Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokusil jsem se vyškrábat se na zamrzlou římsu ledové jeskyně. Poněkud mi krajina připomínala takovou zmrzlou zemi, kde nikdy nikdo nežil. Poskočil jsem ještě jednou a pořádně se zapřel tlapkami, konečně se mi podařilo se vytáhnout nahoru. Prudce jsem se musel vyhoupnout nahoru a už stál na ledové ploše. Poklonil jsem se před jeskyní, ale jen proto, abych si přičichnul k podleze. Podlaha dokázala prozradit opravdu hodně, jako například kdy tu naposledy někdo byl. Přál jsem si, aby se tady už dlouhé léta nikdo neukázal a zdálo se, že štěstěna byla na mé straně. Podle pachu jsem zhodnotil, že tu pěkně dlouho nikdo nebyl a já tak mohl plně prozkoumat tuhle oblast.
Položil jsem tlapu o krok dál a pak i zbytek těla. Podlaha byla kluzká, ale když jsem se držel na polštářcích, obešlo se to bez karambolu. Pohlédl jsem dovnitř, byl jsem daleko na severu, možná až na samotných severských hranic mé země. Prahl jsem po tom, abych tenhle svět prozkoumal skrz na skrz. Příležitost jsem chytil za pačesy a rozhodl se do toho dát vše.
Pach mi najednou ukázal, že tu přece jenom něco bude. Predátor to mohl být, ale to bych nebyl já, kdybych aspoň nenakouknul dovnitř. Pomalu jsem se plížil do hlubin této zatemněné jeskyně. Prohlížel jsem si každý kout, každou skulinku, led byl naprosto okouzlující, jak si uměl vyhrát v těch štěrbinách. Popraskalo to přímo pod mýma nohama, podíval jsem se dolů a zahlédl pohyb. Pohyb tak rychlí, že mi zmizel z dohledu, něco bylo pode mnou! Prudce jsem uskočil zpátky, srdce mi bilo do hrudi tak rychle, že bych si troufal říct, že za chvíli vyskočí ven. Po druhé to zapraskalo a podlaha přede mnou se propadla. Pohotově jsem se otočil a pelášil pryč, za chvíli se to tady zhroutí!

Loterie 3, 198

Zívnul jsem a při tom se protáhl. Chtěl jsem na chvíli i zdřímnout, ale zkrátka to nešlo. Se Zurri byla zábava, ale tahle jeskyně byla asi prokletá, co se týkalo odpočinku. Někdo do ní vkročí tlapou a následně je plný energie. Tu jsem cítil i uvnitř sebe. Za to může nejspíš i to maso, které jsme se Zurri snědli. Shodou náhod se tady ale objevila tetička Sineád. Ihned se mi rozzářily očka, ale jen na nás kývla na pozdrav. "Ah-!" Nestačil jsem ani pozdrav dokončit. Připojila se k světlému vlku a po chvíli z úkrytu zase vyšli. Já jí chtěl toho tolik říct. Ucítil jsem menší kudlu v zádech. Když jsem byl menší, byl jsem jejich středem vesmíru. A když mi sotva narostou pořádné chlupy, byl jsem skoro jako vosk ve svíčce.
Smutně jsem se zadíval na své tlapky a pak po celém obvodu jeskyně. "Nepůjdeme ven? Ukážu ti svoji babičku!" Řekl jsem s úsměvem a zavrtěl při tom ocasem. Docela rád bych zašel do údolí. Mám pocit, že o babičce toho celkově moc nevím. Jen to, o čem vyprávěla tetička Iskierka. Ale u její sochy jsem už byl jako malý a od té doby nic. A z jeskyně to nebylo daleko. Chtěl jsem se i trochu pohnout z místa. Zdá se, že tady opravdu umřel ten pes, o kterém jsem mluvil už venku. A přece jen venku bude větší zábava, třeba bude i lepší počasí. Venku panovala noc. Ale určitě se velmi rychle přežene. A já se Zurri zase budeme moct jít za dobrodružstvím, nebo už půjdu sám? To snad ne. Zurri byla v tom věku, kdy už se těžko ohýbala. Docházel mi čas jí pořádně vyškolit. Zastavíme se v údolí, to se jí určitě bude líbit. Tam jsem jí ještě nevzal! Projelo mi ihned hlavou a svitla mi naděje dobré nálady. "No tak! Na co čekáš! Jdeme! Žádný spaní." Zavrtěl jsem naivně hlavou a už pelášil z jeskyně ven.

// Asgaar

197, Loterie 2

Zurri se mě držela jako klíště, ale i klíště se jednou bude muset pustit. Dřív nebo později. Zastříhal jsem ušima a snažil se vymyslet další lest. Naštěstí tu všude kolem byly kožešiny, takže bych sebou klidně mohl plácnout a udělat z ní těsto na lívance. I když, fandit jsem si nemohl. Byl jsem přece jenom docela drobným samcem. Nakonec jsem zastavil a nechal Zurri jednoduše sklouznout dolů.
Protáhl jsem se, byl jsem celkem rozehřátý. A teď se mi rozhodně spát zrovna nechtělo. V jeskyni jsem stále cítil pachy, ale opět se nic nedělo. Asgaar nemůže být přece prokletý. Musím se znova vydat za Životem a zeptat se ho, co se s tím dá dělat. Napadlo mě. Byl minule tak ochotný, že by mi určitě pomohl i tentokrát. S tímhle problémem, který byl určitě mnohem horší. Se Zurri jsme se tady k světu měli asi nejvíc. A nikdo to stejně ani koutkem oka nemohl vidět. Neboť vidí jenom sebe, občas... když nespí.
Našel jsem si místo a tam se na chvíli posadil. Na teplé kožešiny a při tom se díval směrem ven. Tam by se dalo určitě dělat tolik věcí! "Už se těším na jaro, ta zima je dost únavná." Povzdychl jsem si. Zase jsem odlepil svůj zadek od země a zamířil k východu z jeskyně. Tam jsem měl v plánu se podívat ven. Všiml jsem si, že za chvíli bude zase večer, nebo noc. Dny ubíhaly strašně rychle, ani bych si neuvědomil, že jsem tady už rok. Také jsem se narodil koncem zimy. A to bude už co nevidět, vždyť tu sníh byl už tak dlouho. Toužil jsem se vydat ven a najít tetičky, povyprávět jim všechno, co se stalo. A jak jsem se vyléčil, duševně. Jak je mi tady už dobře. Ale nikdo můj příběh slyšet nechtěl. Byl jsem tu téměř sám, až na Zurri. Kterou zajímali zatím jen víly a bludičky. "Dlouho jsme neprovedli žádnou lumpárnu," za chvíli už nebudu mít na lumpárny nárok. Už budu.... starý.

196, Loterie 1

Vyprávění Zurri rozhodně nevypadalo, jako by se jednalo o smečku. Měl bych si o tom promluvit s dědečkem, určitě o tom bude vědět víc. Ale nikdy jsem ještě neslyšel o takové smečce, která by se neustále někam přesouvala. A spala každý den bůh ví kde. Mě to přišlo dost divný, takhle bych teda žít nechtěl! Ale já jsem měl přece úroveň! I když prvního svého půl roku jsem žil snad všude možně a spal na kdejakých místech. Ale na skvělých místech, které vybrali moje tetičky. "A to jsi byla teda jen s tátou?" Zeptal jsem se, neboť o její matce ještě nepadlo ani slovo. Možná je opustila. Očividně... nebylo by to určitě nic nového. V dnešní době odcházel kde kdo. A hodit na krk vlčata otci. Zase další poznatek k tomu, proč jsou vlčice špatný. Ale mohlo to být všelijak, no udělal jsem si svůj závěr.
Zurri pak chytla hravou. Myslel jsem, že jí byla zima a chce spát. Ale ne, ona se rozhodla raději dělat lumpárny. Ale já nebyl pozadu. Líbila se mi ta poloha, když jsem měl ten perfektní polštář. Ale Zurri to nepřišlo tak cool. "Nono..." Uklidnil jsem jí. Zůstával jsem i nadále ležet a sledoval, co vlastně dělá. Když mě přeskočila, měl jsem za to, že skok se jí nepovedl. A chtěl se jí už začít smát, ale byl to jen manévr! Najednou jsem jí měl za krkem a držela mě za ucho. "U smůly za ucho né!" Zapištěl jsem jako holka. Zavrtěl jsem hlavou, ale Zurri byla jako klíště. "Tak teď si koleduješ!" Vyskočil jsem vmžiku na nohy. Ale Zurri se stále držela. Rozhodl jsem se jí udělat pořádné rodeo, jako na divokém západě. Začal jsem utíkat po velké místnosti a při tom ledajak poskakovat, abych jí vyhodil co nejvýš. Všude kolem byly ovšem kožešiny, tak kdyby vyletěla, snad by to bylo do měkkého. A kdyby ne, no... se ztráty se počítat taky musí. Ucho ne, ucho ne, ucho ne. Prskal jsem, ale nehodlal jsem se takhle rychle vzdávat. Tohle klíště musí dostat za vyučenou! Jestli teď zvlčí, tak to bude všechno špatně! Musí být heboučký polštář, musí! Ještě to tak, Zurri se začínala projevovat! Dostávala se do věku, kdy s ní za chvíli nebude ani řeč!

195

Hrozně dobře. Podotkl jsem v duchu a při tom se jen letmo usmál. Nadále jsem si ale užíval toho tepla, kterou jeskyně nabízela. Byla to příjemná změna, než ležet venku na sněhu a mrznout. Co se týkalo minulosti Zurri, začínalo to být opravdu zvláštní. Jako smečka rozhodně neměli jeskyni a já jsem možná kápl na něco, o čem nemá ani tušení. I když to nevypadalo, uměl jsem si čas od času dát i dvě a dvě dohromady. "Takže jste se jako furt přesouvali?" Zeptal jsem se jí nenápadně. Nebo se přesouvali na jednom území? I tak je to divný, mít smečku co nemá kde se ukrýt. Mluvila o nějakém kapradí. Co je u fousku kapradí? To jsem neměl tušení. Možná to byl nějaký druh skály. Skály pro chudý. Tak tam bych se raději podívat asi nechtěl. Polkl jsem na sucho a při tom jí sledoval. Nevypadala ale moc zanedbaně. Ale to jí určitě spravil až tenhle les.
Díval jsem se na ty kůže všude kolem. Musel jsem se zasmát nad její krkolomnou reakcí. Ale ona mě vzápětí napadla. Sáhla na mě! Sáhla! Omyl. Nesáhla jenom, ona si na mě vyloženě lehla. A při tom se ještě smála. Neměl jsem moc v lásce, když se ke mě někdo takhle přiblíží. Ale nemohl jsem si pomoc. Šikovně jsem se převalil na Zurri ze sebe tak shodil. Převalil jsem se ještě jednou a hlavu si položil na Zurri. "Aa... polštář, takový hebký." Zazubil jsem se. Tlapkou jsem jí drápky lehce 'pošimral' po hlavě. "Tak bys mohla zůstat." Zamyslel jsem se. Vůbec to nebylo špatné. Proč takových polštářů nemáme víc? Asi proto, že časem vyrostou a už nejsou tak hebký. Napadlo mě. Změní se Zurri srst? Nebude už jako chemlon?
V tom se jeskyní donesly pachy. Zpozorněl jsem, ale zůstal i nadále ležet. Všimnou si nás? Nevěděl jsem, o koho se jedná. Tak dobře jsem to rozpoznat neuměl. A tak jsem zůstával nadále v klidu a tichu. Jen očka mi svítila, doufal jsem, že aspoň zahlédnu pohyb.

194

Zurri jsem možná trochu vyděsil, ale tenhle les nebyl pro srabíky. "Možná zpočátku, když na mě mluvilo to křoví. Ne každý den najdu nějaké vlče, co se někde schovává." Napravil jsem svou škodu. To setkání bylo celkem komické. Zurri se dokonale schovávala ve křoví a nechtěla zpočátku ani vylézt. Kdo ví, co v něm hledala. Nějakou tu schovku před predátory, jestli teda už před tím věděla, co to například je. Opravdu jsem tam ovšem hledal něco k snědku.
Se Zurri to lezlo jako z chlupaté deky. Moc jsem nerozuměl významu její smečky. A táty, který jí očividně už tak dlouho nehledal. Kolik mohlo uběhnout času? Půl roku možná? A stále ani stopy po tom, že by jí někdo hledal. Možná to bude dědeček vědět. Napadlo mě. Možná už opravdu měl i nějaké ty informace, ale ještě nám je nestihl úplně říct. Jeskyni jako takovou neměli. "A kde jsi teda spala?" Zeptal jsem se. Snad ne venku pod větví! S breberkama a bůh ví čím! Ani jsem si to nechtěl představit! Jak škaredý to musel být bunkr. Už se ani nedivím, že jí táta nehledá. Třeba žije v takovém čurbesu, že je rád, že se jich zbavil. Ale Zurri jsem svou teorii říct nemohl, ještě bych jí rozbrečel. A co může být horší, než brečící malé vlče? Aspoň stále měla nějakou naději, ale snad někdy dospěje k názoru, že rodiče můžou být různí. Stejně jako ti moji, mohli se na ni vykašlat.
Co se týkalo smečky, ještě jsem v tom trochu plaval. Ale základ jsem nějaký přece jenom mít musel. "No jasný, a další spousta věcí nás ještě čeká. Žít ve smečce je naprosto skvělý. Spousta povinností, vědomostí a dovedností, které musíme ještě získat." Zavrtěl jsem nadšeně ocasem. Nemohl jsem se dočkat, až konečně dostanu nějakou pořádnou funkci. Něco co bude jenom moje a moje povinnost. Neměl jsem zatím tušení, jaké vlohy a pro co vlastně mám. Ale všeho se dočkáme. Zurri se mezi tím zajímala o kožešiny všude kolem. "To jsou mrtvoly." Řekl jsem jednoduše a nechal Zurri, ať na tváři nastaví svůj zděšený výraz. "Vlastně jsou to jen zvířata stažené z kůže. Tohle je jejich kůže. Jsou teplé, můžeš na nich spát." Zazubil jsem se na ni a také si jednu takovou našel. Spokojeně jsem si udělal několik koleček kolem dokola, než jsem se uhnízdil. Žaludek jsem měl celkem plný, takže teď si můžeme dopřát nějaký ten oddych. Třeba po něm si nás konečně začne někdo všímat.

193

Nikdy jsem nelitoval svého rozhodnutí. A nehodlal jsem s tím začínat ani teď, ani na staré kolena, jednou. A třeba se tady časem objeví zase nějaká další vlčata. Ale už nebudou tak super jako třeba já, nebo Zurri. Věřil jsem, že naše setkání bylo osudové. "Jak? To vlastně jsem hledal něco k jídlu, něco co bych ulovil, nebo našel. A mohl to donést tetičkám. Ale místo toho jsem našel něco mnohem lepšího a trochu víc živého!" Zaradoval jsem se. Museli mít se Zurri určitě radost. Viděla je vlastně už? Mohl jsem hádat, že ne tak úplně. Byly nejspíš tam venku zkamenělé. Oba nás čekala ještě důležitá setkání. Ale mě to přišlo spíše k smíchu. Už tady budu rok a některé členy jsem stále ještě neznal. A ne mojí vinou, samozřejmě.
Zurri byla naprosto unešená z velikosti jeskyně. Já si jí ještě jednou prohlédl, ale nikdy jsem si z ní takhle nesedl na zadek. "Co je? Nikdy jsi neviděla jeskyni? Každá smečka nějakou má," zamračil jsem se. Mluvila, že přece její táta vede nějakou smečku. Nebo jak to bylo. A že bude určitě žít tady. Tak jak je možné, že je takhle kouzelně okouzlená? Možná jejich smečka jeskyni nemá a spí na blátě. Ale ještě že už tam není. Od našeho posledního setkání uplynulo už tolik času. A nikdo neohlásil ztrátu vlčete.
To už jsem ale hodoval na kusu masa. "Smečka s lovci pravidelně chodí na lovy." Vysvětlil jsem jí tak, jak mi to kdysi vysvětlovali i tetičky. "Jednou třeba budeme chodit taky." Zazubil jsem se. Byla to opravdu hezká myšlenka. A já jsem se jí i chytnul, lovit jsem pořádně neuměl. Ale něco málo už zvládnu. Bude zapotřebí to ještě dopilovat s někým, kdo tomu více rozumí. Ale to by si na nás musel bohužel někdo udělat i čas. Což ve zdejší smečce šlo očividně dost těžce. Do politiky jsem tu ale úplně neviděl.

192
// Asgaarský hvozd

Kráčel jsem směrem k jeskyni. Byla to celkem dlouhá cesta, ale se Zurri nám to určitě velmi rychle uteče. I já byl už zmrzlý na kost. Kožíšek jsem měl sice hustý, ale ne tak jak bych si přál. Stále jsem byl tak trochu nedodělané vlče. Aspoň tak mi to vždy přišlo. Jinak jsem nedokázal pochopit, proč jsem tak malý a drobný. A tak málo rostu. V tom Zurri řekla podivnou otázku. "Vlčata?" Zopakoval jsem. "Už ne, jsme tu sami. Když odešla moje rodina, vzala sebou i zbytek sourozenců. Zůstal jsem tu sám. Ale pak jsem našel tebe," zavrtěl jsem ocasem. "Což bylo to nejlepší, co se vůbec mohlo stát." Zazubil jsem se. Určitě se nerovnala třeba takové Vivi. Ta stála za starou bačkoru. A o ostatních dvou jsem toho moc nevěděl. Možná bych si vzpomněl i na jména, ale naštěstí čas i nadále letěl. A já si nemohl pamatovat úplně všechno. Otec jim určitě už vymyl mozek a naočkoval proti mě a stejně tak i proti celému Asgaaru. Nechtěl jsem mu křivdit, ale nešlo to jinak, nevěřil jsem mu. A pokud jednou bude někdo stát o to znát pravdu s obou stran, byl jsem tady. Ale byl jsem na to připravený? Osobně mi ovšem nevadilo, že tu žádné jiné otravné vlče nebylo.
Zurri měla jídlo hodně ráda. Brodila se ve vysokém sněhu. I já začínal mít celkem problémy. Proč tady nikdo nešel a neodrhnul sám cestu? Možná s námi už ani nepočítají, ale my se jen tak nedáme. "Dívej, už tam budem!" Zavrtěl jsem ocasem a při tom poskakoval dál. Jakmile jsem se objevil na přední terase, sněhu tam bylo sotva po kotníky. A v jeskyni už žádný sníh nebyl. Vklouzl jsem proto přirozeně dovnitř.
Když jsem procházel, drápky se ozývaly ze všech směrů. Hrálo to jako taková písnička. "Ha! Cítím vůni masa! Ne sice čerstvou, ale tuhý taky dobrý!" Zazubil jsem se a rozběhl se do chřtánu velké a hluboké jeskyně. Zahnul jsem přímo do spižírny, kde nějaké maso přece jenom bylo. Ihned jsem se usadil a snažil se ze ztuhlého těla urvat kus žvance. Bude to lepší než nic, už tak dlouho jsem nejedl.

Sledoval jsem Zurri a viděl v její tváři možná i trochu hořkého zklamání. "Ne, ale asi to není problém. Dřív nebo později někdo umře, umírá se často." Řekl jsem zamyšleně. Vždyť i zvěř musela umírat jen proto, abychom se najedli. Takže vlci určitě můžou umřít taky. Ale my se Zurri budeme žít věčně. Protože jsme kouzelné duo. Chvíli jsem i sledoval skupinku před námi. Po té nekonečné době se totiž začalo něco dít. I když jsem je prvně zdravil, nikdo se našim směrem ani nepodíval. Přišel jsem si trochu zklamaný, že si nás nikdo nevšiml. Přece jen jsme nebyli úplně neviditelní. Ach jo. Ani tetička se koutkem oka nepodívala, ani jedna.
Ale naštěstí Zurri tohle celé usekla. Byla jí zima a chtěla se schovat. Takže jsme odsud mohli odejít pěkně v klidu. "Jo, bude tam teplo a vejde se tam hodně vlků naráz. Je to obrovská jeskyně!" Řekl jsem zasněně a usmál se. Taky už jsem se docela těšil, až tam dojdeme. Potřeboval jsem se zahřát a možná i trochu najíst. Po takových náročných dnech se kus žvance hodí.
Zvedl jsem se a rychle protáhl. Zima se mi dostala pod kůži celkem rychle. Zurri netušila, kudy jít, což mi nedošlo. "Heh.. tudy." Zazubil jsem se na ni a zavrtěl při tom ocasem. Našel jsem vyšlapanou cestičku, ta ale určitě nepovede až do jeskyně. Zdá se, že tam delší dobu už nikdo nebyl. Takže si jí budeme muset vyšlápnout sami. "Máš hlad? Já už celkem jo, doufám že tam bude ještě nějaká zvěř." Když jsem tam byl naposledy, po tom incidentu s vlkem, jehož jméno jsem nechtěl vyslovit, bylo tam. Tak se snad nezkazilo, nebo ho někdo nesnědl. Se Zurri si uděláme hotovou hostinu králů.

// Úkryt

Mluvil jsem a mluvil. Bylo to rozhodně lepší, než mlčet a nehýbat se. Jako skupinka přímo před námi. Asgaarští vlci jsou výjimeční, ne vadní. Stále dokola jsem si to opakoval a věřil jsem slovům tetiček. Ty tam shodou náhod stáli stejně, jako ostatní zkameněliny. Pak jsem se ovšem přeřekl! Ach! Zurri to ihned vzala k srdci. "Taky? Ehm chtěl jsem říct tady. To se tak říká, když je nuda a nic se neděje." Řekl jsem a při tom se na Zurri podíval. Zdá se, že si to vzala docela k srdci, o mrtvých se asi nežertuje. Ne každý to totiž bere podobně, jako já. "Ale vlci bez tak umíraj pořád. Se dívej. Dáme si soutěž, který z nich umře jako první?" Zeptal jsem se a při tom sledoval skupinku.
V tom se sem dostal šedivý podivný vlk. Cítil jsem, že Zurri na něj kouká, jako na nesvatý obrázek. "Náhodou, mě přijde cool." Pošeptal jsem směrem k Zurri. Vypadal úplně jinak, než vlci kteří tady chodili. Jak k tomu asi přišel? A bolelo to, když to do něj někdo napálil? Určitě bych to taky chtěl! Třeba do nosu, vypadal bych jako totální bourák.
Zurri se svěřila, že jí byla zima. Zamračil jsem se. "Tak se zahřej," jako by to snad nebylo jasné. Zavrtěl jsem hlavou a protočil očima směrem nahoru. Ale po téhle odpovědi asi neprahla. "Tak chceš jít třeba do jeskyně? Třeba tam bude i nějaký jídlo. Já bych si možná něco dal. Tihle nám asi neutečou." Navrhl jsem trochu zamračeně. Bylo mi líto, že se nic nedělo. Chtěl jsem Zurri ukázat něco cool. Ale cool rozhodně nebylo stát a koukat. Nebo ležet ve sněhu a zbytečně mrznout. Musel jsem uznat, že i já jsem cítil chlad. Muselo se silně ochladit, když to bylo znát i tady v lese. Povzdychl jsem si a podíval se na ni, jestli mou nabídku přijme, nebo tu budeme sedět jako dvě pecky čekající na zázrak.

Zurri mě přivítala s otevřenou náručí. Byl jsem natěšený, co všechno se událo. Jenomže skupinka před námi se zdála, že se nic moc nového nestalo. A bohužel mi to řekla i Zurri, s takovou vášní a nadšením. "Eee..." Zasténal jsem. Možná mají nějaký problém, třeba zácpu. Zamračil jsem se. Už jsem nechtěl vyrůst, co když to chytím pak taky? Budu dospělý a věčně někde dřepět a čekat, až něco vyleze. Ale nevypadá to, že by něco tlačili. Uvědomil jsem si po sléze. Prostě tam jen tak postávali, možná se o něčem bavili. I Zurri by jim ráda nabídla nějakou tu pomoc. "Nevím, aby jsme tam pak taky nezkameněli." Zhodnotil jsem to trochu smutně. Možná je tam nějaký magický kruh kolem nich, kdo tam vkročí, bude o pět let starší a celý z kamene.
Je fakt, že jsem první otázku zcela ignoroval a teď jsem se k ní vracel. "Nenašel jsem nic, taky umřel vlk." Řekl jsem a zavrtěl hlavou. "U všech klacků, je skoro půlka zimy a nic se neděje. Není to divný?" Zhodnotil jsem. Tohle byla moje první opravdová zima, ale zatím mi přišla příšerná. Daleko lépe jsem se bavil na podzim při cestování. Ani se nedivím, že tetičky se ráda toulají venku. Uvědomil jsem si tenhle malý detail. Pokud se takhle konala všechna smečková shromáždění, tak to mi podrž pytlík.
V tom se někdo blížil. Přikrčil jsem se, ale i tak jsme tady byli celkem na ráně. Naše kožichy moc nehrály do barev sněhu. Tedy barvy. "Ha! Toho jsme už viděli," pošeptal jsem směrem k Zurri zkoumavě. Tu tvář bych si zapamatoval vždy. Byla tak netradiční a jiná. To je ten co nám odvedl strýčka Alastora, když jsme ho potřebovali. Podíval se i našim směrem. A já jen zvědavě zastříhal ušima. Ale kdo to je? Nešlo mi to do hlavy. Bádal jsem v hlavě, ale o nikom takovém se tetičky nikdy nezmínily. Ale nezavrhoval jsem to, mohl to být kdokoliv. A hlavně byla to rodina, neboť tenhle vlk také patřil do Asgaarské smečky. Já jich ještě tolik neznám... Budou si mě navždy spojovat s ním? Zeptal jsem se sám sebe smutně a na chvíli se zadíval na své přední tlapky, které se bořily ve sněhu.

Zašel jsem pár metrů za Zurri, i za skupinku. A koukal se po okolí. Čas plynul jako bláznivý a cítil jsem, že i teplota klesla. Byla tu větší zima. Když jsem dýchal, šla mi pára z pusinky. Chtěl jsem se nějak zabavit. Zrovna dvakrát mě nebavilo zírat na ty starce, jak se domlouvají o kdo ví čím. Ani jsem nic moc neslyšel. Těšil jsem se na nějakou akci. Napadlo mě, že bych mohl taky něco ulovit. Něco malého. A tak jsem tam stál v tom sněhu a sledoval okolí, jestli se mi nenaskytne příležitost něco chytit. Jenomže tu nic nebylo. Stále jsem všude cítil pach smečky, nikoliv zvěře. Nos se tady neuměl úplně zorientovat, chce to čas a trénink. A hlavně správné vedení. Jako samouk jsem byl studentem opravdu toho nejhoršího řádu.
Po několika minutách jsem se vrátil zpátky k Zurri. Plácl jsem vedle ní. A tak zase duo dvou žlutých očí zíralo na skupinku vpředu. "Tak co? Nějaká změna?" Zašeptal jsem směrem k Zurri. Stačil jsem se akorát tak vyčůrat. Ale očividně se tady nic moc nezměnilo. Ale už by snad mohlo. Zvědavě jsem zastříhal ušima, abych toho slyšel co možná nejvíc. Třeba už konečně kápnem, nad čím ti dospěláci tak dlouho mluví. Třeba je nějaký problém se smečkou. A proč tady není děda? Mohl jsem jen hádat, kde se černý velký vlk skrývá. Ale určitě měl svých starostí dost.
Proto jsem se uvelebil v tom sněhu a ramenem se opíral o Zurri. Aspoň takhle jsme si mohli předávat nějaké to teplo. Ležet v mokrém sněhu nebyl zrovna ideál. Ale mokrou srst jsem tak či tak měl. Aspoň už není růžová. Podotkl jsem posměšně při vzpomínce na to, jak jsem chytil růžové vajíčko.

Sledoval jsem to stáří před námi a nakrčil při tom nos. Co jim tak dlouho jako trvá? Nešlo mi to stále do hlavy. Ležel jsem tu se Zurri ve sněhu, div mi oční víčka nespadla. "Hele Zurri, to je nějaká nuda," zašeptal jsem. Něco muselo být špatně. Pokud se nemohli nějak domluvit, nemohl jsem tušit proč. Prohlížel jsem si je všechny od hlavy až dolů. Nejvíc se mi ale ovšem líbili tetičky, byly tak cool. Naklonil jsem se na Zurri a snažil se vidět něco i z její perspektivy. Ale nečekaně, byla úplně stejná, jako ta moje. Nechtěl jsem moc mluvit, i když jsem měl sto chutí zařvat, že jsou fakt nudní. Čekal jsem nějakou akci, něco co se bude dít. I kdyby se měli pobít mezi sebou, ale to se nestalo. "Hele Zurri já padám, tady je nuda." Řekl jsem směrem k ní a nechal na ni, jestli bude pokračovat se mnou, nebo se dívat na ty nudaře. Rozhodně jsem si chtěl najít lepší zábavu. A tak jsem se zvedl a dotčeně se otočil.
Neměl jsem tušení, co budu dělat. Ucítil jsem ovšem celkem chlad. Venku mimo les teď bude fakt zima. Snad nebude chtít na tu sopku, to bysme hned zmrzly. Napadlo mě. Ale stále byla naděje, že zůstane civět na dospěláky. Jo, taky bych se rád něco přiučil, ale nějakou pořádnou akci! Nepotřeboval jsem se přiučit na tom stát a koukat, pche. Byl jsem předurčen k úplně jiným věcem. Já už vím! Já ulovím něco svého, pro ně! Napadlo mě. Ihned se mi zajiskřilo v očích. Pokud chytím něco dřív, než oni se rozhýbou k tomu, co chtěli dělat, hned se jim to bude dělat lépe! S plným žaludkem se dělá všechno lépe. A nelhal bych, kdybych řekl, že mám taky už celkem hlad.
Naposledy jsem jedl toho divného holuba, co spadl ze nebe. A to je tak celé. Nos jsem zabořil k zemi a snažil se chytit stopu zajíce. Zajíce musím chytit, nebo ne? No, pokusit se o to aspoň můžu. Vždyť já chytal zajíce v době, jako má teď Zurri. Ještě se Sineád, to musí být brnkačka po našich zkušenostech!

Můj geniální plán byl spapán i s naviákem. Zurri se absolutně chytla, všemu co jsem řekl. V očích mi lítali čertíci, ale to byl jen pouhý detail. "Jasně, že ti pomůžu. Nejdříve musíme zpevnit ty tvoje párátka." A při tom jsem jí poklepal na packu. Jako... ty moje nebyly o moc lepší. Ale pokud chce rozdávat rány, je třeba je zlepšit. Fyzickou kondici jsme potřebovali oba jako sůl. Ale všechno přijde, časem. "Pak si vyhlídneme nějakého slabocha a dáme mu do nosu." Slíbil jsem své menší společnici. A konečně využiji těch taktik od tetiček. Napadlo mě. Ale kde hledat nějaké lůzy? Je jasné, že Asgaarští jsou prostě nejvíc. Takže by nebylo na škodu zavítat i do jiné smečky. Nahodit usměvavou masku nevinného vlčátka a získat kontakty. Třeba tam bude i něco, co za to bude stát.
Byl jsem tak překvapený ze Sionna, až mě Zurri pšštila. Ramenem jsem do ní šťouchl zpátky a při tom otočil oči v sloup. Mě bude pštít? Mě?! Začal jsem v hlavě hulákat, ale mlčel jsem. Byli jsme docela na ráně a kdyby jsme se tu začali hádat, nejspíš by z nás nebyli úplně nadšení. "To víš... no už jsou starší, asi jim ta domluva trochu trvá." Řekl jsem trochu zkroušeně. Netušil jsem, proč jim to tak trvá a co se vlastně ani chystá. "Možná jde o něco důležitého." Namítl jsem a snažil se odezírat z tlam. Ale byl jsem v tom hrozně špatný.
Nakrčil jsem nos. Tohle mě fakt nebavilo, vždyť se ani nic nedělo! Byl jsem možná trochu nedočkavý, ale ochotně jsem ležel a díval se. "My tak nudní nikdy nebudem, že jo?" Zašeptal jsem Zurri do ucha a při tom se zazubil. Ať je problém kdekoliv, byl bych s ním rychle hotový!

Posměšně jsem se zakřenil. Dobírání bylo naprosto perfektní. "Sni dál," zazubil jsem se na ni. Nechal jsem, ať jí to v té hlavičce chvilku šrotuje. A při tom jsem si všímal úplně jiných věcí. "Ale možná tu existuje jedna možnost, aby ti je vrátila." Zalhal jsem. Vlastně mě to právě teď napadlo a přišlo mi to naprosto geniální. Div jsem na to nepřišel dřív! "Co prcek jako ty, může nabídnout zoubkové víle? Která sbírá jenom zuby? Jestli je chceš zpátky, musíš dát někomu do tlamy, aby mu vypadl zub. Ten pak čorneš a zaneseš ho víle. A pak je jednoduše vyměníš." Řekl jsem naprosto s vážnou tváří. Snažil jsem se představit Zurri, jak s někým bojuje, aby jí dal svůj zub. Samozřejmě ne mě, že ano. Já měl zuby jako perličky a držely jako zabité. U mě by neobstála, určitě ne. Navíc by mi vyrostly určitě třetí. Zamrkal jsem a pokračoval v cestě dál.
Pokrčil jsem rameny. "Možná jo, už jsem tam s nimi byl tehdy. Určitě by neměli nic proti, rády chodí ven." Ale nebyl jsem si jistý, jestli se jim bude chtít jít teď v zimě. Zimu vlci hrozně prožívali, hlavně ve smečce. Jak říkal Claudio, málo jídla, hodně nebezpečí. Ale tetičky byly dost bláznivé na to, aby šli s námi. A když ne, poradíme si přece sami. Jsme šikovní. Boží.
Zurri vymýšlela všelijaké psí kusy. Když se mě snažila přeskočit, nedopadlo to zrovna nejlépe. "Ještě mě jednou přerosteš. Já nejsem ani zdaleka tak velký, jako vlk v mém věku." Pokrčil jsem rameny. "Můj brá... no můj pokrevný stejně starý příbuzný byl mnohem větší, než já." Aspoň když jsem ho viděl naposledy. A teď z něj možná bude malý obřík. Měl mnohem lepší předpoklady na růst, než já. Byl nejspíš po fotříkovi. Ale nechtěl jsem na ně myslet, takže jsem se snažil myšlenky velmi rychle zahnat.
Což šlo dobře, neboť jsme dorazili ke skupince vlků. Zurri ihned vyhrkla, že je mezi nimi i Sionn a je to vůdce. Takže tohle je strýček Sionn? Zamrkal jsem a prohlížel si světlého vlka. Vypadal opravdu schopně. Možná by to mohl být hodně dobrý vzor, jednou. Ale nechtěl jsem předbíhat. "Takže to on to tady vede, s dědečkem Arcanusem," řekl jsem si potichu pro sebe. Vypadá líp než otec. A rozhodně nevypadá, že by někoho jen tak napadal. Hádal jsem. Stále jsem si všechno spojoval s tím jedním posledním okamžikem. Chyběla poslední otázka, kdo byl ten čtvrtý? S tím jsem ještě tu čest neměl. Ale rozhodně jsem je chtěl poznat, ale teď se to úplně nehodilo, copak tady asi dělali? Jako dva špioni se zářivě žlutými očky jsme nadšeně koukali kupředu.