po tom? No.... Kdyby mě na ně pustila, pche ještě bych jim ukázal, zač je toho prdel. Zastříhal jsem nenuceně ušima.
Teta Sid už se hrnula do vody. Zastavil jsem se u břehu a prohlížel si veškerou situaci. Voda se zdála být docela rozbouřená, ale viděl jsem místo, kde by se to dalo hravě přebrodit. Tetička Sid už byla na druhé straně a já se nechtěl zdržovat s těmi opozdilci. Seskočil jsem do vody a doskákal na druhou stranu. I drobné tělo v sobě dokázalo najít patřičnou sílu na to, dopravit se na druhý břeh. Vyskočil jsem zpátky na břeh a oklepal se. Cítil jsem chlad, nejenže tenhle den byl sám o sobě chladný, ale ani mokré tělo nebylo to, po čem jsem tak úplně prahl. Ostrov? Rozhlížel jsem se. Viděl jsem tu spoustu zvířat s divně vypadajícími zuby. Měl jsem na jazyku poznámku o tom, že jsou stejně škaredí a mají stejně křivé zuby jako Viv, ale tím bych se zas zapojil do konverzace. A to jsem zrovna nechtěl, protože jsem měl svou děsně temnou chvilku.
Ti svišti, nebo co to vlastně bylo tady stavěly hráz. Možná proto, aby tenhle ostrov nezanikl. Voda byla všude kolem. Postavil jsem se kousek od Sid a sledoval její soustředěný výraz. Chvíli jsem těkal pohledem sem a tam. Vypadá, jako kdyby měla zácpu. Uvědomil jsem si. Ale možná právě takhle se projevovala magie. Pokrčil jsem nad tím rameny. Cítil jsem však, že jeden vánek byl teplejší. "Skoro to bylo," konstatoval jsem a při tom pohledem podporoval Sid. Jakou magii budu mít asi já? Přemýšlel jsem nad tím a lámal si hlavu. Ještě jsme na to s tetami nepřišli. Ale zatím jsem nestrádal a věnoval veškerou pozornost tetičce Sid. A těšil se, až tady zapálí pár hnusně vypadajících prdelí.