Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Klimbavý les

Dlouze jsem zívnul, ale jen tak z nudy. Dlouho jsem po cestě nepotkal žádné zvíře, které bych například mohl pronásledovat. Ale to mi nijak nevadilo. Stále mě doprovázelo ptactvo, které si vesele zpívalo. Dal bych krk za to, že jsem před chvílí vidět toho nejvíc tlustého a modrého ptáka všech dob. Copak se nechce před takovou tuhou zimou schovat? Jak zvláštní, jaké mravy tady mělo zdejší ptactvo. Když jsem se zastavil na hranici lesa, zvedl jsem hlavu a prohlížel koruny. Znova jsem ho uviděl. Někomu zima prospívá, někomu ne. A při té myšlence jsem se podíval na své hubené nohy, ale i tělo. I když jsem byl dobře živený, zkrátka jsem nenabíral. Stále jsem nebyl podle svých představ. Viděl jsem se jako velkého a mohutného vlka. Ale já byl malý a drobný, a takových kvalit nikdy nebudu dosahovat. Smutně jsem povzdychl a procházel plání přede mnou. Tahle byla vskutku jiná a tolikrát jsem jí už procházel. Ani bych to nespočítal. Mé toulavé tlapky to tu znaly, jako své boty.

// Východní hvozd

// Meduňkový mýtina

Když jsem se objevil mezi prvními stromy, zastavil jsem se. Protáhnul se a porozhlédl. Mlsně jsem se olízl. Snažil jsem se v mysli vidět tenhle les například v létě. Kdy je všechno zelené a vše je už vykvetlé. A je tu spousta lesních plodů. Jak já bych si dal rád ostružinu, nebo jahůdku. Honilo se mi toho v hlavě tolik, až jsem úplně zapomněl na čas, který mě tak tlačil. Sám jsem nevěděl, jak dlouho budu ochotný a moct pokračovat. Ale potřeboval jsem to. Něco ve mě mě nutilo jít stále dál a dál.
A tak se i stalo. Procházel jsem lesem, čas od času jsem se otřel o nějaký strom. Bylo to ve mě, jako bych si ho chtěl označkovat, i když není můj. Ale byl jsem mladým klučinou, který se snažil zapadnout do světa dospěláků. A neměl jsem v plné síle mužský dospělý vzor. Můj otec nebyl mým vzorem, i když byl určitě dobrým vlkem. Dobrým pro někoho jiného. Já věděl, že toužím po něčem jiném, větším. Ale stále mi v hlavě hrála možnost se s ním setkat a vyříkat si to. Proč to udělal, proč napadl tetičku, která se mě snažila bránit? Proč?

// Hadí ocas

// Loterie 1/4, Začátek cesty GT
// Klimbavý les

Cesta opravdu klouzala, i když se to nezdálo, byla stále tvrdá zima. Z tlamy mi vycházela pára, na kterou jsem si už pomalu zvyknul. Naštěstí jsem byl v pohybu a tak jsem se dokázal plně zahřát. Můj kožich nebyl úplně stavěný na takové cesty v tomto počasí. Ale uměl jsem si poradit. Byl jsem naštěstí najezený, což se dalo považovat za opravdu dobrý plán. Potřeboval jsem se projít. Propletl jsem se přes několik dalších stromů a vyplivlo mě to na mýtině. Tady jsem nejspíš ještě nebyl. Zvědavě jsem nakouknul, jestli tu náhodou nikdo není. Nechtěl jsem se osobně s nikým setkat. Mé srdce bylo plné radosti a štěstí. Doma na mě čekala Zurri, rodina a hlavně smečka. Nic víc jsem nepotřeboval, jen trochu času stráveného sám se sebou. Zkontroloval jsem oblohu, jestli mám ještě nějaký čas, zdálo se, že ano.
Vyšel jsem ven ze svého úkrytu a prohlížel si tuhle mýtinku. Uvědomil jsem si, že i tady by určitě jednou mohla být smečka. Les k tomu byl ideální. Když jsem jím procházel, narazil jsem i na nějakou tu zvěř. A bylo to kousek od Asgaaru, mohli jsme mít nějaké ty sousedy. Ale pokud mě paměť nemátla, my sousedy opravdu měly. Jen jsem ještě neměl příležitost se s nimi setkat. Snad jednou se tam podívám. A možná to bude dřív, než si myslím. Usmál jsem se nad tou myšlenkou a nechal si jí v hlavě. Rozhodně jsem to neodmítal, ale teď jsem byl jinde. Nemohl jsem mít neustále plnou hlavu Asgaaru. Musel jsem jednat teď a tady. Hravě jsem skočil do kopce sněhu. Krusta byla tvrdá, až to zapraskalo. Půda byla zmrzlá díky nízké teplotě. Ale mě to nevadilo, i když to na nohách trochu bolelo. Usmál jsem se a chvíli si pohrával se sněhem. Stále jsem byl ještě vlčetem, které si tak strašně nerado hrálo s někým stejně starým. Ale když jsem byl sám, bylo to zcela něco jiného. Pak jsem se ale otočil a zase šel k lesu který byl všude kolem. Nechtěl jsem ztrácet čas, čím víc toho do večera uvidím, tím líp!

// Klimbavý les

// Hadí ocas

Vkročil jsem do lesa a zastříhal ušima. Nebyl to náhodou ten les, kde jsem našel Zurri? Nebo to byl jiný? Měl jsem za to, že ten les musel být někde v tomhle směru. Ale už jsem si moc nevybavoval, kde se schovávala. Snad tady nenajdu další opuštěné vlče. To byla první myšlenka, která mě napadla. To by bylo fiasko. Teď nás v Asgaaru bylo tak akorát. Mě už táhlo pomalu na dospělost a Zurri byla ještě malá. Ale dostatečně velká na to, aby chápala, že to je teď její domov. A já jsem její rodina. Hřálo mě to u srdce vědět, že se může i ona vždy vrátit k rodině, která na ní čeká s otevřenou náručí. Teď jsem tam nebyl sám. A pocit to byl naprosto k nezaplacení. Zavrtěl jsem ocasem a proplétal se mezi dalšími stromy. Nikdy jsem se tady moc nepoohlížel. Tohle bylo poprvé. Ve sněhu se ovšem cestovalo dost těžce, ale já už byl naštěstí světa znalý. Mohl jsem za to vděčit tetičkám, které mě právě na tuhle situaci připravovali. Jednou, až budu dospělý a soběstačný. Teď jsem si nebyl jistý, jestli bych vůbec něco ulovil, ale snad ano. Při troše štěstí to půjde snáž.

// Meduňková mýtina

// Tulipánová louka, přes Esíčka

Vlastně jsem ani netušil, co mě tak nakoplo. Potřeboval jsem si pročistit hlavu. Trochu mi v ní i vrtalo, proč necítím zlost k vlastní rodině. Možná jsem ucítil i trochu větší touhu je navštívit a zeptat se, jak se vlastně mají. A jestli se na mě stále zlobí. Nebo jen já byl tak naivní a doufal jsem, že na tom nejsem tak špatně? Pamatuju si jen na Vivi, ostatní dva... vyrostli. Rey a Ciri, myslí někdy i na mě? Nemohl jsem si pomoci, měl jsem jich plnou hlavu. Ale neměl jsem na ně zlost. Oni nemůžou za to, že jim někdo zamotal hlavu a tak neviděli věci tak jasně, jako já. Já vnitřně věděl, že jsem se rozhodl správně, ale věděli to i oni? Znali tu situaci i z mého pohledu? Bylo to vlastně jedno, všechno bylo jedno. Byla jen jedna pravda - má rodina má držet při sobě. A to i Asgaarský hvozd. Moji rodiče tam zkrátka patřili, možná to přes zimu pochopí a vrátí se. Vrátí se k nám. Zastříhal jsem ušima a podíval se na les přímo přede mnou. A do něj jsem se chtěl také podívat.

// Klimbavý les

// Ellisino údolí, přes Asgaarský hvozd

Ještě jsem se několikrát otočil, jestli mě Zurri nesledovala. Ale naštěstí si nevšimla mé milosrdné lsti. Hlavu jsem měl celou zamyšlenou a sám nevěděl, kde vlastně stojí. Potřeboval jsem se na chvíli projít. Vypnout a upustit trochu energie, které jsem byl zcela plný. Přelezl jsem přes spousty spadlých stromů, proplétal se kolem desítek dalších. Potřeboval jsem se trochu více nadechnout a upustit tak vlastní páry .Naštěstí les pomalu končil a objevovala se přede mnou lecjaká louka.
Zvedl jsem hlavu a zamrkal. Naštěstí byl ještě den, do večera daleko. Zurri na mě bude čekat večer, takže čas pomalu a jistě kvapil. Nechtěl jsem jí ztratit, vzhledem k tomu že jsem k ní cítil i takovou podivnou úctu. A možná i trochu lásky. Ale to bych jí samozřejmě nikdy neřekl. Byl jsem hrdým vlkem, možná trochu moulou. Mladý ňouma, ale kdo tohle v mém věku nebyl? Zavrtěl jsem hlavou a přiblížil se k řece. Tady jsem to znal. Tudy jsem tehdy bral i Zurri, když jsem jí zavedl domů. Našel jsem si ten správný úsek na dostání se na druhou stranu. Jakmile se tak stalo, procházel jsem další plání.

// Přes Esíčka, Hadí ocas

Loterie

Čas plynul. Se Zurri jsme se v rámci možností dohodli. Při první příležitosti, kdy jsem slyšel, jak jí loupou ťapky pod sněhem jsem zvedl hlavu. Chvíli jsem se díval, podvádění... no, ale i to jsem měl možná v popisu práce. Šibalsky jsem se usmál, ale nedíval jsem se moc směrem, kterým přesně šla. V periferním vidění jsem jí zkrátka viděl, že opravdu odcházela. Bingo. Byl to nejspíš podvod, ano byl. Ale potřeboval jsem být aspoň malou chvíli sám. Kdy jsem mohl mít jen své myšlenky. Přišlo mi zvláštní, jak veškerá zlost, kterou jsem měl vůči vlastní rodině, byla pryč. Najednou mi přestala vadit. Možná jsem to v mysli i trochu více potlačil stylem, že je všechno v naprostém pořádku. Rodiče se na mě nezlobí, že jsem se rozhodl zůstat tady. Dokonce jsem už fotra nenazval fotrem, ale vlastním otcem. A to byla panečku pořádný pokrok.
Zavrtěl jsem hlavou a začal se zvedat. Když jsem se rozhlédl, i tetička Sineád odešla s bílým vlčkem odešla. Kdo to asi byl? Vrtalo mi to hlavou. Toho vlka jsem neznal. Mohl to být můj nový kamarád, možná i vzor. Ale nemohl jsem ho ještě znát, ani jméno, ani jeho minulost. Zkrátka jsem se potřeboval upnout i na někoho jiného. Dychtil jsem po odpovědích, po vědění. Chtěl jsem se něčemu přiučit. Rostl jsem tady, jako tyhle stromy v lese. Nikdo mi moc nepomáhal. Tetičky zezačátku ano, ale v tuhle chvíli to šlo všechno mimo. Vyrostl jsem, nebyl jsem už asi dostatečně roztomilý. I růžový pláštík mi zmizel. Asi jim nejsem už dost dobrý. Ale ihned jsem to zavrhl. Požehnání z Valentýna mi nedovolovalo bezmoc a sebelítost. Usmál jsem se, v hlavě mi přilnula myšlenka, podívat se po okolí. Měl jsem čas, do večera zbylo ještě pár hodin. A Zurri bude určitě trvat, než si najde pořádnou schovku. Abych mohl procvičit vlastní nos k tomu jí najít.
A tak jsem se nepozorovaně vykradl z přítomnosti mé babičky a podivné vlčecí sochy. Vzal jsem zkrátka roha.

// Přes Asgaarský hvozd, Tulipánová louka

POSTY
15.2.23 → http://gallirea.cz/index.php?p=ellisino-udoli&r=1#post-206599
16.2.23 → http://gallirea.cz/index.php?p=ellisino-udoli&r=1#post-206628

GOLDEN TICKETS
Meduňková mýtina → http://gallirea.cz/index.php?p=medunkova-mytina&r=1#post-206632
Jezero Na'hi → http://gallirea.cz/index.php?p=jezero-na39hi&r=1#post-206639
Lachtaní pláž → http://gallirea.cz/index.php?p=lachtani-plaz&r=1#post-206645
Popelavá pláž → http://gallirea.cz/index.php?p=popelava-plaz&r=1#post-206656

+2 + 1 GT (Dohromady: 28 Lístků, 3 GT)

Loterie

Sledoval jsem sochu s takovou menší vášní a fantazií. Tak moc jsem si přál vědět, jaká byla. Abych měl aspoň drobnou vidinu z toho, co v životě zažila. Abych mohl slyšet hlas své babičky, nebo cítit její vůni. Jakou vůni představovala? Co její vůně představovala? Byla jako dědečkova, nebo naopak zcela jiná? To se nejspíš nikdy nedozvím, jen z vyprávění. Byl jsem z toho trochu v rozpacích. Celé to vzpomínání mi nedělalo tak úplně dobře na vlastní psychiku. "Je to zvláštní..." Řekl jsem. I Zurri byla potichu, což jsem... netušil proč. Vždy měla plnou pusu řečí, otázek a kdo ví čeho. Ale teď, při téhle atmosféře. Vlastně jsme mohli sedět na hřbitově a ani jsme to nevěděli. Ale tu atmosféru jsme prostě cítili každým coulem.
Malá vlčice vedle mě seděla. Dokonce se i trochu přitulila. Bylo to tím, že jsme tu seděli? Nebo jí bylo teskno po vlastní rodině? Najednou jsem ucítil určitou bezstarostnost. Po tom všem co se stalo. Proč? Proč zrovna já? Nenáviděl jsem svého otce, ale teď... to bylo jiné. Cítil jsem možná i touhu se s ním vidět a promluvit si. Ale nemohl jsem opustit Zurri. Zurri, taková drobná, malá vlčice, která se stala mojí malou sestrou. Měl bych být teď sám. Projelo mi hlavou. Ale srdce mi pukalo, jelikož jsem se chystal opustit možná to nejcennější, co jsem v životě vůbec měl. "Nechceš si odpočinout? Nemáš hlad? Zima?" Zeptal jsem se, že bych to mohl tak nenápadně... podstrčit. Tenhle nápad. "Víš co! Mám nápad!" Potřeboval jsem se rozveselit. Z části za to mohla i ta podivuhodná síla, která mě nabila pozitivní energií. "Zahrajeme si na schovku!" Zavrtěl jsem ocasem a při tom se starostlivě podíval na Zurri. "V první řadě musíš zamaskovat vlastní pach, abych tě nemohl vyčenichat. A snažit se po sobě zakrýt stopy ve sněhu. Těžký co? Ale dám ti čas. Hm.. dám ti skoro půlku dne! Večer tě začnu hledat!" Řekl jsem soutěživě a zavrtěl při tom ocasem. Mrkl jsem na Zurri spikleneckým výrazem. Oba potřebujeme aktivitu. Podíval jsem se zpátky na babičku a zvedl se. Přistoupil jsem k soše a tam si lehl. Nos jsem zabořil do sněhu k jejím nohám. "Nebudu se dívat! Můžeš!" Vybídl jsem ji a zavřel při tom oči. Jsem tam kde jsem, je to správné? Zase se objevili rozpaky.

Loterie
// Asgaarský hvozd

Byla fakt velká zima, už aby ten sníh a všechno s ním spojené zmizel. Těšil jsem se na to jako malý. Až zase budou řeky normální a né zmrzlé. A že při každém dalším kroku mi nebudou polštářky mrznout víc a víc. Měli jsme namířeno do údolí. Naposledy jsem tady byl s mámou. Otevíralo mi to zase vzpomínky na ni a na mou starou rodinu. Kde je jim asi konec? Vzpomínají někdy na mě? Udělali by to teď jinak? Ale to jsem mohl jenom hádat. Možná to trápí jenom mě samotného. A oni mají teď bezstarostný život.
Zavrtěl jsem hlavou a podíval se na Zurri. Chtěl jsem jí vzít za babičkou, ale byla to jedna velká záhada. Nechal jsem chvíli Zurri přemýšlet, než jsem na ni s úsměvem mrknul. "Uvidíš, za chvíli tam budeme," řekl jsem spiklenecky a šibalsky na ni mrknul. Byla tu zrovna vyšlapaná cestička. Zdálo se, že někdo měl podobný nápad, jako my dva. "Babička musela být určitě mocná, ale já jí nikdy nepoznal." Řekl jsem trochu smutně. Bylo mi to líto, určitě musela být zajímavá. Byla mi aspoň trochu podobná? Co nevidět už jsme mohli vidět sochu Elisy, u jejichž nohou posedávalo malé vlčátko. O tom jsem nikdy neslyšel, ale určitě mi tetičky později k tomu něco řeknou. Musejí vědět, kdo to byl. A proč tam sedí s babičkou. Slyšel jsem hlasy, byla to tetička Sineád s tím světlým vlkem. Chvíli jsem na ně jen mrkal a pak se podíval na sochu. "Ahoj babičko," řekl jsem jí potichu a významně se podíval na sochu. "Byla krásná, že jo Zurri?" Nebyla to tak úplně otázka, protože fakt byla. Koukal jsem na ni jako na obrázek, jako by mi z toho bylo smutno. Chvíli jsem nechal proudy myšlenek plynout. Možná na mě sedla i malá deprese.

Čekal jsem na Zurri na římse. Doufal jsem, že se k mému výletu přidá. Byla by škoda, kdyby to celé prospala. Chvíli jsem na ni žvatlal a snažil se jí dostat na svou stranu. Což se povedlo. Zurri z jeskyně vyletěla tak rychle, že uklouzla na ledu a sklouzla se až dolů. Zastříhal jsem ušima. Kdykoliv jsem vydechl z tlamy mi šla pára. Byla pořádná zima, všechno bylo namrzlé i tady v lese. Na stromech to srandovně hrálo ve prospěch zimy. Zajímavé a prvotřídní útvary, které by šli jen horko těžko imitovat. "Je fakt zima," přitakal jsem. Zurri se nějakým způsobem posbírala. Vlčata měla jednu velkou výhodu, mohly spadnout i z nebe a nic se jim nestane. Jsou zkrátka gumoví. Takže jsem si o ni ani moc starost nedělal. Opatrně jsem začal slézat dolů.
I půda byla křupavá. Ledová krusta na vrchní části ledu mohla být nebezpečná, kdyby se rozlomila ve špatný okamžik. "Taky mi je zima, ale musíme se hýbat, pak to bude lepší." Nechtěl jsem totiž zůstávat v jeskyni. Tam jsme byli už celkem dlouho a byla tam nuda. A i když se tam objevila tetička s tím podivným vlkem, byli jsme pro ně vzduchem. Rozhodl jsem se proto zamířit na úplně jiná místa.
Navrhl jsem návštěvu mé babičky. U té sochy jsem už byl, ale od té doby rozhodně ne. Zurri se o ní zajímala. Když mi vyprávěla o své rodině, zdálo se že mámu nemá. Jen hromadu sourozenců, kteří se na ni ostatně jako na mě, vyprdli. "Tak teď máš Asgaarskou rodinu, tak jdeme! Povím ti o babičce co vím," řekl jsem s úsměvem. Zurri jí stále měla za živou. I já bych jí tak moc rád viděl. A poznal. Rád bych znal její pach, i to jaká byla. Ale neměl jsem tu čest. Ale určitě to nějak půjde, byl to kouzelný svět. Setkat se s ní by bylo opravdu zajímavé setkání. Je něco z ní i ve mě? Mám i její geny, podobám se jí? "Babička už není mezi živými, ale byla to mocná vlčice. V údolí na ni máme památku," mrkl jsem na Zurri a s úsměvem se přemístil vedle.

// Ellisino údolí

Loterie 4
// Úkryt

Otočil jsem se a Zurri nechal na chvíli ještě v útrobách jeskyně. Hold byla pomalá, co se dá dělat. Pohodil jsem ocasem a postavil se na římsu. Zrovna vycházel nový den, ale ještě byla poměrně tma. Malou chvíli jsem sledoval, jak se oblaka dávají dohromady. Kdykoliv jsem vydechl, z tlamy mi vyšla pára. Posadil jsem se. Zatím jsem nikam dál chodit nechtěl, dokud se má kamarádka nepřidá. Ale nemohl jsem za ní mluvit a rozhodovat. Ač se mi to do teď celkem dařilo. Vážně bych se mohl jít podívat za babičkou. Nabízel jsem to i Zurri. Už dlouho jsem u její sochy nebyl. Naposledy jako opravdu malý uzlíček.
Byla opravdu zima. Během té chvíle, co jsem seděl na studené skále jsem cítil, jak se mi zima zařezává pod kožich. Nepříjemně jsem se oklepal. Dneska bude dost velká zima. Zavrtěl jsem se. Měl bych si proto vymyslet nějaký plán dne. Pravděpodobně budu zase sám, ale na to jsem byl v podstatě zvyklí. Zurri byla příjemné zpestření, ale ze strany smečky jsem se cítil odstrčený. Od té události s mým otcem. Dával jsem si to i za vinu, vyhrotilo se to hlavně kvůli mě.
Povzdychl jsem si. Na tohle bych myslet neměl, už je to pryč. Je to minulost. Zavrtěl jsem hlavou. Ale čas od času právě tyhle myšlenky mě nutili se k tomuto tématu pořád vracet. Třeba v údolí najdu i něco, na čem bych mohl cvičit lov. Napadlo mě. "Zurri, jdeš nebo ne?" Houkl jsem do jeskyně, přičemž jsem se zvedl a nahlédl ještě dovnitř. Snažil jsem se zachytit její cupitání, nebo jakýkoliv jiný náznak. Ale naopak, také mohla například usnout. Prosím? Pozvedl jsem obočí a hleděl do černého prázdna. Jinak si najdu zábavu jinde. Olízl jsem si při tom nos.

Prečo bol dnešok taký zvláštní? Už od samého rána som bol hladný. Vo vnutri jaskyně nič nebolo. Svorka na to nejspíš hadzala bobek, nebo som prišiel skor. Čo na plať, mal bych sa pozrieť po niečom iném. A tak som sa hrnul preč z lesa. Zamieral som ku skalám, u ktorých žili kojoti. Malí vlci, ktorí rozhodne neumeli rozprávať. Boli agresívní a zlí. Ale to už som mal tu čest poznať. Predsa ako som bol krpec, jeden z nich ma kusol do zadku. Teraz som im to chcel oplatit. Bol som skoro dospelý! Bolo na čase splatit dluhy.
Došel som až k miestu, kedy sa to hemžilo ich pachom. Nakrčil som ňufák a neprijemne se rozhlédl kolem. Bolo ich tu o mnoho viac, ako kedysi. Tohle nevypadá moc dobre. Prejel som si jazykom po tesákoch. Mal som ale hlaď a chcel aspoň jednoho malého krpca uloviť. Lenže v zime sa najspíš nerozmnožia. Lebo som nevidel ani jedného.
V tom to za mnou zavrčalo. Ihned upozornil i ostatný. A já som bol pomali v pasti. Neprijemný pocit mi pohrával na chrbtě. "Spátky!" Zavrčal som na ne, ale im to bolo fuk. Neumali rozprávať. Udelal som krok ku nim, bolo vidieť, že je to rozhodilo. Najspíš to ode mne nečakali. "Pametáte si na mňa?! Čo?!" Zavrčal som, div som im neukázal svoju riť. Pod chlupy som mal určite eště otisk zubů. Jeden z nich sa po mňa začal sápať. Vmžiku som ho odhodil, ale bolo ich viac. Ucítil som kusanec na labe. Zatrepal som sa, nemalo cenu sa s nimi biť. Lebo mali prevahu. A čím skor vypadnem, tím len lépe. Prestal som bojovať a jakmile som mal priležitost, utékal som preč. Ako o živoť. V zádoch som mal početnú svorku kojotů, kterí si chcou splsnuť na mojej koži. Dnes nie drahouši. Podotkl som v duchu a lehce se usmál. Pridal som do kroku viac, ako keby niekdo práskl do koní.

Šoupal jsem nohama o trávu, hledal jsem nějakou stopu. Už bylo načase zase procvičit své schopnosti, už dlouho jsem nedělal nic na vlastní pěst. To byla příležitost dne, neboť mě to dovedlo až na krásné místo. Opravdu bych neřekl, že mě nohy po dlouhém čase zavedou zase sem. Musel jsem chvíli stát a jen přemýšlet, jestli tam chci opravdu jít. Tohle místo bylo proslulé svišti, kteří mají tu svou podivnou hru. Už v mládí jsem se sem pravidelně vracel a toužil se k nim přidat. To by ale museli udělat ústupek a nechat mě vkročit aspoň na hřiště, to se však nikdy nestalo. O to jsem se pokoušel opravdu mockrát, ale teď byla jiná doba. A já jsem byl přece jenom už o něco větší, třeba v tom uvidí nějaký potenciál.
Loudavě jsem se dostal až k první vlajce, už z dálky jsem slyšel, jak se svišti hrnou přímo k mé maličkosti. Ihned jsem zastříhal ušima a přejel si jazykem po nosu. Už je to dávno, co jsem jednu z těch vlajek počůral. Lišácky jsem se zakřenil a hledal onu 'mou' vlajku. "Uff, brej den, víte že je to k vám celkem štreka?" A musel jsem se posadit, udělal jsem nadpřirozený herecký výkon unavené tváře, který by mi mohl sníst snad úplně každej. Juknul jsem dolů na sviště, ti měli svůj arogantní a nepřístupný výraz. "Zlobíte se na mě, že jo? Ono minule, se za to omlouvám no, čůrat na vlajky se nemá, že jo?" Omrknul jsem atmosféru sem a tam, očividně jsem jim připomněl onu událost. Tlapkou jsem hrábnul do malé vrstvy sněhu. Ucuknul jsem, když kolem mě proletěla vlajka. A vykulil jsem očka tak, jako snad nikdy, jeden svišť se opravdu rozčílil. "Lumpe, můžeš mi tím vypíchnout oko!" Okamžitě jsem začal ustupovat, očividně nebyli v té nejlepší náladě a já shodou náhod na tom nebyl o moc líp. Pootočil jsem se začal kráčet pryč. Čas jít, zase se to nepovedlo.

Copak je to za místo? Bylo tu dneska poněkud čisto. Pohlédl jsem tam a zpátky, nechtěl jsem tu dělat žádné zmatky. Byl jsem tu dnes první den, chtěl jsem se totiž podívat ven. Už dlouho jsem tak daleko nebyl, možná proto jsem se tak šklebil. Nos jsem krčil nahoru, jelikož jsem měl něco na obzoru. Otvor který vedl bůh ví kam, co s tím asi udělám? Linul se pach jak zmoklý pes, no to je ale pěknej děs. Udělal jsem další krok, měl jsem na to totiž nárok. Nejistě jsem nahlédl dovnitř, co to bude asi vevnitř? Vlk či pes to nemohl být, co tam asi může žít? Zvědavý jsem byl víc než dost, ukáže mi to svou skutečnost.
Rozhodl jsem se jít tam, a udělat si tak dnešní program. Jen co jsem vešel dál, na chvíli jsem stát zůstal. Když v tom něco přede mnou, zahýbalo oháňkou najednou. Nebyla to vlčí srst, tu jsem znal jako vlastní hrst. Barvou rez připomínala, ihned se na mě podívala. Očka se jí rozzářila, a ihned se na mě otočila. Ustoupil jsem o krok zpět, abych to mohl lépe vidět. Nebylo to ono ani to, stáhl jsem se trochu proto. "Zdravím chlapče roztomilý, zůstaň tu se mnou chvíli! Já jsem liška ryšavá, a tohle je moje postava!" Zavrtěla se celá v bocích, přiskočila po pár krocích. Radost jí sršela z očí, svět se kolem ní jenom točí. Zůstal jsem štronzo stát, tohle jsem teda neměl rád. "Stůj liško zrzavá! Mám taky svá práva! Copak tu děláš dnešní den, copak nechceš jít taky ven?" Zeptal jsem se ledabyle, musel jsem využít každé chvíle. Liška se však usmála, a ihned se zase zeptala. "Zůstaň se mnou chlapče můj a hezky mě opatruj." Zavrtěla ocásky, možná aby projevila trochu lásky.
Otočil jsem se a valil pryč, měl jsem neuvěřitelný chtíč. Utéct odsud co nejdál, přesně jak jsem si kdysi říkal. Dřímal ve mě strach a panika, liška chtěla jen nějakého mladíka! Ale já se nedám takhle snadno, to si vemte nadarmo.