Příspěvky uživatele

< návrat zpět

13. Napsat post o tom, jak je můj kožich připravený na zimu
// Kaskády, přes Východní hvozd

Zachichotal jsem se, jestli to vlče jako já vůbec umí, nebo spíš sameček v bombarďácích. "Ale ale... Měla bys být silná a nezávislá!" Podpořil jsem ji. Čím víc toho zvládne sama, tím méně pak práce pro mě. Podíval jsem se na Zurri se zájmem. Možná z ní něco bude a do Asgaaru se bude hodit. Což mi připomíná... Zastříhal jsem ušima. Zurri jsem tam tehdy tak nějak nechal. Kdo ví, jestli narazila už na někoho, s kým se domluvila. Hold tuhle nedomyšlenou záležitost budeme muset vyřešit, až se vrátíme z našeho malého dobrodružství. Ale nechtěl jsem si to teď kazit, bylo to víc než fantastické!
Co víc si přát? Společnost, která nebyla úplně proti srsti. Zmrzlý vodopád a ještě spousta neprozkoumaných oblastí. "Tenhle les? Hm... tudy jsem ještě nešel." Řekl jsem rozhodně. "Ale o to víc je to zábavnější, nemyslíš? Zkoumáme tenhle svět na vlastní pěst! Nejsme žádné šlápoty, musíme ukázat, že jsme odvážní a šikovní! Tak jak správní Asgaarští vlci jsou!" Povzbudil jsem svou parťačku do nepohody, teda ve zločinu. Nezdálo se, že by Zurri byla nějak zpátečnická. Ba naopak jsem chtěl toho využít ve svůj prospěch. "Vypadá to, že je to zmrzlý až dolů." Odpověděl jsem Zurri na otázku. Naštěstí mi žádná tlapka nesklouzla a já tak nespadl až dolů.
Vrátil jsem se zpátky na pevnou zem. Radostně jsem zastříhal ušima a při tom se rozhlédl. Byl jsem nerozhodný z toho, kudy jít. Ale nějaký směr bych si nejspíš vybrat už měl. "Když zamrzne voda?" Zeptal jsem se jí a zamračil se. "No... tenhle sníh všude kolem je vlastně zmrzlá voda. Když ho olízneš, rozpustí se v tlamě. Ale nesmíš si ho vzít moc... jako já před tím." Zamyslel jsem se. "Jinak si myslím, že voda pod třeba zamrzlým jezerem pořád bude. Asi by to chtělo nějakého dospěláka s magií ohně. Jako moje úžasné tetičky! Hned by udělali díru do ledu a voala, voda bude na světě!" Zajásal jsem, jak jsem na to kápnul. Co víc si přát? Byl jsem prostě génius. Ale měl bych se také už dát do učení. To abych jim nedělal ostudu, chci se jim přece jednou vyrovnat. Budou valit bulvy, jak moc jsem se vytáhl za dobu, co mě neviděli.
Trmácel jsem se strmým hvozdem. Měli jsme štěstí, že jsme nenarazili na žádného většího predátora. Ale to by panečku bylo jiné tóčo. "A nezmrzneme, podívej jak jsme chlupatí!" Konstatoval jsem s úsměvem. Byla to naše úplně první zima. Nebo já se do ní vlastně narodil, ale už byl konec. A nepamatoval jsem si to. Ale byla to první dobrodružná cesta. Kožíšky na to byly dostatečně připraveny. Aspoň ten můj! I když nebyl tak chlupatý, jako měla Zurri. Občas mi nějaké ty cácory chlupů visely stranou. Potřeboval bych údržbu, ale nechtěl jsem se ničím takovým teď zabývat. Teď totiž před námi byl mnohem těžší úkol. Jakmile jsme se zbavili lesa, objevil jsem se na území, ze kterého nejspíš nevzejde nic dobrého. Polkl jsem a rozhlédl se. Za chvíli spadne tma. Co... to je? Měl jsem z toho trochu nahnáno. V určitých místech totiž najednou vystřelila pára? Cítil jsem ve vzduchu síru, nebo něco co strašně smrdělo. Je to jako minový pole! Zavrtěl jsem se. Nechtělo se mi tam, ale... musel jsem! "Hele Zurri, nevím co to je tak si dej bacha." Zamumlal jsem. "Ale víš co? Dáme si závod, na druhou stranu! Snaž se vyhnout těm dírám! A musíme si pohnout, než spadne tma!" Vyhrkl jsem na Zurri a při tom se zubil. To, že jsme tady nasazovali život, to mi vůbec nedošlo.
Tak jo, teď nebo nikdy. Pokud to nezvládneme, nejspíš přijdu o svůj naprosto perfektní kožich na zimu. Nebyl tak perfektní, ale rozhodně v něm místy bylo teplo. Rozběhl jsem se tedy nějakou cestičkou. Hned na začátku se však objevil problém ve formě gejzíru, kterého jsem si nevšiml. A vybouchl právě v okamžik, když jsem letěl kolem. Kousek mi to odhodilo zadek, ne div nezapálil. "Uuuu! Pálí pálí pálí!" Jančil jsem. Kličkoval jsem mezi gejzíry a netušil, jestli se mám smát, nebo to brát vážně. Určitě bych to měl brát vážně. Po očku jsem sledoval Zurri, snad si vede o něco lépe, než já!

// Řeka Kiërb

2. Jít se podívat na zamrzlý vodopád
// Velké Vlčí jezero, přes Východní hvozd

Udržet balanc na ledu? Pche! To zvládne kde jaký capart. Pomyslel jsem si. Ale ono to tak úplně jednoduché nebylo. Ba naopak, i já takový mazák o pár týdnů starší než Zurri jsem byl podobně nemotorný, jako ona. Podíval jsem se na ni, když se jí zrovna klepaly nožky o sto šest. Posměšně jsem se zakřenil, no spíše vyprskl smíchy. Ale to byla věc druhá. "Pod námi je velké jezero, ve kterým v létě můžeš normálně plavat. Ale díky zimě zamrzlo, je to led... no takový velký rampouch." Zazubil jsem se na Zurri a užíval si tuhle ďábelsky kouzelnou chvíli. "Ale až bude zima slabší, na led už moc nelez. Začne se to rozpouštět a může se to pod tebou propadnout. Já bych tě teda nezachraňoval, ta voda bude studená jak čumák." Řekl jsem narovinu. To bych se radši koukal, jak se snaží zachránit si krk. Ale svým způsobem jsem toužil Zurri i trochu vyděsit. Aspoň tam lozit nebude a já bych nejspíš taky neměl. Ale bude mi líto, až přijde zase jaro. I když bude všechno zelené a poseté květinami.
Naše dobrodružství pomocí ledu pomalu končí. Vkročil jsem na pevnou zem a počkal i na Zurri, až se pořádně vyřádí. Pak před námi následoval nějaký les. Zvědavě jsem nastražil uši a prohlížel si ho. Tady jsem možná ještě nebyl, o to víc mě zajímalo, jaké tajemství to tady nabízí. Z dálky byl slyšet ovšem hlučný zvuk. Možná řeka. Ajéje. Polkl jsem, po té jsem zrovna teď dvakrát neprahl. Ale co se dalo dělat. Společně se Zurri jsme ale neobjevili řeku. Ale celý vodopád!
Šli jsme stále nahoru, což mi nešlo moc do hlavy. O to víc jsem byl překvapený, když jsem zjistil, že my na tom vodopádu zrovna stojíme. A jeho povrch byl celý zmrzlý. Opatrně jsem dával tlapku tam, kde jsem si myslel, že je skála. "Bacha ať nespadneš," zavrtěl jsem hlavou. Vodopád byl opravdu krásný, jeho povrch byl už zmrzlý. "Fíha, zmrzlý vodopád. Tak to už je fakt zima!" Valil jsem na to bulvy. Sešel jsem kousek níž, abych mohl vidět ten zmrzlý vrch. Z toho by se skákalo! Ale asi bych si teď nabil spíše čumák. Spodek vodopádu se zdál být taky dost zmrzlý, takže bych se rozplácl jako ryba na souši. Sklesle jsem nakrčil nos, hold svůj obří skok budu muset přesunout na léto. Ale to nevadí. Všeho do času.
Vrátil jsem se zpátky nahoru. "To je hustý, co?" Zastříhal jsem ušima. Tak jo, další super výlet, o kterým budu muset tetičkám říct! Měl jsem toho už tolik na srdci. Už i ten minulý výlet s krémovou a Claudiem. Budeme potřebovat hned několik dní, než to na ně všechno vychrlím. "Mrknem, co tu ještě najdem, ne?" Zazubil jsem se. Pravda byla taková, že jsem měl možná i trochu hlad. Ale nechtěl jsem moc tlačit na pilu, navíc jsem netušil, jestli tu vůbec něco žije. Ale to se snad dozvíme. Sebral jsem si tedy své švestky a zamířil prolézt ještě kouskem lesa.

// Gejzírové pole, přes Východní hvozd

3. Jít k ledovému jezeru
// Zrcadlové hory, přes Kojotí břeh

Konečně jsme se společně uvelebili na provizorních bobech. Zurri zaujala místo vpředu, za co jsem byl celkem rád. Byla dost malá a kdyby byla vzadu, možná by spadla a ani bych si toho nevšiml. A když do něčeho narazíme, já budu mít aspoň malinkou rohožku. Ale nechtěl jsem být zase až tak škodolibý. Jakmile jsme byli připraveni, odrazil jsem nás a už se to vezlo.
Jízda to byla opravdu prudká. Myslel jsem, že budu brzdit tlapkou. Bavilo mě to ale jen chvíli a čím jsme jeli rychleji, tím to bylo větší vzrůšo. Ale dosáhlo to takové rychlosti, že mé brždění už nemělo absolutně žádnou cenu. Bylo to tak rychlé, že jsem měl co dělat, abych zůstal sedět na bobech. "Waaaau!" Vyhrkl jsem a můj hlas se nesl po horách, které jsme nechávaly za zády. Tohle byla jízda smrti, ale byla naprosto parádní. Doufal jsem, že nenabereme cestou nějakou skálu, nebo vyvýšeninu, která by nás mohla z naší dráhy rychle vyřadit. Sjely jsme z hor a vezli se ještě po nějaké pláni. Zdálo se mi, že po očku jsem zahlédl i nějaké hnědé kožichy. Ale možná to byly jen přeludy z toho, jak rychle jsme jeli. Měl jsem slzy v očích, neboť mi do nich spadlo hned několik sněhových vloček. Ďábelský výraz rozhodně napovídal, že tohle bylo hodné čertického zákoníku!
Zastavili jsme trochu nemotorně, naše boby už zpomalovaly a tak jsem dal zadní nohy do sněhu, abych nás zastavil. Ale měl jsem ještě chvilku počkat. Boby se zakodrcaly a nakonec nás oba vyhodily do sněhu. Odjely ještě o pár metrů dál, kde už se klouzaly po ledu. Zavrtěl jsem hlavou a začal se pomalu sbírat. "Žiješ? Máme nějaký ztráty?" Zeptal jsem se, když jsem se konečně přestal smát. Měl jsem skoro naděláno v kožichu, ale bylo to naprosto perfektní. Konečně jsem se posbíral ze země a začal hledat Zurri. Přiskočil jsem k ní a začal si jí prohlížet. "To byla pecka! Hned bych jel znovu, ale už se mi nechce šlapat ten kopec." Zamumlal jsem. Do očí mi opět vjelo něco nového. Jezero bylo celé pokryté ledem. Zazubil jsem se. "Ha! Vydýchej se! Nebo ne, na to není čas! Další závod!" Zavrtěl jsem ocasem. "Ten kdo se doklouže po ledu na druhou stranu vyhrává!" Zajásal jsem. Opravdu se mi tyhle hry se Zurri líbili. Asi bych si je tolik neužil, kdyby tu byla nějaká moje sestra. Rozhodně ne s Viv. Tu bych nejraději viděl někde pod tím ledem a díval se, jak se topí. Hehe... Zazubil jsem se. Dal jsem Zurri prostor a vkročil na led. Noha mi ale okamžitě sklouzla a já se bouchl bradou. Měl jsem pocit, jako by mi vyskočily všechny zuby z tlamy. Jak nepříjemné. Na tom ledě to vážně není prča. Polkl jsem a vyskočil znova. Stále jsem používal drápky a to byla chyba. Čím víc jsem je totiž používal, tím víc to klouzalo. Po pár minutách jsem přišel na ten grif s polštářky. A pomalu jsem se začal i klouzat. Nakonec jsem nějakou výzvu vlastně úplně vypustil, protože mě to začalo fakt bavit! A doklouzal jsem se až k druhému břehu, nějak. Tlapky jsem měl celé zmrzlé, ale za takové zážitky to opravdu stálo.

// Kaskády, přes Východní hvozd

- 4. Najít boby a s alespoň 1 dalším vlkem (Zurri) sjet libovolné hory -
// Asgaarský hvozd

Takže z hroudy sněhu, co měl připomínat vlka jsem byl já?! Vyvalil jsem oči a naklonil hlavu na stranu. Jsem to byl ale nezdvořák, no... Stává se. Polkl jsem a po několika minutách, co jsem hleděl na sochu jsem přijal drobnou podobu se mnou. Ale jen malou. Mě napodobit bylo opravdu těžké, možná i nemožné! "Ahá! Já se díval špatným okem," zamumlal jsem na svou obhajobu, aby se neřeklo. A pak jsem mrkl na Zurri. Tohle ještě do konce zimy doladí. Přísahal jsem jí. Vypadal jsem jako pytel plný blech. Ale snažila se.
Zmrzlý obličej jsem nechal být a místo toho lákal svou parťačku ve zločinu na výlet. Co bych to byl za kamaráda, kdybych jí nevzal aspoň jednou? Většinou. Ven. Zurri byla zvědavá, ale ochotně si to přímo za mnou poskakovala. Já se mezi tím tvářil dost spiklenecky a hledal cokoliv, čeho bych se mohl chytit. Díky tetičkám jsem měl tolik vědomostí, ale na aktivity v létě. V zimě jsem musel být trochu více kreativní. Pud sebezáchovy byl stále hodně na nule. A to se možná ještě nějaký ten týden nezmění. A Zurri? Ta na tom určitě bude podobně. Takže se můžeme jít zvesela někam zabít. "Neboj! Bude to zábava!" Lákal jsem stále dál. Klusal jsem mezi stromy a začal se rozhlížet. Co mě asi tak mohlo napadnout při pohledu na obrovské hory? My dva drobní vlčici, kteří jsme byli pod nimi.
Kousek od nás byl starší strom, jehož kůra na tom byla už dost zle. Na půl odpadlá a na půl mokrá. Ideální. Napadlo mě a rozběhl jsem se přímo k tomu onu stromu. Odrazil jsem se od země a skočil po tom ve snaze kůru oddělit od kmenu. Na poprvé to nevyšlo. "To bude jízda!" Začal jsem jásat, protože jsem si to už představoval ve své malé hlavičce. Nadšeně jsem zamrkal a skočil po kůře znova. Pak se konečně oddělila a spadla na zem. Stoupnul jsem na ní tlapkou, nebyla úplně v ideálním stavu. Ale na naší cestě určitě poslouží. Měli jsme to štěstí, že jsme nebyli velikáni. To by nás kůra nejspíš neudržela. Ale naše muší váhy budou v pohodě. "Musíme tu kůru dostat co nejvýš," řekl jsem směrem k Zurri a nadšeně vrtěl ocasem. Měl jsem z takové neplechy obrovskou radost. Chytl jsem proto naše provizorní boby do tlamy a začal se sápat na kopec. Byl místy hodně prudký a měl jsem problém zabořit tam nohy. Zhruba v půlce jsem si potřeboval dát pauzu. Boby jsem jistil tlapkou a začal dýchat velmi rychle. "A jelikož nejsme žádný Béčka, sjedeme ty hory z druhý strany, do neznáma!" Nabídl jsem Zurri naprosto geniální plán. Sjet do Asgaaru je přece nuda, tou cestou už jsme šli. Zadýchaně jsem se podíval na Zurri a ještě naposledy popadl dech. "Zkusíme je teda obejít," navrhl jsem. Na vrchol jsem se už sápat opravdu nechtěl, i tak jsme byli už dost vysoko.
Horu jsme obešly a já zůstal pozorovat okolí. Něco mi bylo známé, něco zase nikoliv. Pod bílou vrstvou vypadalo všechno zcela stejně. "Čas se projet, připravena?" Nadzvedl jsem obočí směrem k Zurri. "Dáma sedí vepředu?" Ne, že by se mi tam nechtělo, ale být první na ráně... Můj obličej byl zcela dokonalý, než aby přišel k nějaké újmě na zdraví. "Budu brzdit zezadu." Možná drobná lež, neboť jsem se těšil na tu zběsilou jízdu. Nedočkavě jsem se posadil dozadu a tlapkou při tom několikrát zadupal na místo vpředu. Hurá! Zajásal jsem. Jakmile se moje parťačka usadila, zadní tlapkou jsem nás odrazil a snažil se držet rovnováhu. Tohle bude ďáblova jízda smrti! Hurá rychlím spádem dolů!

// Velké Vlčí Jezero, jízdou před Kojotí břeh

- 5. Nechat si zmrznout mozek -

Konečně mě začínalo bavit takové radostné a sněhové dovádění. A to jsem tu měl dokonce i společnost. Zurri se zdá se snažila poslouchat, co jsem jí říkal. A zapamatovat si takové slova může být pro někoho problém, ale u ní rozhodně ne! Vrtěl jsem ocasem a sám si tutlal svoji sochu. Tak jo, už to je v dokonalosti. Připomněl jsem si. Kouknul jsem na Zurri, která roztáhla packy do vzduchu a představila svou sněhovou sochu. "Fíha! To nevypadá nejhůř." Má pochvala asi není zrovna to, o co by stála. Ale já jiné ani neuměl. Škodolibě jsem se usmíval a přemýšlel, do čeho se pustíme teď. Tlapky jsem měl zmrzlé a srst lehce mokrou. S tím se ale v tomto ročním období musí určitě počítat.
Rozhlížel jsem se kolem dokola. Tvoři ze sněhu se mi už tolik nechtělo. Chce to něco akčnějšího. Něco pro co by byli i tetičky. Uvažoval jsem nad tím. Ale nechtělo se mi je teď vyhledávat. A Zurri, i když jsem tomu zezačátku nevěřil, se zdála jako výborná společnost. Při pozorování těch soch jsem dostal obrovskou žízeň. Ale vyhledávat nějakou nezamrznutou tůň, na to jsem byl moc líný. Lízat rampouchy se nemá, ale co sníh? To je jen zmrzlá voda, nebo ne? Napadlo mě. A tak jsem si nacpal plnou tlamičku toho roztomilého a studeného sněhu. Na místech, kde mi chyběly zuby to ihned zastudilo. A některé zuby byly více než citlivé. Ale já se nenechal odradit s postupně žvýkal a žvýkal... Až jsem ucítil ostrou bolest v mozku. Začal jsem se zběsile šklebit, tvář mi zamrzla. Podíval jsem se šokovaně na Zurri. Další ptákovina, kterou jsem si sám vymyslel. Od tlamy mi kapala rozpuštěná voda. Zuby mi o sebe drkotaly. Ta zima byla neskutečná, chvěl jsem se jako malý kluk. A zároveň jsem nebyl schopný se pořádně podívat po okolí. Bolest hlavy byla šílená.
Po několika minutách jsem se konečně trochu rozpustil. Zurri už možná měla trochu delší chvíli. Udělal jsem pár kroků dopředu, abych si byl jist, že jsem zase zpátky. A šlo to. "Zurri, mám nápad!" Vyhrkl jsem na ni. "Půjdem na malý výlet," konstatoval jsem. "A bude to fakt zábava, poběž!" Vyskočil jsem do vzduchu. V ten moment se mi hlava opět ozvala, ale už v ne tak velké bolesti. Polkl jsem ještě poslední sliny, které se mi stačily v tlamě vytvořit. Škodolibě jsem se chvíli rozhlížel, kam se vydat. Nedaleko tu byla malá jezírka, která by mohla být už zmrzlá skrz na skrz. Ale já měl v mérku něco mnohem většího. Nedaleko odsud byly hory, ze kterých by se dalo určitě perfektně sklouznout! A jezírka počkají, přece jenom byl začátek dne! Do večera času dost! A proto jsem zamířil k jedné z cestiček. Ta v tuhle chvíli nebyla moc vyšlapaná, ale já jí hodlal vyšlápnout až na samotný vrchol!

// Zrcadlové hory, kolem Vyhlídky

- Vytvořit sněhovou sochu -

Snažil jsem se Zurri co možná nejvíce pomoci. Navíc se do té situace dostala hlavně kvůli mě. Kdybych to nedělal já, samotnou by jí to určitě ani nenapadlo. Co kdyby jí ten jazyk upadl? Zamyslel jsem se na poslední chvíli. Těsně před tím, než doopravdy opustil povrch rampouchu. Představa Zurri bez jazyka byla znepokojivá. Mnohem raději bych bez jazyka viděl někoho jiného, ale ne mou parťačku na neplechu. Měl bych jí asi chránit. Není zatím tak chytrá, ale jednou by mohla být. Zastříhal jsem ušima. Když se uvolnila, cítil jsem najednou nával dobrého pocitu. "Skvělé!" Můj jazyk se stále těžce pohyboval. Neovládal jsem ho tak, jako před chvílí. Musí pořádně rozmrznout. Když mi Zurri děkovala, udělala něco, na co nejsem zvyklí. Bylo to gesto, kterého by si mohl někdo vážit. Já zůstal ale koukat do prázdna a modlil se, abych byl někde jinde. Na takovou blízkost jsem nebyl absolutně zvyklí. Trhnul jsem.
Vzpamatoval jsem se až v době, kdy Zurri začala mluvit. Naklonil jsem hlavu, abych se podíval, na co se to ptá. Šlo o ten rampouch. "Lízal jsem to, protože... se mi to líbilo. Ale byla to chyba, už to dělat nebudeme." Osvěžil jsem jí to a usmál se v rychlosti. Budeme dělat mnohem zábavnější věci. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych zrovna tohle někdy řekl. Ale stalo se to. "A je to rampouch, zmrzlá voda." Pokrčil jsem rameny. Zurri to však chtěla zjistit mnohem hlouběji. Naštěstí jsem potkal Claudio a on mi veškeré informace o zimě poskytl. Takže jsem se teď mohl tvářit, jako nejchytřejší vlk na světě. "To je sníh. Je totiž zima. Pár týdnů to potrvá, ale pak bude zase teplo. A všechno bude zelené. Ale teď je tu sníh, s ním je obrovská prča!" Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu.
Už teď jsem toužil zjistit zákoutí tohoto ročního období. "Teď to tu bude, pojď! Ukážu ti, co se dá ze sněhu dělat!" Zastříhal jsem ušima a drcnul nosem do jejího boku. Naštěstí už začalo zase svítat. Takže na naši neplechu i velmi dobře uvidíme. Rozhodl jsem se totiž něco postavit! A proto jsem hledal místo, kde napadlo trochu více sněhu. A nebyly tam stromy blízko u sebe. Jelikož byl tenhle les převážně listnatý, koruny byly holé. A sníh se tak povrchově dostal všude. Já sněhu ale potřeboval mnohem víc. Cupital jsem až do chvíle, kdy jsem našel ideální místo. "Postavíme z toho sněhu někoho! Třeba nějakého vlka!" Naklonil jsem hlavu na Zurri a pak začal zvesela hrnout sníh před sebe. Zadníma nohama kopat, abych vytvořil aspoň nějakou hromadu. Jakmile jsem už měl trochu větší vrstvu, skočil jsem na ni předníma nohama. Začal jsem jí uplácávat, abych tomu udělal nějaký tvar. Vypadalo to jako ležící tělo velmi tlustého vlka. Ale snažil jsem se! To ne že ne. Hlava sochy ležela na zemi. Hledal jsem dva kamínky, které byly pod vrstvou sněhu. Jeden jsem vzal do tlamy a vrátil se ke své sněžné soše. Vrazil jsem ho do jednoho oka a tlapkou do toho plácnul, aby držel. To samé i s tím druhým. "Hm... mám talent." Pochválil jsem se. Vlka to absolutně nepřipomínalo. Spíše jako rozpláclou žábu, kterou ještě někdo přejel. Ale já měl jeden dar - dětský dar, představivost. Hrdě jsem se zazubil a čekal, co pěkného vytvoří Zurri.

// Děkuji za akci a poprosím jeden teleportační lístek za 10 bodů.

- Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie -

Přilepený jazyk nebylo rozhodně nic příjemného. Po tomhle jsem opravdu neprahl. Předníma nohama jsem se snažil vyškrábat do obřího rampouchu díru. Ale nešlo to a navíc to vydávalo vážně hodně nepříjemný zvuk. Uši jsem měl stažené k zádům. Už jsem přemýšlel nad tím, co by asi jiní vlci řekli na můj pohřeb. Bim bam, Crowley první svého jména, z velkého rodu. Syn, vnouček kdo ví kolikátý, umřel v mladém věku, když si jazyk přilepil k rampouchu. Zamračil jsem se. Tohle se mi ani trochu nelíbilo. Takhle jsem skončit přece nemohl. Ucítil jsem i závan nostalgie, neboť jsem se před pár hodinami přilepil už k jednomu rampouchu. A teď jsem svou hloupou chybu znova zopakoval.
Uslyšel jsem zvuky křupání tlapek. Nebyly nijak výrazné, ale rozhodně byly tiché. To snad ne! Teď budu zcela prozrazen! Uvědomil jsem si. Začal jsem hlavou škubat ještě víc, ale jazyk se držel jako lepidlo. Uslyšel jsem známý hlas. "Uhi!" Vydal jsem ze sebe. Malý kamínek mi spadl ze srdce, neboť to byla jen má kamarádka! Ihned si můj nápad převzala po svém a olízla to samé, co já. A teď jsme tam stáli spolu oba dva. "Eeee!" Snažil jsem se jí upozornit, ale bylo už pozdě.
Přešlapoval jsem z tlapky na tlapku a netušil, co teď. Tohle nedopadlo zrovna nejlépe. Uvědomil jsem si. Začal jsem zběsile dýchat horký vzduch. Cítil jsem, že z místa kde jsem měl přilepený jazyk odkapalo pár kapek vody. "Ýchej!" Vydal jsem ze sebe. Jako lokomotiva jsem pokračoval dál a dál. Škubal a škubal. Až to najednou povolilo. Jazyk jsem měl dlouhý jako dálnice. Bolelo to jako čert. Možná tam budu mít i puchýřek, jak moc to štípalo. Zůstal jsem na Zurri koukat s otevřenou tlamou a jazykem šejdrem. "Brr... Ladovská zima žako žrom!" Zašišlal jsem, protože můj jazyk mě absolutně neposlouchal. Já byl volný jako pták, mohl jsem klidně odejít! A užívat si nadále svou svobodu. Ale Zurri byla... má kamarádka, jediná svého věku. A tak mi zazvonil malý majáček v hlavě.
Opravdu chci být takový? Co když jí teď pomůžu a nalepí se na mě jako Viv? Ale ne, taková Zurri určitě nebyla. Vždyť jsem byl její zachránce! To já jsem jí našel! A když si jí proklepnu dřív jak tetičky, usoudím sám, jestli jim je představím! Rozhodl jsem se dospěle nakonec. Zazubil jsem se a při tom se nacpal hned vedle Zurri. Možná jsem jí lehce nedopatřením odstrčil. Nacpal jsem nos vedle jejího a začal jsem funět jako stroj, aby ten rampouch neplecha povolil! "A šup!" Zamračil jsem se pokračoval. Občas jsem do rampouchu bouchl tlapkou, ale byl tvrdý jako beton! Teď už to snad půjde lépe! Dvojnásobná záchrana! Tohle byla už výzva.

- Přilepit se jazykem k ledovému povrchu -

Chytání vloček už bylo out. A tak jsem se rozhodl provádět něco mnohem lepšího. Stále jsem měl v hlavě ty povedené rampouchy před úkrytem. Ale když jsem se zaměřil na to, co je kolem mě, byly všude! Nějaké viseli i z větví stromů. Ale byli mnohem menší a to já jsem nehledal. Chci najít ten největší rampouch na světě. Už jsem se s ním spálil, ale tentokrát jsem měl v plánu svůj plán dokončit do absolutní dokonalosti. Ani mi nevadí, že jsem sám. Ale to si říkalo pouze a jen mé podvědomí. Někde uvnitř jsem stále ještě krvácel po společnosti Asgaarských přátel. Ale jelikož jsem měl teď docela napilno, naštěstí jsem si tím hlavu dokonale zamotal.
Kroužil jsem po lese, když jsem mezi stromy zahlédl nějaký kožich, ihned jsem se potichu vkradl jinam. Hledal jsem v zákoutích lesa nějaké kuriozity. Ledasco z lesa jsem už viděl, měl jsem to štěstí. Ale les byl tak velký, že budu potřebovat pár dlouhých dní na to, abych zjistil veškeré zajímavosti. Bylo to mým domovem, takže jsem měl to právo znát každý kout. Všechny skuliny, které bych časem mohl využít ve svůj, jak se říká, prospěch.
Narazil jsem na skalku obalenou sněhem. Z níž kapala voda. A konečně jsem našel i svou výhru. Jeden opravdu velký rampouch. Byl větší než já sám. To bylo kdeco, ale mě se zajiskřilo v očích s naprostou výhrou. To je ono. Zajásal jsem. Přistoupil jsem blíže a pořádně si rampouch prohlédl. Byl zmrzlý skrz na skrz. A dokonce jsem v něm viděl svůj odraz. Chvíli jsem se prohlížel. Jsem výjimečný z vrhu. Zastříhal jsem ušima. Je to tak lákavé. Napadlo mě. Věděl jsem, co se může stát, když ho olíznu. Ale nemohl jsem si pomoci. Byl jsem nejspíš nenapravitelný pobuda. Zavrtěl jsem zadkem a! A! A olízl jsem rampouch. Jen na špičku. Projelo mi hlavou. Ale jakmile se tak stalo, nemohl jsem to navrátit. Jazyk mi k tomu zůstal přišpendlený. Minulý rampouch nebyl tak velký, takže jsem ho dokázal urvat. Ale takhle? Natahoval jsem svůj jazyk sem a tam a rampouch se ani nehnul. Párkrát jsem do něj udeřil tlapkou, ale nic se nedělo. Jazyk byl prostě přilepený a já se tak uvěznil ve vězení. Sakra! Co teď?! Musím počkat až do jara? To nezvládnu! Uvědomil jsem si. Tohle jsem zrovna moc nezvládl. Byl jsem přišpendlený. Posadil jsem se a sledoval svou růžovou špičku jazyka. Ta se zvětšila snad dvakrát o svoji délku. Díky tomu jak jsem se s rampouchem přetahoval. Naivně jsem si myslel a nechal se znova a zas napálit. Tohle jsem jisto jistě nepovažoval za absolutní výhru. Pokud mě takhle někdo najde, hanbou se propadnu. Kdo by to byl řekl, že se nějaký pobuda rozhodl lízat rampouchy. Chybami se vlk učí. Polkl jsem na sucho, začínalo to pomalu bolet.

Myšku jsem nakonec snědl celou, byla velmi dobrá. A já měl dobrý pocit z toho, že se mi jí podařilo chytit. Zlepšoval jsem se, pomalu a jistě. Doháněl jsem to, co na mém těle pokulhávalo. Byl jsem malý, hubený a nejspíš pro někoho i nepotřebný. Ale o to víc jsem toužil dokázat víc. Dobrá nálada mě neopouštěla. Tak nějak když jsem nepoužíval hlavu, nebyl jsem smutný. Proto jsem klusal i celkem s radostí. Zastříhal jsem ušima a přemýšlel nad tím, jak se zabavit teď. Potřeboval jsem se zabavit, abych mohl případně v noci spát. Nebo že by ze mě byl nakonec i noční tvor? Možná narazím na někoho, s kým bych mohl tropit nějakou neplechu, nebo být k užitku? Obě varianty byly víc než lákavé, ale zatím jsem se spokojil se svou společností.
Rozhlédl jsem se a uvědomil si, že stále sněžilo. Pohlédl jsem k nebi, přes koruny stromů čas od času přišla vločka. Když v tu chvíli něco spadlo přímo na mě. Nejspíš už bylo moc sněhu na nějaké větvi a spadlo to přímo na mě a zaživa mě to pohřbilo. Nebral jsem to tragicky, znamenitě jsem se vyhrabal zase zpátky na povrch, mezi živé. Možná to byl Život, abych věděl, že na mě dohlíží. I když od něj bych čekal spíše pohlazení a ne to, že na mě hodí hroudu sněhu. Nemohl jsem si ale právě teď dostatečně vybírat.
Místo toho jsem se rozešel svou vyšlapanou cestičkou, některou jsem měl už zasypanou sněhem. A tak jsem si musel hravě vyšlapat další. Z klusu se stal cval a já začal sněhové vločky radostně chytat. Po jedné jsem skočil tak vysoko, jako snad ještě nikdy. Většinu jsem chytal na kožich, ale já jí chtěl slíznout. Jak asi dlouho trvá, než nějakou vločku spolknu. Když jsem běžel, nedařilo se mi to. Měl jsem asi špatnou mušku. Nakonec jsem se postavil tak, abych měl výhled přímo na nebe. Otevřel jsem tlamu co nejvíce to šlo a zkrátka čekal. A čekal. A čekal, než mi nějaká ta vločka nespadla přímo na jazyk. Cítil jsem jí v oku i uších, ale jazyku jako by se vyhýbaly.
Postával jsem tam už možná tak dvě minuty. Nevšímal jsem si, jestli se někdo dívá, i když většina měla určitě spoustu věcí na práci. Takže já si hleděl svého. Svého chytání vloček. Konečně se mi to podařilo! Chtěl jsem tu vločku kousnout, ale nešlo to. Na jazyku se okamžitě rozplynula. A já se cítil zase o něco osaměleji. Ale nenechal jsem se zahanbit. Čím víc vloček chytnu, tím budu lepší. A tak jsem se dal zase do cvalu a začal radostně ty vločky chytat. Skákal jsem jako smyslů zbavený, nohy mi hezky pružily na tom sněhu. Takže mě ani tolik nebolely.
Je to zábava, když se nikdo nedívá. Zamyslel jsem se a zavrtěl hlavou. Nemohl jsem si přece dovolit, aby mě v tomhle štěněčím módu někdo viděl. Já měl přece úroveň, i když jsem se musel ještě hodně co učit. Zastříhal jsem ušima. Můj lov na vločky byl nekonečný, stále padaly a já je chytal. Zbavil jsem svět spousty vloček, ale ještě víc jich spadlo na zem. Jednou Vás dostanu všechny! Sliboval jsem vločkám. Vyhlásil jsem jim totiž právě teď válku! Celý zadýchaný a nejspíš i trochu mokrý jsem se musel na chvíli zastavit. Válka musí chvíli počkat, válečník je unavený. Kecl jsem si na zadek a snažil se nabrat trochu více sil.

Mé zuby z rampouchů se velmi rychle rozplynuly. Nebylo po nich ani památky, prostě se roztekly. A tak jsem nakrčil nos a raději už žádné rampouchy nehledal. Nechtěl jsem se zase k nějakému přilepit. Ještě to by mi scházelo. Za chvíli padne tma, měl bych si asi najít nějaký úkryt, kde vydržím do rána. Ale do jeskyně se mi nechtělo, neboť tam nikdo nebyl. A tady venku se toho dalo dělat požehnaně hodně. Potřeboval jsem totiž zaměstnat hlavu. Měl jsem stále tu svojí depresi vůči mým rodičům, že jsem úplně ztratil veškerou chuť cokoliv dělat. A jako vlče, tedy skoro adolescent bych měl mít na denním pořádku se smát a pobavit ostatní. Ale mě to nešlo, byl jsem možná divný, až moc. Neměl jsem sám ze sebe radost a když jsem jí neměl já, neměl jí nikdo. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se. Po lese se ozvalo vytí. Bylo o něco hlučnější, než to mé před chvílí. Ale nereagoval jsem. Neznal jsem ten tón hlasu. Měl bych něco udělat. Uvědomil jsem si. Nechtěl jsem se stále utápět v tom, co bylo. Co způsobili mí rodiče. Sám jsem měl před sebou dlouhou cestu, než někam pořádně zapadnu. A kdo ví, třeba to bude velmi brzo a rychle.
Rozešel jsem se po lese a rozhlížel se. Měl jsem možná i trochu hlad, ale moc zvěře tady nebylo. Claudio měl pravdu, v zimě tu vážně nic moc potravy nebude. Co by mi tak mohlo udělat radost? Nejspíš hodit asteroid na mého otce, ale bohužel tohle mi nikdo nesplní. Povzdychl jsem si. Jednou tetičku pomstí, nikdo si na ni nebude dovolovat. Rozhodně jsem si tímhle byl jistý. Neustále jsem se točil v jednom kruhu. Nemohl jsem se střepat těch divných myšlenek, které na mě útočily ze všech koutů tohohle lesa. Měl bych najít Zurri. Ta by mi mohla pomoci. Ona byla ještě malá a ne moc chytrá, takže byla dokonalá k tomu, abych nemusel přemýšlet. Ale netušil jsem, v které části lesa jí hledat.
Klusal jsem tedy dál. Držel jsem si odstup, ale přesto vyhledával něco, co by mi mohlo udělat radost. Nakonec jsem opravdu na něco narazil! Zahlédl jsem totiž myš! Myška jedna vypočítavá! To se nestávalo moc často. Ihned jsem zapomněl na své problémy, kterých jsem měl plnou hlavu. Zapojil jsem veškeré své lovecké pudy. Copak myši přes zimu nespí? Jak to říkal Claudio... Že je málo potravy, třeba je to poslední myš v téhle zemi! A bude moje! Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Žluté očka mi doslova svítili a vybízeli k tomu, abych tu onu myšku chytil.
Přikrčil jsem se. Pod nohami mi sníh stále křupal, takže jsem nenápadný moc nebyl. Ale nenechal jsem se zahambit. myšlenka očividně neměla kam utéct, její dírka musí být kousek dál. Takže jsem měl celkem dobrou šanci na to ji chytit. V hlavě jsem si uchovával rady, které jsem díky lovu získal. V duchu jsem děkoval tetičce Sineád za to, jak jsme lovili zajíce. Musím potichu a pak vyběhnout! Byl jsem na to sám, takže jsem se mohl spoléhat jen sám na sebe. Nebyla tu Viv, aby mi lov zkazila. Když jsem měl příležitost, vyskočil jsem ze svého sněhového úkrytu. Sníh se rozprskl do všech stran a já pelášil za myškou, která uměla být velice rychlá. Hravě jsem přeskakoval spadlé větve, které teď byly schované pod povrchem sněhu. Už tě skoro mám! Radoval jsem se v duchu a přemýšlel, jak nad svým úlovkem budu hodovat!
Myška ale byla velmi vypočítavá. Už dlouho jsem si chtěl osvojit své lovecké dovednosti. Nebylo jich mnoho, ale každá lekce byla cenná. A na něčem se začít takhle samo musí. Myška mi utekla pod kupu sněhu. Ihned jsem na ten sníh zaútočil. Strčil jsem tam nejdřív nos a čekal, poslouchal. Slyšel jsem, jak jí tluče její srdíčko. Musela tam být schovaná, není tedy úniku. Začal jsem tam hrabat a škrábat až do chvíle, než se mi myška ukázala. "Ha!" Zajásal jsem a ihned jí chytnul. Byla očividně vystrašená a již nechala naplnit svůj osud. Kousl jsem i do hlíny, jen abych jí vytáhnul ven. Slyšel jsem jak pískala, ale velmi rychle jsem se o to postaral. Nechtěl jsem, aby mě náhodou kousla. Jakmile se přestala hýbat, chvíli jsem se na ni díval. Nakonec jsem jí chytl za ocásek a vítězně se rozhodl jí vzít na její poslední procházku lesem. Tohle mi udělalo radost!

- Předstírat, že jsem zimní upír s tesáky z rampouchů -

Posedával jsem spokojeně na skále. Sem tam jsem se rozhlédl. Usnout jsem nemohl, stále ty neustále deprese mě doháněly. Uměl jsem vůbec slovo deprese? Kdo ví. Každopádně, měl jsem spousty cenných rad od Claudio. A hodlal jsem je tuhle zimu využít. V lese byla spousta vlků. Slyšel jsem jejich štěbetání ze všech stran. Zároveň jsem ale za nimi sám od sebe jít nechtěl. I když by mi společnost rozhodně udělala velkou radost. Teď jsem musel být chvíli sám a urovnat si své poslední zážitky.
Seskočil jsem dolů a zamířil nějakým směrem. Měl jsem za to, že bych mohl dojít k úkrytu. Možná tam najdu i něco k snědku, rozhodně bych to vřele uvítal. Co asi dělají tetičky? Vyrostl jsem od doby, co mě viděli naposledy? Mohl jsem jen hádat. Nožky jsem měl delší, ale srst stále nebyla zcela ideální. I když jsem jako vlče byl chundelatý jako koberec, netroufal jsem si říct, jestli mi bude časem zima, nebo teplo. Byl jsem tak trochu nepovedené vlče, malé a hubené. Aspoň zatím.
Vytvářel jsem za sebou svou cestičku, hezky vyšlapanou. Drobné ťapky měly pravidelný vzhled, což se mi v tom sněhu opravdu líbilo. Až teď jsem totiž přišel na to, že mám na packách polštářky a příjemně to studí. Tmílek už odešel. Uvědomil jsem si, když jsem ho u svého ucha neslyšel. Kam asi tak mohl jít? Přemýšlel jsem v hlavě a smutně při tom nakrčil nos. Nechal mě tu. Pokrčil jsem rameny, žádná škoda. Nebyla to zase taková ztráta, po které bych brečel. Díky němu jsem ale poznal hned dva nové vlky. A dokonce jižany, ale nestály moc o mou pozornost. Nebyly pro mě dost dobří, určitě.
To už jsem došel konečně k úkrytu. Radostně jsem zastříhal ušima. Dovnitř nepůjdu. Jeskyně vypadala poklidně, možná vevnitř nikdo nebyl. Ale to mě nenutilo tam nejít. Místo toho mě zaujalo něco úplně jiného. Rampouchy. Některé byly větší, jiné zase menší. Viděl jsem takovou věc úplně poprvé. Nemohl jsem se na to vynadívat. Většina z nich byla moc vysoko, takže jsem se k nim nemohl dostat. Ale pár jich vylezlo i níže. Proto jsem se vyškrábal na jednu ze skal a elegantně při tom pohodil hlavou. Zadek mi v té chvíli sjel zase zpátky dolů a já tak spadl. Skála byla kluzká. Takže si chceš hrát! Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu a znova tam skočil. Tentokrát jsem se už vyprdnul na to vypadat u toho dobře. Sápal jsem se tam, jako by to byl žebřík. Pak jsem musel zdolat ještě jednu skálu. Povedlo se to! Musím udržet balanc. Chtěl jsem ten rampouch tak moc, že jsem riskoval všechno. Postavil jsem se na zadní nožky a balancoval. Vypadal jsem tak trochu jako komediant, ale na to jsem teď nemyslel. Podle všeho se nikdo nedíval, tak jsem si mohl dovolit upustit trochu páry. První jsem si rampouch jen prohlížel, ale pak jsem měl tendenci ho olíznout. Hned napoprvé se mi to podařilo, ale byl to jen takový ťukec. Na podruhé už jsem to olízl víc, ale... ale přimrzl jsem! Bolelo to! Jazyk se nechtěl pustit rampouchu a já tam tak stál na zadních a nemohl se dostat dolů. Zakňučel jsem. Co se to děje?! Vyvalil jsem vystrašeně oči. Chtěl jsem zase dolů, ale nešlo to. Ještě chvíli jsem se tam přetahoval a jazyk jsme měl dlouhý jako čtrnáct dní. Nakonec jsem do toho začal kopat přední tlapkou. Rampouch pomalu povoloval. Až jsem s ním spadl na skálu, později i z té skály.
Tělíčko zůstalo bezvládně ležet ve sněhu na zádech. Možná jsem si i vyrazil dech, ale to teď bylo úplně fuk! Protože jsem měl rampouch přilepený k jazyku a vypadal jsem jak nějaký malý vlče! Držel jsem ho v tlamě, zuby jsem do něj zarýval. Bylo to studené a občas mě z toho zabolely i zuby. "Euamsh..." Vydával jsem prapodivné zvuky, nešlo pořádně ani mluvit. Ale rampouch jsem měl, tudíž jsem cítil i menší osobní výhru, že jsem to zvládl. Teď se jen toho rampouchu zbavit. A tak jsem se střemhlav rozběhl do lesa. Čas od času jsem s ním narazil do kmenu stromu. Tím jsem se odpálil a padal jako hruška co pět minut.
Nakonec se mi podařilo rampouch rozbít. Ale něco mi tam zůstalo. Zůstalo mi to na zubech, měl jsem je teď mnohem větší a hrůzostrašnější. Vycenil jsem zuby. "Ha!" Zazubil jsem se. Teď by to chtělo někoho vyděsit. Ale cítil jsem, že díky teplu v mé tlamě se to pomalu rozpouští. Tahle sranda nebude trvat zrovna dlouho. Takže jsem se stále tvářil jako hrůzostrašná bestie a utíkal strašit zvířata v okolí! Aspoň těm budu nahánět obrovskou hrůzu! "Jsem zlej upír!" Zazubil jsem se a při tom se začal prát s křovím. Hodlal jsem z něj sundat veškerý sníh, který tam napadl.

Utábořil jsem se v klubíčku ve sněhu. Spadla na mě menší vrstva sněhu a tak jsem lehoučce splýval s okolím. Chtěl jsem na chvíli zabrat, usnout. Ale nešlo to. Kdykoliv jsem už pomalu zabíral, vracela se mi scéna s mým otcem. Viděl jsem, jak hamižně se vrhal na mou milovanou tetičku. Bez jakéhokoliv důvodu. Byla tam pro to, abych se cítil lépe, podpora. Podpora, kterou jsem od něj neměl šanci nikdy poznat. Dal by mi ji vůbec? Hádal jsem se vnitřně sám se sebou. Ale čím víc jsem nad tím dumal, tím víc jsem si byl svým rozhodnutím jistým. Sice jsem ztratil tímto rodinu, po které by kdejaký vlk prahl. Ale získal jsem něco mnohem většího. Nemusel jsem žít po boku manipulačního monstra. Mám rodinu, rodina je i dědeček, tetičky a strýčkové. To otec nikdy neviděl. Všichni máme stejnou krev. Zastříhal jsem ušima.
Převalil jsem se na druhý bok a znova se schoulil do klubíčka. Snažil jsem se o to víc zaspat, ale v hlavě jsem měl tolik myšlenek a vzpomínek. Byl jsem z toho smutný. Život mi na jednu stranu pomohl, ale zároveň znova otevřel velké rány. Mám rodinu, která mě miluje a neřve po mě. To bylo to hlavní. Všichni byli lepší, než můj otec. Dědeček, tetičky, možná i ten Claudio by byl mnohem lepší, než on. Ale bohužel jsem si nemohl vybrat, komu se narodím. Dal bych cokoliv za to, abych zapomněl na to, kdo vlastně jsou. Kromě mámy. Před očima jsem měl její výraz plný slz, žalostné vytí, které vydala hned po našem rozhovoru. Už jí asi nikdy neuvidím. Uvědomil jsem si s povzdychem.
Posadil jsem se a střepal ze sebe sníh. Neusnul jsem, nešlo to. Hlavu jsem měl jako v jednom ohni. Rozešel jsem se po lese, se skloněnou a depresivní náladou. Nemám mámu ani tátu. Zamumlal jsem v duchu a zvedl hlavu. Ale i přes to mám milující rodinu. Usmál jsem se, vyskočil jsem na jeden větší kámen, který byl obalen do sněhu. Spokojeně jsem se tam zavrtěl. Budu lepší, mám motivaci být lepším, než tím čím jsem se původně narodil. Zhluboka jsem se nadechl a pak jednoduše zavyl. Na důkaz toho, že to myslím zcela vážně.

// Středozemní pláň

Celý obalený sněhem a mokrý jsem se konečně dostal na místo. Zůstal jsem stát mezi prvními stromy a začal jsem se sněhu střepávat. Měl jsem ho na sobě hodně. Kožich místy špinavý, hubeně hrůzostrašná postava. Měl jsem hlad a potřeboval jsem nabrat trochu sil, i hmoty. Ale teď jsem měl v hlavě jenom jedno. Najít někoho, kdo mi může aspoň trochu pomoci. Život mi ukázal, že to jde i jinak. Ale musím být věrné své rodině. Utřel jsem si ještě poslední slzičku, která mi kápla z oka. Zároveň jsem věděl, že mi Život pomohl. Tohle bylo nejspíš naposledy, na hodně velkou dobu, co brečím pro ně. Příště, až to na mě přijde, bude to jen pro mě.
Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit. Srdíčko mi bilo jako o závod, ale uměl jsem se uklidnit celkem rychle. Zhluboka jsem se nadechl a pak se pokusil zavýt. Abych dal vědět, že jsem tady. A sám. Tetičko... Dědečku... Hlesl mi hlas.
Chvíli jsem tam ještě postával a pak pokračoval dovnitř. Přece nemusím čekat na to, až mě někdo pozve. Já tady bydlel, byl to také můj domov a můj les. Ale díky návštěvě Života jsem díky němu cítil i pokoru. A vděk za to, že jsem tady mohl vůbec zůstat. Možná jsem to nikdy nikomu neřekl, ale měl bych to napravit. Už na ně nemysli... Vem si z toho jiné pozitivní myšlenky. Měl jsem za sebou celkem zajímavé dobrodružství s Claudiem a jeho divnou vlčicí. A co víc, byl jsem zase doma. Schoulil jsem se do klubíčka k jednomu ze stromů. A nechával na sebe padat sněhové vločky, které se praly s korunami stromů.

// Borovicová školka

Co bych měl dělat, až se vrátím domů? Vracím se se sněhem... Projelo mi hlavou. Srdce jsem měl na tisíce kusů roztrhané. Ale na to jsem si už zvykl. Myšlenkami jsem byl trochu někde jinde. Přemýšlel jsem, co asi dělá máma. Jestli na mě čas od času myslí. A jestli se na mě ještě pořád zlobí. I když mi to bylo líto, stále jsem cítil, že jsem se rozhodl správně. Teď v zimě budu mít více času poznat všechny členy smečky. A hlavně celou moji rodinu. Rodina není jen máma a otec. Je v tom mnohem víc. A já v tom ten smysl viděl. Měl jsem povinnost.
Procházel jsem přes pláň, zhruba v půlce jsem ale zpomalil. Došel mi dech. Studený vítr se mi zabodával do plic a útočil na pofiderní černé tělíčko. Občas jsem stoupl do větší vrstvy sněhu a tak jsem se zabořil. Nožky jsem měl už poměrně vysoké, ale stále jsem měl co dohánět. Přišel jsem si na to, jak jsem byl starý, malý. A možná mi to tak i zůstane. Polkl jsem. Ještě párkrát jsem si slíznul kousek sněhu, na žízeň. Les jsem pomalu přes bílé sněžení začínal vidět. Pokorně jsem zvedal nožky a hrnul se tam. Žaludek jsem měl shodou náhod také prázdný.

// Asgaarský hvozd