Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rowena měla naprosto odzbrojující pohled. Strašně mě těšilo to, že mi naslouchala, jako by mě i chápala. Bylo to něco, čeho jsem si nejvíce vážil, pozornosti. A spojené s mou mladostí a nejspíš i hloupou nevědomostí o světě dospělých jsem jí hltal prakticky cokoliv. Bylo zvláštní, že mi přestala vadit i ta chladná voda, byla to banalita.
Cítil jsem uvnitř sebe konečně přirozený klid, který mi už dlouho chyběl. Takovou pozornost jsem neměl už opravdu dlouho, takovou.. jinou. Jinou než mi může dát dědeček, nebo tetičky. A bylo to něco, co mě přitahovalo jako magnet. "Myslíš, že by to šlo?" Zeptal jsem se možná trochu nesměle, jenomže... já byl přece drsňák, nebo jsem si na něj se o to pokoušel. Nemohl jsem přece jen tak vycouvat, to nebyl můj styl. Jsi kdo jsi. A ihned jsem veškerou nesmělost nechal za sebou. Rowena se ke mě naklonila tak, že jsem cítil její teplý dech. Kdybych byl kocour, předl bych jako podložka. "Že bych mohl pomoci já tobě a ty mě?" Upřímně jsem si to představoval úplně jinak, než Rowena, ale nehodlal jsem jen tak cuknout. Zvědavost mě za chvíli sežere, ale zároveň bych se nechal sežrat i jí, byla by to šťastná smrt. Proto jsem se naklonil i já k ní a otřel si o ní hlavu. Snažil jsem se jít na to co nejvíc přirozeně, i když jsem nevěděl, co vlastně dělám. Takhle projevovat city nebylo mi ani trochu příjemné, ale díky té vůni jsem se nechal povalit veškerými emocemi. Olízl jsem jí přes tvář a při tom se nenápadně přibližoval blíž. Může být snad něco lepšího? Moje hlava mě absolutně neposlouchala.

Díval jsem se na ten nejúžasnější objekt v této oblasti. V tuhle chvíli mi ani nevadilo, že už nejsem v útrobách Asgaarského lesa, ale přímo tady s touhle příjemnou společností. "Vlastně už jsem zapomněl, kde jsem byl," nejspíš za to mohla i ta magická náklonnost, která tu stále krásně voněla a nutila mě tu setrvat možná i do konce svých dní. Přál jsem si, aby se čas zastavil a já tu mohl spokojeně zestárnout.
Rowena se svěřila se svým krátkým příběhem, přičemž jsem poslušně naslouchal. Ukázala na nedaleký les, ze kterého pochází. Tak daleko a zároveň tak blízko. Ale vzdálenost jsem v tuhle chvíli vůbec nevnímal. Vypadal vcelku skromně, male ale přesto dostatečně útulně. "To znám," řekl jsem mírně nostalgicky a soucitně. I na mě se má rodina vykašlala, čímž jsem s Rowenou mohl mít na tohle téma místy společnou řeč, nebo cestu? Rowena se však nerozmluvila tak, jako třeba vlčice ze smečky. Přesto každé slovo co řekla jsem hltal a chtěl její hlas poslouchat stále více a více. "To si vezmu k srdci," lehce jsem se usmál, při tom jakmile budu odhalovat, co je vlastně Rowena zač a co její nitro ukrývá.
Rowena si také nešla daleko od lichotek přímo na mě, tohle jsem neznal. Nebylo to takové to popichování, na které jsem byl zvyklí od tet. Tohle byl zcela jiný level a já jsem jen spokojeně ležel a koukal. "Mé nitro? Hm, bolest, ztrátu a tak dále, nic po čem by prahly slyšet tyhle úchvatné ouška," usmál jsem se a mrkl na Rowenu. Já sám jsem ještě hledal smysl života, proč bych tady měl být. Ale možná jsem ho právě našel, můj smysl života. "Jak je možné, že jsem tak okouzlující vlčici nepotkal?" Vylítlo mi z tlamy, místo toho abych si to řekl v hlavě. Nejspíš bych neměl být zalezlý jenom v Asgaaru, když o mně strýc stejně nestojí. Vše jako bych teď začínal vidět jasněji.

Vlčice ze sebe vyzařovala zvláštní kouzlo, které mě nutilo jí poznávat víc. Její hlas byl sladký a úsměv naprosto kouzelný. Co ale byla zač to jsem neměl nejmenší tušení. "Teď už ano, i když jsem ještě před pár minutami byl jinde." Řekl jsem trochu zaskočeně, ale zavrtěl jsem při tom hlavou. Vždyť v přítomnosti takové krásné vlčí dámy jsem nemohl myslet na svůj domov a tetičky. Vždyť to ani jinak nešlo, sklouzl jsem pohledem na ni, když se představovala. Takže Rowena. Jméno, které jsem nikdy neslyšel ani z doslechu. Rowena při tom pokračovala a ukázala na hlavu a na svůj hrudník. Nejde o jména, ale o to co je uvnitř. Nahodil jsem tedy úsměv a také si lehl do vody, byla to příjemná atmosféra. "Mě říkají Crowley," představil jsem se také. Její slova se mi ovšem opravdu hodně líbila a chytla mě i za srdce. Konečně přede mnou totiž byl někdo, kdo mě nebude odsuzovat za to, koho synem vlastně jsem. Nebylo tedy divu, že j sem jí šel doslova se vším na ruku bez jakéhokoli odporu. "Co teda skrývá tvé nitro? Jsi odsud?" Zeptal jsem se a při tom tak nějak ukázal na okolní krajinu. I když jsem už ledaskde byl, tady tohle pro mě byla novinka, ale vypadalo to tu celkem příjemně. Možná daleko od Asgaaru, ale Rowena mi to rozhodně vynahrazovala. A jelikož jsem se o ní chtěl dozvědět více pokládal jsem otázky, protože... podle tetiček vlčice rády mluví.

Dnešní den byl konečně dnem po dlouhé době, kdy nepršelo ale okolí zaplavovalo příjemné teplo. Nebylo divu, že to lákalo ke koupání a samotné jarní očistě. Jeden z prvních dní, kdy by bylo zapotřebí toho rozhodně využít. Tmavá vlčice ležící ve vodě mě ihned zbystřila, ale necítil jsem nepřátelský pohled, ani tvář. Naklonil jsem hlavu mírně na stranu a pozvedl jedno 'obočí'. Voda byla výborná, nejen voda ale i vlčice vypadala opravdu půvabně. Ale nebyl jsem tak hloupý, jako například můj fotřík že budu dávat jen na vzhled. Ale něco ve mě mi říkalo, že bych tu měl nějakou chvíli strávit. Pokud mě sem nějaká magická moc dostala, očividně chtěla abych se setkal právě s touhle vlčicí. Ale proč? Mohl jsem jenom hádat, proč mi do cesty hodila někoho neAsgaarského. "Rád," přijal jsem tak její nabídku a při tom se podíval jak svižně poplácala vodní hladinu vedle sebe.
A tak jsem se zvedl a zamířil k ní blíž, přičemž jsem měl příležitost si jí i pořádně prohlédnout. Nepasovala mi absolutně k žádné tváři, kterou jsem tu zatím viděl. "Trochu nudné se tu koupat takhle po ránu sama, ne?" Při slovech jsem došel až k ní a zůstával chvíli postávat. Voda byla chladnější, než bych řekl, ale jako správný vlk jsem zatnul zuby a nedal na sobě vůbec nic znát. Přece nic nebylo důležitější, než cítit tu lákavou vůni. Proč mě osud zavedl za tebou? Byl to osud? Smrt? Život? Nebo nějaká jiná můra se špetkou schopností. Musel jsem uznat, že ať to bylo cokoliv, mělo to docela i vkus. I když co bych já... naprostý mladík mohl tak dělat s vlčicí, jako je ona. Přece jsem k nim díky matce měl určitý odpor, ale to jako by ze mě s příchodem sem opadlo.

// Asgaarský hvozd

Vůně květin a tepla se linula každým směrem kolem mě. Když jsem se objevil u vody, jen jsem otevřel pomalu oči. Nakrčil jsem nos, neboť vůně květin nebyla zrovna věc, po které bych prahl. Nemohl jsem jí však dát zapravdu, že v té vůni něco bylo. Něco, co jsem ještě nikdy v životě necítil, aspoň ne v takové velké míře. Rozhlížel jsem se a snažil se zjistit, kam mě magická moc vzala a kdo v tom má prsty. Zrovna když jsem se tak dobře bavil. Prskal jsem, něco mě však zaujalo.
Již jsem necítil jen vůni květin, ale i něco co zaujalo mi mou pozornost. I pozornost někoho takového, jako jsem byl já. Naklonil jsem hlavu na stranu a při tom jsem zahlédl onu vlčici, která to měla všechno způsobovat. Měla na sobě kožich převážně tmavých barev, víc než kožich mě ale lákala její vůně. A tak jsem se pomalu vydal jejím směrem, to už si vlčice libovala v ranní koupeli. Vůně mě doslova tak zmátla, že jsem tak úplně nemohl myslet hlavu. "Jaká je voda?" Zeptal jsem se a při tom zůstal stát na břehu. Lehce jsem pokřivil úsměv a posadil se. Nevypadá na Asgaarskou, měl bych myslet na to co mi říkala tetička Iskierka. Ale... ale když ta vůně je tak lákavá. Za chvíli jsem už ani nevěděl, kdo že je teta Iskierka a kdo jsem vůbec já. Hubený, malý a nijak zajímavý vlk, ale samozřejmě s mírně povýšeneckým výrazem.

Postával jsem v kroužku, kde mi bylo více než dobře. Co bych si mohl více přát? Tetička Iskierka, Sineád a dědeček. Konečně jsem se mohl dozvědět něco víc o sobě, ale i o tomhle lese. O rodině, ve které vlastně žiji. Jenomže takhle jednoduché to vždy nemůže být. Naše cesta se měla ubírat směrem k Borůvkovému lesu, abychom udělali takový malý průzkum. Těšil jsem se na to, až to půjdeme prozkoumat a já se podívám zase na nějaké nové trapáky. Přičemž jsem pomalu přicházel i na objevení své vlastní zatím nepojmenované magie. Jenomže mé zkoumání samotného mého vnitra se najednou něčím přerušilo.
Nestačil jsem vidět nic z Borůvkovému lesa, protože jsem cítil jak se kolem mě zahříval vzduch. Ihned jsem si uvědomil, že to nebude nic příjemného a že se bude jednat o nějaký fór. "C-co se to!" Nestačil jsem to ani dokončit, když se pro mě známé tváře pomalu vypařovaly z dohledu. Byla to neuvěřitelná rychlost, kterou jsem ani nečekal. Tak jo, s tímhle se poperu, jsem vlk Asgaarský! Uvědomil jsem si a zavřel oči. Byl jsem připravený se s tímhle vypořádat po svém, nebylo určitě nic, co bych nezvládl. Jakmile jsem znova otevřel oči, nebyl jsem už v lese.

// Tebonská louže

Fascinovala mě magie neviditelnosti, akorát se u ní nesmělo mluvit. Což asi není ten největší problém, rád jsem přemýšlel a takhle se schovat před světem by bylo naprosto magický. To je snad samotný vrchol všem magií! Ale to jsem ještě netušil, jaké další vůbec ještě existují, musí jich být opravdu hodně. Sám sebe jsem si představoval jako takového malého superhrdinu, který by dokázal velké světy. Samozřejmě jen pro Asgaarský les a smečku, nemakám pro ostatní.
Tetička Iskierka pak řekla, že byla označkovat a obejít hranice. Čímž jsem byl na malý moment trochu smutný, neboť mi dědeček říkal, že se na ty hranice půjdeme podívat i my. A já se naučím, co všechno musí umět jednou ochránce lesa. Ale tímhle už jsme neměli důvod je obejít znova. Ale zdálo se, že dědeček je šťastný, že nemusí na tak velkou procházku a tak jsem tam chvíli jen spiklenecky postával a sledoval obě vlčice, jak se k sobě měli. Nepřišlo mi to divné, vzhledem k tomu, že právě ony dvě mě celkově vychovali. Přišlo mi to přirozené, vlčice s vlčicí, vlk s vlkem... Ale vlk a vlčice? Rovná se Etney a Lucy, to ne, to je špatný, ale je třeba jednou dospět.
Teta Sineád chtěla také znát magii lesa, takže přece jen jsem byl v něčem první! Mluvit s balvany je cool. Projelo mi hlavou a při tom jsem se křenil. Radost z toho, že jsem objevil první magii v tomto světě bylo naprosto vzrušující. Ale nebyla to ta správná magie, kterou jsem chtěl najít. Po těch nezdařilých pokusech... Se nebylo čemu divit. Napjatě jsem očekával, až tetička Sineád přiloží ucho k jednomu z okolních kamenů a skal. Uslyší to taky? Určitě ano, dědeček nepochyboval.
V tom jsme se dostali až k té zajímavosti ohledně Borůvkové smečky. Teta Iskierka tam ještě nebyla a já také ne, sice jsem o ní už slyšel, ale nikdy jsem se tam nedíval. Dědeček doplnil, že smečka často mění alfu, ale celkově se smečkou máme dobré vztahy. "Takže ta smečka je taky dobrá?" Zeptal jsem se tak nějak do prázdna, neboť tetička Iskierka mi vždy říkala, že není nic víc než Asgaar. Ale byla to spíše jen taková řečnická otázka. Celkem mě zajímalo, jak se žije i jinde. "Tak můžeme jít? Budeme jako taková delegace," usmál jsem se. Tetička Iskierka a tetička Sineád vypadaly jako jeden velký celek. Ale jelikož jsem měl v hlavě i lumpárny, nemohl jsem si nijak více pomoci a představoval si různé konspirační teorie, jak bychom mohli dojít k hranici. Aniž bych to věděl, podstrčil jsem jeden ze svých nápadů do hlavy tetičky Sineád. A to skočit na tetičku Iskierku a nechat se kousek vést. Přece jen tetička Iskierka byla mnohem větší než teteička Sineád. Představoval jsem si to, jak by to asi vypadalo a musel jsem se u toho hihňat. Nemohl jsem ovšem tušit, že jsem tenhle nápad mohl podstrčit do něčí mysli a jestli to bylo vůbec úspěšné. To už jsem byl ovšem naštelovaný na cestu k Borůvkovému lesu.

Tak dědeček uměl s magií myšlenek opravdový a nefalšovaný kousky. Fascinovaně jsem naslouchal a snažil se si všechno představit. Poslouchat cizí myšlenky bez toho, aniž bych chtěl muselo být hrozně nepříjemné. Nemít tak ani vlastní hlas, protože když je ve skupině více vlků, je nemožné i myslet. "Wau," ještě jednou jsem fascinovaně otevřel tlapu a při tom očkama zamrkal. Teta Awnay se tady snad někdy ukáže, taky bych jí chtěl poznat. Přece jen musí být určitě zcela jiná, než Etney. Etney byl jenom jeden, no... Sionn ho možná svým chováním trochu doháněl, ale nemohl jsem ještě házet flintu do žita. Musím mu ukázat, že i mě může mít třeba jednou aspoň trochu rád.
Když dědeček vysvětloval veškerou naši rodinu, jen jsem naslouchal a snažil se ke jménům dostat i obličeje. Do strejdy Nemesise jsem se trefil a Alastor byl údajně jeho kamarád. "Aha, tak už to dává smysl," musel jsem přiznat. Ale i tak se mi označení strýček Alastor líbil mnohem víc, neboť jsem s ním mluvil o nějakou chvilku déle, než se strýčkem Nemesisem, se kterým jsem nemluvil prakticky vůbec.
Co se Lucy týkalo, vše bylo ve hvězdách. Ale dědeček zase zmínil něco, co mě zaujalo a má rodina šla tu a tam. "Jako být neviditelní? To jde?" Zamrkal jsem a představoval si to. "A co pach? Ten se schová taky? Křupání půdy pod nožkami?" Vyzvídal jsem ihned, neboť vše nemohlo být tak jednoduché, jak se zdálo. Ale nejspíš to všechno chce jen pořádný kus tréninku. To očividně sedělo i na další rozprávku ohledně objevení dědečkové magie, v tuhle chvíli spíše magií. Takže jich můžu ovládat víc! Byla to jako dobrodružná cesta, nebo sen... Jenomže já zatím neměl ani jednu, dělat si naděje na víc jak dvě byla jen pouhá pohádka. Ale jedno jsem musel nechat, dědeček mi radil dobře. Za chvíli už jsem aspoň náznakově viděl, co mi tím chtěl říct. Les mi samovolně pověděl, že se k nám blíží i někdo další. A za chvíli se tu objevila i tetička Sid. "No jo! Asi budu muset více trénovat," zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. "Ahoj tetičko Sineád!" Pozdravil jsem s úsměvem a i jí šel v rychlosti obejmout. Přece jenom i ona tvořila velkou část mého života, stejně jako tetička Iskierka. Zkrátka a dobře mi ve všech ohledech vynahrazovali rodiče. Tetička Iskierka prozradila, že je nějaké podivné zvíře u hranic. "Můžeme to vzít cestou na obhlídku hranic!" Napadlo mě okamžitě, neboť i o tom dědeček mluvil. A já budu mít aspoň trochu příležitosti si rozložit a zkusit nějakou magii. Bylo by hrozně super zjistit, že mám třeba oheň... nebo taky myšlenky! Nebo bych mohl být neviditelný! Napadlo mě ihned, jednou na to budu muset přijít.

Sledoval jsem okolí, když jsme se bavili o dědečkové magii. Najednou mi vštěpil myšlenku přímo do hlavy, aniž by otevřel pusu a řekl to. "Páni!" Vyhrkl jsem fascinovaně. Tohle byla ta nejlepší magie, kterou jsem zatím viděl. Dostat se někomu do hlavy a poslat mu jakoukoliv myšlenku, co jen chce. A on mu jí může pak poslat taky. "A to slyšíš i co si myslím já?" Vyzvídal jsem dál, i když to byla špatná otázka. To je přece úplně jasné, že to dědeček dokáže, on je totiž úžasný. Kdy se to všechno naučil? Mohl jsem jen hádat, já jsem byl nejspíš nějaký opožděný. A nebylo se čemu divit, z otce kterého jsem měl.
Šikovně jsem se zeptal na sochu v údolí. Dědeček mi ochotně pověděl, co to tam sedí za malé vlče. Castiel, můj strýček, který když se narodil byl moc malý a nezvládl to. Smutně jsem se podíval do země. "To je mi líto," mohl jsem mít dalšího strýčka, nikdo netuší, jaký by například teď byl. Očividně se ale nedalo nic dělat, i takové věci se můžou stát, i v té nejlepší rodině na světě. Pak dědeček pokračoval ve své historii. S Etneyem se narodila i jeho sestra Awnay, která se ovšem někde toulá. "Snad se někdy ukáže," přitakal jsem, aby to bylo aspoň trochu veselejší. "Strejda Sionn," opakoval jsem. Ten co mě nemá rád. Doplnil jsem. "A Nemesis, to je takový ten zajímavý šedobílý vlk? Sem tam jsem ho viděl v blízkosti takového velkého ptáka, občas nás se Zurri sledoval. A tetička Iskierka je nejlepší!" Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu. Kdykoliv se dostalo na téma tetičky Iskierky zvedla se mi nálada. "A kam patří strejda Alastor?" Ani na něj se přece nesmí zapomínat. Měl toho sprostého smraďocha vždycky poblíž.
Moje rodina na tom nebyla zrovna nejlépe. Dědeček mě za nimi ovšem chtěl vzít aspoň na návštěvu, ale záleželo jenom na mě. Usmál jsem se na něj. "Co když mě ani máma nebude chtít vidět?" Neboť při posledním setkání to vypadalo, že už bych jí na oči nikdy neměl lézt. A já bych se toho možná raději držel, než si udělat takovou ostudu, aby to mnou otřáslo celé znovu. Teď už jsem na tom byl psychicky mnohem lépe než před tím, ale chci to znova otvírat? Kdo ví.
Vyprávěl jsem jednu historku za druhou a to byla pouze malá část mého života. Dědeček mě ovšem vyslechl do posledního slova a zastavil se u Smrti. "Takže má ráda kamínky," zopakoval jsem, dědeček zmínil, že hlavně ty barevné. Takže nesmím sbírat ty klasické, které často leží v lese, nebo u jezera. Nějaké musím najít, aby mě nesnědla až tam půjdu. Zazubil jsem se nad tou myšlenkou.
Hranice na chvíli počkají a my jdeme zkoušet magii. "A jak jsi vlastně zjistil, že nějakou magii ovládáš?" Zeptal jsem se. "To už je asi hodně dávno, co?" Nevině jsem se zazubil, samozřejmě jsem to nemyslel nijak zle. Vlk bez magie v tomhle světě nežije. Třeba budu výjimka. Prolétlo mi hlavou, ale přece ve mě podle dědečka musí něco být. Měl jsem přiložit uši ke skalám a ty mi údajně něco poví. Chvíli jsem na dědečka jenom koukal, jestli to myslí opravdu vážně, ale ano. Položil jsem tam ucho a zkusil teda poslouchat. Zatím jsem nic moc neslyšel, asi mě skály nemají taky rádi. Na chvíli jsem zvedl hlavu a zkusil jsem to znovu. "Něco slyším," řekl jsem a zavrtěl ocasem. "Slyším hlas tetičky Iskierky!" Nadšeně jsem zvedl hlavu a vyskočil. Jenomže... to mi neřekli právě ony skály, stála přímo za mnou. "To je kouzelný!" Zakřenil jsem se a ihned běžel naproti, abychom se mohli láskyplně obejmout. Smrdíš jako mokrý pes. "Taky tě mám rád," řekl jsem a zahřálo mě to u srdce. "Jasně, že jo! Mluvíme s kameny." Vysvětlil jsem důležitě. Prohlédl jsem si tetičku, byla stále stejně krásná, jako posledně. V srsti jí vesele skákaly jiskry. "Snažíme se ve mě probudit magii," dodal jsem důležitě a pohlédl vítězně na dědečka. První magie, pak hranice. Nejdřív zábava! Potom práce. Doplnil jsem větu v hlavě.

Přišlo mi to naprosto fascinující, naklonil jsem hlavičku mírně na stranu. Podle všeho dědeček uměl komunikovat s vlky na dálku. "To je fantastický!" Žasl jsem, o tom jsem ještě neslyšel a přišlo mi to tak nadpřirozené. Jo, tetičky mi ukazovaly jaké kouzla se dají dělat třeba s ohněm, o magií myšlenek se ale nikdy nezmínily. "Takže bys mohl poslat zprávu i mě? I kdybych byl třeba na druhé straně země?" Zastříhal jsem ušima. Nikdy nejsem sám, dědečkovi na mě záleží. Zavrtěl jsem ještě jednou zadkem, bylo to jako takové pohlazení.
Když jsme se bavili o Zurri, na jednu stranu jsem byl hrdý na to, že jsem jí našel já, na druhou jsem měl obavy. Ale ty při rozhovoru s dědečkem zcela spadly, Zurri tu mohla zůstat. A já tak mám kamarádku, se kterou můžeme sdílet dobrodružství. "Ano, úkryt jsem jí ukázal, vzali jsme si i trochu masa, když byla zhruba ta nejhorší zima. A vzal jsem jí i na mýtinu, tam kde má sošku babička a... a nějaký malý vlček." Neuměl jsem to správně pojmenovat. Netušil jsem, co to mohlo být za malé vlče. Ale kdykoliv jsem tam šel, mohl jsem být babičce o něco více blíž. Údolí jsem měl hrozně rád, bylo uprostřed území a tam jsem byl v bezpečí. Žádný cizák se tam nedostane, nedojde a jsem tam jenom já a oni. Takže se v údolí setkávají, hezké místo. Ihned jsem si to spojil, že to muselo být ono. Co se týkalo mé vlastní rodiny, byl jsem z toho lehce nesvůj. Zavrtěl jsem hlavou, při zmíňce o mé mámě jsem se taky necítil zrovna nejlépe. Uvízl mi knedlík v krku, viděl jsem jí jak odcházela a nerozloučila se. Tušil jsem, že jsem jí nejspíš tímhle zlomil srdce, ale mohlo to loučení být o něco vřelejší. Ale nezazlíval jsem jí to, i když ona mě ano. "Bylo by to fajn, ale nevím, jestli by mě ráda viděla, i ostatní." Pokrčil jsem rameny, mohl jsem jenom hádat. S otcem jsem se určitě vidět nechtěl, na to jsem nebyl dostatečně připravený, ani silný. Ale bylo od dědečka hezké, že bysme se tam v létě vydali podívat ať bydlí kdo ví kde. A on by byl přece jenom takový most, mezi dvěma světy, nebo štít. Nechtělo se mi tam, ale možná čím dřív bych to měl za sebou, tím dřív bych se mohl posunout dál.
Moje vyprávění bylo celkem strohé, ale stačilo k tomu, abych dědečka tak trochu navedl na správnou cestu. "Ano, dokonce jsem z dálky viděl i Zříceninu, kde bydlí Smrt, ale tetička Iskierka říkala, že tam nesmím chodit sám. A i obrovský kopec na jihu v poušti, má to tam takovou hezkou atmosféru." Zavrtěl jsem ocasem ze strany na stranu, tohle jsem věděl. O existenci nadpřirozena. "Jednou jsem měl takového brouka, jmenoval se Tmílek a radil mi všelijaké lumpárny. A když jsem byl malý, našel jsem růžový vejce a to mi prasklo a já pak byl celý růžový, to bylo v době kdy jsem našel tetičku Iskierku a tetičku Sineád." Zasmál jsem se, bylo to roztomilé, vzpomínkové. "Jednou jsem našel podivnou vlčici, která kdysi žila prý někde na jihu, mimo tenhle svět. A měla sebou divného vlka, ale neměl žádný pach." Zamyslel jsem se, teď mi to přišlo trochu divný, ale možná tam trochu magie mohla být. "A taky jsem viděl obrovského jelena, který nevypadal jako jelen, měl bílou srst a velké kopyta a jenom jeden roh." Trochu jsem se rozpovídal, těch zážitků bych možná vyloudil i více, ale do toho mi přišla ta kýchací nehoda. Cítil jsem se trapně, tohle se mi rozhodně nestávalo. Při velikosti toho chrchlu, kdyby tu stála Zurri, ani by nebyla vidět. Dědeček si z toho ale nedělal moc velkou hlavu. Utřel se o nejbližší keř a jednoduše to přejel. Usmál jsem se.
Magie byla důležitá, alespoň tady a já toužil jí také objevit. Byl by to další krok k dospělosti! Dědeček mi dal spousty rad, vlastně jsem něco málo zkoušel i s Iskierkou, ale bez úspěchu. Možná jsem na chvíli i myslel, že tahle debata je díky zelenému chrchlu u konce, ale nebyla. "Ne, není, je mi dobře." To zvládnu. Zavrtěl jsem hlavou, mokrý kožich nebylo nic nového. "Obejít hranice? Moc rád," zazubil jsem se. To je ale dospělácký. Zamyslel jsem se. "Aspoň se něco naučím a pak to budu moct pomáhat," aspoň tu nebudu jako kůl v plotě. Každopádně dědeček pak ze sebe vydoloval naprosto bombastickou větu. "Moc rád bych to zkusil, mé předchozí pokusy nebyly moc slibné. Co když žádnou magii vlastně nemám?" Zeptal jsem se možná trochu naivně. Kdykoliv jsem zkoušel třeba vyvolat oheň, jako tetičky, nestalo se absolutně nic. Možná jí Vivi objevila už dávno a už se někde naparuje, zatímco já... Projel mi zvláštní pocit po zádech, ale nenechal jsem se zahanbit. Nadále jsem hltal každičké slovo mohutného černého vlka.

// Mockrát děkuji!

Postával jsem s dědečkem v lese a při tom mžouravě sledoval okolí. Možná i trochu v domnění, že by se tu mohla objevit trojice vlků, že by již byli odpočatí. Ale to se tak nestalo. I nadále se nad námi objevovali černé mraky a dokazovali, že i další den bude velmi deštivý. Půda byla celkově bahnitá a tohle jí rozhodně nepomáhalo k tomu, aby se po ní dalo chodit normálně a ne klouzat. Dědeček se svěřil, že je zkontroluje. "Tak já asi počkám? Radši." Namítl jsem, ale absolutně jsem netušil, že dědeček bude používat magii. Překvapeně jsem na něj koukal, když se soustředil a díval se někam bokem. Tohle byla ta kontrola? Magie je zvláštní věc. Zavrtěl jsem se a trochu pocítil touhu tu svoji taky už konečně objevit.
Pak následoval velmi dlouhý monolog z mé strany, měl jsem toho tolik na srdci. A kopal jsem za tým Zurri, aby tady to vlče mohlo zůstat. Dokonce jsem byl tak šlechetný, že jsem jí nabídl mé vlastní místo. "Tak to bude určitě moc ráda," řekl jsem a při tom se v rychlosti usmál. Díval jsem se na spící vlčici, která musela být nejspíš hodně vyčerpaná. Dědeček se pak svěřil, že by se tu měla objevit i Vivi, trochu zaskočeně jsem zvedl zrak. "Kdo ví, kde je jim konec," pokrčil jsem lhostejně rameny. Bylo mi to víceméně jedno, ale možná drobná zpráva o tom, že jsou v pořádku by mě potěšila. Alespoň co se sourozenců týkalo a chtě nechtě, možná i ta zpráva od Vivi by byla dostačující. I když jsem s ní měl v minulosti docela velký žárlivý spor. Ale o to víc musím makat, abych mohl lépe sedět na svém jméně.
Dědeček mě pochválil za tu situaci se světlým vlkem. Vykouzlilo mi to ten roztomilý úsměv, již téměř dospělého jedince, ale stále ještě nevinný jako vlče. "Jsem rád, že jsem mohl pomoci." Zavrtěl jsem ocasem. I když pořád nechápu, proč byl na mě Sionn tak zlý... a na Zurri v rámci možností milý. Ale to už byl běh na dlouhou trať. A já to nechtěl řešit přes dědečka, pokud mě bude čekat si obhájit své místo i před Sionnem, sem s ním.
Padla otázka, co jsem dělal přes celé léto. "Hodně jsem byl s tetičkami, s Iskierkou a Sineád. Ukazovali mi Gallireu a vysvětlovali, jak to všechno chodí. A pak jsem byl se Zurri, myslím že jako vlk bych už přežil, kdyby bylo nejhůř." Zazubil jsem se na něj. "Ale už bych rád objevil i svoji magii, nějak na to pořád nemůžu přijít." Zavrtěl jsem hlavou, když v tom jsem ucítil opravdu něco zvláštního. Mokrý kožich z deště spojený... s něčím, co jsem nedokázal plně identifikovat. Potřeboval jsem si akutně kýchnout. Bral jsem to jako takovou rutinu, kdo si nikdy nekýchnul? Banalita. Ale takhle to nebylo. Něco mě natáhlo opravdu fest a aniž bych to čekal, zelený hnis už byl na velké hrudi mého dědečka. Sklopil jsem uši do stran a začal se ihned rozhlížet, abych našel nějaké východisko. Uviděl jsem něco zelenočerveného, co se rozhodně hihňalo. To nebyla moje vina! Vyděšeně jsem zvedl zrak. "To... to je asi z toho deště, o-omlouvám se!" Vyhrkl jsem a stále se snažil mezi stromy vidět onu věc, co mi tohle mohla provést. Ale byla už dávno pryč. Však já tě dostanu.
Zachvěl jsem se a nechal chvíli tuhle situaci vyplynout. Utřel jsem si usoplený nos.

// Už je to dlouho, tak snad nevadí že přeskočím.

Zamrkal jsem a sledoval jak dědečka, tak i Zurri, která tu ležela a pravděpodobně z celého toho stresu i usnula. Nedivil jsem se, i já bych si docela rád odpočinul a na chvíli zavřel oči. Ale teď jsem nemohl, měl jsem totiž první hlídku. Najednou se černý vlk začal pomalu hýbat. Převalil jsem se na druhý bok, aby měl více místa na ležení zde. Zastříhal jsem ušima a chvíli sledoval jen jeho zmatenou tvář, jak se snaží přizpůsobit na zdejší světlo. "Dědečku, usnul jsi," řekl jsem trochu nejistě. Moc jsem nechápal, proč... jestli za to může ta magie, tak daleko jsem ještě se svými vědomostmi nebyl. A rozhodně jsem ještě neměl žádnou velkou zkoušku magie, ale vše se určitě časem dozvím. Nechal jsem mu tak prostor, aby se trochu více zorientoval. Šlo to rychleji, než jsem očekával, ihned se začal ptát po ostatních. Zurri mezi tím spala, takže to zbylo nejspíš na mě. "Neboj se, Sionn a tetička Sineád vzali Parsiho do jeskyně, zdálo se že je na tom trochu lépe. Zatím se ale nevrátili," přiznal jsem a při tom byl myšlenkami s nimi. Chtěl jsem zjistit, jak na tom nebohý vlk je, ale nejspíš by to ode mne nebylo úplně správné. Kdykoliv jsem si totiž vzpomněl na tu trojici, viděl jsem Sionnův naštvaný, až arogantní výraz vůči mě.
Snažil jsem se to ze sebe střepat. Naštěstí dědeček přeskočil tohle téma a ptal se na Zurri. "To je Zurri," představil jsem jí možná trochu provinile. Posadil jsem se na to, bude to možná trochu delší příběh, než jsem očekával. "Na podzim jsem šel do vedlejšího lesa, chtěl jsem vám ulovit myš. Ale místo toho... jsem našel Zurri. Byla hodně malá, tak mluvila o tom, že její táta je alfa. Tak jsem jí vzal sem, že bys nám s tím mohl pomoci, jenomže v té době se tady... dělo něco divného. Všichni jste byli zaneprázdněný. Byl jsem za strejdou Alastorem, ale neměl čas, řešil něco s někým jiným. Pak jsme chtěli jít za tebou, ale ty jsi byl, no s tetičkami a.. a něčím." Pokrčil jsem rameny. Neuměl jsem vyslovit slovo 'duch', kterého jsem tak nějak koutkem oka viděl. Ale nechal jsem to být, snad bude vědět, co se děje. "Tak jsem si řekl, že se o Zurri postarám sám a tak jsme byli celou zimu spolu. Spolu jsme se učili lovit a spoustu dalších věcí. A teď je větší a zdálo se mi, jak mluvila o své rodině, že... že její táta není žádná alfa a že se Zurri asi jenom ztratila, nemá domov. Každý den spala někde jinde," představil jsem celý její příběh a při tom si povzdychl. "Nemá domov, ale je moc šikovná, už je skoro jako naše. Jsem s ní skoro celý ten půl roku, vždy jsme se snažili najít výše postaveného, ale neměli jsme štěstí, nebo dobrou chvíli." Povzdychl jsem si. Byla to moje vina, neměl jsem sem Zurri brát na vlastní pěst, ale bylo mi jí líto. Navíc jsem měl konečně parťačku v životě. Někoho, s kým můžu sdílet takové ty rádoby věci, bezstarostné. Celou dobu jsme tu stejně chodili jako dva neviditelní vlci. Nikdo si nás nevšímal a nikdo mi zatím nedal za uši za to, že jsem jí tady nechal. "Vím, že to byla chyba, ale Zurri prosím nevyhazuj, půjdu radši já." Řekl jsem nakonec obětavě. Možná by to byla nejlepší možnost, než abych lezl na oči Sionnovi, který má se mnou problém, ani nevím proč. Pomyslel j sem si na chvíli a podíval se bokem. Stále jsem měl ten jeho pohled vrytý hned vedle agresivního pohledu mého otce.

Sledoval jsem větve před sebou. Přemýšlel jsem, co by je udrželo u sebe. Sionn podotkl, že by bylo fajn, kdyby někdo měl magii země. Ještě jsem magiím úplně nerozuměl. Věděl jsem, že existují a že vlci to zvládají levou zadní. Ale měl jsem ještě poměrně guláš v tom, do jaké míry která magie může fungovat. Mé oči jasně dominovali žlutou barvou. Čímž bylo jasné, že jsem tu svou ještě nenalezl. Ani jsem to ještě nezkoušel. Uvědomil jsem si. Bylo mi líto, že jsem si zrovna teď v takové situaci nemohl udělat u Sionna očko. Cítil jsem z něho nenávist vůči sobě. A nějaké bezvýznamné plus na mé straně by určitě hrálo roli.
Jenomže i když jsem byl teď v ohrožení co se mého místa v Asgaaru týkalo, byly tady úplně jiné priority. A to bílý vlk, Parsi a spící dědeček Arcanus. Najednou Sionn začal něco pomocí větví vytvářet. Udělal jsem nenápadný krok dopředu, abych lépe viděl. Všichni tři jsme koukali na Sionna, jako na mistra kouzel. Zavrávoral, podobně jako když používal magii dědeček. Magie musí být náročná. "Páni," pošeptal jsem si pro sebe fascinovaně. Najednou tu byly vytvořené provizorní sáňky. Parsi nebyl vlkem tak velkým, jako dědeček Arcanus. A tak ho Sionn s tetičkou opatrně položili na sáňky. Instinktivně jsem se postavil k výtvoru a položil na něj tlapku, aby sáňky neutekly mezi tím, co na něj bezmocné tělo bílého vlka dávali. Možná to nebyla ani potřeba, ale co kdyby náhodou. Ustoupil jsem o krok zpátky.
Neměl jsem takovou sílu jako dospělý vlk. I když už jsem se skoro za dospělého považovat mohl. Ale byl jsem malý a drobný, o svalech se dalo těžko mluvit. Do toho se ozvala Zurri, že tady pohlídáme dědečka. Otočil jsem se na ni a pak i na ostatní. Zdálo se, že s bílého vlka zvládnou. "Jo, pohlídáme ho," řekl jsem s úsměvem směrem k Zurri. Jakmile budeme dostávat do úkrytu dědečka Arcanuse, nejspíš se bude hodit každá tlapka. A nejen to...
Jakmile Sionn s tetičkou zmizeli mezi stromy, přistoupil jsem k dědečkovi a lehnul si tak, abychom byli zády k sobě. Aspoň jsem ho mohl trochu zahřát. Podobně jako před tím bílého Parsiho. "Je to děsivé co?" Řekl jsem trochu smutně a zavrtěl hlavou. "Musíme na sebe dávat pozor," povzdychl jsem si. Se Zurri jsme toho v zimě zažili až až. A při pomyšlení, že by některý z našich kousků nevyšel... skončili bychom jako Parsi. Akorát s tím rozdílem, že bychom umřeli v té zimě kdo ví kde. "Ale spolu všechno zvládneme," zastříhal jsem ušima. Stále jsem z toho všeho byl rozklepaný. Podíval jsem se na dědečka, který byl v hlubokém spánku.

Stále jsem cítil určitý negativní tlak ze strany Sionna. Ani se na mě po tom nepodíval, cítil jsem se provinile za něco, co jsem udělal. Ale co? Nemohl jsem nad tím dlouho přemýšlet. Chtěl jsem pomoci, aby se ležícímu vlkovi udělalo co nejdříve lépe. Zastříhal jsem ušima a plácl první věc, co mě napadla. Ale Sionn měl jiný plán. Dostat ho do jeskyně, což bylo mnohem lepší. I když půda už byla jako mňága, stále nebyla dělaná na dlouhodobý pobyt na zemi.
I když žádost nebyla mířená přímo na mě, tetička Sineád nás zapojila do práce. Zurri se hned hrnula pomáhat a já nebyl pozadu. Podíval jsem se na spícího dědečka a opatrně kolem něj prošel, abych se mohl připojit k vlčicím. Hledal jsem tu velkou kůru, na které bychom mohli vlka dostat do úkrytu. Kůra byla celkově ale mokrá, navíc Zurri přišla s naprosto ideálním řešením. "Na větvích?" Zopakoval jsem zvědavě a vyslechl si tak její nápad. Tetička Sineád jí ihned pochválila a rozhodla se jít hledat také nějakou větev.
Pomohl jsem tetičce odnosit více větví, které ona sama našla. Měla na to rozhodně lepší oko než já. Jakmile jsme zase stáli u vlků, podíval jsem se i na tůňku s léčivou bylinou. Snad do sebe už něco dostal. Podíval jsem se na celkem dobře podařený lov větví. Postavil jsem se vedle Zurri a pak počkal, jakmile se vyberou ty správné větve. Bylo toho tolik, co jsem se musel ještě naučit.