Gallirea - Příspěvky uživatele

Zurri se prudce zvedla a jak to bývalo zvykem, okamžitě začala mluvit. Stáhl jsem uši do strany a díval se na ni velmi přísným pohledem. Víla? Zamračil jsem se. Začala to ihned vysvětlovat a já vzpomínal, že se mi o ní kdysi taky hodně často zdávalo. "Fakt? Opravdová víla?" Nevěřícně jsem se na ni podíval. I když jsem naprosto věděl, o čem mluví. Víla už za mnou nechodí. Možná jsem už měl všechny zuby venku a narostlé nové. Vlastně ani nevím, už dávno jsem si svou tlamu přestal kontrolovat.
Několikrát jsem zamrkal, když v tom byla Zurri skoro až u mě. S tlamou otevřenou dokořán a ukazovala, že jí vypadl první zub. "Wau, hotová piraňa." Zazubil jsem se na ni. Tlapkou jsem jí přátelsky poplácal na hlavě. "Vítej mezi dospěláky," přivítal jsem ji. Kéž by mi tohle někdo taky řekl. Jenomže mě tenhle malý detail nikdo neřekl. A můj fotřík už vůbec ne, ten neřekl skoro nic. Kromě svého velkého výbuchu právě zde. "Třeba až usneš příště, přijde zas. A pak budeš Zurri bez zubková." Dobíral jsem si ji. Za chvíli jí určitě začne to nepříjemné šimrání v dásních. Já tehdy okusoval co mohl, i kameny. Občas to pomohlo, ale spíš jsem si tím vymlátil mnohem více zubů, než je zvykem.
Vyšel jsem ven z našeho úkrytu, ve kterém byl kopec srandy. Byl jsem na něj patřičně hrdý. Postavili jsme ho se Zurri vlastníma tlapkama. Byli jsme zkrátka moc dobrý tým. A já už se nemohl dočkat, co dalšího ještě zažijeme. Nikdy bych neřekl, že s o něco mladší vlčicí můžu zažít tolik srandy. I když jsem si to nechtěl připustit, patřila zkrátka ke mě, k našemu spojeneckému spikleneckému týmu. Na jiné vlky mile rád koukám z patra, ale Zurri si to nezasloužila. Začala tu ovšem poskakovat a chytat sněhové vločky. Nechal jsem se tedy unést a také se ještě jednou přidal. Tohle jsem dělal před pár dny. Ale byla to ohromná zábava, kterou jsem si musel zopakovat.
Navrhoval jsem procházku a podívat se po nějakých dalších členech. To přece dospělí vlci dělají ne? Flákají se po lese, sem tam někoho pozdraví. "Páni, ty jsi potkala Sionna?" Strýček Sionn, určitě si tě oblíbí. Nebo tak nějak to tetička Iskierka říkala, když mi o něm vyprávěla. Jenomže čím déle jsem ho nepotkal, tím horší jsem z toho měl pocit. Že na mě bude koukat z patra za to, že jsem synem toho vyvrhele. Ale já mu to dokážu, že si zasloužím víc. "Tetičky, jasně, mrknem po nich. Tak pojď." Vybídl jsem ji a vyskočil na první sněhovou peřinu, do které jsem se propadl. Pak na další. A nakonec jsme narazili na vyšlapanou cestičku. Začenichal jsem, byl to celkem čerstvý pach. Takže jsme se po něm hravě vydali. Byl jsem vděčný za to, že mi tetičky dávali lekci stopování. Nebyl jsem v tom přeborník, ale zlepšoval jsem se.
Po nějaké chvíli jsem se zastavil. Pár metrů před námi se objevila skupinka vlků. Poznal jsem tetičku Iskierku a tetičku Sineád. Další dva vlky jsem ještě tak úplně neviděl. Vlastně toho jednoho bílého ano, ale jen matně a z dálky, stejně jako teď. "Asi se něco chystá, budem se koukat." Navrhl jsem. Našli jsme si bezpečné místo opodál skupinky, kam jsem si lehnul. Nejspíš si nás skupinka všimla, jen jsem kývnul na pozdrav. Drobně se usmál na tetičky a lehl si. Neměl jsem v plánu tam vpálit v plné polní, když jsem nevěděl, o co jde.

Zajímal jsem se, co se Zurri líbilo úplně nejvíc. Naklonil jsem k ní hlavu, abych nevynechal žádné slovo. I když ona se rozmluvila stylem, že jsem to za chvíli prakticky vypustil. Všechno bylo opravdu kouzelné. Nejvíc mi ale v hlavě vrtal ten divný karibu ze severu, kterého jsem měl tu šanci zahlédnout jen koutkem oka. Kdo ví co to bylo. Lámal jsem si hlavu, jednou na to ale přijdu. Nebo ho ulovím! To by tetičky koukaly, kdybych takové zvíře dotáhnout domů. Jenomže bych na to potřeboval asi tak pět dospělých vlků, bylo to opravdu velké zvíře. "Tss.. tvůj táta by valil bulvy, jak jsi šikovná. Bez tak by to on našem věku nezvládl tak hravě, jako my." Řekl jsem rozhodně a nahodil vítězný pohled. Zurri už byla perfektně zpracovaná. Jednou budeme skvělé duo, že by nás všemi deseti chtěli všude. Naštěstí my máme to štěstí, že máme tu nejlepší smečku.
Stavění podivného přístřešku se celkově vedlo. Zurri byla překvapená, co to je. Neuměl jsem to pojmenovat, ale Zurri to pojmenovala naprosto dokonale. "Taková osobní, dočasná jeskyně. Perfektní." Uchlácholil jsem se v novém bydlení. Hned se mi tu líbilo, i když tu byla trochu zima. Ale naštěstí jsme byli vybaveni chlupatými kožichy. Odpočíval jsem, rozjímal. Sledoval jsem dění tam venku. Během několika hodin se dostavilo ráno. Sluneční paprsky ozařovaly všechno v okolí. Snad nám náš nový bejvák nespadne na hlavu. Olízl jsem si nos a podíval se na Zurri, která podřimovala vedle mě. Nakonec i mě víčka spadla. Lehl jsem si a na několik hodin ještě usnul.
Jakmile jsem se probudil, mžouravě jsem se rozhlížel. Nezdálo se mi nic. Pořád jsem se budil, pak zase usínal. Tělo jsem měl naprosto zničené. Nejspíš se dostavila únava z celého toho dobrodružství. "Co podnikneme teď? Půjdeme se podívat, jestli někoho nepotkáme?" Navrhl jsem Zurri a pořádně se protáhl. Nějak jsem teď neměl plán, kromě toho, co jsem si slíbil. Že se seznámím se všemi členy. A kdybychom potkali tetičku, bylo by to úplně nejvíc super.

Posedával jsem v našem iglů a spokojeně se při tom díval z okna ven. Za chvíli padne zase noc, na kterou jsem se sice moc netěšil, ale konečně budeme v bezpečí domova. A pořádně se prospím. Radoval jsem se. Ale něco mi přece jenom vrtalo hlavou. A to mé působení tady. Věděl jsem, že to nebude lehké. Oddělit se od toho, s čím mě budou celý život spojovat. Ale já to tak černě neviděl. Hodlal jsem si dát slib, už jsem si ho dal dřív, ale bylo by fajn to udělat nějak oficiálně.
Sledoval jsem, jak vločky stále padají z nebe na náš les. A byl tak zabalen do bílého svetru. Slibuji, že až napadne další sníh za rok, do té doby dokážu, že sem patřím. Komukoliv. A nikdo mě nebude brát jako vlče zrádců. Zamrkal jsem. Už jsem na ně ani nevzpomínal, neměl jsem potřebu se s nimi měřit. Říkat si, jestli něco umí lépe, nebo ne. Věděl jsem, že já to zvládnu mnohem lépe na několik způsobů. A jediný, s kým se mohu měřit jsou zdejší vlci. Ukázat jim, že mám sílu a odhodlání. A loajalitu. Ukážu, že jsem vlče Asgaarské. A že mám srdce na správném místě. Nikdo nemůže za to, komu se narodil. Možná jsem byl ta jedna jediná výjimka, která to tak cítila jinak.
Ale to rozhodně nebylo všechno. Zhluboka jsem se nadechl a zívnul. Únava po tom dobrodružství přicházela velmi rychle. Měl bych požádat někoho, ať mě zase vezme na lov. Abych zlepšil lovecké dovednosti a vzít Zurri sebou. Taky se jí to bude hodit. Nikdy jsem se nepovažoval za to, že bych mohl být nějakým dobrým lovcem. Ale kdo ví? Třeba k tomu najdu vlohy. Zatím jsem se viděl jen jako vlk, který se vždy bude zastávat své smečky. A bránit jí do posledního dechu. Představoval jsem si sám sebe, jako takového válečníka, který hlídá hranice. A zatočí s každým, kdo se tam objeví! Nebylo to těžké, v mysli je totiž každý králem. Ale skutečnost jednoho malého černého vlka záležela hlavně na něm. Jak se bude chovat a jak moc se bude snažit. A to já budu. Souhlasně jsem zvedl zrak. Vyhlížel jsem první hvězdu, ale na tu byla bohužel ještě moc brzy. Ukážu, že mám dědečkovu krev. Usmál jsem se.
Seděl jsem tam v tom tichu a spokojeně odpočíval. Mé předsevzetí na následující rok bylo zcela jasné. Začlenit se a najít tak své místo. A zařídit, aby se na mě nikdo nedíval z patra, neboť jsem si to nezasloužil. A snad už objevím svou magii. Vzdychl jsem, ale na to bylo možná ještě moc brzy. I když kdo ví? Vědět, co se ve mě skrývá by bylo určitě polehčující okolnost. Ale nemohl jsem předběhnout věci, které se ještě nestaly.

// Červená řeka, přes Středozemní pláň

Zurri se v Asgaaru moc líbilo, takže co víc si přát? Pomalu se zbavíme i jejich myšlenek na tátu a zbytek jejího krátkého života mimo náš les a bude. A bude celá naše. Moje. Rozhodl jsem se ukončit svůj předešlý život a začít ho žít tak, jak chci já. Byl jsem možná až moc mladý na nějaká rozhodnutí, ale i takhle se musí vlk umět chovat.
Sledoval jsem, jak se Zurri snaží dostat přes řeku. Ta barva byla vážně divná a já se v ní nechtěl ani namočit. A dal bych krk za to, že pěkně divně smrdí. Ale naštěstí jsme to oba zvládli bez karambolu. Takže nám chybělo jen dostat se přes dlouhou pláň. Hustě sněžilo, což nám dělalo problém s orientací. Krom toho tahle pláň byla jak dělaná pro divoký vítr, který nám narážel přímo do tváří. S hlavou sklopenou jsem poskakoval ve vysoké sněhové peřině. "To je šílený," zanadával jsem si. Jakmile jsem ale viděl první siluety černých stromů, oddychl jsem si.
V lese bylo bezpečno před větrem a sněhem, aspoň z části. Protřel jsem si oči, byl jsem obalený celý ve sněhu. Snažil jsem se větší části co nejrychleji zbavit. "Tak to bylo o chlup," zadýchaně jsem se podíval na Zurri. Vnitřní pocit z toho, že jsem byl doma je neskutečně příjemnej. Snad se tady nic nezměnilo a všechno je takové, jaké bývalo. Měl jsem tak zmrzlý nos, že jsem ho odmítal i používat. Takže o tom kdo je a není v lese jsem neměl absolutně tušení. Jediné co jsem chtěl je jít trochu do hloubky a lehnout si. "Jaký zážitek byl podle tebe nejlepší z našeho výletu?" Zeptal jsem se Zurri, abych věděl co jí na tom všem nejvíce bavilo. Jakmile jsem si konečně našel nějaké místo, vyhrabal jsem si tam malou dírku, do které jsem se posadil. Asi mám i trochu hlad, ten holub nebyl zrovna největší. Ale jít až do úkrytu znamenalo další štreku na druhou stranu lesa. A to chvíli počká, ani jsem netušil, jestli tam něco vůbec je.
Dlouho jsem tam posedával, jenomže tělíčko v sobě ještě našlo nějaké ty zbytky energie. "Prodírání tou vánicí nebylo zrovna super, co? Ale... ale něco ještě postavit můžeme! Je tu spousta sněhu." Navrhl jsem. Přes koruny stromů tu stále padal sníh. Na některých místech nebylo vidět nic jiného. A tak jsem začal plácat a pácat. A hrabat a hrabat, až jsme vytvořili takovou větší kupku. Nebylo to těžké, neboť sněhu tu byla opravdu spousta. Navíc to byl takový ten dobrý sníh, se kterým se dalo tvořit. Drží to. Projelo mi hlavou. Ach, jak rád bych měl palce a mohl tak udělat sněhovou kouli! A rozjet tak jednu velkou válku. Ale ke slečnám se takhle vlk nechová, že jo. Občas jsem na ní hrábnul nějakou tu vlnu sněhu, aby se neřeklo. Ne, schválně rozhodně ne, určitě. Vyzkoušel jsem udělat do sněhové koule díru. A to tak, abychom si tak vytvořili svůj naprosto originální bunkr. A proč taky ne? Mít svůj vlastní originální hrad, ve kterém se Zurri budeme vládnout. A ještě k tomu v Asgaaru! Takový kousek našeho tajného místa, do kterého nikoho nepustíme. Možná až na jaře, kdy nám to spadne na hlavu.
Trvalo to nějakou tu chvíli, než se nám to podařilo. Možná jsme někde uvnitř prokopli i nějakou tu dírku, která bude sloužit jako okno. Aspoň budeme moct šmírovat kolemjdoucí, když už nic jiného. Ale strop se zdá, že místy dost dobře drží. Takže si tu nějakou dobu můžeme hrát, i když já si nikdy nehrál. Já jsem prováděl velmi důležité věci! Kdo by si taky chtěl hrát, když už se považoval za dospělého, heh. "Sníh nakonec tak špatný nebude," uvědomil jsem si a zastříhal při tom ušima. Posadil jsem se do našeho iglů a užíval si ten pocit, že jsme něco dokázali.

// Uhelný hvozd, přes Ježčí plácek

Vypadá to, že tady tolik sněhu ještě nenapadlo. Ale čím blíže budeme k našemu domovu, tím to bylo horší. Trochu jsem se obával toho největšího placu, přímo před Asgaarem. Tam se budeme brodit hodiny, než dojdeme do cíle. Ale u srdce mě hřálo, že už se vlastně vracím domů. Mezi tím se Zurri zajímala o různé pachy, které se k nám přikradly z různých směrů. Hlavně díky větru, nebo to jen tady v lese bylo tak cejtit. "Je to možný, smeček je tu prý hodně. Ale o žádné z nich nic nevím, bez tak nejsou tak skvělí jako Asgaar." Pokrčil jsem rameny a mrkl na Zurri. "Měla jsi štěstí, že jsem tě tehdy našel zrovna já." Samochvála smrdí, ale co se dá dělat.
Cesta přes nějaký zasněžený plac netrvala naštěstí tak dlouho. Co nevidět jsem ale viděl obrovskou vodní plochu, která nebyla rozhodně zamrzlá. Proč to není zmrzlé? Zajímal jsem se. Už když jsem tu byl v létě tady byla voda celkem horká, ale že by nezamrzla ani v zimě? Jak zvláštní. Ohnuly jsme trochu směr, neboť kdo by se chtěl brodit v zimě přes celé jezero? Raději si najdeme nějaké vhodnější místo, jak se dostat na druhou stranu. "Už je to jenom kousek, přejdeme přes řeku a jednu pláň. A voala jsme doma." Doufal jsem, že jsem si to pamatoval všechno správně. A nejsme úplně v nějaké zadnici. I mě už bolej nohy. Projelo mi hlavou. Podíval jsem se na ně, byly tak opotřebené, zanedbané. Sníh se mi lepil na srst, cítil jsem sněhové kuličky i na břichu, jak se tvoří a mrznou. Nic příjemného to rozhodně nebylo.
Vyhlížel jsem řeku, ke které jsme téměř dorazili. Řešil jsem problém s tím, že i tak jsem se nechtěl příliš namočit. "K sopce? Jasný, proč ne." Slíbil jsem. Sopka naštěstí nebyla od Asgaaru tak daleko. I když uvidíme, jak nám půjde to seznamování, náš seznam byl totiž celkem dlouhý. A snad všichni nebudou náladový, jako ten šedý piercingovaný. Z něho jsem byl krapet skleslý, ale na strýčka Alastora jsem se moc těšil.
Několik desítek minut nám trvalo, než jsme našli to pravé místo na to, dostat se na druhou stranu. Voda nikde nebyla zamrzlá, což byl celkem problém. Ale nějaké vyvýšené kameny z řeky přece jen vystoupaly. "Potrénujem balanc, snaž se nespadnout,"jinak seš jasná. Doplnil jsem v hlavě. Ale ani já to neměl zcela jednoduché. Má výhoda byla, že jsem byl na samce fakt malej. Takže jsem své tělo jakš takš ovládal. Ale taky jsem v tom nebyl úplný přeborník. Skočil jsem na jeden kámen, na druhý, třetí. Tu jsem měl už problém, balancoval jsem. Jednou tlapkou jsem čváchl do vody, která byla neskutečně teplá na rozdíl od zbytku tohoto světa. Zbýval poslední skok, kterým jsem dopadl do sněhu, přímo čumákem dolů. Ale zvládl jsem to. Počkal jsem i na Zurri a připravoval se k poslední části naší cesty.

// Asgaar, přes Středozemní pláň

// Konec světa, sakum pikum přes Savanu

Otočil jsem se na Zurri, která mi stále dokazovala, jak může. Nebyla to soutěž, tohle byla spíše hra o život. Neboť ten kopec byl neskutečný. Zurri jsem trochu možná strašil, ale rozhodně ne vědomě. Neměl jsem šajna, jaký je rozdíl mezi sopkou a horou. Hora uprostřed neměla to super ďórku, do které by se dalo hravě někoho šprtnout. Ale pád z hory taky nemůže být zrovna příjemný. Zkoumal jsem, jak moc je ta skála pevná a má odpověď je, že celkem dost. Až jsem si o ní obrousil drápky. Naštěstí jsme se nahoru dostaly poměrně rychle.
Byl jsem zticha, nechtěl jsem na nás moc upozornit. Ve vzduchu byl opravdu cítit silný pach. Každopádně na co jsme však narazili, to bylo něco neskutečného. Bílý rys v celé své kráse. Naštěstí se Zurri nerozhodla ho stopovat, měla z něj stejný respekt jako já. "To byla nějaká čičina." Řekl jsem neutrálně. Rysa jsem ještě neviděl, takže jsem ho nemohl ani poznat. Ale rozhodně to něco bylo. Pelášil jsem z té hory tak rychle, že jsem ani netušil, kde mám jakou nohu.
Náročný výšlap a ještě náročnější sešlap byl mnohem horší. Už jsem byl skoro dole, kdy se mi nožky zamotaly a já se tak po tvrdé skále začal kutálet dolů. Po několika sudech jsem se opět zvedl. Zurri mi byla v patách, naštěstí. Následoval zběsilý cval po travnaté krajině. Tady nebyl taky sníh, vypadalo to tu ještě hůř než na poušti. Ty hory budou víc než nebezpečný, měly jsme fakt štígro. Zadýchaně jsem nemohl popadnout ani dech. Teprve až když jsme napálili do nějakého hvozdu, zpomaloval jsem.
Musel jsem si ihned sednout, přední tlapku jsem si dal na srdce. Poslouchal jsem, jak neskutečně pumpuje. No ty brďo. Zavrtěl jsem hlavou. "To bylo o chlup," sice jsem útočníka za námi neviděl, ale určitě tam byl. Měl jsem strach se i jen na moment otočit. I tak mi to bylo osudné. Tělo jsem měl celé bolavé, samá modřina z mého akrobatického výstupu. "Myslím, že je čas jít zase domů. Co říkáš?" Zeptal jsem se Zurri a doufal, že nebude proti. Přece jen les znamenal mnohem větší jistotu ve všem. A navíc by tam mohl být i někdo, kdo by nás zase mohl naučit něco v lovu. Netroufal jsem si na nic většího, kór teď v zimě. Ale nějaký to cvičení by se určitě hodilo. "Seš v pohodě? Nechybí ti nějaká noha? Musíš vypadat k světu," podíval jsem se na Zurri. Ale byla stejná, jako vždy. Možná trochu větší od posledně. Rozhodně nebyla tlustá, což se cenilo, vzhledem k tomu, jak málo jsme jedli. "Tak hurá do sněhu," po několika minutách lebedění jsem zase vstal a proplétal se fakt divně smradlavým lesem.

// Červená řeka, přes Ježčí plácek

// Poušť Ararat

"No tak pohni Zurri!" Zazubil jsem se na svou kamarádku a při tom jí popoháněl. I když to nebylo znát, na poušti bylo opravdu horko. A tak nám to bralo dost hodně sil, než jsme se dostali k horám. Když jsme totiž do pouště dorazily, dal jsem krk za to že k horám se dostaneme raz dva. Jenomže to bylo dál, než jsem mohl tušit. Zastříhal jsem ušima a mrkl na ni. To už je jenom kousek! Pobídl jsem sám sebe. Proč by taky ne? Chtěl jsem se dostat k těm horám. Určitě z nich bude mnohem lepší výhled, než tam doma u Života. Ale nemohl jsem házet tohle všechno do jednoho pytle. Všechno hezky postupně.
Když jsem si našel cestičku k nějaké hoře, hned jsem se po ní vydal. "To bude asi hora, tam na severu kde jsme šli byla i sopka. A ta bouchla v době, kdy jsem se narodil. To je cool co? Ale tohle sopka asi nebude, tak nic nevybuchne a nic nás neupeče." Slíbil jsem Zurri, jo byl jsem hotový einstain. Radoval jsem se z tohohle výhledu, ale čím déle trval, tím jsem se těšil domů. Poušť jsme šli celou noc, ale na obloze se objevovalo světlo. Uvidíme východ slunce! Jestli se teda slunce vůbec ukáže. V zimě to byl opravdu svátek, když se tak stalo. Ale já věřil i na víly, tak proč bych nemohl věřit v slunce?
Ťapkal jsem do svahu, který byl čím dál prudší. Vybral jsem totiž tu největší horu, která tu byla. Měly jsme se Zurri přece vysoké cíle? Tak co je nám nějaká hora, která nám nesahá ani po pupík. "Jsme jako dva dobrodruzi, každý by nám záviděl, co jsme všechno za pár dní stihli." Mumlal jsem sám pro sebe. Ale mluvil jsem jen proto, aby nebylo vidět, jak moc jsem unavený. Bylo to totiž celkem kritické v nějakých těch chvílích. Nejraději bych to zabalil, ale tady jsem si dokazoval, jak dobrý jednou můžu být. A co můžu, já jsem byl a budu dobrý i teď. Čeká mě slibná budoucnost, až budu jednou váženým členem smečky. Takže posilovat musím v každém věku, i v tak nízkém jako teď.
Konečně jsme dorazili až na samotný vrchol jedné z hor. Netušil jsem, jestli byla nejvyšší, snad jo. Cítil jsem ve vzduchu i cizí pachy, proto jsem se držel v pozadí. Nerad bych narazil na nějakého divného vlka, který by nás jen obtěžoval. Ale v pozadí jsem slyšel i jiné zvuky. Cupitání hlodavců, či vrčení a sténání, které se rozléhalo od hory k hoře. "Žjóva! To je výhled!" Zajásal jsem a zavrtěl při tom ocasem. Někde tu byli i jiní vlci. "Raději budeme potichu, ať si nás někdo nebo něco nevšimne." Zašeptal jsem. I když to moje předešlé 'žjóva' rozhodně tiché nebylo. Přikrčil jsem se a začal se plížit, abych se schoval za kameny. Naštěstí jsme dorazili z jiné strany, takže pokud na sebe nijak neupozorníme, bude to cajk. Koukal jsem od hory k hoře. Koutkem oka jsem zahlédl velmi rychlí pohyb. Vyděsil jsem se, koho by nevyděsila bílá srst? Přejel mi mráz po zádech. S mou barvou jsem perfektně zapadal k hoře. Zurri ale byla jako pěst na oko, takže kdyby to na nás zaútočilo, nejspíš by jí to vzalo jako první. A já bych z toho vyšel bez škrábance, kdyby se mi podařilo utéct. Ale byla by to pro ni čest, umřít místo mě. Určitě by mi přála šťastný a spokojený život. Prohlížel jsem si neznámého tvora, byl větší než já a Zurri dohromady. A byl naštěstí dost daleko. Obdaroval mě pohledem, který bych přiložil k pohledu vraha. "Myslíš, že by nás snědl?" Zašeptal jsem směrem k Zurri. Určitě. Tohle zvíře jsem snad ještě ani neviděl, bylo to vážně zvláštní stvoření. Byl to jen mžik, co jsem ho zahlédl, ale nemohl jsem z něj spustit oči. Když se na mě ale podíval ještě jednou, dal bych krk za to, že zavrčel. "Pryč!" Vyvalil jsem oči, už jsem viděl jak po nás jde! I když král rysů má určitě lepší věci na práci, než honit dva floutky daleko od domova. Ale nic jsem nemohl podcenit, div jsem Zurri nenakopl, aby si pohnula. Sotva jsme sem totiž vyšli, já už jí tahal zase pryč. Bílý rys ve mě rozhodně zanechal spousty dojmů, možná i špatných. Ale strach občas popoháněl k tomu, abych podával lepší výsledky! A to jsem právě teď dělal! Můj atletický výkon!

// Rychlostí blesku Úhelný hvozd, přes Savanu

10. V noci pozorovat zimní oblohu

Ťapkal jsem si to po poušti, bylo to velmi zajímavé. Zároveň i takové nostalgické, vzhledem k tomu, že jsem tu byl před pár dny. Stále jsem měl v hlavě to podivné setkání ještě s krémovou vlčicí. Jak se asi má? A proč byla taková, jaká byla? V hlavě mi zněla spousta slov. Vzpomínal jsem, měl jsem už vzpomínky. Pamatováka taky dobrého, měl jsem plné právo na to žít život, jak se mi jen zachtělo. Byl jsem možná trochu jiný, než ostatní. Svéhlavý. Ale byla to jen moje věc.
Co nevidět se nebe zatáhlo do temných mračen. Lépe řečeno, černých. Byla noc, naštěstí jsme byli dost daleko od nějakého sněžení. A když už, spadla možná tak nějaká ta vločka do ústranní. Ale tady vládla hlavně poušť. Na chvíli jsem se i zastavil a zvedl hlavu, abych si tak černé nebe mohl pořádně prohlédnout. Na severu určitě sněžilo, tudíž jakmile se budeme zítra vracet domů, nebude to možná až taková brnkačka, jak jsem si myslel. Ale i tak jsem musel uznat, že na té noční zimní obloze něco je.
Zvědavě jsem zastříhal ušima a chvíli zkoumal i písek pod nohama. Tak divně křupal. Ne jako sníh, ani jako tráva. Zůstávalo to mezi prsty. Život měl opravdu divný vkus. Ale až tam příště půjdu, možná bych mu měl dát radu, ať se přestěhuje třeba někam do lesa. Napadlo mě. V lese by mu bylo určitě lépe. Navíc by nemusel bydlet až tak vysoko a v lese by ho našel každý! Měl by mnohem více návštěv, než teď. Povzdychl jsem si. Obloha byla vskutku dneska unikátní. Takhle na jihu jsem to mohl poznat, že je o něco jiný, než obloha z Asgaarského hvozdu, na který jsem byl zvyklí. Možná né až tak moc, jak bych si přál, ale ano. Jak se tam asi mají? Už se na ně těším. Snad tetičky nic zvláštního nevymastili. Zazubil jsem se nad tou myšlenkou. Ale to by přece nebyly ony, kdyby něco nepokonily.
Nenápadně jsem hodil očkem i po Zurri, která si to šlapala vedle mě. Konečně jsem měl parťačku, která se nebála tmy. Takže i to byla výhra. A mluvila, jo celkem hodně mluvila. Ale to se dalo zkousnout. Aspoň nějaké ty části. Co nás ale čeká v daleké budoucnosti? Chtěl bych vědět, jaký mě čeká osud. Zazubil jsem se. Snažil jsem se svůj osud vyčíst z hvězd, ale ty mi pověděly velký houby. Ale co se dá dělat, i takhle to občas někdy chodí. Krátké nožky se i nadále snažili nabrat potřebnou rychlost k tomu, abychom se přesunuli co nejblíže k horám. Aspoň uvidíme svítání, na což jsem se opravdu víc než těšil. A tak jsem kývl hlavou na Zurri, ať trochu přidáme na tempu. Nebo tady zabředneme, což by bylo pěkný peklo.

// Konec světa

// Tmavé smrčiny, přes Prstové hory

Vysvětlování mojí situace bylo docela těžké. Ani já sám jsem pořádně nechápal, co se vlastně stalo. Ale udělal jsem dobře, že jsem zůstal v Asgaaru. Mohl jsem tam teď rozjet zcela novou kapitolu. A být při ruce tetičkám. A jednou být schopný se za ně postavit. A nebýt ustrašený někde v koutě a sledovat dění. "Jo to mám, ty už se mnou zůstaneš navždy!" Usmál jsem se na Zurri. "Nedám tě," řekl jsem sobecky. Nikomu. Už jsem si jí přivlastnil a tak to i zůstane. Má jediná kamarádka na tomto světě, věkově ke mě. Sice jsem na ty hloupé hry moc nebyl, ale jednou Zurri vyroste. A já si jí vyškolím, jak potřebuji!
Zurri se pak na chvíli vzdálila. A já tak měl chvíli prostoru na to si utřídit myšlenky. Díky Životu jsem to viděl mnohem přehledněji. Život byl na mé straně, určitě byl. Jinak by mi takhle nepomáhal. Už jsem chtěl potkat tetičku Iskierku a všechno jí říct. Od mého dobrodružství, až tady po to. Už se těším domů. Byl to hřejivý pocit vědět, že někam patřím. Když v tom na mě Zurri vyletěla z boku. Ze zubů měla dva obří rampouchy. "Cože?! To né! To nesmím dopustit!" Vyskočil jsem do vzduchu a hravě při tom vrtěl zadkem. Uskočil jsem do jedné strany, pak do druhé a začal před tím krvežíznivým upírem utíkat. Dohání mě! Uvědomil jsem si. Kličkoval jsem, co to šlo. Hlídal jsem si hlavně, kde je Zurri, aby se mi nezakousla do zadku. A při jednom ohlédnutí jsem přehlédl větev přímo přede mnou. Do které jsem narazil a srazil tak sníh, který na něm byl. Větev nejspíše udeřila i Zurri, ale... to přežije.
Když naše hra skončila a my už se konečně pletly mezi horami. Vykukoval jsem, až uvidím písek. Za chvíli bude zase noc, takže jsem celkem i pospíchal. "Bude tam teplo a žádný sníh," sliboval jsem Zurri. "Už tam skoro jsme," zaradoval jsem se. Packy se mi dostaly opravdu na písek. Byl to divný pocit, moc jsem ho neměl rád. Divně to pod ním křupalo. "Tadá," ukázal jsem tlapkou do prostranství. "Vidíš ty velké kopce před námi? Na samotném vrcholu nejvyššího kopce jsem byl! Žije tam Život! Je to bůh, je moc hodný, pomáhá vlkům. Musíš na jaře ale nasbírat spoustu květin. Ty má moc rád, když se za ním vydáš." Doporučil jsem Zurri svou osobní zkušenost. Myšlenkami jsem se dostal i ke zjizvené vlčici, která mě k němu zavedla. Do teď jsem z ni měl hodně divný pocit.
Musel jsem zpomalit, na poušti bylo opravdu teplo, na které jsem nebyl úplně zvyklí. Takže i při seberychlejším pohybu jsem byl rychle zadýchaný. "Za pouští jsem ještě nebyl, jsem zvědavý co tam najdeme. Snad nějaký úkryt na noc." Navrhl jsem své společnici. I když strávit noc na poušti taky neznělo zle. Teploučko tu bylo.

Oprava zkaženého úkolu: 11. Do postu zakomponovat slova ladovská zima, bim bam, bílá nostalgie
// Řeka Kiërb

Přikývl jsem bez emocí směrem k Zurri. Nebylo to lehké, ale i Život mi dost pomohl k tomu, aby se mé emoce ustálili. I když jsem trpěl občas vnitřní depresí, jestli se to tak dalo nazvat. Něco to ve mě zanechalo, zlost vůči nim narůstala. A hodlal jsem jim to ještě jednou pořádně spočítat. Ale nač bych měl být zahleděný do vlastní pomsty, když jsem měl milující rodinu? A smečku. Měl bych být k tlapce jim a ne si kazit den tím, že bych měl přemýšlet o nich. "My jsme smečka. Asgaarská smečka." Opravil jsem Zurri, ale měl bych to vzít asi všechno od začátku. "Když jsem byl poprvé venku s ostatními. Narazil jsem na tetičku Iskierku a tetičku Sineád. Vzali mě na větší výlet, abych prozkoumal svět. Byla s nimi zábava a hodně mě toho naučili. Jako například, že jsem další generace naší smečky. A že rodina je mnohem větší, než jen fotřík, nebo sourozenci. Tetičky, strýčkové, dědové i babky. I to je rodina." Podíval jsem se na Zurri a mrkl na ni. "Ale když jsme se vrátili domů, něco se stalo. Matka za mnou přišla s tím, že smečku - svou rodinu, opouští. A já se mám rozhodnout, jestli chci jít s nimi, nebo ne." Řekl jsem sklesle. "Bylo to těžké rozhodnutí, navždy opustit tetičky, které mi dali všechno. Nebo jít s nimi, za sestrou která spolkla veškeré moudro světa. Nebo za ostatními dvěma sourozenci, které pomalu ani neznám." Pokrčil jsem rameny. "Jsem zodpovědný vlk! Byla přede mnou ladovská zima. Cítil jsem zodpovědnost vůči smečce, chtěl jsem zůstat s vlky, které mám rád. Když jsem to řekl rodičům, fotřík bez důvodu napadl mou tetičku a zranil ji, jen tak. Jako by to nebyla ani jeho sestra. Chápeš to? Jak bych měl žít někde s někým, kdo bez důvodu napadne svou rodinu?" Podíval jsem se na Zurri a zatřásl při tom hlavou. "Nesnáším ho, má rodina je Asgaar. Tetička Iskierka, Sineád, děda Arcanus. Strýček Alastor a spousta dalších!" Snažil jsem se to obhájit. Ještě mě čekalo setkání se strýčkem Sionnem, o kterém jsem jen slyšel. Napravit si reputaci u strýčka Nemesise, kterého jsme tehdy vyrušili ve špatnou chvíli. To všechno jsem chtěl napravit. To všechno ještě napravím. "Já do Asgaaru patřím, dokážu jim to. Dlužím jim to." Mrkl jsem na Zurri, snad to nějak pochopila. Nabral jsem zkrátka dojmu, že rodiče nejsou všechno. Rodina je mnohem větší a Asgaarští vlci mi dali mnohem víc, než otec. A bylo mi to jedno, nechtěl jsem ho už nikdy vidět a když jo, budu lepší než on. Než všichni dohromady.
Zvedl jsem hlavu a rozhlížel se. Bim bam a my byly zase někde jinde. Tady jsem to totiž už poznával, už jsem tudy přece šel! S krémovou vlčicí a Claudiem. "Tvůj táta je určitě dobrý, ale já mám místo někde jinde. Raději budu říkat, že žádného otce nemám." Mrkl jsem na Zurri, bylo to od ní hezké. Ale nemohl jsem tohle přijmout. Zároveň jsme ani netušili, kde ten její otec vlastně je. Budeme muset opravdu zajít za nějakým dospělákem, aby nám ho pomohl najít. Ale co když pak Zurri odejde? Ucítil jsem v krku takový větší knedlík. Zurri jsem si oblíbil, proč bych se jí teď měl vzdát? To neudělám, zničím jejího tátu. Řekl jsem rozhodně a při tom si slíbil, že to zvládnu levou zadní. A Zurri nějak šikovně přebarvíme, aby jí nikdy už nepoznal. A bude muset být jen s námi. To zní jako plán. Řekl jsem si důstojně a při tom se zakřenil. Za chvíli zase padne noc. A já jsem prožíval zase tu samou věc, bílá nostalgie. To už byla totiž třetí noc mimo domov. "Tak domluveno, ale zítra bychom se už asi měli vrátit domů. Už jsme pryč docela dlouho," nadhodil jsem nenápadně a plížil se tak lesem. dál. Občas jsem se rozhlédl do stran. Žaludek jsem měl díky holubovi nacpaný, takže mi to do zítra vystačí. "Tady to znám! Pojď tohle se ti bude líbit!" Zazubil jsem se na Zurri a přidal na tempu. Hodlal jsem jí totiž ukázat poušť! Ta bude mrkat na drát! Zavrtěl jsem ocasem a už si to svištěl kolem hor.

// Poušť, přes Prstové hory

14. Napsat post o rozjímání nad tím, co bych za tento rok udělal jinak, kdybych mohl
// Švitořivý les, přes Dusot

Bylo očividné, že mrtvý pták nás oba překvapil. Ono, jen tak normálně ptáci z nebe nepadají, nebo ne aspoň mrtvý. Co to má znamenat? Sleduje nás snad někdo? Rozhlížel jsem se. Nikdy mě nenapadlo lovit ptáky, protože mají křídla. A dřív, než bych se k němu dostal by uletěl. Ale tohle bylo něco úplně jiného. Naklonil jsem hlavu na stranu a prohlížel si pěkně tučného ptáka. V žaludku mi kručelo jako snad nikdy. Byl jsem tak hladový, že bych snědl cokoliv. Ale vzít si jídlo zadarmo to nevěstilo nic dobrého. Zurri se mezi tím ptala na zvuk v okolí, který se rozezněl. "Netuším," řekl jsem upřímně a při tom jsem se snažil vidět onoho ptáka, který by to mohl mít na svědomí.
Zurri mezi tím vzala holuba to tlamy a snažila se mi ho podat. Trochu neochotně jsem ho tedy přijal. Ale nechal jsem ho ještě bokem. Třeba se ještě vzbudí a odletí pryč. Mezi tím jsem raději vytasil něco, co Zurri rozhodně netušila. Přijala mou nabídku o to být členem našeho spikleneckého týmu. Moje tetičky už Zurri znala, krom toho vyzdvihla ještě svého otce a sestřičku a bráchu. Přikývl jsem. "Fajn, snad je najdeš..." Pokrčil jsem rameny. "Já už rodiče... ani sourozence nemám, asi. Odešli." Prozradil jsem Zurri. Bylo to pro mě těžké říct, stále jsem toho měl v sobě opravdu hodně. A fotříka už nikdy nechci vidět. Podíval jsem se do strany, aspoň na chvíli. Ale určitě budeme mít dost času na to, abych jí o tom řekl víc. Navíc jsem ještě netušil, jaké následky to budou mít. Chápal jsem jen to, že odešli.
Když odříkávala svou přísahu, kýval jsem slavnostně hlavou. Všechno to sedělo až na poslední větu, při které jsem vyvalil oči! Počkej, ona vážně zopakovala to prudění?! To bylo jen pro mě! Plácl jsem se tlapkou po tváři, moje chyba. "Nikdy," zazubil jsem se. Cítil jsem takové vnitřní uspokojení. Možná jsem totiž právě získal něco jako takovou rodinu, sice ne pokrevní, ale rodinu. Tetička Iskierka na mě bude hrdá. Když se ale Zurri přiblížila a zabořila hlavu do boku, znovu jsem se nevěřícně na Zurri podíval. Tohle si snad ještě nikdo ke mě nedovolil! Ale zůstal jsem teda ochotně stát, něco na tom bylo... Takové přátelské gesto, bylo určitě přátelské. "Tvůj táta bude určitě lepší, než ten můj." Souhlasně jsem přikývl. Nakonec jsem sklonil hlavu k holubovi a ochotně se do něj pustil. Břicho mě už bolelo z toho, jak bylo prázdné. Snad mi z toho nic nebude.
Pak už následovala cesta, která nás dělí od dalšího dobrodružství. Ochotně jsem se teda vydal přes louku dál. Řeka tu stále hučela, ale pod vrstvou sněhu v místech nebyla ani vidět. Naštěstí jsme byli lehcí, takže i kdybychom přes nějakou tu řeku přešli, možná bychom si toho ani nevšimli. Tenhle rok bude určitě jiný, než ten minulý. Jen jsem sice o poslední zimu šmrncnul, ale hodlal jsem si to užít. Abych v následujících letech mohl říkat, že má první oficiální zima měla i něco do sebe. A nebyl jsem sám. Protože jsem měl Zurri a společně jsme zkoumali svět. Jo, budu na tuhle zimu určitě vzpomínat! Slíbil jsem si. Už jsme toho zažili spoustu a nehodlal jsem s tím přestat. "Tuhle zimu si budeme pamatovat navždy!" Byla výjimečná už jen proto, že Zurri dala přísahu. A zvládla to. A tak jsme se dostali k další řece, nebo furt té stejné? Těžko říct takhle přes zimní krajinu. Každopádně jsme narazili shodou náhod na zasněžený a zmrzlý povrch, přes který jsme se mohli v klidu dostat. Tuhle zimu si budu užívat a tu příští už budu zodpovědnější ke své smečce! Jakmile tohle dobrodružství skončí, vrátíme se. A pořádně poznáme členy. Přislíbil jsem se.

// Tmavé smrčiny, přes Tanebrae

16. Vyznat někomu svou náklonnost pod jmelím (ano, je nutné, aby na území jmelí skutečně bylo)
// Tajga

Toužil jsem si udělat pořádný táborák! Protože s tetičkama by to šlo určitě hned. A já chtěl, aby to uměla i Zurri. Když má být jednou členkou naší úžasné party, měla by něco umět. A začít s podpalováním věcí se přece počítá, nebo ne? Je to mnohem zábavnější něco zapálit, než to hasit. A teď v zimě by se nám to hodilo. Já o své magii nikdy zatím nepřemýšlel, jo možná jednou. Ale to bylo nárazové. Až to přijde, tak to přijde. A budu v ní víc než dobrý! Zurri se ovšem zdráhala, vůbec nevěděla, co má dělat. "Zkus to," pokrčil jsem rameny, přece na tom nemůže být nic těžkého. Tetičkám to tehdy šlo úplně samo. Ale my jsme tady měli očividně problém. Možná nám nějací bohové budou nakloněni. Nechtěl jsem to říkat úplně nahlas, že svou magii ještě nemám. Nebo jsem jí aspoň neobjevil, nebudu přece za slabocha! I když to bylo Zurri asi úplně jasné.
Naštěstí nám to tak perfektně nešlo. Seděli jsme u kupy dřeva, kterou by si klidně mohl zapálit někdo jiný. Lůli... Kdykoliv řekla moje jméno špatně, bylo to šílené! Takhle mi to mezi námi nevadilo, ale jakmile budu na nějakém důležitém postu, nebo plnit velmi důležitý úkol a přijde Zurri se svým - Ahoj Lůlli... S tím taky něco uděláme. Pokud to uslyší tetičky, budou se mi smát ještě příští zimu. Polkl jsem. "Co je?" Jak trefné. Naklonil jsem hlavu k Zurri. Ta už ale pelášila pryč, protože mezi stromy něco zařvalo. "To je třeba jen sova," zalhal jsem a byl jsem jí v tu chvíli v patách.
Doběhli jsme do trochu osvěžujícího lesa. Zadýchaně jsem se ohlédl, abych zkontroloval, jestli nás něco nesleduje. Ale zdá se, že je to tak, jak má být. "To bylo o chlup," zavrtěl jsem hlavou. Netušil jsem, co to bylo, ale pátrat jsem po tom nechtěl. V tu chvíli mi před nosem spadl mrtvý holub. "AAAAaa!" Vyjekl jsem a vyskočil do vzduchu. "Zurri! To už je fakt zlé! Z nebe padaj ptáci! Jsme prokletí!" Vyhrkl jsem na Zurri s vykulenýma očima. Tak jo, to zařvání, les, zdrhání, zima... začínalo mi asi šplouchat na maják. V dálce jsem slyšel zvuk, který jsem ještě neslyšel. Šteloval jsem uši do všech směrů a rozhlížel se. Co se to děje? Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Zurri, která na tom nebude o moc lépe.
Nosem jsem do mrtvoly šťouchnul a začal jí očichávat. Je to jedlý? Co když umřela v letu, protože je nějaká nakažená? Zamrkal jsem. "Hej Zurri, už si jedla ptáka?" Zeptal jsem se své společnice. "Pojď to zkusit!" Zazubil jsem se jako andílek. "Je to jednohubka," pokrčil jsem rameny a zavrtěl při tom ocasem . Pokud jí z toho nebude špatně, možná bych si taky dal. Přece jenom jsem byl opravdu dost hladový. Rybu jsem nejedl a nejraději bych si něco dal. Ale musel jsem být ostražitý, mrtvoly takhle z nebe přece nepadají!
Když jsem se rozhlížel po těch podivných rolničkách, zvedl jsem hlavu a hleděl přímo nad nás. Nade mnou a Zurri byla divně vypadající zelená kytka s bílými bobulemi. Absolutně to sem nezapadalo, všechno bylo totiž téměř bílé. Až na stromy zespodu, ty byly tmavé zelené. Ale to jmelí zářilo opravdu celkem hodně. Ucítil jsem, jako by mě to jmelí nějakým způsobem ovládlo. Bylo to snad tou romantickou atmosférou? A já jsem byl balič roku. "Ty Zurri, víš o tom, že nejsi možná až tak škaredá?" Je tvoje. Zalhal jsem si. "A můžeš mi říkat Lůlli ještě pár dní, dávám ti totiž své slovo, že tě naučím R!" Zazubil jsem se na ni. "Teď a tady uděláme životní dohodu, ty a já budeme... Hmmm..." Zamyslel jsem se. Nemůžu jí asi požádat, aby byla mým tátou, když je mladší než já. Nebo mojí mámou, tu mám, ta mi zase tak nevidí. Hmm! Sestra. Ale ona není rozená v Asgaaru, to je asi hloupí mít někoho nepokrevního zahrnutýho v rodině ne? Ale tetička Iskierka tam taky přibrala tetičku Sineád a ta do Asgaaru taky nezapadala. Byl jsem moc mladý na to, abych chápal nějaké partnerství a tak. Ale zálibu jsem už cítit nejspíš mohl. I když možná jinou, než by slečna v pubertě čekala, protože na tohle určitě čeká každá. "Budeš mou sestričkou ve zločinu! A až se vrátíme do Asgaaru, seznámím tě s tetičkama, ty do našeho gangu taky patří." To jsem to ale vymyslel. Vyznal jsem jí svou náklonost, jak nejlépe jsem uměl! "Teď mi musíš přísahat věrnost, stejně jako já." Zvedl jsem poctivě jednu tlapku. "Slavnostně přísahám, že se na tebe nikdy nevykašlu, jen když budeš moc prudit." Nebyl bych to já, kdybych to nepřebral po svém.
Jakmile náš rituál skončil, mohli jsme pokračovat dál!

// Přes Dusot, Řeka Kiërb

9. Uspořádat táborák s alespoň 1 dalším vlkem - Zurri
// Křišťálová louka, kolem řeky Kiërb

Nebyl to příjemný pohled, dívat se na Zurri jak zápasí s rybou. Raději jsem se díval na druhou stranu. Ale i to mlaskání mi dokázalo rozbouřit mou ponurou náladu. Ale... něco u srdce mě přece jenom hřálo. Zurri jsem tehdy našel já a zavedl jí do Asgaaru. Možná už je oficiální členkou a já to ani nevěděl. A teď jsme byli tady, ona byla živá. A já měl v plánu jí také živou vrátit. Pokud se z ní nestane nějaká protivka, u které bude lepší jí šoupnout někde ze srázu. Ale zatím tomu nic nenaznačovalo. "Taky mám hlad, ale... ale podívám se někde jinde." Řekl jsem. Když něco blekotala s plnou pusou, nic moc jsem nerozuměl. A tak jsem rozumně kýval hlavou kdykoliv, něco řekla. Jakože jsem to slyšel a pevně doufal, že to nebyla otázka.
Přemýšlel jsem, kudy se vydáme teď. Byla by škoda ukončit naše dobrodružství. Byli jsme venku už přes jeden celý den a přežili jsme i noc. Oklepal jsem se a mrkl na Zurri, která rozhodně nebyla unavená. Teda možná trochu. "Tak jo!" Vyskočil jsem na nohy a začal se protahovat. Zima mi dávala celkem zabrat, dokázala se dostat vlkovi i pod kůži. Když jsem se setkal s jednorožcem, bylo to pro mě překvapením. Zurri jsem tím možná trochu vyděsil, začala hlavou kroutit sem a tam. A nejspíš ho možná ani nezahlédla. A tak jsem to raději nechal být. Možná se mi to jenom zdálo. Uvědomil jsem si. Ale měl jsem takový vnitřní hodně divný pocit. Rozhodně to bylo znamení, ke kterému bych se jen nerad vracel. Měli bychom odsud co nejrychleji vypadnout, pokud by se ta stvůrka chtěla náhodou vrátit.
Zurri se rozběhla kouknout na ty podivné květiny. Koukal jsem na ni zpovzdálí a nemohl se zbavit takového zvláštního pocitu radosti. Proč jsem tohle nikdy necítil, když jsem se díval třeba na sestru? U Viv jsem to cítil možná tak první minutu, pak mě začala štvát. A nejspíš z toho bude konflikt do konce života, po tom co jsem své rodině udělal. Ale... ale nevadilo mi to. Já věděl kde je mé místo, v Asgaaru. A Zurri jsem teď měl možná i jako takovou rodinu věkově ke mě. I když já byl ten hezčí a chytřejší, zatím. Kdo ví co se Zurri vůbec vyroste. Třeba bude nakonec nohatá, bude mít dlouhý nos a krátký uši a bude jí táhnout z tlamy. Měl bych využít, dokud je malá a všichni si myslí, že bude roztomilá. Geniální plán. Potácel jsem se trochu pomalu, když v tom mě Zurri předběhla. "No jo no jo..." Zamrmlal jsem potichu. Důvod mého pomalého posunu byl ten, že mi byla opravdu zima. Kožíšek jsem měl ještě mokrý a vítr mi narážel do zmrzlého těla. Ale Zurri měla pravdu, musíme se hýbat, abychom nepromrzly ještě víc. Proto jsem se rozklusal. Překvapilo mě, že náš směr byl na druhou stranu. Ani jsem si nevšiml, že jsme právě přešli řeku, která byla schovaná pod ledem a vrstvou sněhu. Jen to podivně zakřupalo. Když jsem se ohlédl, uvědomil jsem si to. Ještě že to nekřuplo. Uvědomil jsem si a zavrtěl při tom hlavou.
Všude kolem jsem viděl nějaké kopce, hory, ale i lesy. Měl jsem v mérku právě les, protože ten pro nás bude dobrým útočištěm. "No sláva," řekl jsem povzbudivě. Nechtěl jsem ani mluvit, takže jsem byl možná tišší než obvykle. Když nás přivítal les, ihned jsem se začal rozhlížet. Tady jsem teda opravdu ještě nebyl. "Tak si na chvíli odpočinem, ne? Tady tolik nefouká. Mám nápad! Najdeme co nejvíce klacíků! A zkusíme vyvolat magii a zapálit to! Bude nám teplo!" Nadšeně jsem zavrtěl ocasem. A ihned jsem na nějakou zimu úplně zapomněl. Rozběhl jsem se do lesa a začal pod vrstvami sněhu hledat různé klacíky. Zaměstnal jsem si hlavičku, ale i tělo. "Nevidíš nějaké vhodné místo, kam je budeme nosit?" Zeptal jsem se, pod tlapkou jsem měl asi tři klacíky. Podezíravě jsem přejel okolí. Chtělo to nějaké vhodné místo, nakonec jsem to nechal na Zurri a ochotně je donesl až k ní. Měl jsem z tohohle lesa zvláštní pocit, možná se tu ukrývají další zvláštní stvoření. Ale to mi teď bylo úplně jedno, nic z čím bychom si určitě neporadili. Jen si na chvíli odpočineme a ohřejeme se. Když už byla hromada větší, posadil jsem se k tomu. "Prý každý vlk, co se tady narodí, nebo sem i dojde, dostane dar magie! Ale nikdy nevíš, jakou magii máš, musíme na to přijít! Tak... tak to zkus zapálit!" Pobídl jsem Zurri s úsměvem na tváři. A mohla by sis trochu pohnout. Absence toho, že mi ještě nikdy nikdo neřekl, že magie se projevuje až u skoro dospělých jedinců bylo tu a tam. Taky jsem se zaměřil na tu hromadu a představoval si, jak to hezky jiskří, jako kožíšek tetičky Iskierky. Ale nic se nedělo. Trvalo to možná i několik desítek minut. Čuměl jsem na tu hromadu jako šílenec, ale stále nic. Aspoň si tělo trochu odpočinulo a nabralo síly. "Hm... no tak oheň nám asi není souzen, ale nápad to byl dobrý," mrzutě jsem nakrčil nos. Pomalu jsem se zvedl a ještě jednou se zlostně podíval na nás provizorní táborák, který se nepovedl. "Kašlem na to, je to trapný, pojď." Řekl jsem otráveně, protočil jsem oči a zamířil dál. V dálce se ozval podivný zvuk nějakého predátora.

// Švitořivý les

7. Prohlédnout si ledové květiny
// Řeka Kierb

"Něco vymyslíme," mrkl jsem na Zurri a už vymýšlel plán. Byl jsem přece hodný a chytrý kluk, nebo ne? Hodný možná ani tak ne, ale chytrý určitě. Ulovit rybu byla poměrně výzva, které jsem se chtěl rozhodně účastnit. Ale ryby jsem se nechtěl dotknout ani špičkou ocasu. Naštěstí to pak šlo tak rychle, že se nám to povedlo. Zurri měla opravdu rybu a já jí pomáhal jí zabít. Byla by škoda, kdyby nám takhle uplavala pro nic za nic. "Wau! Tak to jsem fakt nečekal!" Řekl jsem, to nebylo zrovna povzbudivé, ale co už. Vyškrábal jsem se na břeh a oklepal se. Byla mi neuvěřitelná zima, potřeboval jsem se nějak usušit. Zurri už vítězně nesla rybu. "Dobrou chuť, jez to trochu dál ode mě, strašně smrdí." Ušklíbl jsem se. Ne, ryby opravdu nebyly pro mě a já se za to ani trochu nestyděl.
Místo toho jsem využil tuhle chvíli k prozkoumávání. "Že prej tma... pche! Dívej!" A ukázal jsem tlapkou na oblohu, na které se začalo objevovat víc a víc světla. A tak jsem se vydal prohlédnout si tuhle louku. Zuby jsem drkotal, až taková mi byla zima. Až do chvíle, než mě něco zaujalo. Podivné zmrzlé květiny, nebo útvar, který ho připomínal. Fíha. Zamrkal jsem a přiblížil se. Ve sněhu jsem viděl hned několik vlčích stop, mnohem větších než ty naše. Nemohlo to být dlouho, co tohle území někdo navštívil. Přejel mi mráz po zádech. Kdyby nás tady někdo čapnul, určitě by dostal na čumák, ale... stále jsem věděl, že ve světě nejsou jen dobří vlci. Ještě jednou jsem si prohlédl ledové květiny a přemýšlel nad tím, kdo je asi vytvořil. A pak jsem se vrátil k Zurri, nechtěl jsem jí nechávat moc dlouho o samotě. "Už seš hotová?" Zeptal jsem se otráveně. Posadil jsem se kousek vedle ní. Ten smrad rybiny byl cítit na míle daleko. Žaludek se mi svíjel v bolestech, když jsem si uvědomil, že jsem se té ryby také dotkl.
Protáhl jsem se a zastříhal ušima. "Cítíš se na další dobrodružství? Nebo je milost slečna už unavená a chceš si na chvíli někde lehnout?" Zeptal jsem se. "Já bych zkusil najít nějaký ne-hory. Možná les," pokrčil jsem rameny. Byly jsme oba mokří a pokud se rychle neusušíme, určitě nás trest nemine. Přistoupil jsem k Zurri tak, abych se jí otíral o bok. Nebylo to moc, ale aspoň to tvořilo trochu tepla. Když jsem zvedl hlavu, vykulil jsem oči. "V-v-v-v-vidíš to taky?" Vykoktal jsem, až mi spadla brada. Přímo před námi byl obrovský bílý kopytnatec. Uprostřed hlavy měl nějakou haluz, nebo paroh, jako mají jeleni. Ale byl jenom jeden, ten druhý asi ztratil cestou. Viděl jsem obrovské kopyta, které se bořily do sněhu. Když jsem ale mrkl, byl pryč. "Asi jsem se zbláznil," vydechl jsem a vyskočil na nohy. Pelášil jsem k tomu místu, kde jsem ho viděl a začal zkoumat stopy. Ale jakoby tu ani nebyly. Co to bylo? Zavrtěl jsem nechápavě hlavou. Možná jsem už bláznil z hladu. "Brr.. je fakt zima, jestli chceš, tam jsou nějaký divný kytky." Ukázal jsem tlapou. "A když ne, les čeká!" Zavelel jsem, protože mě už studil zadek, tlapky, no... i něco jinýho.

// Tajga, přes Kierb

12. Jít chytit kapříka
// Gejzírové pole

Významně jsem mluvil o své rodině. Aspoň o té části, kterou jsem prozatím znal. "Ano ano, mám úžasné tetičky. A má rodina má dlouhou historii na tomto světě. A ty budeš určitě také významným členem. Až ti narostou... no nohy." Zamumlal jsem. Vlastně jsem pubertálně na jazyku něco jiného. Ale na to jsem měl přece jen ještě dost času! Ale bylo to lákavý. Zavrtěl jsem ocasem a už si to upaloval dál.
Teď nás čekala mnohem těžší zkouška. Tyhle gejzíry už jak jsem si potvrdil nevypadaly, jako nejlepší kamarádi. Ba naopak nás to chtělo opravdu zabít. Zurri se ale netvářila, že by chtěla jít jinudy. A mou výzvu hravě přijala. A dokonce nám to odstartovala! Učí se fakt rychle. Uvědomil jsem si. Nohy se mi zapletly, ale už jsem se dal taky do běhu. Vybíral jsem si cestu celkem složitě, ale ne nemožně. Naštěstí jsem to přeskákal bez újmy na zdraví, i na hrdosti.
Zastavil jsem se tak tak na konci celého toho minového pole. Neboť mi to pod nohama dost nepříjemně zakřupalo. Ani jsem si neuvědomil, že jsme doběhli k řece. Zadní nohy brzdily o sto šest. Přední ťapky se mi propadly do ledové vody. Nepříjemně jsem se zakřenil a vytáhl se zase zpátky na souš. "Brr... Tak to jsme zvládli." Zazubil jsem se. Zurri byla možná o chloupek rychlejší. Ale já to výjimečně nebral jako prohru. Ba jako výhru, protože kdyby mi to pod zadkem puklo, nejspíš by to byla mnohem brutálnější prohra. Padla noc, zvedl jsem hlavu a pozoroval chvíli tmavou oblohu. Tak jo, s tím jsem úplně nepočítal. Můj plán byl, že budeme do večera doma. Jenomže jsem to nedomyslel. "A-asi bude lepší, když přejdeme tu řeku. Přes ty věci se mi teď zpátky už nechce," řekl jsem a polkl. Stále do vzadu pučelo, bylo by to už příliš nebezpečné se tím prodírat. Ale to přes řeku taky.
Prošel jsem kousek výš na sever a snažil se najít nějaké místo, přes které bychom mohli projít. Řeka byla místy rozbouřená tak moc, že tam nebyl ani led. O to těžší to bude. Na led se spoléhat asi nemůžeme. Zamyslel jsem se. Najednou však kousek od nás něco plesklo o hladinu. Vyděšeně jsem se tím směrem podíval, abych zjistil, co za podivnost to bylo. "Huh," oči jsem měl otevřené do kořán, abych aspoň trochu viděl. Což celkem díky okolnímu sněhu šlo. "To jsou ryby! Fuj," nechutně jsem se ušklíbl. Žaludek mi ovšem kručel tak moc, že bych si opravdu něčeho zobnul. Ale ryby? To ani zdaleka. Jak můžou v tomhle počasí přežít. Kéž by všechny na světě umřely. Když v tom jedna vyskočila a skončila na ledě. Byla tak velká, že se pod ní led rozbil a ona byla zase volná. "Máš ráda ryby?" Zamračeně jsem se podíval na mou světlejší spiklenku. "Zkusíme nějakou ulovit, dej bacha ať tě neveme proud." Řekl jsem jí. Zdá se, že jsme pod nohama měly peřeje, což byla celkem výhoda. Ale ta zima byla otřesná. Lovit zrovna kapra, nebo rybu, nebo něco na ten způsob. Co to se mnou je? Ryby nesnáším. Zavrtěl jsem nevěřícně hlavou. Stoupnul jsem na jeden kámen, pak na druhý. A pak už se to vezlo. Zůstal jsem tak tak stát, bylo to kluzké jak čert. Počkal jsem, až se i Zurri popere s tou vodou. Proud tu nebyl tak silný, ale o metr dál už jsem viděl hloubku. "Počkáme, třeba nám nějaká ryba taky vyskočí." Ale to bychom tu mohli čekat do rána. Zima mi opravdu byla, nebylo to nic příjemného, po čem bych prahl. Ale tohle byla jen další výzva, další soutěž.
Lov ryb jsem si teda nedal za rámeček, který bych si oblíbil. Nejenže to studilo, ale byla to vážně nuda. Byl jsem zticha a poslouchal šum vody. Za chvíli mi to lezlo krkem. "AAaa! Mě to fakt neba-" a v tu ránu jsem dostal jeden moc luxusní pleskanec. Poměrně velký kapřík si to vyskočil z proudu řeky a aniž bych na to stihl zareagovat, měl jsem jeho oslizlou ploutev v tváři. Zavrávoral jsem, nečekal jsem to. Zmateně jsem se rozhlížel kde je a on byl zase tu a tam. "Brrr! Mám oslizlou tvář!" Řekl jsem jako starý morous. Namočil jsem si i kus ramene, jak jsem ztratil kontrolu nad svým tělem. Ale naštěstí jsem úplně neupadl. Tak jo! Teď budu připravený! Uvědomil jsem si. Nemůže to trvat dlouho, jedna už vyskočila, teď by mohla druhá. Vyčkával, vyčkával! A! A bylo to tady! Opravdu se hned v závěsu objevila druhá. Nechtěl jsem do ní kousnout, prostě ne! "Chytej!" Vyhrkl jsem v rychlosti a čváchnul kapra tlapou přímo na chudáka Zurri. Ryba to byla opravdu velká, snad jí to nezabije. Nechtěl jsem ale, aby nám uprchla a tak jsem nechal Zurri, ať se s ní dostatečně dlouho trápí. Ale vypadalo to, že nám chce naše kořist utéct! A tak jsem přiskočil k ní. V ten moment se mi nožky rozjely a já do té vody spadnul opravdu celý. Ale zakousl jsem se rybě za ocas a držel, co mi síly stačily!
Jakmile bylo dílo dokonáno, celý zmáčený jsem pomohl Zurri naši kořist dostat na souš. Ale vyplivávat rybinu budu nejspíš ještě zítra ráno. Vkročil jsem na půdu louky, nebo se spíš vyškrábal po břehu. Byl jsem mokrý a špinavý, to ale v té tmě nešlo vidět. Byla možná výhoda lovit ve tmě, ryby nás tolik neviděli. Vidí vůbec ryby? Jak moc dobře? Ale to bylo teď to poslední, po čem jsem měl bádat. "To-to-to-by-by bylo!" Zakoktal jsem díky prochladnutému kožíšku. Musím nějak uschnout, možná mi zmrzne kožich. To se taky dá ne? Ale to už jsem nechal na další oblasti. Tam si budu hledat nějaké místečko.

// Křišťálová louka