Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Očividně to byla babička Elisa, to kvůli Styx jsem jí nikdy nemohl poznat. A tak se na ni můžu chodit dívat jenom k její soše. Měla by trpět. Zhodnotil jsem to a byl z toho vlastně smutný. Parsifal o téhle rodině věděl mnohem více než já a tak jsem mu mohl jenom závidět, že už byl tak vyspělý. Třeba budu jednou taky jako on. Zastříhal jsem ušima a při tom se spod své masky snažil zahlédnout tetičku.
Právě ona ležela na zemi a zdála se lehce zmatená. Po přivítání začala škára mluvy, které jsem naslouchal. Hlas měla chraplavý, nebyla zcela fit. "Musíš se dát do pořádku," to nebyla zrovna otázka, spíše něco jako rozkaz. Co bych tady dělal, kdybych přišel o jednu tetičku? Co by dělala tetička Iskierka bez tety Sid? Už bychom nebyly to parádní trio, ale duo... a to nezní tak cool. A tak jsem si dal na bedra blaho tetičky Sid. Pan Savior? Podíval jsem se na Parsiho, když zmínil ono jméno. To musel být ten starý hnědý vlk. Teď jsem ale nechtěl zasahovat do rozhovoru, když jsme zrovna zpovídali tetičku Sid.
Nabídl jsem nějakou vodu, protože... voda je přece dobrá. Ale tetička na moment zaváhala a odmítla. Parsifal ale nabídl, že jí můžeme doprovodit k řece. Byl fakt, že jsem chtěl donést vodu, ale neměl jsem v čem. Magii jsem neovládal a najít misku uprostřed lesa by bylo jako hledání v kupce sena. "To je dobrý nápad, Parsifal bude z jedné strany a já na druhé, budeš se moct opřít." Na moment jsem se snažil usmát. "Není to daleko," snad. Doplnil jsem v duchu a byl připraven nabídnout i své... ne zrovna svalnaté rámě. Spíše takovou kostnatou postavu, která připomínala spíš toulavého psa. To zvládneme. Podíval jsem se na její nohu, velmi rychle by mohla dostat takovou tu divnou nemoc a pak by mohla upadnout. A to přece nechceme.

Běžel jsem za Parsifalem, co mi síly stačily. Z toho všeho běhání mě už bolely tlapky, ale hodlal jsem držet krok ať to stálo co to stálo. Parsifal mezi dechem vysvětlil situaci, do které jsem se připletl. Ta nezvaná se jmenovala Styx. A už jsem chápal, proč jsme po ní všichni takhle šli. "Babičku Elisu?" Jelikož jsem o jiné babičce, nebo-li partnerce dědečka Arcanuse nevěděl, musela to být ona. Proč by taky byla ta krásná socha v údolí? Vyvalil jsem oči a na chvíli jsem cítil mdloby. Sakra, proč jsem si taky nekousl? Jenomže ta vlčice byla až příšerně ohebná a hbitá. A mě trvalo strašně dlouho, než jsem se k ní vůbec mohl aspoň trochu přiblížit. Ale ňafnout jí aspoň za nohu muselo dostatečně stačit, ještě teď bych možná našel nějaký ten chlup mezi zubama.
To už jsem ale mezi stromy viděl tetičku Sineád. Jako první se k ní dostal Parsifal, už jsem zažil jaké to je ošetřovat vlka. A nebylo to zrovna tak dávno, co tu v kaluži krvi ležel chudák samotný Parsifal. "Tetičko Sid," houkl jsem potichu, když ona poznala mě. Zavrtěl jsem lehce ocasem ze strany na stranu a zkoumavým zrakem se na ni díval a prohlížel. "Udělala ti něco?" Zeptal jsem se a při tom v rychlosti otřel nos o její tvář. Styx to měla spočítaný, děda Arcanus jí dá co proto a už se tady v tomhle světě nikdy neukáže. Proradná vlčice, nadělala tady tolik škod. Povzdychl jsem si. Nejhůř na tom musí být dědeček. Nebyla to jen fyzická bolest, ale i psychická a o to to bylo ještě horší. "Nechceš třeba vodu?" Napadlo mě, Parsifal chtěl tehdy vodu, tetička by si možná taky něčeho hltla.

Cítil jsem se divně, absolutně jsem netušil, která bije. Taky jsem si chtěl urvat kus masa a možná bylo jedno i čí. Každopadně ta prašivina tady neměla co dělat. Takhle rozčíleného dědečka jsem ještě nikdy neviděl. Co mohla udělat tak hrozného? Zavrtěl jsem hlavou, snad mi to časem někdo poví a objasní tuhle zapeklitou situaci.
Mezi tím se tu objevil další vlk, neznámý. Parsifal ho hned pozdravil a vysvětlil situaci. Máme den otevřených čelistí, no bezva. Zamlaskal jsem, ale díval se při tom stále do díry a čekal, jak tahle situace vlastně dopadne. V tom jsem uslyšel své jméno a trhl jsem se kousek dozadu. Na jednu stranu jsem měl radost, že si mě někdo všímá, na druhou stranu… tohle bylo lepší, než nějaká telenovela. “Tak jo,” houkl jsem na Parsiho a při tom se k němu přidal. I tak tady na mě bylo až příliš cizinců a trochu více poznat Parsiho neznělo nejhůř. Ještě jsem s ním nikdy pořádně nemluvil a zdálo se, že toho o světě ví tolik.
Rozklusal jsem se za ním, abych byl nablízku a nemusel na něj čekat. “Kdo to vlastně byl? A proč dělá takový brajgl?” Zeptal jsem se ho jen tak mezi řečí. Netušil jsem co se děje ani kam jdeme, ale Parsi najednou prudce přidal. Chvíli mi to trvalo, než jsem ve vzduchu ucítil také čerstvou krev. Zavřel jsem tlamu. Už i má hlava mě po těch ránách přestala bolet. Najednou mě sevřela úzkost. Snad ne tetičky. Rozběhl jsem se a kličkoval mezi stromy, abych neztratil Parsiho, ten mě vedl. Osobně by mi to trvalo mnohem déle jít po takové stopě.

Držel jsem se hned za paty Parsifala, zdálo se, že ví co přesně má dělat. Nechtěl jsem být pozadu, co kdybych mohl být užitečný? Stále jsem tuhle situaci nechápal, co to bylo vlastně za vlčici? A proč je tady takový povyk? Nějaká tulačka co se asi nudí. Zhodnotil jsem to, nemohl jsem tušit, že má spjatou životní situaci právě se zdejší smečkou. "Dobře!" Houkl jsem zezadu na světlého vlka. Snažil jsem se něco vidět, ale byl tu takový zmatek, že jsem netušil kam se dřív podívat.
Až do chvíle, než nás Parsifal zavedl přímo do jámy lvové. Akrobatický kousek šedé vlčice, jak ladně šplhala po stromě bylo fascinující. Neměl jsem tušení, že tohle nějaký vlk vlastně umí. Ale nebyl čas na to tady obdivovat kreace. Když jsem uslyšel znova své jméno, trhnul jsem sebou a přiskočil k Parsimu. Ten se na něco soustředil. Magie! Uvědomil jsem si a vnitřně ucítil radost, že uvidím něco dalšího. Zároveň to ve mě píchalo, že jsem nemohl nijak přispět. Najednou se však začali dít věci, strom i s vlčicí padal do velké jámy. Stačil jsem uskočit, aby mě to netrhlo dolů taky. Nastalo drobné, ale jasné ticho. "Je po ní?" Nakouknul jsem opatrně do jámy, abych si byl jistý. Jelikož jsem byl trochu pomalejší, neměl jsem tu příležitost vidět celou bitku, která se tu semlela velmi rychle. Ale i konec by se dal považovat za dobré načasování.
Pak se tu objevil další, zcela pro mne cizí vlk. Jeho hlas byl hrubý až chraplavý, tvář měl ošlehanou stářím. A to je zase kdo? Každopádně jsem držel jazyk za zuby, byl tu větší problém.

// Crowley stále držíc se Parsiho a momentálně nakukující do jámy, vyhlížející Styx. Doufajíc, že uvidí znetvořené tělo.

Vůbec jsem netušil, co se vlastně děje. Přišel jsem si jako v nějaké videohře, kdy jsem byl už na posledním levlu, ale ty hodiny proseděných u hry jsem si tak nějak nepamatoval. Tohle byl zkrátka finální boss, podivuhodná a divně vypadající srna, která ještě k tomu divně zapáchala. Všichni vypadali opravdu hodně naštvaní a pozornost směřovali jenom jedním směrem.
Snažil jsem se zakousnout se do nohy té divné věci. Když v tom jsem uslyšel křiknout svoje jméno. Pletl jsem si to s myšlenkami ve své hlavě, opravdu na mě někdo zařval? Nebo jsem řval sám na sebe ve svém duchu. Takový hlas nemám. Docvaklo mi nakonec. Jenomže díky mě se bytosti podařilo utéct. Již jsme se nedíval na srnu, ale na vlčici, která rozhodně nepatřila do zdejší smečky. Když se mé zuby už nestačily udržet, odpálilo mě to na zem. Nestihl jsem přední nohy dostatečně rychle vymrštit dopředu a tak jsem upadl na zem. Popadlo mě neskutečné horko, jako bych měl návaly. Spadl jsem a při tom jsem začínal zase všechno vidět jasněji. Tohle nebyl lov na jen tak nějaké zvíře, my jsme tu lovili vetřelce. Pomohla mi k tomu až další rána do hlavy o zem. Volal na mě Parsifal, překvapeně jsem se na něj podíval. Byl to jen mžik, kdy se naše pohledy střetly a já věděl, že jsem se neměl hrnout úplně dopředu.
Šedá vlčice používala pro mě naprosto neznámé magie, objevila se tu další kupa zvířat, která se rozběhla všude kolem. Jejich pachy se mi míchaly v nose a já neuměl najít ten pravý pach. "Budu ti krýt záda," zavolal jsem, když jsem se rychle zvedal ze země směrem k Parsifalovi. Ten mladý vlk to nejspíš ani nepotřeboval, ale nejspíš šlo o to, abych se tam nemotal. Byl jsem tu nejméně zkušený, co se bitky mezi vlky týkalo. Zdá se, že už je na tom lépe. Prolétla mi rychlá myšlenka, mezi tím už mi vlčice zmizela a já běžel za Parsifalem a nechal ho, ať ji najde. Sem tam jsem se ohlédl, abych zkontroloval situaci vzadu.

// Crowley se stahuje z hlavního bitevního pole a běží za Parsifalem.

Spokojeně jsem spal, potřeboval jsem dobít baterky. Byl jsem zcela vyčerpaný po tom všem, co se mi stalo. Na hodiny jsem ani nehleděl, ležel jsem celý den? Celou noc? Nebo rovnou několik dní? Netušil jsem, co se kolem mě děje. Tak či onak to byl vskutku hluboký a dechu chtivý spánek. Když v tom mě něco probudilo a donutilo mě to vyskočit na nohy. Prudce jsem sebou škubnul a při té příležitosti jsem ucítil ostrou bolest do hlavy. Ta mě úplně knockautovala zpátky na zem. Na malou chvíli jsem nad svou vlastní hlavou viděl poletovat hvězdičky. Když jsem zase přicházel k sobě, uvědomil jsem si, že ránu schytala nejvíc má lebka. Ještě že tu helmu mám, jinak bych měl dobrou bouli. Uvědomil jsem si, jenomže hlava mě i tak třeštila. Lebka i když mnohdy užitečná, neboť jsem ještě na její výhody sám nepřišel, kromě vzhledu, bude mít určitě i jiné využití.
Zavrtěl jsem hlavou a znova se zkusil postavit, tentokrát o něco pomaleji. Opatrně jsem vylezl ze svého provizorního úkrytu a podíval se na větev, která momentálně nade mnou vedla jedna nula. Ještě ti to spočítám. Zavrtěl jsem hlavou. Všiml jsem si, že jsem byl i durch mokrý díky dešti a bouři, která vládla na nebesích. U všech svatých, takové tancující nebesa jsem už dlouho neviděl. Mlaskl jsem. Rány z blesků se mi zarývaly až do uší. Nejspíš to smylo i nějakou část krve, kterou jsem měl zaschlou na tváři, ale určitě ne všechnu. Na to si budu muset počkat až se oteplí a já si půjdu dát koupel. Měl bych se odebrat do úkrytu tam bude dobře. Napadlo mě. Proplétal jsem se mezi stromy a vlastně ani neslyšel nic z toho, co se mohlo hrnout lesem. Všechno to zastínila bouřka, která vládla tam nahoře.
Proplétal jsem se mezi stromy, až jsem něco zaregistroval. Zvedl jsem hlavu a zaměřil se před sebe. Šel jsem shodou náhod kolem sochy mé babičky, kde se teda děli věci. Zůstal jsem stát na okraji a při tom se dívat kupředu. Mohl jsem vypadat jako divák v kině, než jsem si to uvědomil. Viděl jsem tetičky, dědečka a Parsifala. A nejspíš lovili nějakou divně vypadající... věc? Ty královno to musela být šlupka o tu větev. Uvědomil jsem si, polkl jsem a rozběhl se za nimi. Zdálo se, že by se jim možná šikla pomoc z pozadí. Bez rozmyslu jsem se potichu hrnul kupředu. Vyskočil jsem zpod nejbližšího keře a zakousnul se 'srnce' do zadní nohy, při té bravurní akrobacii, kterou tu předváděla. Dej sem tu nohu.

// Medvědí jezírka

Vkročil jsem do lesa a proplétal se mezi stromy. Jako tělo bez duše. Nebyl jsem schopen ani myslet, jak neskutečně mě hlava bolela. Celá byla stále od krve, ani déšť jí díky lebce nesmyl. Šedivý krk to taky trochu schytal, ale pořádná koupel až se zlepší počasí snad pomůže. Teď mi to bylo jedno, jak jsem vypadal, nebo co se mnou je. Jediné co jsem chtěl, aby se mi ulevilo. Nechtěl jsem cítit bolest, nechtěl jsem cítit už vůbec nic. Svět se ke mě otočil zády v den, kdy jsem se poprvé nadechl a stále se se mnou nesmířil.
Šel jsem dál, nenápadně a potichu. Občas jsem narazil do nějakého stromu, samozřejmě omylem. Pohled jsem měl dvojitý a potřeboval si na chvíli lehnout a načerpat energii. To co jsem zažil za posledních pár hodin bylo naprosto šílené. Ale žil jsem, sice si ponesu následky do konce svých dnů, ale žil jsem. Mohl jsem se změnit, mohl bych být jiný. Kdybych byl statečnější, možná bych i toho jaguára přepral, ve svých představách. Povzdychl jsem si. Došel jsem a mezi stromy uviděl dědečka a Parssifala, nejspíš něco důležitého řešili a tak jsem je nechtěl rušit. Proto jsem zůstal ve stínu lesa a trochu se oddálil, abych je neslyšel a dopřál jim soukromí. Lehl jsem si do prohlubně a tam se zachumlal. Zavřel jsem oči a zkusil usnout.

// Mahtaë, jih

Šlapal jsem do mokré půdy, občas do nějaké louže. Přání se mi vyplnilo, zůstal jsem stát u jednoho malého jezírka a podíval se na svůj odraz. Vlnil se, ale přesto jsem to viděl čistě a zřetelně. Bylo to otřesné. Krev mi stékala až do šedých chlupů na krku. Celá tvář, nebo aspoň část která byla vidět byla také slepená krví. Maska mi na hlavě seděla jako zadek na hrnec. Nekymácela se, možná za to mohla i ta mast, kterou mi ten chlapec dal. Musel jsem si na ten pohled zvyknout, takhle budu vypadat až do své smrti.
Povzdychl jsem si, máchl jsem tlapou do vody, aby se obraz rozvlnil. Pak jsem jednoduše odešel dál, viděl jsem už hranice mého domova, mého lesa. Místa, kam jsem se mohl vždy bez starostí vrátit. Teď už mi nedělalo problémy myšlenky na Sionna a to, že jsem s ním ještě dostatečně nemluvil. Nevadilo mi nic, chtěl jsem jít jenom domů.

// Asgaar

// Louky

Byl jsem zase u řeky, tentokrát jsem měl už ale dobrý výhled i na Asgaar. Trochu jsem si mohl oddychnout, již za pár desítek minut budu ležet v teple domova. A nebudu se muset bát, že mě pronásleduje ta kočka. Takhle daleko by stejně určitě nešla. A já už jí nikdy potkat nechci. Zavrčel jsem si pro sebe. Zachoval jsem se jako slaboch, ale když jsem nad tím dumal, nic jiného bych teď stejně nevymyslel. Myslet se mi ani nechtělo, bolelo to. Každá hloupá myšlenka, která mi proudila hlavou byla příšerná.
Vkročil jsem do vody a skočil na druhý kámen. Zadní noha mi sjela, ale rovnováhu jsem div se světě udržel. Druhý skok už nebyl tak elegantní, zadní část těla zůstala ve vodě a přední nohy se zachytili o břeh. Tak tak jsem se dokázal vyškrábat nahoru. Byl jsem ale dostatečně mokrý už díky dnešnímu počasí. Oklepal jsem se a pomalu se vydal nahoru, stačilo málo a budu doma. Šel jsem jako oukropek, šíleně unavený.

// Medvědí jezírka

// Vodopády

Louka přede mnou byla rozlehlá, až se mi do toho vůbec nechtělo. Ale pokud nepřidám, nikdy domů nedojdu. Už jsem chtěl být schovaný před světem, možná navždy. Utápět se ve vlastních myšlenkách a sporech. Nechtěl jsem se s nikým bavit, ani nikoho potkat. A už vůbec ne vysvětlovat, proč vypadám právě takhle. Byl to nezvyk. Stále jsem si zvykal i na ten pohled na svět, najednou jsem všechno viděl úplně jinak, než je. Bylo to zvláštní, jako bych nosil brýle.
Zavrtěl jsem se a pokračoval dál. Tráva tu byla vysoká a tak jsem se v ní lehce ztratil a nechával za sebou jen nepatrnou stopu. Nohy mě bolely, tělo taky, ale nejhůř na tom byla ta hlava. Ta by zasloužila koupel, ale nechtěl jsem tu mast hned smýt, nejspíš by tam pár dnů zůstat měla. A tak jsem musel zatnout zuby a pokračovat pomalu dál.

// Řeka Mahtaë, jih

// Dlouhá řeka

Čím blíže jsem byl, tím jsem toho méně slyšel. Vodopády byly jedny z nejhlučnějších, jaké tady v naší zemi máme. Díval jsem se shora dolů, byla to prvotřídní výška. Kdybych skočil, nejspíš bych to měl rychle za sebou. Chvíli jsem tam jen postával a rozhlížel se. Nechal jsem déšť ať si pohrává s mou srstí. Studené kapky jsem cítil na kůži, že jsem si na ten chlad už zvyknul. Nakonec jsem hledal cestičku dolů, nemotorně ale přesto dost zodpovědně jsem seskakoval z kamene na kámen. Přišlo mi to jako hračka, oproti souboji s jaguárem.
Jakmile jsem byl dole, byl jsem udýchaný a unavený. Chtěl jsem si lehnout, ale nechtěl jsem zde. Chtěl jsem jít domů a zavrtat se někam do hlubin lesa. Odpočívat a nechat rány ať se pomalu zahojí. Štípalo to jako čert, bál jsem se až se někde ponořím pod vodu, jak to bude nesnesitelně štípat. Naskytla se přede mnou louka, už jsem to do Asgaaru neměl daleko a tak jsem sebral veškeré zbylé síly a klusal dál.

// Louky

// Úkryt

Řeka hučela už z dálky a já se těšil, až se trochu osvěžím. Potřeboval jsem to jako sůl, i když bych nejspíš uvítal spíše jezero. Toužil jsem se podívat na svůj odraz. Vzhledem k počasí mi ale bude stačit i nějaká kaluž na okraji louky. Sešel jsem dolů k vodě a sklonil hlavu. Voda byla chladná a neskutečně mi pomáhala. Hrdlo jsem měl vyprahlé a chtěl se napít už několik hodin. Hned jsem se cítil o něco lépe.
Zamrkal jsem a zvedl hlavu. Chvíli jsem se díval na svůj jezdící obraz ve vodě. Masku jsem tam viděl, co se ovšem ukrývalo pod ní muselo být naprosto šokující. Cítil jsem slepenou srst krví, která už naštěstí netekla, ale stále jsem jí byl dost cítit. Šílené. Zachvěl jsem se. Myšlenky na to co se mi stalo si budu v hlavě uchovávat nejspíše dlouho. Zkrátka a dobře jsem neměl strkat nos tam, kam jsem neměl. Ale ostrov to byl krásný, ovšem neobyvatelný. Zamířil jsem na jih k vodopádům.

// Vodopád

// Papouščí ostrov

Vkročil jsem do jeskyně a přivítala mě tma. Ještě jsem se trochu motal a neuměl jít tak pořádně rovně. Neustále jsem se kolíbal doprava, nebo do leva. Hlava mě třeštila, ještě že tady byly ty stěny. Díky tomu tvorovi jsem měl výhodu toho, že mi tam dal nějaké bylinky, takže by se to mohlo rychleji zhojit. Ale co jsem mohl vědět o bylinkách? Prakticky nic. Jen to, že to roste ze země a žerou to kopytníci. Smutně jsem si povzdychl. Lebka byla obrovský nezvyk, na který si budu muset zvyknout. Netušil jsem, jak můžu pod maskou vypadat, ale nejspíš to muselo vypadat hrůzostrašně, když jsem dostal tohle.
Kráčel jsem dlouhé minuty, než jsem uviděl trochu světla na konci tunelu. Zamrkal jsem a zvykal si na to, ale byl rád, že jsem ucítil závan čerstvého vzduchu. Vylezl jsem ven a uviděl už lesy, které jsem znal. Zpátky doma. Zavrtěl jsem hlavou. Nejspíš mě bude provázet špatná nálada a hrůzostrašné sny o jaguárech, ale co naděláme. Může se zařadit hned vedle fotříka. A tak jsem kráčel pomalu dál.

// Dlouhá řeka

Bádal jsem nad tím, čí hlava to vlastně byla. Zda-li to byl nějaký vlk z mé země, nebo nějaký cizák. Případně... zabil ho tenhle malý kluk? Přesto mě udivoval klid, který v tomto mláděti tkvěl. Ta vůně byla okouzlující, která se linula všude kolem. Hádal jsem, že by to mohl být ten jaguár, co taky jiného? Nejspíš jsem byl i v tomhle naivní, ale teď ta vůně byla přece jenom vedlejší. Dítko nadále pokračovalo, lebku zevnitř něčím namazal. Naklonil jsem zvědavě hlavu do strany, abych viděl, co má vlastně v úmyslu. Vydával srandovní zvuky, nejspíš podobné, jako kdybych na něj mluvil já sám. Ukázal na každou věc, která lebka měla. Znak přímo na čele mohl znamenat možná znak jeho smečky? A korálky se zubem muselo mít také nějaký zvláštní význam, nejspíš pro chlapce. A ten se mi to snažil předat. Zvedl lebku nejdříve na svoji hlavu a pak na tu mou. Sklonil jsem proto hlavu a udělal krátký krok dopředu. Schovám se tam? Napadlo mě. Tvor mi pomohl masku pořádně nasadit. Ucítil jsem chlad a vůni bylinek, která byla maska zevnitř namazaná. Vonělo to celkem hezky. Protáhl mi i uši tak, aby maska jen tak nespadla. Chvíli jsem si zvykal na to, že něco takového na hlavě mám. Několikrát jsem hlavou zakymácel sem a tam, ale rovnováhu s ní se určitě rychle naučím. Bylo přes ní i celkem dobře vidět, možná mírné omezení zraku ze stran, ale na to si určitě časem zvyknu. Usmál jsem se, líbilo se mi to. Teď mě nikdo nepozná a nikdo se nebude muset dívat na to, co budu pod ní ukrývat. Byl jsem tomu tvorovi vděčný. Ovšem byl jsem tak zahleděný do masky, že jsem si ani nevšiml, že tvor zničehonic rychle přiskočil ke mě. Cuknul jsem a naklonil hlavu tak, abych ho viděl. Byl hned vedle mě a malým nožíkem mi provaz roztrhal. Pak zase odskočil a ukázal na les tam nahoře. Pak se odebral pryč, ještě se stačil otočit.
Nechápavě jsem chvíli jen postával, jako opařený. Zachránili mě před tím jaguárem a ještě jsem dostal dar? Zamrkal jsem a znova si začal všímat lebky, co jsem měl na hlavě. Děkuju. Nechali mě jít. I když tam už nikdo nebyl, sklonil jsem hlavu ve stylu vděku. Sice jsem byl ještě stále strašně vyděšený, ale musel jsem odsud pryč. Kdyby se vrátili, nemuseli by být tak přátelští. Musím ven, tak jo, to zvládnu. Zachvěl jsem se. Byl jsem zase volný, ale po těch kostech se chodilo velmi obtížně. Několikrát jsem se proběhl sem a tam, abych si zvyknul na chůzi. Pak jsem se rozběhl na jistotu. Zadníma nohama jsem se odrazil vší silou. Přední nohy dopadly na pevnou zem. Nohama jsem se vyškrábal nahoru a byl jsem zase volný.
I když mě svírala bolest, únava a zděšení, byl jsem vděčný a rád, že vlastně žiju. Mohl jsem si odsud odnést to, že je tenhle ostrov nebezpečný, ale i na něm žijí podivní tvorové, kteří se umí smilovat, aspoň dnes. Na nic jsem nečekal a vší rychlostí se rozběhl do pralese hledat jeskyni, která mě dostane zpátky domů. Snažil jsem se nevkročit na žádnou z pastí, kterých tu mohlo být opravdu hodně. Nehledě na to jsem pelášil tak rychle, abych nepotkal už žádnou kočku. Prosvištěl jsem mezi posledními stromy a zastavil se u pláže. Tady jsem to už znal, alespoň matně. Stále jsem měl mírnou amnézii díky bouli na hlavě. Nos jsem přišpendlil k zemi a začal hledat svou starou stopu. Než jsem se nadál našel jsem otvor do jeskyně, do kterého jsem vkročil.

// Moc děkuji za super osud! ♥
// Západní úkryt

Co bych si měl myslet? Ten tvor byl tak zvláštní pach, nikdy jsem nic takového necítil a to mě právě dost mátlo. Nehledě na to, že jsem poznal mládě, mláďata většinou neubližují, nebo aspoň ne... ve velké míře. Ostatní tvorové se odebrali někam do útrob své smečky, jestli se to tak dalo nazvat. Zavřel jsem oči a čekal, co se bude dít. Hlava mě stále třeštila a nebyl jsem schopen plné pozornosti. Ucítil jsem jeho tlapu na mém nose, vydržel jsem tak dvě sekundy a pak jsem instinktivně hlavu o pár centimetrů posunul zase zpátky. Otevřel jsem oči a díval se na ruku tvora, kterou mi zrovna ukazoval. Byla plná krve, dokázalo mě to dostatečně rozhodit. To je jí tolik? Zatoužil jsem sám sebe teď vidět v odrazu někde v kaluži. Musel jsem vypadat otřesně, spraví se to? Vyléčí se to? Můj život už nemůže být horší. Když jsem zhodnotil celý můj dosavadní život, který byl jedna velká katastrofa, tohle byla jen třešnička na dortu.
Když jsem byl zabrán do té krve, tvor najednou odběhl pryč a já zůstal v jámě plné kostí úplně sám. Střelil jsem pohledem hned po laně. Kdybych zabral... Napadlo mě, ale co dál? Ve vzduchu se linul pach neskutečně přitažlivý, pečené maso. Nechal jsem se chvíli unést a čumáček mi kmital sem a tam. Musí jich tam být hodně. Zavrtěl jsem se. Tak rád bych si dal taky, ale bohužel jsem byl stále na té straně, že to já se budu za chvíli točit.
Dítko se vrátilo a já k němu natáhl hlavu, něco sebou táhlo. V jedné ruce mělo kostru vlčí lebky, tu bych poznal na sto honů. Vyskočil jsem na nožky a udělal zase zpátečku, abych se nalepil na stěnu. V druhé ruce mělo nějakou mísu a podivný ostrý předmět. Olízl jsem si nos, netušil jsem, co po mě do dítě chce. Chce mě snad do sbírky? Udělal jsem krok dopředu a hlavu mírně sklonil, abych tvora studoval, cože po mě chce. Zabodnutý pohled jsem měl na tu lebku, nemohla být o moc větší než moje momentálně poničená hlava. Čumák mi furt jel nahoru a dolů, snažíc se zjistit něco víc.