Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Ranský les

Přistoupil jsem k řece. Tady to nebylo obalené ledem, ale řeka tekla opravdu silným proudem. Chvíli jsem jen postával a koukal, přemýšlel jaké mám možnosti. Možnosti přežití a toho, co by mě čekalo, kdybych tam bezhlavě skočil. Nepřežil bych, určitě ne. Zavrtěl jsem hlavou. A tak jsem musel hledat jinou cestu. Chvíli jsem ťápal v nesnázích a myslel si, že budu muset více na sever. Do míst, kde bude řeka zamrzlá, ale tak se nestalo. Nakonec jsem opravdu našel místo, kudy se dostat v suchu na druhou stranu. Bylo to tady užší, a celkem ledové. Postavil jsem se na led, ale začal praskat. Jedna možnost, skočit. Když skočím, led se propadne. Bude to fofr. Uvědomil jsem si. Ale hodlal jsem toho využít. Bohové se mnou. Zamrkal jsem. A zavřel jsem oči. Nakonec jsem udělal ten onen skok, led křupnul, ale já letěl vzduchem na druhou stranu.

// Velká houština

// Rozdrásané údolí

Objevil jsem se mezi prvními stromy a zhluboka se nadechl. Ani tady pach nebyl zrovna silný. Nejspíš tu delší dobu nikdo nebyl, nebo se déle nezdržoval. Nechápal jsem proč, i tyhle končiny měly své kouzlo. Ale ne pro mě, pro někoho určitě. Skepticky jsem si prohlédl možná trochu nespokojeně přítomný les. Byl jsem na tohle přísný, nic se nevyrovnalo Asgaaru. Teď byl zkrátka jenom jeden. A žádná smečka se mu nevyrovná, stejně tak ani tamějším členům. Přesně tak, jak říkala Iskierka, tetička Iskierka. Pokud je někdo někdy vlk z Asgaaru, bude vždy něco víc. A toho jsem se i držel.
Prolezl jsem další část lesa, poměrně velkou. A zvuk řeky jsem slyšel na míle daleko, musel jsem být čím dál tím blíž. Za chvíli mě to čeká. Uvědomil jsem si a sklonil hlavu. Sněhu tu bylo habaděj. Ani jeden strom se nezdál, že by se chystal k jaru. Tak kdy konečně? Zavrtěl jsem hlavou, nemohl jsem se dočkat první zeleně. Ale to už jsem byl u řeky.

// Řeka Mahtaë (jih)

// Les ztracených duší

Šel jsem dál a ani jsem se na les neohlédl. Jak nezvyklé. Byl to takový můj zlozvyk, kdykoliv jsem opustil nějaké prostředí, musel jsem se ohlédnout. Ale teď ne. Přede mnou byla totiž malá myš. Ta si spokojeně kráčela po ledové krustě na sněhu. A snažila se najít svou dírku. Ta tu nejspíš nebyla. Plížil jsem se za ní, ale byl jsem jako slon kráčející za tygrem. Musela o mně vědět, ale i tak jsem to bral jako hru. Hravě jsem se nakonec rozběhl, ale ona skočila do nejbližší možné dírky. Otvoru ve sněhu a zmizela. Měla určitě spousty tunelů, kudy se odsud dostat. Nedostal jsem tě dnes, dostanu tě zítra. Ušklíbl jsem se nad tím a zavrtěl při tom naivně hlavou. Uviděl jsem před sebou další les. Zvědavě jsem zastříhal ušima. "Tak jo, co bude tam?" Zeptal jsem se sám sebe. Všímal jsem si osobních změn nálad. Ale i absence společnosti. Chybí mi Zurri. Smutně jsem se podíval na své tlapky. S ní by se určitě cestovalo mnohem lépe. A měla by zábavné postřehy. Ale... nebyla tu. Schovávala se v lese. Zkontroloval jsem nebe a pokračoval dál, ještě jsem měl čas.

// Ranský les

// Lachtaní pláž

Nech všechno za sebou a zdrhej! Šlo mi o život. Dostat se pod... tlapku toho obrovského tvora znamenalo dost těžkou situaci. A tu bych nejspíš nezvládl, vzhledem k tomu že jsem sotva stačil chytnout zajíce. A ještě k tomu pod dohledem dospeláka. Měl bych se zlepšit, s takovou mě taky z Asgaaru vyhodí. Ucítil jsem drobnou slzu v oku. Ale ihned jsem jí zahnal. Měl jsem totiž pocit, že tam opravdu patřím. Že mě vlci mají rádi. I když mě pořádně ještě neznají. Ale poznají, ukážu jim, co dokážu. Usmál jsem se a zastavil asi v půlce lesa. Zadýchaně jsem se snažil popadnout dech a ohlédl se. Žádná velká ryba mě nepronásledovala. Což byl bod k dobru. Utekl jsem. A teď přicházela ta těžší část. Slyšel jsem proud řeky, byl dál, ale přesto se jí nejspíš nevyhnu. Nehledě na to, že jsem se chtěl procvičit v lovu. Chtěl jsem něco ukázat, něco dokázat. A proto se musím soustředit na sebe. Zastříhal jsem ušima a při tom se rozklusal dál. Měl jsem hlavu plnu myšlenek, že jsem si ani nevšiml podivností, které kolem mě mohly být.

// Rozdrásané údolí

Loterie - GT 3/4
// Přímořské pláně

Možná jsem narazil na nějakého toho lachtana po své cestě. Ale pokud jsem je považoval za rodinku, tohle byla opravdu sakra rodina. Zastavil jsem se na hranici a sledoval obrovské tvory, jak někteří z nich mezi sebou zápasí. Lehl jsem si do sněhu, který byl smíchaný s pískem a sledoval je. Mohl jsem se ledasčemu i přiučit. Od takových tvorů. Musí mít obrovskou sílu, to bez pochyby. Uvědomil jsem si a položil si hlavu na tlapky. Hodlal jsem tuhle chvíli využít i k takovému odpočinku. Měl jsem za sebou poměrně dlouhou cestu a potřeboval to.
Několikrát jsem zamrkal, bralo mě i spaní. Ale právě teď jsem spát rozhodně nechtěl. Ne v prostředí a blízkosti právě takových predátorů. I když možná agresivní nejsou. Ale pokoušet to nebudu. Díval jsem se zrovna na jeden zápas, mezi dvěma lachtaními samci. Byli obrovští a rozhodně si nebrali servítky. Jsou na sebe i vlci takoví? Smutně jsem zamrkal. Kdykoliv jsem viděl další útok, viděl jsem svého otce a tetičku. Která jen ležela a nechala se na pospas osudu. Jenom proto, že mě bránila, nebo mi chtěla dát volnou volbu. Ač jsem k otci necítil už zlost, stále mě to trápilo. Nešlo to jinak. Musím si promluvit... s někým. Nejlépe s ním, ale nejsem připravený. Smutně jsem sklopil zrak.
Uběhly další minuty, vyrušil mě až výkřik jednoho z lachtanů. Vyskočil jsem na nohy a chvíli poskakoval na místě. Opravdu jsem to nečekal, byl jsem tak zahleděný do myšlenek, že jsem přítomného lachtana úplně vymazal z hlavy. "O-omlouvám se," vykoktal jsem. Ale lachtan mi nerozuměl, jen se snažil bránit svoje teritorium. A já ho respektoval. Proto jsem se rozhodl odsud raději zmizet. Měl jsem štěstí, že jsem je mohl vůbec vidět v takovém počtu. Ale odsud posud. Tohle mi jako výhružka rozhodně stačila. Tak jo, měl bych zmizet. Polkl jsem na sucho a při tom začal ihned hledat možnosti, kudy utéct. Nechtěl jsem se dostat do větších problémů, než jsem měl teď.

// Les ztracených duší

// Ostružinová louka

Vyděšeně jsem se otočil ve vzduchu a postavil se do sněhu. Myslel jsem si, že mě něco pronásleduje, ale nic tam nebylo. Ale v hlavě jsem stále měl ty kroky... pravidelné, jako by někdo stál přímo za mnou. Ale byla tam jen holá pláň. A na jedné straně spousta vody. Polkl jsem na sucho. Ve vzduchu byla cítit sůl, neuvěřitelné množství soli. Ale odkud, a proč? Zavrtěl jsem hlavou. Proč by voda v sobě měla mít sůl?
Přiblížil jsem se k vodě a přičichl, opravdu tam byla. Když jsem jí olíznul, musel jsem jí hned vyplivnout. A i nadále jsem měl neuvěřitelnou touhu pít, ale nešlo to dál. Lepší způsob byl lízat sníh, což jsem i udělal. Uslyšel jsem ale i další vzduch. Lachtany, obrovské zvířata s ocasem které mají ryby. Ale v mnohem větším a hmotném těle. Zvědavě jsem se přiblížil, ale jeden na mě výhružně zvedl své tlapky. Nebo... ne tlapky, ale takové podivné, krpaté ručky. Nebezpečné. Problesklo mi hlavou a tak jsem se zase vzdálil, nechtěl jsem se dostat do problémů se zvěří, která byla asi tak o desetkrát víc větší než já. A tak jsem se z pochmůrného kroku dal do cvalu.

// Lachtaní pláž

// Vodopády

Bezpečně jsem se dostal na pevnou zem. Hučelo to tady, že jsem si byl jist, že mi to bude hučet v hlavě ještě několik hodin. Zachvěl jsem se a podíval se na místo, kde voda padá z té obrovské výšky. Neskutečné... Napadlo mě. Zároveň jsem i přemýšlel nad tím, jakou magií budu asi vládnout. Měl jsem tolik druhů, tolik možností. Tolik... všeho. Chtěl jsem ovládat vodu, led.. zimu. Ale věděl jsem, že je to bohužel nemožné. Jaké magie mají mí rodiče? Tetičky měly obě oheň. Když mě tak nějak... vychovávaly, jako malého, budu takový i já? Přiblížil jsem se k řece a podíval se na svůj odraz. Chvíli jsem se snažil vidět svůj odraz v odstínu rudé. Ale to se ke mě nehodilo. Nejsem vzpurný, ale jen upřímný. Ne, oheň nebude můj obor, určitě ne. Ale bylo by fajn objevit magii dřív... I když jsem se neměl s kým přít o první post. Neboť.... jsem se rozhodl jinak. Povzdychl jsem a mířil k blízké louce. Se smutně skloněnou hlavou. Tahle cesta byla procházka peklem, vlastním... osobním peklem.

// Přímořské pláně

// Dlouhá řeka

Zhluboka jsem se nadechl a nasál tak do plic velmi chladný vzduch. Bylo to až zvláštní, jaký pocit jsem z toho měl. Čím víc jsem zhluboka dýchal, tím víc jsem měl v sobě málo vzteku. Tím míň jsem pociťoval fakt, že je všechno naprosto v pořádku. Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Musím si promluvit s dědečkem, mám toho tolik na srdci a on to ani neví. Ani neví, jak důležitý je pro tenhle svět. Pro mě. Svou babičku jsem nikdy nepoznal... Věděl jsem ale, že je výjimečná. Stejně jako můj otec, nebo maminka. Uvidím je ještě? Vrtalo mi to hlavou. Měl jsem v hlavě obrázky Reye, i Ciri. I Viv, i když... tu jsem zrovna moc nemusel. Jsou stejně otravní, jako ona? Vyrostli? Jsou z nich mohutní samurajští bojovníci? A jací vlastně jsou? Ptají se na mě? Těžko říct... měl jsem plnou hlavu myšlenek. Byl jsem fantazír každým coulem. Už několikrát jsem si přehrával v hlavě naše setkání, mělo různé konce. Ale jeden z nich může být ten pravý. Vodopád se zdál, jako velmi těžká zkouška. Poodešel jsem ale kousek dál a tam seskakoval z nebezpečných prostor. Dával jsem si pozor, kam šlapu, nechtěl jsem uklouznout. Spoléhal jsem se hlavně na drápky.

// Ostružinová louka

// Ragarské pohoří

"Všechno je fajn, jsem tu já sám. Musím to zvládnout sám." Povzbuzoval jsem se a při tom se možná i letmo usmál. Ale pravda byla taková, že jsem měl strachy naděláno. Chtěl jsem si něco dokázat, že to dokážu i sám. Při cestování v zimě se Zurri to bylo jiné. Přetvařoval jsem se a ukazoval jí, že jsme společně schopni úplně všeho. Ale teď to bylo jiné... Neměl jsem se před kým naparovat, byl jsem tu jen já, příroda a okolní predátoři. Těch bylo až až.
Ucítil jsem opět silný pud sebezáchovy, musel jsem pokračovat dál. Chtěl jsem pokračovat na jih. Více na jih, tady na severu byla vážně zima. I když tady okolní fauna byla naprosto kouzelná. A nedala se s ničím jiným srovnat. Sever má své kouzlo... ale co je dál, než na severu? Na hranici je mlha, co je za ní? Dědeček mi to určitě poví, musím se za ním se Zurri zastavit.

// Vodopády

// Jezero Na'hi

Ještě jednou jsem se otočil na tohle místo. Vypadalo tak nevině, male... ale přesto v sobě ukrývalo spoustu emocí. Tak rád bych znal historii mé země. Ale najít takového vlka... který mi odvyprávěl příběhy, které se staly v průběhu desítkách let... Takového jsem... vlastně znal. Dědeček. Napadlo mě a zastříhal jsem ušima. Ještě nikdy mi nevyprávěl ani o babičce, o smečce... jak vznikla. Žil jsem ve smečce a vlastně neznal její minulost. A já toužil znát minulost smečky, do které jsem chtěl patřit celý život. Do které jsem si chtěl probojovat a ukázat, že jsem mnohem lepší, než můj táta, nebo máma. Máma byla lovkyní, a já neulovím ani myš. Smutně jsem se podíval na své packy. K čemu jsem vlastně byl? Možná k ničemu. Možná jsem byl opravdu budižkničemu. Možná jsem měl jít s rodiči a neudělal bych si takovou ostudu. Ale už se stalo. Musím se chopit vlastní příležitosti. Slezl jsem pohoří a zamířil dál. Uslyšel jsem tok řeky a té stopy jsem se držel.

// Dlouhá řeka

Loterie - GT 2/4

Prolezl jsem kolem další hory a při tom se zvědavě rozhlédl. Tady nebyla rozhodně pláň, i když by si to mohl jeden myslet. Bylo tu určitě jezero, zdroj vody. Panečku! Oči se mi rozzářily. Nebyly to jen obyčejné hory, nebo pohoří, či jak se to tady mohlo odborně nazývat. Bylo v tom zcela něco úplně jiného. Zavrtěl jsem při tom zadkem a donutil se pokračovat dál. Slezl jsem kousek níže a dostal se k jezeru. Led tu byl jasně vidět, nejspíš tu tolik nesněžilo v posledních hodinách. Položil jsem tlapku na led a zkoušel, jak moc klouže. Stále stejně, jako u velkého jezera. Ale bylo tu něco jinak. Ustoupil jsem o krok a odhrnul kus sněhu. Pod ním se skrývaly čistě jasné a bílé oblázky. Muselo to tu být krásné, kdyby nebyla zima. I když možná tu mohl být sníh i v létě. Nebo ne? Jak to vlastně chodilo? Severským vlkem jsem nebyl a rozhodně jsem nebyl znalý veškerých praktik zdejšího světa. Stále jsem se v něm učil chodit. A snažil se vyhýbat se nebezpečí. Tetičky tu nebyly, aby na mne dávaly pozor. Ale byl jsem tu já sám a něco si právě dokazoval. Něco zvláštního na téhle cestě.
Zhluboka jsem se nadechl a zaměřil při tom pohled na jezírko. Nebylo kdo ví jak velké, naopak ideální pro takovou menší rodinku, nebo i smečku. Radostně jsem se postavil všemi tlapkami na led. Neprasklo to, alespoň zatím ne. Nebyl jsem zase tak těžký. Ani zdaleka jsem neměl váhu dospělého mohutného samce. Ale spíše dospělého a nepodařeného samce. Určitě jsem se měl narodit jako poslední, ne moc povedený syn. Ale i tak jsem svého jména dosáhl. Nebyl jsem ideálním synem, ale litoval jsem toho. Litoval jsem, že mě vlastní rodiče nenávidí za to, že jsem se rozhodl zůstat přece jen s rodinou. Ale jednou si to s nimi vyříkám a možná to bude i dřív, než bych si dokázal usmyslet. Ustoupil jsem z ledu na poslední chvíli, nebyl tady tak pevný, jak bych očekával. Zůstal jsem na pevné zemi, zarýval jsem drápky do sněhu, příjemně to šimralo. Po několika minutách jsem se ale otočil a zamířil zpátky mezi hory, tady na severu byla vážně velká zima.

// Ragarské pohoří

// Severní Galtavar

Zamířil jsem přímo k horám. Nechtěl jsem se teď zabývat jakýmkoliv lesem. Ani ničím podobným. Chtěl jsem se vyškrábat na nějakou horu a porozhlédnout se po okolí. Kdo ví, co všechno odsud uvidím. Měl jsem za to, že jsem na tomhle pohoří ještě nebyl. Ale bylo to poněkud útulno. Žil tu snad někdo? To by byl ledatak blázen, žít v horách. Ale muselo to mít své kouzlo. Kdykoliv jsem vystoupal trochu výš, užíval jsem si ten pohled z výšky. Viděl jsem odsud snad všechno. A mohl jsem hodit kamenem a ten by dopadl snad na samotný jih. I když tak dobrý nadhazovač jsem bohužel nebyl. Ale co kdyby... Radoval jsem se nad tou myšlenkou. Ale né dlouho. Najednou mě však zaujala cesta, která vedla přímo mezi horami. Kam to může vést? Přemýšlel jsem, ale ne dlouho. Samozřejmě jsem se po ní ihned vydal.

// Jezero Na'hi

// VVJ

Ještě jsem se ohlédnul a šel dál. Když jsem se podíval k malému lesíků, něco mi v něm nesedělo. Cítil jsem z něj... domov. Určitým způsobem. Věděl jsem, že to není Asgaar, ale možná tam byl někdo mě samému blízký. Ale netušil jsem proč. Chvíli jsem zůstal stát na hranicích a dívat se na jeho hranice. Toužil jsem se tam podívat, co mě na tom lesíku tak neskutečně láká. Ale nakonec jsem se podíval k horám. Přece jen, jsem se tam chtěl podívat. A tak jsem se rozhodl držet se původního plánu. A to vidět spousty věcí. Zima za chvíli skončí. Kdo ví jak dlouho budu schopen si užívat ještě sněhu. A určitě to je jen divný pocit, v tom lese nikdo nebude. Zavrtěl jsem hlavou naivně. Kdo by se taky zabýval nějakým malým lesem? Ještě k tomu určitě bezvýznamným. Zamlaskal jsem a pokračoval dál. V dálce jsem uviděl stádo vysoké, jak se snaží pod krustou sněhu najít nějakou potravu. Ale nechal jsem si zajít chuť, žaludek jsem měl stále ještě zcela plný.

// Ragarské pohoří

// Východní hvozd

Jakmile jsem vykouknul z lesa, objevil se mi pohled na nekonečnou bílou pláň. Nebyla ale nekonečná, v dálce byly vidět siluety lesů a hor. Tady jsem se klouzal. Napadlo mě s úsměvem. Byl to podivný pocit, že jsem tady byl se Zurri. A teď jsem tu byl sám. Zatímco ona si hledala úkryt v Ellisině údolí. V údolí mé babičky. Čas plyne rychle, večer tu bude brzy. Uvědomil jsem si. V tuhle chvíli jsem Zurri nechtěl ani za boha zklamat. Slíbil jsem jí, že jí budu večer hledat a to jsem hodlal i splnit. Proto jsem zamířil k jezeru. Chvíli jsem zkoušel, jestli se led pode mnou nepropadne. Nechtěl jsem jít do úplného prostředka, proto jsem se držel u pevného kraje. Bez problémů jsem tak mohl dále pokračovat. Lákalo mě podívat se k horám, co asi skrývají? Co bych tam mohl vidět? A tak jsem se bez větších zdržovaček dostal k další pláni.

// Severní Galtavar

// Hadí ocas

Viděl jsem v dálce kopce, i řeky. Ale právě teď se mi žádná z nich brodit, nebo přeskakovat nechtěla. A naštěstí jsem ani nemohl. Vedl jsem se horami, které byly přede mnou. A naštěstí se mi objevila i cesta mezi stromy. Do blízkého hvozdu. Nakouknul jsem, chvíli stál a jen čenichal o po okolí. Byl tu velmi silný pach vysoké zvěře. Na to jsem nemohl bohužel ani pomyslet. Byl jsem začátečník v lovu a přemýšlet nad tím, jak bych hravě skolil například jelena, nebo divočáka... to byla fantazie snů. Ale jako vlče jsem snít opravdu mohl. Mohl jsem všechno, má mysl byla zkrátka svá. Unikátní.
Šel jsem dál, tenhle hvozd byl opravdu strmý, nebyl dělaný pro živobytí. Aspoň tak jsem ho jako laik mohl hodnotit. Tady bych si smečku teda nezaložil. Ne, že bych nad tím uvažoval. Já patřil do Asgaaru, chtěl jsem mu být věrný, i když jsem tam měl obrovské vynechávky. Ale to si časem určitě sedne. Pokračoval jsem na cestě dál.

// Velké Vlčí Jezero