Příspěvky uživatele

< návrat zpět

14.3. - 16.3. ↓ Slova ↓

Schváleno, přidáno.

Pro tento termín konec slov! Směle do postů!

11.3. - 13.3. ↓ Slova ↓

"Trochu se mi rozšířili magie a tak trochu... jsem makal," řekl jsem jednoduše a pokrčil při tom rameny. Ohledně magie počasí mi to dlouho nešlo. Mé předpovědi nebyli zcela ideální. Ale potom... se něco stalo a já na to začal přicházet. Nejenže dokážu odhadnout počasí dál, ale taktéž ho v určité míře dokážu ovládat. Nejsem v tom ještě zdaleka takový profík, jaký bych chtěl, ale rozhodně to ovládám líp, než některé své magie. Třeba ta, ze které mám srst jako kdybych dostal ránu elektrickým šokem, na to jsem ještě nepřišel. A nejspíš ani nepřijdu, je to zapeklité, neměl jsem šajna od čeho se odpinknout.
Sineád se zajímala o nejnovější trendy z našeho lesa. "Našel jsem ho pod sněžnýma horama zavalenýho sněhem. Byl skoro mrtvej, tak sem si řekl... že mu helfnu a za odměnu si ho tady necháme." Zazubil jsem se při tom. On to sice tak úplně dobře nebral, vzhledem k tomu že mi pořád odporoval. A já ho v jednu chvíli měl plný zuby, ale bylo fajn ho tu mít. Aspoň chvíli. Sineád měla hlad, což byla taky dobrá zpráva, protože úkryt nám stále překypoval masem. Očividně tu nikdo kromě mě, nebo návštěv nejedl. Takže bylo na čase se jídla i zbavit a udělat si tak místo na jarní pochutnávačku nových přírůstků. "Těžko říct," pokrčil jsem rameny. "Moc jsem mu nedával," přiznal jsem se. Očividně někde v okolí ještě byl, snad váhal? Možná.
Přiznal jsem i to, že tu byl můj bratr. Ze strany Sineád jsem viděl překvapení, já sám byl překvapenej. "Jo, vlastně to bylo fajn," řekl jsem jednoduše. "Řekl jsem si, že na něho budu hodnej víš jak... a přineslo to vovoce," zakřenil jsem se. "Zdá se, že z naší spermobankou to má všelijaké. Věřila bys, že už není s Lucy, ale že má nějakou novou běhnu a s ní novej potěr?" Zašklebil jsem se. "Svět je fakt divnej," zavrtěl jsem hlavou. Ale s bráchou to bylo fakt fajn, nemusel jsem se ani moc přetvářet. I když jsem byl spíše přirozenej, nevím co na to teda ti dva řekli, ale.. mě to mohlo bejt fakt jedno.
Pak jsem poslouchal Sineád o jejich cestách, zdá se že se s Iskierkou moc dobře bavili. Zazubil jsem se na ni. "Tak to je príma, snad příště. Tady byla taky spousta práce," přiznal jsem se, ale nevadilo mi to. Aspoň jsem měl les pod dohledem, i když to možná ani tolik nepotřeboval, až na tu obludu. "Tak se jdem najíst?" Navrhl jsem a zavrtěl při tom ocasem ze strany na stranu.

Vyhlášení.

Pozdě, ale přece...

Takže!
Corvus a Lia mají 6 bodů, čili nárok na vlastnost Imunita, pokud chtějí.
Tasa má 8 bodů, taktéž možnost získat vlastnost Imunity a dokonce i něco navíc.
Siberia získává 2 body!
Cornic získává 3 body! (hvězdička do Imunity)

+
Morghana a Regis získávají 3 bodíky za rychločorku na Středozemce!

Příšera byla pryč a náš les byl zachráněn. Mohl jsem si oddychnout a už jsem se dál neptal, odkud sem tam potvora vlastně přitáhla. Bylo mi to vlastně jedno, všechno bylo na svém místě. Ovšem Iskierka se zatvářila, jako by ztratila jednu svojí nohu. A také jo, chyběl jí její zablešený šereda. Překvapeně jsem zastříhal ušima a rozhlédl se. Sineád tvrdila, že tu před malou chvílí byl, ovšem... já v tom zmatku si ničeho nevšiml. "Bez tak šel jenom čůrat," pokrčil jsem rameny, však o nic nešlo. Jenomže Iskierka to vzala zcela po svém, najednou byla pryč s panikou ve tváři.
Překvapeně jsem zamrkal. Tak čau, pomyslel jsem si. Neviděli jsme se pořádně jen... pár měsíců, však POHODINDA. Povzdychl jsem si, Sineád tu ovšem zůstala i se Žužlou. "Souhlasím, snad ho brzo najde," zavrtěl jsem hlavou. Při poznámce o počasí jsem se jen nepříjemně oklepal. Pomocí magie počasí jsem si udělal malý přehled. A mohl jsem si s útěchou trochu úlevně povzdychnout. "Myslím si, že už to bude lepší," pohodil jsem ocasem a kontroloval při tom oblohu. Nebylo to ještě kdo ví jak peckózní, ale měli jsme naději. Matinka si také všimla toho, že jsem se tu zrovna dvakrát nenudil. Čímž jsem musel jednoduše souhlasit. "Jo, našel jsem polomrtvého vlka, Atsumu, vzal jsem ho pak na lov, takže tam máme srnu. Dal jsem mu možnost zůstat, nebo jít. Zdá se že je pořád někde v okolí, ale nevím jak se rozhodl," podotkl jsem. Vlastně jsem ho ještě před pár dny chtěl jít stopovat, abych ho zabil, ale... to je přece minulost. "A pak tu byl můj bratr," řekl jsem jakkoli bez emocí. Vlastně to byla celkem fajn návštěva, ale to jsem si nechal pro sebe. "A jak se dařilo vás?" Zeptal jsem se a pozvedl při tom obočí, i když to pod lebkou tak úplně vidět nebylo.

https://gallirea.cz/index.php?p=ageronsky-les&r=1#post-234578
Další značkování: 18.4.2025

Značkopost

Byl jsem překvapený z toho, co se tady děje. Díval jsem se na tu zrůdu, která mi šla po lese. Dokonce jsem přidal i tlapu k dílu, abychom se jí zbavili. Iskierka i Sineád měli plné tlapky práce. Sice jsem se jich ptal, ale maminka Sineád to vzala v rychlosti. Podíval jsem se na ni totálně ignor pohledem. Jojo, jasně. I když jsem netušil, co všechno chtěla vlastně říct.
Bojovali jsme proti němu vším, co jsme měli. Soustředil jsem se na svou roli a moje mámy na ty další. Obluda začínala pomalu a jistě ztrácet na své síle. Začínala se rozpadat. Až úplně padla a zůstala po ní jen hromada sněhu a stromů spadlých, že bych to snad nikdy ani nečekal. "Tak tohle bylo šílený," odpověděl jsem mamince Sineád a podíval jsem se na ni. Pak i na Iskierku. Zdá se, že z toho tvora byly stejně překvapené, jako já. Takže nepřišel s nimi? To si sem nakráčel jen tak sám? Přemýšlel jsem. Pohodil jsem při tom ocasem Sineád ho popsala jako sněhuláka, přerostlý sněhulák. Přikývl jsem a při tom jen zavrtěl hlavou.
"Tak to je hnus," zamyslel jsem se nahlas. A pak jsem pomalu vykročil k oboum mámám, abych se s nimi přivítal. Nejdříve k Iskierce, které jsem se otřel o tvář a pak i k Sineád. "Rád Vás vidím," lehce jsem se na ně usmál. "Podívám se na hranice, v zimě to značkování je na hovno," houkl jsem k nim a pak se pomalu vydal k hranicím. Za chvíli se k nim určitě vrátím. O tom jsem nepochyboval, přece jsem je musel obeznámit se situací, co všechno se tady za jejich nepřítomnosti dělo. A že to byli orgie, heh.
Došel jsem k hranicím a zjistil, že vůbec nejsou čerstvé. Vždyť to není tak dlouho, co jsem je značkoval, nebo jo? Překvapeně jsem zamrkal. A tak jsem si povzdychl. Vzal jsem si do tlamy sníh, aby se rozpustil a já se pořádně napil. Voda by byla lepší, ale bohužel... takový komfort jsme takhle na severu neměli. A tak jsem musel improvizovat. Otíral jsem se o stromy, močák mi pracoval ze všech sil, co to jenom šlo. Čůral jsem jako šampión.
Jedny hranice byly, zbývaly ještě ty další. Chtěl jsem, aby náš pach byl co nejvíce čerstvý. Zdá se, že to pomalu a jistě zabíralo. Ale já si přišel spráskaný jako pes. Tohle bylo za trest, můj močák nebyl sakra nekonečný. A tak jsem všude zanechal několik kapek. Případně jsem se otíral o stromy. Můj pach byl dostatečný silný na to, aby na stromech zůstal.
Jakmile jsem byl spokojený, hrnul jsem se zpátky ke svým mámám. Když jsem je mezi stromy zase uviděl, cítil jsem jak mi srdce tluče radostí. "Na hranicích klid," houkl jsem pomalu a při tom do nich drcnul.

Boj s příšerou 2
// Úkryt

Byl nějaký hluk, ten mě docela zarazil. Proto jsem nechal své návštěvníky v úkrytu. Nepochyboval jsem o tom, že odsud vystřelí jako namydlenej blesk. Všechno co jsem chtěl jsem řekl, měl jsem z toho celkově i radost. Hrdost. Získal jsem Rea na svou stranu a Etneyovi se to možná bortí pod tlapama. A jednou mi za tohle někdo poděkuje, hehe.
Spiklenecky jsem se usmál, ale to mě hned přešlo. Jedovatý úsměv se mi zastavil, protože v lese bylo více živo, než bych čekal. Řvalo to tady páté přes deváté, takže jsem se ihned hrnul do místa dění. Na tohle jsem zvyklej fakt nebyl. Většinou tu panoval klid přece. Propletl jsem se mezi stromy a uviděl své mámy. No ty krávo fatamorgána! Žasl jsem, že našli cestu domů v pohodě. Všechny chlupy na svém místě, ale... "U všech pekelnejch bran, kde ste vzali takovou breberku?!" Vyjekl jsem a hlas mi vyšel do ženských tónů. Tohle bylo fakt... hnus. Tohle byl hnus.
Podíval jsem se na tu obří příšeru, co nám tady dělala takovou spoušť. "Ježiššmarja, kde jste se tak dlouho prcali, ale proč jste sem vzali toto?!" Zašklebil jsem se. Tohle byl vrchol! Nebo ne? Sakra, tak tohle je cool příchod. Když to ovšem porazilo další strom, který tady tak bezmocně spadl, doslova mi ztuhl úsměv na tváři. "Hej!" Tak tohle byla urážka toho největšího kalibru. Úplně jsem zapomněl na to, že tu řeším nějaký konflikt a že jsem si chtěl vylít srdíčko! Ach, chudák syn tu byl tak dlouho! A sám! Teda s Lilac... počítá se to?! Ale tohle nám ničilo náš domov. I zvířata tu lítala, jako smyslů zbavená, doslova. Sineád na něj poslala ohnivou kouli, to bylo fakt cool! To vážně. Přemýšlel jsem jak na něj. Mohl jsem na něj poslat sluneční paprsky z nebe, ale k čemu? Ohnivá koule byla taky málo. A nějaké to světlo by mu tak akorát přidalo na egu. Stromy porážel jako nic. Pomocí magie země jsem svolal kořeny, které byly všude kolem, aby se mu zamotaly kolem těch nohou. Drolili se. Ale možná to trochu pomáhalo, aspoň jsem ho udržel na místě. Snažil jsem se soustředit na magii, abych vydržel co nejdéle.

Reo hodnotil svoji situaci ve smečce. Bylo to zajímavé poslouchat takhle z dálky... ty drby. Drby já rád, moooc rád. A vlastně mi to na jednu stranu dělalo radost. Očividně se otec nechal vést... svým ehm, umem, než hlavou. I když nebylo se čemu divit, Lucy pro mě nebyla nikdy kdo ví jako matka roku. Ale za oponu jsem samozřejmě neviděl. "Možná by bylo fajn se ozvat, víš jak... Ať tam nezabředneš a někdo mezi tím nevyroste a místo ti nevyšoupne," zasmál jsem se. A bohužel jsem trochu věděl, že otec je v tomhle trochu.. zabedněný, Reo potřeboval možná trochu postrčit. Určitě by si to zasloužil, sice mě moc netěšilo, že byl stále s ním, ale... byl to jeho život.
Určitě to museli být těžké chvíle, o tom žádná. Já to bral spíše jako drby, mě se to netýkalo. Ale na jednu stranu... přece jenom tam byli moji sourozenci. A vědět to, že tam rostou jako dříví v lese, no... Byl to prostě Etney. Vem ho čert, ten mě nezajímá ale Reo a možná i Ciri.. Dělalo mi radost, že jsem si teď udělal docela velký vočko u svýho bratra. Mít ho jednou na mojí straně mi možná může přinést určité ovoce. Kdo ví, co jim osud přinese. Ale pokud má Etney další potomky, eh... nejspíš v budoucnu se s nimi setkám. A už teď se mi z toho zvedal kufr.
Chtěl jsem Rea varovat, sice se snažil vypadat tvrďácky, ale Etney... ať byl jakej chtěl, uměl v tomhle sakra dobře chodit. Vochcat ho je zkrátka hodně těžký. "Zbytečně si nedělej peklo," pokrčil jsem rameny. "Co oči nevidí..." Houkl jsem do prázdna a pomalu se zvedl. Udělal jsem pár kroků k východu, odkud sem slyšel hlasy. Zamračil jsem se, něco se dělo a to se mi rozhodně dvakrát nelíbilo. Potichu jsem si zavrčel. U všech pekelnejch vrat, co to je? Zamyslel jsem se. "No, zdá se že mám nějakou práci. Takže to je prozatím asi vše? Rád sem tě viděl a... pozdravuj Ciri. Zas někdy," houkl jsem na něj a pak už vyšel zpátky do světa živých.

// Ageron

Schváleno, přidáno.

Schváleno, přidáno.

Lesní strážce: Tonres, viz Maple.
Hvězdy klasické magie na maximum: Tartaros, neviditelnost.
Hvězdy jedné vlastnosti na max: Tartaros síla
50 z náhodné položky do inventáře: Tartaros 50 křišťálů + 50 drahokamů
Drobné odměny do inventáře ve výši 20-50 různých položek: Tartaros 23 kytek, 50 perel
Bonus štěstí: Tartaros
Teleportační lístek: Tartaros

Odměny připsány.

Reo na to šel dobře, i já bych pohled do budoucnosti určitě ocenil. "Je to vopruz, co si budem povídat," pokrčil jsem rameny. Raději jsem zatajil fakt, že jsem tu chcíplotinu našel v mrtvé zóně. A že jsem mu vlastně pomohl jenom proto, abych ho sem násilím dotáhl. A pak jsme se s Lilac shodli na tom, že tu prostě zůstane a tenhle štědrý dar si odpracuje. Alespoň mi pomohl s lovem srny, na které jsem momentálně seděl, nebo spíše na její kůži. Maso bylo taky někde tady. Když jsem nad tím přemýšlel, možná bych to tady měl trochu uklidit. Přece jenom jsem měl ve smečce samý ženský a já pořádnej moc nebyl. Jednoduše jsem z ní strhl kůži a maso pohodil kolem, však on si někdo určitě dá. Nasupěnou Lilac asi nechci vidět. Polkl jsem. Naštěstí Lilac byla očividně zaneprázdněná někde v lese, takže jsem měl prozatím vyhráno. Reo se pak rozmluvil o Cedrové smečce, se zájmem jsem poslouchal. Očividně to tam tvoří jenom Etneyova krev, převážně. Zmínil i jeho novou partnerku, Ninu, to jméno mi nic neříkalo. Bylo to zvláštní - Lucy, Nina - obě měli jméno na čtyři písmena. Očividně bude mít v hlavě vymeteno, když si začala s Etneyem. Ale nechtěl jsem to zmiňovat nahlas. "Tak snad jsi spokojený," hlesl jsem, i když se tomu těžko dalo uvěřit.
Rozpovídal jsem se o Vivi, zdá se že Reo byl z toho překvapený, neměl o tom ani tušení. Zasmál jsem se nad tím a převalil se na druhou půlku zadku. "Jop, tím jsem si celkem jistej, jako nesvítil jsem jim u toho jo, ale Viv mi nějaký ty detaily řekla a no... ehm, řekl bych že jo," řekl jsem a trochu se u toho ušklíbl. Nedělalo mi radost, že Etneyova krev jede dál. Ale věřil jsem v to, že Vivi má snad dost svého rozumu a budou z větší části po Alfonsovi. Když zmínil Etneye jako dědečka, jen jsem se nad tím zašklebil. Já bych ho zrovna takhle nenazval a kdo ví, jestli ho takhle vůbec někdy nazve Vivi, nebo její potomci. "Jmenuje se Alfredo," řekl jsem. "A smečka je... Vrbová?" Tahal jsem to trochu z paty, protože jsem to už možná zapomněl. Věděl jsem jen, že pochází také z nějakého velkého rodu a pokud vím z větší části tam žije taky. Sám jsem se tam ale nikdy pořádně nepodíval. Na Vivi jsem měl vždy štěstí někde bokem.
Navrhl jsem Reovi, ať o tom Etneyovi neříká. On to přijal, ovšem začal svého otce omlouvat. Naklonil jsem hlavu na stranu a při tom se zasmál, tohle setkání bylo celé takové... funny. "Zapomněl? Na trn v zadku taky jen tak nezapomeneš," popíchl jsem Rea se zájmem. Když zmínil, že je Reo dospělý a nikdo mu nemůže mluvit do toho s kým se baví, ramena se mi stále zvedaly ze smíchu. "No brát ti to nebudu," zašklebil jsem se v úsměvu. "Tak či onak, měl bys to na triku spíše ty, ne já," pokrčil jsem rameny. Byla to jeho volba, ale oceňoval jsem, že bude zticha. Bylo fajn slyšet, že Reo mi moje tehdejší rozhodnutí nijak nevyčítal. Už jsem si to pamatoval jenom matně, byl jsem prcek. Ale neměnil bych. Při pomyšlení, že bych byl teď taky v té velké šťastné rodince se mi chtělo zvracet.